Stál jsem tu v místnosti a svým tykadlem upíral pohled do prázdna. Kolem se vznášelo tíživé ticho. Čekaly mě zřejmě nejtěžší okamžiky mého života. Vduchu jsem si znovu přehrával události, které předcházely mé současné situaci.

   Už to, že jsem byl předvolán k audienci u Marixe, nejvyššího hodnostáře naší církve Svatého člověka, mi připadalo zvláštní. Vešel jsem tenkrát do jeho bohatě zdobené nory a poklesl na zem.
    „Pochválen buď Laskavý člověk,“ pronesl jsem pokorně. Říkalo se, že Marix je ve spojení se samotnými bohy, což pro mne jakožto ataliana, který zasvětil celý svůj život víře v Člověka a duchovnímu učení, bylo fascinující.
    „Povstaň, synu,“ zazněl Marixův hlas místností. Vysunul jsem tedy muří nohu a učinil tak. Marixovo tykadlo na mně spočinulo laskavým pohledem.
    „Jak jistě víš,“ pravil, „od dob, kdy bohové sestoupili z hvězd, měsíc co měsíc jest vybrán z našeho lidu ten, který dobře pracoval, povinnosti své vzorně plnil a v úctě druhé uchovával, aby svolení ke vstupu dostal do Země zaslíbené, Lidského ráje. S potěšením ti oznamuji, že čest tato nyní tobě náleží.“
    Chvíli jsem na něj mlčky zíral. Byl jsem naprosto ohromen.
    „Já?“ vypravil jsem ze sebe nakonec. „To snad...“ Nenacházel jsem slov. Dostat se do Země zaslíbené bylo snem a největším přáním všech věřících, natož pak mě, který celý život zasvětil... no vždyť víte.
    „Ach, děkuji. Čím jsem si zasloužil takovou...“
    „Ještě okamžik, synu,“ zvedl Marix levé horní chapadlo a mile se usmál. „Má to háček.“
    Vysvětlil mi totiž, že do našeho světa přicházejí zlí démoni, kteří ohrožují nejen náš lid, naši víru, ale dokonce i samotného Člověka. Pojmenoval je, ale já jejich název v rozrušení dočista zapomněl. Bylo to takové zvláštní slovo. Samotní bohové prý Marixovi zjevili, že nejstrašnější z démonů se objeví na předem určeném místě ode dneška za tři dny. Pouze jeden atalian s ocelovou silou víry dokáže tohoto démona porazit. Pro tento úkol jsem byl vybrán (jaké to štěstí) právě já. Mé případné vítězství mi má zajistit navždy pobyt v Zemi zaslíbené. Jenže právě slovo „případné“ se mi v Marixově výroku vůbec nelíbilo. Samozřejmě jsem dostal možnost odmítnout. Jistě však chápete, že mých náhradníků mohly být desítky. Už jen to, že právě já jsem dostal přednostní právo, mi nedovolilo couvnout.
    Následující tři dny jsem věnoval přípravě likvidace vůdce démonů. Jak že se to jmenují? Průběžně za mnou docházeli Marixovi pobočníci a neustále mě ujišťovali o správnosti mého rozhodnutí.
    Teď tu čekám na setkání s tím děsivým tvorem a usilovně se snažím Marixovým pobočníkům uvěřit.

    Nekonečné čekání v tichu náhle přerušila série zvuků z vnějšího konce nory ústící do této podzemní místnosti. Strachy jsem celý zprůhledněl. Démon se dostavil včas. Osudná chvíle nadešla. Naslouchal jsem, jak se netvor pomalu škrábe norou ke mně. Ta stvůra představovala pravý opak všeho, v co jsem celý život věřil. Ba co víc, ona to všechno hodlala zničit.Včetně mě. Ovládla mě chladná nenávist k tomu stvoření. Přiběhl jsem k ústí nory a zuřivě do ní zařval: „Buď proklet, bídný démone, temnotou utkaná stvůro, žal a zkázu přinášející...“
    „Nežvaň a koukej mi pomoct dolů,“ ozvala se odpověď, která mě trochu vyvedla z míry. Za prvé se ozvala naprosto srozumitelně v řeči bohů a za druhé, kdybych nevěděl, že mám co do činění s nejstrašnějším z démonů, skoro bych řekl, že ten hlas zněl, no... docela obyčejně. Ale nezbývá mnoho času. Musím jednat.
    „Teď!“ zaječel jsem a z připravených úkrytů v noře vyrazili dva moji domácí mazlíčci.
    „Co to sakra... Jaú! To bolí!“ křičel démon a já pocítil vlnu uspokojení. Moji mazlíčci byli kdykoliv ochotni svému pánovi pomoci, zvláště když je poslední tři dny nechal hladovět. Z nory se ozývaly zvláštní zvuky. Nepochybně známky souboje. „Aú, pusť mě! Já ti ukážu, tu máš!“ Pak chvíli ticho. Poté se dal démon znovu do pohybu. Nezastavili ho. Je stále blíž a blíž.
    „Hej, ty,“ ozvalo se z nory. „Slyšíš mě? Nepřišel jsem ti ublížit. Jediné, co... Aúúú!“
    Výborně, problesklo mi hlavou, zamaskovaná díra zabrala. Neměl jsem sice tušení, jak přesně takový démon vypadá, ale určitě si teď rozbil nějakou důležitou část těla. Možná, že ...ne! Podle všeho se sebral a pokračuje dál. Vždyť už je skoro u mě!
    „Poslouchej,“ ozvalo se znovu. „Přišel jsem vám pomoci. Já nejsem ten, od koho vám hrozí nebezpečí. Chci si jen promluvit a vysvětli vám...“
    „Mlč!“ zavřískal jsem v panice. „Nebudu poslouchat tvé kacířské řečnění!“ Poslední slova mi téměř uvízla v krku. Démonovy obrysy se začaly vynořovat z temnoty nory. Zahlédl jsem ho. To není možné. Nevěřícně jsem hleděl na postavu Člověka. Ne, démon na sebe vzal podobu Člověka nepochybně proto, aby mě zmátl a vyděsil. Dobrý tah. Zmocnila se mě čirá hrůza. Právě se sápal do místnosti.To je můj konec. Ne, ještě mám v záloze poslední trumf. Teď nebo nikdy! Uchopil jsem chapadlem připravený provaz visící ze stropu a zatáhl jsem za něj. Z otvoru ve stropě vyletěla těžká kovová koule a udeřila démona přesně do hlavy. Ten pouze stačil vykřiknout a pomalu se sesunul k zemi. Několik okamžiků jsem na něj v hrůze zíral, ale nepohnul se. Bylo dobojováno. Vyhrál jsem.

    Poté nabraly události rychlý spád. Okamžitě jsem se stal oslavovaným hrdinou. Obdržel jsem nespočetné díky nejen z řad prostého lidu, ale i z řad církve, Marixe nevyjímaje. Moje mysl se však ubírala úplně jiným směrem. Neříkám, být hrdinou není špatné, ale já teď s napětím očekával svou hlavní slíbenou odměnu. Ani na tu Marix nezapomněl. Byl jsem tento měsíc vyhlášen vyvolený pro vstup do Země zaslíbené. Zanedlouho se objevil kovový posel bohů na čtyřech kolech, aby jako každý měsíc dopravil vyvoleného do Lidského ráje. Rozloučil jsem se tedy s příbuznými a přáteli a nastoupil do tmavého prostoru v poslových útrobách. Ozvalo se jakési mručení a jemné vibrace. Pochopil jsem, že se dal posel do pohybu. Cesta trvala poměrně dlouho, avšak já pociťoval ty nejkrásnější chvíle očekávání ve svém životě. Posel nakonec zastavil a dveře se odsunuly. Vysunul jsem muří nohu a vyskočil ven. Ocitl jsem se na rozlehlém prostranství, téměř ze všech stran obklopeném nadzemními obydlími bohů. Na zemi se červenala tráva. Obloha byla fialková, bez mraků.
    Zvláštní, pomyslel jsem si. V Zemí zaslíbené to vypadá úplně jako u nás doma, když se vyleze z podzemí. Pak jsem zahlédl svého boha. Stál několik skoků muří nohy ode mě. Nemohl jsem si ho splést. Podoba člověka je ztvárněna jako kamenná socha v našem centrálním chrámu. Zadíval jsem se však pozorněji a uvědomil si, že tento bůh nevypadá zdaleka tak důstojně a krásně jako naše socha. Ta se přinejmenším neškrábala v zadní části těla, neměla tak velké břicho a nepopotahovala kouř z hořící tyčky v ústech.
    Najednou jsem si vzpomněl. Už vím, jak se nazývají démoni, s jejichž vůdcem jsem tak urputně bojoval a přemohl ho. Byli to vegetariáni. Člověk se na mě zadíval a pak zakřičel na někoho přes rameno cosi o obědu na smetaně. Nevím sice, co to znamená, ale ten ostrý předmět v jeho rukou se mi vůbec nelíbí. Můj bůh ho pozvedl a vydal se ke mně sebevědomým krokem. V očích měl takový zvláštní, odhodlaný výraz.

    Nejvyšší hodnostář církve Svatého člověka obdržel pravidelnou depeši od bohů. Rozbalil dopis a četl. Bylo tam poděkování za další ku, ale hlavně za likvidaci nepohodlného individua, které v poslední době obtěžovalo boží kolonii. A pak ještě cosi o smetanové omáčce a pozvání na oběd.
    Marix dočet a nespokojeně ohnul tykadlo. Ne že by si snad stěžoval, ale měsíc co měsíc na smetaně? Tihle bohové mají opravdu chudý jídelníček.