Udání
    „No, on vlastně ten profesor nečaroval,“ připustil udavač pod přísným pohledem policejního úředníka. Nenápadný muž v šedém konfekčním obleku se mírně usmál do okna s povytaženými žaluziemi. Stál zády k těm dvěma, jako by ho jejich problémy nezajímaly.
    „Ale vždyť jste vykládal o kouzlech!“ bouchl do stolu uniformovaný úředník.
    „Ale mistr Urk nečaroval,“ řekl muž v šedém.
    „Ne,“ souhlasil udavač. „Přednášel o magii. O centrech... ložiscích... zdrojích přírodní magie a tak. A zval na tu sérii přednášek, co bude mít na univerzitě v příštím semestru. Para...“
    „Paramagie,“ dopověděl za něj muž u okna.
    „Jo. Ukazoval přístroj, co se s ním dá kouzlit...“
    „A nepoužil ho?“ Policejní úředník se mračil.
    „Ne. Demonstrace předváděl jeho asistent. Takovej droboučkej hošík.“ Udavač vydechl. Tak. To je všecko.
    „A co vlastně předváděl, ten asistent?“ zajímal se od svého okna muž v šedém.
    „No... Zastavoval světlo. Kolem něj se udělalo šero, fakticky! Zvedl jednu holku z lavice a nechal ji plavat vzduchem k sobě. Ta ječela!“ Na udavačově bledé tváři se objevil škaredý úsměšek. „Proměňoval kytky. Měl tam na stole karafiáty, a najednou z nich byly růže a lilie... Študentky si je šly osahat... Očuchat.“
    Úředník vzhlédl k muži v šedém, který teď přistoupil blíž. „Je to vážná věc, nebo jen triky, mistře?“
    „Triky? Ne. Pravděpodobně ne. Propusťte laskavě tohoto pána.“ Muž, nazvaný mistrem, neskrýval pohrdání. Špeh vypadl z místnosti, divže si nepřicvakl paty do dveří.
    „Takže,“ opakoval unaveně úředník. „Spadá ta nechutná záležitost do vaší kompetence, mistře?“
    Mistr pokývl. „Ano. Hrozba zneužití nad námi visí neustále, ovšem tohle zjevně překračuje meze... Zjistil jste jméno toho asistenta?“
    „Jistě.“ Úředník prohrábl papíry ve složce. „Tady. Gichart Yenssi.“
    Mistr v šedém obleku se nečekaně usmál. „Přesněji Gichart Vilhem Yenssi z Pejuiernu.... Zahoďte to udání. Ten hoch ví, co dělá.“
    „Nehrozí tedy žádné nebezpečí?“
    „Vůbec žádné.“ Mistr čaroděj pevně stiskl svou kostnatou pravicí měkkou úřednickou tlapku a opustil kancelář. Normálně, dveřmi, a tiše za sebou zavřel. Úředník zklamaně vzdychl. Tihle mágové jsou tak obyčejní!
       

Tajemný kraj Quardaskava
    Před nádražím vyčkávaly normální taxíky běžných značek i kabriolety - veteráni, a také povozy a kočáry pro náročné. Jak by ne. Když člověk dorazí na vrcholu turistické sezóny... Kruci, mohl jsem zůstat v Oeubě! První asistent mistra Urka, pomyslel si trpce Gichart, tomu říkám kariéra! A ne pochybné dědictví v Quardaskavě. Snad, kdyby Lilia nenapsala svůj dopis rodinnými runami... Ty chmurné tahy dodávaly slovům zvláštní naléhavost.
    Přijeď, Gicharte Vilheme, psala Lilia, otec zešílel a na naše jméno padne tma... Ty jsi dědic! Přijeď!
    Nic konkrétního. Celá ona. Mistr Urk podržel dopis v rukou a pronesl svým zvučným hlasem: „To není dobré psaní. Ale stejně ti radím, Gi, jeď domů. Tvé místo u mě zůstane neobsazeno, dokud se nevrátíš.“
    Gichart Vilhem Yenssi pomalu kývl. Sbalil si pár věcí, oblékl se za člověka, jak s oblibou říkávaly jeho sestry, a zamával mistrovi z ulice.
    „Nezapomeň, že existují telefony!“ volal za ním mistr.
    „Nezapomenu,“ slíbil Gichart.
    Kraj Quardaskava je od října do dubna tichý, klidný a zasmušile opuštěný. Zato v květnu se sem začnou sjíždět davy turistů, celých žhavých lámat si vazy na malebných skalách, topit se ve zrádných, nečekaných vírech malebných tůněk, tajně spojených s ponornými říčkami v nepřístupných jeskyních, kde už se navždy poztrácely celé týmy speleologů. Atrakce Quardaskavy! A ještě hrady. Na každém kroku narazíte na zříceninu, a každá z těch ruin má pohnutou historii. Obyvatelných hradů zůstalo málo, obývaných ještě méně. K těm patří Pejuiern. Žije na něm odnepaměti rodina Yenssiů, a při vyslovení toho jména se lidé obezřetně ohlížejí. Ormabar Leak Yenssi, v současné době hlava rodu, musel překročit všechny meze šílenství, když má jeho dcera obavy ze zhanobení jména, říkal si Gichart a nelíbilo se mu to ani za mák.
    Nestačil sehnat místenku a vlak z Oeuby do Quardy byl plný. Gichart odhadl osazenstvo jednoho kupé jako slušné a neagresivní, dovolil se a uložil si tašku do sítě nad hlavami lidí. Krátce popřemýšlel, zda by se nějakým trikem nemohl nenápadně připojit k zavazadlu, ale zavrhl ten nápad. Neslušné! Vtom si ho všimla příjemná mladá dáma na sedadle u okna.
    „Místo vedle mě je volné,“ oznámila. „Můj spolucestující se na poslední chvíli rozhodl jinak...“ Po tváři jí přelétl stín a zvýraznil její rysy. Pěkná!
    „Koupím tu místenku,“ řekl Gichart a podal jí peníze, přesně sumu, natištěnou na místence.
    „Jak... Jak jste ty peníze tak rychle vyčaroval?“ podivila se. Pokrčil rameny. Peníze se přece vyčarovat nedají. A papírové už vůbec ne. Zvedl kufr své laskavé sousedky, dosud uložený na sedadle, a umístil ho nahoru do sítě. Dáma si ho změřila překvapeným pohledem. Celkem oprávněně. Gichartova běžná výška byla metr šedesát a před lidmi ji obvykle neměnil, přesto dokázal dosáhnout, kamkoli si přál.
    Usadil se a představil se ochotné dámě.
    „Gichart Vilhem Yenssi?“ opakovala. „Jako bych vaše jméno už někde zaslechla... Já jsem Zila Emése. Jedu na dovolenou.“ Vzdorně sešpulila rty. Jede sama. Někdo se na ni vykašlal.
    „V Quardaskavě je krásně,“ ujistil ji Gichart. „Pokud nepolezete po skalách a do jeskyní, nebudete se koupat v malebných tůňkách v lese a nepůjdete v noci zkoumat, jestli na nejbližší zřícenině straší, máte šanci přežít.“
    Rozesmála se. Vlak nabíral rychlost, předměstí Oeuby ubíhala dozadu. „Vy byste mě vyděsil! Neříkejte, že na těch hradech opravdu straší!“
    „Skoro na všech,“ potvrdil. „Jako kluk jsem prolezl kdeco a občas jsem taky hezky fofrem zdrhal...“ Zasnil se. Vzpomněl si na svůj zážitek na Vercyndě, kde na něj ohnivý kočí poštval ohnivé psy. To bylo něco! Když přízrak se svým žhavým kočárem dojel na místo, kde se vrčící a chrčící smečka zastavila, nemohl pochopit, kam se drzý vetřelec ztratil. A on se zatím plazil podzemím hradu a hrozně ho bavilo, jak psiska marně očichávají škvíry mezi dlaždicemi na nádvoří...
    Zila chtěla slyšet o strašidlech. Vysvětlil jí, že o tom se nemluví před lidmi. Osazenstvo kupé se naježilo a dáma se urazila. „Stejně jsou to pohádky pro děti!“
    Jo, myslel si, a proto jezdí do Quardaskavy tolik zvědavců! Pochopitelně vám každý domorodec kývne, jistě, jsou to pohádky. Místní obyvatelé na pohádky nevěří. A ze zásady nevycházejí z domů po setmění. Kdo čepuje pivo v hospodě, ten v ní také bydlí. Noční vrátný v hotelu nevyjde ze své kukaně ani na chodník, noční taxíky neexistují. Dokonce barové tanečnice mají někde v přístavku za hotelem své pokojíky. A turisty ať vezme čert. Což se nejspíš občas děje.
    Zila se nevydržela zlobit dlouho. Chvilku si obhlížela svého souseda z profilu. Hm. Směje se jako kluk, ale ten nos a brada dávají znát, že by uměl být nepříjemný a tvrdý. Vypadá jako milý hošík, a vrásky u očí mluví o třicítce už kdesi v nedohlednu... „Znáte v Quardě nějaký slušný hotel?“
    Zvedl hlavu. Nabídka příměří? „Nebyl jsem tam dvanáct let. Ale jestli chcete, můžeme si omrknout hotel Muvue.“
    Ke konci cesty už byli zase kamarádi. Před nádražím se Gichart zatvářil znechuceně, když spatřil to srocení vozidel, a vybral jeden z kočárů. Naložil do něj svou tašku i zavazadla své společnice, aniž by se jí zeptal, jestli souhlasí. Souhlasila.
    „Budete taky bydlet v hotelu?“ zajímala se, vyhlížejíc okénkem na hemžení slamáků s barevnými mašlemi, klobouků s peřím a napodobenin stetsonů na chodnících. Její společník se chmuřil na lentilkově růžové, žluté i fialové omítky domů a načančané záclonky nad výklady krámků. Co nejrychleji odtud! Nač se to ptala ta dívka? Aha. Bydlení. „Mám tady rodinu.“ Opravdu zesmutněla?
    Hotel Muvue se nachází blízko centra, a přesto v tiché, úzké, omšelé ulici. Vlhko, šero, staré fasády zvenčí, světlo a zářivě čisto uvnitř. Malé, útulné pokojíky, obsluha na úrovni a slušné ceny. Gichart pomalu kráčel za nosičem a rozhlížel se. Tady se nic nezměnilo. Vedení hotelu se nemíní podbízet vkusu moderních turistů. Poskytuje kvalitní služby, a komu to nestačí, ať jde jinam.
    Recepční v duchu zavrtěl hlavou, když sledoval pohledem dvojici odcházející k výtahům. Taková hezká dívka by si mohla vybrat většího mládence! Přitočil se k němu barman. „Poznal jsi ho?“
    „Koho?“
    „Toho kudrnatého hošíka... To je mladý Yenssi! Patří mu třetina akcií hotelu, člověče!“
    „Ale,“ podivil se recepční. „Neměl by být starší?“
    „Yenssiové se dožívají v pohodě sto dvaceti. Má dost času.“
    Gichart schválil Zile její zítřejší plány, totiž koupání v městském koupališti, přírodním jezeře, jen nepatrně upraveném a vybaveném patřičným komfortem jako sprchy, restaurace a stánky se zmrzlinou. Tam nehrozí žádná zrada. Rozloučil se a zamířil do baru. Pohled postaršího obtloustlého chlapíka za pultem mu cosi signalizoval.
    Sotva se usadil na kulaté barové židličce, muž chvátal k němu. „Dáte si červené z Glourských vinic?“
    Takže mě poznal, usoudil Gichart. „Loňské ale ne. Byl mizerný rok.“
    „Samozřejmě.“ Barman dotčeně trhl rameny. „Přece vám nenabídnu nějaký šmejd!“ Hbitě hosta obsloužil, s napětím sledoval jeho výraz.
    Host se usmál. „Je to ono. Předloňská sklizeň.“
    „Jak to můžete vědět, když jste tu nebyl, pane Yenssi?“ Muž za barem se zatvářil, jako by měl velké starosti.
    „Vyklop to.“ Mladý muž do barmana zabodl pohled.
    „Všichni jsme mysleli, že budete mít strach,“ zašeptal barman a úzkostlivě se ohlédl po ostatních hostech. „Ta cizí dáma se zdá velmi energická a pan Ormabar Leak, váš otec...“
    „Stačí,“ řekl Gichart. Přivřel víčka. „Díky. Neměl jsem tušení, co se tu děje.“ Nenápadným pokynem prstu odeslal barmana k dalším zákazníkům a zamyšleně upíjel víno. Energická dáma a můj otec... Z dámy je třeba mít strach. Nebo z otce? Ale ne, jeho triky znám skrznaskrz. Z dámy!
    Kočí čekal a brblal. Gichart mu zaplatil za čekání a udal cíl své cesty.
    „Na Pejuiern mě nikdo nedostane!“ vykřikl kočí. Jenže ten malý mladík se mu opřel očima o tvář, donutil ho zblednout a malátnýma rukama se chopit opratí.
    „Zastavíš mi u třetí brány,“ oznámil neodbytný zákazník a pohodlně si natáhl nohy.
    Cesta stoupala a klikatila se, les byl temný, listy pohlcovaly sluneční paprsky a měnily jasné odpoledne v soumrak. Kočí se bál, koně byli neklidní. Gichart vyhlížel ven. Hledal Zátočinu Dračího Mechu. V tom místě se cesta stáčí strmě vzhůru a mezi stromy, vysoko polámanými po dávné vichřici, vyčnívají z trávy a borůvčí oblé kameny porostlé mechem a lišejníkem. Konečně! Třetí brána!
    Gichart si přehodil tašku přes rameno, propustil rozklepaného taxikáře a vykročil do kopce. Šel lehce, na nepřehledném terénu našlapoval jistě a bezpečně. Tohle už bylo území Pejuiernu. Tady byl doma. U potoka se zastavil. Něco tam nebylo v pořádku. Co? Padlé kmeny, pařezy, kameny i keře byly tiché a mírumilovné. Až ho upoutal kámen uprostřed potoka. Byl tak hladký. Jeho povrch se podobá pleti krásné ženy, pomyslel si Gichart, no tak se ukaž!
    Kámen zareagoval okamžitě. Byla to krásná žena. Pokoušela se probodnout očima toho, kdo ji odhalil. Moc ráda by ho zabila, ale on jí nedovolil přiblížit se. Rychle si střásla dlouhé urousané vlasy, aby jí skryly nahá ramena. Kromě vlasů neměla na sobě nic. Zuřila, protože se jí nedařilo proniknout obranou toho drobného mladíka, a on se jen mírně usmíval. Obranu si musíš zařídit bezděčně, mimochodem, aniž bys na to doopravdy myslel, vybavil si Gichart slova mistra Urka. Tehdy byl z jeho náročných představ zoufalý, celé dva roky se trápil obavou, že tohle se prostě nikdy nenaučí... Máš to v sobě, žádný strach, utěšoval ho mistr. Nemýlil se.
    Zjistil si jméno nahé krásky, přestože ho před ním zkoušela utajit. Rett. Na okamžik zatoužil skrýt se před palčivostí jejích přání do kůže tužší než je lidská, hlavou se mu honily postavy mocných pravěkých ještěrů, ale zavrhl je. Zůstat sám sebou, pokud to jde. První pravidlo.
    „Ty neutečeš?“ promluvila Rett. „Čekala jsem, že se odplazíš. Vyprávěli mi o tobě, Gicharte Vilheme...“
    „Já vím. Co mi chceš?“
    „To nepoznáš? Necítíš mou sílu?“ Smyslně se protáhla, rozehrála své hladké křivky. To teda je síla, jakpak bych ji necítil, pomyslel si Gichart. Chudák Ormabar Leak!
    „Jo, cítím,“ přiznal klidně. „Dneska už mají sexepíl i kameny. Jsem zvyklej.“
    „Dnešní mládež má příšerný slovník,“ prskla krasavice. „Vždyť vidím, jak se kroutíš! Chtěl bys? Chtěl! Jen se hezky vrať do Oeuby, maličký!“
    Pokušení. Ve vteřině vyrůst o třicet centimetrů, o půl metru! Vztyčit se nad ní a ukázat jí... Co, hlupáku, napomenul sám sebe. O to jí přece jde! „Možná mě nezajímáš, Rett,“ potřásl hlavou a hotovil se k odchodu.
    Zasyčela jako had, dost nesympatický had, s jakým by se Gi určitě nespřátelil, a s ohromným úsilím se proměnila. Pokusila se ho uštknout, ale jen ji z marného pokusu rozbolely zuby. Mladý muž se tiše rozesmál a ona se zahanbeně odplazila.
    Druhá brána nebyla o nic nápadnější než ta první. Zbytky zdiva ukryté v lopuší, pod listy velikosti deštníků. Gichart se prsty dotkl starých cihel. Pocítil zabrnění magického pole. Ano, sem až sahá. Kdysi, jako dítě, na změnu magického pole reagoval blednutím a omdléváním, dodnes si pamatoval, jak nad ním rodiče stáli celí nešťastní... To bylo kdysi. Mistr Urk mu poskytl dobrou školu. Dnes prošel branou bez mrknutí okem. Hračka.
    Vlastně je skoro příjemné vstoupit do oblasti silných výbojů. Pokud ovšem mají jednotnou polaritu. Přepólování je pro člověka vysloveně nezdravé. Plazům nevadí, pomyslel si pobaveně. Loudal se ke hradu, k tísnivě nesourodé skupině temných věží zarostlé vysokými stromy s tmavozeleným a tmavorudým listím. Po budovách s opadanou omítkou do neuvěřitelné výše šplhaly popínavé rostliny, svítící ještě nezralými jedovatými bobulemi, či teprve květy s omamnou, nebezpečnou vůní. Mohutné hradby byly zčásti pobořené, Gichart ovšem měl odjakživa podezření, že je už takhle postavili. Mříže vnitřních bran byly zdviženy, veřeje dokořán.
    Gichart byl ve střehu. Pole hradu se zdálo stabilní, ale vykazovalo úzké zóny rušení. Začichal. Slaboučké chvění a vůně růží. Roza? Copak? Nejstarší setřička potřebuje usnadnit cestu nějakému hezkému mládenci?
    Vzápětí na něj ten mládenec skočil. Možná byl hezký, ale hlavně veliký a těžký, takže drobného Gicharta srazil k zemi a pokoušel se ho bít, a nevšiml si, že to nejde, neboť jeho pěsti narážejí na něco jiného, než lidské tělo. Tuhle bariéru je potřeba vytvářet úplně bezděčně, mimochodem, nenápadně, aby soupeř nic nepoznal. Gichart se docela bavil,jak se hoch snaží. Rozin přítel usoudil, že jeho oběť má dost, a jal se mezi zuby spílat.
    „Ty hnusný skřete, ty odporný sluho toho ohavného čaroděje!“
    Gichart ho jemně odstrčil, a zatímco statný mladík lapal po dechu, zeptal se zdvořile: „Tím ohavným čarodějem myslíte Ormabara Leaka?“ Vstal a oprašoval si oděv. Jmenuje se Ferga, ten Rozin fešák, zjistil si mimochodem, a nejspíš už se tady setkal s nepřízní mého otce...
    „Jo,“ řekl vzdorně Ferga. Užasle si měřil svého malého nezničitelného protivníka.
    „Kráčíte na rande s Rozou?“
    A ještě k tomu čte myšlenky, zděsil se Ferga.
    „Kdepak,“ uklidnil ho Gichart. „Poznal jsem její vůni, to je všecko! Tak pojďte, máme společnou cestu.“
    Těžké veřeje hlavního vchodu, zdobené vyřezávanými chmurnými ornamenty, kdosi pečlivě zajistil. Gichart se soustředil a závora se pomalu zvedla. Dveře se s důstojným hukotem otevřely.
    Ferga se lehce otřásl. „Proč je zavřeno? Roza povídala...“
    „To vítají mě,“ objasnil mu jeho nový známý. „Nestarej se a běž za ní.“
    Ferga přikývl a zmizel v úzkém průchodu mezi dvěma zazděnými okny, kudy se vstupovalo do severního křídla.
      

Po létech doma
    V pokoji bylo plno prachu. Gichart dvakrát kýchl a dal se do úklidu. Chvíli mu to zabralo, a zatímco se potom umýval ze vší té špíny v malé koupelničce s kachličkami, na které si jako kluk sám vymyslel vzory, venku se skoro setmělo. Vylezl z vany a objevil, že na hradě nejde elektřina. Vytáhl ze stolní zásuvky svíčky a rozmístil je do několika svícnů. Pak si klekl na zem, našel ve stěně elektrické vedení a v duchu ho sledoval dál, až k místu, kde bylo přerušeno. Pojistky! Obyčejné pojistky. Proč nevstanu a nejdu to opravit? Hm. Nevěděl, ale něco mu radilo zůstat sedět tady na zemi. Ve vzduchu houstla hrozba. Někdo jde po chodbě. Gichart si nebyl jist, zda slyší kroky nebo prostě sleduje pohyb živého tvora komplexnějším smyslem. Ts. Teď nejsem vědec. Paramagické analýzy jsou k ničemu, když jsi v nebezpečí... Rozlétly se dveře. Ibiska! Druhá sestra, o rok mladší než Roza. Na čele jí ležel mrak, v očích nesla bouři. Ohó, sestřička je už vyučená!
    „Kdo...“ začala a zarazila se. „U velké Cheiny, kde jsi?“
    Dost ho potěšilo, že ho sestra nevidí. Tohle skrývání mu nikdy zvlášť nešlo a bylo to takové hloupé... „Tady,“ vstal. „Můžeš mi říct, kdo vyhodil pojistky?“
    Zabouchla dveře, aniž by se jich dotkla, zajistila je zaklínadlem, které by i Ormabar Leak zlomil nehtem na malíčku, a klesla na pohovku. „Který čert tě sem přinesl,“ vyjela na bratra. „Proč nesedíš na zadku v Oeubě?“
    Gichart na ni upřel zrak. „Jdu na ty pojistky,“ řekl.
    „Počkej!“ křikla. „Hlídá je nemrtvý!“ Ve tváři měla zmatek a strach.
    „Jaký druh?“ zajímal se věcně. „Vyvolaný, probuzený, nebo dokonale oživený?“
    „V tom je rozdíl?“ žasla.
    „Kde jsi studovala, ženská!“ urazil ji. „Tak pojď se mnou, já ti to předvedu.“
    Zírala, jak se změnil. Tenhle sebevědomý muž je můj malý bratříček? To neduživé dítě, vyžadující neustálý dohled a ochranu? Moc sice nevyrostl, ale i tak vypadá, že by mě slupl po večeři... Ušklíbl se, když mu doporučila svíčku. Pochopila, jakmile vyšli na chodbu. Věděl, jak přimět kamenné zdi ke světélkování. Tak ne. Máš sílu, bratříčku Gi, ale tím hůř. V tomhle já s tebou nejedu. Ormabar Leak dobře ví, co potřebuju... Zmizela, rozplynula se jako dým.
    Gichart nebyl překvapen. Čekal to. Ibiska byla do něčeho zapletená.
    Cesta dolů do přízemí se změnila. Schody se stáčely na opačnou stranu a v nečekaných úhlech ústily do chodeb, jež se měly nacházet úplně jinde, a navíc po jejich kobercích s důrazem stráží pochodovala prázdná brnění z hradních sbírek. I svítící kameny se přemístily, ty však odhalil snadno. Směšné triky, myslel si. Rád bych znal autora. Otec? Těžko. Ten přece ví, že jeho syn na Pejuiernu nemůže zabloudit.
    Původně chtěl Gichart nechat všechno tak, jak to neznámý umělec naaranžoval, jenže pak se objevili ti netopýři. Dva nebo tři se mu vrhli do vlasů, což ho rozčílilo. Vy holomci! Tohle si nebudete dovolovat! Otevřel na konci chodby okno, zazděné před třemi sty lety, a poslal netopýry ven. Brnění na jeho rozkaz odkráčela na svá původní stanoviště a zaujala patřičné ozdobné pózy. Schody ať se točí, jak chtějí. Oklikou přes severní ochoz Gichart dorazil do hlavní haly.
    Skříň s pojistkami namodrale světélkovala a před ní přecházel ošklivý přízrak. Tam a zpátky, nemotorná otáčka pod portrétem praotce rodu Vilhema Ifixotana Yenssiho, a znovu tam a zpět... Příchozího si ta vyzáblá vlasatá potvora nevšímala. Gichart jí shodil klobouk. Kus hlavy pod kloboukem chyběl. Takže jde o pouhou ukázku, vyvolaný přízrak. Ibiska je husa. Tohohle se bát?
    Gichart přiměl přízrak k pochodu do zdi pod obrazem praděda Ifixotana a otevřel skříň. Pošťáral se v pojistkách, spojil pár drátků, které už po tom beztak toužily, neboť spojení jim bylo určeno. Hrad se rozzářil elektrickým světlem. Tak. Jen ať každý ví, že je Gichart Vilhem doma!
    Navštívil kuchyni, kde v noci nebyla ani noha; nikdo ze služebnictva by přes noc na hradě nezůstal. Vybral si studené kuře a jahodové koláčky a nalil si z obrovské termosky kávu, seděl sám u stolu, jedl a dumal. Kde je Lilia? Proč se ještě neukázala? Kde ji hledat? Nejmladší sestra neměla svůj pokoj jako ostatní. Už jako holka cestovala po celém hradě, stěhovala se nejméně jednou týdně, nikdy nevydržela na jednom místě. Nejradši měla věže. Hm, tam teď nepolezu, uzavřel Gichart a dopil kávu. Uvidíme.
    Vrátil se do haly. V čele dlouhého vykládaného stolu seděl Ormabar Leak Yenssi a chmuřil se. Gichart se uklonil a mlčky usedl na svou židli s černým, stříbrem vyšívaným čalouněním, chráněnou proti zcizení, zakletí i přemístění.
    „Tys mi tu tak scházel,“ zavrčel otec. „Nedochůdče!“
    „Odvedl jsi na mně mizernou práci, fakt,“ souhlasil mile Gichart. „Nicméně jsem tvůj jediný syn.“
    „Přišel sis pro dědictví?“ vybafl Ormabar Leak a naklonil se dopředu, jako by ho chtěl svým dravčím nosem sezobnout.
    „Ale ne,“ ujistil ho Gichart. „Přišel jsem se prostě podívat domů. Jednou za dvanáct let... To snad není příliš často!“
    „Naučil ses u toho svého mistra něco užitečného?“ zvídal otec mírnějším tónem. „Mám na mysli něco, co by ti dalo moc!“ Při tom slově mu zaplály oči.
    „Nic, co by se tobě líbilo,“ odvětil Gichart. „Mistr Urk je paramág a praktickou magií se nezabývá. Pouze ji třídí, zkoumá, klasifikuje... Odhaluje. To především. Podle něj je pravá magie na světě extrémně vzácná.“
    „Měl by si zajet do Quardaskavy,“ prskl Ormabar Leak.
    „To měl,“ přitakal Gichart. „Co je s Liliou? Proč mě nevítá?“
    „Nesnáší mě,“ ozval se ženský hlas a na židli vedle hradního pána se objevila Rett, vyparáděná jako na ples. Dobrá práce, uznal Gichart. Celou dobu jsem o ní nevěděl!
    „Zabila jste ji?“ zvídal chladně.
    „Ts. Vás Yenssiovy není snadné zabít.“ Znělo to upřímně.
    „Lilia je jako...“ Otec umlkl, když na něj Rett upřela varovný pohled, ale Gichart ucítil stopu. Jako kdo? Věděl, že tuhle informaci má v hlavě, jenže zrovna teď nebyla dostupná vědomí. Vzpomenu si...
    „Otče,“ řekl lehce. „Cos prozradil Rett o mé matce?“
    Ormabar Leak se vzpřímil a pomalu zamířil k němu. Gichart se nepohnul. Zkouška. Dokáže se přiblížit? Čí síla zvítězí? Otec se zastavil tři židle od něj. Zastavil se sám, ještě nemohl narazit. Gichart zhluboka vydechl. Bude lepší všechny souboje odložit. Dokud nenajdu Liliu.
    „Tvá matka zemřela,“ prohlásila Rett hluše. Chtěla by tomu věřit, hm.
    „Není to pravda,“ Gichart maličko zvedl koutek, nebyl to ještě úsměv.
    „Zemřela pro svět,“ řekla Rett a zkoumala jeho reakci.
    „Na světě nezáleží,“ mínil. „Ostatně, vždyť máš všecko!“
    Ani si nevšimla, že jí začal tykat. „Nemám nic!“ vykřikla a její věta prolétla těsně kolem hlavy Ormabara Leaka, jenjen ji rozbít. „Nemám právo! Chápeš?“
    „Až moc dobře.“ Gichart pokývl, vstal a chystal se k odchodu.
    Podcenil Rett. Obrátil se k ní zády. Hodila po něm plamenem a byla rychlá. Mělo mě to napadnout, vynadal si, ale už bylo pozdě. Rett zírala, co to svým ohněm zasáhla. Zaječela. Co je moc, to je moc i pro čarodějku. Gichart sám přesně nevěděl, čím v tu chvíli byl, ale mělo to hodně tlusté šupiny a hodně málo nervových zakončení pro bolest. I tak dostal ránu, která s ním řádně zacloumala. Odplazil se, odrážeje se krátkýma vybočenýma nohama, spěchal, co to šlo. Jediné ohlédnutí si dovolil na ochozu za zábradlím z černého kovu. Ti dva se objímali a líbali. Tak, řekl si. Otec se zbláznil. Nechat si před očima zabít jediného syna. Nebo... Už nejsem jediný. Bylo mu z toho nanic. Nějak se doštrachal do svého pokoje a tam omdlel.
    Probral se na posteli, jako člověk. Obě starší sestry, Roza a Ibiska, nad ním lomily rukama a hádaly se, co si počít s jeho zraněním.
    „Zmlkněte,“ zavrčel.
    Odskočily. „Vypadáš příšerně,“ řekla Roza. „Ta spálenina je větší než tvoje záda.“
    „Taky mám ten dojem,“ zašklebil se.
    „Co s tím?“ zeptala se Ibiska. „Byliny nebo zaříkání?“
    Gichart se s námahou obrátil na bok, aby na ně viděl. Ibiska se začervenala, Roza se usmála. „Roza k oknu, Ibiska ke dveřím,“ rozkázal jim mladší bratr. „Nemusím vám vysvětlovat, jak se dá odstínit magické pole?“
    Roza odfrkla jako kobylka a zaclonila okno svými širokými rameny. Ibiska se přesunula ke dveřím. „Otočím se zády, Gi,“ špitla. „Bude to škaredá podívaná, co?“
    Byla. Tenhle druh zranění se musí hojit přes šupiny a řízené proměny při plném vědomí jsou kruté i pro zdravou kůži. Fuj. Gichart se zpotil a bylo mu slabo, jak se snažil neřvat, aby sestry nevylekal. No, aspoň jsou holky na jeho straně. I když každá něco skrývá.
    Roza mu donesla svou specialitu, polévku z netopýrů, Ibiska ho láskyplně přikryla vlastnoručně vyšívanou přikrývkou, nad níž by sběratelské srdce mistra Urka zajásalo; mísily se na ní totiž magické i pseudomagické obrazce a motivy s tak primitivní nevinností, až to dojímalo. Kde ta Ibiska jen mohla studovat, přemítal Gichart.
    „A teď mi bráško pověz, jak je možný, že tě ta ženská málem dostala,“ pravila Roza důrazně.
    „Ty nic netušíš?“ Gichart se zahalil do přikrývky a pohodlně se usadil, tak, aby se nemusel opírat zády. „Mám pocit, že čeká dítě. Našeho brášku.“
    „Já husa!“ Roza vyskočila, div neprobourala strop hlavou. „Tohle mi musí říct chlap!“
    „Nono,“ tišil ji bratr. „Třeba se pletu.“
    „Asi ne,“ promluvila tiše Ibiska. „Docela to do sebe zapadá...“ Potom ty dvě na sebe mrkly a zmizely. Gichart udeřil pěstí do matrace. „Holky! Kde je Lilia!“
    „O tu se neboj,“ ozvalo se s větrem od okna. „A v noci ji stejně nenajdeš!“
    Prohrábl si štíhlými prsty vlasy, protáhl si záda. Už to tolik nebolelo. Do rána budu v pořádku. A teď spát...
   
    Rett co noha nohu mine kráčela podzemím hradu, kolem zamčených dveří hrobek. Některé hrobky byly tak staré, že nedokázala přečíst nápisy na obloucích nade dveřmi. Na konci bludiště chodeb, v nevyzděné, jen dřevěnými trámy podepřené části, měl svůj hlavní stan, tedy doslova stan, kožený a pestře vyšívaný, důkladný příbytek tajemných Seveřanů, temný mág, jehož sem povolala. Zatím se připravoval. Ještě nezačal doopravdy pracovat.
    „Eruvirtore,“ zavolala potichu.
    „Jsem tu,“ odpověděl. „Nechce se mi vycházet. Co si přeješ?“ Mluvili spolu řečí čarodějů.
    „Ten člověk, Gichart Vilhem, zničil tvého hlídače a pravděpodobně přežil zásah mého ohně!“
    „Je zraněn?“ zajímal se hlas ze stanu.
    „Určitě. Nejspíš dost vážně... Umí se neobyčejně rychle proměňovat.“
    „Jakých zaklínadel přitom užívá?“
    „Nic jsem neslyšela. Nic nebylo ve vzduchu.“
    „Ten mladík mě zajímá!“ Kožešina ve vchodu mágova stanu se lehce zavlnila. „Přenech ho mně. Zdá se, že na něj nestačíš.“
    „Ano,“ hlesla Rett. „Díky.“
    „Neděkuj. Zaplatíš.“
   
    Vstávalo se mu nevalně, ale to nic, to se rozhýbe. Prohrabal šatník, ohrnul nos, všechno dávno z módy, nakonec si vybral tričko s obrázkem hada, černé džíny a černé hedvábné sako. Ještě sandály. Na Quardaskavu to ujde, usoudil.
    Tak. Kde je Lilia? Prošel se po nádvořích a zahradách, hledal otevřená okna v opuštěných částech hradu a ve věžích. Nic. Vzdychl. Budu muset prolézt všechny věže. Postál pod každým z točitých schodišť, ale nikde neobjevil ani tu nejmenší částečku Liliiny vůně. Až v sedmé věži. Ucítil, jak vůně vibruje. Jako by Lilii bylo dost zle. Rychle! Vyletěl po schodech, vrazil do kruhové místnosti pod střechou.
    Lilia visela čtvrt metru nad podlahou, přivázaná za ruce, nahá. Rett stála pevně rozkročena u okna a rozpřahovala se bičem. Už poněkolikáté, jak bylo jasně vidět. Lilia měla v ústech roubík a zoufale kroutila očima. Gichart zachytil poslední ránu předloktím, vytrhl Rett její zbraň z ruky. Na případné úskoky nenarozeného bratříčka byl tentokrát připraven.
    „Zabiju ji i tebe!“ ječela Rett. „To ona tě zavolala!“
    „Odvaž ji,“ pobídl ji mírně Gichart.
    Rett teprve teď, dodatečně, užasla. „Tobě... tobě nic není?“
    „Odvaž mou sestru,“ opakoval. Rett stiskla zuby a šla, toporně jako loutka, ale poslechla. Lilia se opřela o zeď, mnula si zápěstí a nemluvila. Čekala, co řekne bratr.
    „Zabitím mě a mé sestry nic nevyřešíš,“ řekl Gichart a Rett zbledla. Jako by vyslovil nějaké heslo nebo zaklínadlo. Nebo pravdu... Pak se otočila a byla pryč.
    Lilia se vrhla bratrovi kolem krku. „Tys přišel, Gi! Už jsem se bála, že mi nevěříš!“
    „Pojď ke mně, trochu tě ošetřím,“ navrhl. Udělal se vyšším, aby ji mohl vzít kolem ramen, a v objetí opustili věž.
    „O čem to ta bestie mluvila,“ zeptala se Lilia. „Co by ti mělo být?“ Povalovala se na lůžku a pokukovala po bratrovi, jak míchá v kelímku mast. Sice se všelijak krčila, ale rozhodně ne tak, aby se jakkoli ukryla.
    „Hodila po mně plamenem, včera večer,“ odpověděl. „To je už dobrý.“
    „Ukaž,“ přála si. Předvedl jí záda. Po spáleninách zbyly nenápadné pigmentové skvrny. Sáhla si na ně. „Jako bys to měl odjakživa.“
    „Nemám. A přestaň na mě sahat.“ Vzpomněl si, že ho dřív často uváděla do rozpaků svými důvěrnostmi, ale teď měl dojem, že po něm docela vážně jede. Vlastní sestra!
    Lilia se uchichtla. „Nezměnil ses, Gi. Pořád jsi ještě panic?“
    „Ne. O nevinnost mě připravila jedna pěkná zmije... Tak. Lehni si na břicho.“
    „Co se mnou budeš dělat?“ zvídala s jiskrami v očích.
    „Natírat tě mastičkou, uklidni se. A povídej, co víš. Rodinka nějak netrpí sdílností.“
    „Nediv se. Jde o oživování mrtvých.“ Lilia důležitě našpulila pusu. „Hledá naši matku. Chtěla ze mě dostat, kde je pohřbená, pch!“
    „Rett?“
    „Jasně, kdo jinej!“
    „Otec jí řekl, že je matka mrtvá?“
    „Otec je přesvědčen, že ji zabil, Gi!“ Tohle ji děsilo, viděl jí to na očích. „Já nevím, co v tom vězí. Jako by ho někdo začaroval!“
    „Čaroděje? Blbost.“
    „To vím,“ odsekla Lilia. Pak bratrovi mazlivě položila dlaň na předloktí a lehce stiskla. „Ale Ormabar Leak má něco s pamětí a Rett si najala temného mága.“
    „Rett bude zklamaná,“ zabručel. „Až bude mág u konce.“
    „Jo. A Quardaskava plná nemrtvých,“ podotkla věcně Lilia. „Zmákneš toho mága?“
    „Před chvílí jsem o něm slyšel prvně. Co je zač?“ Gichart se mračil a brnkal si nehtem na rty. Lilia zakroutila hlavou. Bráška. Když začne přemýšlet, slábne i magické pole Pejuiernu! A přitom je to takový ňouma. K pomilování. Když si ho představím vedle toho cizince... „Je to velký mág ze severu. Z nějakého věčně zamrzlého kraje, beztak. Chodí pořád zabalený v kožešinách.“
    „Tys ho viděla?“ Černý mág ze severu! Seveřené mají strašnou pověst.
    „Jo.“ Lilia si přitáhla kolena k bradě. „Jednou jsem velkého Eruvirtora zahlédla, a nechci víc!“
    „No tak povídej,“ vybídl ji a přikryl jí ramena dekou od Ibisky.
    Škubla sebou. Jako by ji přikrývka pálila. „Kdo ti dal tu hroznou věc?“
    „Ibiska. Byly tu s Rozou...“ Zkoumavě se na ni zahleděl. Ty výšivky jí nějak nesedí, pročpak?
    „Ty husy? Nebav se s nima...“
    „Tak už vykládej, ženská!“
    „Nezkoušej na mě tyhle přikazující pohledy,“ houkla naštvaně. „Takže. Eruvirtor přebývá v podzemí. Má tam stan. Opravdový stan z kožešin. Je dva metry vysoký, ten mág, ne stan, jasný? Má dlouhatánské copy a bílé vousy po pás. Ledové oči. Kruté zuby. Jako zvíře.“
    „Jaké zvíře?“
    „No, šelma. Sup. Já nevím.“
    „Cos dělala v noci?“ Gichart si uvědomil, jak moc se mu nelíbí její výraz, když mluví o zubech a šelmách.
    „Já...“ Zarazila se. „To on! Ormabar Leak. Otec. Zaklel mě, fakt!“ Vzlykla, ale nebylo to právě upřímné. „V noci jsem kytka, no. Jako babička a prababička a pratety... V zahradě za mříží.“
    „Lilie?“
    „Ach ne.“ Uchichtla se. „To teda ne.“ Utřela si slzy. „Radši tam nechoď.“