Nové výročí
    Každoročně nás čeká oslava nového výročí

   Jak jsme se dozvěděli z obvykle dobře informovaných kruhů, byla dne 25.2. 2000 založena při Chotěbořském klubu Avalon " SPOLEČNOST ACYLPYRINA HYSTEPSE "
    Tento významný den, který se jistě do budoucna stane součástí Evropského kulturního dědictví, zahajuje podle našich informací nekonečnou řadu společenských aktivit.
    Již dnes je zřejmé, že se myšlenky Acylpyrinovy společnosti rozrostou, /z tohoto malého města na Českomoravské vysočině/ jako houba do všech částí světa. Jak mnoho osobnost A.H. ovlivní budoucí tvář modré planety zatím nevíme. Co však víme zcela bezpečně, je ověřená skutečnost, že každý, kdo přišel s jeho myšlenkami do styku, pookřál a zbavil se mnoha neduhů.
    Ze zpráv, které máme k dispozici vyplývá, že v měsíci dubnu by měla tato společnost realizovat seznámení veřejnosti s obsahem své činnosti a v měsíci květnu by se její činnost infiltrovala i do celostátního setkání klubů SF na Chotěbořském AVALCONU. Zde by měl být provizorně položen i základní kámen Acylpyrinova památníku. Jak se předpokládá, bude tento kámen prozatímně položen do igelitové tašky, kde s pietou vyčká definitivního rozhodnutí o pozemku a potřebných investicích. K dalším plánům společnosti A.H. můžeme sdělit, že se připravuje založení Acylpyrinova svazu žen a Létající virtuální univerzity. Na celé věci je zvláště potěšitelné, že si tato rozsáhlá činnost nečiní žádné nároky na peníze daňových poplatníků a jak vyplývá z plánů společnosti, chce býti zcela soběstačnou.

S pozdravem " Nechť žije Acylpyrin Hysteps!"
    anonymní příznivec této veřejně prospěšné společnosti.

Zakládající schůze
    Zápis pořízený u příležitosti zakládající schůze Společnosti Acylpyrina Hystepse

   Uzavřené zasedání klubu AVALON si na den 25. února 2000 stanovilo jediný bod programu a to, založení společnosti Acylpyrina Hystepse.
    Schůze se zúčastnilo 9 řádných členů a dva pozorovatelé.
    Po úvodním slovu pana předsedy Václava Pravdy přednesl člen klubu pan Petr Musílek základní informaci o osobě a díle A.H.
    Následovalo hlasování, kterým se rozhodlo, že společnost nebude založena prostým vyhlášením, ale že o jejím vzniku bude rozhodnuto hlasováním.
    Pro se vyslovila naprostá většina členů.
    Totéž se opakovalo při hlasování o vzniku. Tímto aktem se otevřela možnost založení sesterské společnosti mateřského klubu Avalon pod již definitivním názvem: " Společnost Acylpyrina Hystepse "
    Během dalšího jednání bylo rozhodnuto, že z mateřské společnosti Avalon se přeleje část intelektuálního kapitálu do nově vzniklé dceřiné společnosti.
    Dalším bodem jednání bylo vytvoření pavouka dalších navazujících společností, které ještě více znepřehlední stávající struktury
    (Protože na zakládací listině došlo místo, bylo jednání přesunuto na příští schůzi.Zde bude také zvolena správní a dozorčí rada, určena výše odměn a přiděleny zlaté padáky.)

Postavy hrající větší či menší úlohu v našich výzkumech
    Acylpyrin Hysteps - neobvyklý jev z přelomu tisíciletí
    Jaroslav Hysteps - Acylpyrinův dědeček
    Kateřina Hystepsová - Acylpyrinova matka
    Gejza Totth - Předpokládaný Acylpyrinův otec
    Izák Lôvenstein - Acylpyrinův kmotr
    Matěj Padělek - rodinný přítel
    pan Prošek - bývalý hajný na Českomoravské vysočině
    Alois Peltrám - Písmák z Pohřebačky u Hradce Králové
    pan Kmoníček - Náš stálý dopisovatel z Prahy Michle
    pan Josef Chudý - Acylpyrinův sponzor
    paní Hainzová - Naše tichá spolupracovnice z Olešnice
    Jeskyňky - Pravděpodobně návštěvníci z kosmu
    Pan Zachariáš - spolukonzument pálenky ze směsi mechu a jitrocele
    Kája Mařík - Přítel Acylpyrinova dědečka
    Judr. Winklbauer - Acylpyrinův právní zástupce
    Mojmír Prudič - Psychoanalytik, spolupracovník A.H.
    Nezbeda Thi Toan a František Strašil - Majitelé módních závodů u kterých se A.H. obléká
    Arpád Hrdlička - Vyhazovač restaurace u Holubů / oblíbeného místa Acylpyrinových schůzek
    Rudá Soňa - Levicová aktivistka z dob Acylpyrinova mládí
    Vilém Papadopulos - Acylpyrinův poradce přes image a konspiraci

Chronologie vtělení A.H.
    získaná během autohypnozy a zaznamenaná na páscích Sonetem Duo z vlastnictví neznámého kamaráda.
    (Pouze významná vtělení)
    Bakterie bahenní zimnice - první příchod na svět (asi 4753 let před naším letopočtem)
    Tchoř - 358 vtělení A.H. (asi 500 let před naším letopočtem)
    Příslušník římských legií propadlý decimaci po prohrané bitvě (asi kolem roku 150 našeho letopočtu)
    (Soupis dalších vtělení A.H. je zakopán v blízkosti Nasavrk)

Plán práce Společnosti Acylpyrina Hystepse Termín: duben 2000 až prosinec 2028
    Sekce sběr - Shromažďování sbírek pro muzeum A.H.
    Uspořádání dobročinného plesu ve prospěch našeho hnutí
    Uložení základního kamene památníku A.H. (sehnat kámen a igelitovou tašku)
    Odhalení / zatím pouze papundeklové/ pamětní desky v místě bývalé hájenky pana Proška (kde vlastně všechno začalo)
    Zahájení přípravných prací k udělení čestného občanství A.H. v obcích, které se k tomu nechají přemluvit.
    Založení kont pro sponzorské dary - za A) u České spořitelny za B) u Švýcarské banky (pro příznivce ze západní Evropy) za C) v Hongkongu (pro zbytek světa)
    Založení mužského pěveckého sboru Acylpyrina Hystepse
    Uspořádání sbírky na sochu A.H. na chotěbořském náměstí (Předpokládáme nadživotní velikost, asi 13,4 m. V případě, že v době dokončovacích prací ještě stále nebude známa skutečná tvář A.H., doporučujeme zvednout ruce poněkud výše a zmíněnou partii zaclonit Ottovým naučným slovníkem)
    Vzhledem k tomu, že názvy ulic a náměstí nelze pojmenovat po žijících osobách, prosadit přejmenování alespoň jednoho českého náměstí jménem Acylpyrinova kmotra.
    Připravit uspořádání znalostní olympiády o životě a objevech A.H.
    Založit politickou dvoustranu Acylpyrina Hystepse s citlivě vyváženým pravým a levým křídlem. (termín: průběžně)

Dosud objevené objevy a vynálezy Acylpyrina Hystepse
    Horská kamna na sníh (palivo, kterého je v zimě dostatek)
    Vysavač a počišťovač bankovních účtů
    Mezigalaktické rogalo
    Genetický zásobník osobnostních kopií se suchými zipy
    Nealkoholické pivo v prášku
    Detektor lži kombinovaný s hodnotícím programem (určený k výběru poslanců)
    Měřič průměrné hladiny IQ na kilometr čtvereční
    Kobercové tepelné bomby k zrcadlovému spečení měsíčního povrchu (Výrazné zesílení intenzity odraženého světla)
    Lapač větrů a tornád
    Zaříkávací formule pro zklidnění aktivních sopek
    Takzvaný levitační hrách
    Odpuzovač blbosti (s varovným návodem k použití)
    Zažehlovací záplaty na ozonovou díru (registr objevy 1/413 str.1) a mnoho a mnoho dalších!

ACYLPYRIN HYSTEPS - STŘÍPKY ZE ŽIVOTA GÉNIA

Motto
    1. A.H. Prorok budoucího věku
    2. A.H. Dětství a jinošství
    3. A.H. Dětství a jinošství II
    4. A.H. Dětství a jinošství III /Pohřebačka/
    5. Úsvit svobody
    6. Každý musí někam patřit
    7. Někdo odejde, někdo zůstane

MOTTO
    Než zahájíme cyklus našich přednášek na téma Acylpyrin Hysteps - prorok Budoucího věku, je nutné předeslat toto motto: Někomu by se mohlo zdát, že se fenomén A.H. jen okrajově dotýká S.F. My se však ptáme: Je vůbec z tohoto světa? Vzápětí na to tvrdíme: Postava A.H. je přinejmenším stejně tajemná jako androidi, trpasličí kmeny ze vzdálených galaxií nebo anglosaský Hobit. A tak zbývá pouze dodat. Přes všechny pochyby a neoprávněnou kritiku platí vždy a za všech okolností ještě nikdy nezdevalvované heslo našeho společenství a to: PRAVDA JE NA NAŠÍ STRANĚ

Kapitola 1. ACYLPYRIN HYSTEPS - PROROK BUDOUCÍHO VĚKU
    Vážení přátelé, příznivci záhad a všeho fantastického, skeptici, ale i vy, kteří už nevěříte vůbec ničemu. Dnes večer se nám dostává mimořádné cti společně nahlédnout pod pokličku záležitosti, která bezesporu otřese základem oficiální vědy, a nebojím se říci, všeho poznání vůbec.
    Anonymní postava Acylpyrina Hystepse, o které do dnešního dne nikdo neslyšel, zazářila na pošmourném nebi poznání jako supernova absolutní velikosti. Nepochybně budete oslněni, obdobně jako se to stalo nám, kteří jsme, musím přiznat, zcela náhodně a nezaslouženě, narazili na tento mimořádný fenomén.
    Všechno začalo takto: U dveří našeho domu se jednoho dne objevil hajný pan Prošek. Při tomto letmém setkání působil velmi zarputile a na první pohled bylo zřejmé, že mu není do řeči. V podpaží tiskl ušmudlaný, ohořelý balíček převázaný motouzem.
    Balíček mi podal se slovy:" Hájovnu jsem neuhájil. Tohle je všechno, co zůstalo."
    Jak vyplynulo z pozdějšího šetření, sled událostí byl v kostce takovýto: V lese pana hajného Proška se brzy z jara objevil neznámý bezdomovec. V rokli vedle zurčícího potůčku si vybudoval útulnou zemljanku. Zpočátku se zdálo, že zcela zapadne do krajiny. Živil se kořínky a větvičkami, pil vodu z nedaleké studánky a čistil les od přebytečného chrastí. Pan Prošek je člověk velmi tolerantní a ve své dobrotě usoudil, že z ekologického hlediska může být tento typ predátora lesu přínosem. Acylpyrin Hysteps, jak se neznámý později panu Proškovi představil, byl však den ze dne nenasytnější.
    Začátkem července bylo již páně Proškovo polesí dokonale vypucované. " Bál jsem se, že mi vybydlí les," svěřil se nám později nešťastný hajný. " Vzal jsem ho do hájovny a v podkroví mu zařídil světničku. Chtěl jsem ho přimět, aby se přihlásil na obecním úřadě a požádal o sociální podporu."
    Acylpyrin Hysteps však tuto alternativu přezíravě zavrhl: "Vesmír mě zrodil a vesmír mně také uživí," prohlásil s nezlomnou jistotou. "Když se rozpomenu na naše soužití pod střechou bývalé hájovny, pokaždé zaslzím," řekl s omluvou pan Prošek a otřel si širokým rukávem zvlhlou tvář.
    Přiznávám, že i nás, otrlé znalce lidí, jeho příběh dojal. Až později jsem si uvědomili v jakých bolestech vystupují záblesky poznání na chladný a lhostejný svět.
    "A přitom jsem ho měl rád." říká pan Prošek.
    "Za všechno může ta jeho nešťastná vášeň pro Ufony. Co jsem se mu naříkal: Acylpyrine, máš to zapotřebí? Když chodím po lese a žiji stranou lidí, taky občas cosi spatřím. Jsou ale věci mezi nebem a zemí, do kterých není dobré šťourat. On si však pořád vedl svou: "Potřebují mně. Nemohu je nechat na pospas jejich naivitě. Čtou noviny, monitorují rozhlasové a televizní stanice, kontrolují naše domácnosti a ničemu nerozumí. Chápeš ? Potřebují prostředníky.“ Pokud jen mluvil, bylo dobře. Když ale prohlásil, že by se hájovna mohla stát strategickou základnou pro trvalý kontakt, tak mi zatrnulo.“
    "A neprozradil někdy něco konkrétního?" zeptal jsem se s neskrývanou zvědavostí.
    "To on nikdy nedělal," řekl pan Prošek." Tvrdil, že je přivolá kouřovými signály. Říkal jsem mu: Hraješ si s ohněm. Kdepak ale on. Dneska mám místo domova černý ohořelý flek uprostřed lesa a nejen že nevím, co se stalo s Acylpyrínem, ale nevím ani co bude se mnou."
    Toto setkání s panem Proškem, bylo však pouhým prologem následujících událostí. Obraťme tedy svou pozornost k záhadnému balíčku, který takto spletitými cestami dorazil až na náš stůl.

KDO TO JE ACYLPYRIN HYSTEPS ???
    Kdo je Acylpyrin Hysteps, (dále jen A.H.) vlastně nikdo pořádně neví. Známe jen útržky. Několik deníků zachycujících drobné výseky života, rukou kreslené mapy míst, kterými prolétl jako svítící meteor, mapy míst, kde ukryl výsledky svých starších prací, studie, vynálezy, eseje, rozbory literárních děl a přehršle zrnek moudrosti, uložených v téměř nečitelných poznámkách.
    Než nahlédneme do útrob tajemného balíčku, chtěl bych ctěnému publiku předložit autentickou část motouzu, kterým byl balíček převázán, útržek novin ve kterých byl zabalen a borovou šišku z bezprostřední blízkosti bývalé hájovny. Tyto relikvie, kterých se dotýkala ruka A.H. jsou, mám-li to říci metaforicky, průvodkou obsahu z kterého vám půjde hlava kolem.
    Namátkou uvedu několik příkladů, o které se naši badatelé v později opírali.
    Jako malý chlapec si A.H. velmi oblíbil Karla Jaromíra Erbena a jmenovitě jeho sbírku " KYTICI." Zpočátku považoval tyto texty za pohádky, později za horory, až po přestálé pubertě zjistil, že se jedná o lehce zašifrované zprávy o návštěvách mimozemských civilizací v české kotlině. V básni KOLOVRAT je zastřeně popsána transplantace lidských orgánů, (ruce, nohy, oči) provedené chirurgem ze sousední galaxie.
    Odkaz na tuto událost bychom mohli doložit i vytrženým listem ze svazku c.k Rakousko-uherské tajné policie kde je tento narušitel veden pod krycím jménem "Stařeček".
    V básni POLEDNICE varuje tento klasik české literatury před nebezpečím nepřipravených kontaktů mezi civilizacemi. Tak zvaná žena pod plachetkou není nikdo jiný než zbloudilý průzkumník z porouchaného vesmírného plavidla. Podle všude platných identifikačních zásad vykřikne heslo E=Mc na druhou doplněné slůvkem prosím, německy Bitte. Prostá žena žijící dávno před Einstejnem, místo aby heslo zopakovala, neporozumí a protože je navíc částečně nahluchlá po přestálé španělské chřipce slyší: Dej sem dítě!
    V hrůze a rozrušení dítě, o jehož pohlaví a jméně se nedochovala žádná zmínka a které známe pouze pod přezdívkou "zlolajník", uškrtí. Když osoba pod plachetkou spatří, co se stalo, rychle prchá do svého talíře.
    (Takto bychom mohli hovořit i o SVATEBNÍ KOŠILI, básni CIZÍ HOST a VODNÍKOVI).
    Je zde i několik poznámek o působení A.H. na vysoké škole politické, kde se snažil jako příležitostný lektor zavést homeopatický způsob výuky. V čem přesně tento jeho systém spočíval, se nám zatím nepodařilo odhalit. Víme pouze že se stal svým kolegům nepohodlným a byl jimi odhalen jako agent imperialismu. Jenom díky zmatku souvisejícím s koncem školního roku se mu podařilo uniknout a zakotvit v malé obci pod Orlickými horami.
    Nezakotvil však nadlouho. Poté co v opravárenské firmě Elektro předělal televizor na mikrovlnou troubu a mikrovlnou troubu na televizor musel opět ve spěchu změnit své působiště.
    Kolem roku 1968 se vrací do Prahy, a spolupracuje s časopisem Smaragd. Zde se poprvé doslechne o práci profesora (zde promiňte, jméno je nečitelné), který vedl expedici do prostoru, kde stávala Perníková chaloupka. Zprávy o vykopávkách ve zmíněné lokalitě ho natolik vzruší, že zcela přehlédne bratrskou pomoc spřátelených armád v tehdejší Československé republice a tudíž se ani nestačí podepsat ani pod žádnou protestní rezoluci.
    Toto opomenutí mu v následujících letech umožní i několikrát vycestovat na západ. Zprávy o jeho tehdejších cestách jsou z bezpečnostních důvodů uloženy na různých místech Západní Evropy.
    V roce 1989 je několikrát zadržen na Václavském náměstí a Národní třídě když provokuje civilní příslušníky Veřejné bezpečnosti otázkou jestli neviděli zelené mužíčky.
    Od vážnějšího zásahu do soukromého života ho zachrání sametová revoluce.
    Přestože A.H. nesympatizuje s žádnou politickou stranou dokáže v rychlosti spíchnout řadu rozsáhlých návrhů zákonů, které později zakope na Mostecku.
    Jak se z jeho poznámek dozvídáme je i delegátem celosvětového setkání jasnovidců svolaného na podzim r. 93 do Tyrolských Alp. Toto setkání se bohužel nakonec pro neočekávané přívaly sněhu neuskutečnilo. Většina delegátů včetně A.H. uvízla na zavátých horských silnicích odkud byla posléze s drobnými omrzlinami převezena do okolních nemocnic.
    Koncem století objevujeme zmínky o jeho pobytu na Balkáně, kde uplatňuje svoji teorii o smiřování nesmiřitelného.
    Aby byly zlomky tohoto výčtu úplné, musím ještě upozornit na odkazy k rozsáhlému spisu: Autohypnóza a má cesta minulými životy.
    To se však dostáváme téměř do současnosti. Od pobytu na Českomoravské vysočině a setkání s panem Proškem vede přímá cesta k vyhořelé hájovně a nálezu tohoto balíčku.
    Jak by A.H. řekl: Jednomu starost, druhému radost. A tak zatím co pan Prošek běduje nad spáleništěm, my můžeme bez nadsázky říci, že nám tento požár posvítil na cestu.

Kapitola 2. ACYLPYRIN HYSTEPS - DĚTSTVÍ A JINOŠSTVÍ
    První ctižádostí badatele je zisk co nejrozsáhlejšího autentického materiálu o který by se mohl opřít. O co jsme se mohli opřít my?
    V balíčku nalezeném u vyhořelé hájovny pana Proška, bylo pravda, materiálu dost. Na druhou stranu je poctivé říci, že údaje týkající se narození a dětství A.H. byly velmi sporadické.
    Objevili jsme například útržek listu vytržený z matriky narozených. V kolonce matka jsme nalezli jméno Kateřina Hystepsová, neprovdaná dcera Barbory Grunwaldové a Jaroslava Hystepse. Kolonka otec zela prázdnotou. Kmotrem malého Adolfa byl Izák Lôwenstein, rolník z Olešnice v Orlických horách. Jméno Adolf nás nejdříve vedlo k domněnce, že se jedná o bratra A.H. Pozdější bádání prokázalo, že zmíněný Adolf je totožný s naším Acylpyrinem.
    Potíž nastala, když jsme chtěli určit rok narození. Jak jsem již předeslal, měli jsme sice útržek listu z matriky, kde jako datum byl uveden 16. květen a tužkou připsaný údaj o půl páté ráno. Zcela chyběla horní část stránky s uvedeným rokem zápisu. Naštěstí nám v pátrání po otci výrazně pomohly dva zažloutlé dopisy uložené v obálce s razítkem " Grónsko."
    První dopis byl odeslán 5.11.1934 a stálo v něm: Říkal jsem si, že tam u nás bude brzy horko. Tady je to fajn, nic mi nechybí. O toho chlapce se mi postarej. PS, to jméno Adolf jsi mu neměla dávat. Druhý dopis datovaný 27.4. 1937 je silně proškrtaný a pokud v něm jsou vůbec jaké informace, bylo je snad možné kdysi vyčíst pouze mezi řádky. Jediná čitelná věta zní: Místní kmen mne ustanovil svým šamanem. Slovo šaman je dvakrát podtržené.
    Oba zmíněné dopisy nesou podpis Gejza Tótth - Grónsko. Domníváme se, že těmito dopisy se nám podařilo nezpochybnitelně určit otce malého A.H.
    V čase, kdy jsme se prohrabovali obsahem balíčku, začínalo být zřejmé kam musí směřovat naše příští kroky. Ano, byla to Olešnice v Orlických horách.
    Původně jsme chtěli tuto výpravu odsunout až na jaro. Ozvaly se však hlasy, že vzhledem k blížícímu se miléniu je nutné dokončit předběžný výzkum ještě do prvního sněhu.
    Nepříznivé vlivy, a to přesto, že jsme podle horoskopu naší škodovky vybrali nejpříznivější den, provázely celou naši cestu. Už za Chrudimí jsme museli doplňovat chladicí kapalinu. U Jaroměře nám začala svítit kontrolka mazání a u Jestřebí nám došel benzín.
    Naštěstí s sebou vozíme hadičku a tak jsme si mohli přečerpat půl nádrže z vozu zvědavého německého turisty, který, jak nám svěřil, přijel do Čech studovat zvyky místních obyvatel.
    To už jsme však byli na samé hranici teritoria malého A.H. Před námi se rozprostírala malebná scenérie Orlických hor, s divokými bystřinami zádumčivými kopci a pošmournou oblohou.
    Po doplnění pohonné směsi a ujetí několika málo kilometrů jsme zastavili na Olešnickém náměstí. Přímo nad námi čněla věž kostela, schody ke hřbitovu a majestátní budova bývalé fary.
    V hospůdce " U POŠTY " jsme vypátrali starousedlici, která měla tuto oblast v malíčku a minulost údajně znala, jako své boty. Paní Hainzová dopila své malé černé s velkým fernetem a pozvala nás do chaloupky na kraji obce.
    Nebudu zde popisovat probdělou noc a netrpělivé očekávání rána v seníku výše zmíněné ženy. Pravdou je, že nebýt tehdejší noc mimořádně temná, pustili bychom se do průzkumu bez zbytečných odkladů.
    Brzy ráno při sklence mléka a skývě černého chleba jsme svou hostitelku zahrnuli otázkami.
    „Co o něm víte? Kdy jste ho naposledy viděla? S kým se stýkal? Nic před námi neskrývejte! Vším, co řeknete, vstupujete do historie.
    Paní Hainzová byla prostá žena a to, jak jsme na ni naléhali, ji vyvádělo z míry. Koktala cosi o podivných pověstech, které provázely celý Acylpyrinův rod.
    Ze stenografického záznamu, který pořídil můj kolega, jsme po očištění vydolovali tyto informace: Rod Hystepsovů žil na Olešnicku od nepaměti. Už Acylpyrínův dědeček byl podivín, kterého se sousedé údajně báli. Živil se pouze příležitostnou prací a to jen tehdy, když potřeboval peníze. O jeho dceři, matce A.H. se tradovalo, že je bláznivá. Pravdou je, že na tehdejším venkově byl považován za blázna a podivína každý volnomyšlenkář.
    Když se A.H. narodil, byla jeho matka právě na dvoře rodné chaloupky. Fakt jeho narození ji tak překvapil, že odložila dítě do korýtka s krmením a běžela do vsi sdělit svému otci, v té chvíli již dědečkovi, jak neuvěřitelná věc se jí přihodila. Starý pan Hysteps právě vypomáhal na olešnickém hřbitově místnímu hrobníkovi a nenadálá návštěva rozrušené dcery mu poskytla vítanou záminku k přerušení práce. V doprovodu Kateřiny spěchal do rodného sídla. Mezi tím se obloha zatáhla černými mraky a silná bouře provázená blesky, deštěm a krupobitím zaútočila na těžce zkoušené Poorlicko.
    Čerstvá matka Kateřina bědovala nad osudem robátka, které nechala ležet v nechráněném korytě, zatímco starý pan Hysteps střídavě hrozil rozrušené dceři a střídavě proklínal nebe ozářené blesky.
    (Zde bych na chvíli přerušil náš suchý popis deštivého rána a dovolil si poukázat na rozdílné reakce přírody a prostých vesničanů na zrození génia. Zatímco otec s dcerou zbytečně bědují, příroda v doprovodu všech svých živlů vítá jeho zrození velkolepým divadlem.)
    Vraťme se však na prostý dvorek rodiny Hystepsů. Zde v kamenném krmítku leží chlapec a za spokojeného předení vesele mává drobnými ručkami. Na jeho symbolické kolébce sedí z jedné strany holub a z druhé stany jestřáb a oba svorně chrání roztaženými křídly děcko před panující nepohodou.
    Na důkaz této idylky jsme vám chtěli přivézt vycpaného holuba, který podle tvrzení paní Hainzové pamatuje nejen Acylpyrínův příchod na svět, ale i pozdější zábor Sudet, válku i všechno, co později následovalo. Tento náš záměr byl bohužel zmařen tvrdošíjností majitele místního hostince, který používá tohoto ptáka k dekoračním účelům. Tvrdí, že je to poštovní holub a že tudíž do hostince " U POŠTY " patří. Ze zmíněného důvodu ho odmítl vydat.
    S podobným nepochopením jsme se setkali i u některých dalších občanů Olešnice. Jediným světlým bodem, který jak se později ukázalo měl zásadní význam, byla návštěva bývalé olešnické fary. Od této budovy měla paní Hainzová, dnes již můžeme říci naše spolubadatelka, klíče.
    Na ponuré půdě, konzervované vrstvami prachu jsme objevili poklady nedozírné hodnoty. V prvé řadě to byl jediný dochovaný portrét žáků obecné školy, kterou A,H. krátce navštěvoval. Zde v první řadě třetí zprava sedí maličký Acylpyrin Hysteps a nedůvěřivě vyhlíží, kdy vyletí ptáček. (Zde bych pro příslušníky mladší generace připomenul trapný zvyk fotografů z počátků moderní doby, kteří takto hloupě mystifikovali důvěřivé děti.) Jak je vidět z pohledu A.H., on se nachytat nedal.
    Zbývá alespoň stručně vyjmenovat, co jsme zde ještě našli. Byl to okupační "Naučný slovník aktualit" vydaný nakladatelstvím L. Mazače v Praze, který nepřímo popisuje atmosféru Acylpyrinova dětství.
    Dalším objevem byl Rakousko-uherský spis "Obce - Právo a moc" uvedený mottem "Blaho obce, blaho státu.“ Zde na straně 402 jsme objevili dva zatržené § a to, § 31 a § 32.
    Tyto dva § i v oné době již zastaralé, byly, jak jsme později zjistili, použity v neprospěch A.H.
    Pro úplnost cituji: Ze seznamu dětí školou povinných může být dítě vymazáno pokud se prokáže, že dle povahy ducha neb těla očekávati se nedá, aby účelu veřejné školy dosáhlo. (Konec citátu.)
    Pod takovouto chabou záminkou bylo tedy tomuto tehdy ještě malému velikánu už v první třídě znemožněno získat úplné základní vzdělání. Jestli měl tento zásah do Acylpyrinova života i politické motivy, nevíme. Svědci z velké části již nežijí a ti, co žijí, nechtějí mluvit.
    V euforii, která se nás na této neprobádané půdě zmocnila, jsme zkoušeli objevit i stopy směřující k Acylpyrínovu otci mizející v dalekém Grónsku. Bohužel tato naše snaha byla marná. Není se však čemu divit. Po podrobném prostudování "Atlasu světových dějin" vydaného nakladatelstvím "Times Books" roku 1997 v Londýně, nemá tak rozsáhlé území jakým Grónsko bezesporu je, dokonce ani dnes samostatné heslo.
    Jak se zdá, i v době internetu a všeobecné informační exploze, existuje plno bílých míst, která teprve čekají na budoucí objevitele.
    Protože jsme neuspěli u otce, obrátili jsme svou pozornost k Acylpyrinově matce. V době její školní docházky, pokud vůbec někam docházela, ještě neexistovaly skupinové fotografie. Pokud jsme si chtěli její podobu alespoň trochu přiblížit museli jsme hledat něco jiného. Na dobrou myšlenku nás přivedl kus utrženého rukávu, dříve používaný zřejmě při mytí podlahy. Tato textilie nebyla ničím zajímavá. Logickou úvahou nás však dovedla k obrazové mapě folklóru a lidové kultury v bývalém Československu. Zde jsme pod číslem 12. objevili vyobrazení ženského kroje typického pro region Acylpyrinova dětství. Když se pozorně podíváte na označenou figurínu, můžete si udělat alespoň matnou představu jak vypadala Acylpyrínova maminka.
    Několik dalších exponátů jsme museli odvézt k podrobnému prostudování do našeho ústředí. I po letmém nahlédnutí je zřejmé, že jejich závažnost zdaleka předčí všechno, co jsme zde uvedli.

Kapitola 3. ACYLPYRIN HYSTEPS - DĚTSTVÍ A JINOŠSTVÍ II. (Dle deníku Izáka Lôwensteina, kmotra A.H.)
    Okamžitě po návratu z Olešnice do naši chotěbořské centrály jsem nahlédl do deníku kmotra A.H. Izáka Lôwesteina ve kterém je sice nesoustavně, ale přesto dosti obšírně, popsána dřevní doba Acylpyrinova mládí.
    Celý spis obsahoval asi sedmdesát stránek napsaných těžkou rukou člověka jehož pracovním nářadím byla spíše motyka a cep. Srozumitelnost byla navíc ztížena množstvím germanismů a občasnými citáty v hebrejštině.
    Přistupoval jsem k tomuto záznamu s pietou a tak uvádím jen ty pasáže u kterých se domnívám, že jsem jim porozuměl.
    Jeden z prvních rozluštěných odstavců se týká Acylpyrínovi obliby v pohádkových příbězích. Pohádky si nechal nejraději vyprávět od své maminky Kateřiny. O pohádkách svého dědečka říkal, že jsou moc strašidelné. Maminčina pohádka o perníkové chaloupce, byla zřejmě tak sugestivní, že zanechala v Acylpyrinově životě hlubokou stopu.
    Vraťme se však do skromných poměrů v rodině příležitostného nádeníka a jeho neprovdané dcery. Byly dny, kdy v domku nebylo nejen do čeho kousnout, ale mimo vody z blízké studánky, která navíc občas i zamrzala, ani čím naplnit prázdný žaludek. Snad na základě této neutěšené rodinné situace vzal jednou malý Acylpyrin nůši a řekl si, že dojde mamince pro perníček. Jak poznamenává I. Lôwenstein, "byl to hodný chlapec."
    Když za tři dny doma zjistili, že Acylpyrin chybí, začali ho intenzivně hledat. Na rozdíl od Jeníčka a Mařenky A.H. drobečky sypat nemohl a tak, aby si poznačil cestu, stavěl alespoň sněhuláky.
    Podle dlouhého procesí sněhuláků ho nakonec objevila finanční stráž, která se mylně domnívala, že pronásleduje rafinovaný geng pašeráků pálenky.
    Tato drobná příhoda plně koresponduje i s druhým záznamem o tom, jak malý Acylpyrin stavěl krmítka pro myši. Oblíbeným rčením matky Kateřiny byla tato slova:" Dědek všechno propije a myši všechno sežerou." Tento slogan dokázala opakovat i několik dní.
    Malý Acylpyrin si řekl, že udělá mamince radost. A tak vyřezával a vyřezával. Zanedlouho bylo okolí chaloupky obklopeno myšími krmítky. Naivní chlapec však nedomyslel, že krmítka jsou od slova krmit. Vzhledem k tomu, že tyto domečky zůstávaly trvale prázdné, začaly je myši s širokého okolí užívat jako přístřešky před nepohodou. Stáhly se z lesa k Hystepsovic chaloupce a tím se vlastně veškerá jeho snaha projevila jako kontraproduktivní.
    Malého A.H. mimo jiné trápilo, že je jedináček. Často si stěžoval, že nemá bratříčka. Matka Kateřina by se určitě také ráda obklopila rozvětvenější rodinou. Bohužel široko daleko nebyl mužský, který by byl natolik potřebný, aby tomuto jejímu snu vtiskl reálnou podobu. Bylo to vlastně až téměř před obsazením Sudet, kdy se u Hystepsovic dveří objevil Matěj Padělek, na Orlicku a v Podkrkonoší přezdívaný "blouznivec."
    O Matěji Padělkovi lze říci, že u Hystepsů žil i nežil. Pokud bylo jen trochu slušné počasí přespával v lese. Do Kateřinina lože se uchyloval jen v čase největší nepohody. A tak Acylpyrinova matka na rozdíl od jiných lidí neustále opakovala: Už aby přišly pořádné mrazy, už dlouho nebyla vánice a podobně. Samozřejmě, že si těmito výroky přízeň sousedů nezískala.
    Je pravda, že Matějovým libůstkám postupně přivykla a dokonce mu tolerovala i úchylku, kdy ji v intimních situacích zakrýval obličej pytlem s odůvodněním, že se tak cítí lépe.
    Tak běžel čas a chlapec rostl. Během posledního roku v Olešnici se ještě jednou ztratil. Tentokrát Acylpyrina nikdo nehledal. Matka měla oči jen pro svého Matěje a děda mizíval na dlouhé výpravy v českém vnitrozemí.
    Izák Lôwenstein zapsal: Nebýt toho, že se malý Acylpyrin zatoulal, už bych asi práskl do bot. Celý svět se nejspíš zbláznil. Za všechno může ten čalouník z Berlína. Až chlapce najdeme, půjdu za sestrou na Slovensko. Jak mi před třemi roky psala, jsou tam hodný lidi.
    V posledním zápise potom stojí: Našli jsme ho v rybníčku na polské straně. Všichni si mysleli, že se utopil. Musel být pod ledem strašně dlouho, protože díra, kterou se tam dostal, znovu zamrzla. Divné bylo, že od něj šly pořád bubliny. Jak jsem říkal, celý svět je na ruby. Když ho vysekali z ledu, jenom se otřepal a prohlásil, že by něco sněd. Když jsme se později vyptávali kde byl, tvrdil, že na lodi. To je samozřejmě nesmysl, protože na tak malý rybník by se ani žádná loď nevešla.
    Říkal jsem mu, Acylpyríne, jak jsi se na tu loď dostal?
    A on mi řekl, že ho tam odvedly jeskyňky. Chudák dítě. Nechtěl jsem mu odporovat a tak povídám: A co tam s tebou dělaly? A on na to, že mu operovaly hlavu.
    Myslím, že v tom rybníce trochu namrzl, protože tvrdil, že ho jeskyňky schovaly pod led, že prej je tam teplejc. Divné je, že od té doby, co se vrátil domů, hovoří a čte plynně ve všech světových jazycích. Dokonce i hebrejsky.
    No nic, odnesu těch pár krámů, které chci uchovat, na farskou půdu a vyrazím za sestrou.
    V těchto místech deník Izáka Lôwensteina definitivně končí a nám nezbývá než se zeptat: Jaké bytosti tak zásadně ovlivnily Acylpyrinův život? Kdo v něm probudil schopnosti Titanů? Otázek je nespočet.
    Krátce po odchodu Izáka Lôwensteina, mizí z Olešnice i většina jeho českých sousedů.
    A tak v době, kdy Izák míří do náruče přátelského Slovenska, rodina Hystepsových nachází přístřeší u Aloise Peltráma, dávného spolužáka Acylpyrinova děda. Kapitola

4. DĚTSTVÍ A JINOŠSTVÍ III. / Pohřebačka /
    Obec Pohřebačka leží mezi Pardubicemi a Hradcem Králové. Jak tato obec vypadala těsně před okupací nevíme. Víme však, že stejně jako tehdy ještě celé Československo naivně věřila, že musí dojít k zázraku. / Tato víra byla jedním ze stavu mysli obvyklým v této části Evropy. Její protipól, který ji po čase vždy vystřídal, bylo přesvědčení, že je všechno v háji, a že už ani nemůže být hůře. Tyto dva vzájemně se doplňující pocity nevymizely, i když se Češi nesčíslněkráte přesvědčili, že hůře být může./ Acylpyrinův děd, který kdysi náhodou vypomáhal při stavbě pohraniční pevnosti "Hanička" říkal: Kdybysme tenkrát do těch bunkrů navozili žrádlo a zarígrovali dveře, tak jsme tam mohli deset let vydržet. Jeho kamarád Peltrám to nerad slyšel. On byl spíše pro aktivní odpor. Acylpyrin buď jejich sporům nerozuměl, nebo mu připadaly malicherné.
    V té zimě na přelomu třicátého osmého a devětatřicátého roku žil poprvé v nížině a jenom těžce se vyrovnával se změnou klimatu. O paní Kateřině jsme v rodinné kronice pana Peltráma žádnou zmínku nenašli. Buď žila tak nenápadně, že nebylo co psát, nebo, což je pravděpodobnější, zmizela někde ve světě s Matějem Padělkem o kterém víme, že se rád toulal.
    Vraťme se však k našemu chlapci, který překročil teprve osmý rok věku i když fyzicky vypadal nejméně na dvanáct a půl. Jak se zdá, přes všechnu citovou nevyrovnanost, mu sestup z hor do nížiny tělesně i duševně prospěl. Na rozlehlých polích úrodného Polabí se našla daleko výživnější strava než v náruči horského lesa. Zřejmě i relativní blízkost dvou kulturních center / Pardubic a Hradce / , vyvolávala vibrace, které blahodárně působily na jeho intelektuální vývoj. Když v březnu vtrhla do země okupační vojska byl, co se týče znalostí a určité míry protřelosti, již na srovnatelné úrovni s kterýmkoliv normálním, dospělým Čechem.
    Přes tento bouřlivý rozvoj vnímání si však zachoval i určité dětské rysy. V té době se poprvé projevila jeho pozdější tendence všechno zakopávat. Vůbec první případ máme doložený zápisem v Peltrámově kronice. Seběhlo se to takto:
    Přestože už byla polovina května, počasí bylo mizerné a starému Hystepsovi došel tabák. Poslal malého Acylpyrína do místního koloniálu pro svůj měsíční příděl a chlapec se jako obvykle zatoulal. Na kraji vsi našel rezavou odhozenou poštovní schránku. Protože neměl rád nepořádek, a vlastně i proto, že obdivoval jednoho ze sousedů, který byl funebrákem, rozhodl se, že schránku pohřbí. Odnesl ji na rozcestí ke křížku a tam ji zahrabal do země. Potom doběhl dědovi pro tabák a ve frontě utrousil, že u křížku je mrtvá schránka.
    Když k večeru obsadilo Pohřebačku gestapo, byl zcela unesen rozsáhlostí policejní akce.
    Snaživý soused, vesničan, který celou věc nahlásil, přišel asi po čtrnácti dnech s vyraženými zuby. Byl vlastně první obětí cizí zvůle. Jak říkal, na gestapu si mysleli, že chtěl zesměšnit říšské bezpečnostní orgány.
    Tomuto rušném momentu možná vděčíme za to, že jsou dnes stovky a možná tisíce skrýší, podobných tehdy naivnímu dětskému hrobečku, rozesety nejen po celém bývalém Československu, ale i na mnoha místech Evropy.
    Čas se ale nezastavil. Přes vystupňovaný teror běžel dál a nelítostně stříhal metr vyměřený tisícileté říši. Omlouváme se, že tato kapitola Acylpyrinova života je poněkud pochmurná. Ano omlouváme se. I když si myslíme, že omlouvat by se měli jiní.
    Přeskočím nyní asi tři roky. Na jejich závěru potkáváme Acylpyrina jak tráví poslední zbytky dvou velikých veřejných knihoven Hradce a Pardubic.
    Přestože tehdy, jako i celý další život upřednostňuje všestrannost, přece jen je oblast jeho srdci nejbližší. S přibývajícími lety se tělo natahuje a oči se obracejí ke hvězdám.
    Ve skupině výrostků slýchá občas jména jako Churchil, Beneš, generalisimus Stalin a Ciolkovskij. Posledně jmenovaný se vyskytuje na pomačkaném výstřižku z jakéhosi předválečného časopisu. Na vyobrazení ukazuje vztyčenou rukou na model čehosi, co je pojmenováno raketou. Acylpyrinovi obrázek něco připomíná, i když si zaboha nemůže vzpomenout, co? Jisté je, že vyobrazený prototyp otevírá perspektivu cest ke hvězdám.
    Do zmíněné skupiny výrostků patří i jistý Tomáš Hurdiska, pomocný zedník, který chodí pracovat do pardubické cihelny. Když vidí Acylpyrinovo nadšení modelem rakety, navrhne, že mu za karton tehdy ilegálně šířených partyzánek a za lahvičku samohonky, kosmickou loď postaví.
    Acylpyrin je nadšen. Jeho nadšení však netrvá dlouho. Ukáže se, že jediný materiál, se kterým Tomáš umí pracovat, jsou cihly. A tak, přestože Tomáš dělá příčky jenom na štorcku, výsledná loď je nakonec příliš těžká a tedy zcela nefunkční.
    Ano, toto jsou životní momenty, které formovaly dětskou duši Acylpyrina Hystepse. Od této chvíle například ví, že co si sám neudělá, na to se prostě nemůže spolehnout. Zbavuje se posledních zbytků dětské důvěřivosti, a snad trochu i pod tíhou doby, předčasně vyspívá v muže.

Kapitola 5 ACYLPYRIN HYSTEPS - ÚSVIT SVOBODY
    Děla chrlila oheň a železné Godzily drtily zem. V hlavním městě říše vypustili do ulic šelmy berlínské ZOO. Ideologům říše, která měla trvat tisíciletí, se zdálo, že její zánik po několika letech hrůzovlády bude i koncem světa.
    Nebyl.
    Většina Evropy křepčila nadšením v přesvědčení, že na světě konečně nastává věčný mír a zlatý věk lidstva. Ani tato vize se nenaplnila.
    Dospívající Acylpyrin Hysteps pozoroval rozjařené spoluobčany a s láskou vzpomínal na svého kmotra Izáka Lowensteina, který neodpovídal na dopisy. Podle korespondenčního lístku ze Slovenska prý nikde dlouho nevydržel a nakonec se odstěhoval do Polské Oswiecimi. A.H.by se za ním vypravil na návštěvu, ale na dráhy nebylo spolehnutí. Než se rozhodl k cestě pěšky, objevil v novinách článek, který smysl této výpravy zcela zpochybnil.
    V ulicích se mezi tím děly věci. Skupinky odvážných odbojářů strhávaly německé nápisy, rabovaly bývalé úřadovny gestapa a pálily archivy. Zvláště mezi nimi vynikal Peltrámův soused z Pohřebačky, který všude ukazoval umělý chrup a s páskou na rukávě určoval, co dělat.
    Nebyla to jednoduchá doba. Starý Hysteps jednou dokonce musel roztrhnout dva sousedy, kteří se po celodenní hádce o to, kdo z nich více trpěl, servali jako psi.
    I v Pohřebačce, po opadnutí první vlny nadšení, poněkud přituhlo. Bezzubý soused, který před lety upozornil na mrtvou schránku, obvinil mladého Hystepse, že tehdy ohrozil obec. Lidé se od rodiny odtáhli a podle zásady, kdoví jak to bylo, začali na Hystepsovic koukat skrz prsty.
    Dobrodinec Peltrám po čase naznačil, že by snad bylo lepší, kdyby se vrátili do Olešnice. Děda Hysteps radil ještě vyčkat, i když tuto alternativu zcela neodmítal.
    V novinách psali o potřebě osídlit pohraničí a tak Hystepsova váhavost zavinila, že nakonec nalezl rodnou chalupu rozebranou na stavební materiál.
    Ještě krátce se Acylpyrin s dědem znovu objevuje na Hradecku. Kamarád Peltrám jim dohodí práci na jednom ze zanedbaných statku. Starého Hystepse ale práce nebaví. V opuštěné vilce po uprchlém německém strumbaumfurerovi objeví morbidní sbírku popravčích a mučících nástrojů. Mezi mnoha nepoužitelnými věcmi je i zachovalá gilotina. Tento nástroj natolik zaujme jeho představivost, že ho s Acylpyrinem přestěhují domů na statek. Z Hradiště přiveze fůru javorových špalíků a s hradeckým houslařem dohodne, že mu bude dodávat plátky na výrobu kobylek. Přestože má technologický postup celkem promyšlený, poněkud zanedbá bezpečnost práce. A tak u najatých pomocníků, kteří přidržují špalíky, aby řez byl rovný, často dochází k úrazům. Místním orgánům se nelíbí, že v kraji přibývá jednorukých a tak Hystepsovi, pod pláštěm noci, opět ve spěchu mění působiště.
    Někdy koncem roku děd s vnukem krátce navštíví Prahu. Mladý Acylpyrin je nadšen tepem velkoměsta. Vrcholem výletu je návštěva Staroměstského náměstí, foyeru Národního divadla a nádvoří Pražského hradu.
    Acylpyrin obhlíží nápisy typu: "Nepřátel se nelekejte, pravdy každému přejte", "Národ sobě" a "Pravda vítězí".
    Rád by se také podobným způsobem definoval a něco vzletného vytesal do kamene. Děda mu to ale rozmluví. Říká mu: "Acylpyrine, každou chvíli jsme někde jinde, přece to nebudeš tahat s sebou."
    Acylpyrin tedy sleví a spokojí se pouze s vlastní vlajkou, která se dá snadno sbalit, není těžká a nezabere mnoho místa.
    Při toulání ulicemi, ve kterých panuje čilý ruch a kde pracuje velké množství lidí na opravách poškozených budov, často slyší obdivný slogan: "Zlaté české ruce". Když později přemýšlí nad charakteristikou svých spoluobčanů, zcela toto rčení zavrhne.
    Tehdy ještě nepíše deníky a neobtěžkává zemi svými zakopávkami, a tak se pouze svěří dědovi: "Zlaté české ruce Čechy nezachrání. K čemu byly husitům po bitvě u Lipan? Co za ně mohli vyměnit Čeští bratři po Bílé hoře? Zachránily by život takovému Komenskému?
    Mělo by se říkat "Zlaté české nohy" .
    Když později objednává výšivky na svoji vlajku, nechá zde ztvárnit tygra (ne proto, že je šelmou, ale že umí rychle utíkat), a prostor nad jeho hlavou vyzdobí nápisem "Pravda někdy vítězí".
    V souvislosti s vlajkou A.H. jsme nuceni poznamenat, že s ní nikdy neměl štěstí. Krátce po válce urážela zjitřené vlastenecké city, v době totality dráždila funkcionáře neobeznámené s heraldikou a po sametové revoluci, kdy si vlastní vlajku může zhotovit každý trouba, ztratila pečeť jedinečnosti. S pietou ji tedy ukryl kdesi u Malína.
    My se domníváme, že by si takováto relikvie zasloužila důstojnější uložení. Uvažujeme o tom, obrátit se v budoucnu na americkou astronautickou společnosti NASA a požádat, až zase někdy poletí tam nahoru, jestli by ji nezakopali třeba na Měsíci.
    Mohli bychom jistě požádat i Acylpyrinovy přátele z kosmu, ale přece jen budeme raději, když tento pionýrský čin provedou zástupci naší civilizace.

Kapitola 6. KAŽDÝ MUSÍ NĚKAM PATŘIT
    Koncem sedmačtyřicátého roku odvedl starý Hysteps Acylpyrina na evidenci obyvatel. V úřadovně už panovala stísněná atmosféra, neboť jak starý Hysteps zaslechl, "Něco bylo ve vzduchu."
    Úředník dlouho odmítal vydat chlapci řádné dokumenty. Tvrdil, že bez rodného listu, potvrzení o školní docházce a dalších papírů, které Hystepsovi samozřejmě nevlastnili, je tento úkon vyloučený. Starý Hysteps řekl, že neodejdou dokud jim nevyhoví. Po čtyřech dnech úředník změkl, vyplnil požadovaný průkaz a začal větrat.
    Tento první Acylpyrinův průkaz pravděpodobně přispěl k dalšímu ztížení hledání pravdy, neboť údaje v něm obsažené, byly dílem nepravdivé, dílem pouze přibližné a dílem zcela vymyšlené.
    Tu zimu se Hystepsovi nastěhovali na statek Peltrámovic švagra statkáře Hraběte. Starý Hysteps se staral Hraběti o stáj plemenných býků. Vzhledem k tomu, že se statkář v tom čase zajímal více o politiku než o hospodářství, ani nezaznamenal, jak zhusta se z chléva ozývá nespokojené bučení hladového dobytka.
    Jednou koncem února vstoupil Hysteps do místní hospody a zavolal na hospodského: " Přines mi kmínku!"
    Na sále bylo ticho jako v hrobě a jediný hlas, který vycházel z radiopřijímače oznamoval: "Právě jsem se vrátil z hradu." Hysteps měl žízeň, znervozněl, že mu není věnována patřičná pozornost a zakřičel: "Já se právě vrátil z chlíva," a potom zopakoval objednávku.
    Rozrušený bezzemek sedící v koutě do dědka strčil a povídá: "Mlč Hystepsi, copak neslyšíš, že do této hospody právě vstoupily dějiny?"
    Byla to dlouhá zima a statkář Hrabě byl nakonec Hystepsovi vděčný. Vždyť díky laxní péči, kterou děd věnoval stádu, unikl jeho statek první vlně vyvlastňování.
    V této rušné době vstupuje Acylpyrin do mládežnické organizace pořádající kulturní výjezdy po vsích a vískách východočeského kraje. Poznává Rudou Soňu a poprvé se zamiluje.
    Mládežnická skupina je řízena trojkou zkušených funkcionářů, kteří vystupují pod krycími jmény přijatými ještě v čase odboje. Jejich přístup k řešení problémů je chladně praktický a vůči nepřátelům kolektivizace zaujímají mrazivý postoj. Ve skupině mládežníků jsou známi pod jmény Pankrác, Servác a Bonifác. Soudružka Žofie s krajského výboru o nich tvrdí, že to jsou zlatí chlapci.
    Všechny údaje, které jsme shromáždili z Acylpyrinova raného mládí, pocházejí vlastně z druhé ruky. Teprve v čase o kterém je právě řeč dochází k zásadnímu zlomu.
    Kolem krabice, nalezené koncem listopadu 1989 na skládce nepotřebných dokumentů z období minulého režimu, zuří požár. Jako zázrakem plamenům unikne obsáhlý spis pojednávající o celoživotní pouti A.H. označený kódovým štítkem " BUBÁK "
    Když srovnáváme některé údaje této organizace s poznámkami získanými z vykopávek a s knihami řešícími problematiku zmíněných čtyřiceti let z pera jakéhosi pana Cibulky, musíme přiznat, že se nejméně v třetině shodují a vzájemně doplňují. Leckoho by zmátlo, že si část informací i zcela protiřečí. My však zmateni nejsme. Ze studia výstřelků Acylpyrina Hystepse vyplývá, že se jedná o tak rozporuplnou a mnohavrstevnou osobnost, že snad není nic, čím by nás ještě mohl překvapit.
    V těch dnech také dochází k dalšímu, celkem bezvýznamnému setkání s mimozemšťany. Acylpyrin je vylákán na opuštěné místo a zavlečen do lodi. Celá posádka ho ubezpečuje, že se jedná jen o běžnou zdravotní kontrolu. Mimozemšťané se chovají velmi přátelsky a o probíhající politické změny neprojevují zájem. Výjimkou je pouze jeden z topičů hvězdoletu, který se v soukromí obrátí na Acylpyrina a překvapí ho dotazem, kde lze získat přihlášku do strany.

Kapitola 7. NĚKDO ODEJDE, NĚKDO ZŮSTANE
    Příhoda s topičem, pokoutně zjišťujícím jak se dostat k přihlášce do strany, se nám zpočátku zdála poněkud nevěrohodná. Vžijme se však do oné doby. Ve spojených státech řádí výbor pro neamerickou činnost a v každém intelektuálovi vidí potencionálního komunistu, zatímco v čerstvě zformovaných souputnicích Ruska je kdekdo považován za agenta imperialismu. Můžeme se potom divit topičově opatrnosti?
    Byla to prostě doba, kdy bylo všechno možné.
    Acylpyrin se po takzvané zdravotní prohlídce na hvězdoletu vrací k prostému životu běžného občana. Jak postupně zjišťuje, k rozsáhlým jazykovým schopnostem přibývá i ničím neomezená manuální zručnost. V těch letech, vlastně ze dne na den, získává schopnost vyrobit z čehokoliv cokoliv. Starý Hysteps si v místě nového bydliště udělá známost s vdovou po lékárníkovi jejíž jméno se nám nepodařilo zjistit. Víme jen, že jí oslovuje Žužu, což jí údajně dělá dobře.
    Kamarádi z mládežnické organizace Acylpyrina přesvědčují, že by měl dědu před onou reprezentantkou kapitálu chránit. Acylpyrin však pokaždé jen mávne rukou a tyto výtky odbude celkem nelogickou poznámkou: "Však má svůj rozum."
    Svůj rozum však nejspíše ztrácí zubař Wipler, který si na zahrádce schová půl kila našetřeného zlata. Když ho chlapci od bezpečnosti přimáčknou a domlouvají mu, že se takhle s drahými kovy nezachází, hloupě se vymlouvá, že teď zrovna nikdo zlaté zuby nechce. Vůbec nedokáže pochopit, že pokud něco nepotřebuje, tak to má odevzdat.
    U mladého Acylpyrina se v těch dnech začínají objevovat i první záblesky jasnozřivosti. Když děda s Žužu zlehčují Wiplerovo škobrtnutí a tvrdí, že pan zubař bude za pár dní doma, Acylpyrin jen zabručí: " Kdepak, to bude na dlouho."
    Paní Žužu, jak jsme zjistili, získala srdce starého Hystepse několika běžnými ženskými triky. Za prvé, nikdy mu nezapomněla nabídnout štamprli slivovice. Za druhé, nikdy po něm nechtěla žádnou práci. A konečně za třetí, svorně s dědkem nadávala na všechno a na všechny. Nad jejím téměř každodenním výrokem: " Neboj se Hystepsi, brzy to praskne," Acylpyrin jen nevěřícně kroutil hlavou. Sám nevěděl, kde se v něm bere schopnost rozlišit iluzi od tvrdé reality, ale čím častěji se přesvědčoval o správnosti svých podvědomých úsudků,tím více si věřil.
    Na základě jedné takové vize začal šít dědovi, "sedmimílové boty." No, sedmimílové boty, tak tomu říkal on, Acylpyrin. Ve skutečnosti se jednalo o veliké holinky s obrácenou podrážkou, takže když někam šel, vypadalo to, jako když jde odtamtud.
    Bylo to onoho roku kdy v Praze odsoudili a popravili generálního tajemníka KSČ. Žužu z toho usoudila, že to, co říkají na Svobodné Evropě, je už na spadnutí a připravila malou oslavu.
    Ten den přivítala starého Hystepse hned dvěmi štamprlaty. Sdělila mu, že v Praze už věší komunisty a potom ho odvedla do magacínu, kde začali laškovat na odřeném kanapi.
    Zrovna když byli v nejlepším a vzájemně si svěřovali, co by si dali zahrát, kdyby některý z nich umřel, vešel Acylpyrin.
    Už na první pohled měl rozmrzelou tvář. V ruce nesl holinky sedmimílovky a aniž by respektoval jejich soukromí, spustil: " Tak ti dědo sebrali další kamarády. Myslím, že je nejvyšší čas zdrhnout."
    "Jaký kamarády?" zeptal se zjihle Hysteps, stále ještě duchem bloudící v tklivých pohřebních melodiích.
    "Švadlenku, Tatíka, Šínu a ještě asi pět dalších."
    "Blbost," odsekl děda. "To jsou slušný lidi. Proč by je měli sbírat?"
    "To máš těžký," řekl Acylpyrin. "Prej připravovali třetí světovou válku, šířili zvířecí nemoci a poslouchali zahraniční rozhlas."
    "Vždyť jsem ti říkal, že je to blbost. Co já vím, tak mimo Žužu tu nikdo rádio nemá."
    "To je teda argument. Tady máš boty a koukej se chystat," uzavřel diskusi Acylpyrin.
    Když jsme probírali toto období života A.H. a hovořili s pamětníky, zjistili jsme, že se Acylpyrinův děd nakonec přece jen přesvědčit nechal a odešel do emigrace. Potvrdil se nám i výrok Hystepse stran jeho kamarádů. Byly to skutečně slušní a prozíraví lidé. Často mívali pravdu. Uvádíme zde oblíbený citát jednoho z nich, který říkal: Zavřít můžou, pustit musejí. Po osmi letech se ukázalo, že se nemýlil.
    Vraťme se však ještě na chvíli k útěku Acylpyrinova děda. Samozřejmě, nebyli jsme u toho. Dovedeme si však celkem živě představit situaci, kdy skupina pohraničníků narazí na stopy speciálních Acylpyrinových bot.
    Jistě museli být zmateni. Nohy této velikosti nebývají obvyklé. A tak zatímco po krátké poradě začíná štvanice mířící hluboko do vnitrozemí, starý Hysteps o sedm mil dál již klepe na vrata emigračního úřadu.
    Tak to bývá. Někdo odejde, někdo zůstane. Od této chvíle je Acylpyrin bez jakýchkoliv závazků a s rozšiřujícím se rejstříkem schopností míří do budoucnosti.