Prolog
    Už toho měl právě tak dost.
    Poslouchat věčné poznámky o své divnosti, snášet tu jejich neochotu přijmout cokoliv odlišného, jejich nenávist k člověku, který si dovolil mít svůj vlastní názor, odlišný od toho, co se od něj očekávalo. Nesnažil se zapadnout do davu - začlenit se do kolektivu, jak by řekli oni - netoužil po splynutí s šedou linií průměrnosti. Neviděl jediný důvod, proč by měl.
    Nesnášel všechny ty vzorné studenty, co trávili celé dny memorováním se kdovíjakých nesmyslů a odsuzovali každého, kdo necítil potřebu být stejný jako oni. Nesnášel je a oni nesnášeli jeho.
    Nedokázal je pochopit a ani oni nechápali jeho. Prudce vstal a přerušil tak profesora v půli slova. Starý senilní historik, typický exemplář humanisty, jenom nechápavě zíral. Když ho viděl, jenom se utvrdil ve svém rozhodnutí. Tady stejně už nic nezíská. Tak proč trpět v obklíčení těch omezenců...? Ušklíbl se.
    Otočil se a uvědomil si, že se téměř všechny zraky upírají na něj. Jen se dívejte, myslel si trpce, třeba vám dojde, že jste mě k tomu dohnali právě vy. Vykročil. Rychle, aby si to náhodou nerozmyslel.
    Výrazy jeho spolužáků byly otrávené a znechucené. Jak typické! Co jiného by od nich taky mohl čekat? Nenávist a opovržení - to jediné, čeho se od nich mohl nadát. Samozřejmě.
    Jenom Klára se usmála, když se jejich pohledy střetly. Ta ho tolerovala aspoň natolik, že se kvůli němu přetvařovala. Kdysi si dokonce myslíval, že k němu cítí jistou náklonnost. Jak jen mohl být tak slepý... Její úsměv byl krásný jako vždy a na první pohled vypadal upřímně a vroucně.
    Trhnutím otevřel okno, vyšvihl se na parapet a vyskočil.
    Profesor začal cosi psát na tabuli. O šest podlaží níže se ozval tupý zvuk nárazu. Dvacet sedm hlav se opět sklonilo nad sešity.

1
    Když se to stalo poprvé, málem se z toho zbláznila. Ona, která vždycky dávala všem okolo najevo svůj flegmatismus a vyrovnanost. Trvalo jí dva týdny, než se dala jakžtakž dohromady.
    Tenkrát - bylo to patnáctého srpna a na ten den nikdy nezapomene - poprvé zemřel. Zabil se, když ho srazil náklaďák na přechodu. Ona stála vedle něj, o dva kroky stranou, a viděla zblízka, jak se smekl na mokrém chodníku a upadl pod jedoucí auto, v nočních můrách pak tisíckrát znovu a znovu viděla, jak tlustá pneumatika Dunlop přejíždí přes jeho hrudník, slyšela zvuk lámaných kostí...
    Tenkrát to považovala za tragickou nehodu. Dnes nepochybovala, že se Marek zabil sám. Že spáchal sebevraždu. První ve svém dlouhém životě.

   Týden zůstala doma, s nikým nemluvila, nebrala telefony, neotvírala dveře. Ležela v posteli a většinu dne i noci prospala. A když byla vzhůru, dívala se nepřítomným pohledem do stropu a viděla na něm zhroucené postavy, detailní záběry mladého, křehkého těla drceného deseti tunami váhy, soustředěné do tlaku na jedinou čtvereční stopu. Když s pláčem uhnula pohledem do strany, měla před sebou desítky plakátů herců a zpěváků, jeden vedle druhého, každý s jeho zakrvavenou tváří.
    Umřel jí kamarád. A ona byla tak blízko a přesto mu nemohla pomoci. Pronásledoval ji jeho poslední pohled, tak něžný i obviňující zároveň. Tehdy ji doháněl k zoufalství, teď už chápala.
    Dvaadvacátého někdo zazvonil u dveří a ona se odhodlala otevřít. Z pohledu na usmívajícího se, zdravého Marka se vzpamatovávala další týden.

   Nikdo mu neřekl, že spáchal sebevraždu a on sám si - jak snadno zjistili - nic nepamatoval. Tvářili se, jako by se nic nestalo. Nechtěli mu ubližovat a tak o jeho odlišnosti nemluvili.
    Pár měsíců se to dalo snést.
    Pár měsíců.

   Trvalo to už rok a za tu dobu se pokusil o sebevraždu celkem třikrát. Pokaždé úspěšně. Což bylo vlastně lepší. Kdyby se mu to nepovedlo, nezapomněl by. Takhle vůbec netušil, jaké problémy těm takzvaným svým bližním přináší...

2
    „Třeba do kina,“ řekl. „To bysme přeci mohli, ne?“
    Klára se usmála. Člověk, který mu byl asi nejblíž, dívka, s níž prožil mnohé příjemné chvíle. Byl si jistý, že i on je pro ni něčím podobným.
    „Proč ne.“
    Byla krásná. Tedy... pro něj. Možná měla trochu moc plochý hrudník, možná měla až příliš výrazný nos, trošinku hubenější tváře, než je žádáno... Možná. On si zvykl a líbila se mu.
    „Skvěle.“
    To odpoledne tedy šli do kina. Dokonce měli štěstí: dávali celkem slušný film, na který dlouho nezapomněli - on na nesmrtelného Highlandera, Klára na jeho křivě se usmívajícího představitele.
    Když film skončil a rozběhly se titulky, zůstali sedět v rychle se vylidňujícím kině.
    Kláře po tvářích stékaly slzy a Marek měl až po dlouhé době pochopit proč.

   O měsíc později - právě skončila škola a vypadalo to, že kus prázdnin stráví spolu - jí to navrhl. Ignoroval svíravý pocit kolem žaludku a udělal to. Tenkrát na předtuchy nevěřil a nevolnost připisoval svým předimenzovaným komplexům.
    „Mám tě rád, Kláro. Chtěl bych s tebou chodit.“
    Tak nějak to chtěl říct. Trošku moc na efekt, pragmaticky, vykalkulovaně, odtažitě? Ale ona jej pochopí. Vyšlo z toho čistě zmatečné blábolení, nehodné důstojnosti sedmnáctiletého muže. Inu, moc se mu to nepovedlo.
    Bylo 2. června, 15:46.
    O minutu později už věděl, jak výborní jsou s Klárou kamarádi.

   Ani ona - jediná, které byl bezmezně oddaný - se s ním nechtěla zahazovat.
    Nezajímaly ho důvody. Znal fakta a to stačilo.
    Nebál se - jako Klára - že zůstane na ocet. On si byl jistý.
    Bez budoucnosti.
    Nesnáší ji. Nenávidí. Jenže ona za nic nemůže. Prostě... jen nemá ty správný parametry.
    Prohrál svůj boj. Základní jeho vlastností je nedostatek konkurenceschopnosti. A konkurenceschopnost je jedinou skutečnou hodnotou. Jedinou, která má v životě nějaký význam. A jeho vlastní neschopnost a blbost odsoudila až k druhé nebo třetí lize. Ne osud, nebo nepřízeň okolí; jen jeho vlastní neschopnost. Vlastní neschopnost.
    Vybral si populární Suicider Bridge, Nuselák. No uznejte: podřezat si žíly v zapadlé uličce přeci nemělo ten správný efekt.

3
    Šli spolu po nábřeží a povídali si.
    Bála se, že se s ní rozejde. Že o její přátelství nestojí. Chápala by to. Ale Marek se tvářil jakoby nic. Časem jí došlo, že si nepamatuje ani na své vyznání lásky. Zapomněl. Zapomínal všechna traumata, která by mohla vést k touze po smrti. Samoopravný mechanizmus. Tak by to nazval on. Neúčinný, musela by dodat Klára.
    Věděla, že zanedlouho jí znovu vyzná lásku. A pak znovu. A znovu.
    „Nechápu je,“ říkal právě a ona ho opět začala vnímat. „Když se chtěj zabít, proč tím obtěžujou i normální lidi? Ať se otrávěj práškama nebo tak nějak, ale proč se proboha předváděj? Kdo je na to zvědavej?“
    Vyrazil jí dech. Opět ten hrubý, nechutný cynismus, který na něm vyloženě nesnášela. Jenže tentokrát musela přiznat, že takhle to chápe spousta lidí. Hlavně jejich spolužáci.
    „Kláro? Děje se něco?“
    Potřásla hlavou. „Ale nic.“
    Usmála se na něj. Poněkolikáté od té prokleté soboty si všimla, že se na ni nějak divně dívá. Lehce - zatím opravdu jen lehce - ji znervózňovalo, co všechno si asi prohlíží. Neuvažovala o tom, jaké by mohly být jeho představy. Výplody fantazie zamilovanýho kluka.

   Někdy je nevědomost pravým požehnáním.
    „Miluju tě, Kláro.“
    Už je to tu zase. Nedá si pokoj. Neukojenej zvrhlík, přesně jak to o něm říkal její otec.
    „Víš... Já tě mám taky ráda...“ Hlavně opatrně, holka. Chceš ho přeci odnaučit ty sebevraždy, ne? Máš ho příliš ráda na to, aby ses mu nepokusila pomoct. „Ale...“ (Opatrně!) „...mezi mít rád a milovat je rozdíl...“ A bylo to.
    Viděla, jak mu to postupně dochází. Od prstů levé ruky, nahoru, nahoru, přes rameno, po vystouplé žíle až k lícní kosti a pak ještě o kousíček výš, do mozku. Navzdory očekáváním neexplodoval. Oddechla si.
    „Já... Strašně moc pro mě znamenáš. Jsi nejlepší kamarád, jakého mám...“
    Neposlouchal ji. Utíkal a v očích měl nenávist.

   Nakonec se jí podařilo mu to říct. Na třetí pokus.
    Zdálo se, že se se skutečným stavem věcí smířil velice snadno. Žil už půl roku bez přerušení. V kuse. Jenom snad... Dřív byl od pohledu šťastný. Teď dokázal být veselý, milý, ale i nechutný a nesnesitelný - to druhé stále častěji a častěji. Šťastného ho ale už neviděla.

   Marek si - aniž by o tom ovšem Klára tušila - musel nekriticky přiznat, že se přetvařuje skutečně dokonale. Když ho posílala někam, byla tak milá a okouzlující, že zavrhl svoje myšlenky na sebevraždu. Nestálo mu to za to. Řekl jí, a vyznělo to dost jako omluva, že mu de facto nejde o fyzickou stránku věci, že jen chce být s ní. Ona řekla, že to pak ale není láska a smála se mu, on prohlásil, že to není ani přátelství. Obě strany si stály za svým a obě byly v podstatě spokojeny.
    Jo; to bylo jedinkrát, co jí chladně, vypočítavě, vědomě lhal.

   Vždycky, když ti provedou nějakou sviňárnu, tak se pak chtěj kamarádit. Přesně jak to říkal ten chlápek z Hvězdný pěchoty.
    Chápal, že si ho nepustí na tělo. A jestli to je proto, že se jí hnusí zelený příšerky s tykadly místo očí, nebo protože jsou právě ty jejím sexuálním snem, který on (kupodivu) není schopen vyplnit, to ho u srdce moc nebralo. Štítila se úchylných cvoků, kteří se nesnaží být normální na plný úvazek? Nebo měla vrozený odpor ke kostlivcům nebo za co ho vlastně považovala? To bylo přeci jedno.
    Ale co už jedno nebylo, proč to všechno neukončila.
    Muselo jí být jasný, že s ní byl i z jiných důvodů, než že byl rád se svou kamarádkou Klárou. Přeci ani ona není úplně padlá na hlavu. Pořád spolu všude možně chodili, byli často viděni spolu, spolu tančili a tak dál a tak podobně. Prostě dělali skoro všechno, co dělají dva lidi, kluk a holka, když spolu chodí.
    Až na ten fyzický kontakt.
    A když si mu kráska Klára posteskla, že nechápe postoj ostatních k nim, a on ji upozornil, že nedělá nic proti tomu, aby si o nich lidi tohle mysleli, cynicky mu do očí sdělila, že nedělá ani nic pro.
    Prostě ženská.

4
    Byli na tom večírku a v podstatě se docela dobře bavili. I když na jeho vkus byl trošku moc oficiální. Tmavý obleky, večerní šaty. Módní přehlídka v minivydání. Ale on tam jít musel a byl rád, že šla s ním.
    Měla na sobě stejné šaty jako tenkrát při cause Klára vs. Transparence. Užili si s jedním kámošem skvělou zábavu, když měli nevhodné narážky a ona je - nepochopitelné u čerstvé osmnáctky - evidentně nechápala. Dojemně jim vykládala, jak by přes tyhle šaty bylo prádlo vidět a proto ho (jak jinak) nemá. Nikomu to samozřejmě nevadilo. Naopak. Byla vidět spousta zajímavějších věcí. Zaručeně přírodní materiál. Žádný silikon.
    I dneska ho bradavky rýsující se přes tenkou látku dováděly k šílenství.
    K bezmocnému šílenství člověka na tom špatném konci spektra.
    Z večírku se vrátil totálně opilej a ráno ho našli v kaluži zaschlé krve.

   Čas: o dva týdny později
    Místo: Velký sál Lucerny
    Nejlepší ples jeho života. Pravděpodobně.
    Popravdě s Klárou moc netančil. Neměl na ni náladu. Téměř celý večer strávil s kamarádkou ještě ze základní školy. Jana, jak se jmenovala, byla umělkyně. Narozdíl od Kláry nezaložila svůj život na a) schopnosti nabifloval se cokoli a b) hezkých prsou. Pravda, graficky patřila spíš do vyšší střední třídy než do nižšího high-endu. Ale Klára taky nebyla žádná superkrasavice. Jenže tohle si mohl říkat tisíckrát a stejně ho ostatní holky moc nezajímaly. Prostě závislost, co naplat.
    Ten večer se ho Jana zeptala, jestli by s ní nechtěl chodit.
    Nechtěl.
    „Proč?“ ptala se a věděla, že se ptát nemá. „Kvůli Kláře, že jo?“
    „Ne. Nechodíme spolu.“ „To s tím přeci nemá co dělat, nemám pravdu?“
    Zvednul ruce v obranném gestu. „Dobře, dobře. Sorry.
    Prostě chci ji.“ Jsem stejnej hajzl jako ta mrcha Klára, došlo mu. Na věci to nicméně nic neměnilo.
    „To nevíš, že to máš marný? Ta je až po uši zamilovaná do Toho Druhýho.“
    Hromada masa, trocha svalů na správným místě. A Klárka už by pod něj skákala.
    „Jo. Do pana Nadupanýho Barbara.“
    Pokrčila rameny. „Má prostě trochu zvláštní chutě. Posekaní zaklínači, sadisti a tak.“
    „Každej jsme nějakej.“
    „Aspoň to se mnou zkus.“
    „Nemám zájem, sakra! Dej mi pokoj a vypadni.“
    Poslechla. Ale první mu vrazila nejbrutálnější facku jeho života.
    Debile!
    Měl konečně příležitost si trošku užít a takhle pitomě ji potopil. Kvůli holce, která mu stejně nikdy nedá. A přitom Jana by taky byla pěknej kousek... Snášejí se spolu celkem dobře, hezká je, tak proč ji sakra vyrazil? Protože je magor, to je přece jasný.
    Žádná inteligence.
    Proč musím úplně všechno zkazit? Proč se aspoň občas nemůžu chovat jako Člověk?
    Došlo mu, že pro všechny bude jeho smrt vysvobozením. Skočil pod kola posledního metra, které ten den jelo. Klára byla samozřejmě u toho a říkala si, že teď už opravdu, ale opravdu neví, čím ho dohnala k sebevraždě. Netušila, že tentokrát zaskórovala slečna Jana.
    Klára nicméně pořád vedla 16:1.

5
    Bylo to čím dál horší.
    Šel jsem zrovna od Kláry, naštvanej a rozzuřenej, protože už zase slintala blahem nad Tím Druhým. Bylo to na ní dost zřetelně vidět a zdálo se, že jí to je úplně jedno.
    Prostě zamilovaná. Nic jinýho ji nezajímá. Myslí jen na to jedno. To, že pro Toho Druhýho je jenom šedou myší, zlevněné zboží, nemáte na nic lepšího? přijďte a vemte si tady, téměř zadarmo, kvalita odpovídá ceně - to jí bylo jedno. Neviděla to a nechtěla vidět. Tragédie byla v tom, že Ten Druhej měl - aspoň podle toho, jak Klárka jihla pokaždý, když ho uviděla - dost kouzla na to, aby sbalil opravdovou kočku superkočku.

   Měnil se; měnil se jí před očima. Byla z toho smutná.
    Pořád ho měla ráda, možná dokonce o trošku raději než dříve. A o to víc ji zraňoval.
    Byl lhostejný a sprostý. Choval se čím dál víc nesnesitelně a všechno to mělo jediné pozitivum: už neskákal z mostů. Už mu bylo všechno jedno. Kašlal na svět.

   „Proč, Kláro? Co proti mně máš?“
    Obrátila oči v sloup. Už zase! Furt, furt, furt.
    „Prostě to tak je. Tímhle to nezměníš.“
    Marek se ušklíbl. „Skvělý.“
    „Čau,“ řekla mu a chtěla odejít.
    „Počkej.“
    „Co chceš?“ Otočila se a dokonce byla trošku zvědavá, čím ji Sebevrah bude otravovat dneska.
    Mluvil klidně, jako by si vůbec neuvědomoval, jak sprostej je. „Dám ti dva tácy, když se se mnou vyspíš.“
    „Nejsem děvka, parchante.“
    „No tak; to ti snad tolik neudělá. Můžeš si při tom představovat, že jsem Ten Druhej. Tomu bys přeci nohy roztáhla hned. Já ti dám navíc ty prachy, ber to.“
    Práskla dveřmi a měsíc s ním nepromluvila ani slovo. Tohle bylo poprvé, co ji opravdu naštval. To má za všechno, co pro něj udělala. Za tu zoufalou snahu zabránit jeho smrtím. Za to, že je jediným člověkem ve třídě, který ho má pořád rád. Navzdory tomu, jak v jednom kuse předvádí svůj krutej-a-drsnej-a-nespravedlivej osud.
    Ale dřív to přeci býval skvělý kamarád.
    Snad ho to už brzy přejde.

6
    Věděl, že když něco takového udělá, už jí nikdy nedokáže pohlédnout do očí. Věděl, že pak už se nedokáže podívat do očí žádný holce. Věděl, že jí tím strašlivě ublíží. Věděl, že to stejně udělá.
    Nezáleželo na tom.
    Udělá to a pak se zabije. Protože není možné žít s něčím takovým. Protože ale ani není možné dál žít a být odmítán. Prostě to nejde.
    Smrt bude rychlejší než zákon a Klára aspoň nebude smutná, až umře. Bude ho nenávidět. A to bude asi nejlepší. Nechtěl to udělat. Ale teď už neměl jinou možnost. Na všechno ostatní bylo příliš pozdě. Strávil s ní tři roky života - a jen tak, pro nic za nic? Aniž by zahlídl její kalhotky? Ne. Sama s ním spát nechce, tak ji přinutí.
    Nebyl žádný problém vyhlídnout si okamžik, kdy byla sama doma a vnutit se k ní. Trošku se cukala, ale pak ho do bytu pustila. Životní finále se blížilo.
    Když ji zezadu objal, trhla sebou a snažila se vyprostit. Udeřil ji. Chladně, s rozmyslem. Surově.
    Roztrhl jí sukni a znovu ji udeřil. Něco se v ní zlomilo. Už se ani nebránila.
    Byl to skvělý pocit; vidět ji polonahou a dotýkat se bez zábran jejího těla.
    Na několik dlouhých a šťastných chvil zapomněl na to, co nutně musí následovat.
    „Promiň,“ zašeptal, když bylo po všem.
    Neslyšela ho. Oči měla plné slz.

   O jeho smrti číslo devatenáct se dozvěděla od matky. Zabil se přímo před dveřmi domu a stříkající krev vytvarovala na zdi impresionistickou grafiku.
    O několik hodin později, když už se jakžtakž dala do pořádku a přestala se třást, zazvonil u jejich dveří. Otevřela mu - chtěla vědět, proč přišel. Samozřejmě o ničem nevěděl. Dlouho bojovala s touhou vrhnout se na něj a vydrápat mu oči, ale nakonec ho pustila dovnitř... Poslouchala ho a nedokázala ho nenávidět... přestože věděla, že on je ta bestie, která ji surově znásilnila. Byl to pořád stejný člověk, ale v něčem trochu odlišný. Neprožil jedno trauma, které ho dohnalo k sebevraždě. Tenhle Marek ji neznásilnil, to ten předchozí...
    Odešla do kuchyně.
    Marek v náhlém popudu otevřel zásuvku jejího psacího stolu a začal se v něm prohrabovat. Do oka mu padl útlý sešit. Deník. Její deník. Klářin. Neschopen odolat jej otevřel. Zběžně přelétl několik zápisů a pak už nemohl odolat a musel číst víc a víc detailů.
    Velice rychle mu došlo, o co poslední tři roky šlo.
    Mimoděk vykřikl.
    Klára - ani nevěděl, kde se tu vzala - ho objala. Poprvé v životě ho objala. Ani ho neseřvala za to, že se hrabal v jejích věcech.
    Ve tváři měla naprostou rezignaci.

7
    Věděl, že takhle to dál nejde.
    Tady nic nezmůžou ani sami bohové.
    Nejhorší bylo, že se z toho bludného kruhu nemohl žádným způsobem vyvázat. Neexistovala žádná cesta. Musel by se zabít takovým způsobem, že by jeho tělo přestalo existovat. A to je nemožné.
    Byl rozhodnut, jakmile si uvědomil, že nic není nemožné.
    Skoro nic.
    Byl si téměř jistý, že doopravdy zemře, pokud to nebude sebevražda. Kdyby ho někdo zastřelil, nebo ho náhodou srazilo auto, už nevstane. Ale neměl absolutní jistotu. A hlavní problém byl jinde: pokud toto věděl a chtěl zemřít, pak nemohl nespáchat sebevraždu. Nemohl.
    Takže buď sebevrah. Bezchybný.

   Jeho poslední sebevražda neměla být veřejnou. Tahle ne. Klára ho objevila náhodou... a příliš pozdě. Příliš pozdě na to, aby ho dokázala zastavit.
    Viděla Markovo tělo, svíjející se v rytmu šílené hudby, tělo trhané explozemi vzduchu nasyceného benzinem, výbuchy alkoholu v plicích. Cítila teplou krev, která ji skrápěla v nepravidelných poryvech, tak jak přicházely řetězové exploze a záchvěvy křečí. Viděla a bylo jí jasné, že tohle je naposledy.
    Vykřikla.
    Zoufale, beznadějně zavolala jeho jméno a najednou v něm bylo víc lásky než za celé roky, co se znali.
    Vykřikla zoufale a marně.
    Náhle si nedokázala svůj život bez něj představit.
    Byl konec.
    Konec všeho.