I.
    Jak tak přede mnou seděla na krajíčku křesla, v nebesky modrých očích slzy, vypadla naprosto bezbranně. Nervózně mačkala kapesníček a pořád jen opakovala: „Prosím, musíte mi pomoct. Nemůžete mě odmítnout.“
    Předtím vytáhla z peněženky několik zmuchlaných bankovek. Bylo to žalostně málo, ale nad tím co tu předváděla, by se i kámen ustrnul, a tak jsem kývnul a povídám: „Tak dobrá, uklidněte se a zopakujte mi to ještě jednou.“
    „Mám už několik dní pořád pocit, že mě někdo sleduje, ale když se otočím, nikoho nevidím, nebo vlastně ano, jenže je to jen takové téměř nepostřehnutelné mihnutí, jak někdo mizí za rohem, nebo se schovává za stánek. Jen jednou jsem viděla podivně zkřivenou tvář, která mě pozorovala přes zamlžené sklo kavárny, kam jsem si zašla na svačinu. I doma mám nepříjemný pocit, že jsem sledována.“
    „Nezjistila jste poškození zámků? Neměla jste v poslední době poruchu telefonu? Nedostala jste nějaký dárek od neznámé osoby?“
    Odpovědí mi bylo jen záporné vrtění hlavou.
    „Vy si teď určitě myslíte, že trpím stihomamem, ale já si nevymýšlím, je to pravda.“
    Rozplakala se.
    I kdybych si to myslel, nedokázal bych jí odmítnout.
    „Ne, pokusím se pro vás udělat maximum, ale zatím vám můžu poskytnout jedinou ochranu.“
    Vstal jsem, přešel ke skříni. V šuplatech byl neuvěřitelný binec, a tak jsem musel prohrabat tři nebo čtyři, než jsem našel amulet ochrany.
    Tedy, že bych tomu moc věřil, to ne, ale aspoň ona bude klidnější.
    S téměř nábožnou úctou si ho přetáhla přes hlavu a talisman, provázen mým pohledem, sklouzl do krásného údolí mezi jejími ňadry. Bylo to víc smyslné, než kdyby byla nahá.
    Vstala, odcupitala a nechala mě tam samotného s mými hříšnými myšlenkami.

II.
    Nejlepší slídiči jsou skřeti. Dovedou se pohybovat rychleji než je nedokonalé lidské oko schopno postřehnout. Nejznámější putyka, kde se slejzaj, má honosný název „U Lucifuga“, ale je to bídná špeluňka.
    Vrazil jsem dovnitř. Roger seděl u baru a srkal nějakou břečku. Drapsnul jsem ho pod krkem a zařval: „Už tě mám, ty ksindlíku malej! Už mi nezdrhneš. Teď si tě podám!“
    Zároveň jsem druhou rukou sáhnul pod kabát a vytáhl obrovitou pistoli.
    „Kdo se hne, ten to schytá!“
    Bylo to gesto na efekt, věděl jsem, že by pro něj nikdo nehnul ani malíčkem i kdybych je prosil na kolenou. Cukal se jako polapený motýl, když jsem ho vlekl ven.
    Sotva jsme byli za rohem zachrčel: „Už mě můžeš pustit.“
    Tak jsem ho tedy pustil a povídám: „Nepřidusil jsem tě moc?“
    Byl už trochu namodralej, ale hrdinně prohlásil: „Ne, ani ne. Co po mě chceš?“
    „Kdo z vás teď dělá očko?“
    „Možná Juan, Boz a asi deset dalších. O jakej konkrétní kšeft se má jednat?“
    „Sledovačka mladý holky.“
    „Jo, tohle! Tak to dělá Rizzy, Tom a Selma. Naverboval je takovej vysokej hubenej aristokratickej zjev. Zlomenej nos, ksicht jak vosk, ale upír to nebyl.“
    Strčil jsem mu pětku a zeptal se: „Mám ti dát trochu do držky?“
    „Ne díky, na pár dnů se vypařím,“ a odbelhal se pryč.

III.
    Když člověk potřebuje sehnat informace, je nejlepší vyrazit přímo ke zdroji a tak jsem o slabou půlhodinku později procházel bočním vchodem do redakce místního plátku Star.
    Vládl tu nepopsatelný zmatek. Nikdy jsem nepochopil, jak v takových podmínkách může vůbec něco vzniknout i když to má tak pochybnou kvalitu, jako tyhle noviny. Vyškrábal jsem se až do podkroví, kde měl Ray Clear svůj kutloch. Dlužil mi sice nějakou laskavost, ale zato jsem mnohokrát využil archiv jeho počítače i jeho fenomenální paměť. Bylo to rychlejší a příjemnější, než čučet do křišťálové koule, protože jsem u něj dostal vždycky šálek báječnýho kafe. Bylo černý jako moje svědomí a hořký jako můj osud!
    Vůbec čím delší dobu dělám magii, tím menší chuť mám k jejímu používání.
    A tak jsem u něj seděl, lil do sebe to kafe, probíral se jeho archívem a klábosil o novinkách. Tyhle chvíle, kdy můžu být úplně uvolněný a klidný jsou pro mě vzácné a inspirují mě k nápadům o kterých bych řek, že jsou geniální, kdybych nebyl tak skromnej.
    Asi tak půl hodiny jsem cvakal myší a už jsem se díval do tváře člověka, který odpovídal popisu, který mi dal Roger.
    Ťuknul jsem do obrazovky a zeptal se: „Co je zač tenhle Floid Retler?"
    „Je to zbohatlickej frajírek, kterej teď dělá kariéru v New Ultima Thule. To je ten spolek, co hlásá, že příchod krále Hrůzy je nové vtělení Spasitele. Co s ním je?“
    „Bude mít problémy.“
    „Nech ho na pokoji, je to velké zvíře.“
    Věděl samozřejmě, že mě to ani nenapadne.
    „Dík za upozornění, dám ti vědět, aby jsi měl sólokapra.“
    Celá záležitost tím dostávala jasné obrysy. Ultima Thule, to je černá magie a ta znamená lidské oběti. Dovedete si představit vhodnější obět, než je krásná mladá a bezbranná dívka? A kdy jindy by byl vhodnější čas, než o Valpulřinu noc? Moje klientka byla tedy v nebezpečí protože 30. 4. bylo dnes.
    Jinou otázkou v té chvíli nepodstatnou byl účel takové oběti. Den už pokročil a já nesměl promarnit ani vteřinu. Nebyl čas vrátit se domů a připravit se, nebo si vzít nějaké zbraně, musel jsem vyrazit hned a doufat, že se mi to nějak podaří zvládnout.
    Věděl jsem, že se tahle sebranka ze sekty Thule mívá sraz ve starém nepoužívaném hangáru na malém letišti za městem. Vzal jsem si drožku. Indián co měl chrup jak noty na buben, mě odvezl na místo a slíbil, že na mě počká.
    Na parkovišti stálo asi deset aut. Narychlo jsem si v hlavě sestavil několik kouzel, ale byla tu učiněná fušeřina, protože na nic jinýho nebyl čas. Dveře byly pootevřené, tak jsem do nich strčil a nakoukl dovnitř. Do smrti nezapomenu na pohled, který se mi naskytl. Těla se tu válela v podivných pózách, jakoby snad ani neměla kosti.
    Vzduch byl plný nasládlého pachu krve a smrti. Jenže jakmile jsem vstoupil dovnitř, hned jsem viděl, že tu něco nesedí. Mrtvoly byly sice hrůzně zřízené, ale nikde žádná krev. Asi třetím nebo čtvrtým mužem byl Floid Retler. Nahnul jsem se nad něj a viděl: vnitřní orgány odebrány malými čistě provedenými řezy, ani kapka krve.
    Bylo to totéž, jakoby tu nechali svou vizitku. To byl práce těch šedivejch šmejdů Xhumuzů – přivandrovalců z vesmíru, kteří bezohledně unášejí lidi, dělají na nich pokusy, jen aby obnovili svůj poničený genofond. Každý způsob a prostředky, je jim dobrý. Kdysi působili skrytě, ale teď už je jim to jedno. Tady moje stopa končila. Zatrpkle jsem si pomyslel, že přicházet pozdě na místo činu je můj osud, ale na druhou stranu jsem nepochyboval o tom, jak bych dopadl, kdybych mě tu zastihli.
    Taxikář na mě kupodivu čekal.
    „Copak páni nejsou doma?“
    „Jo, svým způsobem už jsou pryč.“
    Nechal jsem si zastavit u telefonní budky a dal echo Ronu Vangardovi. Ačkoliv to je polda, je to docela slušnej chlap. Další hovor byl do Staru. Ray bude mít svého sólokapra. Ozval se mi sice nevrle, ale sotva jsem mu sdělil fakta, ihned ožil: „Díky, kámo, nečekal jsem, že svůj slib vůbec někdy splníš. Máš to u mne!“
    Z toho vidíte jaký mají mojí přátelé o mě mínění, totiž to nejhorší.
    Na další jízdu taxíkem už jsem neměl a tak jsem vyrazil pěšky.

IV.
    Když jsem došel k jejímu domu, tuhly mi nohy únavou a v plicích mi hvízdalo. Nejsem totiž už žádný mladík, abych zvládal podobnou námahu. Z posledních sil jsem se vyškrábal nahoru a zazvonil.
    Otevřela se špehýrka a v ní se objevilo nedůvěřivé oko. Vzápětí zarachotily zámky a řetězy a ona se mi s úlevným výkřikem vrhla do náruče. Jak dlouho už jsem neobjímal ženu!
    Jenže teď na to nebyl čas, protože noc se blížila. Vtáhl jsem jí dovnitř a poprosil jí, aby zase zamkla. Ten kdo přijde, použije sice téměř jistě magickou bránu, ale to přece neznamená, že necháme otevřené dveře a nad ně dáme nápis: Vítáme vás! Takhle měla alespoň větší pocit bezpečí.
    Ne na dlouho. Stěna pokoje pukla a v oslnivém výbuchu se rozsypala. Skrz prach dovnitř vstoupila obrovitá postava bojovníka. Mohutné bicepsy se mu mastně leskly, na zápěstích kožené zpevňovače pobité hřeby a na sobě slipy z leopardí kůže.
    Tihle siláci jsou prostě nepoučitelní, pomyslel jsem si.
    „Jsem Klingon a přišel jsem si pro tuto pannu, patří Xhumozům, Synům Belialu. Vydej mi jí, nebo o ní se mnou bojuj, máš –li odvahu...“
    ...a blbý, přidal jsem si v duchu.
    Bodejť bych Klingona neznal! Námezdní zabíječ, nafrněný, sebevědomý a plný testosteronu, že mu div nestříkal ušima ven. Sral mě.
    „Tak, jó, ty nádivo, dem na to!“
    Trochu se zarazil, protože to asi nečekal, ale přesto pitomě pokračoval: „Ty jsi asi neslyšel. Jsem Klingon – největší z bojovníků a tohle (poklepal na pochvu) je můj meč Krvavá smrt! Kde máš zbraň ty, he?“
    „Je to trapný, ale zrovna teď jsem si uvědomil, že jsem ho zapomněl doma, když jsem si dělal manikúru.“
    Vůbec neměl smysl pro humor. Sáhl někam dozadu a vytáhl rezatý meč plný zubů a hodil mi ho. Věděl jsem, že na mě zaútočí v momentě, kdy se pro něj sehnu.
    Měl jsem pravdu. Jakmile jsem po něm sáhnul, vrhnul se na mě. Jeho ránu jsem vykryl, ale byla vedena s tak obrovskou silou, že mi meč vypadl z ruky. Pln sebevědomí a spokojenosti se zachechtal, zapózoval a napřáhl k úderu, který mě měl rozetnout ve dví.
    Náhle hekl, oči se mu rozostřily, sesul se k zemi a chroptěl: „Ó, jak nečestné!“
    Za ním se jako duch zjevila moje klientka. Na můj nechápavý pohled pokrčila rameny a povídá téměř omluvně: „No co, kopla jsem ho do koulí.“
    Sebral jsem meč, přitiskl jsem mu ho na krční tepnu a povídám: „Hele Kindsrani, kdybych tě s tím píchnul tak dostaneš otravu krve. Buď rád, že tě s tím nevykastruju.“
    „Já poražen? Nikdy!“
    Pokusil se zvednout, tak jsem ho praštil naplocho mečem po hlavě a jako přídavek dostal kopanec do ledvin. Nedal si říct a tak jsem to musel ještě třikrát zopakovat.
    Dívka vykřikla, aby upoutala mojí pozornost. Podíval jsem se tím směrem. Za zdí, kterou se sem vboural ten moula, byla planina a po ní se blížil tmavý bod. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil co to je. Po pláni sem na nás plným tryskem jela tak stovka rytířů v oceli.
    „A do prdele, průser. Rychle mi pomoz! Kouzlo drží jen jeho přítomnost.“
    Popadl jsem tělo Klingona za nohy a táhl ho k otvoru. Ještě dneska, když si vzpomenu jak ta hora sádla byla těžká, tak mě rozbolej ruce. Už jsme slyšeli dusot koní a viděli i hroudy hlíny odletující od jejich kopyt, když se nám povedlo překulit ho přes hranu zdi. Ta se znovu obnovila, přesně tak jako když pustíte film pozpátku.
    Nevím kam ti jezdci dojeli, ale muselo to bejt pro ně tutově překvápko.
    Tak teď jsem hrdinně zachránil dívku svého srdce a ona mě bude obdivovat a milovat, myslel jsem si. A taky, že jó! Vrhla se na mě a povídá: „ Byls moc príma dědulo. To bych od takovýho starce nečekala.“
    A bylo to.
    S magií i ženskejma je to stejný, většinou se od nich dočkáte něčeho úplně jinýho, než tušíte. Jediný co mě na tom těšilo, bylo to, že se mi podařilo překazit plány těm všivejm Xumozům. Byl to sice malé vítězství, ale já jsem skromnej a spokojím se s málem.