Před mnoha a mnoha tisíci let, v dobách, kdy i maminky a tatínkové byli ještě docela rozumní lidé a kdy do školy musely chodit za trest jen ty nejzlobivější děti, žil skřítek Vňousek. Byl to úplně maličký skřítek. Ještě menší než tvoje ručička, Mařenko. Neměřil o moc víc než ten škrábanec, co má na stehnu tamhle Dušánek. Aspoň si pro příště zapamatuje, že nemá lézt přes sousedovic plot krást slepice.
    Nevěřili byste, jaký byl Vňousek fintil. Nosil modrou kazajku s deseti rukávy, které střídal, aby se mu tak rychle neošoupaly lokty. Jeho kalhoty se leskly jako stříbro a doplňovaly je zelené a rudé puntíky. Skřítek měl strach, že by o velké množství nohavic zakopával, a tak se na rozdíl od rukávů spokojil jen se třemi. Kalhoty držely na kšandách posázených mramorem. na hlavě nosil kulicha se spoustou barevných bambulí stejně velkých, jako skřítek sám. Byly přišity jedna druhé, takže se za Vňouskem táhly jako vlečka.
    Vňousek žil v záchodové míse. Možná, že vám to bude připadat divné, ale jemu to vůbec nepřišlo. Liboval si, že se mu mísa leskne čistotou, aniž by se v ní muselo příliš uklízet. Měl v ní teplo a příjemně vlhko. Byl s ní spokojený a litoval ty bláznivé vyznavače přírodního stylu, kteří se nastěhovali do kadibudek. I o živobytí měl skřítek postaráno. Papal to, co mu tam lidé hodili a bumbal, co mu nastříkali.
    Skřítek měl ale jednu velkou nectnost – byl příšerně rozmlsaný. Nechutnala mu ani zlatěžlutá kašička, ani tmavé bonbóny. Zato když se v míse ozvalo šplouchnutí lahodného kabanosu, to byl skřítek blahem bez sebe.
    Jednou se ale skřítkovi dařilo tuze špatně. Lidé ho sice chodili krmit mnohem častěji než obvykle, ale pokaždé to byla jen kaše. Dokonce ani to pití za moc nestálo. Skřítek si tu a tam zobnul z těch nejchutnějších kousků, ale většinou raději hladověl, než aby se přemohl a snědl pokrm sice zdravý, ale chuti mdlé. Vňousek byl z toho celý rozmrzelý, zamračeně bloumal sem a tam po potrubí a dokonce začal přemítat o tom, že si bude muset zařídit spižírnu.
    Najednou ale kde se vzal, tu se vzal, na okraji mísy stál špaček. Chvíli jen tak poskakoval, ale pak si na mísu sednul a za chvíli se již na vlnách pohupoval nádherný velký kabanos. Když ho skřítek ucítil, srdce mu zaplesalo. Vyběhl z potrubí, vrhnul se na pochoutku a v mžiku již blaženě mlaskal. Něco tak výtečného ještě v životě nejedl. Špaček ho chvíli zachmuřeně pozoroval a pak se zeptal: „Chutná ti salámek, otesánku, chutná?“
    „Ham, hamm, hmm!“ odpověděl Vňousek.
    „Mně je moc líto, že ti kazím požiteček,“ pravil špaček, „ale mohl bys přestat? Všechny své salámky jsem už slíbil jinému skřítečkovi.“
    „Tak proč jsi to položil sem, ty jeden ptáku?“ zachrochtal Vňousek.
    „No, to víš. Přírodička si nedá poroučet. Musel jsem vzít zavděk nejbližší misečkou. Ale už toho prosím tě vážně nech!“
    „Tak to mě ani nenapadne. A vůbec, co je to za nápad, slibovat svý kabanosy nějakýmu otrapovi?“
    „To není žádný otrapa,“ řekl dotčeně špaček. „Je to skřítek Akej. My spolu uzavřeli dohodičku. Já mu nosím své salámky a on mi za to vypráví anekdoty o kočičkách.“
    Skřítek na chvíli překvapením přestal jíst: „Co? Jaký anekdoty o kočičkách?“ „No, já nemám kočičky rád. protože mají ostré zoubky a papají špačíčky. Tak se jim aspoň směji,“ pravil špaček. Pak ale rozzlobeně vypískl: „Ale vždyť ty jsi už snědl celou polovičku. Nech toho nebo na tebe zavolám kouzelného dědečka a ten tě potrestá!“
    Skřítek, který již beztak pochyboval o špačkově zdravém rozumu, jen utrousil: „To víš, zavolej si na mě třeba kouzelnýho kouzelníka.“
    „Dědečkůůů,“ zavřeštěl špaček, „dědečkůůů, rychle přijď a udělej tady z toho nesympaťáčka strašidýlko.“ Pak se rozzlobeně otočil a odletěl.
    Vňousek byl rád, že se může konečně v klidu věnovat obědu. jen se trochu divil, jak může tak hloupý špaček roznášet takové dobré jídlo. Najednou to ale v odpadní trubce zašplouchalo a zabublalo a začal se z ní soukat – na mou duši – kouzelný dědeček v čarodějnickém plášti a se zlatou hůlkou v ruce.
    „Ten špaček už taky neví, kam si mě zavolat,“ bručel nespokojeně.
    „No ne, vy jste opravdu kouzelnej dědeček?“ zeptal se užasle skřítek.
    „To je překvapení, viď? Stávají se různé věci. Špaček jednou oklovával třešeň a našel v ní zlatého červíka. Já totiž dostal chuť na ovoce, tak jsem se takhle proměnil. No a za to, že mě pustil na svobodu, jsem mu slíbil vyplnit tři přání.“
    Dědeček byl zjevně rád, že si může s někým pohovořit o své práci, a tak pokračoval: „Nejdřív chtěl, aby byly všechny třešně, které bude zobat, předem vypeckované. To jsem si dal, když jsem mu to slíbil. Musím vždycky předem odpeckovat celý sad, na který se on chystá. To by tak nevadilo, kdybych to mohl provést najedno. Jenže vypeckovávací kouzlo funguje jen na jednu třešni po druhé. To je strašné, jak já se nadřu.
    On je špaček trochu podivín. Jeho druhým přáním bylo, aby nikdy netrpěl bolestí zubů. Někde se doslechl, že taková bolest existuje a začal se jí tak bát, až mu přeskočilo a zapomněl, že žádné zuby nemá. Tak jsem mu s klidným svědomím slíbil, že ho chrup nikdy bolet nebude. On se uklidnil, ale po čase se mu strach vrátil – tentokrát z křečových žil. Už jsem si myslel, že tím mám zaděláno na třetí přání. Ale jak vidět, nakonec si vybral něco jiného,“ řekl dědeček temným hlasem a upřeně se zadíval na skřítka. Ten v tu chvíli tak zbledl, že mu tu barvu záviděl i mramor na kšandách.
    „Co se mnou chceš provést?“
    „Já s tebou nechci provést vůbec nic, ale jako kouzelný dědeček holt musím plnit přání.“
    Dědeček se chtěl vyhnout dalšímu zdržování, a tak před Vňouskem spěšně zašermoval hůlkou. Tomu – tak jako tvář - zbledly i jeho nádherné šaty a všechny bambule na čepičce. Ty se navíc začaly zplošťovat, až z nich zbyly nehezké bílé placičky. Za chviličku se už v míse svíjela ošklivá tasemnice. I dědeček se při pohledu na ni otřásl odporem. Tím sám sobě přivolal pocit dobře vykonané práce. Spokojeně zabručel, odplivnul si a zmizel. Tasemnici, která byla ještě před chvílí skřítkem, nechal samotnou, ať si v míse propadá splínu.
    A jaké z toho, milé děti, plyne poučení? Jezte to, co vám dá maminka na talíř a moc nemlsejte, ať nedopadnete jako skřítek Vňousek.