Mladý muž se proplétal úzkou uličkou. Malé rodinné domky stály vyrovnány v řadě a uvnitř žily svým stálým klidným životem. Spatřil chromově lesklou poštovní schránku. Ten pohled byl z jakéhosi důvodu neodolatelný. Sluneční paprsky se jako prsty hypnotizéra projely po jejím metalickém povrchu. V oslnivém halucinačním záblesku spatřil mlhavě tajemný obrys pistole pulzující příslibem něčeho zvláštního.

   Velký huňatý pes plavným skokem proletěl vzduchem, jakoby z neznáma. Přespříliš jasně vnímal jeho sněhobílou zvlněnou srst a podivně deformované zaštěkání. V šedých očích se tajuplně zablesklo.
    Ruka instinktivně zajela pod černý plášť a objevila se stříbrná zbraň zdobená černým chrómem. Přejel pohledem po hlavni.
    Zřítelnicemi vlétla do hlavy dvě slova: CITY CLEANER. Cítil, že pro něho mají nějakou sentimentální hodnotu. Bleskurychlý pohyb pravice následovaný stisknutím spouště ji rychle zaplašil.
    Kulka opustila hlaveň a se sebejistou přesností zmizela v tmavém chřtánu zvířete ve skoku. Zaryla se do horního patra a vzápětí projela mozkovnou jako dobře nabroušený nůž játrovou paštikou. Mezitím mladíkovou hlavou prolétly následující údaje: Těžká pistole, 40 nábojů, poloautomat i plně automatická, tlumič, tříštivé flešetové náboje.
    A poté už jenom s úžasem malého dítěte pozoroval okolní scenerii. Rudé jezírko na zeleném, pečlivě sestřiženém anglickém trávníku, místy krášlené atoly šedé mozkové tkáně. Bělostné mořské řasy vytrhané psí srsti. Kulatá vypoulená oční bulva podobající se fantastické mořské obludě. Plop, plop, karmínové kapky na chladném lesklém chrómu.

   Instinktivně začínal cítit něco zvláštního ve svém nitru. Ani ne uspokojení jako spíš pocit, že dělá jedinou správnou věc. Proč by jinak jeho jediným vlastnictvím byl tento tichý důkaz o pomíjivosti života hřející ho v dlani?
    Koutkem oka zahlédl pohyb, který byl vzápětí ukončen cvaknutím spouště a tichým zaševelením tlumiče. Ruka rytmicky pohybující žehličkou se změnila v krvavý pahýl. Změť svalů a šlach se hemžila úlomky kostní dřeně a zatímco na pavučinku popraskaného skla dopadaly proudy temné červeně, puklinou po kulce se do ticha ulice vyvalil děsivý vřískot.
    Vteřinu poté se ve vedlejší tabulce skla objevil druhý kruhový otvor. Poté, co jím prolétnuvší náboj prosvištěl též krkem tmavovlasé čtyřicítky s ježibabími rysy, vynesl se ven opět nádherný klídek.
    Čtvrtý výstřel zajistil ticho též v obývacím pokoji protějšího domu. Nejprve roznesl hlavu muže nadávajícího u fotbalu po celé místnosti a potom umlčel i televizního komentátora. Zastavila ho až pevná cihlová zeď pod reprodukcí od Warhola. Díra v levém očním důlku Marylin Monroe vypadala opravdu směšně.

   A černovlasý mladík pozvolna kráčel městskou uličkou, poslední vrozené zábrany ho pomalu opouštěly. Nastal čas ke vstupu do povědomí širšího okolí. Nepatrným pohybem palce přepnul způsob střelby na automat.
    První, kdo vstoupil na prázdnou šedivou ulici, byla stařenka nad hrobem vlekoucí těžce svou koženou nákupní tašku. Krupobití střel jí přeťalo napříč. Staré tělo se bezvládně svezlo k zemi do kaluže vlastní krve. Stejně jako břišní dutinu ženy, protrhly kulky i krabici polotučného mléka a ovocnou šťávu z černého rybízu. Proužky nafialovělé šťávy změnily nachovou směs krve a mléka v odpornou břečku, která zvolna stékala do krajní štěrbiny zrezlého kanálu.
    Mrtvá ulice se konečně probudila do jakéhosi posmrtného života. Vyjevení lidé panicky vybíhali ze dveří a nakukovali z branek či přes ploty na chodník. Ozývaly se první výkřiky plné hrůzy a znechucení.
    Zvědavost je svinstvo. Většinou to lidé zjistí, až když na ni doplatí.
    Série třiceti výstřelů zarachotila do slunného podzimního odpoledne. Zhruba každá třetí kulka neminula živý cíl.
    Malé, sotva čtyřleté děvčátko hrající si na pískovišti bylo roztrženo vejpůl. Růžové tělíčko ležící v tratolišti krve připomínalo rozbitou dětskou hračku. Zrzavý puberťák vyklánějící se z okna ztuhle zíral na rozdrcené zbytky spodní čelisti propadající se k zemi. Nažloutlé zuby vycinkaly podivnou melodii smrti na dlažební kostky. Jeho pohled se přenesl na chodník, před zelenou dřevěnou branku jejich domu. Když spatřil roztříštěné srdce v troskách hrudního koše své matky, okamžitě se vyzvracel. Nechutná kapalina smíchaná s krví samovolně vytékala z rozpadlého děravého obličeje.
    Po celém chodníku se táhly stružky a kaluže krve i jiných tělních tekutin a zmrzačené zbytky lidských těl vyřvávaly árie nesnesitelné bolesti.
    Na šedou asfaltku tiše dopadl prázdný zásobník.

   Drobné dětské tělíčko v klidu leželo v ocelové kóji. Jedinou známkou toho, že žije, byl občasný proud moči a výkalů vytékající dlouhými průhlednými trubicemi ven z jednolité kovové rakve.
    Lesklá černá ocel byla ve tvaru dokonalého lidského těla. Nacházela se v malé místnosti, krychle se stěnami s matným kovovým povrchem. Že se zde nacházejí též dveře, prozrazovala pouze kulatá chromová klika v jedné zdi.
    Celým prostorem prostupovalo zvláštní nafialovělé světlo. Bylo zde velmi chladno. Víčka zakrývající malé šedivé oči přesto zběsile kmitala. Černé dráty připojené pochromovanými konektory ke spánkům neustále vysílaly elektromagnetické impulsy do mozku, který horečně pracoval. Nepřetržitě vnímal drobné útržky reality. Kousky životů různých lidí, výseky z filmů a počítačových her. Dětská mysl tento podivuhodný koktejl přijímala od narození a brala ho tedy za samozřejmý. Učila se v něm prvním instinktivním zvyklostem. Díky stálému přísunu umělých živin a dostatku nejrůznějších zbraní se primární aktivitou stalo zabíjení. Násilí bylo bráno za naprosto přirozené.
    A kombinace nedospělé mysli bez jakýchkoli morálních zábran s velkým množstvím prostředků k zabíjení dělala z dítěte dokonalého zabijáka.
    A navíc kóje, přesně vytvarovaná do tvaru lidského těla, byla malá a místa tu už mnoho nezbývalo.

   Krystalky čerstvého prašanu se namodrale leskly. A nadýchané vločky se stále snášely dolů, poslušné zákonů gravitace. Těžké okované boty pravidelně vykusovaly složitý vzorek do sněhových závějí. Nazelenalé slunce se zvláštně blyštělo na křehkých jehličkách námrazy rostoucích na všem okolo.
    Mladík bezděky přejížděl dlaní po dlouhé hladké hlavni. Černá vroubkovaná trubice se z konce zbraně plazila do zlověstně vyhlížející nádrže na jeho zádech. A litry napalmu čekaly, koho budou moci sevřít do svých hřejivých paží. Okolní příroda vystavovala na odiv své krásné výtvory. Mladé smrčky i statné borovice se kymácely v oslňujícím zimním poledni.
    A on cítil zmatek. Už dlouho nikoho nezabil. A pohled na rudou kapalinu tekoucí z vychládajících těl prosycených kulkami mu scházel. Zvyknul si na něj. A líbil se mu. Moc. Žlutozelené plamínky vyskakovaly z hlavně a olizovaly okolní listoví, jak se jeho ruka nedočkavě chvěla na spoušti. Okolní vegetace mírně prořídla. Na chvíli ho zabavila oranžová veverka probudivší se ze svého zimního spánku. Pozoroval, jak obratně přeskakuje z větve na větev. A ve vzduchu jí taky zasáhla první ohnivá dávka. Dopadla na kmen stromu a snažila se dostat dolů, aby uhasila plápolající srst. A tam ji naplno smetla druhá žlutozelená lázeň. Na zem už stekly pouhé zbytky seškvařeného masa.
    Z hlavně se ještě ani nepřestalo kouřit, když vyšel na volné zasněžené prostranství. Celým tělem mu projela extatická vlna štěstí. Stál na kraji sjezdovky. A všude kolem se míhali lyžaři. Pestrobarevné kombinézy se mu vlnily před očima v ostrém kontrastu z namodralým sněhem. Alespoň se bude lépe trefovat.
    Dopnul zip své černé vyztužené kombinézy až ke krku a natěšeně vpochodoval doprostřed tratě. Otočil se čelem k vršku svahu a s úsměvem na rtech hleděl vstříc přijíždějícím lyžařům, ruce se zbraní schované za zády.
    Lidé ho se zájmem pozorovali. Zájem se změnil v děs v okamžiku, kdy spatřili smrtonosnou hlaveň. A bylo to také poslední věc, kterou jejich oči zaznamenaly předtím, než vytekly z vlastních důlků. Mladík radostně tisknul kohoutek zbraně a trpělivě kroužil ohněm po projíždějících obětech. V té rychlosti nevnímal nic než změť barev. Červená, růžová, oranžová, zelená - křiklavé odstíny bez rozdílu zachvátila výbušná žluť. A po oblečení se roztekla kůže, poté maso, šlachy i kosti. Stál uprostřed zeleného kruhu bez sněhu o průměru dobrých dvaceti metrů, všude zčernalé části lidských těl - ďáblova zahrádka uprostřed zimy. Vzduch se mísil s lahodným mrtvolným pachem.
    Lidé nad ním ze všech sil brzdili. Někteří komicky poskakovali z lyže na lyži ve snaze dostat se co nejvýš od toho šílence. Jiní zahodili lyže i hůlky a hnali se k lesu, špičky umělohmotných lyžáků se bořily do měkkého sněhu. Zatím je nechal běžet, to budou takové jednohubky na konec krvavé hostiny. Nyní zaujatě hleděl pod sebe na tři plápolající lyžaře řítící se do hloučku čekatelů u kotvového vleku.

   Prsty v černé kůži rukavic lehounce přejížděly po členitém povrchu granátu. Věděl, že je poslední. Nemohl se však udržet. Byla by nenapravitelná škoda ho nevyužít. Do smrti by si to vyčítal.
    Odepjal jej od opasku. Napřáhl se a na zlomek vteřiny uviděl svou tvář, podivně zkroucenou na jeho stříbřitě lesklém obalu. Černé, krátce ostříhané vlasy, hranatá brada, rovný nos a dvě modrá skla slunečních brýlí. Vůbec mu neslušely. Před půl hodinou ještě patřily tomu německému buzíkovi, co visí v lese na stromě. Tehdy si je nasadil a zapomněl na to jako na smrt. Ale na smrt se nezapomíná.

   Kulatý vražedný předmět opustil jeho pravici a nekonečně dlouho letěl mrazivým ovzduším. Doprostřed zmateného davu dopadl vteřinu po příletu plameny ověnčených lidských těl. Tedy spíše jejich trosek.
    Ten pohled se mu zaryl do nejzazších hlubin paměti. A opravdu bylo proč. Nejprve k jeho uším dolehl zvuk výbuchu. Vše na okamžik znehybnělo. Poté tlaková vlna mrštila krvavé cáry lyžařů do všech stran. Na zemi vypučel rudý květ.
    Všude se válely nohy, ruce, čelisti a rozervané vnitřnosti. Někde ležela zelenomodrá noha, jinde zmasakrovaný obličej s růžovým kulichem. Mezitím temně červená kaše orgánů a šedivé úlomky kostí na rudobílém podkladu. Vrchol abstrakce. Nádherné dílo.
    Chvíli se kochal tím pohledem a pak si vzpomněl na prchající jednohubky. Ohlédl se, aby zjistil, že nejbližší je od něho sotva dvacet metrů daleko. Kvůli lyžákům poskakoval jako robot do prudkého kopce. Mladík vyběhl. Jeho pevné kožené boty pobité kvalitní ocelí kmitaly vzduchem a i přesto, že mu sníh pod nohama solidně podkluzoval, bylo hračkou lyžaře dohnat. Asi čtyřicetiletý muž se vyděšeně ohlížel, zorničky rozšířené hrůzou. Slunce se na jeho pleši lesklo jako na vodní hladině. Seškvařil ji s šíleným úsměvem na rtech. Nyní to bylo mnohem estetičtější. Hlava podobná bramboru právě vytaženému ze žhavého popela se k černé zimní bundě hodila lépe než dřívější směšný růžový nádor. Pod úderem levé boty brambor puknul jako nahnilé rajče. Tomu se též podobala tekutina vystříknuvší ze spečeného škvarku. Alespoň barvou.
    Rychlým pohledem zapátral po další oběti. Zklamaně zjistil, že kromě pěti opozdilců už se všichni stihli ukrýt mezi husté jehličnany. Ale jedna trojčlenná rodinka se marně snažila dostat pod ochranu statných stromů. Mladí manželé, tak pětadvacet let, se marně snažili odvléct malé rozeřvané děcko do lesa. Teď už to nestihnou, pomyslel si. Z ústí plamenometu vycházely nedočkavé výpary.
    Dohnal je během několika vteřin.
    „Ne, prosím!! Nezabíjejte nás!“ hysterický křik mladé blondýnky. Docela pěkná. Nastavil nejmenší rozptyl ohně. Plamen jí v obličeji vyčaroval zčernalý vřed. Muž se odhodlal k zoufalému pokusu o útok. Skočil po zabijákovi, ruce ve fialových rukavicích se sápaly po jeho obličeji. Pravačku mu useknul nožem z velice kvalitní oceli. ‘Nůž na přežití,’ stálo drobným písmem na šedé rukojeti. Tenhle bude spíš na zabití, pomyslel si sarkasticky. Ostrá čepel se zabořila do levého očního důlku blondýny, vzápětí úzký proud oranžového žáru zasáhl muže svírajícího svou zmrzačenou ruku. Prostě ho přepůlil v pase. Pozoroval bolest v jeho obličeji, stupňující se se zpopelněním každičké buňky břišní dutiny. Po několika mučivých minutách výraz ve tváři zkameněl. Jediný zvuk rušící okolní ticho vycházel z hrdla dítěte. Klečelo na zemi a řvalo jak siréna.
    Ten zvuk mu drásal uši. Napřáhl se, pravá noha zasáhla malou bradičku jako parní lokomotiva. Drobná koule vzlétla jako dobře zasažený ragbyový míč. Pramínky krve skrápěly bělostný sníh. Vykreslily na něm nachový ornament.
    Ještě několik vteřin pro potěšení griloval mrtvá těla. Náhle mu v obou nohách začalo podivně pulzovat. Tupý tlak, jako by ho pozvolna drtil hydraulický lis. V koutku levého oka se objevila slza. Tohle neznal. A nechtěl to. Ať to zmizí! Svalil se do sněhu a křičel. Vyluzoval neartikulované zvířecí skřeky a bolest nemizela. Po několika minutách se mu před očima objevil rudý opar nenávisti a vzteku. Celý život se doposud skládal z nespočetného množství cizích smrtí v tisícerých prostředích, která se střídala jako mávnutím kouzelného proutku. Miloval pohled na cizí utrpení a nyní jako by se mu všichni mrtví krutě mstili.
    Bolest začínala vystřelovat do celého těla, ale on ji přestal vnímat. Jeho mozek nabuzený přívaly adrenalinu se zbavil posledního zbytku racionálního uvažování.

   Bestie se probudila naplno.

   Kóje se utápěla ve fosforeskující fialové záři. Posledních několik týdnů teplota vytrvala stoupala. A po celou dobu lidské tělíčko vytrvalé rostlo. Organismus posílený umělými hormony sílil, v kóji už bylo opravdu těsno. Nejhůře na tom byly nohy. Stehna, kolena a kotníky se zoufale snažily vměstnat do zaplněného prostoru. Bolest v kotníku už tou dobou musel být nesnesitelná.
    Ale počítač pouštějící tento simulátor reality byl skvěle naprogramovaný. Výčet jednotlivých střihů byl opravdu přepestrý. Vždy bylo zajištěno, aby si hrdina nějakým způsobem obstaral pár záludných střelných zbraní. A vždy měl spoustu neuvěřitelných možností, jak je využít. V posledních několika týdnech obtížnost pomalu vzrůstala a nebyl už pouhým řezníkem, stával se i kořistí. Naštěstí vždy když narazil na novou věc, byla mu do mozku nahrána dovednost, jak s ní zacházet. A vhodný mix adrenalinu, někdy posílený některou stimulační bojovou drogou, spolu s rostoucí bolestí provedly z dětského mozku dokonalé chodící peklo. Cíl: Vytvořit mysl perfektního bojovníka.
    Čísílka na digitálním číselníku přeskakovala s tichým cvakáním. A s každou další vteřinou se nespočetné množství smyslových vjemů, myšlenek a pocitů zaznamenalo na speciální čip ve tvaru drobného stříbrného válečku pokrytého černými spoji vleptanými do struktury povrchu, který se temně purpurově lesknul.

   Černovlasý mladík se vyřítil z malého krámku v čínském stylu do rušné hlavní třídy neznámého velkoměsta. Šedé oči byly skryty za velkými zrcadlovkami. Ani nevěděl, jak se uvnitř ocitl, prostě stál z ničeho nic uprostřed drobného obchůdku. Množství starožitností, dobová keramika, repliky zbraní, malý žlutý šikmooký prodavač za dřevěným pultíkem.
    Bolest, která ho poslední dobou mučila stále víc, ho dokonale ovládala. Pravačka se bleskurychle vymrštila, prsty se zanořily do Číňanova krku jako dravčí pařáty. Hladce projely kůží, svalovinou i tepnami a triumfálně se sevřely kolem ohryzku. Mohutné škubnutí a krvavý chuchvalec se objevil v žlutém světle staré lampy. Stařík se zhroutil k zemi, odkud se nyní ozývalo tiché sípání spolu s klokotáním proudící krve. Zabiják přeskočil pultík a těžká bota dopadla znovu na děravý krk. Ozvalo se zapraskání obratlů a prodavač ztichl. Mladík se skrčil, protože koutkem oka zahlédl záblesk ze šera pod hnědým pultíkem. Nahmatal studený kov. Vyndal tu věc, aby zjistil, že je to upilovaná dvojhlavňová brokovnice. O kousek vedle našel i solidní množství nábojů. Nic víc už nepotřeboval. Opřel se levačkou o pult a přehoupl se na druhou stranu. Cestou z krámu ještě vyndal ze stojanu u dveří namátkou jedny sluneční brýle, nasadil si je a už za běhu strhl ze zdi nádherný damascénský meč.
    Hnal se po široké přelidněné ulici. Okolní domy se odrážely v podivných tvarech od zrcadlových skel brýlí. Ostré sluneční světlo se blyštělo na ostří krásného meče, zvláštní mapa ve všemožných odstínech stříbřité šedi charakteristická pro tuto zbraň zobrazovala okolí ještě podivněji než zahnuté brýle.
    Šílený bolestí se vehnal do zmateného davu, zbraň kmitala vzduchem, pronikala pažemi, hrudníky, lebkami i vnitřnostmi a proměnila ulici v popraviště. Čepel prolétla horizontálně asi metr nad chodníkem a přepůlila tři lidi v pase. Mezitím se levý loket zabořil do úsměvu mladého diplomata křečovitě svírajícího svou aktovku. Zbraň se míhala chaoticky všemi směry a každý pohyb způsobil desítky gejzírů karmínové krve. Ostrá špička projela břichem drobné ženy středního věku, mladík se protočil kolem zápěstí, meč vykroužil pěticentimetrový otvor a horké vnitřnosti se vyvalily na tmavě zelenou látku kostýmu.
    Z krvavého amoku ho na okamžik vytrhnul řev obtloustlého policisty krčícího se za žlutým taxíkem zaparkovaným u chodníku.
    „Stůj a odhoď zbraň!“ funěl namáhavě. Měl ho na mušce své služební pistole. V levačce svíral vysílačku a drmolil do ní své hlášení spolu s žádostí o posily. Mladík vytrhl meč ze své poslední oběti, čímž ji roztočil kolem své osy.
    Práskl výstřel a kulka se zaryla do motající se mrtvoly. Zabiják mu na vteřinu zmizel z očí. V té příští se vynořil zpoza hnědého koše na odpadky vzdáleného necelých pět metrů od taxíku. Pak už pouze jako ve zpomaleném filmu pozoroval dva temné tunely mířící mu přímo do obličeje. Výstřel ho zasáhl jako expresní rychlík a nadělal mu z ksichtu desítky rudožlutých cárů. Mladíka ohodil proud krve tryskající z krku právě zemřelého. Šedý plášť se pokryl nehezkým, temně červeným vzorem. Nevnímal to. Automaticky dobil a odebral policistovi pistoli.
    Jeho parťák vyšel vzápětí z Mac Donald’s, v jedné ruce hot dog, v druhé kelímek s brčkem. Než stačil zaznamenat, co se stalo, nabral ho z bezprostřední blízkosti proud broků jako kopanec rozzuřeného býka. Proletěl prosklenými dveřmi obchodu. Svíjel se na podlaze a vyjeveně hleděl na zbytky svého hrudního koše. Krev stříkala na hladké béžové dlaždice a mladá prodavačka v komické žluté čepici začala hystericky ječet.
    Poté jeho rozostřený pohled sklouzl k pouzdru na opasku. Byl mladý, ještě nikdy nebyl nucen použít svou pistoli. Zabiják s jejím použitím neváhal. Drobný náboj vyvrtal do policistova čela třetí oko. Když zjistil, že musí zbraň po každém výstřelu natáhnout, znechuceně ji odhodil. Zrovna se otáčel, aby našel další živá lidská těla, když se jeho tělem prohnala vlna bolesti. Zhroutil se k zemi a řval. Válel se v kalužích cizí krve a bušil pěstmi do okolních mrtvol. Pár šílených minut, pak vše poněkud polevilo. Zůstal pouhý drtivý tlak, který už mu byl téměř stálým společníkem. Tudíž ho jakž takž překonával. Hlavně pohledem na cizí utrpení.
    Lidé doposud rozpláclí na chodníku teď panicky prchali pryč. Hučení v jeho uších vystřídalo kvílení policejních sirén. Ihned se dal dohromady a vyrazil jim naproti. Běžel sám po vylidněné ulici.
    Bolest! Nechutné křeče po celém těle.
    Policejní auto zastavilo smykem uprostřed vozovky. Další tři ho následovala v dvacetimetrovém odstupu.
    Přeskočil saltem zaparkovaného Renaulta, výstřel z pravé hlavně, kulky proletěly bočním oknem policejního vozu. Kotoul do strany přes pravé rameno, výstřel z levé hlavně. Zahodil brokovnici a vysprintoval směrem ke strážcům zákona. Čtyři policisté téměř současně vyskočili z aut; ostatní byli mrtví, nebo zranění. Broky jsou svinstvo
    . Řítil se k nim, mečem v pravici máchal zuřivě ze strany na stranu. Bolest. Tisíce kladívek dopadajících na každičkou molekulu těla! Připadalo mu, že všichni se pohybují pomaleji než on. Dva strážníci zapřeli ruce o střechu vozu a téměř současně vypálili.
    Překulil se ke stěně jejich auta, na chvíli jim zmizel z dohledu. Bleskurychle zaplul pod vůz, máchl mečem a přetnul všechny čtyři nohy kousek nad kotníky. Zaslechl výkřiky, ale to už se pohyboval směrem k zbývajícím policajtům. Stříleli bez rozmyslu, zpanikařili. On však jasně spatřil každý záchvěv prstu na spoušti. Vrhl se po hlavě k zemi, levačkou se odrazil, dvě kulky mu prosvištěly těsně kolem zad, dopadl na nohy těsně před vystrašené policajty a sekl. Vedl svůj výpad zprava šikmo dolů. Prvnímu uťal ruku s pistolí, kterou do rány instinktivně nastrčil, druhý trochu uskočil, čepel mu do těla vyryla krvavý šrám. Bezruký si bezmocně svíral pahýl, tudíž nebyl nebezpečný. Jeho kolega se chystal vystřelit podruhé. Znemožnila mu to pěst v černé rukavici, která se zastavila až o patro. Muž přetěžce dopadl na zadek a vykašlával zuby i úlomky kostí. Pusu měl skutečně od ucha k uchu.
    Zabiják na nic nečekal a vskočil do jednoho z vozů. Instinktivně se mu vybavilo ovládání. Otočil klíčkem, zařadil jedničku, sešlápnul plyn a povolil ruční brzdu. Auto vyletělo kupředu. Hnal se prázdnou ulicí. Kvůli množství narychlo opuštěných vozidel byl nucen jet chvíli po chodníku. Jednotlivé obchůdky se míhaly po pravé straně, on si zatím prohlížel vnitřek vozu. Nic zajímavého - černé potahy, malý gumový panáček na zrcátku, obušek na zadním sedadle. Podíval se do přihrádky na místě spolujezdce a přece jen něco objevil. Malá černá pistole, poloautomat. Bohužel nebyla nabitá.
    Zatímco se věnoval interiéru, vjel na silnici, protože chodník skončil. Zaslechl kvílení brzd a z boku do něho narazila bílá mazda. Naštěstí zpomalit na slabou třicítkou. Dva muži na předních sedadlech byli přesto poněkud otřeseni. Ne tak zabiják. Vykopnul boční okénko a vyskočil na kapotu bílého vozu. Překvapilo ho, když oba muži tasili odkudsi veliké stříbřité kolty a zmáčkli spoušť. Odrazil se jako gepard od naleštěného kovu, jeden náboj ho však stejně trefil a pronikl jeho levým kotníkem. Protočil se ve vzduchu a když dopadl na střechu, jako by mu nohou projel ohnivý šíp. Zařval a než chrčivá ozvěna utichla, proskočil střešním oknem dovnitř. A než dopadl, stačil třikrát máchnout mečem. Po dopadu už pouze zíral na rozkrájené mrtvoly. Vztekle je vyházel ven.
    BOLEST!!!!! Obrovité buchary po celém těle. Sbíječka v levé noze!
    Podvědomě ucítil chladný dotyk smrti. Vzedmula se v něm vlna krvelačného chtíče. Pěst prorazila okénko, vytrhl mrtvole kolt i s ukazováčkem na spoušti, zařadil zpátečku a vyjel páchat zlo. Zásluhou poraněné nohy vůz poskakoval jako postřelená koza. Nakonec to zvládl a za chvíli už se řítil novou, poměrně rušnou ulicí. Nohu na plynu, stabilně zařazenou trojku (spojku moc nezvládal) a střílel. Konečně správná zbraň, pomyslel si. Skutečně, pistole připomínala menší kanón. Pětkrát stiskl kohoutek.
    Starší plešatý pán náhle postrádal půlku obličeje. Nemluvně se rozprsklo po stěnách kočárku. Jeho matka po zdi. Vousatý žebrající bezdomovec to schytal přímo do slabin. Jedna noha mu upadla a druhá visela na vlásku. Muž nevydal ani hlásku. Řidič protijedoucí dodávky bez hlavy řízení též nezvládal. V plné rychlosti to napral do davu na chodníku. Krev vystříkla opravdu do všech stran. Po šesté se bubínek pouze naprázdno protočil. Položil kolt na sedadlo a vystrčil z okýnka ruku s mečem. Vjel do protisměru. Udržoval vůz těsně u chodníku a ostrá čepel projížděla davem jako nůž máslem. Mrtvoly padaly k zemi jako kostky domina.
    Ze zatáčky se vyřítil Ford transit. Zabiják strhl volant doleva; jednak proto, aby se vyhnul srážce, jednak kvůli tomu, že tam spatřil mateřskou školku. Třicet řvoucích dětí, co víc ho mohlo uspokojit! Vůz se prohnal dětskými tělíčky, kosti praskaly, hlavičky pukaly, krev, mozky a vnitřnosti se valily na chodník. Zvládl je téměř všechny. Potom se kola obalená rudou kaší zasekla. Smykem rozmáznul prchající učitelku a zastavil. Než vystoupil, letmo projel očima po zadních sedadlech. Spatřil průkazku detektiva a na ní ksicht bývalého řidiče toho auta. Vedle ležel černý kufřík. Popadl ho a vyskočil z auta. V kotníku mu opět zapraskalo, svalil se k zemi. Když překonal nejhorší muka, otevřel kufr.
    Tak tohle vážně nečekal. Přes rudý opar bolesti zíral na lehký kulomet, pás nábojů a dva zelené vojenské granáty. Víčka nad šedýma očima několikrát rychle mrkla, v mžiku smontoval hrozivou zbraň. Granáty zastrčil do náprsní kapsy.
    Vztyčil se, masivní kulomet svíral pevně v rukou, pásy narychlo omotané kolem těla. Krátká dávka prolétla zbylými dětmi jako roj sršňů. Zabiják se dobelhal doprostřed vozovky a spustil nejjednodušší techno vypalovačku. TA TA TA TA TA TA TA T A!
    Kůlky se střídavě zahlodávaly do přijíždějících aut i prchajících chodců. Oslnivé ohlušující výbuchy. Zprohýbané zčernalé trosky karosérií. Zděšené pohledy. Svistot brzd. Výkřiky. Proudy krve. Bolest! Zvuky tříštěných kostí. Horké vnitřnosti. Utrhlé končetiny plachtící vzduchem. Stovky jehel v kotníku! Zvuky houkaček. Světla majáků. Další exploze. Policejní helikoptéry. Závrať! Kaleidoskop odstínů krvavé červeně. Benzínová stanice. Město v plamenech. Temný stín nad hlavou. Pád obrovitého stroje. Tma.

   Vysoký muž šel dlouhou chodbou. Stěny z matného kovu byly protkány spletí drátů a hranatých výstupků. Míjel pozvolna chromované kliky lemující celou chodbu v pětimetrových rozestupech. Hleděl před sebe, skrze malé čtvercové okno Odkrývající pohled na rudou krajinu, nad kterou zářil krvavý měsíc. Nad všemi dveřmi zářilo fialové světélko, pouze jediné bylo zhaslé. Vstoupil dovnitř.
    Místnost tonula v mlhavé tmě. Během chvíle se spustil záložní zdroj. V prvním fialovém záblesku spatřil pramínky krve pozvolna vytékající průhlednými trubicemi z kovové schránky. Nepotřeboval ji ani otevírat, aby věděl, že dětská hlavička pukla, stejně jako většina ostatních částí těla. Vyndal malý válcový čip z terminálu ve zdi a odešel.
    Zatímco se navracel do vlastní obytné místnosti, přemýšlel. O tom, jak vylepšit plán na zničení lidské rasy. On totiž nebyl člověk. Nepatřil ani k žádnému jinému druhu či rase. Byl to neobyčejný druh mimozemského genového viru, který právě obýval lidské tělo. Pocházel z daleké galaxie, kde dříve parazitoval v jiných myslích po dlouhé věky. Nedokázal se totiž rozmnožovat jinak, než tím že dokonale ovládl cizí mozek a využil možnosti nového ‘hardware’. Další potomci už se rodili způsobem charakteristickým pro daný druh.
    Takto by měl zajištěnou pohodlnou existenci,nebýt jeho přirozené touhy po nadvládě. A protože až doposud jimi osídlená planeta byla téměř zničena, vydaly se poslední zbytky jeho druhu hledat novou. A nedávno narazili na zemi. Vstoupili do několika lidských těl, bylo už jich sotva sto, a prozkoumávaly místní poměry. Po několika letech začaly naplňovat svůj plán.

   Protože k jejich schopnostem patřilo absolutní využití všech teoretických poznatků lidské rasy, nečinilo jim tolik problému postavit tuto malou základnu uprostřed pouště. Dokonale utajená, veškerou elektrickou energii vyráběla dětská těla napojená do virtuální reality. Kromě dokonalého využití vědy pracovali i na prozkoumávání všemožných tajemství lidského těla. Hlavně jeho dokonalého mozku. Zkoumali prastaré nauky jako šamanismus, temné magii, všemožná bojová umění, či možnosti různých drog.
    Při vytváření dokonalých lidí schopných ovládnout podivuhodnou modrou planetu však narazili na doposud neznámou překážku. Na lidskou zrádnost a krvelačnost. Až do teď nepoznali žádnou takhle brutální rasu. Přes veškeré své schopnosti by asi zůstali poraženi. Proto vymysleli Gametrix. Síť útržků informací z různých lidských médií převedená do virtuálu. Unesli několik těhotných žen a jejich děti ihned po narození napojili na virtuální svět. Dětskou mysl bez zábran trýzněnou bolestí nahrávali na čip. Poté takto vytvořené osobnosti implantovali do svých myslí v dospělých lidských tělech.

   Seděl za stolem ve své jednoduché pracovně a zamyšleně si prohlížel malý kovový váleček v pravé dlani. Cítil, že nyní už lidstvo nemá žádnou naději.