Prásk! Z pistole vyšlehl malý plamínek, který nemilosrdně vyhnal kulku proti hlavě jedné obludy, která se teď vznášela u mě v pokoji. Zelená krev se rozstříkla do stran, zasvětélkovala a i s tělem zmizela kamsi pryč.
    Vzápětí se za mýma zádama objevila další, s dlouhou hlavou a předkusem, jaký má naše češtinářka. Nejdřív jsem o ní nevěděl, ale když zařvala, otočil jsem se a vyprázdnil jí do slizkého chřtánu celý zásobník. Obluda chvilku kvílela, pak padla na zem, zasvětélkovala a zmizela.
    Odněkud se ozvala hudba. Byl jsem vítěz.
    Přešel jsem k počítači a zmáčkl Esc. Pokoj kolem mne zmizel a já se ocitl v hlavním menu Windows. Přešel jsem k ikoně “Opustit systém” a dvakrýt se jí dotknul. Zase mi něco pěkně zahrálo, Windows zmizel a já se ocitl v holé místnosti. Otevřel jsem dveře a odešel jsem pryč.
    “No, to je dost, že jdeš,” obořila se na mne matka připravující večeři. “Cos tam zase dělal tak dlouho?!”
    Pomyslel jsem si něco o prdeli, ale nahlas jsem raději řekl jen jednu naučenou větu:”Pomocí počítaře jsem se připravoval na věci potřebné k životu.” Pak jsem nasadil tymolínový úsměv a sedl si ke stolu. Matka přede mne naservírovala nějakou nevábnou šlichtu a asi doufala, že bych to měl sníst. Zkusil jsem vypnout chuťový buňky a celej ten pokrm jsem spořádal. Pak zazvonil telefon.
    Matka po něm skočila jak lasička, ale bohužel jí asi nevolat ten, kterýho chtěla, protože mi sluchátko s kyselým xichtem podávala.
    “Jo?”ozval jsem se . A byl jsem docela rád, protože na druhým konci drátu seděl jedem můj docela dobrej kámoš, klasickej cyberpunker Patka. Na odpoledne jsem neměl žádnej program, a tak jsem ho pozval k nám. Dorazil asi za půl hodiny.
    V mé místnosti jsem nejdřív nechal rozběhnout windows. Pak už jsme se jen tak procházeli mezi ikonama a probírali možnosti hmotných holoprojekcí.
    “Kámo, ty ikony máš teda v dost velkým bordelu,” zhodnotil Patka můj pracovní prostor. Ale máš tady docela kvalitní holoemitor. Hází ti docela slušný rozlišení a slušnou hmotu. Ten ti docela závidím...!”
    “No, taky nebyl zadarmo...!”řekl jsem pyšně. Patka ale zchladil můj úsměv na rtech.
    “Ale ale, prachy nejsou důležitý. To už bys moh vědět, kovboji.”
    Pak se jen tak procházel, nahlížel mezi ikony a liboval si. Zvláště u té s nápisem Oblíbené.
    “Můžu se podívat, jo?” zeptal se. Pokrčil jsem rameny.
    Patka dvakrát kliknul a zasmál se:”Teda, Oskare, ty jseš ale pařan. Mario 4.D, to jsem hrával, když mi bylo pět. Ale tohle je dobrý: Zoombies Apocalyptic. To si zahrajem, ne?”
    Konečně, proč ne. Během chvilky jsme stáli po zuby ozbrojení v hlavním menu.
    “Jaký chceš prostředí?!”zeptal jsem se. “Můžem si zkusit naší školu, můj virtuální pokoj kostel nebo kryptu...”
    “To je jedno,” řekl Patka. Hlavně už hrajme!”
    A tak jsme hráli. Masili jsme obludy jednu za druhou, posílali jim mozky pryč z těl a doprovázeli je na cestě do ráje plnýho voblud. Ke konci nás už docela nudilo, že se ty potvory neměnily, že chodily furt ty samý a stejně se chovaly. Prostě nuda.
    “Eskript!”zařval Patka. “Hele, tohle už nemá cenu. Tyhle příšery už nikomu nic neřeknou. Někde jsem slyšel, že si do tý hry můžeš naskenovat svoje fujtajblíky z fotek a to je potom maso!”
    Koneckonců, nápad to nebyl špatnej, a tak jsem si tu hru trochu upravili. naskenovali jsme moje spolužačstvo a mojí rodinu, zkrátka lidi, který mě někdy nějak srali. Ke každý opičce jsme přidali pár slov o tom, jak se má chovat, jak má řvát, jak krvácet... Atakdále, atakdále. Sranda musí bejt.
    Než jsme začali hrát, Patka vylovil z batohu něco, co jsem do té doby nikdy neviděl. Opravdovou bouchačku, devítku berettu, kterou mi daroval.
    “Hele, Oskare, holografický zbraně jsou sice prýma věc, ale skus tohle, to je ještě lepčí. Tvůj holoemitor kulku v pohodě zadrží a bude ti to fungovat i jinde, než jen v týhle místnosti. Uvidíš, že tě to s ní bude bavit víc.”
    Co jsem na to mohl říct.
    “Mizim,” řekl Patka. “Slíbil jsem fotrovi, že budu do deseti doma.” A šel.
    Já tam stál v pokoji s tou skvělou bouchačkou v ruce a čekal, až kolem mne začnou lítat spolužáci a rodinní příslušníci, abych je mohl pozabíjet.
    A začali. Okno se rozletělo a vedle mne přistál spolužák Hamr, Ošklivé prasátko (přezdívka). Dopad a jako nějakej buzerant se na mě sápal. Dostal dvě rány mezi oči, padl a zmizel.
    Potom ze skříně vyskočila Skalová jako obvykle v párku s Pešičkou. Každýmu stačily tři rány na věčnost. Pak do pokoje vpadla ségra. Prostřelil jsem jí kolena, aby přede mnou klekla a pak jsem jí vpálil kulku mezi oči. Padla, zmizela.
    Takhle jsem si teda užíval likvidací mejch kámošů a nepřátel, že jsem ani nepostřehl měřič skóre. Stačily mi dva body a byl bych best of top tens (taky zajímavá rubrika:Já, já, já, já, já.........) . Dva body, to je jedna ségra.
    A taky že jo.
    Vylezla na mě rafinovaně ze dveří a dokonce na mě chtěla promluvit. Rána do ruky jí ovšem vzala slova a dodala řev. Stála chudák opřená o zeď a v klidu si krvácela. Měl jsem jí rád.
    Pak jsem jí do hlavy vystřílel celý zásobník. Mozek se rozprskl a pokryl stěnu krásně červenou barvou v okruhu jednoho metru. WOW!
    Jenom mi bylo trochu divný, jak je možný, že ségra ani nesvětélkuje ani nemizí. Asi to bude tím, že na stěně svítilo PAUSE a nebo tím, že to prostě nebyla holoprojekce. Ta totiž nesmrdí jako mrtvola.
    Já jsem vážně zabil svojí ségru.
    A víte, že to nebyl zase tak špatnej pocit?
    Nabil jsem Berettu a vyrazil do ulic. Musím ještě navštívit pár lidí!