„Myslíš si, že s tím něco zmůžeš,“ řekl Petr, „ale nemáš vůbec žádnou šanci. Nemůžeš dělat nic!“ Vstal ze židle a opřel se o zábradlí terasy. Výhled poskytoval malebný pohled na zalesněnou krajinu Hostýnských vrchů. „Proč jsi za mnou vůbec jezdil?“
    Lukáš Majda stál za jeho zády. Poslední paprs-ky odpoledního slunce pronikaly mezi korunami stromů a dávaly tak najevo a na srozuměnou, že den sice ještě neskončil, avšak stíny se již prodlužují. Chata stála osamocena na vrcholku mírně zalesněného svahu a člověk si mnohdy mohl připadat, že je na světě docela sám. Žádný z obou mužů však okolní krásu ani v nejmenším nevnímal. Lukáš vstal a udělal pár kroků směrem k zamyšlenému Petrovi. Několikrát zamrkal, než si oči zvykly na dotěrné paprsky stárnoucího slunce. Stál asi metr vedle Petra. Nebyl si jistý, jak na tom jeho přítel vlastně je. Pak promluvil a nedokázal skrýt ten naléhavý tón ve svém hlasu: „Petře, měl by jsi vědět, že jsem tvůj přítel a chci ti pomoci. Už tehdy, jako školáci...“
    Petr jej přerušil cynickým smíchem, „nezkoušej se chovat jako psycholog Luke, to na mě neplatí. Navíc ti role spasitele vůbec nesedí.“
    „A proč ne?! Nejsi v pořádku, Petře. Eva nechápe, proč jsi od ní odešel.“
    „Ona mě nikdy nechápala, tak proč by s tím měla začínat právě teď.“
    „Dělá si mnohem větší starosti, než si myslíš,“ reagoval Lukáš, „naštěstí neví o té tvé mánii.“ Náhle zmlkl, než aby řekl něco, čeho by později litoval, raději to dál nerozváděl.
    Petr zvedl balíček ležící tiše na stolku a vytáhl z něj jednu cigaretu. Škrtnul zápalkou a pomalu potáhl, než se bílý váleček rozhořel. Pak byl teprve spokojený. Z umírající trubičky se pomalu linul modravý dým, který pomalu stoupal k obloze, kde se konečně rozplynul v nenávratnu. Rychlým pohybem se otočil k příteli. „Omlouvám se Luke.“
    Řekl to smutným hlasem. Jen kdyby věděl, jak Petra zbavit té paranoie, která jej pronásledovala již několik měsíců. Jenomže neměl nejmenší tušení, jak proti takové věci bojovat. „Docela chápu, že se mi snažíš pomoci, já na tvém místě bych dělal to samé. Ale přesto všechno, musíš pochopit, že nejvíce mi pomůžeš, když odejdeš. Tvoje přítomnost to může jen zhoršovat. Copak to nedokážeš pochopit?! Bylo by lepší, kdybys za mnou vůbec nejezdil. Odjeď, dokud je čas!“
    „Zkus mne o tom přesvědčit, a už mě tady neuvidíš. Pokus se mi dát nějaký důkaz!“ Petr unaveně pokrčil rameny a odhodil zbytek cigarety, takže spadnula na uzoučký chodníček vedoucí dolů do vsi a pomalu dohasínala objímána chladným dotykem země. „Víš dobře, že ti mohu dát stejně přesvědčivý důkaz, jako Bible o existenci Boha.“ Nezměnil výraz tváře. „Jen slova a ta ti nestačí!“
    „Nejsem psychiatr a nepřijel jsem tě léčit. I kdybych chtěl, nevím jak. Můžeš si vše zařídit, jak sám uznáš za vhodné, ale před tím by jsi měl se mnou alespoň trochu spolupracovat a říct, co se vlastně stalo. Pak ti snad budu schopen pomoci.“ Lukáš přemýšlel, zda vůbec má smysl pokoušet se jej přesvědčit, aby se léčil. Znal Petra již od školy a věděl, jak dokáže být tvrdohlavý. Zvlášť pokud se doopravdy zbláznil. Mohl by být nebezpečný? Ne, jedině snad sám sobě a toho se obával. Petr je jeho přítel a nemůže jej v nouzi opustit.
    „Zavřít mě do blázince a umýt si nade mnou ruce!“
    „To jsem rozhodně neměl na mysli!“
    Lukáš se na okamžik odmlčel a Petr toho využil. „Nemluv hlouposti! Sám nevěříš tomu, co říkáš!“ Obvinil Lukáše, pak si nervózně zapálil další cigaretu.
    „Chceš tady žít nadosmrti?“ Při těch slovech kdesi zahoukal sýček. „Musíš něco dělat, nemůžeš tady žít bez peněz. Nakonec ti dojdou a co pak?“
    „O to si nemusíš dělat starosti, peněz mám dostatek na celou dobu, co zde zůstanu. Pak už je nebudu potřebovat. Petr se protáhl „Je teplá noc, jdu se projít.“ Ta slova neprozrazovala nic z jeho duševního rozpoložení. Na okamžik jakoby to byl opět ten starý Petr Souček, milovník dívčích srdcí.
    Lukáš pochopil, že může jít s ním, a že by to jeho přítel snad dokonce uvítal. To mu poskytlo malé uspokojení, které, jako psychiatr amatér, právě teď potřeboval. Po celou cestu spolu nepromluvili téměř žádné slovo. Petr nasadil ostré tempo, jakoby se snažil vyčerpat. Lukášovi proto také na mluvení nezbýval dech. Nejdříve sestoupili ze svahu dolů. pak se ve slábnoucím světle vydali směrem k vesnici. Petr šel tak rychle, že Lukášovi na nějakou chvíli zmizel z očí. Když přítele koneč-ně dostihl, seděl Petr na lavičce na návsi. Kousek od nich se ozýval tlumený hluk z krčmy. Útržky nedůležitých rozhovorů, opilecké chvástání...
    Náměstíčko bylo jinak poklidné. Ani ve dne tam nebývalo nijak rušno. Tamní poklid jen v některých dnech narušil příchod trampské výpravy, která většinou stejně jen procházela, aby se utábořila kdesi v lesích. Většinou se tam nikdo nezdržoval příliš dlouho. Souček těžce dýchal únavou, avšak rysy tváře měl klidné a vypadal spokojeně. Lukáš odhadoval, že musel běžet. Stín z jeho tváře nadobro zmizel a on se obrátil k příteli se srdečným úsměvem na rtech.
    „Je pryč, Luke.“ Zhluboka se nadechl a hlasitě vydechl. „Život je nádherný,“ pronesl.
    Lukáš nechápal tu náhlou změnu. „Alespoň na nějakou dobu, nerad se potí. Vždycky se ho tak zbavím.“ Zesmutněl, „bohužel se ale zase vrátí.“
    „Kdy nás představíš,“ zeptal se Lukáš ironicky a Petr se usmál.
    „Řekni mi Luke, myslíš si, že mám příliš bohatou fantazii?“
    „Nijak zvlášť,“ přiznal Lukáš.
    „No vidíš! Copak bych si dokázal vymyslet takovou bytost? Se všemi detaily? I kdybych se zbláznil, tak ne!“ Petr si opět zapálil, potřeboval se trochu uklidnit a v tom mu nikotin sloužil spolehlivě. „Nevěřil bys, jak to všechno začalo. Byl jsem zrovna v kině, bavil jsem se jako vždycky. Dávali právě Den Nezávislosti. Znáš to, dějově slabý, natřískaný efektama. Byl jsem rád, že jsem sehnal lístek. Pamatuješ ty fronty? No prostě,“ odkašlal si, protože si příliš silně potáhl, „právě tam byla ta scéna, jak president nasedá do stíhačky a myslí si, že to těm ufounům nandá...“
    Zhasla mu cigareta a ihned si zapálil novou. Párkrát nervózně potáhl, než se konečně rozhořela.
    „Víš Luke, je to hrozně nepříjemné. Hlavně, že on je zatím pryč. Při té scéně jsem se neudržel a musel jsem se smát. Vlastně jsem se řehtal na celé kolo a nedokázal jsem to zarazit, až mě vyvedli ze sálu. Prostě jsem to nemohl zastavit, nebyl jsem to já. Všichni mi nadávali ať ztichnu a mě přitom docházelo, že je ve mě cosi nepatřičného, něco navíc. Cosi odporného. Nedokážeš si představit, jak jsem se tenkrát strašně vyděsil. Nejmíň hodinu jsem potom zvracel na záchodě, a i když už dávno nebylo co, stále jsem dávil naprázdno. Z toho filmu jsem už neměl nic a vlastně jsem si od té doby pořádně neužil žádný pocit. Něco mne od toho dne provázelo a špehovalo mě až do nejintimnějšího soukromí. A je to čím dál tím horší. Takhle se nedá žít, Luke.“
    Noc byla tichá, klid narušoval pouze zpěv linoucí se z blízké nálevny. Měsíc byl teprve na počátku své cesty noční oblohou, přesto poskyto-val vydatné osvětlení. Byl úplněk. nebe čistě zářilo a miliardy hvězd se opět probouzely k životu.
    Lukáš nechával Petrovi dostatek času. Nemlu-vil jako šílenec, jeho tvář prozrazovala klid a ne nervózní až vyděšený výraz patřící duševně vy-šinutým. Ať už byl Petrův příběh jakkoliv divný, nebyl to příběh psychopata. Možná to vše způso-bilo jen přepracování a časem se to vše zlepší.
    „Pak si vzpomínám, jak jsem ležel doma v posteli, ani nevím, jak jsem se tam dostal. Na zdi bylo spousta krve, vyděsilo mě to, asi jsem se snažil rozbít si hlavu o zeď. Kéž by se mi to tak tenkrát podařilo. Bál jsem se, že bych mohl být blázen. Teď vím, že blázen nejsem a to mě děsí daleko víc. Pak jsem ho viděl čím dál tím častěji. Nejdříve jen ve snech nebo v opilosti, avšak teď ho cítím téměř neustále. Dokážeš si představit, že nějaká inteligentní entita ve tvé hlavě sleduje veškeré tvé počínání od ranní koupele po večerní sex!? A pak, aby toho nebylo málo, se ti vkrádá i do snů.“ Na okamžik zaváhal, jakoby přemýšlel. „Věříš na přenos myšlenek, Luke?“
    Na takovou otázku nebyl připraven. „Podle toho, co vím, převládá názor, že telepatie je možná, ale vědecky to podloženo není.“
    „No a teď si představ bytosti, které nejenže telepaticky komunikují, ale je to pro ně zároveň jediný způsob dorozumívání.“
    „Někdo, kdo šmíruje tvoje myšlenky?“
    „Kéž by to bylo tak jednoduché,“ povzdychl si Petr. „Nepřišel jsem na to všechno hned, ale postupně jsem objevoval, co je vlastně zač. Dnes již vím, že neustále číhá. Je tam někde ukrytý a já nemám žádnou naději, že se jej kdy zbavím. Sám pro sebe mu říkám Dědic, později ti vysvětlím proč. On je takový jejich zvěd.“ Petr se na nějakou chvíli odmlčel. Sledoval hvězdy na bezmračné noční obloze a nic neříkal.
    „Proč zrovna zvěd?“
    „Je zde proto, aby sledoval a podával zprávy ostatním. On je pozorovatel, připravuje půdu pro ostatní. Aby mohli přijít další. Je jich víc, mnohem víc, než nás, alespoň tak jsem to pochopil.“ Petrův klidný a vyrovnaný hlas se najednou zlomil. „Představ si, zkus si alespoň představit tu hrůzu. Absence jakéhokoliv soukromí. Ať děláš, co děláš, spíš, bdíš, ať jsi šťastný, nebo zhnusený sám sebou, nikdy nejsi sám. Ten druhý tam vždycky někde je a čeká na svou příležitost. Zaznamenává každičkou informaci, byť je sebevíc bezvýznamná. Nedokázal jsem snášet ty neustálé dotazy, co se to se mnou děje, proto jsem raději odjel, abych měl klid já i ostatní. Tady, mimo civilizaci, alespoň nenasbírá tolik informací. A pak, stále jsem doufal, že čerstvý vzduch a odpočinek to trochu zlepší. Jak jsem byl tenkrát ještě bláhový. Teď již vím, že pro mne není úniku. Zajímalo by mne, co by se s ním stalo, kdybych zemřel, postihlo by to nějakým způsobem i jeho? Bylo by to zajímavé.“
    „Takže takový šmírák bez těla, který se nakonec prozradil.“
    „Stejně vím, že mi nevěříš, ale to mi už vůbec nevadí. Kromě toho jsi to celé nevědomky označil celkem přesně.“ Skepticky se ušklíbl. „Teprve časem jsem si začal uvědomovat, co je vlastně zač. Náhodné útržky vzpomínek, které nepatřily mě, zvláštní pocity, které jsem dříve nepoznal. Bylo to celé dost děsivé. Dospěl jsem k závěru, že byl ve mě mnohem dříve, než jsem na něj přišel. Možná jsem jej nosil s sebou již od svého narození. Nevím to jistě. Jsem si však jistý, že ví, že o něm vím. Ale z jakéhosi nepochopitelného důvodu mě nemůže nebo nechce opustit. Jediné, co mi dodávalo sílu, byl boj s ním. Snažil jsem se pochopit, kdo vlastně je a to se mi nakonec myslím podařilo.
    Vím Luke, že ti to bude možná znít jako špatně vyprávěná pohádka, ale sám jsi přece uznal, že nemám příliš bohatou představivost. Zkus to celé vyvrátit a já se docela rád stanu obyčejným bláz-nem. Učinil bych to s nadšením a ani nevíš, jak rád. Kdysi jsem četl cosi o tom, že telepatie není závislá na čase.Teď již vím, že je to pravda. Dědic nepochází z naší doby a není ani člověk. Z toho, co jsem pochopil, je Dědic entita, skládající se z mno-ha částí. Něco, jako hmyzí společenství, například mravenci nebo termiti. Je z budoucnosti. Nejhorší na tom ovšem je, že Dědic pochází z budoucnosti Země. Chápeš to Luke?! To proto jsem mu dal to jméno. Dědicové zdědili Zemi po nás, pocházejí z doby, kdy člověk již neexistuje. Není to ovšem tak vzdálená budoucnost, jak bychom si mohli přát. Je to jen logické. Stejně jako se, po vymření dinosau-rů, ujali vlády menší savci, tak po zkáze lidstva se vlády ujali mravenci-hmyzí společenstva vykázala dostatek kolektivního myšlení. zdrojem jejich komunikace se stala telepatie. Teď se prostě snaží přes propast času pronikat do myšlení lidí, aby proces zkázy urychlili. Luke, oni se snaží zničit lidstvo, aby mohla nastoupit jejich éra. Ovládají nenápadně mysli lidí a dříve, nebo později se dostanou k někomu, kdo má dostatek pravomocí, aby dokázal spustit jadernou válku. Pak všichni sborově poletíme do nebes. já sám jsem byl jen omyl, kterého se dopustili náhodou.
    Na tohle všechno jsem samozřejmě musel přicházet postupně. Myslím si, že jim působí potěšení vědomí, že o nich vím, protože vědí, že mi to nikdo stejně neuvěří. To spojení se postupem času zřejmě zesiluje, poněvadž jsem jej nakonec i spatřil. Nedokážeš si představit ten zážitek, vidět něco, co v reálu ještě neexistuje a přitom vědět, že tě to má v úmyslu zničit. nejvíc mě mrzí, že se jim to nakonec podaří. Tuto skutečnost potvrzuje jejich vlastní existence.“
    Petr se odmlčel. Usmál se jízlivým způsobem, pro něj vždy tak typickým a upřel pohled kamsi mimo přítelovo zorné pole. Lukáš se podíval stejným směrem a zjistil, že už na náměstíčku nejsou sami. párek rozdováděných opilců se vyvalil z krčmy. Navzájem se podpírali. Nevnímali příliš okolí a za nedlouho zmizeli v zákrutech postranních uliček. Petr se stále díval tím směrem, kde kudy odešli, avšak již se neusmíval.
    „Právě mě napadlo, jestli by nemohl odejít k jednomu z těch dvou. Ale on to neudělá. Možná ne proto, že by nechtěl, ale možná prostě doopravdy nemůže. Zbývá pouze čekat, co se bude dít dál.“
    „Mluvil jsi o tom, jak jsi jej spatřil.“ Lukáš nebyl vůbec vyrušen těma dvěma opilci a stále hnal Petra do dalšího vyprávění. Proti jeho vůli jej ten příběh zaujal.
    Petr se opět posadil. zapálil si další cigaretu, la-bužnicky vdechl modravý kouř a teprve pak pokra-čoval. „Docela určitě si dovedeš představit mrave-niště, či termitiště a nejspíš jsi alespoň jedno z toho již na vlastní oči viděl. Představ si ale samot-ný střed té stavby, představ si centrum chráněné mnoha vrstvami chodeb, téměř nedobytné. Právě tam sídlí mozek-královna. Je docela malá. Malá v porovnání s námi, avšak neuvěřitelně obrovská, srovnáme-li ji s ostatními členy jejího druhu. Je krásná, svým vlastním způsobem, avšak jde z ní cítit chlad. Nikdy nepoznala žádné city, protože pro ni nejsou potřebné, v jejím těle neprobíhají potřebné chemické reakce, aby pocítila něco jako lásku, či nenávist. Má svůj úl a to je to jediné na čem jí skutečně záleží. Je chladně logická.Avšak, přes veškerou svoji moc, je bezmocná jako dítě. Nedokáže se ani sama příliš pohybovat. Kolem jsou stále přítomni neúnavní služebníci, kteří bez protestů splní jakékoliv její přání. Nemusí se pohybovat, proto jí tato část těla téměř zcela zakrněla. Jediné, co je důležité a co neustále používá je kladélko a mozek. Její poddaní jsou většinou vybaveni jen nezbytnou dávkou inteligence a bez ní by byli zcela ztraceni.
    Pokaždé, když ji spatřím, je stále ve stejné poloze. Nepotřebuje se hýbat. Jednou jsem ji spatřil, jak rodí. Bylo to úžasné a děsivé zároveň. S jakou rychlostí a neúnavností vylučovala jedno vajíčko za druhým. Dokáže se rozmnožovat neuvěřitelnou rychlostí. Myslím, že kdyby nebylo člověka, ovládli by Zemi mnohem dříve. V jednom jediném společenství jich žijí miliony.
    Nyní už snad chápeš, Luke, proč mi nemůžeš pomoci. Nedá se s tím nic dělat. Nejhorší však je, že pomoci není ani lidstvu. Protože mi nikdy nikdo neuvěří. Lidé prohlédnou teprve v posledních okamžicích, kdy už nebude možné nic změnit.“ Petr se trpce usmál a přitom zakroutil hlavou ze strany na stranu. „Vím, že jsem se nezbláznil a ty mi nevěříš. A právě proto nemáme vůbec nic společného. Je mi to líto.“
    Lukáš se zvedl z lavičky, na které až doposud seděl a podvědomě se otřásl. Nebylo to z chladu noci, jako spíš z pocitu zbytečnosti, který se jej zmocnil po vyslechnutí Petrových slov.
    „Nebudu se ti snažit nic namluvit, Petře,“ začal pomalu, „samozřejmě na Dědice nevěřím, ale chá-pu, že pro tebe mohou být skuteční. V tom případě je budu akceptovat a pomohu ti v boji proti nim.“
    „Může to být dost nebezpečné. Nedokážu před-povědět, co udělá, když jej zatlačíme do kouta.“
    „To máš pravdu,“ uznal Lukáš,“ ale tohle riziko musíme přijmout.“
    Vydali se zpět do chaty. „Pověz mi, co míníš dělat teď,“ byl zvědavý Lukáš.
    „To co až doposud. Zůstat v klidu, vyhýbat se lidem. Uvolnit se. Bude to těžké, ale mám už nějaké zkušenosti se samotou a zjistil jsem, že může být docela prospěšná a uklidňující.“
    „Úplně s tebou souhlasím. A co ženy?“
    „Tak v tom jsem byl zatím úspěšný stoprocen-tně. I když nějakou potkám, nedá příliš práce ovládnout se. Při pomyšlení, že by mne při tom Dědic neustále sledoval, bych stejně nemohl.“ Pomalu procházeli opuštěnými uličkami. Celý svět jakoby spal. Lukáše napadlo, co by se stalo, kdyby noc trvala již navěky. Možná by se již nikdo neprobudil a všichni by snili svůj společný sen.
    Když došli zpět do chaty, Petr se omluvil na únavu a šel spát. Lukáš si šel také lehnout. Avšak dlouho se mu nedařilo usnout. Myšlenky mu probíhaly hlavou jako šílené. Dlouho se nedokázal uklidnit, sledoval tikavý chod nástěnných hodin. Paprsek bílé tmy-měsíce osvětloval pokoj, jako světla dávných svící za dob temných kultů vyžadujících lidské oběti. Lukášovi z toho přeběhl mráz po zádech. Pomyslel na Dědice. Snad to byla jen divoká Petrova minulost, která jej pronásledovala a nedala mu spát. Snad jen výčitky svědomí.
    Lukáš se děsil toho, že na Dědice myslel stále častěji spíše jako na živé bytosti, než jen jako na výplod choré mysli. Začínal je pomalu brát jako skutečnou hrozbu. V jistém směru Dědicové skuteční byli, stejně skuteční jako lidská psychika. Nesnažil se Petra nikdy kritizovat, pouze sledoval a snažil se pomoci, jako jen dokázal. Projevoval vůči němu jakýsi soucitný zájem. Neodsuzoval, jak žil, protože to by znamenalo, že ze sebe dělá soudce a tím on nikdy být nechtěl. A nesnažil se jím být.
    Když konečně pozdě v noci přišel spánek, usnul Lukáš tak tvrdě, že se probudil až v poledne. Hned po probuzení se omyl chladivou vodou ze studny a posnídal, slaninu s vejci a mléko. Když se sháněl po Petrovi, nikde jej nenašel. Napadlo jej, že se mu mohlo něco stát, pak si ale pomyslel, že nejspíš sešel dolů do vesnice. Byl pomalu čas na oběd a tak se vypravil do hostince, počítal s tím, že tam Petra určitě najde.
    Vyrazil lehkým krokem a každou minutou se vzdálenost k cíli zkracovala. Cestu lemoval les, z jedné strany a příkrá kamenná stěna ze strany druhé. Postupem času se cesta stáčela do údolí. Lukáš si pomyslel, že život je přece jen krásná záležitost. Slunce hřálo plnou svou silou a rozdávalo blahodárné teplo všude tam, kde pronikly jeho životodárné paprsky.
    Jak se tak rozhlížel kolem a obdivoval se kráse hor, padl pohledem na vrchol útesu. Spatřil lidskou siluetu. Lekl se. Najednou si nebyl tak jistý, že Petra najde v hostinci. Vzpomněl si na jeho včerejší slova „Jsem zvědavý, co udělá, když zemřu“.
    Celá cesta k vrcholu trvala krátce, ale pro Lukáše se ten čas zdál být věčností. Hnal se vzdušnou čarou k vytyčenému cíli. Nebral ohled na terén ani na drobné oděrky, které mu způsobovaly trny a větvičky nízkého lesního podrostu. V duchu se neustále modlil a opakoval dokola: „Nedělej to, nedělej to!“
    Cestou se jej zmocňovala beznaděj. Dorazí včas? Dokáže ho zastavit? A co vůbec řekne, jak ho přesvědčí? Když konečně dorazil na místo, byl tak zadýchaný, že téměř nebyl schopen slova. Petr tam stále stál. Viděl pouze jeho záda, avšak věděl, že je to on. Zdálo se, že je fascinován pohledem dolů. Výška nebyla nijak zvlášť úžasná, ale stačila, aby se člověku při pohledu dolů zatočila hlava, a když náhodou někdo spadl, měl takřka jistotu, že dole z něj zbude jen hromádka rozlámaných kostí a nepotřebné tkáně.
    „Petře,“ pronesl Lukáš téměř šeptem, aby přítele nevylekal.
    „Nemusíš šeptat Luke,“ Souček se klidně otočil tváří k Majdovi. Vítr mu trochu rozcuchal vlasy. Letmým pohybem rukou si je odhodil z čela. „Už dříve jsem tě prosil, abys odešel. Nebyl bys to ty. aby jsi poslechl. Žádám tě naposledy. Odejdi!“
    „Dobře víš, že to neudělám. Zvlášť ne teď, když vím, co máš v úmyslu.“
    „Luke, pamatuješ, jak jsem ti říkal, že nevím co udělá, když jej zaženu do úzkých? to se právě snažím udělat a může to pro tebe být nebezpečné.“
    „To nemůžeš udělat,“ Zakroutil hlavou vyděšeně Lukáš a přitom v hlavě odhadoval vzdálenost, která jej od jeho přítele dělila. Byl příliš daleko. Nenápadně se snažil přiblížit.
    „Stůj Luke,“ vykřikl Petr, „vím, že mi v tom chceš zabránit, ale to nedovolím. Myslím, že tě už nepřemluvím k odchodu.“
    „Nedělej to, prosím tě,“ zašeptal Lukáš.
    Petr na něj upřel zvláštní pohled. „Potom je mi skutečně líto. Sbohem.“ „Nééééé!!! To nesmíš!“ Na to, aby Petra zastavil už bylo ale příliš pozdě.
    Vůbec nekřičel, jak padal. Zdálo se, že teprve nyní nalezne skutečný klid. V tom okamžiku Lukáše napadlo, že Petr nemusel být nemocný, a že on je nejbližší možný hostitel. Během následující sekundy Petrovo tělo dopadlo.
    Lukáš se začal propadat do tmy. Na malou chvíli spatřil hrůzné tělíčko hmyzí královny.Pak jej temnota pohltila úplně.