Žili, byli dva bratři. Jejich ves byla maličká, pár
chalup. Doškové střechy, všechno nahrubo otesané, jak si kdo dokázal postavit
kus střechy nad hlavou. Všude kolem, kam ses podíval, samý kopec a sráz.
Z kamenitých políček lijavce splavovaly hlínu.
Zima tam byla dlouhá a hladová. Když napadl sníh, dřeva
bylo, zaplať pánbůh, dost. Lenocha bys ve vsi nenašel. Co také zbývalo.
Neobložit si chalupu dřevem, do jara by vymrzli. I legrace byla. Vždyť,
co už by člověk měl, být v té mizérii ještě smutný. Všichni se sesedli
u kamen a vyprávěli příběhy. Co kdo slyšel, co si kdo vymyslel, co do
vsi zanesli vandrovníci.
Ti dva mládenci seděli s ostatními a byli jako na trní.
Tělo samá šlacha, samý sval, chuť po dobrodružství a nepokojné srdce.
Co mohli dělat? Seděli, poslouchali, jednou za čas došli pro náruč štěpin
a těšili se na jaro. Když jaro konečně přišlo, řekli rodičům, že musí
do světa.
„Když musíte, tak musíte,“ odpověděli rodiče, „Bůh
vás tam opatruj a vraťte se ve zdraví.“
Mládenci si uřízli lískové hole, do šátku svázali kousky
chleba a zmizeli v lese.
Šli dlouho, šli celý den, až dorazili k malému potůčku.
„Odtud budeme ráno pokračovat,“ řekl Kuba. „Za chvíli nebude vidět na
cestu a ráno nás potok zavede až do podhůří.“
Vybrali si suché místo pod skalním převisem, nanosili
hromadu chrastí a rozdělali oheň.
„Budeme držet hlídky,“ řekl Janek. „Hlídat oheň a dávat
pozor na divou zvěř. V noci se vyměníme.“
„Zkusme tahat klacík,“ řekl Kuba. „Kdo vytáhne kratší
kousek, bude hlídat první.“
První hlídku si vytáhl Janek.
Ještě společně prohlédli okolí a schystali se na noc.
Tma se už rozsadila mezi stromy a do praskání ohně
zalétaly tajemné zvuky nočního lesa.
Janek si přitáhl k ohni vyvrácený pařízek a Kuba zalehl
do navátého listí pod skalním převisem. Než bys napočítal do deseti, spal
jako zabitý.
Jen usnul, zdál se mu sen. V tom snu bylo bezmračné
ráno. Kuba šel po proudu bublajícího potůčku a mířil do údolí. Potůček
se rozšiřoval a sílil, a protože ve snu utíká čas jinak, byla z potůčku
za chvíli řeka. Kopce zůstaly daleko za zády a oba břehy pokrýval rozkvetlý
jarní koberec. Náhle se zastavil a přemýšlel. Tam nahoře v dálce si vybral
pravý břeh potoka: Ze začátku ho mohl překročit, později přebrodit. Ale
co teď? Plavat neuměl. Šel tedy dál svou cestou.
Za malou chvíli zmizelo pravé rameno řeky v stříbrné
ploše jezera. Na písčitém břehu rostly vysoké borovice a mezi nimi došková
chaloupka. Plot polorozpadlý, okna zotvíraná, místo dveří kus plachty.
Jakub došel až k domu. Hlad měl, nohy ho bolely, o žízeň se mohl opřít.
Odhrnul plachtu ve dveřích a vešel do světnice. Ale ať kouká jak kouká,
nikde ani človíčka. Jenom na lavici za stolem pes jako tele, huba od ucha
k uchu.
„Copak to, jakpak. U vás se nezdraví?“ řekl ten pes
a ještě po psím zavrčel.
Jakub se ani nepodivil. Co mohl vědět. V životě nebyl
dál než za vsí. U nich psi jen štěkali. Ale jiný kraj, jiný mrav. Slušně
tedy pozdravil a odmeldoval, jaký má hlad a žízeň. Když ho psisko přizvalo
ke stolu, bez vyptávání si sedl. Jaký však div. Ještě před chvílí byl
stůl prázdný, ale jen pes uhodil prackou o poškrábanou desku, nevěděl
Kuba, kam dřív pohlédnout. Takové dobroty nikdy neviděl. Snad něco o posvícení
a ve svátek, ale většinu ani ve snu.
„Chceš-li ke mně do služby,“ řekl pes, „tak si ber
nač máš chuť. Jestli si ale rozmyslíš jít dál, nech všechno jak je.“
„Na co se rozmýšlet,“ povídá Kuba. „Stejně nevím, kam
bych šel. Když mne vezmeš do služby, zůstanu.“
„Dobře. Platí,“ řekl pes. Seskočil z lavice, vyškrábal
se na pec a mezi dvěma zívnutími popřál Kubovi dobrou chuť.
Ráno ještě ani nevyšlo slunko a Kubou cosi cloumá.
Probudí se, oči ulepené a nad ním jeho nový chundelatý pán. „Připravil
jsem ti dvoukolák,“ povídá. „Tady máš něco na zub a za chvíli tě chci
vidět před domem!“
Jakub ve spěchu spolykal připravenou snídani, vyšel
před chalupu a už přijímá příkazy.
„Půjdeš dál podle vody. Asi před polednem uvidíš město.
Takové město jsi ještě neviděl. Je to kočičí město. Projedeš branou, najdeš
rynek a všechno, co je na vozíku, rozprodáš.“
Kuba kouká. Vozík stojí před domem, vršek přikrytý
plachtou.
„Nic se neboj,“ povídá ještě pes. „Kočky tě budou přeplácet.
Pro ně jsou ryby největší pochoutka. Samy se vody bojí a tak přijdou nakupovat
i kdyby se jim tvé ceny nelíbily. Nebýt mezi kočkami a psy staleté nepřátelství,
jel bych tam sám. Až všechno prodáš, třetina peněz je tvoje. Kup si co
chceš. Přes noc zůstaň ve městě a ráno se vrať. Jen dej pozor, ať tě kočky
neošidí.“
Kuba si přehodil popruh přes ramena, zabral a vozík
se rozjel. Cesta u jezera byla jako mlat. Sluníčko pomalu stoupalo vzhůru.
Než se nadál, projížděl městskou branou. Na tržnici stáhl plachtu a začal
vyvolávat. „Ryby. Čerstvé ryby. Ryba na prodej.“
Ve chvilce poznal, že pes mluvil pravdu. Všude kolem
byla tlačenice. Kočkám oči jen svítily. Ryby mizely a váček se rychle
plnil mincemi. Než slunce ustoupilo z nadhlavníku, byl vozík prázdný.
Kuba odtlačil dvoukolák na dvůr hostince, rozpočítal
peníze jak pes přikázal a vyrazil do ulic města. Před honosnými obchůdky
postávaly vyšňořené kočičí slečny a lákaly kolemjdoucí. Středem ulic projížděly
kočáry s krajkovými záclonkami tažené páry morčat a z oken hotelů, zakrytých
těžkými závěsy, zněl za uši tahající kočičí zpěv.
Stranou do náměstí čněla ohromná budova s velikým nápisem
„PRVNÍ KOČIČÍ BANKA“. Pod tím velikým nápisem bylo menšími písmeny napsáno:
“Svěřte nám své úspory a my vám je desetkrát rozmnožíme!“ Před vchodem
černý kocour, ocasem švihal jak šavlí a pravou packou ukazoval na otevřené
dveře.
Kuba mačkal v ruce svůj podíl a hlava mu šla kolem.
Nejraději by si pořídil nové kalhoty a košili, ale když vstoupí do toho
domu, získá zřejmě mnohem víc. Chvíli tak přešlapoval, až ho vidina bohatství
vtáhla do veliké vstupní haly s množstvím naleštěných přepážek.
Rozpačitě položil hrst mincí na pult a povídá: „Chtěl
bych je rozmnožit.“
Kočka za pultem se usmála. Rychle přepočítala mince,
shrnula je do šuplíku a podala Kubovi šedou papírovou kartičku. Na kartě
bylo napsáno: “Po odevzdání deseti kusů šedé karty, získáváte jednu stříbrnou.
Po odevzdání deseti stříbrných karet, jednu zlatou. Po ukončení každé
desítky postupujete do slosování.“
Kuba kouká celý vyjevený a hned se ptá: „Jakpak se
mi ty peníze rozmnoží? A za jak dlouho?“
Kočka na to: „Až budeš mít deset nebo sto šedivých
přijď a uvidíš. Vykročil jsi správným směrem. Pracuj! Nos k nám své peníze
a o víc se nemusíš starat.“
Kuba, ještě celý zhlouplý z toho obchodu, vyjde před
banku, zapřáhne se do prázdného dvoukoláku a zamíří k jezeru. Než se slunce
schová za obzor, stojí před svým chundelatým pánem.
„Tak jak jsi pořídil?“ ptá se pes
. „Copak o to,“ odpoví Kuba. „Ryby jsem prodal dobře.
Potom jsem ale přišel do takového velikého domu a celý svůj podíl vyměnil
za tady tu šedivou kartičku.“
Pes jen okem mrkne a povídá: „Aspoň vidíš, jaké jsou
ty kočky potvory!“
„No jo,“ na to Kuba. „Když ony slibovaly, že zbohatnu
a budu mít desetkrát víc!“
„Sliby se slibujou a blázni se radujou,“ řekl pes a
rozmrzele zívl. „Teď už jim budeš pořád nosit peníze. Protože kdo nemá
zlatou kartu, nikdy nic zpátky nedostane.“
„A ty mi neporadíš?“ zeptal se Kuba.
„Na to je každá rada drahá. Ten veliký palác, který
jsi viděl, postavili za peníze hlupáků jako jsi ty. Vždycky vás nějak
napálí. Asi je to tvůj osud.“
„Já na osud nevěřím,“ řekl Kuba.
„Věř nebo nevěř. Teď jdi spát! Ráno si ještě promluvíme.“
Kuba se natáhl na dřevěnou lavici a ve chvilce spal
jako zabitý. Spal. Spal. A spal by mnohem déle, kdyby ho neprobudilo třesení
a ospalý hlas, který opakoval:
„Vstávej, bratře, vstávej. Teď máš hlídku ty.“
Kuba si protřel oči. Vidí doutnající ohniště a Janka,
který s ním třese. Zaplať Pánbůh. Byl to jenom sen. Do Kubova vyhřátého
důlku se skulil Janek. Prochladlý a unavený usnul dřív, než se pořádně
natáhl. Kuba přiložil na oheň a rozmýšlel o všem, co se mu zdálo. Byl
to jenom sen, ale všechno bylo takové opravdové.
Mezi tím Janek vykročil stejnou cestou. I jemu se zdál
sen. Jen náhodou zvolil opačný břeh než Kuba, ale stejně jako bratr došel
k odrané chatrči a přijal službu u chundelatého psa. Ráno se zapřáhl do
dvoukoláku a vyrazil do města. Když skončil den, byl stejně utrmácený
a bez peněz jako Kuba. Jediné, co měl v ruce, byla šedá kartička se slibem
vzdáleného štěstí.
I Janek se zaradoval, když jím ráno Kuba zatřásl.
Bože, to se mi jen zdálo. Jsme pořád ještě v horách.
To všechno bylo jen mámení.
Potůček vesele bublal. Mezi kmeny stromů proplouvaly
cáry mlhy a bratři si svěřovali své příběhy.
„Ale to se přece zdálo mně,“ řekl Kuba.
„Ne tobě, ale mně,“ řekl Janek.
„Vždyť to vidím jako teď.“
„Já to vidím taky jako teď.“
„Podívej, že si nevymýšlím. Kde bych vzal tuhle šedou
kartu?“
„Koukni, já ji mám taky!“
„To jsem blázen. Jak si někdo může ze snu něco přinést?“
„Tohle místo je určitě očarované,“ řekl Kuba.
„Já bych řekl, že to dělá ta skála. Podívej, má úplně
lidskou tvář. Vypadá, jako by nás pozorovala. Jako by se nám smála.“
„Mne už přešla chuť jít do světa,“ řekl Kuba. „Co myslíš
ty?“
„Také bych se nejraději vrátil,“ řekl Janek. „On ten
svět za horama nebude tak skvělý, jak vyprávěli vandrovníci. Proč by se
jinak škrábali až k nám do hor.“
„A vlastně, doma není ani tak zle,“ řekl Kuba.
Chvíli ještě mudrovali a potom uhasili oheň. Ohořelé
oharky naházeli do potoka a dívali se, jak odplouvají k vzdálenému světu
kočičí falše. Poslouchali čistý horský vítr hvízdající po úbočích kopců.
Poslouchali skřípění smrků a borovic ze kterých se občas ozval zvuk podobný
kočičímu zamňoukání. Poslouchali šelestění březového listí, které v občasných
poryvech připomnělo tlumený psí štěkot.
„Až vypadáme jako hlupáci,“ řekl Kuba.
„Lepší jak hlupák vypadat, než být hloupej doopravdy,“
řekl Janek.
„Vzpomínáš na toho psa?“ řekl Kuba. „Chalupu měl odranější
než je ta naše.“
„A ten dvoukolák. Sám bych udělal lepší,“ řekl Janek.
„A nebo ty mňoukalky. Čím se to vlastně pyšnily? O
co byly chytřejší než my?“
„Koukni na tu kartičku! Udělám z ní loďku a pošlu ji
po vodě do toho jejich města.“
„To je nejlepší nápad za poslední tři dny,“ řekl Kuba.
„Ať se všechno vrátí, kam patří. Kočičí sliby do údolí
a my zpátky do vsi.“
Jak řekli, tak udělali. Šedivé papírové lístky poslali
po vodě a sami zamířili k domovu.
Možná došli. Možná jsou ještě na cestě.
V pohádce i ve snu je čas jako gumové lanko. Někdy
se natáhne, někdy se zkrátí. Jací to vlastně byli hrdinové?
Vyšli do světa, nahlédli za několik kopců, aby si uvědomili,
že jejich domov je v horách.
Nevím, jak vy, ale já jim držím palce.
|