Syn Vzoru
„Merline, máme takový problém.“
„Kdo my?“
„Asi ty a já. Ale ty za to nejspíš nemůžeš. Dokážeš si to poslechnout celé, než se rozčílíš?“
Pokrčil jsem rameny. „Pokusím se. O co jde?“
„Pamatuješ, jak jsi mě zachránil tehdy uprostřed Vzoru? Jak jsme se, no, no vždyť víš.“
Pamatoval jsem velmi dobře. Byla to jedna z těch příjemnějších vzpomínek na celou tu bláznivou dobu, kdy panoval boj o nástupnictví ve Dvorech Chaosu a samotný Vzor a Logrus vyrazili do boje o Kámen Rozhodnutí. Dopadlo to samozřejmě tak, že bitvu o následnictví jsem s pomocí Cyklického Fantoma vyhrál já a Kámen Rozhodnutí voperoval Dworkin Coral místo oka. Pak se situace uklidnila. Já zůstal na Dvorech Chaosu a snažil se udržet na uzdě mou matku Daru a Rinaldo se s Coral vrátili do Kašfy, kde vládli.
„Byla to zajímavá doba,“ pronesl jsem opatrně.
„To byla. Po pár týdnech mi bylo jasné, že jsem těhotná. Ani na okamžik jsem nepochybovala, že to dítě je tvoje.“
„Cože? To nemyslíš vážně,“ zděsil jsem se.
„Ono to není tak jednoduché. Bylo počato uprostřed Vzoru a pokud dobře pamatuji, z jeho vůle. Od začátku ho musel ovlivnit. My jako rodiče v tom nehráli roli.“
Olízl jsem rty. „A co se s ním stalo? Pokud vím, tak jsi žádné dítě neporodila.“
„Dokud se to dalo utajit, schovávala jsem se doma. Když už hrozilo, že to Rinaldo pozná, vyrazila jsem do Stínů. Neptej se mě, jak jsem to zdůvodnila, teď už je to jedno. Našla jsem Stíny, kde plyne čas o hodně rychleji než zde, takže jsem stačila během místních čtrnácti dní porodit a nějak se zotavit. Nechala jsem ho na vychování v klášteře Černých mnichů, jsou to slušní a pobožní muži, udělali co se dalo.“
„Počkej. Chceš říct, že mám syna a on žije? A to říkáš jen tak?“
„Prosila jsem tě, abys mne vyslechl až do konce. Jak jsem říkala na začátku, bohužel to není normální dítě. Několikrát jsem se na něj byla podívat a opat mi o něm pravidelně podává zprávy. Vzor ho bohužel ovlivnil natolik, že není normální. Čas tam plyne trochu rychleji, teď je mu tak pětadvacet let. Bohužel rozum má jako tří nebo čtyřleté dítě. Má úžasnou paměť na nejrůznější věci, ale nedokáže se sám obléknout, najíst. Nerozumí světu kolem sebe, je neuvěřitelně dětinský a náladový. Nikdy se nedokáže postarat sám o sebe. To by ale tak nevadilo, mniši by se o Maxe postarali.“
„Tak Max? A co tedy chceš ode mne? Mám se jít za ním podívat, nebo co?“
„Ne tak přesně. Někdo ho musí s kláštera odvést a něco s ním udělat. Max začal provádět divné věci a mniši se ho začali bát. Má ohromné magické schopnosti. Dokáže zhmotňovat své představy. Nedávno zemřel jeho vychovatel, otec Fabio. Jaké bylo překvapení všech, když se druhý den po pohřbu objevil v Maxově pokoji a o ničem nevěděl. Upozorňuji, že pohřbívají žehem a mají šedesát svědků na to, že tělo Fabia bylo spáleno. Max jenom prohlásil, že si ho přál. Dokáže přivolat bouřku, sníh a nebo třeba sucho. Když spí, levituje nad postelí. A tak podobně. Minulý týden jsem dostala naléhavou zprávu, že ho mám odvést, už s ním odmítají žít. Merline, já se ho také bojím. Je natolik ovlivněn Vzorem, že to snad ani není normální bytost. Kromě toho se ho nejspíš Vzor pokusí získat pro sebe. Čekala jsem to celé roky, ale neměl příležitost. Teď určitě vyrazí do útoku, cítím to. Mám takový špatný pocit, je to určitě záležitost několika nejbližších hodin. Musí se něco podniknout a hned.“
Zamrazilo mne v zádech. To nebyla dobrá situace. Coraliným instinktům, alespoň co se týkalo Vzoru, šlo většinou důvěřovat. A už delší dobu byl opravdu podezřelý klid.
„Dobrá, něco provedu. Ale jak se tam dostanu?“ Zaváhala. „To nevím. Zavedla bych těm, ale nemohu se vytratit na tak dlouho. Za dvě hodiny začíná slavnostní večeře a tam musím být. Rinaldo má ještě nějakou práci a přijede až zítra, takže zastupuji Kašfu. Nemohl by tě tam donést ten tvůj stroj, Cyklický Fantom?“
Cyklický Fantom byl původně počítač, který jsem postavil na dost nepřístupném místě. Zamýšlel jsem ho využít jako kartotéku, nebo takový živý Trumf, který by mi usnadňoval život. Bohužel, či spíš naštěstí, se z něj stala velmi brzy samostatná osobnost, a to velmi svébytná. Časem ovládl využívání veškerých energií Stínů a vložil se do bitvy mezi Vzorem a Logrem. Nakonec pro mne v závěrečném souboji mezi mnou a mým nevlastním bratrem Mandorem spolčeným s mou matkou Darou, které přímo podporoval Logrus, vybojoval trůn. Před několika dny ale dost ošklivým způsobem zasáhl do mého soukromí a já mu nařídil, aby se ztratil. Od té doby uraženě blokuje svůj Trumf a já mám tolik hrdosti, abych se nedoprošoval. Zkrátka pokud nepůjde zrovna o život, s Cyklickým Fantomem nemohu počítat. Něco mne ale napadlo.
„Neboj se, mám nápad. Omluv mne u té večeře a vyřiď Vialle, že do zítřka se určitě vrátím a že ta kouzla budou. Slibuji.“
Cestu jsem znal dobře, ale byla nepříjemná jako vždy. Bylo nutné přejet poušť a přejít hory. Samozřejmě foukal silný vítr a zkratka přes Stíny také nefungovala. K druhému Vzoru, vytvořeném mým otcem Corwinem před mnoha lety, jsem dorazil až za tmy. Corwin mě už čekal.
„Věděl jsem, že přijdeš. Něco se děje. Amberský Vzor vyslal někam hodně daleko svého ducha, odčerpává z prostoru velké množství energie,“ varoval mě.
„Vím, kam asi šel. Potřebuji přenést na jedno místo. Pomůže mi?“ ukázal jsem na Vzor přede mnou.
Duch Vzoru se usmál.
„Samozřejmě. Nepřeje si žádnou další válku. Jen pojď. Ale mohl by ses za mnou přijít podívat i někdy jindy, nejen když mne potřebuješ.“
Jen jsem mu stiskl ruku a vstoupil na Vzor. Snažil jsem se nezaváhat, ale kdybych tvrdil, že jsem neměl strach, nebyla by to pravda. Když uděláte první krok, nezbývá než stále jít dál. Je to těžké, ale zastavit se znamená zemřít.. Jedna noha, druhá noha, jen dál. Plameny nejprve jen olizují kotníky, ale postupně přidávají na intenzitě. Také odpor vzrůstá. První Závoj se překoná snadno, pak už je to horší. Oheň šlehá až k pasu, druhý Závoj. V tuhle chvíli si vždy říkám, že to už je snad naposledy, nikdo mne už nikdy do Vzoru nedostane. Že já vlastně nemám zapotřebí dělat takové věci. Ale pak je tu zatáčka a blížím se k závěru. Musím stále jít! Za sebe! Za Coral, i když mám na ní pořádný vztek! A i za to dítě! Najednou úleva a byl jsem uvnitř. Zdálo se mi, že se Vzor třepotá spokojeností. Corwin na mne zamával, pak mě to ofouklo a stál jsem na trávníku před velkou zdí.
Tady byl také večer. Smrákalo se a na obloze vycházel obrovský nazelenalý měsíc v úplňku. Obloha byla bezmračná, plná hvězd a poklidnou atmosféru jen doplňoval vzdálený zpěv mužského sboru. Znělo to jako chorál. Vydal jsem se tedy podél zdi v naději, že objevím nějaký vchod. Asi po sto metrech jsem měl štěstí. Ve zdi jsem si všiml malých dvířek. Byly ovšem kovové s velkým zámkem. Neměl jsem náladu se zdržovat a tak jsem použil malé kouzlo, které jsem měl v zásobě. Dveře se se skřípotem otevřely. Prolezl jsem na druhou stranu. Stál jsem v obrovské, dobře udržované zahradě se spoustou stromů a keřů. Přede mnou vedla úzká pěšinka k velké budově, ze které se ozýval ten zpěv. Rozhlédl jsem se, nikde nikdo a tak jsem se po ní opatrně vydal. Došel jsem až budově. Jedno okno v přízemí bylo lehce pootevřené. Uvnitř tma a ticho, tak jsem tam vlezl.
Sáhl jsem do kapsy a vytáhl baterku. Měla už slabou baterii, ale snad ještě chvilku vydrží. Rozsvítil jsem ji a rozhlédl se po místnosti. Stál jsem v rozlehlém pokoji, nejspíš v ložnici. Napočítal jsem asi třicet lůžek a několik velkých truhel. Rychle jsem je prohledal, kromě jakýchsi černých hábitů a pár kousků spodního prádla v nich nic nebylo. Navlékl jsem tedy jeden hábit přes šaty a vydal se na chodbu. Možná budu mít štěstí a brzy najdu to, co hledám.
Chodba byla dlouhá a pustá. Na zemi obrovské dlaždice a na stěnách stojany s hořícími loučemi. Zhasl jsem tedy baterku. Zpěv zněl zprava, tak jsem se tam vydal. Po chvíli jsem stanul před velkými dveřmi a malým schodištěm po straně. Vyběhl jsem po něm a náhle se ocitl na prostorné galerii. Pode mnou se prostírala rozlehlá hala plná mužů v černých oblecích. Přistoupil jsem k zábradlí a opatrně se podíval dolů. Muži pode mnou tančili, či spíše se pohupovali, za zvuků zpěvu, podivné hudby a soustavného bubnování. Vypadalo to na jakýsi náboženský obřad. Obličejem byli obráceni k malému pódiu, kde seděli dva muži v křeslech. Hudebníci a zpěváci byli nejspíš někde pode mnou, neviděl jsem je. V jednom rohu jsem rozeznal skupinku dětí, nejspíš chlapců. Klášter tedy opravdu fungoval jako penzión. Zkoušel jsem rozeznat slova písně, ale nedařilo se mi to, byl to pro mne zcela neznámý jazyk. Poslouchal jsem tak deset minut a už jsem chtěl odejít, když jeden muž na pódiu povstal a hudba rázem utichla. Stáhl si kápi z hlavy a já si nemohl nevšimnout dlouhých bílých vlasů a obrovských řezáků čnících z pusy. Tak nějak jsem si představoval typického upíra z Hollywoodských filmů. Muž se uklonil a pronesl něco v neznámé řeči. Dav zajásal. Povstala i druhá postava z křesla a ve mně by se v tu chvíli krev nedořezal. Ten upír totiž prohlásil v jazyce Thari, snad jen s malým přízvukem:
„Představuji vám našeho hosta, lorda Chaosu a vnuka samotného Oberona, Merlina z Chaosu.“
Muž si stáhl kápi a já s úžasem zíral na sebe sama, jak stojím pár metrů pode mnou a kynu davu.
Rychle jsem se stáhl dál od zábradlí, aby mne nezahlédl. Myšlenky se ve mně honily o závod. Další slova ze zdola však přinesla vysvětlení.
„Tohoto slavného muže posílá mecenáška našeho kláštera, ctihodná Coral z Kašfy. Zúčastní se modlitby měsíce a předá klášteru cenný dar.“
Merlin dole na pódiu se lehce poklonil.
„Zdravím vás, bratři. Coral mě také pověřila jistým úkolem. Dostala zprávu, že se už dále nechcete starat o vašeho svěřence Maxe, jehož výchovu jste měli v minulých letech na starosti. Dobrá, nezlobí se na vás. Ještě dnes po obřadu ho odvedu. Ale nechápu, proč se slavnosti také nezúčastní. Přiveďte ho.“
Rozpačité ticho bylo vystřídáno bouřlivým potleskem a voláním. Coral měla pravdu. Mniši byli celí šťastní, že se Maxe zbaví.
Rozhodl jsem se rychle jednat. Vzor si vytvořil mou kopii a snaží se získat Maxe pro sebe. Netušil jsem proč, ale doufal jsem, že bude bojovat jen pomocí duchů a do přímého boje se sám nevloží. Cyklický Fantom mi neuvěřitelně scházel. Potichu jsem tedy seběhl po schodech a počkal, až dveřmi na chodbu vyjde čtyřčlenná skupinka mnichů. Stál jsem nehnutě, dokud neměli dostatečný náskok, pak jsem stáhl kápi z hlavy a rozběhl se za nimi. Uslyšeli mé kroky a překvapeně se obrátili. Já byl asi ten poslední, koho za sebou čekali běžet.
„Něco se děje, pane?“ zeptal se nejodvážnější z nich. Narozdíl od muže z bílými vlasy byl černý a kudrnatý, ale jinak také nefalšovaný upír.
„Chci jít s vámi, musím s ním mluvit dříve, než bude předveden k obřadu. Opat na nás počká,“ pronesl jsem co nejvážněji.
Rozpačitě přikývli a zrychlili krok. Zdálo se, že se mne bojí. Chodba několikrát zatáčela a jednou jsme stoupali po schodech. Nakonec ukázali na jedny dveře.
„Tady žije, pane,“ pronesl jeden.
„Dobrá, počkejte na mě. Dovnitř půjdu sám.“
Muži se postavili do pozoru a já vešel dovnitř.
Když bych řekl, že jsem byl na setkání překvapen, lhal bych. Bytost, která mě čekala vevnitř, se málo podobala člověku. Já také dokáži měnit podobu, ale přece jen jsem byl vychován k tomu, abych udržoval jakýsi stálý tvar. Můj syn mi připomínal něco mezi mnou, hromádkou bramborové kaše a létajícím talířem. Když mě uviděl, z velkou námahou se přetvořil v něco, co mělo hlavu a dvě nohy. Zadíval jsem se mu do očí, tam se vše pozná nejlíp. Netečný pohled mne přesvědčil, bohužel, Coral měla pravdu, Byl zcela šílený.
„Ahoj Maxi. Víš kdo jsem?“
Podíval se do rohu pokoje. Leželo tam fotoalbum. Na jeho pokyn přelevitovalo ke mně a otevřelo se na stránce s mojí fotografií.
„Merlin z Amberu,“ zašeptal.
„Jak to děláš? Kdo tě to naučil?“ zeptal jsem se užasle. Takhle jsem dokázal hospodařit s energií okolí jen pomocí Logru a nebo později hrotenu.
Zadíval se na mne vyčítavě.
„Otec Fabio říká, že to nesmím dělat. Ale já to dělám rád. Také mi to budeš zakazovat?“ fňukl.
Nevěděl jsem, co na to říct. Taková moc je nesmírně nebezpečná v rukou toho, kdo ji neumí využívat. Z tohoto hlediska bylo dost nerozvážné nechávat ho za dozoru mnichů, kteří evidentně čaroději nebyli. Vytáhl jsem balíček Trumfů a zalistoval jimi. Potřeboval jsem někoho důvěryhodného, a na druhou stranu zase ne moc zvědavého. Neměl jsem moc na výběr, v ruce mi zůstala jen karta Rinalda. Když mu neřeknu, kdo je Max zač, bude snad všechno v pořádku. Ozval se hned.
„Ahoj Merle, co se děje?“
„Potřebuji k tobě, přitáhni mě.“ Na nic se neptal a natáhl ruku. Já napřáhl tu svou k tomu neštěstí vedle mě.
„Maxi, chytni se mě, jdeme.“
A tak jsme se ocitli, k mému nepříjemnému překvapení, v Pevnosti čtyř světů, před užaslým pohledem Rinaldovy matky Jasry.
Seděla u slavnostně prostřeného stolu a tvářila se nevlídně.
„Dobře víš, Merline, že jsem tě sem nikdy nezvala. A navíc s něčím takovým,“ ušklíbla se na mého společníka.
Já si jí nevšímal a obrátil se k Maxovi.
„Chlapče, mohl by ses proměnit v něco civilizovaného. Abys vypadal asi jako já,“ domlouval jsem mu.
Jeho velké oči se na mě zadívaly nechápavě, ale pak se začal snažit. Za chvíli vedle mne stála má vlastní kopie.
„Ale ne úplně stejně. Cožpak ty nemáš nějaké své oblíbené tělo?“ zaúpěl jsem.
Max se na mou výtku rozplakal se. Začal jsem ho chlácholit. Rinaldo se nepochybně bavil a Jasra jen vrtěla hlavou. Konečně se Max uklidnil a zkusil to znovu. Teď stál přede mnou zase ten upír, kterého jsem viděl řečnit na pódiu.
„Opat Farbo,“ řekl hrdě.
Vzdychl jsem a pochválil ho. Pak jsem se otočil k ostatním.
„To je Max. Nesmí se dostat do rukou Vzoru. Myslel jsem, Luku, že bys mi mohl, pomoci.“
„Jé, ta paní je hezká. A ty barevné šaty. Já mám rád barevné šaty, ale nesmím je nosit,“ prohlásil Max, poklekl a začal osahávat Jasře sukni.
Snažil jsem se ho zvednou, ale odstrkoval mne. Zdálo se, že šaty jsou pro něj důležitější než já. Mávl jsem tedy rukou a nechal ho. Radši jsem se pokusil Rinaldovi vysvětlit situaci tak, aby mi pomohl a nic nepochopil.
„Je částečně pod vlivem Vzoru. Ten se ho sna-ží unést, jak jsem pochopil. Sebral jsem ho přímo mému dvojníkovi pod nosem. Problém je, že ten-hle mladík ovládá instinktivně magii, takže nikdo netuší, co vyvede. Potřebuji nějakého čaroděje, který by ho ohlídal, než skončí ta sláva v Amberu a já nevymyslím, co s ním. Nenapadá tě nic?“
Rinaldo se podrbal na hlavě.
„A co Fantom?“
„Trucuje. Musel bych k němu a to je záležitost na několik hodin. A jestli nepřijdu na Amber, Vialla se děsně naštve.
„Na Amberu je teprve něco před půlnocí. Kdybys hned vyrazil, do rána bys to stihl. Cyklický Fantom je sice urážlivý, ale nikdy by tě nenechal na holičkách. Sice jsem už chtěl právě odejít, ale jestli je to tak nutné, pohlídám ti ho do rána. Ale pak musím také na slavnost.“
Zdálo se to jako ta nejlepší nabídka, kterou jsem mohl v tu chvíli dostat, proto jsem se chystal souhlasit. V tom mě ale Jasra příjemně překvapila. Zvedla Maxe, který se na ni culil jak na svatý obrázek, a nabídla se.
„Jestli chceš, nech ho nějakou dobu tady. Nemám co na práci, postarám se o něj. Rinaldo může klidně vyrazit hned a ty si, Merline, vyřiď co potřebuješ a stav se, až ta sláva skončí. Pomocí energie z Fontány zvládnu každého samozvaného kouzelníka.“
Rinaldo přikývl, jako že mohu jeho matce věřit a tak jsem neprotestoval.
„Pozor ale na dvojníky,“ varoval jsem ji.
Jen se usmála. Rozloučil jsem se tedy s Maxem, půjčil si koně a vydal se přes Stíny do jeskyně k Cyklickému Fantomovi.
Jako vždy jsem si nadával, že jsem ho postavil na tak nepřístupném místě. Každou chvíli jsem ho zkoušel volat Trumfem, ale neozýval se. Lopotil jsem se několik hodin a už jsem byl dost unavený, když jsem se konečně dostal do krajiny, kde Fantom přebýval. Vykašlal jsem se na své zásady a sáhl si vyhledávacím kouzlem do Stínu pro dýchací přístroj. Nevím, jestli už jsem vám líčil zvláštnosti místní krajiny, ale bez potřebného vybavení tam člověk nepřežije. Vždy to byly jen samé kopce a údolí. Dole jedovatý plyn a nahoře zase končila atmosféra tak třicet metrů nad zemí, tudíž pod vrcholky. Do toho neustálé otřesy půdy a výlevy lávy. Nebylo by to příliš vhodné místo pro dovolenou. Konečně jsem se dostal k pláni před fantomovou jeskyní. Vydrápal jsem se na kopec a nevěřil vlastním očím. První věc, která mě překvapila, bylo opravdové vlakové nádraží. Nízká budova a rozsáhlé kolejiště. Jen tak tak jsem uskočil před obrovským jedoucím vlakem. Stačil jsem si jen všimnout, že v kabině strojvůdce nikdo není. Nad fantomovou jeskyní ústil velký tunel, koleje zatáčely i po úpatí kopce. Další souprava přijela zprava a zastavila se před semaforem. Po chvíli zhasla červená a rozsvítila se zelená. Vlak se opět rozjel. K čemu to všechno je určeno, jsem nechápal. Ale jedno bylo jasné. Jediný, kdo to všechno mohl postavit, byl Fantom sám. Naštvaný a unavený jsem začal křičet.
„Fantome, co to tu vyvádíš?“
V mžiku byl u mne. Světelný kruh přede mnou zablikal.
„Ahoj tati, co tu děláš? To mělo být překvapení pro tebe, jenže to ještě není hotové. To má být na usmířenou.“
„Nádraží? K čemu je ti tady nádraží?“
„To není jen jedno nádraží. Mám tu po okolí už čtyři. A páté buduji. Dá to dost práce sem přemístit všechny ty věci. Čím jsou větší, tím méně se mi to daří. Ale už mám šest vlaků. Hele, teď jeden přijede z tunelu. Myslel jsem, že se ti to bude líbit.“
„A proč by se mi to mělo líbit?“ žasl jsem.
„Když jsi mě programoval, získal jsem část tvé osobnosti. Takže dobře vím, že jsi ještě na škole na Zemi vždycky chtěl velké kolejiště a nikdy jsi neměl čas si ho pořídit. Tak jsem si říkal, že když ti ho vybuduji tady, přijdeš si sem s ním někdy pohrát. Jsem pořád tak sám a ty se zlobíš, když chci být s tebou. Jenže jsem zjistil, že je nesmírně komplikované všechny ty vlaky řídit. Sestavil jsem si grafikon a jezdím podle něho. Je to zábavné. Jé, podívej, stopětka už nabrala zpoždění, zatím co se s tebou tady vybavuji. Promiň.“
A Fantom odsvištěl. Nevěděl jsem, co mám dělat, abych se nezačal smát. Osamělý počítač, to se povedlo. Nikdy si za ta léta neztěžoval. Ale budu mu muset vysvětlit rozdíl mezi malými modely a skutečnými vlaky.
„Podívej, Fantome, mám vážný problém. Potřebuji tvou pomoc. A vůbec není hezké, že blokuješ Trumf,“ snažil jsem se ho přivést zpět do reality.
„Tati, jen ještě pár hodin. Musím to dodělat a pak ti budu plně k dispozici. Vážně,“ přemlouval mě.
Chvíli jsem uvažoval. Když jsem se s Fantomem konečně domluvil, pár hodin už nehraje roli. Maxe zatím hlídá Jasra a já mohu na slavnost.
„Dobře. Přenes mě do Amberu a až se vyspím, zavolám tě. Ale přestaň blokovat Trumf, jasné?“
V tu ráno kolem mě zašumělo a já stál ve svém pokoji v Amberu.
„Ještě něco?“ svítil na mne můj povedený počítač.
„Jo. Podívej se do Pevnosti čtyř světů a zjisti, co dělá Jasra. A jestli se kolem nemotá nějaký duch Vzoru.“
Fantom byl pryč jenom chvilku.
„Všechno je v pořádku. Nikdo na obzoru, jen Jasra čte pohádky nějakému starému upírovi. Kdo to je?“
Uklidněný jsem Fantoma propustil a padnul do postele. Bylo něco k ránu.
Za pár hodin už jsem seděl u snídaně. Z mích příbuzných nechyběl skoro nikdo a navíc tu bylo i několik delegací z okolních království. Zamával jsem na Luka a Coral, bohužel nebyla příležitost s nimi nenápadně promluvit. Než začal první chod, přiběhl do jídelny velitel stráže.
„Pane, děje se něco divného. Nějaké bytosti začali rozkopávat Kolvir.“
„Bytosti?“ podivil se Random.
„Ano, pane, něco jako trpaslíci. Ale oni vypadají tak zvláštně, jako namalovaní. Ptal jsem se paní Fiony a ta tvrdí, že jsou od nějakého Disneye a že se na to máte jít všichni podívat.“
A tak jsme se houfně vydali za trpaslíky. Byla to čistá pravda. Disneyovští trpaslíci rozkopávali kreslenými krumpáči kolvirskou hlínu a zpívali Hej hou, hej hou.
„Co to děláte?“ zeptal se jich Random anglicky.
„Kopeme diamanty,“ odvětil vážně Stydlín a zrudly mu uši.
„To je skvělé,“ bavil se Random. „Ale tady zůstat nemohou,“ ukázal na davy zvědavců okolo.
A tak muži z hradní stráže zatkli trpaslíky a odvedli je do hradu.
„Bydlím kousek od Disneylandu. Až pojedu domů, vezmu je s sebou a vysadím je tam,“ nabídla se Fiona. Random rád souhlasil a pobaveně potřásal hlavou.
Trpaslíci šťavnatě nadávali a my se pobaveni vraceli domů. Zasedli jsme opět k plnému stolu a chystali se jíst. V tom se do jídelny přiřítil další člověk. Byl to nejspíš někdo z vesnice.
„Na molu sedí Sirény a zpívají. Skoro celé město je tam a nikdo se nechce hnout!“ volal.
„A jak vypadají?“ zajímal se Random.
„No, napůl ženy, napůl ryby. Já jsem si zacpal uši a utíkal pryč, ale kdo je chvilku poslouchá, nemůže se odtrhnout. Prosím vás, zbavte nás jich.“
To už bylo vážnější.
„Odysseus si zalil uši voskem,“ navrhoval Martin.
„Brr, to muselo bolet,“ otřásla se Vialla.
„Tak co budeme dělat?“ zeptal se Julián.
Random se po nás tázavě zadíval.
„Ty jsi král, rozhodni,“ vybídla ho Fiona.
Bylo vidět, že se docela baví. V jednu chvíli na mne mrkla, jako že ví, kdo za to může. Marně jsem dělal posuňky, že s tím nemám nic společného. Nevěřila.
„Dobře. Martine, půjč mi přehrávač. A nějaké cédéčko, s něčím poslouchatelným,“ rozhodl Random.
Martin se stále živil provozováním hlučné hudby, i když už dávno přestal nosit barevné pankáčské číro. Občas si ještě zabubnoval, ale po rozpadu jeho vlastní kapely se z něj stal velmi schopný a uznávaný producent.
„Mám tu skvělou nahrávkou našeho posledního koncertu. To určitě přeřve i ty nejhorší Sirény,“ nabídl Martin.
„A ještě chci činely,“ rozhodl Random.
Pak jsme jen s úžasem zírali, jak ctihodný král se sluchátky na uších kráčí pěšky do města, buší do činel a zpívá. Docela mu to šlo.
„To bych chtěla vidět. Jenže nechci být chycena Sirénou“ zatoužila Fiona.
Podíval jsem se na svou tetu s úsměvem.
„Jestli chceš, mám drobné kouzlo, po kterém tě zaručeně nezmámí,“ nabídl jsem se.
„Tak proč jste ho nechali tak šaškovat?“ podivil se Martin.
„Má narozeniny, tak ať se vyřádí,“ usmál jsem se.
Martin polkl. „To je pravda.V tom případě jdu taky.“
Ostatní odmítli, takže jsme s Fionou a Martinem vyrazili za Randomem sami. Bylo zajímavé procházet liduprázdným městem. Pouze před hospodou seděl hluchý žebrák.
„Alespoň je vidět, že nesimuluje,“ pochválila ho Fiona. Její hlas zněl podivně dutě a skoro jsem jí nerozuměl.
„Hele, to kouzlo vydrží jen dvacet minut. Doufám, že je Random do té doby zažene,“ upozornil jsem je.
Hodili po mě výhružnými pohledy. Naštěstí to Random stihl. Už jak se blížil k molu, lidé se po něm začali se zájmem dívat. Tedy spíš po randálu, co vyváděl. Mé kouzlo nám trochu posunulo vní-mání, takže jsme božský zpěv sirén slyšeli jako občasné vykvíknutí. Každopádně když mořské panny uslyšely Randoma zblízka, jedna po druhé zmlkly. Já se jím ani nevidím, kdyby někdo vám mlátil před obličejem činely, taky by se vám to nelíbilo. Random s dobrou náladou každou poplácal po zadečku a sešoupnul je do moře. Vypadaly znechuceně a plavaly pryč. Mezi tím se začali probírat z transu lidé. Když zjistili co se stalo, zvedli Randoma na ramena a vítězoslavně ho nesli zpět do hradu. Vmáčkli jsme se také do davu a hlídali ho. Naštěstí to nebylo potřeba, nikdo na Randoma atentát spáchat nechtěl. Říci, že můj strýc byl nadšený, je slabé slovo. Svůj boj se Sirénami probíral ještě u oběda.
Vialla také podlehla všeobecnému přesvědčení, že vítané rozptýlení mám na svědomí já, takže se už o zábavných kouzlech na oslavu nezmínila. Všechno bylo skvělé, takže jsem chtěl nenápadně odtáhnout někam do ústraní Coral, abych jí popsal vše, co jsem zatím podnikl. Jenže pak zase někdo přišel s poplašnou zprávou.
„V jeskyních Kolviru se objevil drak! Chce princeznu, nebo začne pustošit hrad.“
Tentokrát se na mne vrhli všichni. Marně jsem přísahal, že tohle opravdu na svědomí nemám.
„Podívej, trpaslíky a Sirény beru, ale drak by mohl někomu ublížit. Rychle ho zruš, nebo se naštvu,“
poručil Random. Za okny se zatmělo a okolo hradu přeletělo zelené monstrum. Pak se ozvalo hlasité zakašlání a praskavé zvuky, načež přiběhli sloužící, že drak podpálil svým dechem severní část střechy. Zatímco všichni kolem běželi hasit, Random se mračil stále víc.
„Dělej, ať už je pryč.“
„To je jen varování. Chci princeznu, nebo vás zničím,“ burácel zvenku hlas.
„Cyklický Fantome,“ zařval jsem a lovil Trumfy.
„Tady jsem, tati, co potřebuješ,“ objevil se naštěstí hned.
„Můžeš ho někam přesunout?“ zeptal jsem se.
„To nejde, je moc velký. Neobešlo by se to bez následků,“ bránil se.
„Tak mi rychle sežeň samopal a pár nábojů s tím červeným práškem, co tady funguje. A pokud to bude obsahovat nějaké stříbro, tím líp. A taky azbestový oblek. A hlavně dělej,“ zařval jsem.
„Když tak hezky prosíš,“ utrousil Fantom.
Trvalo to dobrých deset minut a já začal nervóznět. Mezitím palácová stráž zkusila vystřelit pár šípů, ale drak neměl na žerty náladu. Málokterý lučištník se pokusil o druhý výstřel, Vialla je s nejrůznějšími popáleninami shromažďovala v jídelně. Stačil jsem si v té rychlosti připravit jen dvě útočná kouzla, na obranné nezbyl čas. Konečně se Fantom vrátil. Rychle jsem si navlékl stříbrnou kombinézu s velkou helmou a tázavě se zadíval na hadice, které z ní vedly.
„Kyslík u toho nebyl, tak promiň,“ omlouval se.
„Bude ta princezna a nebo mám pokračovat?“ řval venku drak.
Vyběhl jsem rychle po schodech se samopalem v náručí. Všichni mi ochotně ustupovali z cesty. Bušilo mi srdce a začalo mi být v kombinéze horko. A to jsem byl ještě dost daleko od plamenů.
Jak se asi musí cítit všichni správní akční hrdinové, napadlo mě. Nezáviděl jsem jim. Pak jsem stanul na střeše. Uhnul jsem první dávce plamenů, která proletěla těsně kolem mne a ožehla mi levou ruku. Trochu jsem se rozkročil a pevným krokem se vydal směrem k drakovi, který visel ve vzduchu pár metrů přede mnou. Vypadalo to, že nevěří vlastním očím. Nadechnul se a otevřel tlamu. Vypustil jsem své první kouzlo. Přede mnou prudce poklesla teplota. Drak se rázem ojínil a zakašlání se změnilo v chropot.
„Tumáš, bestie,“ zařval jsem zpoza přilby a pokropil ho dávkou ze samopalu. Fungovalo to. Z obludy odpadávaly kusy masa. Cítil jsem se božsky. Když jsem usoudil, že má dost, zastavil jsem střelbu - kromě toho mi také došly náboje a já neuměl vyměnit zásobník - a použil jsem druhé kouzlo.
Drak ztěžknul, mávání drobných křídel ho neudrželo ve vzduchu. Zaúpěl a s křupnutím dopadl před hradní bránu. Stráže chvilku počkaly, až se ohřeje a vyrazily na něj ze sekerami a meči. Já se vrátil zpátky dovnitř a zapadl do prvního volného pokoje. Tam jsem ze sebe serval kombinézu a zavolal Fantoma. Měl jsem všeho plné zuby.
„Tati, na něco jsem přišel. Když se dívám pozorně, nemohu si nevšimnout, že ten drak dočerpával energii ze Stínů. A tady na Amberu to musela být pořádná dávka. Míří to jako od paní Jasry.“
„Chceš říct, že toho draka na Amber poslala Jasra? Proč by to dělala?“
„Já nevím, jestli zrovna Jasra. Ale odtamtud to šlo. Když ten drak chcípnul, spojení se zrušilo.“
„Zanes mě, prosím, do Pevnosti čtyř světů,“ požádal jsem.
Jasra se mě lekla.
„Sakra, Merline, nemáš trochu vychování? To nemůžeš použít Trumf, co kdybych se zrovna třeba převlékala?“
Nechal jsem to bez odpovědi. Jasra se ráda promenádovala co nejméně oblečená a že by se právě přede mnou styděla, bylo dost nepravděpodobné .
„Co dělá Max?“ zeptal jsem se naštvaně.
Usmála se.
„Nejdřív obdivoval Fontánu. Nevím jak, ale začal si povídal se starým Sharuem. Poslyš, ten chlapec má úžasné nadání. Ukázala jsem mu pár jednoduchých kouzel a on je po mě zopakoval. Bez přípravy! Kdyby byl v pořádku, byl by to mocný kouzelník. Pak se najedl a chtěl něco pořád vyprávět. Mám tady spousty dětských knížek, ještě po Rinaldovi, pár jsem mu jich přečetla. Je tak úžasně naivní, všechno chtěl podrobně vysvětlovat. Také mě prosil, abych mu vyprávěla o Amberu. Teď spí. Jo, a žádného dvojníka a nebo ducha jsem tu neviděla.“
Zadíval jsem se na knížky na stole. Zaujala mě ta horní, kreslené Disneyovské příběhy. Začínalo to Sněhurkou. Druhá knížka byla Dobrodružství námořníka Sindibáda a třetí princ Bajaja. Stačilo mi to.
„Jak tak koukám, všechno to nadělení v Amberu způsobil nejspíš on,“ ozval se Cyklický Fantom.
No jo, zase je chytrý.
„Jaké nadělení?“ zajímala se Jasra.
„Nemělas mu vyprávět o Amberu, chlapec má moc bujnou fantazii,“ zamračil jsem se na ní.
„Jak tak o tom přemýšlím, mohl jsem ten tok energie odblokovat,“ oznámil Fantom.
„Tak proč jsi to neudělal?“ zaúpěl jsem. „Radši teď poraď, co s ním provedeme. Potřebuje stálý dozor. A taky nějakou stráž na obranu před Vzorem, i když myslím, že k přímému útoku se neodváží. Máš nějaký návrh?“
„Tak já si ho vezmu na starost sám. Vzoru se nebojím a ohlídám i ty jeho zhmotnělé myšlenky. A kromě toho potřebuji nějakého dispečera. Zatím co ti pomáhám, doma mi všechny vlaky stojí. A to je škoda. Myslíš, že ho to bude bavit?“ ozval se Fantom s nadějí v hlase.
„Snad ano. Copak já vím, co se mu asi honí v hlavě. Ale Fantome, bylo by to jen dočasné řešení. Budu mu muset najít nějakou pečovatelku. Přenes si ho tedy k sobě i s tou postelí a hlavně nedopusť žádné zhmotnělé halucinace.“
Fantom spokojeně souhlasil a zmizel i s Maxem. Já se rozloučil s Jasrou a poděkoval jí. Jsem moc zvědav, co za tu svojí laskavost někdy bude chtít. Pak jsem se vrátil na Amber.
Ráno po snídani jsem se s Coral vytratil do zahrady. Nemohl jsem ani uvěřit, co se všechno stalo za posledních dvacet čtyři hodin. V krátkosti jsem jí své zážitky převyprávěl.
„A nepoznal Rinaldo nic? Jako co je Max zač?“ byla její první reakce.
Uklidnil jsem jí.
„A toho draka radši vezmu na sebe. Vynadají mně, ale nikdo nebude po ničem pátrat. A neboj se, než něco vymyslíme, Fantom se o něj postará. Ráno mi hlásil, že Max převzal kontrolu na dvěmi nádražími. Posílají si vlaky sem a tam.“
Coral se trpce usmála.
„Víš, asi to není to, co jsem čekala. Já doufala, že když ho poznáš, pochopíš, že ho musíš zabít. Já se snažila, hned jak jsem zjistila, co z něj vyrostlo. Ale nesvedu to. Zatím si na něm Jasra vybíjí babičkovské sklony, Fantom z něj má svou hračku a ty se cítíš jako samaritán. Nechápeš, že je jako časovaná mina? Vzor se domnívá, že z jeho pomocí vyhraje svojí nesmyslnou válku. A jednou ho dostane, to je jasné. Jestli to dokážeš, zab ho.“
Podíval jsem se na ní a posmutněl jsem.
„Nedokážu.“
k ZA 28
k Povídkám
k ZA
na start