Vracím se
    ke knize Richarda Šusty, protože mě zaujala natolik, že ji chci doporučit. Autor na téměř 500 stranách udrží čtenářovu pozornost, volí to správné tempo. Snad jen ke konci zrychlí a drobnokresba, na kterou si člověk zvykl, mu trochu chybí. Ale svět je vymyšlený a popsaný zajímavě, účinkujícím nekoukají zpod masek tuctové obličeje a jsou živí. Zápletka je komplikovaná, ale drží pohromadě, postupně se jí dostáváme na kloub a autor nám odhaluje její další slupky.
   Vždycky si při čtení podobného příběhu musím připomenout, že o těch průměrných nečtu příběhy proto, že jsou průměrní. Vždycky je někdo, kdo má lepší předpoklady a je prostě nejlepší pro daný účel. A o něm je skoro vždycky příběh. Mohl by být i o těch neúspěšných, ale to by bylo pořád dokola, jak to zkusili a jak shořeli. Tato kniha je také o jednom předurčeném, kterému pomáhají lidé i okolnosti. Náhoda je jakoby v pozadí, to je dobře.
    Jistá společnost koupila od mimozemšťanů tajemství kosmického hyperpohonu a ovládla Zemi. Cenou byla dodávka stotisíc lidí na planetu Narka, kde měli sloužit neznámému účelu. Narka se ale brání a osídlenců ubývá, takže je třeba trochu falšovat dobrovolnost k dalšímu osídlování. Narka se stává peklem, civilizace se rozpadá, zásobování nefunguje, soběstačnost je snem. A kanál se má zavřít možná nadobro. Hrdina je nejdřív obyčejným vzbouřencem proti nespravedlnosti, ale stává se z něj nástroj k poražení nejen Firmy, ale i zničení plánu zlých mimozemšťanů.
    * * * * VP Richard Šusta – Narka, KJV+Netopejr, 99

poKLONa
    panu Neffovi. Za další KLON, pochopitelně. Roku 1999 zaznamenal: úvahu o 21. století, texty ze Softwarových novin z let 97-99, přednášky z conů z let 98-99 (mimo jiné i z Avalconu a Parconu- Avalconu), úvahy o Internetu, zakázané technologie a 3 povídky. Pestrá směs, ale o to zajímavější. Leckde by se dalo s ON polemizovat, jenže na přednášce to nejde a takhle zpětně to není ono. Nad nápady, teoriemi a názory se ale určitě zamyslíte, a to je fajn.
    Ondřej Neff – Klon 99, Milenium 1999

Karavana
    byla mou oblíbenou edicí. Právě díky SF vyšlé v ní, jsem si uvědomil, jaké že to chci dál číst příběhy. Vzpomínám na mrazení z V řazeného exemláře paní Freiové, na Vlak do pekla a další. A Karavana se vrátila. Vzhledově už to není ono, není to ten známý sešit s obyčejnou grafikou, není to stejné jako když jsem byl v pubertě, ale koneckonců už tam nejsem. Obálka ale není ošklivá, spíš mi ale připadá jako univerzální obálka na jakoukoliv sci-fi nebo fantasy.
    Hlavní hrdina je vtažen z našeho světa do světa jiného, přibližně odpovídajícího naší historii. Není to náhodou, protože na něj čeká kůň a zbroj a pochopitelně také úkol. Splnění úkolu v onom světě souvisí i se světem naším. Problém je, že Holger svůj úkol nezná. Jen postupně zjišťuje, že jeho život na naší Zemi byl pokračováním předešlé existence na alternativní Zemi kdysi v historii. Jak se rozpomíná, daří se mu odolávat nástrahám a přibližovat se vítězství a lásce. A když zvítězí na alternativní Zemi, přinese to vítězství nad nacisty i na Zemi naší.
    Zápletka, hrdina, i kulisy nepůsobí nově, protože podobných už jsem četl víc (Den obrů, např.), ale těžko říct, kdo byl nejdřív nebo kdo je použil nejlíp. U knihy si odpočinete, protože se v ní cítíte jako doma, nejsou v ní ani rušivé prvky. Přitom to není čtení jen pro malé kluky, jak by se u Albatrosu dalo předpokládat, ale i pro nás větší, kteří pořád pošilháváme po autíčkách a vláčcích.
    * * * VP Poul Anderson–Tři srdce, tři lvi; Albatros 99

Poslední
    jednak zatím příběh ze Zeměplochy a jednak kontinent. Jakoby Austrálie. O Mrakoplašovi a Zavazadle. I Smrť tam je. A knihovník a kvestor. Všichni jsou ve formě, hýří fórky a chovají se tak krásně známě. TP popisuje lidi, krajiny i příběhy s využitím těch nejjednodušších charakteristik a proto se cítíte na Zeměploše jako doma. Také odhaluje v podstatě smutné vlastnosti lidí, jednak jednotlivců, jednak skupin, ale dělá to tak vtipně, že se kritice nezpůsobů vlastní civilizace smějete.
    Jinak je to o potřebě dokončit „Zeměplocha puzzle“ menšími změnami v „Austrálii“, která je ještě nehotovým a nezasazeným dílkem, což narušuje chod Věcí. Mrakoplaš je opět katalyzátorem. I příběh se skládá z dílků a krásně se skládá.
    * * * * * VP Terry Pratchett – Poslední kontinent, Talpress 1999

Dračí vejce
    Čtení této sci-fi mě vrátilo do doby, kdy jsem s úžasem a obdivem k vědě hltal science fiction v pravém slova smyslu. Popisy neuvěřitelných technických zařízení, odvození zázračných tech-nologických postupů a vědecká zdůvodnění jsem přeskakoval, protože jsem jim nerozuměl, cítil jsem jen divošskou pokoru vůči nim. Ta mi zůsta-la, jak jsem obejvil při tomto čtení o životě na neutronové hvězdě. Autor nádherně využil tech-nické znalosti a odborné poradce, aby zajímavému příběhu o rychle se vyvíjející civilizaci čílů dodal věrohodný fyzikální a technický rámec. Přidal tak další dimenzi a vytvořil klasickou science fiction, kterou mohu doporučit všem. „Lidskost“ příběhu neubírá ani to, že čílové žijí jen několik desítek našich minut. Životní osudy jednotlivých čílů jsou ze začátku vylíčeny podrobněji, takže později není problém přejít ke sledování čílské civilizace jako celku a čtenář má pořád pocit, že číly zná.
   Neutronová hvězda, na jejímž povrchu vznikl inteligentní život se blíží sluneční soustavě. Je vyslána výprava, aby hvězdu sledovala. Výprava naváže komunikaci s čílskou civilizací. Nejdříve se učí čílové od lidí, ale vzhledem k jejich odliš-nému ubíhání času se stihnout stát učiteli lidstva.
    * * * * * VP Robert L. Forward–Dračí vejce, Polaris 99

Tak jí to vyšlo
    Janě Rečkové vyšlo to, že jí vyšla knížka. Nebyla první a jak za chvíli uvidíte ani poslední, ale čekání krátké nebylo. Teď už snad nikdo nepochybuje, že JR psát umí a že její ženský styl, který tolik vadil Rigor Mortis a pár dalším, má své příznivkyně i příznivce. Blahopřejeme k tomu, že se JR nevzdala, že neklesla pod útoky „kritiků“.
    Chast, kladný hrdina, během příběhů „vyrostl“ a stal se výraznou postavou nejen v této knize. Je tak trochu z rodu Zaklínače, protože nevládne jen mečem, ale i kouzly a jeho znalosti se postupně zvyšují. Má své tajemství, které není lacině odhaleno a tak trvá touha číst o Chastovi dál, nejen tady. Chast není nejmladší, ale i to je sympatické, jsou mi podezřelí mladíci, kteří všechno umí, všemu rozumí. Asi stárnu a přestávám se s nimi ztotožňovat. I další hrdinové a hrdinky jsou věrohodní, pokud toho lze dosáhnout v pořádně neskutečném světě. JR totiž píše fantasy míchanou s pohádkou. Ve většině fantasy jde o tuctový příběh, který by se mohl odehrávat kdekoliv ve středověku, nebýt pár kouzel. Ale JR jde dál a její svět je skutečně fantastický až snový - novou mytologii, nové obludy, nová kouzla, nová pravidla. Například její dva záporní čarodějové, jejichž spor hrozí přerůst ve zničení světa, nejsou až tak záporní, ale dostali se pod tlak událostí a nutnosti zachovat určitý postoj, drobné ústupky a nešvary ústí až v katastrofu. O co zlejší a reálnější jsou vládci Chorkorelu! Muži JR nejsou tak „mužští“ jako v ostatních fantasy příbězích, působí trochu nezvykle, ale nepřekračuje to hranice, za kterými by se dali označit za zženštilé. Chast dokonce není své ženě věrný, což není vyprávěno s odsouzením, které by se dalo čekat u autorky, ale je líčeno s pochopením a tichým držením palců!
    K příběhům. Zapuzený oblíbenec, rytíř Chast, je přemluven k osvobození princezny Harmiky. Nevězní ji nepřemožitelná obluda nebo jasně zlý čaroděj, ale kněžna, pokoušející se vládnout kouzly a využívající možností, které se jí naskytly nebo ke kterým si dopomohla úskoky a drobnými zly. Chast situaci i kněžnu zvládne a princeznu osvobodí. Sympatické je, že ani princezna není vylíčena jako andílek. Chast získá ženu, princeznina šaška, totiž „šaštici“. Už ve druhém příběhu hrozí světu zničení soubojem dvou čarodějů. Je třeba se vypořádat s pohůnky jednoho čaroděje, s vlkodlaky. Tady se míchá prvek sci-fi, vlkodlak na planetu přiletěl raketou ze Země. Ale neruší to. Řešení problému, jak nezabít dítě a přece dostat jeho krev do sebe, aby uchránila před přeměnou, si zaslouží ocenění. A jeho citlivý popis také. Ve třetím příběhu Chast zabrání střetu dvou čarodějů. Není to ale mužské řešení, nevrhne se na oba čaroděje a nezrube je mečem. Je to možná méně efektně, ale rozhodně lépe. Jenže Chast za to také musí zaplatit. Jeho žena a děti jsou neznámo kde a Chast je musí najít a osvobodit. Což udělá ve čtvrtém příběhu, současně s osvobozením celého zakletého města. Ale ženu se mu podaří získat zpět až v příběhu posledním. Ne proto, že by ji neosvobodil, ale proto, že jeho žena chce Chasta také trochu pro sebe a ne jen na zachraňování světa a tak se ho raději vzdá. Happy end není hollywoodský, protože všichni tušíme, že Chasta čekají ještě další boje a dokonce, jak jsme poznali autorku, není vůbec jisté, že třeba Chast nezemře a příběhu se neujme jeho syn. Poslední příběh je o přemožení čarodějnice pokoušející se pomocí krve mladých mužů obnovit šlechtický rod. Nahlédneme pod pokličku, protože Chast nemá už tak úplně tajemnou minulost, ale zjistíme, že je právě mužem údajně vymřelého rodu. Tuto knížku si nechám u ruky, abych do ní mohl nakukovat, protože jako jedna z mála vyvolává potřebu vícerého čtení a dalšího vychutnání.
   * * * * * VP Jana Rečková – Mezi slovem a mečem, Straky na vrbě 1999

A ještě něco jí vyšlo!
    Janě Rečkové vyšly dvě knížky brzy po sobě. Doufáme, že se obě dobře prodají, i když ta přede-šlá má jednoznačně lepší šanci. Kvůli obálce a ceně. Zatímco Straky na vrbě zaplatily paní Bou-škovou, Grada vyplodila nějakou hnusnou montáž a nestyděla se za to říct si o 24,- Kč víc, při stejném počtu stránek. Příběh je přitom rovněž dobrý, hrdinové nešední, zápletka neotřelá. Ale SNV má ještě + navíc. Bibliografii. Sice se to v ní hemží Zbraněmi Avalonu, ale nás to jen potěší a konec konců JR se za publikování ve fanzinu, s cenou Akademie SF a F za rok 98, nemusí stydět.
    Děj: Najatí zabiják a čaroděj se dostanou na planetu se záhadnou branou do jiného světa, ze kterého se jen občas podaří vylovit nějaký téměř zázračný předmět. Zabiják Deene pronikne přes různé překážky dovnitř a zjistí, že odblokovaná paměť skrývá zajímavé věci. Třeba to, že je synem krále „jiného“ světa. Jeho pouť se postupně změní na boj proti zparchantělé Radě. Musí ochránit nejen svou vyvolenou, ale i svou sestru, zachránit svět a tak. A podaří se mu to.
    Hrdinové: Díky značné míry pohádkovosti a fantasy nedokážeme určit, zda jejich chování a logika odpovídá. Jsou natolik jiní, že srovnávání, kterého se automaticky dopouštíme, se ukáže jako liché. JR píše skutečně jinak, než většina dnešních autorů a v tom je její síla. Tuctových SF a F historek jsem četl stovky, jen moje knihovna obsahuje asi 1400 titulů, ale JR je zapamatovatelná, stylem, který jí ještě nedávno vytýkali jistí samolibí pánové. Ač jsem také muž (a snad o tom nikdo nepochybuje :-), musím se JR zastat.
    **** VP Jana Rečková – Syndrom malé mořské víly, Grada 1999

Nevyšlo to pane P.
    Zdá se, že to Grada myslí s českými SF autory vážně. Novou knihu J.Pecinovského jsem si kou-pil zároveň s knihou JR. Netrvám na pestrých obálkách, ale Grada páchá odpudivé. A jakoby i na obsahu ulpělo něco beztvarého z obalu. Dříve skvělého Pecinovského jsem nepoznával. Začal jsem knížku číst s nadšením, ale po několika stránkách jsem nevěřícně kroutil hlavou, sahal pro papír a tužku a vracel se na začátek, abych zazna-menal aspoň nejkřiklavější nelogičnosti a nepochopitelné jednání postav. Když jsem popsal jednu A4 stranu a nebyl zdaleka ani za pětinou knihy, měl jsem chuť nedočíst. Pak jsem si řekl, že nečtu kvůli tomu, abych drbal detaily, zahodil papír a tužku a dočetl. Celé to na mne zapůsobilo jako nějaké ranné dílo. Postavy zůstaly ploché až do konce, nežijí, ale přizpůsobují se autorovým záměrům. Jejich stupidní a naprosto nedisciplino-vané chování je odbyto jednoduchým a nevěrohodným vysvětlením. Technika je nevyváženým mixem už dnes zastaralých technologií a fantastic-kých přístrojů. I popis kulis je nedopečený. Autor před čtenáře klade záhady a neřeší je, tahá přístroje, obludy, změny charakteru z rukávu, kdy se to hodí, líčí zbytečné příhody. Zklamání.
    Pár příkladů: 1. Člen posádky je tlustý nebo ztloustne, že: „tučný podbradek se několikrát zachvěl“. Chápu, že je třeba podtrhnout jeho hnusný charakter, ale i tak, copak se charakter dospělého člověka změní během pár let? A pokud už takový byl, jak mohl projít tolika testy, o kterých se autor někde dál zmiňuje?
    2. Od tančíku se táhnou pavučinovitá vlákna, Tom je prozkoumá tak, že na jedno zdálky hodí matici. A trefí! Obludu, která se vzápětí vynoří, Toma nenapadne zaznamenat. Proč se stále nezaznamenává automaticky? To je možné už dnes! Co je to za výzkum. který nemá cíle a plány?
    3. Planeta je popsána jako suchá a stane se bažinou kvůli jednomu dešti. Ale mezi dešti už nevyschne. Přistání prakticky do bažiny zjistí posádka až při dosedu modulu na povrch. Co průzkum, měření?
    4. Všechny knihy lidstva byly na palubu přeneseny elektromagneticky během odletu ze Země. Tedy v době, kdy by měla probíhat kontrola systémů, loučení apod., zatímco knihy měly už být dávno na palubě třeba v podobě mikrofiší.
    5. Velitel si na palubu, do stísněných prostor, mohl vzít několik pytlů poštovních známek! A dále – po sebevraždě (!) jeho milenky přestal plnit funkci velitele a úplně se zhroutil, na celé roky. Velký slaboch. Takový může řídit kosmovýpravu?
    6. Gigantičtí ještěři se skrývají v bažinách a výpravě se nepodařilo za celé měsíce je zaznamenat. Vysvětlení: nejsou vidět v infra!
    7. Z nejkřiklavějších. Analytik ohrozí životy všech, provede sabotáž a nikdo ani neprovede vyšetřování! Vše na Základně se nahrává, ale nikdo ani nezjišťuje alibi a nezkoumá záznamy!
    Děj. Po 11 letech letu přistane na jakési planetě tým vědeckých pracovníků, který se má po průzkumu vrátit na Zemi. Jenže vědci se chovají jako malé děti a návrat je nejistý kvůli touze jednoho šílence zůstat s částí posádky. Jiný výzkumník zas chce poznat předpokládanou inteligenci jakýchsi záhadných útvarů. „Hrdinou“ je zástupce kapitána lodi, který posádku chce dovést k odletu.
    * * VP Josef Pecinovský – Sinusoida 26, Grada 99

Tak aktuální.
    Málokdy se stane, že při čtení SF narážíte na žhavou současnost. Tady je po jugoslávském konfliktu, zmíněna je Madonna i Bill Gates. Je to důmyslně vystavěná spleť obrazů, vykreslených zajímavě a živě. Není to SF jako oddech, je to trochu náročnější, přesto poměrně zábavné. A varující. Před sektami, ale i konzumem.
    Jen konec se mi příliš nelíbil, protože jsem se zamotal v obrazech, které autor už tak pečlivě neprokresluje, a dělá z nich mystickou záležitost.
    Ale jaký že příběh? Blíží se konec světa a střet netradičních Mesiáše a Antikrista, slovo má shromáždění Géniů historie. Sledujeme dvě děvčata, která nic nespojuje, sledujeme televizního kazatele, který je stále jasnějším kandidátem na zláka, občas můžeme nakouknout i pod ruce hybatelům, kteří shromážděné génie potřebují pro hlasování o tom, zda běh světa ukončit nebo ne.
    Napětí, které zpočátku utěšeně narůstalo, se s blížícím koncem nějak vytratilo. Autorovi se sice dlouho podařilo udržet v tajnosti, kdo z děvčat bude Mesiáš a kdo Antikrist, protože zvolil jiné řešení, ale raději vím dopředu kdo a se závěrem jen vychutnávám jak. Asi pozůstatek z dob, kdy jsem četl detektivky Agathy Christie, Ellery Queena a dalších. Vítězství mi přišlo poměrně lacině získané a příliš rychle a odbytě popsané, zejména vzhledem k tomu, že se závěru účastní tolik postav. Třeba Ďábel, který vystupuje pouze na konci, je tak trochu zbytečný. Všechno, co udělá, je, že vypustí pár řečí a mouder.
    * * * * 1/2 VP Andrei Codrescu – Mesiáš, Netopejr 1999

Další Čech do pranice
    Moc hezká obálka, trochu tmavá, takže jsem se ke knížce dostal až teď. Ale jsem rád, že jsem její čtení neodložil jako u jiných knížek. Moc se mi totiž líbila. Autor použil známého hrdinu – v podstatě průměrného Čecha, který se rychle vypracuje na obávaného bijce a kromě toho je plný nápadů, jak řešit svízelné situace. To je také jedna ze slabin, je možné tak rychle se naučit tolik věcí, třeba perfektně střílet z kuše? Několikasetleté zkušenosti posádky by ji měly dělat důvtipnější.
    Runeround je loď plující vesmírem a jen občas se vynořuje na Zemi v některém z přístavů. Třeba v Praze, kde je pobočka firmy spravující majetek určený k zajištění přístavišť. Karel, čerstvě propuštěný muž po třicítce, se stane dalším členem posádky. Teprve na lodi se dozvídá o podstatě pohonu lodi, o úkolech posádky. Tím aktuálním je získat nějaké zlato pro další fungování firmy. Tady je další slabina příběhu. Je sice příjemné, že cesta za zlatým pokladem má dobrý, totiž úplně obyčejný důvod a není poznamenána obvyklými nešvary podobných výprav, ale odměna krále za záchranu království + kořist + nalezené šperky na ostrově kyklopů by měly mít dostatečnou cenu. Zejména uvážíme-li jejich historickou hodnotu na naší Zemi. Většina protivníků a problémů totiž souvisí se starověkými civilizacemi kolem Středozemního moře. Setkáváme se známými pojmy z mytologie, které dostanou nový, a nutno říct zajímavý, obsah. Autor využil příležitosti dát nová vysvětlení některým záhadám, nad kterými se trápí záhadologové, ale dělá to s vkusem.
    Posádka lodi uspěje, ale stojí to oběti. Ty jsou vyváženy milostným příběhem. Závěr je klasický. Sebedůvěrou, silou a obratností sršící Karel se vrátí do hospůdky, kde to všechno začalo a otravné fotbalové fanoušky naučí správným způsobům. Pro takové závěry mám prostě slabost.
    * * * * 1/2 VP Leonard Medek – Runeround, KJV + Netopejr 1999

Pohádka pro dospělé
    Druhý díl života. Kedrigern studuje, občas se nechá přezkoušet od Fraiga Temného, ale po čase se mu začne jednotvárnost zajídat a na základě nálezu Tarryho poznámek o Jaquintě se vydá na cestu. Hned na začátku získá zajímavého společ-níka – hodného démona, kterého osvobodí ze zakletí. Setká se s Balatronixem, který si sice na čaroděje jen hraje, ale dovede ho až k J. U ní oba stráví několik let, ve kterých K. nastuduje další knihy a od čarodějky se naučí spoustě dalších kouzel a poznatků. J. ho pošle za čarodějem Enselisem. K. jej ovšem najde zakletého a bez magie, takže musí podstoupit nebezpečí výpravy k Vlenkovi Mstivému, aby E. osvobodil. Vpřed ho žene naděje, že mu E. pomůže získat znalosti, aby K. odhalil tajemství svého původu. U E. se naučí mnohému a tak po návratu domů zkusí příslušná zaklínadla a kouzla. Nakonec je mu tajemství odhaleno, ale protože vypravěč použije kouzlo zapomnění, neví z něj zase nic. Nováčkům ovšem doporučuji číst v pořadí jak vycházely jednotlivé knihy, aby si rozřešení tajemství zasloužili.
    Knížky sice ukazují i zlo a smrt, ale Kedrigern je příkladným dobrákem a vše směřuje k vítězství a odměnění dobra. Laskavost je ceněna víc než rána mečem. Spolu s malbou paní Bouškové je to opravdu pohádková fantasy.
    * * * * * VP John Morressy – Mladý Kedrigern a pátrání po minulosti, Polaris 1999