Ten den strávil Gichart Vilhem Yenssi zabydlováním, obhlížením situace na hradě, hovory se služebnictvem a sbíráním klepů. A také sháněním jídla, neboť žádná ze sester se o jeho žaludek nestarala. Kuchař se naštěstí nezměnil, byl to týž, který mu podstrojoval, když byl ještě malé neduživé mládě. Gichart se najedl dobře, ale Lilia jen uďobla a ušklíbla se. Zvláštní. Copak může v noci provozovat fotosyntézu, nebo čím se to kytky vůbec živí? A jestli ne, z čeho je tak přecpaná?
    Chytil jednu z komorných a pořídil si čisté záclony, závěsy a povlečení, ubrus a petrolejku. Kdo ví, co se může zase stát s pojistkami! Včera na mě nebyli připraveni, ti dva něžní milenci, ale dnes by tam s nimi třeba seděl Eruvirtor...
    Využil půlhodinku, kdy se Lilia koupala v jezírku na třetí zahradě, a zavolal mistru Urkovi. Mistr byl jeho hlášením náramně vyveden z míry. „Temní mágové jsou strašně zákeřní,“ varoval svého asistenta, docela zbytečně, to už věděl dávno. „Mají vysoké procento pravé magie,“ pokračoval mistr Urk, a když uslyšel tiché nevrlé zabručení, rychle řekl: „Zkusím o tom Eruvirtorovi něco zjistit.“
    „Kdo uctívá Cheinu?“ zeptal se ještě Gichart.
    „Nějaká temná ženská sekta v Parzencii, myslím,“ odvětil Urk. „Ale přicestovaly tam kdoví odkud, to nikomu neprozradily. Jsou to v podstatě amatérky. Mají tam i svou školu... Jde jim hlavně o orgie. Pozor na ně, s mladými muži zacházejí dost neurvale!“
    Gichart se zasmál. „Počítám, že dávají přednost větším.“
    Před setměním se Lilia vypařila, v zahradě Gichart zahlédl Fergu, jak kluše známou cestou za svou Rozou, Ibiska si přišla pro deku a odmítla se bavit o čemkoli v podzemí. Gichart si vzal z garáže jeden z terénních vozů a vypravil se do Quardy. Uvidíme, jestli si už Zila našla náhradu za neznámého muže, který se rozmyslel jinak...
    Našel ji ve vinárničce, oddělené od hlavní haly hotelu Muvue hnědou skleněnou stěnou s plasticky vystupujícími vzory z červeného skla protkaného zlatými drátky, u skleněného stolku pro dva. Krasavec s hedvábným bílým motýlkem a ve stříbrném saku do ní hučel ostošest a Zila se nudila, div nezívala.
    „Jestli vás ten pán otravuje, tak ho vyražte,“ pošeptal jí Gichart dobrou radu.
    Dívka se rozzářila. Tolik světla pro mě, podivil se.
    „Co abys vypadl ty, mrňousku,“ vyštěkl krasavec.
    „Víš, proč se ty dveře zavírají tak tiše?“ zmátl ho Gichart otázkou.
    Mládenec bezradně zavrtěl hlavou.
    „Až odtud půjdeš, nebude to slyšet,“ vysvětlil mu Gichart. Mladík vstal, s nepřítomným výrazem se vydal k východu, Gichart se usadil na jeho místo. Rákosové opěradlo se mu nepříjemně zarylo do přecitlivělých jizev na zádech.
    „Jak jste to dokázal?“ zajímala se Zila a oči jí zeleně svítily.
    „Snadno... Co pláže a koupaliště?“
    „Fůra písku a lidí... Tenhleten v plavkách nevypadal nejhůř.“
    „No vám to asi taky sluší,“ odhadl. „A zítra?“
    „Jeskyně Ceuraa,“ vydechla. Bylo v tom napětí. Už o Jeskyních leccos zaslechla.
    „Nebojíte se?“
    „Trochu,“ připustila. „Ale na pláž byste se mnou zaručeně nešel.“
    Malinko mu vyrazila dech. „Slečno,“ řekl nešťastně. „Vy mě zkoušíte sbalit? Nejsem na to zvyklej!“
    Rozesmála se. Měla krásný výstřih a když se smála, dávaly se věci do pohybu. „Docela ráda někoho svádím. A ještě radši mám, když někdo svádí mě.“
    „Což je dneska vzácnost,“ dokončil za ni s pochopením.
    „Jo.“ Už se smála jen očima.
    Dostavil se číšník. „Pán nezaplatil,“ sdělil chmurně.
    „To nic,“ uklidnil ho Gichart. „Prostě sečtěte všechno dohromady. Pro mě přineste glourské červené, ale předloňské!“
    „Celou láhev?“ zvídal číšník podezíravě.
    „Ovšem. Vy nejste zdejší?“
    „Ne,“ odvětil chlapík v černém fráčku úsečně.
    „To víno je něčím zvláštní?“ zeptala se Zila.
    „Je nejlepší. Nemá konkurenci. Však uvidíte, totiž ochutnáte.“
    „Axavir tomu vůbec nerozumí,“ poznamenala zasněně.
    Aha, muž, který se na poslední chvíli rozhodl nejet... „Kdo je to?“
    „Můj snoubenec... Nerozumí vínu a nechtěl se mnou jít do Jeskyně Ceuraa.“
    Gichart si prohrábl vlasy na šíji. To jméno mu něco říkalo. Dost hodně říkalo. Axavir Sorm chtěl před dvěma lety koupit Jeskyně. Nějak se dozvěděl, že majitel Jeskyní, Gichart Vilhem Yenssi, žije v Oeubě, a navštívil ho v domě mistra Urka.
    Užil si tehdy své. Mistr a jeho asistent právě studovali magické obřady sekty Wireis a dům byl plný duhového dýmu, v němž se zjevovaly svraštělé masky třepetající nakadeřenými vlasy o délce dvou metrů, a mistr Urk, Gichart nebo některý z jejich žáků se čas od času bez zjevného pohonu vznesli nad těžký dubový stůl, počmáraný wireiským neúhledným, hranatým písmem.
    Axavir Sorm se krčil a třásl, ale vytrval, a tak mu Gichart musel vysvětlit, že Jeskyně jsou dar jeho matky, součást jejího věna, a nejsou na prodej. Za žádnou cenu. Načež se Axavir Sorm pokusil smlouvat a přihazovat a mistr Urk se rozčílil a pronesl svou oblíbenou sentenci o zlatě a bláznech, která za určitých podmínek měla platnost zaklínadla. Ty podmínky náhodou právě nastaly a Sorm se octl za vraty, aniž věděl, jak.
    „Znal jsem jistého Axavira Sorma. Je to on?“
    „Jo, to je on.“ Kousla se do rtu. „Odkud ho znáte?“
    „Potkali jsme se v Oeubě.“ Gichart si vybavil Axavirovu hezkou, byť vyděšenou tvář, standart postavu metr pětaosmdesát se svaly z drahé posilovny. Uf.
    „Tváříš se, jako že mám blbej vkus.“ Zila si opřela loket o stůl, bradu o dlaň, upila červeného. Odteďka si tykáme, říkal její pohled. Nebo snad ne?
    „Když on je takovej... Jako z reklamy. No, prachy zřejmě má.“
    Neřekla na to nic, jen se tajemně usmála. Gichart vychutnával víno a tajemný úsměv. Není nic hroznějšího než plnozubé úškleby soutěžících o titul královny krásy...
    Na malém oválném parketu se začalo tančit. Tak za tím účelem se snad dá trošinku povyrůst!
    Šlo jim to spolu docela hezky, dokud orchestr tří hráčů nenasadil jakýsi ďábelský rytmus. „Jsem už asi starej,“ poznamenal Gichart a odvedl svou dámu ke stolu.
    „Pět let po pubertě,“ mínila dáma. „Chceš jít nahoru?“
    Opět zalapal po dechu. Zaskočila ho. Bylo fajn očichávat její vlasy a vůbec, ale to byl tanec. Co teď? „Jak můžeš chtít, aby tě někdo sváděl, když mu vůbec nedáš prostor a čas?“
    Věnovala mu vědoucí pohled. „Když tebe by to nenapadlo...“
    „Možná že jo. Jenom ne tak fofrem. Asi ne dneska.“
    A tak šli do jejího pokoje a bylo to vážně hezké, jenom prostě moc brzo, hladký průběh, žádné překážky, málem jako v televizi.
    „Nečekala jsem, že budeš tak divokej,“ šeptla Zila.
    Dovolil si projevit nedůvěřivý úžas. „Jsem docela domácí, fakt. Nikdy jsem nebyl divokej.“ Ledaže by holka zatím měla samé lenochy. Axavir možná je líný. Ten jo.
    Bylo kolem jedné. Gichart posbíral své věci a chystal se odejít.
    „Nechoď,“ řekla. „Slyšela jsem divné věci. Tady v Quardaskavě prý v noci nikdo nevychází...“
    „Místní klepy tě už zasáhly?“ Bavilo ho, jak načichla folklórem. Prý pohádky! A už jim věří. „Zítra v devět. Tady. Souhlas?“
    „Radši tu zůstaň,“ hlesla. Jako by vážně měla strach.
    „Mám ještě něco na práci,“ odmítl. Čekala na něj zahrada za mříží. Lilia.

   Toulat se po nocích v Quardaskavě opravdu není zdravé. Dokonce ani v autě. Noční hmyz a noční ptáci šílejí ze svobody, kterou jim dává tma, pokoušejí se rozbít sklo nebo sezobnout celé vozidlo - záleží na velikosti. Vlci přebíhají přes cestu a ohniví psi se drze zahledí a uskočí až na poslední chvíli. Gichart musel zastavit, když se právě před ním dala do pohybu skála velká jako slon, a za tu chvilku, než se cesta uvolnila, nalezly do auta omamné noční vůně z lesa.
    Takže se probral za půl hodiny a zděšeně zíral na své čtyřprsté ještěří pařáty na volantu. Vyskočil z vozu. Na dvířkách bylo plno krve. Na silnici ležela koza, rozervaná na kusy, ale oči jí ještě rudě žhnuly. Koza albínská upíří, zní její ctěné jméno. Spolupracuje s nočními květinami, jež chodce, za příznivých okolností i řidiče, uspí, a pak se koza krmí... A zbytky patří květinám, taky masožravým, jak jinak. Musela se potvora řádně vylekat, když se při prvním doteku jejích dutých špičáků měkká lidská kůže změnila v tuhou krokodýlí. Nebo dračí šupiny, kdopak ví... Já ne, vzdychl si Gichart. Zrcadlo s sebou nenosil.
    Odtáhl mršinu do houští a pokračoval v cestě. Les běsnil. Voda v jezírcích pěnila a přelévala se přes okraj a kvapem v ní dorůstali půlmetroví pul-ci bizarních tvarů, z kukel vylétaly mraky komárů obdařených uspávacím jedem a můry obsypávaly reflektory vozu. Gichart vypnul světla. Tma mu nevadila a dopravní policie v Quardaskavě v noci nevyjíždí. Takhle se cítil bezpečněji. Nočním přízrakům se vyrovnám, uklidňoval sám sebe, je to jen nezvyk. Nebyl jsem dlouho doma.
    Pak ho něco zastavilo. Vlastně narazil na magickou zeď. Jít pěšky, dal by si pozor, ale v autě je to těžší. Udělalo se mu zle, málem omdlel. Přesto se dostal dovnitř, do magické zóny někoho náram-ně silného. Reflektory se samy od sebe rozsvítily, toho, kdo se Gichartovi chtěl ukázat, však neoslnily. Gichart pomalu vystoupil a šel k němu.
    Stál na místě, mohutný jako obelisk a právě tak nehybný, v pestře lemovaných kožešinách a vyšívané čepičce, zpod níž splývaly dlouhé bílé copy, široká prsa plná amuletů, šikmé štěrbiny očí černé víc než noc. Gichart si ho jen tak od boku zkusil analyzovat a byl ztracen. Čirá magie. Bez jediné skulinky. To přece nemůže existovat!
    Mág nemluvil, ale přitom se ptal. Nemilosrdně vyzvídal. Dokázal své úsilí vystupňovat. Jeho počáteční tlak by nezabil ani netrénovaného člověka, ale síla, kterou končil, by odrovnala narvaný olympijský stadión. Gichart zavřel oči, cítil tepání cizí vůle, její hukot, její snahu rozložit měkké a rozdrtit tuhé části paměti. Neumíš číst mé záznamy, rozhodl se Gichart. Nech toho!
    Cizí síla se odlila ve vlně a vrátila se znovu, posílena zuřivostí, srazila ho na blatník auta tak prudce, že by ho náraz nejspíš zabil, kdyby v tu chvíli byl člověkem. Měl naštěstí želví krunýř. Mág se nehlasně zachechtal a postoupil o krok blíž. Další krok nepřežiju, pomyslel si Gichart. Odplazit se, uniknout nejbližší štěrbinou v zemi... Mám zdrhat?
    Čekal, jen na mága vrčel v ještěří řeči. Narostly mu parádně ostré zuby, ani netušil, jakou má chuť kousat! To jsou ty potíže s podvědomím. Ujímá se velení, když v nebezpečí selže vyšší kontrola, a provádí to důkladně, se vším všudy.
    Eruvirtor udělal další krok. Gichart vyrazil a zabořil zuby do jeho předloktí. Křuplo to. Mág zařval, pokusil se udeřit útočníka těžkým černým zaklínadlem, jenomže ho nestačil zaměřit, proměny jeho soupeře se daly do chodu a probíhaly takovou rychlostí, že mág nedokázal účinná slova přiřadit k zaklínanému druhu.
    Nechal toho. Zmlkl. Zíral. Nikdy nic takového nezažil. Tvor před ním, napohled snadná oběť, po podrobnějším prozkoumání soupeř, se stal znovu člověkem. Eruvirtor se díval, jak se Gichart Vilhem Yenssi pomalu zvedá ze země. Ve tváři měl bolestný výraz, ale nepochybně mu zbývalo ještě dost sil, kdyby mělo dojít k dalšímu boji.
    Bolela ho v těle každá buňka, ale úžas severského mága za to stál. Intenzita pole poklesla o několik stupňů. Gichart se nenápadně pokusil o novou analýzu. Má skulinky! Přece jen!
    Eruvirtorovy oči přestaly temně zářit. „Dobrej,“ řekl. „Eru netušil, že Gi tak moc dobrej! Bude Gi bránit Eru v práci?“
    „Přijde na to, v čem tvá práce spočívá, mistře,“ odvětil Gichart zdvořile.
    „Zítra půlnoc Gi přijď dolů.“ Eruvirtor krátce zaváhal. „Ženský vynech. Sestry. Já Eru nepoví Rett.“
    Gichart přikývl. No tak dobře. Ne že by se mi netřásla kolena. Zítra to nebude o nic lepší. Ale nejspíš tam musím jít a zeptat se na pár věcí a možná i něco vysvětlit... Uvidíme. Nastoupil do auta, rozjel se. Domů. Spát. Lilia počká.

   Navštivte Jeskyně Ceuraa
    Ráno se probudil do něžné, znepokojené, trojité sesterské péče. „Cos to v noci vyváděl?“ ujala se výslechu Roza. Upřel na ni hadí pohled. Otřepala se.
    „Vypadněte,“ vyzval Gichart sestřičky. „Jídlo mi tu nechte, vykoupat se dokážu sám.“
    Lilia se zazubila, Roza zamračila, Ibiska nakrčila nos. Vypluly. Gichart spořádal snídani jako pro tucet dřevorubců a usoudil, že má málo. No nic, druhou si dám v hotelu. Se Zilou.
    Chudinka Zila byla celá pryč, že si nějaký chlap dovolí přijít pozdě na rande.
    „Zvykneš si,“ prohlásil Gichart. A dost. K tomu neměla co dodat. Takže v klidu pojedli a nasedli do autobusu, který vozí zájemce do Jeskyní Ceuraa. V sezóně se tahle kyvadlová doprava vyplácí. Přes všechna omezení, zavedená pro návštěvu Jeskyní.
    Jeli nádhernou krajinou. Jasně zelené louky s klikatými potůčky v chlupatém houští vrbiček, ozářené žlutými květy, temně zelené zalesněné kopce a kopečky s bílými a šedými skalami, serpentiny kolem strží plných pěny vodopádů a s duhou pod mosty, tu a tam ze stínu strmé hory zahrozí vyhořelá věž zříceniny... Gichart se díval a najednou věděl, že se mu vlastně celých dvanáct let stýskalo. Zila mlčela, což oceňoval. Až na konci cesty, než autobus zastavil, tiše vydechla: „To je krása!“
    Vstup do Jeskyně Ceuraa vypadá děsivě. Ve dne zdvižený mocný plát zčernalého kovu s bodci na dolním okraji hrozí i přes řetězy se zavěšeným masivním závažím, jež ho drží ve výšce čtyř metrů, vchod pod ním je zívající tlama dravce - démona ze zapomenutých dob a tuhé černé hábity strážců a průvodců působí chmurným, tísnivým dojmem. Venku turisté cvakají fotoaparáty a uvnitř, kde je jim veškerá technika odebrána a uložena do úschovny, jim cvakají zuby.
    Zila se pevně chytila svého společníka. Prošli syrovou tmou do jasně osvětlené kontrolní místnosti.
    Strážkyně, statná žena s ocelově lesklým účesem, si návštěvníky seřadila do zástupu před svůj pult a každého přiměla přitisknout levou ruku na předkreslený obrazec na desce přístroje. Skrytý počítač tiše zasyčel a rozsvítil zelené světýlko nade dveřmi, jimiž se teprve vstupovalo do vlastní Jeskyně. To znamenalo, že příslušné otisky prstů nezná, a tudíž jejich majitel zde ještě nikdy nebyl. V opačném případě by se světýlko rozblikalo červeně.
    Gichart obešel frontu a čekal na Zilu. Strážkyně na něj nenápadně kývla. Stiskla tlačítko pro vstup dvakrát za sebou a Gichart prošel dveřmi současně se svou společnicí.
    „Ona tě pustila?“ divila se Zila.
    „Známe se,“ vysvětlil jí stručně.
    Muž v černé kombinéze je postrčil k sedadlům lanovky, která překlenuje hlubokou propast. V propasti sídlí nevídané šelmy. Gichart do těch míst několikrát sešplhal a pokaždé mu ze zkamenělé krvelačnosti, nakupené v tak úzkém prostoru, naskakovala husí kůže. Náramné potěšení, lovit tyhle bestie!
    Lanovka je kratičká a u dojezdu pomáhají cestujícím na pevnou zem dva další zaměstnanci. Pak turisté postoupí mezi barevně osvětlené krápníkové závěsy, jaké by v jiných jeskyních představovaly atrakci samy o sobě, a jsou přiděleni k průvodcům.
    Průvodci mají na starosti každý skupinu osmi až dvanácti lidí. Členové rodiny nikdy nejsou odděleni od sebe, malé děti sem nesmějí. Za svou skupinu nese průvodce plnou odpovědnost. Nikdo se nesmí ztratit.
    Skupinka, v níž se octli Gichart a Zila, byla desetičlenná. Mladá průvodkyně pronesla na úvod pár vět a mezi krápníkovými závěsy je vedla do vlastního prostoru Jeskyní. Tam ustoupila ke stěně a nechala návštěvníky žasnout.
    Na to, co je k vidění v Jeskyních Ceuraa, není nikdo předem připraven. Neexistují pohlednice ani fotografie, a obrázky, o něž se pokoušeli někteří malíři, se ukázaly zoufale nevýstižné. Stejně tak vyprávění svědků. Tady zkameněl život. Kamenní lidé, muži, ženy, děti, starci, lidé hezcí i oškliví i obyčejní, se zastavili uprostřed běžné činnosti, chůze, řeči, jídla, česání jablek, kouření dýmky, čištění bot, vaření oběda i rvačky, vytahování okovu ze studně, stahování zabitého králíka na dvorku, do něhož bylo díky pootevřeným vrátkům ze zkamenělých latěk dobře vidět na slepice, strnulé při zobání. Do některých příbytků se dalo vejít, pokud kamenní majitelé zapomněli zabouchnout dveře, nebo do nich nakukovat, zůstala-li okna dokořán a záclony rozevláté větrem, jenž v nich také zkameněl. Přes nízké plůtky mohli zvědavci nahlédnout do zahrádek a podívat se, jak se pleje kamenný záhon či sklízí kamenná zelenina, a obdivovat růže z kamene...
    Napoprvé je to šok. A podruhé do Jeskyně nikdo nesmí. Každý jen jednou, jedinkrát. Otisky prstů nelžou a počítač se nemýlí.
    Gichart se odtrhl od podívané před sebou a přitočil se k průvodkyni. Na cedulce nad kapsou si přečetl její jméno. Belinda. „Poslyšte, Belindo,“ zašeptal jí. „Někde v Dílnách se na chvilku ztratím. Skočím si do Horních Komůrek. Dohoním vás nejpozději u rybníka.“
    „Kdo sakra jste?“ vyhrkla.
    „Gichart Yenssi.“
    Jenom zamrkala. „Myslela jsem, že máte černý vlasy,“ řekla.
    „A oči?“ zvídal přísně.
    „Zelený,“ odhadla. V šeru to nemohla rozeznat.
    „Chyba! Tak domluveno? Dáte pozor na moji kamarádku, jo?“
    „Kamarádku,“ hlesla a zaznělo to zklamaně. Potěšilo ho to. A vynadal si. Co jsi, blbečku? Svůdce žen? Starej se o svoje, máš průšvihů nad hlavu!
    Belinda se přesunula doprostřed sálu a jala se vykládat smyšlený příběh o údajných tvůrcích úžasných soch v Jeskyních Ceuraa. Mluvila stručně a dovolila přitom svým svěřencům pobíhat od sochy k soše, od domečku k domečku, a vydávat obdivné výkřiky, které v různých obměnách už slyšela tisíckrát. Pomalu se s celou skupinou propracovávala k Dílnám, kde se kamenní řemeslníci věnovali svým profesím, ševci šití bot, kováři kování koní a součástí k vozům či vratům, tkalci tkali, truhláři opracová-vali dřevo, krejčí stříhali látky a v rohu seděl písař a s důležitým výrazem cosi zapisoval do tlusté knihy s nápisem Kronika. Všichni tihle pracovníci strnuli při usilovné činnosti a teď čekají na soumrak. Za soumraku s třeskem zapadnou těžké kovové brány a Ceuraa bude ponechána sama sobě.
    Gichart našel úzké schůdky a vyběhl do Horních Komůrek. Protáhl se třícentimetrovou škvírou nad vraty. Průvodci i stráže se domnívají, že do Komůrek vede ještě jiná, tajná cesta. Není to pravda. Ti, kdo se ukrývají za zamčenou branou, jsou v bezpečí. Jen had se protáhne tou skulinou. Seskočil na zem, srdce mu bušilo. Nikdy tu nebyla. Vždycky se schovávala i před ním... Co dnes? Nemá důvod očekávat návštěvu.
    Nemýlil se. Matka seděla na druhém dvorku na lavičce pod rozkvetlým stromem. Přetože jeho květy zkameněly, ve vzduchu se stále držela jejich vůně. Gichart pomalu došel k matce a dotkl se dlaní jejího kamenného, studeného čela.
    „Celá ta léta jsem věřil, že jsi tu,“ zašeptal jí. „Proč ses přede mnou skrývala? Dívala ses na mě z těch pokojíků ve skále, kam se nikdo nedostane, a nechtělo se ti dát mi znamení...“ Polkl. „Maminko. Zítra se zase schovej, dobře se schovej, protože tě budou chtít zabít. Ve hře je silný čaroděj, tak mocný, že Ormabar Leak na něj vůbec nemá! Snad to nějak zvládnu, ale nevím... Až to skončí, zůstanu tady přes noc. Upozorni své přátele, ať mě neroztrhají na kousky!“
    Kámen pod jeho dlaní začal hřát. Matka ho vnímala a rozuměla. Gichart vzdychl. Její rod povstal z tmyživých a ona se mezi ně vrátila... „Jsem rád, že žiješ, i když se mi někdy hrozně stýská,“ rozloučil se.
    Než doběhl k rybníku, kde dva rybáři právě vytahovali obrovského kamenného kapra, Belinda byla náramně neklidná. Nikdy by si nepomyslela, že by pan Yenssi, majitel Jeskyní a tudíž v podstatě její nejvyšší šéf, mohl mít podobu drobného mladíka s příjemným hlasem a přímým chováním. Měla o něj strach. O něj, ne o sebe. Ta jeho přítelkyně na ni syčela, ráda by věděla, kam zmizel, a to hned teď okamžitě! Belinda lovila v paměti něco, co jí nebylo milé. Něco o téhle krásce. Co to kruci bylo... Na její útočný sykot odpovídala neslyšným vrčením kdesi na úrovni infrazvuku a toužila mít drápy a plivat oheň.
    Konečně! Támhle je! Oddechla si tak hlasitě, že to musel zaslechnout. Zrůžověla, ale ve stínu zkamenělé vrby to nebylo příliš nápadné.
    Gichart potlačil nával pýchy a náhlou potřebu aspoň o deset centimetrů povyrůst. Zila mu skočila kolem krku, Belinda couvla, ale v očích jí pěkně zahrálo. A pak se jí ve tváři objevil ustaraný výraz. Pohnula obočím a mrkla. Něco mi chce, usoudil. A nejde o žádný flirt, kdeže. Už zase si moc fandím? Koneckonců není tak vysoká...
    Prohlídka pokračovala za dalších tichých projevů obdivu, údivu i úděsu. A za stoupající únavy. Však to je štrapáce. Třináct kilometrů chodeb, a to nepočítáme ty stovky kroků od sošky k sošce, poskoky, předklony a stoupání na špičky... Ještěže k východu zmořené návštěvníky doveze elektrický vláček.
    Belinda sehnala skupinku do houfu, ostřížím zrakem naposled obhlédla poslední z veřejnosti přístupných sálů, spočítala členy svého malého houfu. Makačka.
    „Už se vám někdo ztratil?“ zeptal se Gichart při nástupu do lehkého vagónku.
    Belinda pobledla. „Jo. Hledali jsme ho tři hodiny. Vyšli jsme pět minut před setměním.“
    „To ale musel být zážitek,“ mínil účastně.
    „To tedy byl,“ zašeptala. Rychle mrkla na Zilu, která právě mizela v té potřebné místnůstce v zadní části vláčku. „Chci vám něco...“
    „Všiml jsem si. Máte teď čas?“
    „Dvě hodiny.“ Přizpůsobila se jeho věcnému stylu jednání.
    „Zajdeme na oběd do jídelny?“
    „A vaše kamarádka?“
    „Asi se naštve. Je to o ní, co?“ Napůl se usmál. Takový klukovský úšklebek.
    Sklopila řasy. „Je.“

   Zila se opravdu naštvala, když jí oznámil, že se zdrží v důležité obchodní záležitosti, přesto vyslechla až do konce varování před návštěvou zřícenin, označených na turistické mapě červeným kroužkem. Pak nastoupila do autobusu a neohlédla se, bradu držela zdviženou a nos měla až někde u stropu.
    Belinda čekala před jídelnou. Když vešli, lidé se po nich začali otáčet. Zamračila se, stiskla rty. „Blbý, co?“ špitla.
    „A co?“ Dělal, že nerozumí.
    „Jste můj šéf...“
    „Vaším šéfem je velitel stráží, ne já.“ Gichart ji vedl do severního salónku, což byla v podstatě normální restaurace s obsluhou. Líbilo se mu, jak na něj dívka vždycky úkosem mrkne a pak se tváří, jako že nic. Něco jí vážně leželo v hlavě.
    Měla nejasnou představu, že by slušná dívka neměla přijímat pozvání na oběd od svého šéfa, tím spíš, když ho k tomu sama vyprovokovala. Pokusila se něco podotknout, ale on prohlásil, že na dovolené může obědvat s kým chce a co je komu do toho...
    „Dovolená? Copak vy pracujete?“
    „Jo. U mistra Urka v Oeubě. Jako jeho asistent.“
    „Mistr Urk? O tom jsem slyšela,“ překvapila ho. „Paramagie. Zajímavý obor.“
    „Taky myslím. Neměla byste si vybrat?“ Ukázal bradou na jídelní lístek.
    „Jo. Jasně.“ Zahleděla se na tištěné řádky, ale duchem byla jinde. „Jak platí mistr Urk své asistenty?“
    „Většinou vůbec ne.“
    „Blbý. Ráda bych k němu do učení.“
    Konverzaci přerušil číšník, chvíli se věnovali výběru jídla a pití. Pak jí Gichart prozradil, že mistr Urk ženy zásadně nebere. Byl zvědav, jak moc uraženě zareaguje.
    „Hm,“ udělala jen. „Stejně bych si o tom chtěla něco přečíst. Nemohl byste mi poradit? Nebo je to prostě ženám nepřístupno?“
    „To ne,“ zavrtěl hlavou. „Jenže ze všech žen, které se o obor začaly zajímat, se rychle staly čarodějky. Zřejmě to mají v hormonech...“
    „Co si vůbec myslíte o ženách?“ zeptala se. Neznělo to právě emancipovaně.
    „Hm. Těžko říct. Dost často v jejich přítomnosti úplně přestávám myslet...“ Zasmál se. „Vážně, je to tak. No a teď už povídejte, Belindo.“
    Poslušně kývla. „Vaše kamarádka ví, že vám to tu patří...“
    „Neví.“
    „To nebyla otázka, pane Yenssi. To jsem vám oznámila.“ Pousmála se, nad koutky se jí udělaly ďolíčky. „Byla tady před dvěma lety s Axavirem Sormem. Chtěli Jeskyně koupit, tak zjišťovali, kdo je majitelem. Dalo jim to nejspíš práci, nikdo se s nimi nechtěl moc vybavovat... Nekoukejte tak na mě, já to neprozradila!“
    „Nekoukám tak,“ řekl Gichart. Napil se červe-ného vína a spolkl to, co si o sobě v tom okamžiku pomyslel. „Chtěl jsem říct, díky, Belindo.“
    „Ověřte si to ještě. Co když kecám?“
    „Pochopitelně. Ověřím. Právě před chvílí ze mě jedna hezká dáma udělala blbce...“ Zarazil se. „Ona tehdy nebyla v Jeskyních?“
    „Ne. A vztekala se, že ji tam manžel nechce vzít.“
    „Manžel?“
    „To jste taky nevěděl?“ Belinda se už zase zatvářila ustaraně.
    „Můžu ještě otázku?“ Vraštil obočí, bylo znát, že se zlobí.
    „Jasně že můžete. Vy jste šéf.“ Viděla, jak změnil výraz očí, a přišlo jí to líto. Možná pro ni nechtěl být šéf. „Vážně,“ dodala vlídně.
    „Vy jste Zilu poznala hned. Ona vás vůbec ne. A ona není tak docela nevšímavá!“
    „Jsem zaměstnanec, chápete? Nosím tenhleten příšernej hábit. Pane Yenssi, musím vám široce objasňovat psychologii bohatého zákazníka?“
    „Ne. A nemračte se už.“
    Usmála se, tentokrát naplno, žádné nenápadně zdvižené koutky, a ďolíčky se jí objevily o něco výš, až na tvářích. Zrovna chtěla něco říct, určitě něco milého, a vtom přinesli jídlo. A pak už musela jít, protože na ni čekal další příděl turistů.
    Ověřoval si její sdělení. Helga a Zanty všechno potvrdily. Zoris, šéf stráže, mu pustil nahrávku toho rozhovoru. „Od jisté doby si všechna jednání tohoto druhu natáčíme,“ prohlásil a nastavil podle záznamu číslo na přehrávači. Obrazovka se rozsvítila a Gichart spatřil Zorise za stolem a v křesle toho plastikového krasavce Axavira Sorma. Druhé křeslo zabírala Zila Emése - Sormová.
    „Já blb,“ zahučel Gichart pro sebe. „Zorisi, můžeš mi říct, jestli tihle lidi navštívili Jeskyně?“
    „Sorm ano. Já ho totiž dal střežit... Šel tam sám, bez ženy. Nezvyklé, co?“
    „Jo. Ona tam byla dnes. A jestli se opravdu dobře domluvili...“ Gichart si promnul víčka a unaveně zmlkl.
    „Dnes? Neměli jsme tu žádnou osamělou dámu!“
    „Byla se mnou... Až Belinda mě upozornila, o koho jde.“ Gichart sklonil hlavu a studoval vzor na koberci.
    „To se stává,“ pronesl zvolna Zoris. „Je to krásná ženská.“
    „Jo. To je. Teď musím zjistit, co mají v plánu.“
    „Poslyš, Gi,“ pravil Zoris, popotahuje si knírek. „Toho chlapa Sorma by vůbec nebyla škoda. Je to křivák, už jsem o něm ledacos zjistil. Kdyby se mu něco stalo, naše policie nebude zrovna horlivá...“
    „Zorisi!“ Gichart se pohoršeně napřímil. „Koukám, že se tady o mně vykládají pěkný věci!“
    „No,“ polekal se Zoris jeho reakce, „o Yenssiích se opravdu vykládá leccos. A ty prý jsi z nich nejschopnější!“
    To určitě, myslel si Gichart. Schopný všeho. Hlavně nechat se sbalit proradnou ženskou.

   Recepční ho zjevně chtěl na něco upozornit. Varovat. Lidé z hotelu to se mnou myslí dobře, řekl si. Asi vážně potřebuju ochranu.
    „Je tam s ní Sorm?“ zeptal se bez obalu. Muž za pultem se zatvářil zmateně, ale kývl. Gichart vyběhl po schodech. Její dveře byly zamčené. Připadal si dost trapně, ale co, dneska těch trapasů bylo tolik, že na jednom navíc nesejde, zkrátka otevřel si magickým lusknutím prstů.
    Hezká tvář Axavira Sorma se zachmuřila. Vstal. Předvedl svou výšku. Zila se hloupě zachichotala. Páni, jak ta musela trpět v roli inteligentní ženy! Gichart za sebou pečlivě zavřel a posadil se do volného křesla.
    „Nezvali jsme vás,“ promluvil Axavir Sorm. Vystrčil bradu dopředu, ale strach neutajil.
    „Jasně. Dostavil jsem se ještě před pozváním.“
    „Co chcete?“ vyjel Sorm. Koulel očima, pokoušeje se vyhlížet agresivně.
    „Co chcete vy?“ Gichart klidně, uvolněně seděl, což jeho protivníka nesmírně dráždilo. Správně měl vyskakovat, mávat rukama a zlobit se.
    „Co byste myslel?“ zašklebil se Sorm. „Co asi můžu chtít? Máte mě za obyčejného kšeftaře? Můj plán na odhalení vaší Jeskyně se vám zdá málo rafinovaný?“
    „Mám vás za obyčejného kšeftaře,“ potvrdil Gichart. „Máte v hlavě jenom prachy. Tváří se různě, ale jsou to pouhé peníze, Axavire.“
    „A co tajemství? Mám teď tajemství, vaše, a držím je v hrsti!“
    „Držte a hlavně nepouštějte,“ poradil mu Gichart. „Jinak vás pošlou k psychiatrům.“
    „Jen počkejte,“ rozkřikl se Axavir Sorm. „Spadne vám hřebínek! Budete pěkně poslouchat, vy i ti vaši zasvěcení!“
    Poslouchat? Gichart se zahleděl na Zilu. Zářila. Celá svítila potlačovaným vzrušením. Nejradši by to vyklopila hned... Co mají v plánu? Ach, no ovšem. Najít čaroděje, který bude mít zájem o tajemství tmyživých. Nabídnout mu k prozkoumání, co objevili.
    „Ani čarodějové nejsou všemocní,“ podotkl věcně. „A někteří to dokonce vědí.“
    Vtom ze sebe Axavir Sorm začal soukat dlouhé vražedné zaklínadlo. Gichart ho pozoroval ze svého místa. Bylo to zábavné. Neškodné. Stačilo trochu si ho držet od těla. Axavir neuměl dát svým větám průraznost. Gichart ho vyslechl do konce, pokývl hlavou a zvedl se z křesla.
    „Máte legrační informace,“ hodil mu jen tak přes rameno a šel. No dobrá, možná najdou někoho opravdu silného. Ale jen blbec by se pletl do záležitostí Yenssiů.
    Zila si s manželem vyměnila vyplašený pohled. Nechápali, že Gichart Yenssi tak klidně odchází.

Sestra
    Lilia se vyhřívala na lavičce z černého dubu, oděna pouze průsvitným závojem, jemuž keř s plochými sytě fialovými květy, vlnící se nad její hlavou v mírném vánku, dodával tajemný a nezdravý odstín.
    „Vypadáš secesně,“ oznámil jí Gichart.
    Zvedla malátná víčka a pokynula mu, aby si přisedl. „Ty zase zamilovaně,“ vypustila z úst jako obláček dýmu.
    „Spíš si dělám starosti,“ zamítl její podezření. „Jak přišla Rett k tomu mágovi?“
    „Jsou vzdálení příbuzní nebo co... Ona je taky docela schopná čarodějnice, ne?“ Lilia změnila polohu a zezadu se k bratrovi přitiskla svým vyhřátým pružným tělíčkem.
    Jako ještěrka, napadlo ho a zrychlil se mu tep. „Ještěrko,“ zamumlal.
    Odhrnula mu vlasy z krku a líbala ho. Divný zážitek. Nakláněla se víc a víc dopředu, ucítil její zuby, jemně, velice jemně mu tiskly kůži, bylo to skoro příjemné a předtucha neštěstí sílila a dráždila... Chraptivý zvuk jejího dechu... Ještě vteřinu, myslel si, a neudržím své obranné reflexy na uzdě. Ještě vteřinu, a octnu se v ještěří kůži... Nebezpečí bylo tak blízko a tak lákalo!
    „Lilio!“ ozval se výkřik a v bráně z popínavých růží se objevila Roza. Zuby na Gichartově hrdle zaváhaly.
    „Co je?“ vypravila ze sebe Lilia. Olízla si rty. Stáhla se.
    „Nedělej neviňátko!“ Roza se zastavila s rukama vbok na cestičce sypané černým pískem a opřela se o kroucený sloupek s květináčem ve tvaru hlavy zvířecího démona. „A ty, Gicharte Vilheme, ty jsi vážně v tom městě tak zpitoměl? To opravdu skočíš po každé ženské?“
    Gichart se posadil zpříma. „Zmlkni, Rozo. Otec si pro ni chodí za soumraku? Čím ji drží?“
    Roza otevřela pusu údivem. „Čím? Máš ponětí, o kolik krve ho připravila? Ta když se někomu nabídne, udělá to se vším všudy! Co sem přišla Rett a přebrala jí tátu, nevydržel jí nikdo ani týden!“
    „Ale já tě miluju,“ zakňourala Lilia a pokusila se bratrovi znovu ovinout kolem krku. Nebránil se, ale ona se náhle pustila sama.
    Po rozpadlých schodech z pískovce scházel do zahrady otec. Hlava rodiny - a tentokrát tak opravdu vypadal, rozložitý a důstojný, v černém fraku z minulého či předminulého století, přísný vládce s huňatým obočím. Roza rozpačitě schovala ruce do kapes, Lilia jako v mrákotách vstala, zahalila se do své průsvitné róby a zamířila k němu. Gichart nespustil zrak ze svazku klíčů, které Ormabar Leak držel v rukou. Nevstal z lavičky, nezměnil polohu. Otcova tvář se náhle proměnila, ramena mu poklesla, těžce vzdychl, s utrápeným výrazem si změřil své děti a vykročil k zahradě za mřížemi.
    „Nechoď tam!“ Roza se přisála ke Gichartově paži. „Nechoď!“
    Lehce se jí vyškubl. „Rozo, já nejsem kluk z nejbližší dědiny,“ upozornil ji důrazně.
    „Ne? Tak proč ses od ní nechal málem sežrat?“ Sršela vztekem a její vůně rozvlnila celé magické pole Pejuiernu. Gichart Roze s úsměvem ukázal na vnitřní bránu, která se díky jejímu rozčilení sama od sebe otevřela.
    „Já to měl pod kontrolou. Na rozdíl od tebe, sestřičko!“
    Prudce se obrátila a pospíchala po cestičce ke vchodu do svého severního křídla hlavní hradní budovy. Beztak má rande s tím vesničanem.
    Gichart pomalu zavřel bránu a loudal se za otcem a mladší sestrou. Mříž už byla zamčena, nikoho z těch dvou nikde neviděl. Jen tak cvičně si zkusil prolnutí, techniku sekty Gwanň, kterou v posledních týdnech analyzoval. Podařilo se, aniž by průchodu věnoval větší úsilí. Mříž zůstala vzadu a před ním se vypínala k černajícímu nebi dvoumetrová rostlina s obrovskými tuhými kalichy tvarem podobnými liliím, ale v barvě syrového masa a s vůní hladových úst. Napřáhly se k němu tak dychtivě, až mu přišlo zatěžko couvnout a nedovolit jim ani dotek. Shora se začaly snášet statné, masité noční můry, usedaly na květy a nechávaly se pohltit. Deset, dvacet, a letí další, to je ale síla! Podívaná na Liliinu hostinu Gicharta tak fascinovala, že zapomněl na jiná nebezpečí této zahrady.
    Vzpamatoval se, až když se mu živé trní bolestivě omotalo kolem lýtka a rychle šplhalo výš. Sehnul se, popaměti našel hlavní kmen. Stiskl ho prsty (pařáty? prackami? drápy?), čímž celou rostlinu ochromil. Trní ochablo, ale lidský vetřelec v zahradě příšer vzápětí musel vzdorovat útoku žlutého leknínu, jehož oddenky mu podhrabávaly půdu pod nohama účinněji než četa krtků. Žlutý leknín baží po tom, mít ve svém jezírku rozkládající se mrtvolu, ze které by si jeho tajné pupeny skryté pod hladinou mohly pomalinku uždibovat. Tak tenhle tunel ti nevyjde, potvoro! Gichart rozdrtil hrabající oddenek nohou (tlapou? prackou?) a chytil se větve jabloně, jež se k němu na neslyšné vyzvání sklonila. Zvedla ho a přehodila přes mříž.
    Jabloň je milé stvoření. Pokud jí zrovna neuzrává nějaké to zlaté jablíčko; to pak dokáže být protivná, ba agresivní. Gichart si dobře pamatoval, jak od ní jako kluk utíkal s naběhlými rudými pruhy na rukou nebo s okem zalitým krví... Tentokrát byla v dobré náladě. Máš tady bezvadnou společnost, Lilio!
    Ormabar Leak stál na cestičce z rudého písku, který teď, ve tmě, vypadal stejně černě jako ostatní písky pejuiernských zahrad, točil si klíči. „Do všeho se musíš montovat?“ sykl nenávistně.
    „Jen se dívám,“ odvětil Gichart, škrábaje se na lýtku. Svědilo ho.
    „Vypadni odtud, dokud jsi celý!“ vykřikl otec. „Nechci tě tady! Vůbec tě nechci! Nepovedl ses, chci jiného syna! Poslušného, schopného, opravdového čaroděje a ne vědátora, co si z magie dělá jen zábavu!“
    „Můžeš mít synů, kolik chceš, ale žádného legitimního dědice. Kromě mě. Dokud matka žije.“ Gichart pokrčil rameny. „Tak to prostě je!“
    Ormabar Leak hlasitě oddechoval. „Zabil jsem ji! Uškrtil jsem ji vlastníma rukama, zmiji!“
    „Už jsi viděl Rett v hadí kůži?“ zeptal se Gichart lehce. „Ne? Moc jí to sluší... A podívej se do své paměti pořádně. Musíš tam mít parádní zmatky!“
    „Zmiz, hade!“ Otci selhával hlas. Ještě chvíli a začne s těmi svými trapnými kouzly...
    „Už jdu. Mám schůzku... Musím se taky najíst.“ A nemusíš na mě zkoušet ty své jedy, uchechtl se Gichart v duchu. Neutralizace podle Chyttea nestojí skoro žádnou námahu.