Přepadové komando obklíčilo obytný blok. Muži v uniformách procházeli jednotlivé byty a do prázdných domů pokládali nálože trhaviny. Poslední léta již málokdy narazili na odpor. Domy byly většinou prázdné. Po velikých bitvách z počátku století se poslední skupinky kladoucí odpor stáhly do řídce obydlených částí světa a tam pomalu ztrácely údernou sílu. V opuštěných částech města zůstaly jen ztracené existence, které buď nikam nepatřily, nebo prošvihly dobu, kdy se ještě dalo odejít. Pokud se policii podařilo někoho z nich zadržet, putoval do jednoho z převýchovných táborů.
    Domy byly již značně omšelé a v pustých ulicích ležely haldy odpadků. Muži z přepadového komanda tyto akce zrovna nemilovali. Současný svět žil v nekonečných oslavách zdraví a síly. Zdejší prostředí bylo opakem všeho na co společnost sázela. Poslední jedinci bývalé populace, kteří unikli policejním raziím, trávili část roku v kanálech. Kanály byly relativně teplými místy, kam se nedostal ani vítr ani mráz. Byly to krysy. Z pohledu normálního člověka každý, kdo dokázal žít v tomto prostředí, byl krysa. A jako krysa byl i bakteriologickou bombou plnou choroboplodných zárodků.
    Muži již prohledali podstatnou část čtverce připraveného k demolici a začali obkličovat poslední veliký dům s polopropadlou střechou. Bylo pozdní odpoledne a každý z mužů se již těšil domů. Pokud nenastanou žádné komplikace, skončí během hodiny na dezinfekční stanici. Vydrhnout se, vydezinfikovat, odebrat týdenní dávku vitamínů, odevzdat hlášení a potom několikadenní volno. Velké volno byla jediná světlá stránka těchto vyčišťovacích akcí.
    Ve chvíli, kdy vstoupili do dlouhé přízemní chodby, odpoutala se od torza výtahu silueta lidské postavy. Dvojice mužů se rozběhla. Nacvičenými přískoky, využívajícími výklenků chodby, doběhli na úroveň muže, který se ostatně ani nepokoušel o útěk.
    "Stůjte! Nezkoušejte žádný rychlý pohyb! Dejte ruce pomalu na zeď! Nohy co nejvíc od sebe!" Stereotypní nacvičené příkazy pršely na starého muže, který bez odmluvy a odporu dělal všechno, co mu řekli. Každý jeho pohyb byl klidný a rozvážný. Od prvého okamžiku bylo zřejmé, že narazili na poněkud netypického obyvatele zdejších končin.
    "Co tady děláte?" nasadil z ostra mladší z policistů.
    "Já tady odtud pocházím," řekl starý muž.
    Skutečně vypadal netypicky. Tvář měl, pokud to v podmínkách této oblasti vůbec bylo možné, téměř čistou. Jeho oblečení sice neslo stopy prostředí, ale přesto se ještě dalo nazvat oblekem. Hlavní rozdíl proti zdejším krysám byl však v samotném chování starého muže. Žádná nervozita, žádný tik, žádná obhroublost. Na jeho tváři byl usazen mírný úsměv a jeho oči byly očima dítěte. Ne že by policejní dvojice tyto znaky plně zaregistrovala. Přesto ale oba muži vycítili jeho odlišnost.
    "Ty ruce můžete dát dolů," řekl starší policista mírnějším hlasem. " A nohy samozřejmě k sobě."
    Muž se pomalu srovnal a hlasem ve kterém nebyla ani stopa ohrožení se zeptal: "Asi mne odtud odvedete?"
    "To je snad samozřejmé, člověče," řekl ten mladší. "Je to jen pro vaše dobro. A stejně to tady za chvilku vyletí do vzduchu."
    "Registrační čip asi nemáte," řekl starší policista a zamířil čtecí dekodér podobný baterce k pravému rameni muže.
    Muž mlčel. Signální světélko potvrdilo kontrolu, ale displej zůstal bez záznamu.
    "Teď vám odříkám předepsanou formuli," řekl starší z policistů. "Pozorně poslouchejte a pokud se vás později budou ptát, potvrďte, že jste byl poučen. Tedy: Byl jste zadržen v zakázaném pásmu. Jste povinen zanechat zde všechny osobní věci. Ve sběrném voze odložíte i oděv a obléknete si kombinézu s provizorním registračním číslem. Jakýkoliv pokus o propašování čehokoliv ze zakázaného pásma bude přísně potrestán. Od této chvíle jste povinen pravdivě odpovídat na všechny otázky vyšetřujících orgánů a spolupracovat při likvidaci zbývajících ohnisek odporu."
    Závěrečná část poučení již dávno zastarala, ale nikdo si nedal práci s její obměnou. Možná tak byla ponechána úmyslně, aby v mužích přepadového komanda udržovala jakési povědomí vojenské akce.
    "Rozuměl jste všemu, co jsem říkal?" zeptal se starší policista. " Pokud nám můžete oznámit cokoliv, co hovoří ve váš prospěch, máte příležitost."
    "Rozuměl jsem všemu a nemám co dodat," řekl muž.
    "Půjdete mezi námi a budete dodržovat zhruba dvoumetrový odstup," řekl mladší policista a dodal. "Pokud se pokusíte o útěk použijeme zbraně."
    "Nechci se pokusit o útěk," řekl starý muž a s úsměvem pokračoval: "Bylo by asi dost komické, kdybych se ve svých letech domníval, že vám uteču."
    Policisté jeho poznámku přešli mlčením. I když za poslední léta neměli osobní zkušenost s krysami, z vyprávění věděli, jak je osobní vzhled ošidný. Tradovalo se, že průměrný věk obyvatel opuštěných čtvrtí je kolem třiceti let. Jenom Bůh zná věk zadrženého starce. Kdo by riskoval jakýkoliv průšvih. I tak se jim služba prodlouží nejméně o dvě hodiny. Vyšli před dům a zamířili k odstavenému autu. Policejní dodávka byla uzpůsobená převozu zadržených. Zadní část ve které se kdysi převáželi psi byla hermeticky uzavřena a jen malé filtrační otvory zabezpečovaly přívod a výstup vzduchu. Dveře do uzavřené části byly dálkově ovládány víceúčelovým dekodérem, který sloužil k různým policejním úkonům včetně identifikace osob.
    Muž nastoupil do dodávky a dveře se automaticky zavřely. Uvnitř bylo nazelenalé přítmí. Světlo pronikalo jediným tlustým oknem, z vnitřní strany neprůhledným.
    Cesta do sběrného tábora trvala dvě hodiny. Starý muž usedl na lavičku. Převlékl se do světle šedé kombinézy a lehkých sandálů. Původní oblečení složil do igelitového pytle, který v zatáčkách klouzal po hladké podlaze.
    Když se otevřely dveře, na chvíli ho oslnilo slunce. Pravou rukou si zaclonil oči a na příkaz posádky vystoupil z vozu. Auto stálo před jednopatrovou budovou se zašlým nápisem VELITELSTVÍ, přecházející do podlouhlého přístavku s označením KARANTÉNA.
    Mužovi oči již přivykly slunečnímu světlu a se zájmem přejížděly po táborových objektech ze všech stran ohrazených vysokým drátěným plotem. Za plotem byly vidět kopce porostlé prořídlým lesem, blízký lom a ubytovna vojáků.
    Policisté ho odvedli do podlouhlého přístavku. V kanceláři odevzdali hlášení, nasedli do vozu a odjeli. Cela, ve které měl trávit následující dny připomínala spíše nemocniční pokoj. Podlaha byla potažena lesklým linem a bílé stěny odrážely světlo procházející podlouhlým vodorovným oknem umístěným téměř u stropu. V rohu místnosti byla čerstvě povlečená postel a stoleček se židlí. V druhém rohu bylo WC, umyvadlo a věšák s ručníky. Jedna ze stěn byla z podstatné části velikým zrcadlem. Jinak byla místnost prázdná. Muž si uvolnil pásky stahující kombinézu a usedl na postel. Soustředěně se zadíval do stříbrné plochy zrcadla. Jeho pohled se protáhl stříbřitou ploškou odrážející obraz a vstoupil do vedlejší místnosti. Zrcadlo bylo vlastně jakýmsi oknem spojující celu s vedlejší kanceláří.
    Za masivním stolem seděl muž v důstojnické uniformě a prohlížel složku s policejním hlášením doplněnou testy, provedené automaticky uvnitř policejního vozu. Velitel již překročil střední věk, ale svalnatá postava s ostře řezanou tváří prozrazovala fyzickou zdatnost, vnitřní kázeň a rozvinutý intelekt. Nebylo to příliš běžné. Na velitelská místa v sběrných táborech se většinou dosazovali důstojníci s nižšími schopnostmi. V jeho případě byla hlavním důvodem zastaveného postupu, přílišná tolerance a nevojensky volné vystupování. Tak říkajíc nevešel se do poučky: Voják nemyslí, voják plní rozkazy. Hodnostně skončil na úrovni kapitána. Jak se však dalo z jeho výrazu vyčíst, ani zařazení, ani chybějící rámeček na výložkách ho netrápily. Když dočetl rozevřenou složku, zmáčkl tlačítko a imitace zrcadla se stala z obou stran průhlednou.
    Oči obou mužů se střetly.
    "Mám za úkol provést s vámi vstupní rozhovor." řekl kapitán a zalistoval v rozevřené složce dokumentů." Bylo vám přiděleno číslo, ale bude rozumnější, když mi řeknete své jméno. Budu raději, proběhne-li náš rozhovor neformálně."
    "Jmenuji se Ludvík," odpověděl starý muž. „Příjmení, jak víte, byla zrušena. Navíc si myslím, že by vám stejně nic neřeklo."
    "Chtěl bych vás upozornit, že toto není výslech. Byl jste zadržen ve vašem vlastním zájmu. Protože jste nekladl odpor, nejste ani z ničeho obviněn. A vaše jméno, pane Ludvíku, mi samozřejmě stačí. Pokud se podrobíte všem zdravotním a převýchovným procedurám, můžete být za rok na svobodě."
    "Jak to myslíte, na svobodě?" zeptal se starý muž.
    "Když říkám na svobodě, tak to samozřejmě znamená, že se budete moci začlenit do společnosti se všemi právy řádného občana."
    "To jako že přejdu z tohoto tábora do určeného města, budu se podrobovat pravidelným kontrolám a u každého přání, které se vymyká městskému řádu, žádat o výjimku?"
    "Pokud to chcete formulovat takto, tedy ano. Ale upozorňuji vás, že tak žijeme všichni. Pokud budete propuštěn nebudou se na vás vztahovat žádná omezení."
    "Nechci vám odporovat, pane veliteli," řekl starý muž, "ale nevidím rozdíl mezi životem tady a životem venku."
    "Vzhledem k tomu, že jste byl zadržen v zakázaném pásmu, tak se domnívám, že pro vás svoboda představuje základní hodnotu. I když váš pohled bude pravděpodobně značně zkreslený. Já vím, že tam venku o nás kolují hrůzostrašné pověsti, ale mohu vás ubezpečit, že nejsme žádní vlkodlaci. Všechno, čemu se venku říká omezení, je i pro vaše dobro."
    "Já nevím o čem se mluví venku. V prostoru, kde jste mně zadrželi, nebyla ani noha."
    "No dobře, tak mi vyprávějte, jak jste tam mohl žít. Čím jste se živil, co jste dělal. Přežít v takových podmínkách není přece jednoduché."
    "To o těch pověstech platí i na druhou stranu. Prostředí mimo vaši kontrolu není ani zdaleka tak vražedné jak vám tvrdí. V opuštěných městech je dostatek potravin. Samozřejmě, že je nutná opatrnost při výběru. Sklady jsou už léta opuštěné. A bez chlazení a klimatizace se většina věcí znehodnotila. Jenže v tom množství se vždycky ještě najde víc než člověk potřebuje. Pokud mluvíte o svobodě, to už je úplně špatně."
    "Teď vám nerozumím," řekl velitel.
    "Já vím, že mi nerozumíte. Je vcelku jednoduché i to proč mi nerozumíte. Vaše představa svobody je totiž něco jako vyhláška, zákon nebo předpis. To, co je v něm napsáno, je pro vás buď dobré nebo špatné. Jenomže, pane veliteli, tohle je svoboda psa, kterému dáte krátké nebo dlouhé vodítko. Mohu vám říci, že ti lidé venku, a že jsem po začátku několika skupinami prošel, si hodně rychle vytvořili nespočet nepsaných omezení. Víte, lidé se ve skutečnosti svobody bojí a nedokáží v ní žít."
    "To, co říkáte chápu, ale stejně nerozumím vaší představě."
    "Asi vám těžko vysvětlím, že mohu žít svobodně v zakázaném prostoru, ve vašich městech a dokonce i v tomto táboře. Ne, to není moje představa. Svobody se vnější podmínky dotýkají jen velmi okrajově. Svoboda je pocit a schopnost. Můžete být přivázaný hodně krátkým řetězem a současně cestovat po hvězdách. Škoda, že tu knížku neznáte. To je ale také jeden z příkladů, proč ji neznáte. Vy jste sice knihy nezakázali a přesto jsou pryč. Zmizely jako něco zbytečného a neracionálního. Tvrdíte, že jsou lidé svobodnější, když si mohou koupit dražší věci, jezdit rychlejšími auty a cestovat na druhý konec světa. Jenomže dražší věci si vždycky přivlastní větší část jejich srdce, žádným z rychlých aut nedohoní svoji duši a i kdyby odcestovali do toho nejvzdálenějšího místa, nemohou v něm nalézt nic, co si nepřivezli s sebou."
    "Svým způsobem máte pravdu. Jenomže to, co říkáte vůbec nevysvětluje, proč jste žil venku."
    "Ale, to je přece o něčem jiném. Zůstal jsem na tom místě, kde jsem se narodil. To není o svobodě. Svoboda je se mnou tady jako tam. Svoboda to jsou paralelní světy mého vnímání, ale tamto byl domov."
    "První zadržení není trestné. Vlastně jste doposud neměl vlastní totožnost, takže nemůžete být ani stíhán. Je vám samozřejmě jasné, že se tam už nikdy nemůžete vrátit?"
    "Vrátit se mohu kdy budu chtít, v tom mi nedokážete zabránit ani vy, ani celý kontrolní systém."
    "Pane Ludvíku, já dělám jenom svou práci. Až do této chvíle jste odpovídal celkem rozumně. Pochopte, že vám nebude k ničemu jestli mě budete dráždit nesmyslným vzdorem."
    "Já vás ale nechci dráždit. To, že jsem tady, byla maličká nehoda. Když se objevili vaši lidé, tak jsem prostě nestačil otevřít dveře. Když o něčem přemýšlím, tak občas zapomenu, co se děje kolem. Shodou okolností se zrovna trefili do takové chvíle. Rozhovor s vámi je docela zajímavý a ani zdaleka nemám v úmyslu vás rozčilovat."
    "Tak mi proboha vysvětlete, o čem mluvíte. Sem většinou přivedou takové co blábolí o volnosti, lidských právech a teroru, který na ně uplatňujeme. Nikdo ale nemluví v takových hádankách jako vy"
    "Takoví jako jsem já se k vám mohou dostat jedině omylem. O tom právě mluvím. A to, že mohou kdykoliv zmizet není nic čím bych vás chtěl dráždit, ale nevyvratitelný fakt."
    "Proč to tedy neuděláte?"
    "Myslím, že byste si to ve skutečnosti nepřál. Potíže byste měl nakonec vy."
    "Dobře. Zkusme to jinak. Zapomeňte na chvíli, že jsem velitel a vy zadržený. Odmyslete si tento tábor a mluvme zcela volně. Co se mně týče, mohu říci, že jste mě zaujal. Také možná podceňujete můj pohled na svět. Sám o sobě bych si dovolil tvrdit, že jsem přemýšlivý a zvídavý. Už jsem prve řekl, že to není výslech. To, co zde zapisuji, jsou mé soukromé poznámky. Od první chvíle mi je jasné, že nepatříte k žádné tlupě ani teroristické skupině. Nebo se mýlím?" "Samozřejmě, že se nemýlíte. Snažím se mluvit srozumitelně. Nemohu však ohrozit vaši integritu. Pro mne nejste nepřítel."
    "Výborně. Já vás také nepovažuji za nepřítele. Uznávám, že naše postavení je v tuto chvíli značně nerovné. Jak jsem se už ale zmínil, za relativně krátkou dobu si můžeme být zcela rovni. Přenesme se přes ten čas nutného omezení a hovořme tedy jako přátelé."
    "Já vám znovu opakuji, že mi jde pouze o vaši bezpečnost. Pokud překročím jisté hranice může se stát, že už nebude cesta zpátky."
    "Dobře, udělám to tak. Nejdříve přejdu do vaší místnosti a potom se vás zeptám, jestli mám pokračovat."
    "Rád bych vám vyhověl, ale to bych porušil všechny předpisy, kdybych vás nechal přivést k sobě."
    Starý muž se usmál. Vstal z místa na kterém seděl a přistoupil ke stěně s průhledným zrcadlem. Zaklepal prstem na jeho hladkou plochu stejně jako se klepe na dveře a najednou, bez jakéhokoliv viditelného pohybu, stál na druhé straně.
    "Ještě chcete vědět, proč mi nevadí ploty, zdi a vaše bezpečnostní systémy?"
    Velitel zůstal sedět a vytřeštěným pohledem civěl na neporušenou stěnu. "Proboha, to snad není pravda. To se mi jenom zdá."
    "Pokud si to budete přát, okamžitě se vrátím do své cely, říkal jsem, že vás nechci dráždit ani ohrožovat." Velitel se zvedl, obešel stůl a přistoupil k muži v kombinéze. Potom jenom zlehka, jako by měl strach, že se postava rozplyne, natáhl ruku a pokrčeným ukazovákem zavadil o jeho tělo.
    "Můžete se přesvědčit. Můžete zaclonit i zrcadlo, abyste měl jistotu, že to není sugesce nebo něco podobného."
    Velitel se vrátil ke stolu a zmáčkl knoflík na ovládacím panelu. Zrcadlo se zamlžilo, ale postava muže zůstala na původním místě. "To je neuvěřitelné. Jak to děláte?"
    "Už jsem několikrát opakoval, že vás nechci ohrozit." řekl starý muž. "Pokud by tato místnost měla odposlech, tak vám hrozí vážné nebezpečí."
    "Ale ne, nic takového tu není. Není nejmenší důvod. Pokud potřebuji, tak si zapojím nahrávání. Tohle ale samozřejmě natáčet nebudu."
    Velitel se pomalu vzpamatoval z přestálého šoku, ale stále ještě otřesen pozoroval muže, který bez sebemenšího vzrušení předvedl své kouzelnické číslo.
    "Nechtěl jsem se předvádět." řekl starý muž,"ale slovy bych vás nepřesvědčil. Možná sám sebe dobře neznáte. Možná se pletu. Myslím si ale, že si zasloužíte vysvětlení. Pokud se domluvíme, bude všechno jednodušší jak pro mně tak pro vás."
    "Je to sice neobvyklé, ale přes všechny vnější okolnosti musím v tuto chvíli uznat, že se naše úlohy vyměnily. Teď máte převahu vy," řekl velitel.
    "Byl bych rád, kdybyste mě tak nevnímal. Každý, kdo má tyto schopnosti, ví, že nejsou od toho, aby je zneužil vůči druhým lidem. Nikdy bych je před vámi neodkryl nebýt přesvědčený, že ve vás nevyvolám nepatřičné reakce."
    "Co tím myslíte?" zeptal se velitel.
    "Útok na mne, pokus o mou likvidaci, hysterické hlášení vašim nadřízeným. Ničím s toho mi sice neublížíte, ale mohl byste snížit vlastní věrohodnost před nadřízenými. To je jediný důvod, pro který musím jednat opatrně."
    "Vy věříte, že to nebudu hlásit?"
    " Nejste blázen ani fanatik. Nevím, k čemu by vám to bylo?" " Prve jste říkal – každý, kdo má tyto schopnosti. To znamená,že je vás víc?"
    "Ano . Znám sice jenom několik stejných lidí, ale to je proto, že žiji dost samotářsky. Od nich vím, že to dokáží všechny děti narozené venku."
    "A vy sám, jak jste se to naučil?"
    "To se asi nedá naučit. Možná, že musí být člověk určitým způsobem připravený, ale samo o sobě to není zárukou. Myslím si, že je to mutace vyvolaná opakujícím se zklamáním. Sám pamatujete nejméně dva převraty. To davové nadšení, které se pokaždé přeměnilo na frustraci, muselo zanechat nějaké stopy."
    Velitel cítil lehké mrazení v zádech. Rozhovor, který zde vedl, byl daleko za hranicemi přijatelnosti. Když se před chvíli starý muž zmínil o odposlechu, odbyl ho ujištěním, že nic takového zde neexistuje. Ve skutečnosti si zdaleka nebyl jistý jakým způsobem a jak často je kontrolován. Za minulého režimu by ho ztráta spolehlivosti mohla stát hlavu. Dneska mu přímé ohrožení života nehrozilo. Jenomže život na okraji společnosti a neviditelná pavučina, do které by ho zapletli mu připadala téměř stejně hrozivá. Měl jedinou výhodu. Žil celá léta sám a na nikoho nemusel brát ohledy. Kdyby k něčemu, došlo nikdo by kvůli němu nestrádal. Věděl, že tento muž pro něj představuje riziko, kterému se nelze vyhnout. Ať už zůstane nebo zmizí, v obou případech se stane něco neodvratného.
    Starý muž vycítil jeho obavy a pokračoval. "Neodejdu. Nebojte se. Vím, že bych vám zkomplikoval život. Navíc, já nemusím za všech okolností odcházet fyzicky. Mohu podnikat mentální výpravy do alternativních světů a mé tělo zůstane v cele. Dočasné bezvědomí nemusíte nikomu zdůvodňovat. Já vám ani vědomě nesmím ublížit. Já vám ani nemohu chtít ublížit. To je skoro tak významná změna osobnosti jako schopnost přechodu, i když není zdaleka tak patrná."
    "Jste si vědom, jak je v současném světě vaše schopnost zneužitelná? Kdyby se mezi vás dostali lidé toužící po moci, nebude před nimi nikdo bezpečný. V případě tajných služeb by to byla úplná revoluce v jejich možnostech."
    "Protože to vnímáte z vnějšku, může vám to tak připadat. Ve skutečnosti je to však nemožné. Pokud někdo projde touto proměnou, ztratí zájem o moc a hromadění majetku, vymaní se z vlivu negativních emocí a i ty emoce, které řadíme mezi kladné, vnímá jako součást řádu, který je slovy nesdělitelný. I to je asi důležité. Nikdo z nás nesmí být vydíratelný ani přes kladné emoce.
    Sám asi víte, že každé zlo se zaštiťuje iluzí ideálů, které brání. Pokaždé tvrdí objektům svého zájmu, že nepřítel je zrůda. Nabízí pozlátko falešné morálky. Vyzývá k boji za pravdu a spravedlnost. Hraje s lidmi hru, která je stará jak svět. Často tvrdí, že nejvyšší hodnotou je člověk a přesto kde může rozbíjí jeho integritu a vtahuje jednotlivce do svých stádních představ. To zdaleka neplatí jen o odepsaných totalitách. To je základní vlastnost stáda. Jenomže před mutací, ke které došlo, tento po věky fungující systém taje jako dubnový sníh."
    Velitel byl celý svůj život skeptikem. Prošel tvrdým drilem vojenské školy, absolvoval desítky předepsaných seminářů a nikdy se ničemu nevzepřel. Považoval společenský vývoj za sněhovou kouli, která se valí z kopce a strhává všechno, co jí stojí v cestě. Nikdy nebyl horlivým zastáncem společenského blouznění, ale ani ve snu by ho nenapadlo, že existuje jiná alternativa než přežívání. Byl to poněkud fádní život, ale ve své nekonfliktnosti mu zajišťoval klid a určitou míru vnitřní svobody. To, co pochopil z řeči starého muže, něco z jeho víry potvrzovalo. Ve svém souhrnu to ale bylo natolik fantastické, že potřeboval daleko více informací, aby rozptýlil pochyby a nedůvěru, která byla přirozenou součástí jeho života.
    "Měl bych vám rozkázat, vraťte se do cely. Asi je to v této situaci směšné. Nebudu vám rozkazovat. Chtěl bych ale chvíli zůstat sám. Můžete odejít?"
   Už když to říkal pociťoval absurditu svého přání.Věděl, že od této chvíle už nikdy nebude mít stoprocentní jistotu, že je sám. Nepochopitelný svět, přesahující zkušenost, vstoupil do jeho soukromí a převrátil všechny jeho jistoty i pochyby. Byl nakažen virem toho nového neznámého světa a jeho vědomí se rozrůstalo až bolestivým tempem. Chvíli trvalo než si uvědomil, že starý muž zmizel. Omšelá kancelář zůstala prázdná, ale i ona jakoby bobtnala a zvětšovala svůj objem. Struktura zdí počala řídnout a rosolovatět. Strop sice zůstal na svém místě, ale najednou se podobal křehké průhledné pavučině. Všude kolem byl svět. Ne bezpočet vzdálených míst, ale jeden veliký prostor jehož byl nedílnou součástí a který beze slov opakoval: Vítej doma. Vítej doma.