Seděli jsme v kabině Matičky a mudrovali nad tím kam se vydáme. Samozřejmě, že naším hlavním zaměstnáním bylo přepravovat všemožný náklad, který nesnesl zvědavé pohledy celníků a přepravovat se cestami, které umožňovaly vyhnout se dotěrným otázkám různých úřadů, ale naším oficiálním povoláním bylo objevovat nové planety a tomu bylo nutno alespoň občas taky věnovat pozornost. Umožňovalo nám to podle prastarého zákona shrábnout státní dotaci a také potažmo i vysvětlit případným zvědavcům naše cesty.
   Vedle mě byl Joe, obrovitý černoch. Zuby měl jak arktický ledovce a bylo ho ze všech stran hodně. O velkých lidech jde fáma, že jsou hloupý, ale Joe byl génius. Jako kluk měl pořád dobré nápady, ale děsně ho štvalo, že musí pořád hledat informace z různých zdrojů a tak se rozhod, že už toho má dost a nechal si vyoperovat pravou plíci a místo ní mu do uvolněného prostoru nacpali tolik paměti, kolik se vešlo. Mohl by klíďo přednášet na kterýkoliv univerzitě, kdyby o to stál a kdyby univerzity uznávali pozměněnce. Ne, Joe toužil po dobro-družství, po svobodě, nepravidelnym životě a tak jsme se jednoho dne dali dohromady a plácáme se v týhle kocábce už nějakej rok.
    Zato Elfí je u nás nováček. Pokud si myslíte, že nám dělá rozhoď-nožku, tak jste na děsnym omylu. To už by bylo rozumnější skočit po hlavě do řeky plný krokodýlů. Seznámil jsem se s ní v baru U posledního penízu, když se jí tam u pultu pokoušel obtěžovat obtousltej upocenec. Najednu, jako zázrakem měla v ruce kudlu a jedním ladným pohybem mu nařízla podbříšek, pak od ní dostal pěstí takovou ránu, až narazil o stěnu. Při tom nárazu z něj vypadli všechny vnitřnosti. Jen tak koukal na to matně lesklý a kouřící svinstvo co z něj lezlo, a asi nevěřil vlastním očím, že to patří k němu. Protože takovej pohled nepatří k mým oblíbeným, sebral jsem se, vyšel ven a nechal ho tam s jeho vlastními problémy.
    Elfí mě dohonila v momentě, kdy jsem zrovinka lez do lodě a prosila mě, abych jí odvezl pryč. Po tom výstupu, co před chvíli předvedla, jsem usoudil, že je mi zatěžko něco odříct dámě v nesnázích a tak se nalodila.
    Je to sice krásná ženská, která má bohatě všeho, co má ženská mít, ale každý, kdo se má jen trochu rád, se drží od těch jejích vnad v dosta-tečný distanci.
    Pravděpodobně si myslíte, že mít vedle sebe chodící univerzitu je něco báječného, ale je to věc náhledu. Joe se totiž postupem času přestává vyjadřovat jako normální člověk, což mě obzvlášť v krizových situacích dokáže rozpálit doběla a tak si občas říkám, že když jsem mu tenkrát kejvnul, měl jsem zrovna záchvat debility spojenej s inteli-genční nulitou.
    Minulý kšeftík vynesl docela slušnou sumu a tak nebylo kam spěchat. Hověli jsme si a Elfí pucovala stařičký paprskomet, jedinou zbraň, kterou jsem vlastnil. Pamatoval chudák určitě galaktické války Corsara II a choval jsem se k této historické relikvii velmi neuctivě, protože jsem jí nechal válet začuňčenou v koutě. Nyní, díky laskavé péči Elfí se leskl jako nový. Vzala si na to blůzu s tím nejhlubším výstřihem, jaký si člověk může představit. Byl to zázrak, že se obsah vůbec udržel uvnitř. Joe se zrovna ládoval nějakou sladkostí a já jsem pokukoval po té nádheře, kterou Elfí vystavovala a kamarádil se s lahvinkou chlastu. Už jsem byl skoro u dna a byl jsem na nelepší cestě si začít tykat z další, když to na hlavním panelu udělalo „pink“ a z meziprostoru se vynořila kousek od nás loď. Byla tak blízko, že jí zabraly i naše venkovní senzory. Byla obrovská, černá, naježená zbraněmi a tak cizí jak jen si můžete představit. Už jsem viděl hodně kosmidel, ale tohle nebylo nic, co by postavil člověk.
    Otupělým pohledem jsem na to zjevení civěl, ale Elfí udělala to jediné správné, přiskočila k hlavnímu panelu a přepnula na nouzový režim. Čekal jsem, že nás ta nepřátelská loď pošle k Universu, protože i ta malá chvilka jí musela stačit k zaměření, ale nestalo se nic. Asi tam měli svoje vlastní starosti. O kus dál se totiž vynořila další, neméně ohyzdná loď a pak už to pokračovalo ve dvacetivteřinových intervalech.
    Těm, kteří nikdy necestovali vesmírem se to může zdát jako nesmysl a zatracená náhoda, ale pravda je jiná. Ono totiž vynořit se z mimoprostoru uprostřed žhavé hvězdy je pro posádku stejně tragické, jako když se materializujete ve skalní mase, nebo jen poblíž roje meteoritů a tak datové soubory míst, kde se nikdy nic nevyskytuje, se dědí z otce na syna.
    Netrvalo to dlouho a obzor kolem nás byl plný. Zíral jsem na to, v mozku mi hučelo, ale skrz ten alkoholický závoj se mi prodírala myšlenka: Tak už je to tady!
    Už od té doby, co lidstvo udělalo první krůčky do vesmíru, se mudrovalo nad tím co by se stalo, kdyby se naše civilizace potkala s jinou, nepřátelskou. Jenže jak šel čas a expanze pokračovala, nacházeli se jen pusté planety nebo maximálně s primitivní flórou a faunou. Nejdál byly nějaké opice z Denebu, které používaly primitivní nástroje a občas se jim povedlo rozdělat oheň. Jak šel čas, tak se na tuhle myš-lenku pozapomnělo a jen staří kosmáci vyprávěli děsivé historie o střetu s krvelačnými válečníky.
    Takže teď nás ty bestie převálcují.
    „Trilion komet a úlomků, těch ale je!!!“ reagoval na ten pohled Joe, zatímco Elfí pucovala dál klíďo ten paprskomet a vsadím se, že si sumírovala jak s tím muzeálním krámem přepadne tuhle flotilu. Jenže v mojí hlavě se vynořil nápad ještě šílenější.
    Komunikátor se totiž zatím činil, přeladil se na jejich frekvenci a dekódoval signál.
    Jednotlivé lodě právě hlásily svou připravenost: „Šílený bojovník při-praven! Ničitel světů připraven! Rozsévač smrti připraven!“ atd.
    Pak začal mluvit velitel k jednotkám. Nevím, proč se tahle pitomost ještě dělá, ale každej vůdce, který vede svoje ovečky na jatka, má pocit, že jim musí vysvětlit proč se mají dát zamorodvat. A tak se zas ozývala slova o milované a ohrožení vlasti, svobodě, míru na věčné časy a povinnosti vůči vůdci. Když to poslouchá nezúčastněný člověk, tak si řekne, že je to blemst, ale v davu to má kupodivu stále ještě svůj účinek.
    Nebyl to výsledek rozumné úvahy, měl jsem tehdy jen šílenej vztek a byl jsem totálně ožralej, ve střízlivém stavu bych to nikdy neudělal.
    Přepnul jsem na vysílání, kouk se na čas, protože jsem měl třicet vte-řin než mě zaměří.
    „Tady ústředí! Nařizuji okamžitý ústup! Naše planeta je přepadena neznámými útočníky. Čekáme na vaši pomoc. Budeme se bránit do posledního...!!!“
    Bylo mi už jedno co se bude dít dál, jenže se chvíli nedělo nic.
    Potom, jako když zhasíná noc, začala jedna loď po druhé mizet.
    „Voni sou pryč. Jenže co bude teď?“
    Jen jsem vytřeštěně zíral na panel a bezradně krčil rameny. Najednou jsem byl tak střízlivej, jako nikdy předtím, ale místo toho abych měl radost, že se mi podařila takováhle šílenost, proběhla mi hlavou myšlenka, že Joe by taky mohl projevit trochu radosti a pochválit mě. Místo jásání a volání: „Bravo! Hurá!“, řekne jen: „Voni sou pryč!“
    No uznejte, že je to trochu málo a dušinku to ani trochu nepohladí.
    Elfí položila nevídaně vyleštěný paprskomet, zvedla se jak pávice.
    Nicméně přeci jen jsem se dočkal odměny. Ve dveřích se otočila a povídá: „Víš co nechápu?“
    Tupě jsem zíral.
    „Proč už jsi dávno nepřišel za mnou do ložnice, ty hrdino! Čumíš na mě už celou věčnost jako zbloudilec v poušti na zmrzlinu. To bys chtěl, abych ti dala světelný signály, nebo ti nakreslila, kudy se ke mě jde? Jdu se vykoupat, takže ať seš za půl hodiny u mě!“
    Není nad dominantní ženy!
    No abych to zkrátil, jestli jsem si myslel, že budu slavný, že budu bigman, tak jsem se šeredně zmýlil. Na první planetě, kde jsme přistáli, se mi vysmáli, že prý jsem si to vycucal z prstu, hlášení přístrojů je podvrh a můžu bejt rád, že mě nezabásnou za klamání úřadů , takže místo toho abych si válel šunky někde v letovisku boháčů na Betelunge III?, musel jsem pro nás tři hledat nový kšefty. A Elfí?
    Byla krásná, byla nádherná, ale chovala se jako vyprahlá poušť. Pořád chtěla zavlažovat. Kdo to má pánové vydržet? Vždyť já za dva měsíce zhubnul deset kilo a už jsem byl průsvitnej jak ubrousek!
    Nakonec jsem to vyřešil tak, že jsem tu svojí holubičku pozval do jednoho nóbl podniku na večeři. Pak jsem jí řek, že si potřebuju odskočit a pálil k Matičce, která už s plnými nádržemi byla připravená vyrazit.
    Já vím, od toho momentu jsem mrtvej muž a jen čekám, kdo se dřív objeví. Ti cizinci budou asi pěkně naštvaný, ale proti Elfí je taková invaze úplná maličkost, to mi můžete věřit!