Nad hradem se voňavou nocí nesl honosný hlas trubek. Odrážel se od nespočtu žlutavých hvězd a padal za hradby do širého kraje. Trubači v modrých tunikách se zlatým vyšíváním svolávali rytíře do Velkého sálu. Shromažďovali se dvakrát, třikrát do měsíce, pokaždé jim hrdlem proteklo drahé víno a propadlo nespočet masa; zavzpomínali na vítězné bitvy z mládí, okázalé slávy u dvorů, milenky v dalekých královstvích, na ukořistěné poklady jenže to už bylo dávno pryč, a co zůstalo, tvořily vzpomínky.
    Po obloze plul měsíc, když hradní pán usedl do pohodlného vyřezávaného křesla z červeného dřeva, přizdobeného smaragdy a safíry, v čele stolu a poručil nosit na stůl. Dělal to, potřebovali dobrovolníka k doručení důležitého poselství.
    Hned po tichém přípitku se ujal slova: „Myslím, že sami tušíte, proč jsem vás nechal svolat, aniž bych to předem veřejně oznámil. Potřebuji někoho, kdo bude ochoten riskovat a donese velice důležitý dopis paní z Benderu!“
    Sál hbitě otočil pohled k mladíkovi, který seděl nejdále od nich, a jehož číše se stále nesetkala se rty a talíř dosud podléhal útisku plátků vzácného ptactva a slaniny.
    Kapela vyřadovaná na balkóně v rohu sálu spustila ráznou fanfáru.
    „Spoléhám ve vaší odvahu, Perte. Bude to přetěžká cesta, ale Vy to jistě dokážete,“ poplácal muže po ramenou pán hradu a předal mu dopis. „Hned nechám sestavit doprovod.“
    „Netřeba, úkoly zásadně plním sám!“ zarazil ho, zvedl se ze židle a opustil místnost. V hlavě rozebral vzniklou situaci. Nedospěl k žádnému rozumnému závěru; raději ihned zamířil přes rozlehlé nádvoří do stájí, osedlal svého hnědáka a vyjel.
    Venku naň dýchla studená noc, takže se dokonale probral a ujistil, že vše není jenom špatný sen. Za zády se mu pozvolna rozplývala silueta hradu. Přebrodil malou říčku a pozvolna spěl z kopců do údolí k vesnici. Již zdáli spatřil mihotající se světýlka loučí stráží mezi roubenými stavbami. Minul obrovský balvan čnící z hebké vlhké trávy na rozcestí. Dal se dole-va a vnořil se do hustého lesa, jemuž nikdo neřekl jinak než Brána Bažin. Porostem se ozývalo vyděšené soví houkání, pleskání netopýřích křídel o houstnoucí šero a tajemný šepot korun sosen; kmeny vystřídaly keře s více trny než listy, které zanedlouho ustoupily vřesu, až se nakonec krajina změnila v nekonečné močály.
    Putoval tou nehostinnou krajinou již tři dny. Všude kolem se rozkládala jezírka plná vody, rašeliny, bahna, roztodivných jedovatých tvorů a dalších nástrah; občas mu nad hlavou přelétl zvědavý mrchožrout. Minul pahýl černého stromu, jehož propletené větve mu připomínaly spílající ruce nebožáků prosících o kousek chleba.
    Kůň pečlivě rozvažoval kroky; vždy ho donesl k vytouženému cíli, za což mu byl nesmírně vděčen. Do toho v jednom kuse pršelo. Sotvaže dosáhl Bažin, obloha se zatáhla. Nebylo nikterak příjemné v tomhle cestovat. V duchu litoval, že nepřijal doprovod. Kolikrát putoval celé dny sám pustinami, severskými ledovými pláněmi, pouštěmi, aniž by spatřil živáčka, avšak tentokráte to bylo něco jiného. Bažiny mu naháněly hrůzu. Hrůzu jakou ještě nepociťoval. Hrůzu ze smrti…
    Dopis, pečlivě zabalený v kůži, pro Lilu, paní z Benderu, ho pálil na prsou silněji než kus žhavého železa vytažený mistrem kovářem z výhně. Kdyby nepatřil k stavu rytířskému, jistě by nabídku odřekl. Vlastně neměl na výběr. Ostatní rozhodli. Takové drobné o něj bez něj.
    Houpavý pohyb ho uspával. Ruka s modrou zástavou a orlem uprostřed klesala. Hnědák instinktivně zastavil, pohodil hřívou dozadu; vyčkával. Nozdrami utíkala pára a ztrácela se v nekonečnu.
    Z mléčných mlh, polehávajících při hladině močálu, se vynořila osoba v tmavém modrém plášti, těsně přitaženém k tělu, sepnutým pod bradou zlatou sponou ve tvaru orla, krátce střiženými vlasy připomínala spíše muže; přes rameno jí zvědavě vykukoval luk s několika orlími pery a i masivní jílec, s temným rubínem; naznačoval majitelčinu sílu. Zastavila poblíž něho a překvapeně si ho prohlížela. Zasmála se. Působil směšně hrdý bojovník v naleštěné zbroji usne uprostřed území, kde za minutu není nic jisté. Seskočila, přehodila udidlo kobylky přes pahýl a po špičkách se dostala k spáči.
    „Ať tě nenapadne nějaká blbost!“ drbla do něj, div nespadl z koně.
    „Simono,“ objal ji. Na víc se nevzmohl, jeli-kož mu zakryla ústa. Opatrně opustil sedlo. Pod nohama se mu pohupovala bahnitá půda jako žalu-dek při cestování na lodi a lepila se na podrážky.
    „Perte, poslouchej!“ Přinutila ho zalehnout do té hnusně smradlavé kaše.
    Napínal uši, seč mohl, ale stále mu unikal důvod jejího podivného chování. Krčili se mezi tůněmi bahna dobrých pět minut a stále se nic nečekaného nedělo. Ticho přerušovalo skřehotání, vytí, krákání, syčení, chřestění, bublání a cvrkání.
    „Promiň, spletla jsem se!“ Nikdy se nespletla a najednou ano?
    Setřepali ze sebe nachytané bahno a tlející listy. Na okamžik jí pohlédl do tváře. Připadal si v její společnosti nesvůj, ztracený v jejím úsměvu, topil se v bezedných očích. Už od prvního dne, kdy s ním nastoupila, ji miloval. Chtěl jí to říct, jenže mu scházel dostatek odvahy – rytíř!
    „Ví mistr, že nejsi v klášteře?“ položil přímo palčivou otázku.
    Tváře jí pokryla příjemná nachová barva naznačující odpověď. „Hodláš povídat anebo pokra-čujeme dále do Benderu? Čeká nás nebezpečí, neplýtvejme tudíž časem…“ vyhoupla se elegantně do sedla. „…Danerr by mě nikam nepustil.“
    „Má rozum,“ souhlasil. Pobídl svého koně a doklusal rytířku. Alespoň si má s kým povídat, nebude tolik vnímat strach. Nemohl z ní spustit oči, stále ho přitahovala – nejen postavou a zevnějškem vůbec, nýbrž i chováním a příjemným vystupováním.
    „Zastav!!!“ vytrhla ho prudce ze snění. Ihned seskočila a tasila. Dlouhá hladká čepel se leskla v prvních paprscích, které se objevily po týdnu dešťů. „Nehýbej se! Opatrně seskoč! Nic víc!“ rozkázala.
    Mlčky poslechl. Pro jistotu též obnažil věrný, runami zdobený meč.
    Simona se soustředila. Náhle ulomila trouchnivějící větev a hodila ji na stezku před sebe. Půda se lehoučce zavlnila a dřevo se okamžitě obalené slizem propadlo v díru plnou bílých výběžků. „Někdo nastražil Silheru.“
    „Proč? Komu by záleželo na našich životech?“ divil se rytíř. „Nic jsme nikomu neudělali; tedy já aspoň ne.“
    Dalším úvahám zabránila tlama, jež se podobala vykradené spíži lemované různě zohýbanými zažloutlými zuby. Silhera mžourala kalnýma očima po potenciální kořisti a hrnula se ven z nory. Vypadala jako přerostlý červ barvy sraženého mléka. Máchala po nich hrubým jazykem.
    Simona nehodlala skončit v žaludku zrůdy a vší silou tnula. K zemi spadl kus masa stahující se poslední agónií, což trochu pomohlo. Statečně se bránila náporu lepkavých slin a smrdutých par z chřtánu. Omámeni ustupovali vzad. Pevně sevřeli zbraně. Červ se vyhrnul ven celý, měřil dobrých deset sáhů a vlnivě se plazil vpřed. Sledovali pravidelně se stahující černý otvor; do tváří jim přicházela nezdravá barva.
    Pert opatrně vystoupil a zaútočil proti vyčnívajícím zubům. Ostří sklouzlo po nebývale tvrdé sklovině a slizovém obalu zuboviny. Jeden ulomil a druhý ztupil. Přiskočil k článkovanému tělu a přiložil hrot k rudému pulzujícímu výběžku za hlavou. Štěstí, že tu potvoru Matka příroda nevybavila čichem a dobrým zrakem. Zanořil čepel výběžkem do Silhery až po jílec. Sledoval ostří. Narazil na hlavní nervový provazec silný jako paže a přerušil jej. Ven se vyvalil gejzír zelené krve a potřísnil vše, je nevyjímaje. Tlamu opustil řev a napěněná směs krve s rozleptanou tkání a trávicími šťávami.
    Instinktivně se snažili chránit obličej pod nedalekými hynoucími kapradinami.
    „Opravdu jsme asi někoho naštvali!“ utrou-sil udýchaný rytíř a znovu zabloudil pohledem k mrtvole. Simona připravila koně k odjezdu. Odhodil zástavu; nehodlali na sebe upozornit.
    Po Silheře se nekonalo již žádné překvapení. Stále pršelo a bažiny působily silně traumaticky. Po týdnu putování se opět u cestičky začaly objevovat první zelené rostlinky, postupně přibývaly keře a nízké kmínky vrb obrůstané šlahouny divokých bylin. Konečně dosáhli druhé strany močálů, podobné vstupu – hustého strašidelného lesu.
    Křivolaký terén se pozvolna měnil v uhlazenou prašnici, jež se vinula v zelených loukách, kde se popásával dobytek a ovce. Připadali si tu cize, i když se stále nacházeli ve stejném království.
    Políčka obdělávali chudí udření rolníci se ženami a dětmi. Pert nikdy netoužil okusit život zemědělců v této oblasti. Od dob války platili trojnásobné daně, aby si jednou provždy zapamatovali, že se nemají bouřit. Sady ve svátečním je vítaly s rozevřenou náručí a tiše bzučely vábivou písničku. Povrch cesty byl zpevněn oblými kameny, takže podkovy klapaly do širokého okolí a upozorňovaly na jezdce. Lidé se zvedali od práce, zvědavě otáčeli upocené hlavy. Náhle si před ně stouplo pár rozhořčených rolníků s nástroji.
    Rytíři zastavili a sesedli, přitom se snažili nečinit prudké pohyby. Odložili zbraně k sedlu. Ustoupili od koní na deset kroků a s rukama za hlavou promluvili: „Neradi jsme vás vytrhli z práce. Nehodláme činit potíže, a proto bychom byli rádi, kdybyste nám laskavě uvolnili cestu.“
    „Buďte zticha nebo vám tu vaší hubu zavřu!“ zarazil je hrubě první a pohrozil vidlemi. „Tentokráte naše peníze nedostanete! Ať si na nás král klidně pošle vojsko. My se nebojíme!!!“ zabodnul vzteky vidle do země.
    „Mire, vyslechni je!“ okřikla ho žena. „Copak jsi viděl rytíře vyzvedávat daně? Ti nemají čas na takové hlouposti.“
    „Děkujeme, paní,“ ujala se vysvětlování Simona. „Nepatříme k výběrčím. Oba patříme do školy mistra Danerra, jenž je učeníkem Zlatého Orla, Tira. Jistě znáte zákony všech tří klášterů: Nestrannost; Oddanost; Pomoc; pokud jste o ní požádáni; Neúplatnost; Mlčenlivost…“ udělala kratičkou přestávku na rozmyšlení dalšího, „a proto tedy nemůžeme králi vybírat poplatky.“ Otočili se a připnuli zpět věrné meče.
    Sedláci se pozvolna rozcházeli, jelikož práce nepočká a se západem musí být hotova. „Jistě nepohrdnete skromným pohoštěním v našem domě,“ promluvila opět žena.
    „Bude nám ctí,“ následovali jí k usedlosti na obzoru.
    „Omluvte muže, někdy plácá nesmysly. Je posedlý myšlenkou revolty a odtržením. Vidí v každém, kdož přijde k nám Severní výběrčí stezkou, nepřátele a hnedle by je povraždil,“ uvedla je do světnice. „Doufám, že bude chutnat. Hradní strava to není,“ položila před ně, když dosedli na lavici za stůl, pletený košíček s ovocem, kouskem sýra, tmavými obilnými plackami a poháry studené vody.
    „Paní…“ oslovil hostitelku Pert.
    „Henero,“ skočila mu do řeči.
    „Dobrá. Henero, povězte nám něco blíže o situaci. Potřebujeme se nutně dostat do Benderu.“
    „Doba je zlá,“ začala, „kotel nesnášenlivosti vře a co nevidět přeteče. Nehodláme snášet ponižování a příkoří. Poté nastane krutá válka a naši nemají nejmenší šanci. Královské legie si se sedláky snadno poradí a král na nás uvrhne daleko tvrdší trest. A taky si dávejte pozor, oddíly Veličenstva prohledávají kraj a zatýkají každého podezřelého a cizího.“
    „Proč nám, to vše říkáš?“ vyzvídala Simona. Odlomila kus placky na naložila si na ni sýr a zeleninu. „Co když opravdu podléháme králi? Je přece všeobecně známo mnoho příkladů úplatnosti rytířů.“ Přiložila ke rtům pohár a polovinu vypila. „Vám mohu věřit. Poznám pravého učně mistra Danerra. Sama jsem měla tu čest pobývat v jeho blízkosti a poznat výraz obličeje syna Tira. Podobný máte i vy,“ opáčila trošku uraženě hostitelka. „A navíc mám ráda Mira a nehodlám ho ztratit v boji či vězení!“
    Nepouštěli se již do dalšího hovoru. Potřebné informace získali a Henera očividně bolestně vzpomínala. Snědli přinesené pokrmy. Nehodlali se zdržovat. „Z celého srdce děkujeme, moc jste nám pomohla,“ rozloučili se. Každý jí vložil pod prázdný košíček zlaťák.

   Přespávali všude, kde se dalo trochu bezpečněji přenocovat; někdy kryti hvězdami, jindy z dobré vůle hospodáře ve stodole na seně nebo za své v zastrčených hostincích. V jednom takovém uprostřed malinkatého náměstíčka se studnou zastavili, nocí zrovna skotačily ovečky bez pastýře. Do tmy se okny smála roztančená světýlka a ozařovala dvůr.
    Než se nadali, zjevil se odkudsi pacholek: „Věnuji jim zvláštní péči,“ použil ohranou fintu. „Budou vám kdykoliv k dispozici.“
    „Jistě,“ zaplatili a vstoupili do lokálu. Ucítili libou vůni pečeně linoucí se z kuchyně. U stropu se pohupovaly kouřové obláčky, slabší občané již polehávali, ale většina se bavila nebo poslouchala zpěv barda. Usedli do rohu. Majitel na sebe dlouho nenechal čekat a přispěchal. „Večeři a pokoj.“
    „Ráčil by jít pán se mnou nahoru?“ odpověděl hostinský.
    Když si prohlédl nabízený pokoj a chystal se zaplatit, chytl ho živnostník za ruku: „Tisíc pravých Oberderských zlaťáků. Rozmyslete si to pane rytíři. Za to si budete užívat s paničkou v nóbl pokoji celý rok, popíjet nejdražší vína a zajídat vše nejjemnějším masíčkem.“
    „Uniká mi cíl vašeho obchodu,“ podivil se. „Nic neprodávám.“
    „Tisíc a půl.“
    Zavrtěl nesouhlasně hlavou. „Tři tisíce.
    Poslední nabídka pět tisíc a nádhernou mladou dívčinu k potěšení natrvalo!“
    Pert se naň zamračil. Zaplatil pokoj a vrátil se. Na stole již stála mísa s kouřícím masem a chlebem. Když dojedli zaposlouchali se do tónů balad, popíjeli z stříbrného pohárku slabé červené a pomalu usínali.
    Probralo je hlučné bušení na vrata. „Jménem Veličenstva otevřete!“
    Obsluhovač odsunul stranou masivní závoru a udělil volnost oběma dubovým křídlům. Z ulice sem vtrhlo minimálně dvacet legionářů. Pár mužů se přesunulo po schodišti k pokojům, nedovolili zděšeným hostům vycházet ven; zbylí zajistili další východy.
    Před ně předstoupil setník. „Rytíři Perte a Simono, zatýkám vás pro podněcování vzpoury proti Jeho Veličenstvu.“ Vytáhl složený papír ozdobený pečetí.
    Zvolili variantu neodporovat a raději dobrovolně jít s vojáky.
    Těžké údery bot je doprovázely k budově velitelství u hradeb. Netvořila ji žádná polorozpadlá chajda, spíš připomínala malý palác. Uvedli je do přepychově zařízené kanceláře místodržícího. Kamkoliv pohlédli spatřili zlato, stříbro nebo drahý mramor a eben.
    Zběžně byli prohlédnuti a uvedeni. Dokonce jim ponechali i zbraně, což působilo nezvykle. Z křesla potaženého kůží přetékal sádelnatý kopec břicha místodržícího, těsně obepnutý silným páskem vykládaným dračí kůží držícím kalhoty na místě. „Usaďte se!“ mávl soudečkovitou rukou k připraveným sedátkům. „Máte něco pro nás moc důležitého a byl bych nerad pokud by se to náhodou ztratilo, či nějakým nedopatřením dostalo do nepovolaných rukou, a tudíž vám navrhuji předat list pod ochranu legie!“
    „Nikdy!!!“ rozkřikl se. „Jsem rytíř Tira, nepodléhající nikomu z mocných.“
    „V tom případě strávíte další léta v šeru, o chlebu, vodě troše slámy v místním vězení!!! Společně s mnoha krysami,“ úderem do desky stolu se nadzdvihl kalamář dopadnoucí na stejné místo; drobné kapičky inkoustu se rozstříkly po leštěném dřevě.
    „Nebuď si tak jist!“ ozval se ze dveří muž v potrhané tunice s mečem v ruce. Pokynem naznačil pohyb osob k zadní stěně místnosti.
    „Laskavě zvedněte pořádně ruce, musím vidět prsty,“ podpořil ho lučištník, zrádce z řad legie, za ním. „Nerad bych střílel. Jistě se tedy nehnete.
    Seber psaní a vypadneme!“ křikl na trhana.
    „Zapomínáte něco,“ ozval se Pert a obrátil čelem k němu. „Dopis mám já! Teď laskavě uhněte. Hodláme projít,“ směle vykročil.
    „Nikam,“ skočil před něj s obnaženým mečem trhan. „Varuji tě.“
    Simona mu ho snadno vyrazila silným úderem hlavicí svého jílce. Muž se chytil za bolestí pulzující ruku a zkoumal počet zlomených kostí. „Hodláte dopadnout stejně?“ obrátila se k lučištníkovi. Zahleděla se do jeho očí a četla v nich jasný úmysl. Než však stačila zabavit překvapenému luk, namátkou zacílil a vypustil šíp; hrot provrtal čelo místodržícího a přišpendlil ho k drahému kusu vyřezávaného nábytku. Jedině letky trčely ze zakrváceného čela. Ladným pohybem ostří vyznačila strouhu smrti přes hrudní koš střelce.
    Prudce zabouchli dveře a zabednili je těžkým stolem. Otevřeným oknem seskočili dolů. Pohodlně zdolávali i dvojnásobné výšky. Běželi podél zdí pryč do pootevřeného vchodu na konci ulice. Zdobil jej slabounce bělavý orel; znamení. Vedeni instinkty zdolali nepovšimnuti majitelem schodiště k půdě. Zapadnutí dvířek pokrytých železem jim dalo trošičku času na oddech. Usedli na zavřenou bednu s všelijakým harampádím.
    Horečně si probrali situaci a zmatky. Shodli se na tom, že je někdo chtěl zabít již tehdy v bažinách, hodně lidí usiluje, aby stáli při nich a každý by se nejraděj stal novým majitelem dopisu krále. Takhle pohromadě to znělo vše dost šíleně. Měli sto chutí rozlomit pečeť a přečíst si palčivé řádky. Překonali touhu a jali se prohledat útočiště, zda by neposkytlo nějaký dar.
    Simona objevila klubku konopného provazu. Zdál se dost tenký, jenže neměli na výběr. Opatrně se spustili z kraje střechy. Neviděni, neslyšeni dospěli k hospodě, kde měli pojezd. Přelezli plot a seskočili do dvora. „Připrav koně!“ zavolal hned na pohůnka u stájí. „A pohni s sebou! Je nám v patách legie a kdovíco!“ hodil mu minci z váčku.
    Chlapec jí za letu zachytil a spokojeně uložil do hluboké kapsy. Přivedl jim ustájená zvířata. Sotvaže předal uzdy, zmizeli dříve než stín po rozsvícení svíce. V minutě se přilehlá ulice naplnila vojáky, bušili halapartnami na vrata a prohledávali dům po domu.
    Podjeli napůl spuštěnou padací mříž stíhané šipkami z kuší. Hradby za zády se pozvolna měnily v rozmazané body, až zanikly úplně. Povzbuzovali koně k stále většímu spěchu. Opustili zpevněný povrch. Uháněli cestou, necestou, křovinami, plazivými rostlinami, smrčinami, plochami trav a přeskakovali rákosím zarostlé odvodňovací kanály s hnijící vodou. Minuly vysoký kornout pošedlé žuly. Ohlédli se a překvapeně zjistili, že v patách mají desítku vzbouřenců.
    Obzor před nimi zastínili legionáři. To je donutilo zastavit. Za zády vzbouřence, před sebou královské. Každý toužil získat jedno jediné–dopis. Prudce zabrzdili. Od kopyt odlétly kousky drnu a přistály nedaleko. Dostali se do úzkých. Šancí na útěk se jevila zarostlá odbočka ke kopci, jehož slabě do mraků ponořenou špičku zdobila zřícenina. Prudce nabrali její směr.
    Doklusali na nádvoří přes pobořenou bránu. Bylo zde hrobové ticho, ničím nerušený klid. Škoda, že se nemohli zdržet. Zavedli koně vyraženými dveřmi do sotva stojící budovy. Přendali z vaků u sedel nejdůležitější do toren. Černé saze uvnitř naznačovaly špatný konec stavby. Strachy vyčkávali další vývoj děje.
    Zvenčí dolehly kroky vydávané kovanými podrážkami o dlažbu.
    Se zatajeným dechem ustoupili do kouta. Koně vycvičeni k správnému chování v takovýchto situacích ze sebe nevydali ani hlásku.
    „Opatrně. Někde se tu schovávají. Živé, rozumíte?“ pátrali odkud znají podivně dutý hlas. Hostinský. „Dávejte pozor! Jsou schopni všeho! Zabili i královského zástupce.“
    „Tire, pane a ochránce náš, Zlatý Orle nebeský, nedej zahynout svým služebníkům věrným. Tire, pane a ochránce náš, Zlatý Orle nebeský, nedej zahynout svým služebníkům věrným. Tire, pane a ochránce náš…“ opakovali si oba tichoulince motlitbu k Velkému učiteli.
    Neopatrně se přitiskli zády k chladné kamenité zdi. Tichounké cvaknutí k nim nedolétlo –zaniklo v hluku padajících kamínků. Kus stropu se klapavě spouštěl. Jenže divně. Pořád byla mezi podlahou a jím stejná vzdálenost. Pak si to uvědomili.
    Zvuk přilákal pozornost pronásledovatelů. Stáhli se k očazeným zdem. Nabili šipky namočené v paralyzující látce do kuší a tříčlenné komando vtrhlo dovnitř. Kotoulivě se rozmístili a zamířili. Ihned za nimi vnikli zbylí muži se sečnými zbraněmi. Tohle nemohli být obyčejní sedláci, určitě dříve působili před Válkou v elitních gardách. Čekali osoby, ale zírali do síně zakončené potaženým nebem s dvěma koni. Hlasitě zakleli a vyklidili zbořeninu dříve, než dorazí legionáři.
    Pohyb se zastavil. Ocitli se v jakémsi podzemním sklepení; plném vlhkého a zatuchlého vzduchu, zmatených myší, pavouků a netopýrů snažících se schovat před nevítanými návštěvníky jejich domova. Stěny pokrýval sametově šedavý závoj pavučin.
    Nejistě vykročili. Rozvažovali krok za krokem. Narušovali koberec prachu a zanechávali v něm dlouhé šmouhy. Někde vepředu kapala voda. Došourali se do jeskyňky, ze stropu visely dlouhatánské krápníky a špičkami zasahovaly do jezíreček pod sebou. Propletli se mezi nimi a pokračovali tunelem na východ.
    Bloudili dvě, tři hodinky svažujícími se a stoupajícími hrubě raženými štolami, když spatřili záblesk slunečního paprsku, respektive jeho odrazu od slídy v žule, jež naráz nahradila vápenec. Bělavou hebkost vypudila tvrdá šedost. Tunel vyústil v sosnovém hájku bůhvíkde.
    Svítalo. Svěží zeleň mechů a trávy se plnila zlatavými nitkami a perlami rosy. Nohou odhrnuli trnité šlahouny plazící se u vchodu a vkročili na palouk. Čerstvý vzduch působil jako balzám na plíce.
    Posnídali nazelenalé plody, zapité vodou z pramene. Odhodláni za každou cenu dostat se do Benderu vyšlápli jižně. Litovali ztráty svých koní, ale což se dalo dělat? Slunce tady na jihu příjemně hřálo již od brzkého rána, čímž se jim alespoň trošku zpříjemnilo putování. Neustále pozorovali jedním okem kraj. Prodírali se porostem mimo hlavní spojnice s Benderem, poněvadž se z pochopitelných důvodů báli o svou bezpečnost.
    Pátého večera se utábořili jako pokaždé uprostřed zapadlé houštiny. Simona připravila provizorní ležení pod smrčky, zatímco Pert obstarával večeři. Vrátil se za půlhodiny s pěti vykuchanými pstruhy. Upevněné je opekl na rozdělaném ohni.
    Po večeři přihodil potravu lačným plamenům a usedl vedle zamyšlené Sim. Zadíval se jí do očí. Opět se v něm rozhořel starý boj. Touha povědět to tentokrát ostře zaútočila a se značným úsilím potlačila strach. „Simono, dlouho jsem…“ náhle mu vyschlo v ústech. „Simono, dlouho jsem…“ zopakoval slova. Další se mu zadrhávala v hrdle.
    Znenadání je vytrhl praskot větviček hlouběji v lese. Vyskočili na nohy s obnaženými čepelemi. Pert se šelmovitě přesunul k nedalekému mlází a zmizel v něm. Simona zvolila tutéž variantu. Tichounce vyčkávali. Slyšeli vzrušený tlukot svých srdcí a přibližující se zvuky.
    Do prostoru tábořiště vpadlo pět ozbrojenců. Překvapilo je, že ho nalezli prázdné. Jeden muž prohledával ponechané věci a další tři dle strohého rozhození rukou velitelky okolí.
    Jejich úkryt prozradil splašený zajíc, který, když zjistil společníky v hustém porostu, vyrazil s větrem o závod vpřed.
    Skupinka obklíčila houštinu. „Vylezte a dobrovolně nám odevzdejte dopis!“ vykřikla žena. „Riskujete, že nám dojde trpělivost a vše podpálíme, abychom vás dostali ven!!!“
    „Soustřeď se na prostředí a terén! Ne na soupeře, snadno se pak stane, že přehlédne,“ zašeptal Pert. Šumění korun slova dokonale pohltilo, tudíž se dostala jen adresátce.
    „Zmizeli, paní,“ konstatoval výsledky zběžného prohledání houštiny snědý ozbrojenec.
    „Hloupost, prolezte ji důkladněji, vím jistě, že tam jsou!“ rozhodla velitelka. Rudý plášť sep-nutý zlatem tvaru býčí hlavy vypovídající o pří-slušnosti ke stavu rytířskému se zlobou nadouval a pozvolna dopadal zpět. „Dělejte, bando líná, ať vypadneme!“ povzbuzovala podřízené.
    „Opravdu.“
    „Za co já vás vlastně platím? Vše si musím udělat sama,“ lamentovala. „Ten dopis má cenu mnoha věrtelů zlata! Najděte je!!“ Přestávalo jí bavit takhle se zahazovat s těmi tupci a kousínek poodstoupila.
    Zkoncentrovala se a vyhledávala nesrovnalosti v souladu s přírodou. Přecházela očima z místa na místo. Náhle strnula. Zamrazilo jí za očima. Vytáhla dýku z černé pochvy a vrhla jí mezi stromky. Neškodně projela skrz spletenec chvojí a zasekl se do kmínku. Účel splnila. Vyvedla Simonu nepatrně z rovnováhy.
    Podřízení spatřili objekt zájmu a opatrně se přibližovali. Nemělo pražádný smysl ukrývat se dál. Vyčkali vhodného okamžiku a zaútočili. Přesně vrhli dýky na nejbližší hledající ozbrojence. Čepele se bolestivě prohlodaly krčními svaly, přes dýchací trubici k páteři. Z řezu se vyvalila zpěněná krev. S chroptěním odešli na onen svět. Učni Danerra snadno odráželi dopadající rány. Přitiskli se zády k sobě. Pramínky potu strachu stékaly po rozpálené šíji a kapaly na zem; srdce zvonovitě tloukla. Nehodlali ztratit život a čest.
    Z povzdálí vše bedlivě sledovala rudá bojovnice. „Odevzdejte psaní a můžeme zapomenout na dnešní noc,“ promluvila. „Zaplatíme jakoukoliv cenu. V případě nevalné spolupráce přistoupíme ke krajnímu řešení! Schválně, jestli víš, rytíři Perte, jak vypadá žena s pořezaným tělem a oddělenými některými orgány? Nebo podstoupíš poznání? Modelem by se klidně stane Simona.“ Potvora. Věděla kam přesně zaútočit. Vyzývavě se dívala k Sim, jejíž paži magií hrubě zkroutila mezi lopatky.
    Oslovený křečovitě zatnul zuby. Skoro se neudržel. Hodlal se rozkřičet. Seřvat celý svět za nespravedlnosti, které mu staví pozemské poutě. Zkroušeně pohlédl na spolubojovnici. Výraz v očí říkal nedávej ho, zároveň prozrazoval bolest způsobenou zkroucením.
    „Dobrá, zvítězila jsi,“ rezignoval a složil zbraň. „Nejdříve ale pusť Simonu ze své moci a nechej ji odejít!“
    „Cítíš se v pozici, kdy si můžeš klást podmínky?“ nebyla to otázka, spíš výsměch. „Nakonec je to jedno, staniž se.“
    Simoně bolest povolila. Zhmožděna paže bezvládně klesla. Z prstů jí vyklouzl meč a uložil se k Pertovu. Opatrně se přesunula za druha. Poznala zmatek v jeho mysli, nevěděl si rady. Výchova mu radila ne, cit ano. „Rozhoduj se nitrem,“ pošeptala mu.
    Nejistě podal zapečetěný pergamen ženě. Hned jak si jej převzala pomalu couval dozadu.
    Nová majitelka se rozhodla přečíst si text „Pandořiny skříňky“ ihned. Prsty přejela nad pečetí. Cítila silně vyzařované tajemství a vibrace. Poslední dílečky dobra ve svědomí ji odrazovaly od činu. Zlá část osobnosti prosadila možnost otevření. Než stačila rozlomit červenočerný vosk s lilií obklopenou plameny ozvalo se slabé zasvištění. Z lesa přilétl šíp a dospěl přesně do středu levé části hrudi držitelky „vzácného pokladu“. Vrávoravě se zapotácela vzad. Nevěřícně protočila oči. Myslela, že ji někdo zradil. Nohou zavadila o pařízek a přepadla přes tisknouc kořist k hrudi.
    Pohotový spolubojovník jí vytrhl psaní. Hodlal si jej přivlastnit a vydělat na něm. Střelhbitě ho vložil do náprsní kapsy silnější tuniky. Chamtivost ovládla a zaslepila jeho mozek; mohutně se napřáhl a odpravil zkoprnělého druha. Plánoval si v duchu jak zbohatne, prodáli to za nejlákavější nabídku. Opatrně couval k houštině.
    V útěku mu zabránil další okřídlený posel smrti. Tentokráte ho zasáhl do krku. Rozbil kroužky drátěné košile zamaskované pod oděvem, vyrval kus masa a s proudem pulzujícího gejzíru se zarazil o kmen za jeho zády.
    Shýbli se pro meče a Pert si vzal zpět dopis, uklidil jej na prsa. Nezdál se být důležitý, aby se kvůli němu vraždili lidé navzájem. Rozhlíželi se, ale nikde neviděli střelce, dokud měsíční záře neosvítila obličeje legionářů. Leštěný pancíř s mnoha zlatými ozdobami prozrazoval důstojníky. Obstoupili je a požadovali, zkuste hádat co asi?
    „Copak se celý svět zbláznil?!“ zoufale se rozkřikl rytíř. „Nic vám nedám a necháte nás už konečně všichni napokoji!!! Myslíte si, že mě baví pořád jen poslouchat: ‚Dej nám dopis! Za kolik ho prodáš?! Máš tíživý náklad, odlehčíme ti od něj!‘ “ Udělal krok.
    „Hni se a já tě probodnu!!! Bude mi jedno jaký trest mi uloží tvůj bůh Tirus!!!“ zatarasil mu jeden cestu a zatlačoval ho zpět.
    Změnil taktiku. Ustoupil dle požadavků, zády k dívce. Tihle fanatici se domůžou, čeho žádají jakoukoliv cestou. Pohybem prstů, které na setinku schoval za zády naznačil úmysly.
    „Nezdržuj a vydej dopis!!!“ Starší legionář vypustil varovně šíp. Prolétl Pertovou tunikou, přičemž si neodpustil navštívit jeho břišní sval. Rytíř nedal nic znát. Bleskově tasil.
    Meče se s třeskem srazily a přely se o převahu.Vykrýval rány dost rychle, ale někdy byli soupeři obratnější a zasadili mu bolestivý úder. Ustoupil mezi těsněji rostlé kmeny, takže se srazila převaha z pěti na dva. Vedl své výpady vší silou, spíš reflexně, než aby hlouběji přemýšlel nad strategií. Začalo se mu nedostávat sil. Dost mu je oslabovali neustálé dotěrní vojáci. Proč jen si nevšiml postraních úmyslů v nich skrytých.
    Skupinka se rozdělila. Početnější část splynula s černotou.
    Simona se nečekaně prudce po sto metrech otočila. Spatřila bojujícího přítele. Všimla si i chystané lsti. Připlazila se za nejbližšího a srazila ho mohutným sekem přes záda. Vyděšený překvapený výraz v obličeji vojáka se stáhl v smrtelnou křeč. Rázem se stala terčem. Zaměstnávalo jí odrážení útoků. Dost se zapotila, ale jakžtakž zvládala situaci.
    Párkrát byla zasažena prodlouženýma ocelovýma rukama soupeře, převážně do paží a nohou, jimiž nešťastně vpadla do úderu. Rozseklou kůži a svaly opouštěla krev barvící tlející jehličí a listy pod nohama. Nezůstával nikomu nic dlužná. Oplácela rány s násobnou razancí. Prvního skolila, když se ztratil snědý jižan zahalen pláštěm mlhy. Přitiskla se zády k jedli a vykrývala pokusy severského vojáka, jenž zbyl.
    Pert se vyrovnal s jedním. Druhý mu houževnatě vzdoroval úzkou zahnutou čepelí. Pertovu tuniku původně jasně modrou obarvila krev, jeho vlastní i soupeřů, do rudých fleků. Vyrazil hrotem vpřed, prokličkoval obranými tahy muže a s přesností ho zasunul mezi šesté a sedmé žebro. Schoval meč zpět do pochvy a hluboce nabíral dech.
    Čokoládový legionář se zjevil těsně za zády rytíře se statnou dubovou holí v levičce; bůhvíkde vzal tu hůl. Rozpřáhl se, seč podmínky dovolovaly, a udeřil. Vší silou natáhl rytíře přes nekrytá záda ve výšce hrudi. Žebra se rozlomila v několik kusů a ochotně se zakousla do prokrvené plíce.
    Pert zasípal a zapotácel se. Prudce se mu zatmělo před očima. Upadl na zem. Jeho vědomí se uchylovalo pod ochranu podvědomí. Srdce se omezilo na nejzažší frekvenci tepu a dodávalo mozku stále méně a méně okysličené krve v tepnách. Propadal se hlouběji do snů a představ. Viděl Simonu a sebe procházet se ruku v ruce kvetoucími zahradami, usednout na kámen u vodopádu, jehož voda se hučivě ztrácela v neprůhledném hávu mlhy.
    Simona se sehnula pro pohozený luk. Zasadila nalomený šíp do tětivy a napnula ji. Hrotem šípu mířila na posledního bojovníka. Hodlala mu připravit krutou smrt; za Perta a zato, co mu zrádcovsky provedl. Kdyby bojoval alespoň čestně… Pustila šíp.
    Zarazil se o stehno jižana a vyprovokoval v něm touhu otočit se a zjistit, kdo si troufá. Spatřil rytířku. Belhal se k ní. Hůl podivně zasvítila na horním konci. Vyvolal jednoduché kouzlo nemohla se hnout z místa, meč jí vypadl z ruky a ať se snažila sebevíc nedosáhla naň. S odporem a strachem čekala další děj nočního drama. Zavřela strachem oči a modlila se k Tirovi.
    Jižan poznal strach a hodlal jej zneužít. Zamumlal nesrozumitelná slova, odhodil hůl a z pouzdra u pasu vytáhl dýku. Ne ledajakou; obřadní, zdobenou rudým zlatem a drahokamy, s čepelí délky jejího předloktí.
    Došlo jí, nač oprostil čepel. Vzepjala se odporem. Soustředila se na porušení kouzla. Podařilo se jí vyprostit nohu z magických vláken. Vší silou sebou různě mlátila.
    Duše umírajícího rytíře opouštěla tělo. Mlhovitě se vznášel nad bezvládnou lidskou hmotou. Nebem zářil vzdálený bod při obzoru. Cítil nutkání vplout k němu. Nedovolil mu to výkřik Simony. Urychleně se vrátila zpět do svého corpusu. Pertova mysl vyslala naléhavou zprávu o odkladu smrti srdci, které se slabounce rozbušilo a nutilo krev znovu obíhat. S přívalem nové okysličené krve se mu rozlévala svaly energie. Pohnul ztuhlými pažemi. Nejistě se postavil na nohy. Sebral věrný meč ležící stále na stejném místě a potichounku vyrazil pomoci milované.
    Simona se vůlí oprostila od dalšího vlákna. Nedala nic znát. „Máš hezké tělo, bude škoda rozřezat ho. Moc škoda.“ Kdo by stál o takovou lichotku? Rukou přejel pod původně modrým pláštěm a nahmatal výběžek hrudní kosti. Silně jej stiskl; Simoně se zatmělo před očima a kamsi se propadala, naštěstí její mysl byla cvičena odolávat takovýmto praktikám a vrátila se duchem zpět; pozvedl nůž k ohavnému rituálu. Vykopla levou nohou na jeho nejcitlivější místa. Zasažený se zkroutil a klesl na kolena, bolestí upustil dýku a bědoval.
    Dívka si všimla vstanuvšího Perta a rozeběhla se k němu. Letmo ho objala a svěřila se mu pod ochrannou ruku. Spatřila krvavé stopy na jeho zádech a jisté vyboulení kostí hrudníku. Došoural se, pln zloby za čin, jenž hodlal vykonat spolubojovnici, ke skuhrajícímu násilníkovi. Nesnášel nespravedlivý boj, a tudíž ponechal možnost bránit se vlastní zbraní.
    Legionář pevně sevřel jílec dýky a vyskočil nedbaje poraněného kolene. „Ubenerw eu,“ zašeptal kouzlo. Změnil se v pravou podobu – dvou metrového starého muže vybledlé pleti s fialovějícími rty, vlasy barvy havraního peří do půli zad, v černém rouše přepásaném pět palců širokým pásem upleteným z stříbrných nitek. Přivřel prsty do dlaně a jeho odhozená hůl přilétla. Z konci čněl dlouhý hrot. Mírně přikrčen provokoval k útoku: „Syne Zlatého Orla, zaútoč! Pomsti se za Simonu!“
    Pert udělal výpad. Prostoduše bodl před sebe. Razancí a jednoduchostí překvapil vyzyvatele natolik, že ho zranil; prosekl jeho tuniku a rozbrázdil kus břišního svalstva v krvavou řeku.
    „Dobrá, přijímám, budeme si hrát,“ zasmál se. Zatočil dřevem v prstech a usměrnil hrot na rytíře. Pohyboval s ním dost rychle, až se zdál jako nebezpečný kruh. Náhle zmizel a přemístil se za něj. Pozvedl hůl a vší silou ho udeřil zezadu přes klíční kost, která odevzdaně zapraskala a rozpadla se na kusy. Následovala rána na spodní čelist. Jenže ta nevyšla přesně dle jeho představ a namísto zubů zasáhla rytířem nastavenou dlaň.
    Dopisonosič vytrhl původce bolesti legionáři a skácel se. Narazil žebry na pařízek. Zalapal po dechu a zvedl se. Hadím objetím ujistil jílec o majiteli. Jeho mysl se soustředila na vedenou ránu. Nepřipouštěla si reálné smrtelné riziko. Přenesla se do všech smyslů. Tvář prozrazovala jakýsi bojový trans. Přivřel oční víčka v uzounké štěrbinky a zašermoval. Simona tomu zděšeně, bez možnosti zasáhnout, přihlížela.
    Ostří se setkala. Vzduchem zavoněly hasnoucí modrobílé jiskřičky. Obě přetlačovala soupeřovo stranou. Ani jeden nehodlal vydat duši zadarmo. Napětí povolilo a Pertova čepel se svezla po ocelové sjezdovce; ustoupil o dva kroky do zadu. Snesla se naň sprška úderů poraníce jeho paže. Stočil se do klubíčka, mrštně se protáhl mezi kouzelníkovýma nohama a vyskočiv tnul. Zasadil mu dlouhou hlubokou ránu přes bedra a obnažil páteř; jestli by se to dalo nazvat páteř – široké šestihranné kamenné kůstky obepínající měkkou míchu. Ostří se zarazilo v pronikání o dlouhý výběžek jedné z nich. Sám se divil, kde sebral tolik síly na tak fyzicky náročný úkon sil – a do smrti mu to zůstalo záhadou.
    Jižan přešlápl z nohy na nohu a obrátil se. Na čele se mu hromadil čirý pot ve vráskách, koutky očí vyplňovala krev, z úst ukapávala pěna. Agrese ukrytá v jeho mozku po předcích převážila. „Leter divor!“ zařval a odhodil hůl; pevně sevřel oba meče. Stylem gladiátorů ze západu se pustil do zápasu. Jedním se bránil a druhým neustále útočil a zatlačoval Perta hlouběji do lesa. Rytíř se nevzdával a přes velkou ztrátu krve a nespočet ran uskočil dobře vedené ráně. Útočník se setrvačností a razancí vloženou do tahu propadl do mlází. Pert ho opustil a zamířil blíže k Simoně.
    „Perte, pozor!“ vykřikla vzrušeně, když byl docela blízko.
    Posel se instinktivně sehnul, šlo to k zemi samo. Kouzelník narazil na jeho bok, převalil jej a dosedl na jeho hrudník. „Geweerd mehgek.“
    Simona stála na místě a nepohnula se. Vytáhl opět dýku a labužnicky zkusil ostří na dlani.
    Svíraný muž se mezitím natáhl a do dlaně nabral hrst krví zkropené země a tlejícího jehličí. Obsah hodil nepříteli do očí. Zmobilizoval veškeré záložní síly. Setřásl jej ze sebe. Vstal a odrazil se. Směřoval hrotem k soupeři. Akce překvapila i jeho samotného. Nedbal následků; pokud se to nepovede. Byl si jist úspěchem, což je základ. Nevnímal praskání tuniky a tkání protivníka. Přerušil spojení nejdůležitějších orgánů. Šílenství se ho zmocnilo úplně. Ostříkl ho vlažný gejzír tryskající v pravidelných intervalech. Rozsekal ho v několik dodělávajících kusů lidského masa. Zastavil se a pozoroval spoušť, jenž způsobil. Hrůzně se otřásl a zesinal. Lesem nesla ozvěna smrtelný výkřik. Očistil čepel o listy nedaleké kapradiny. Za tenhle měsíc vyslali na předlouhou posmrtnou pouť už dost duší.
    Patou rozryli svrchní půdu u keříku se žlutými bobulkami. Sklonili se a třesoucími se prsty probírali hrudky. Vítězně vytáhnuli kousek kořínku žluté barvy, Pert ho otřel do cípu tuniky a rozdělil. Polkli ho; svaly se jim stáhly a naráz povolili. Necítili nesnesitelnou ostrou bolest, pouze tupé brnění. Ovázali si nejzávažnější poranění pruhy nařezanými ze zbytku plášťů. Posbírali si rozházené věci a vyrazili dál. Nehodlali přespat mezi mrtvolami.
    Porost se prudce měnil, připomínal divoké starodávné lesy na samém jihu kontinentu, i stejně voněl. Zastavili s půlnocí na příhodné mýtince, sehnali s dopomocí přívětivé luny dřevo potřebné na oheň do rána, jelikož nehodlali riskovat funění divoké zvěře za krkem. Pert za vydatného přispění křesadla a vůle boží vyloudil jiskru a podpálil drobné klacíky. Plameny lačně polykaly donesené zásoby. Schovali se pod pokrývky a chystali se usnout, když Pert promluvil: „Simono?“
    „Ano.“
    „Simono… rád bych Ti již dlouho něco řekl,“ sháněl v sobě zbylé trošky sil. Mozkem se rozehnala další zuřivá válka – překonal pálení pod žebry a posadil se těsně k ní. „Sim…“ slova mu opět uvázla v půli cesty. „…Sim, miluji Tě. Od prvního okamžiku,“ pohladil ji namáhavě po vlasech a něžně políbil.
    „Já vím.“ Cítila sladkou chuť krve z jeho rozbitého rtu. „Odpočívej, musíš nasbírat dost sil na zítra,“ přikryla ho. „Tire, pane a ochránce náš, Zlatý Orle nebeský, prosím Tě, ať nezemře Pert, prosím, dej mu šanci žít a plnit úkoly rytířské k slávě Tvé…“ modlila se za jeho zdraví. Přemo-žena spánkem se zapomněla někde v půlce.
    Lucerny a lucerničky mozaik souhvězdí se postupně ztrácely; nad východním obzorem ubý-valo černě a pozvolna se měnila do fialova, tmavě modra, ruda, až se stala dokonale blankytně modrá zahalená cáry mlh. Probuzení ptáci se rozezpívali, rostliny ukazovaly světu svoje největší chlouby; na nos dopadlo pár kapiček ranní rosy.
    Sim se vyhrabala zpod houně. Protáhla se, celá rozlámaná po náročném dni. „Perte,“ vrhla se k druhovi, „ty blázne, opovaž se mi umřít! Otevři oči! No tak! Otevři!“
    Nic nezmohla. Koutky úst opouštěl tělo slabounký pramínek uschlé krve.
    Umřel.
    Jednoduše si umřel, jí tu nechal samotinkou…

   Smutně pohlédla na mohylku čerstvé hlíny, s medově barevnými oblázky poskládanými do orlice, pod staletou sosnou. Topila se v moři zázračně vyrostlých drobných krvavých kvítků. Přistoupila blíže, poklekla a rukou jemně přejela po hladině. Bude se mít dobře v tichu, obklopen nerušenou přírodou, pomyslela si.
    Zaslzela…
    Z míst, kam dopadly drobounké slané perly, vyrůstaly panensky bílé kvítečky na jasně zelených kalíšcích, čímž rozrušovaly rudý koberec a tvořily kolem ptáka ornament symbo-lizující lásku a smrt, žal a radost, trápení a štěstí.
    Miloval jí a položil za svoji lásku život. Dala mu tiché sbohem a vyhoupla se do sedla. Zarmoucena odjížděla sdělit smutnou novinu mistru Danerrovi…

   …zaposloucháte-li se někdy ve větru, zjistíte, co tichounce šeptá:
    „Ctěná královno Lilo z Benderu, rozkvetlý pestrobarevný kvítku převzácné omamné orchideje, dovolte, abych Vás a Vaše dvě dcery princezny Polgeru a Orenu, neméně krásné, pozval na svůj hrad Udeb, kde se dne 25. posledního měsíce roku 635 po přijetí Pána, koná velkolepý zásnubní ples mého syna, korunního prince Martenela.Gerend XIV. Dobrodinec…“