"Arnal Grison, pane!" řval jsem do lentilky mikrofonu, který jsem měl na modrém brčku připevněný před ksichtem. "Vojín Arnal Grison!"
    "Vykliďte palebný čtverec dvacet dva sedmdesát! Vykliďte palebný čtverec..." Hlas spojovacího byl tak nervní, jako by to padalo okolo něj.
    "To sem si všiml!" zařval jsem jako odpověď. "Kterej kretén to sem navelel?"
    Začal jsem mávat na ostatní kluky, Bleer se otočil a ukázal, že zprávu taky dostal.
    Nikdo z ostatních už techniku neměl, všichni ty krámy zahodili. V tomhle vlhku hrozně rychle odcházela a velení se neobtěžovalo s dodávkami.
    Patnáct metrů vpravo ve svahu explodovala první raketa, zřejmě AGAWK podle barvy vý-buchu. Nad námi zahřměly motory FARGů. Šest stínů na šedém nebi zakroužilo a začalo peklo...

   "Kdo tam ještě zůstal?" zeptal se Bleer, když jsem za ním doběhl do skalnatého výmolu.
    "Viděl jsem Simpsona a ty dva žlutý, že je vzala druhá vlna. A možná ještě někdo další," odpověděl jsem, zatímco jsem šátral po cigaretě.
    "To je v prdeli, těžce a přesně tam," zavrčel Bleer a nabídl mi oheň.
    Vpravo se ozvalo zašramocení a drobné kroky. Bleer chytl samopal.
    "To jsem já, Chicky," ozvalo se zpoza křoví.
    Vydechl jsem.
    Takže jsme tu tři. Z patnácti. Dneska nás dostali naši vlastní... Jak je to možné, že na nás pošlou vlastní FARGy? Copak nás nedetekovali?
    Do tmy jsme stihli dorazit do tábora Dega IV, který byl u Velké skalnaté pláně.
    "Zbytek osmnáctky hlásí příchod!" nahlásil jsem velícímu.
    "Proboha... Kde vás ty trpajzlici dostali?" zeptal se, když nás viděl - byli jsme špinaví jako prasata a Bleer cestou zpátky chytl střepinu do ruky, takže byl celý od krve.
    "Ale hovno trpajzlici," zaječel Chicky. "To byli naši, od leteckýho. Maj prdele v teple, padesát kiláků za frontou, a masej vlastní kluky."
    Velící zavrtěl hlavou, poslal nás do stanů, Bleera za doktorem (náš oddílový medik zůstal venku už předevčírem) a řekl, že jde volat na velitelství a že udělá bordel.
    Byla to legrace, když se před pěti lety podařilo otevřít Uzel, bránu do víceprostorového mezivesmíru, jak se tomu říkalo. Budeme navštěvovat cizí světy! Cizí vesmíry! Jiné rozumné tvory!
    K čemu byly ty výkřiky? Podařilo se objevit něco kolem třiceti světů, které stály za řeč. Prý. Ale jediný, o kterém se víc než jen mluvilo, byl tenhle. Tenhle, na kterém jsem si právě smažil řiť.
    Není už kde vést válku na Zemi? (I když to je samozřejmě blbost, tam se dá válčit furt - a taky se tak určitě děje...) Pojďme válčit do vesmíru! Neustále mám před očima ty televizní skeče. "Už klasici minulého století to předpověděli! Vesmírná válka! Staňte se hrdiny! Staňte se lepšími a bohatšími!" Pouštěli k tomu sestřihy z filmových vesmírných bitek a hecující záběry z Coppolovy Apokalypsy. Kdo by do toho nešel? Taková je na Zemi doba. Tak jsme divní.
    Já si řekl, že na to mám, že budu machr. A teď si kopu prdel...

   Bleer se vrátil asi za hodinu, my s Chickym už seděli v díře. Chicky předtím bydlel se Simpsonem a medikem a tak se teď přestěhoval k nám. Nechtěl být sám.
    "Nechceš bejt s bažantama, co?" zeptal jsem se tvrďácky.
    "Drž hubu, Grisone. Seš taky bažant, máš za sebou dva měsíce a furt nic nevíš," zaskřípal Bleer.
    "Voni mi dali ten novej obvaz, čumte!" dodal po chvíli.
    Měl ho – zelený, na omak tělový.
    Pak jsme seděli na dekách a Chicky vyndal hulení. Tahle válka byla dělaná přesně tak, jak si to všichni představovali – zelená, trochu sjetá, drsná. Jeli jsme sem napumpovaní všemi těmi apokalyp-sami a četami a jejich remejky a kompjútrovými iluzemi a všechno podle toho vypadalo. Co si předplatíte, to zažijete – hotová dovolená u Disneyho... Jenže to tu bylo fakt v realitě. A na dovolenou to bylo trochu moc dlouhé...
    "Zejtra razíme dopředu, říkal velící. Máme se dostat až na konec údolí, třicet kilometrů dopředu," řekl Bleer.
    "Zbláznili se. Tak daleko jsme se nedostali rok. Trpajzlici to držej jak ďáblové." Chicky si natáhl z jointa, podržel to na dechu a pustil pomalu nosem.
    "Jenže půjdou všichni, půjde i technika. Bude podpora ze vzduchu." Bleer si jointa vzal.
    "Jestli to bude taková podpora, jako dneska...," usmál jsem se.
    Bleer pokrčil rameny. "A těsně za prvním lesem, na začátku první holý stráně, se prej bude zakládat tábor Dega V. Přiletí zásobovači s nakladníma FARGama." Nabídl mi jointa.
    "Ne, dík... už mi stačí." Lehl jsem si. Dega V – oni opravdu věří, že frontu posuneme dál? Třeba jen o deset kiláků?

   V televizi se o tom všem mluvilo prostě jako o válce a všichni věděli, oč jde. Nebo si to aspoň mysleli. Nevím, koho v televizi zabírali, ale blátošlapové to určitě nebyli. Všichni jsme do toho šli namlsaní záběry techniků, rakeťáků a pilotů a nečekali jsme, že budeme skákat placáky do trávy a potloukat se po zemi, která se tvářila jako Andy v pěti tisících metrech. Andy, ve kterých šest dní ze sedmi leje. Andy, kde do postele lezou brouci jak dlaň.
    Když jsem tu planetu poprvé uviděl, líbila se mi. Viděl jsem ji totiž z pětisetkilometrové výšky. Obě brány Uzlu – ta, do které jsme vlétli, i ta, z které jsme se vynořili, se nacházely mimo planetu. Byla modrá a zelená a hnědá a podobala se Zemi jako vejce vejci. V první chvíli jsem myslel, že jsme se z nějakého důvodu vrátili. Až po několika minutách jsem si uvědomil, že kontinent, nad kterým jsme, se nepodobá žádnému pozemskému. A pak jsem si všiml, že dole se chvílemi drobounce blýská.
    Je tam opravdu válka. A ať už to pro mě mělo znamenat cokoli, došlo mi, že jsem si až doteď nekladl otázku, proč tam ta válka je.
    "No prostě mydlíme ty podělaný trpajzliky," řekli mi chlapi, když jsem se jich pak ptal. "A snažíme se doklepat těch šestnáct měsíců."
    Pochopil jsem, že tady nikdo neví proč, že se po čase i já spokojím s tím, že budu vědět jen proti komu.

   Rachot FARGů se ozval už kolem páté ráno. Mohutné stroje s osmilistými vrtulemi i drobné bojové mrchy s drobnými turbovrtulemi se snášely k zemi za táborem.
    "Šestnáct oddílů po třiceti chlapech - tolik nás je na tenhle koridor. Máme celé to údolí před sebou," řval na buzerplace velící. "Tohle," ukázal na oprýmkovaného buldoka vedle sebe, "to je major Hags, který bude velet hochům tam nahoře."
    "Tak ať nám to nenapálej přímo do zad," vykřikl Chicky a všichni se rozchechtali.
    "Zklapněte, Chicky, nebo půjdete vpředu a s oranžovým bryndákem," odstřelil Chickyho velící a chlapi se znovu rozřehtali.
    "Čurák," zavrčel Chicky ke mně.
    Pak se zvedla drobná vlhkost našlehaná vrtulemi FARGů a my vyrazili. Opouštěli jsme Dega IV a "těšili se" na nový domov o kus dál v koridoru.

   Brzo jsem pochopil, že někteří důstojníci patrně vědí, oč tu vlastně jde. Tedy, věděli víc, než my.
    Netuším, proč nic nemělo projít až dolů, k mužstvu. Stejně jsme věděli, že po skončení služby se všem vypatlává mozek, aby nikdo doma nenapráskal něco, co nemá. To byly ty nové mašinky, ten symbol pokroku - dovnitř vlezete celí a vylezete a pamatujete si, co jste měli před maturitou k obědu, ale co se dělo poslední rok si nevybavíte ani za boha. Orwell by se podělal, kdyby věděl, jak snadno se dají kontrolovat myšlenky a vzpomínky.
    Jedno jsme věděli určitě - naší Mekkou, svatým místem války, místem, které mělo být v našich rukách, bylo to, čemu se prostě a jednoduše říkalo Město. Dobydeme město, budeme vavřínoví, říkával Albach.
    Koupil to později fosforovou střelou do hlavy a já dostal kusem jeho lebky do obličeje.

   Ten den se to nějak podělalo. Okolo osmé ráno déšť zhoustl a zpomalil náš postup. Pilotům se navíc dvakrát podařilo napadnout naše vlastní křídlo - byli opravdu tak neschopní, nebo to byla fakt sabotáž, jak jsme si my, blátošlapové, mysleli? - a k první holé stráni jsme se dostali až před polednem.
    "Zakopat!" řval velící do interkomů a chlapi z levého křídla opravdu začali kopat okolo místa, kde večer měla stát Dega V, okop. Ještě že jsem na středu, nechtěl bych se v tomhle dešti rýpat ve studeném blátě, říkal jsem si.
    Mířili jsem dál. Holá stráň - tak se té části údolí říkalo - byla dost hnusná oblast. Z našeho pohledu stoupala zleva doprava a mizela v mracích dva kilometry nad námi. Byla opravdu holá. Byla porostlá jen nízkou tuhou trávou, drnovitou a šedivou, a občasnými bodlavými křovisky, které skýtaly jen málo úkrytu.
    Na holé pláni se postupovalo v řídkých rojnicích, rychle a tiše. Kdykoli tu na nás trpajzlici začali střílet, šli jsme do hajzlu - velel se buď ústup, nebo, pokud jsme byli dost blízko dalšímu lesu, co nejrychlejší postup vpřed. Výhodou tu bylo, že ani trpajzlici tu neměli pevná stanoviště, a tak jsme stejně dobře mohli překvapit my je.

   Trpajzlici byli zvláštní. Podobali se lidem, ale - jak se nám zdálo - byli pořád dost odlišní, aby byl zdravý odstup. Byli o kus menší, drobní a rychlí. Říkalo se, že jejich bilogické hodiny tikají dvacetkrát rychleji, než naše. Zřejmě i proto se množili jak krysy a nechtěli ubývat.
    Jeden z těch kluků, které jsem poznal zpočátku, říkal, že se trpajzlici svými obličeji podobají netopýrům. Byla to pravda - měli zdeformované ksichtíky, divné nosy a špidlavé oči. Ale říkali jsme jim trpajzlici, protože netopýr zní příliš zlověstně.

   "Severoseverovýchod od středu, pohyb v nízkém podrostu. Dejte pozor." Hlas ve sluchátku nás varoval už potřetí v několika minutách. Bleer, který šel nějakých dvacet metrů vedle mě, dál do svahu, najednou ukázal před nás.
    "Trpajzlici!"
    Samopal se rozštěkal. Já ještě nic neviděl, pak se ale pak se z mlhy ozvala střelba. Ohnivé čáry křižovaly naši rojnici. Šli jsme v první lajně. Padl jsem na hubu a začal střílet. Tráva byla ledová, na polehlých stoncích se srážely kapky.
    "Palba zhora, z kopce!" uslyšel jsem ve sluchátku hlas velícího.
    Hoši ze zadních řad postavili minomety a začali pražit dopředu i nahoru. Mlhu rozřezal oheň.
    "Žádám leteckou podporu! Žádám leteckou podporu!" hulákal velící na naší frekvenci.
    "Za dvě minuty startujeme z oblasti Dega V," odpovídal mu cizí hlas.

   Trpajzlici byli dobře vyzbrojeni - získali hodně z našeho cajku, obírali naše mrtvé. Taky měli hodně svého, používali výbušné patrony a taky jakési hořlavé svinstvo, které krutě mrzačilo.
    Těžko říct proč, ale chvílemi jsem míval pocit, že bojujeme proti lidem. Jejich uvažování bylo stejně kruté jako naše, jejich hlasy byly mnohdy nerozeznatelné od našich. Jako by všechny vesmíry, co jich Pámbu stvořil, měly copyright na podobné kriply, jako jsme my.

   "Les pět set metrů před náma, vydávám rozkaz k rychlému postupu," zavelel velící do sluchátek.
    Ti, kteří techniku zahodili, se to dozvěděli tichou poštou. Zrychlili jsme.
    "Rozmažte jejich pozice, chlapi," houkl velící. Když jsem se ohlédl, všiml jsem si, že je jen kousek za mnou.
    Nějaký trpajzlik - nebo jich bylo víc? - se najednou jako stín vynořil z díry třicet metrů přede mnou. Začal jsem střílet. Pak něco zasviště-lo a díra zmizela v ohni... Běžel jsem hned tam. Narazil jsem na tělo trpajzlika, chroptěl. Otočil jsem ho na záda a jednou kulkou ho dodělal.

   Utíkali jsme k lesu jak splašení. Nebo - utíkal jsem. Nahoře se rozběsnilo peklo a já neměl čas koukat, kdo kde běží.
    Rachot FARGů otřásl strání. Les, který se dal na obzoru tušit, vzplál v řadě děsivých výbuchů. Nahoře ve stráni se ozvaly další detonace. Děko-val jsem všem svatým, že teď nás zaměřili dobře...
    "Hranice lesa je pod palbou leteckejch, chlapi," ozval se ve sluchátkách velící. "Zůstaňte stát, kde jste. Zakopejte se.
    " Ženoucí se stíny okolo se zastavily...

   Když jsem se ohlédl, všiml jsem si, že velícího mám skoro za zadkem. Doplazil jsem se k němu. "Grison?" zeptal se. Přikývl jsem. "Nemáte cigáro, velící?" Nabídl mi a podal mi zapalovač. "Dneska už těžko půjdeme dál. Přišli jsme aspoň o deset kluků. Trochu stáhneme ty, co se dostali nejdál a zůstanem tady, před lesem. Čistit to nepůjdeme... Je to stejně jedno," řekl. Schylovalo se k dalšímu dešti. O přilbu mi klepla první kapka. Zůstali jsme tam opravdu celou noc. Zakopal jsem se vedle velícího - řekl mi, že proteď je pro mě Rutherford - a celou noc jsme byli vzhůru. Nevím, možná jsem měl raději spát, dozvěděl jsem se odpověď na otázku, která mě nejvíc žrala. Proč? Začal sám velící Rutherford.
    "Slyším kroky těch malejch bestií," řekl jsem, když jsem naslouchal tmě.
    "Nesmysl...," řekl na to on. "Víš, jedno by mě zajímalo - proč se nikdy nikdo z vojclů nezeptal, vo co tady jde.
    " "A vidíte? Mě to vždycky zajímalo."
    "Kecáš, Grisone."
    "Ale houby, pane. Jenže... možná je lepší nevědět, o co jde, protože pak bych mohl mít větší pocit, že jsem totální kráva, když tu jsem."
    "Tos řekl hezky, Grisone." Vytáhl infračervený dalekohled a rozhlížel se okolo. "Vpravo trochu vpředu je tvůj kámoš Bleer. A les pořád doutná."
    "Hm," řekl jsem.
    "A tebe by fakticky zajímalo, proč tu jsme?"
    "Jo."
    "Fajn..." Byla tma, neviděl jsem ho. Ale měl jsem pocit, že se usmívá. "Je to věc důstojníků, ale ty jseš chytrej chlap, Grisone. Ale nemusíš to valit před všema."
    "Pohoda," řekl jsem sebevědomě.
    Pak jsme si dali další cigárko.
    "Velení tomu říká Informační válka. Napadlo tě někdy, jak nápadně je tahle planeta podobná naší Zemi? Jak podobně tu všechno chodí? Nepřišlo ti divný, jak je tu tráva stejná jako u nás a ptáci taky? A vůbec až moc věcí?"
    Pokrčil jsem rameny; ve tmě to těžko mohl vidět.
    "Víš, Grisone, je to tím, že my jsme na Zemi."
    Zaskočilo mi. "Cože? My jsme žádným uzlem neproletěli? A kde teda jsme? V Patagonii?"
    "To ne. Jsme v Americe. Ale tahle Země není ta naše Země. Je to alternativní Země, dvojče našeho domova v paralelním vesmíru. Jsme tři století v budoucnosti..."

   Velící Rutherford vyprávěl a vyprávěl. Bylo toho dost a nevím, co všechno si přibásnil, ale bylo to mrazivé.
    Ve třetím století od "naší současnosti" jsme válčili se sebou samými. S potomky našich alternativních já. Zemí přešel Armagedon totální války, jak zjistily první výzkumné výpravy z objevených a obchodem získaných informací. Lidé se takřka vyhladili bombami postavenými na technologii studené fúze, zahynuly miliardy a svět se změnil. Lidstvo nečekalo tisícileté království Boha na zemi, Platónův ideální stát, Marxova beztřídní společnost ani Gibsonův ponurý svět ovládaný mocnými Zaibacu - přišla jen mutace, biologická a sociální degenerace...
    "A proč Informační válka?" zeptal jsem se.
    "Chceme vědět, proč se vyhladili, chceme poznat jejich - a tak možná i naši - historii. Oni tají archívy."
    "To je pičovina, pane. Kvůli informacím o válce vedeme válku?"
    "I kvůli nim. A hlavně kvůli získání podrobností o technologii studené fúze."
    "Oni to ještě mají? A proč to nepoužívají?"
    Rutheford se zasmál. "Všechno pohřbili, všechno. Sami už ničemu nerozumí, žene je jen strach stovek jejich zmutovaných generací. Bojí se ďábelské minulosti... Jejich Město vše skrývá, patrně. To Město ale chrání technologie, které ještě nemáme. Proto jde všechno tak těžko..."
    „Vedeme válku v budoucnosti, která se zničila technologií, kvůli které tu válku vedeme. Chcípáme tu proto, abychom našli Pandořinu skříňku, abychom jednou bojovali sami se sebou v budoucnosti vzdálené několik set let.“
    "Tak to ale vůbec nemusí být," namítl na moje poznámky Rutherford. "Nerozumím fyzice času ani za mák, ale mám pocit, že je to složitější..."
    Jo, říká se kdovíjestli.

   Když jsme ráno ustupovali - trpajzlici před čtvrtou, když se teprve rozednívalo, zaútočili přes spáleniště lesa minomety - podařilo se mi dole ve stráni, u velkého křoviska, překvapit jednoho trpajzlika, který se nás snažil obejít.
    Něvěděl o mně, vzal jsem ho rovnou do zad. Padl na hubu, zasténal. Když jsem k němu přišel, otočil se na záda a plazil se po loktech ode mě a měl oči plné strachu.
    "Si zvíře, co, ty svině?" řval jsem a on měl opravdu strach... Poblil jsem se potom. Byl zvíře? Jsem já zvíře?
    Dodělal jsem ho, narval jsem do něj půl zásobníku.

   Za několik dnů tu končím, šestnáct měsíců jsem v tomhle pekle kupodivu přežil. V jednom z velkých FARGů jsem přeletěl do Degy I, která je na pobřeží, u vesmírných doků.
    Za tři dny mě čeká repsychologizace, jak zelení doktoři říkají vymytí mozku. Všechno mi to vykouří z hlavy, celý rok a čtvrt. Možná je to dobře, stálo to všechno docela za hovno, klidně bych si to odpustil.
    Jsem rád, že zapomenu, jaký jsem dokázal být kripl. Že zapomenu, jak smrdí spálené maso, jak se škube napůl chcíplý trpajzlik.
    Už nikdy si nevzpomenu, že jsem se budil v noci zpocený, že jsem měl sny, ve kterých moji fakani vypadali jako trpajzlici, jako netopejři.

   Je dost důvodů, proč doufám, že tuhle válku nikdy nevyhrajeme.