Budova, do které nás ubytovali, musela hodně pamatovat. Sama stavba měla ještě jakýsi glanc, ale zařízení léty zchátralo. Protože se vlastníci příliš nezatěžovali údržbou, byly pokoje i klubovny omšelé, a jak se v našich časech říká, i částečně vybydlené. Celý objekt vlastnila jakási společnost s ručením omezeným, a tak jen Bůh ví, kdo byl skutečným majitelem.
    Nastěhovali jsme se v sobotu před polednem. Byl začátek září, ale přes pokročilé léto bylo příjemné počasí. Setkání pěstounských rodin se konala každoročně. Dospělí se mezi sebou přinejmenším znali od vidění. Bylo jich také podstatně méně než dětí. Na těchto setkáních nebyla desetičlenná i početnější rodina ničím zvláštním.
    Zaparkoval jsem škodovku na vyasfaltovaném plácku před budovou. Parkoviště bylo již zpola zaplněné. Mikrobusy a upravené dodávky shodně vypovídaly o šikovnosti českých rukou, zcela v duchu publikace " Udělej si sám." V recepci jsem vyzvedl klíč a potom jsme s ženou a dětmi nastěhovali batohy a tašky do přiděleného pokoje.
    Do oběda zbývala hodina času a tak jsem vyrazil na obchůzku areálem. Několikapatrové budovy byly postaveny podle jednotného plánu šedesátých let. Rozlehlé, travnaté plochy se střídaly s tenisovými kurty, fotbalovým hřištěm a dětskými pískovišti. Celý okolní terén se svažoval k přehradní nádrži s písečnou pláží. Došel jsem až k vodě. Chvíli jsem pozoroval zelené škraloupy vodních řas, občasné kruhy na hladině s blýskavým středem rybího těla a vzdálené lodičky u druhého břehu. Tráva nad pláží i okolní písek nesly stopy nočního deště. Asi kilometr ode mne jsem zahlédl veliký shluk lidí a automobilů. Bylo to daleko od vody a výhled mi částečně zakrývaly stromy. Nejsem zvědavý. Tu vlastnost jsem léty již téměř ztratil. Neměl jsem ale nic na práci a tak jsem se díval. Na tu dálku se mi zdálo, že jsou tam i policejní auta, ale při mých očích bych na to přísahat nemohl. Pak mě to přestalo bavit. Čas se přece jen o kousek posunul a tak jsem zamířil zpátky k ubytovně.
    V recepci mi řekli, že se oběd pozdržel a že není kam spěchat. Usadil jsem se tedy do křesílka ve vstupní hale a zapálil si Spartu. Normálně kouřím tu nejhorší směs co je na krámě, ale když si někam vyjedeme, pokaždé si koupím krabičku něčeho lepšího. Sedím, pokuřuji a na půl ucha poslouchám o čem se baví ženské v recepci.
    "To je zase nějaká fáma," říká starší blondýna.
    "Kdepak, paní," říká ta mladší." Něco na tom bude. Já jsem šla kolem a je tam plno policajtů."
    "Já vám řeknu, že náš Fanda je do ufonů blázen. Ale všimněte si. V létě, když jsou lidé na dovolených a zrovna se nic extra neděje, tak je takových věcí plno."
    "Víte, že máte pravdu. Možná nemají rádi zimu"
    "To bych se jim ani nedivila. Já zimu přímo nesnáším. Ale všimněte si. Jak se objeví nějaký pořádný skandál, tak léto neléto a je ticho po pěšině."
    "No, je pravda, novináři lidem pěkně blbnou hlavy."
   Opatrně jsem se usmál a zamáčkl dokouřenou cigaretu do popelníku. Potom jsem se zvedl, vyzvedl ženu a děti z pokoje a všichni společně jsme zamířili k jídelně.
    "Asi budeme chvíli čekat," řekl jsem manželce.
    "Děti si zatím dají limonádu," řekla žena " a ty máš určitě už taky žízeň."
    "Jo, pivo by bodlo," řekl jsem a pohlédl vděčně na ženu. Stejně mám kliku, pomyslel jsem si. Jiné ženské trhají chlapům půlitr od huby a ta moje i v tomhle myslí za mně.
    "Tati, na ubytovně říkali něco o ufonech," ozval se můj dvanáctiletý syn.
    "Ufoni jsou mufloni." řekla osmiletá dcerka a zahihňala se.
    "Jo, něco tam povídali. Až nějakého uvidíš, tak mi řekni."
    Oběd byl nakonec skoro v normálním čase. Najedli jsme se a odešli do společenské místnosti. Psycholožka pověřená vedením setkání nás seznámila s plánovaným programem. Děti potom odjely na několikahodinový výlet a nás čekala diskuse o rodinných záležitostech.
    Povídání o zážitcích s dětmi, to je vždycky taková směs veselých i polohororových příběhů. Ženské, které odchovaly k dospělosti mnoho dětí, mají většinou i docela slušnou vypravěčskou kvalifikaci. Ono by se také bez příslušné výřečnosti dalo jen stěží obstát. Mezi řečí se mihla i narážka na dopolední srocení u vodní nádrže. Kdosi se zmínil o jakýchsi hračkách, údajně vyrobených z neznámé hmoty. Byla to ale jenom letmá odbočka od tématu. Vždyť může vůbec existovat fantastičtější fantastika než je svět dětí?
    Večer měla diskuse pokračovat. Pro mládež bylo připraveno posezení v kavárně s počítačovými hrami, kulečníkem a stolním fotbalem. Několik z nás se přihlásilo jako dozor. Personál kavárny dostal limit na výdej Coca coly a brambůrků. Pokud by měl kdokoliv jiné přání, platilo se hotově.
    Po večeři se kavárna naplnila asi osmdesáti dětmi. Byla to věkově i národnostně velmi pestrá společnost. Nás několik tatíků obsadilo barové stoličky. Jen tak mezi řečí jsme občas zkontrolovali probíhající zábavu ale jinak jsme se věnovali svým historkám a svým sklenicím. Z dětí, které pobíhaly kolem, jsem znal jen loňské kamarády našich ratolestí.
    Čas nám ubíhal příjemně. Jediné vyrušení způsobila skupinka nažehlených frajerů z jakéhosi kursu. Nejdříve si chtěli dát skleničku. Potom se jim zdálo, že je zde příliš hlučno a nakonec začali remcat o různých odstínech barev pleti, které se jim nezdály zrovna košer. Protože si nás automaticky přiřadili k dětem, probodávali naše záda mrazivými pohledy a my jen tak mimochodem přes rameno jim to opláceli. Nakonec je to přestalo bavit a vypadli z kavárny.
    Několikrát během večera jsem zašel mezi děti. Vlastně nikoho z nás ani nepotřebovaly. Ve svých hrách byly dokonale soběstačné. Dcera seděla se skupinkou mladších děvčat trochu stranou. Jedna z mladých instruktorek jim cosi vyprávěla. Syn byl střídavě u kulečníku a stolního fotbalu. Počítačových her si užil dostatečně doma a zdejší databáze byla pod hladinou jeho zájmu. Jednu chvíli se ke mně přitočil. " Tati, vidíš támhle toho malého kluka s těmi světlými vlasy?"
    Řekl jsem, že ho vidím.
    "Tak si představ," pokračoval, "že v kulečníku obehrál všechny velké kluky."
    "Třeba chodí hrát s tátou," řekl jsem.
    "To teda nechodí," odpověděl můj syn. "Povídal, že to ještě nehrál, jenom si to chtěl zkusit."
    "Prosím tě, vždyť skoro ani nevidí na stůl."
    "No právě. On se tak vždycky jako natáhne."
    Tento způsob dětské logiky mne pokaždé fascinuje.
    "Víš co, jdi si ještě chvíli hrát. Za chvíli se tu zavírá," řekl jsem s úsměvem.
    U barpultu už číšník začínal inkasovat.
    Objednal jsem na závěr ještě jednu becherovku a zaplatil útratu. Potom jsem požádal účtujícího číšníka o účet za děti. Byl jsem domluvený s vedoucí setkání, že jí ho vyzvednu a ona ho ráno proplatí. Číšník mi podal účtenku a řekl: "Pár takových akcí jako dneska večer a můžeme to tady zavřít."
    Podíval jsem se na lístek a tam bylo napsáno Coca cola 2 l dvakrát, Smažené brambůrky třikrát. Udiveně jsem pohlédl na číšníka.
    "To je nesmysl. Vždyť je tady snad osmdesát dětí."
    "Vždyť to říkám. Asi to nosí odněkud z venku," odpověděl naštvaně.
    Strčil jsem lístek do peněženky, hodil do sebe zbytek bechera a přivolal syna s dcerou.
    Parčík mezi budovami tonul v oranžovém světle zářivek, ale i přes jejich tlumené světlo probleskovaly hvězdy. Byla krásná zářijová noc.
    "Tak jak jste se bavily," zeptal jsem se.
    "Docela jó," odpověděl trochu klackovitě syn.
    "Ta paní co s námi seděla," řekla dcera, " uměla krásně vypravovat. A naučila nás i nějaké hry."
    "Já snad prasknu," řekl syn.
    "A prosím tě, proč?" zeptal jsem se.
    "Já vypil asi dva litry coly," odpověděl.
    "A kde jsi ji vzal?"
    "Kde bych ji vzal, byla na stole. Každý si nalil kolik chtěl."
    "To se ale už na ostatní nedostalo," řekl jsem.
    "To jó," ušklíbl se. "Vždyť jsme závodili, kdo toho víc vypije."
    "A kdo vám ji přinesl?" zeptal jsem se.
    "Kdo by ji nosil? Byla na stole."
    Došli jsme ke dveřím ubytovny. Chodba byla rozsvícená. Náš pokoj měl přiotevřené dveře.
    "Už jste zpátky?" řekla má žena. "Já zrovna taky dorazila."
    "Nechce se ti ještě ven?" zeptal jsem se. "Je krásná noc."
    "Dneska jsem nějaká ospalá, radši si půjdu lehnout," řekla žena a přejela pohledem po dětech.
    "Rychle se umyjte a zalehnout. Snídaně je už v sedm hodin."
    "Já se ještě trochu projdu," řekl jsem. "Nebudu tam dlouho."
    "Až přijdeš, tak potichu. Jak si lehnou, hned zhasnu."
    Zlehka jsem ji políbil do načepýřených vlasů, prošel recepcí a vyšel z domu.
    Opravdu kouzelná noc. V místech, kam nedosahovalo světlo zářivek, bylo nebe poseté hvězdami. Měsíc byl téměř v úplňku a vysoké stromy parku vrhaly dlouhé měkké stíny.
    Cestička končila u písečné pláže. Od rozlehlé vodní plochy přede mnou byly slyšet tiché nárazy vln. Z boku od neposečené louky zněl koncert cvrčků. Usedl jsem na cosi podobného lávce a začal prohledávat kapsy. Zapalovač jsem našel hned. Cigarety jsem nechal na pokoji, ale někde v kapsičce by jedna měla být. Je to k vzteku, když člověk musí klást překážky vlastním zlozvykům.
    Konečně jsem ji objevil. Ohýnek zapalovače mne na okamžik oslepil. Natáhl jsem kouř a všechno, co mi ještě chybělo k pocitu naprostého uspokojení, bylo tady.
    I když jsem v mnoha věcech velmi pragmatický, je zase plno jiných věcí, které řeším naprosto nerozumně. Znovu jsem zhluboka nasál cigaretový kouř a zadíval se na hladinu nádrže. Mé oči již přivykly nočnímu příšeří a tak jsem jim dal volnost. Přímo proti mně, daleko za vodní hladinou, se rýsovala temná hradba vzdáleného lesa. Po levé ruce byla světélka lemující betonovou hráz. Potom jsem se zadíval na pravou stranu. Ve dne bylo odsud vidět až ke vzdálenému ohybu, kde se nádrž pozvolna měnila v řeku.
    Pane Bože, vydechl jsem překvapeně. Já snad musím mít halucinace. Vždyť jsem toho zas tolik nevypil. Čtyři piva a jednoho bechera. A to bylo za celý večer.
    Asi pět set metrů ode mne, přímo uprostřed stříbrné vodní hladiny, pobíhala skupinka dětí. Když jsem se zaposlouchal, zachytil jsem i vzdálený dětský smích. Hrály něco mezi házenou a kopanou. Pravidla to asi nemělo žádná. Ale zdálo se, že se výborně baví. Seděl jsem, a jako přimražený, pozoroval jejich hru.
    Muselo uběhnout moře času, ale čas byl najednou čímsi nepodstatným. Seděl jsem a hleděl na vodu. Asi bych tak vydržel až do rána. Najednou se však ozval zvuk podobný houkajícímu parníku a děti přerušily hru.
    Seběhly se do hloučku. Jedno z dětí vzalo míč a vyhodilo ho směrem k nebi. Míč několik okamžiků pomalu stoupal vzhůru, ale potom začal zrychlovat a zářit jako rozsvícený lampion. Vzdaloval se a byl menší a menší až se ztratil v nekonečné dálce hvězdné oblohy. Když jsem se znovu zadíval na hladinu nádrže, děti byly pryč.
    Vrátil jsem se na ubytovnu. Zbytek noci můj spánek bloudil divokými sny. Byla to nekonečná noc.
    Ráno jsem odešel k vedoucí našeho setkání a odevzdal jí ten směšně nízký účet kavárny. Chvíli kroutila hlavou. Potom mi začala tvrdit, že je to určitě sponzorský dar personálu.
    Řekl jsem jí, jak byl účtující číšník dopálený. Měla zaručeně plnou hlavu jiných starostí a tak celou věc odbyla tím, že je konečně jedno, kdo byl tak štědrý. Když ušetřila na včerejším večeru, zbude více na dnešek. Byl jsem v pokušení vyklopit všechno co vím. Jsme ale racionální lidé a vůbec nemám potřebu být za blázna. Pro sebe jsem věděl, že byli mezi námi. Snad neměli potřebu zřetelněji prokázat svou přítomnost. Možná nechtěli zasáhnout do našich životů. A třeba to tak má být, že fantazie a neobvyklost jenom zlehka zaťuká na dveře našeho racionálního světa, aby nezevšedněla a zůstala tajemstvím.