Na dveřích mám mosaznou tabulku s nápisem: Šárlí Šín –magie, jenže od té doby co z nebe sestoupil velký král Hrůzy, není o magii, kterou provádím, zájem. Cedule už dávno ztratila svůj lesk, je stará a otřískaná, stejně jako já. Lidi mě znají jedině tehdy, když mě potřebují, a o ženskou jsem nezavadil už celý měsíce.
    Ten den jsem už od rána seděl ve svém oblíbeném křesílku a hojil si sebelítost čistým alkoholem. Už jsem cítil, jak se mi směrem od žaludku šíří vzhůru příjemné teplo a apatie, a tak jsem nereagoval, když někdo zaklepal na dveře. Civěl jsem na ně otupěle, chvíli se nic nedělo, ale pak vstoupila ona, kráska jak ze snu. Měla na sobě kalhotový kostým a několik decentních šperků, a celý její zjev volal do světa: „Jsem bohatá!“
    „Vy jste Šárlí Šín?“ zeptala se zbytečně, protože mimo mě nikdo v místnosti nebyl, „Představovala jsem si vás trochu jinak.“
    Nervózně přešlápla, ale při pohledu na křeslo pro zákazníky jí přešla chuť si sednout a tak začala mluvit ve stoje, dívaje se s despektem na nepořádek v mém bytě. Je tedy pravda, že jsem tu uklízel jen to co mi překáželo a zbytky jídla jsem vyhazoval většinou až tehdy, když už byly téměř schopny odejít samy.
    „Nenechte se rušit trochu deprimujícím prostředím. Vědět, že přijdete, tak bych objednal nový nábytek. Uvažoval jsem o něčem v růžové barvě, ale ještě to musím prokonzultovat se svým bytovým architektem.“ Nevím čím to je, ale někdy se snažím být vtipný za každou cenu, a to i v tomhle případě, kdy už jsem v duchu slyšel šustit bankovky.
    „Byl jste mi doporučen, jako vynikající odborník, ale teď si nejsem příliš jistá...“ nechala to viset ve vzduchu. „Ale ano, docela určitě jste na tom správném místě. Svěřte se mi, jaký máte problém a jsem si jist, že ho společně dokážeme zvládnout.“
    Jak vidíte, umím být i milý, ale v duchu jsem si už sumíroval, o kolik jí pumpnu na honoráři a vsadil jsem se sám se sebou, že tutově přijela v Rolsu, nebo v podobným fáru.
    „No dobrá,“ začala,“ Před dvěma měsíci zemřel můj manžel, plukovník Doreé, znáte, že?“
    Synapse v mém mozku se spojily a já si vzpomněl: Doreé si podle starého jižanského stylu nechal říkat plukovníku, ačkoliv nikdy v armádě nebyl. Jeho rodina vlastnila pozemek s dávno vytěženým dolem, kde z hlubin Země vyvěrala energie Zero. Vsadil všechny prachy do jejího využití a vyhrál. Vydělal miliony. Před půl rokem se o něj začaly znovu zajímat bulvární plátky, když se stařík oženil se svou mladičkou ošetřovatelkou Iolan. Jeho příbuzní propadli panice, protože tím přišli o naději na jeho majetek na který už byli pěkně natěšený a začali sňatek Doreého zpochybňovat útokem na jeho příčetnost... Zatímco mi tohle běželo hlavou, mladičká vdova pokračovala.
    „Těsně před smrtí mi řekl, že sepsal poslední vůli, ve které mi odkazuje i podíly ve svých firmách, ale neřekl mi, kde je a po jeho smrti jsem jí nenašla. Když jí najdu, tak příbuzní, ta smečka hyen, nedostanou ani pětník.“
    „Je tvrdá jako křemen,“ napadlo mě.
    Jakoby mi četla myšlenky, mluvila dál: „Můžete si myslet co chcete, ale zasloužím si to. Co kdo ví o tom, jakým jsem prošla peklem? Krmila jsem ho a přebalovala a po nocích se nechala osahávat. Vždycky jsem potom utekla pod sprchu a dlouho se drhla, abych ze sebe smyla ledové dotyky těch jeho kostnatých rukou.“
    Neměla daleko k hysterii a tak jsem jí přerušil: „To nechme stranou, ale v čem vám mohu být nápomocen?“
    „Už pátý den se mi zjevuje manželův duch. Jsem přesvědčena, že mi chce sdělit, kde je závěť ukryta. Když mi pomůžete, zaplatím vám, co si řeknete.“
    To byla nabídka naprosto neodolatelná. Ihned jsem souhlasil, jakoby pro mě byla konverzace s duchy všední záležitostí, kterou dělám každý den.
    „Myslím, že nejlepší by bylo, kdybyste jel hned se mnou a prohlédl si místo, kde se duch zjevuje. Co vy na to?“ I když to byla otázka, bylo to míněno jako rozkaz.
    „Moment!“
    Milostivě mi pokynula rukou, jako žehná královna svým poddaným. V rychlosti jsem odrásal svoje strniště, do kufříku naházel několik nezbytností a mohli jsme vyrazit.

    Samozřejmě jsem měl pravdu, protože před barákem trůnil Silver Shadow a ostatní auta vedle něj vypadala jako ubohý vraky. Překonala se, když mě pozvala k sobě. Vlezl jsem dovnitř a bylo to, jako bych se dostal do jiného světa. Dveře se automaticky zavřely a jako vchod do ponorky nás hermeticky oddělily od vnějšku. Během cesty nepromluvila a viditelně trpěla. Bylo mi to jedno. Jsem už natolik omlácenej životem, že se mě pohrdání takových lidí nemůže dotknout.
    Místem, kde se duch zjevoval, byla hlavní hala. Vzal jsem si sebou prkénko Quija, protože se mi to jevilo jako nejjednodušší a osvědčený způsob komunikace. Pokud bych tady na podlaze chtěl budovat astrální ochranu pomocí některé ze Šalamounových pečetí, asi by to považovali za něco tak hrozného jako je znesvěcení svatyně. A tak jedinou mojí ochranou byl malý amulet štěstí. Nejraději bych celou akci provedl sám, ale dáma se rozhodla být s mnou. Nepřemlouval jsem jí, věděl jsem, že by bylo snazší přemluvit balvan, aby se odvalil z cesty. Celý den bylo hezky, ale večer se začalo nebe kazit a před půlnocí začala bouřka jak vystřižená ze starých hororů. Odpoledně jsem využil toho, že mě vzali na stravu, pořádně si napral břicho a teď jsem byl teď ospalý a otupělý. Sotva se však ručička na mých hodinkách dotkla dvanáctky, začaly se dít věci, že jsem byl ihned ve střehu. Nejprve se pohnuly závěsy, pak bez zjevné příčiny zhasla světla. Nevím, čím to je, že duchové mají rádi tak teatrální vstupy. Bouře utichla, mraky se roztrhaly a míst-nost zalilo studené světlo Luny. V tom tichu jsem uslyšel skřípání. Prkénko quija se pohybovalo! Letělo po desce s písmeny tak rychle, že na zápis nebylo pomyšlení.
    P-o-j-d-z-a-m-n-o-u. A zároveň se na stolku pod schodištěm prudce zazmítala váza. Vyskočil jsem k ní. Otočil jsem se k paní Doreéové. Pololežela na křesle, oči otevřené a v nich bělmo. Nebyl čas zjišťovat, jak na tom je. Nahoře zavrzaly dveře, sevřel jsem amulet a vyrazil. Zamčené dveře se přede mnou otevíraly a pohyby předmětů mě navigovaly stále dál. Prošel jsem několik místností, až jsem se ocitl v Doreého pracovně. Postava, která se začala zjevovat, neměla žádný konkrétní tvar. Chvílemi to byl bělovlasý stařec, v jiných momentech kluk s kotletami a načesanou patkou a pak zase svalnatý a opálený muž ve středních letech.
    „Použil jsem prostřednictví té peněz chtivé čubky, která se mi vnutila, abych tě sem dostal, mágu,“ zněl mi v hlavě jeho hlas. No, milující manžel by se asi vyjadřoval jinak, ale s duchy není radno žertovat. Nikdy u nich nevíte na čem jste. Už jsem viděl spousty vyvolávačů a médií roztrhaných na kusy.
    „Čeho si žádáš?“ zeptal jsem se formálně.
    Zcela úmyslně jsem použil tento archaický výraz, abych ho vmanévroval do situace pokorného žadatele. „Má hmotná schrána už se rozkládá v hrobě, ale mé astrální tělo je zde a nemůže najít klidu. Musím pozorovat, jak se má hmota stává potravou bílých nechutných červů a v mém domě je coura, která využila mé stařecké slabosti, vloudila se do mé přízně i když myslela jen na peníze...“ Hlas se mu zlomil.
    „Tos zmoudřel dost pozdě,“ bleskla mi hlavou myšlenka. Bylo to neopatrné, ale kupodivu to ducha nerozčílilo a jen smutně pokračoval: „Ba, máš pravdu. Byl jsem zaslepený starý blázen! Proto tě prosím, pomoz mi napravit mojí chybu, abych mohl najít klid...“ nedopověděl a rozplynul se.
    Do pokoje vtrhla Doreéová: „Kde je závěť!“ Už to nebyla uhlazená dáma, ale rozběsněná fúrie. Její špičaté nehty se mi zasekly do tváře a já v tom okamžiku uviděl pod maskou krásné rusovlásky její pravé já. Její původní rysy se rozlévaly jako vosk a pod ním byla hrůzná kreatura. Srazila mě na zem. Pádem jsem si vyrazil dech a můj odpor byl minimální. Už jsem se smířil s tím, že mě rozdrásá, aby ze mě vyrazila místo úkrytu závěti.
    V jakési zvrácenosti jsem se bavil představou, jaký bude mít asi vztek, až budu mrtev a ona si nad mým zplihlým tělem uvědomí, že všechna ta krvavá práce byla k ničemu. Přál jsem si, abych vydržel co nejmíň a zaneřádil jí šaty a zařízení. Při pádu mi vypadl můj amulet, který jsem měl dosud pod košilí. Při pohledu na něj zaprskala jako kočka a odtáhla se. Hrabal jsem nohama po podlaze v zoufalé snaze dostat se z jejího dosahu, z čehož vidíte, že moje víra v sílu vlastních kouzel je mizivá. Následující události mi daly za pravdu.
    Zaječela a s novou silou se na mě znovu vrhla. Odku-tálel jsem se a vůbec nevnímal bolest, když jsem se praštil do hlavy. Skrčil jsem nohy a při dalším útoku jí kopl do břicha. Hekla a odletěla přes celou místnost. S uspokojením jsem zaznamenal tříštění skla a rachot padajícího nábytku. V hlavě mi sice hučelo, ale už jsem byl na nohách a několika gesty vyvolal kouzlo neprůchodnosti.
    Sledovala mne pohledem vyhládlé šelmy a když narazila na neprůchodnou stěnu, zmizely jí z tváře i poslední lidské rysy. Ostré dravčí pařáty drásaly vzduch ve snaze prodrat se ke mě a z hlouby hrdla vycházel zvuk jaký nikdy předtím nikdo neslyšel. Odněkud z dálky sem dolehlo kohoutí zakokrhání. Napětí povolilo a v dalším okamžiku došlo k další metamorfóze. Už to zase byla ta chladná kráska s ocelově šedýma očima, která mě pozorovala jak přes mířidla kulometu.
    „Najdu si tě Šárlí Šíne, kdykoliv a kdekoliv. Nemáš šanci mi uniknout, už teď jsi mrtvý muž. Buď si jist, že budeš umírat pomalu a bolestně,“ a byla pryč.
    Teprve nyní jsem si uvědomil, že se skrz záclony de-rou dovnitř první paprsky světla. Vypotácel jsem se ven.

    V hale jsem ke svému úžasu uviděl Doeérovou spící hlubokým spánkem. Uvažoval jsem nakolik je tato žena tou bytostí, s kterou jsem bojoval. Teď, když tu tak spala schoulená, vypadala tak bezbranně a bezmocně!
    Vešel sluha a já se nechal zavést do koupeny. Pohledem do zrcadla jsem s uspokojením zjistil, že opravdu vypadám tak zdevastovaně jak se cítím. Není nad to, když vaše pocity odpovídají realitě! Pokusil jsem se napravit alespoň ty nejhorší škody, ale moc velký úspěch jsem neměl. Když jsem se vrátil, už byla vzhůru a na stole před ní voněla káva. Kývnutím mne pozvala. Usrkl jsem a bylo to jako když do mě proudí nový život.
    „Promiňte, že jsem tak tvrdě usnula,“ začala, „nemohla jsem si nevšimnout, že váš zjev je poněkud poničen. Co se vlastně dělo?“
    Trvalo mi jen vteřinu, než jsem se rozhodl pro zcenzurovanou verzi: „Duch vašeho muže se zjevil a myslím, že byl ochoten i mluvit o závěti, ale pak se do toho vložil nějaký démon a duch se ztratil.“ No uznejte, že jsem vlastně ani tak moc nelhal.
    Vstala, stoupla si mezi mě a okno, tak aby vynikla její postava. Pohladila mě po tváři a její hlas byl jako med: „Šárlí, vaše zaměstnání je někdy dost nebezpečné, že?“
    „Poslyšte myslím, že nejlepší bude dnes v noci pokus zopakovat,“ vyhnul jsem se odpovědi.
    „Tak dobře, ty můj hrdino!“ lehce mne políbila na rty a odšustila pryč.
    Bylo to příliš hezké, než aby to byla pravda, ale ještě dlouho jsem cítil na svých rtech otisk jejích vlahých rtů...

    Není nad to, když má někdo silné a mocné ochránce a tak jsem nakreslil magický znak a po předepsaném obřadu se vydal na cestu...
    První krok, kolem mě duní dělostřelba, krčím se za barikádou mezi posledními obránci Berlína. Další krok, jsem v davu a vidím v otevřeném lincolnu presidentovu tvář plnou krve. Dav ječí, ale to už jsem uprostřed cirku a tam nahoře sedí císař Caligula. Ještě než mě může gladiátor zasáhnout, jsem už dávno v atelieru a pozoruji Salvatora Dalího jak maluje své šílené a zároveň geniální kompozice. Poslední krok a stojím uprostřed vysokých menhirů a tu postavu v černém plášti moc dobře znám. Je to můj otec Merlin. Není to míněno v genlaogickém smyslu slova, i když kdo ví.
    „Jaký máš problém synu?“
    „Jak víš, že mám problém?“ namítám.
    „Přicházíš za mnou i někdy jindy?“ vrací mi otázku.
    Má pravdu, ale přesto oponuji: „Trávili jsme spolu dost času, když jsi mne učil.“
    „A ty jsi byl nepozorný žák, jinak bys za mnou nemusel běhat. Už tehdy jsem ti říkal, abys hleděl do sebe, do své duše. Naučil jsem tě všechno, co znám sám, a máš dost síly, nepotřebuješ mé rady, ani mou pomoc.“
    Poslouchal jsem jeho mentorování na půl ucha: „Ale otče, budu –li potřebovat, pomůžeš mi?“
    Odpovědí je mi smích. „Je nejvyšší čas, aby ses vrátil, ty můj malověrný synu. Cožpak jsem tě někdy odmítl?“
    Otočí se, mávne pláštěm a všechno mizí.
    Probouzím se zcela propocený. Hodiny mi připomínají, že den už znatelně pokročil. Připravil jsem si gáblík a pak zalez do vany. Probudil jsem se až pozdě odpoledne. Voda už byla úplně ledová. Musel jsem spát pěkně tvrdě, měl jsem husí kůži jak štaprdlata a nemohl jsem se zahřát. Jektal jsem a ruce se mi klepaly tak, že jsem nebyl schopen si nalít alkohol do sklenky. Zuby mi cvakaly o sklo, když jsem pil dlouhými doušky. Teprve třetí lok mi přinesl uklidnění a třes přestal.
    Ještě dlouho jsem seděl a přemýšlel co udělám. Už se stmívalo a já měl jen naději, že to snad nějak dopadne. Jako jedinou posilu jsem si sebou vzal malou skládací kuši. Byla stará, ale spolehlivá a fungovala i tam, kde ostatní zbraně selhávaly.
    Iolan byla pro mě záhadou. Nakolik byla zběsilá fúrie částí této mulidimenzioální bytosti? Nejprve byla chladně kalkulujícím robotem, pak zuřivým démonem a nakonec něžná víla, takže: kolik má ještě podob? A nakonec: jestliže mě napadne znova v podobě démona a podaří se mi ubránit, poškodí to i ostatní části těch dalších Iolan? Otázek bylo spousta, ale odpověď na žádnou z nich nebyla uspokojující.
    Tak přešel den k večeru a já stál znova před zkoumavým pohledem jejích šedých očí. Tentokrát jsem nekompromisně trval na tom, že chci být sám a ona kupodivu nenaléhala. Možná mě to mělo varovat, jenže v tu chvíli jsem na to nepomyslel.
    Plukovníkův duch se přihlásil opět po půlnoci. Tentokrát beze všech divadelních efektů. Prostě tu v jednom momentě nebyl a v dalším stál přede mnou.
    „Pojď,“ řekl bez úvodu a natáhl ke mě ruku. Nesměl jsem zaváhat. Uchopil jsem to nic, podlaha se otevřela a v ní byl čtvercový otvor kamsi. Deset schodů dolů, odpočívadlo, deset schodů doprava, odpočívadlo a dál dolů.
    Sestoupili jsem několik pater, když se nad námi ozval rachot tříštěného dřeva. Podíval jsem se vzhůru. Šachtou padaly trosky schodů a shora se ozval ječivý ženský hlas: „Sbohem Šárlí Šíne, ty podělanej blázne!“

    Když mne minuly poslední padající třísky, risknul jsem pohled vzhůru. O patro výš schodiště končilo. Neměl jsem čas obhlížet víc situaci, protože jsem cítil, jak mě duch táhne dál, jenže ne daleko. O patro niž naše cesta končila. Těžký trám prorazil velký více než metrový otvor. Za ním se pak vytvořila neprostupná barikáda trosek, které beznadějně zatarasily cestu dál.
    „Kde to vlastně jsme?“ Obrátil jsem se z dotazem k nehmotnému průvodci i když jsem odpověď tušil.
    „Nikde.“
    To jsem z toho zmoudřel! „Jak nikde?“ dotíral jsem.
    „Jsme v prostoru mezi světy. Není tu ani sever ani jih, dolů ani nahoru.“
    Pochopitelně měl pravdu, ale moje nohy byly jiného mínění. Vzpomněl jsem si na její výkřik. Takže měla pravdu? Je konec? V tu chvíli mě napadlo, že se ti dva spolu spolčili, aby mě sem do Nicoty dostali. Duch četl mé myšlenky a rozptýlil mé pochyby.
    „ Neboj se, není konec. Na něco zapomněla. Ten kdo je Nikde, může v podstatě kamkoliv. Každé odpočívadlo je cesta někam.“
    „To znamená, že existuje i svět ve kterém jsi ty reálný a já duch?“ Bylo to to nejšílenější a nejnepravděpodobnější na co jsem přišel.
    „Ano a právě na takové místo doufám dojdeme. Je to jednoduché, jsi přece mág. Představ si moji pracovnu!“
    Věděl jsem co mám dělat. Podal jsem mu svou kuši, zavřel oči, opřel se o stěnu, ta povolila a stáli jsme znova v plukovníkově pracovně. Po schodišti tu ovšem nebylo ani stopy. Jak taky jinak! Doreé se okamžitě vydal ke knihovně. Odklopil jednu část. Za ní v malém výklenku ležela bílá obálka. Lačně se k ní vrhnul, roztrhal jí na malé kousky, ty hodil do popelníku a zapálil. S úlevou vydechl: „První část je hotová, teď se musíme ještě postarat o Iolanu.“ založil do kuše šipku a vyrazil. Nezbylo než jít za ním. Ne daleko.
    Rozrazila dveře a beze slova na mne dvakrát vystřelila. Čekal jsem bolest a smrt, ale nic se nedělo. Podívala se nevěřícně na zbraň.Teprve tehdy jsem si uvědomil, že nemám hmotné tělo. Být duchem má i své výhody, napadlo mne a začal jsem se smát.
    Do prsou se jí zarazila šipka z mé kuše. Iolan vzplanula, jakoby byla politá benzínem. Hořela jasným namodralým plamenem. Pokožka se sloupávala jako papír a odhalovala tkáň a kostru. Pozoroval jsem to děsivé divadlo, které skončilo stejně rychle, jako začalo.
    „Má je pomsta,“ zašeptal Doreé, upustil kuš a zmizel.
    „Chci zpět své tělo!“ ječel jsem.
    Nic se nedělo. Z toho jasně vyplývá, že duchové jsou stejně nevděční jako lidé, v momentě, kdy vás nepotřebují, nechají vás v průšvihu.
    Zoufale jsem přemýšlel, jak se odtud dostanu. Pak se stěna pohnula, a ustoupila stranou. Za ní byla mlžná krajina, kterou přicházela postava, která mi byla velmi povědomá. Poznal jsem ho teprve, když byl až téměř u mě. Vzal mne kolem ramen a řekl: „Pojď synu! Už tu není nic na práci. Byla to jejich soukromá válka a už skončila.“ a šli jsme.
    Unaveni dlouhou cestou, sedli jsme si pod vzrostlý dub, pili jiskřivě čiré víno, povídali o všem a o ničem a pak jsem po dlouhé době zcela spokojen usnul.
    Probudil jsem se ve svém bytě. Ležel jsem schoulen ve svém oblíbeném křesílku. Začal jsem o tom přemýšlet a došel k závěru, že to pro mne mohlo skončit mnohem hůř, ale i líp. Už jsem se chtěl zvednout, abych si uklohnil něco do žaludku, když jsem si na něco vzpomněl. Otočil jsem pohled vzhůru a řekl: „Díky taťko!“