Ukazováček se mi propadá do malé pruhlubně. Někde něco cvaklo a nestalo se vůbec nic.
    „Sakra !“ ulevuji si a příjemný ženský hlas mi „odnikud“ sděluje : „Přístup nepovolen“.
    „Kde teď?“ rozhlížím se kolem a jdu pořád dál.
    Opět ženský hlas : „Čas T minus deset minut a počítám“.
    Čas do odletu se krátí a nevypadá to, že bych byl u cíle. Dávám se do běhu a hledám další možný východ. Po chvíli narážím na jakousi páku. Bezmyšlenkovitě za ni tahám. Ozývá se tupé zadunění a šerem pronikají podivné zvuky. Začínám být nervózní.
    „Je to past ?“
    Zůstávám na bezpečném místě – pohlcen temným koutem.
    „Tady mě nenajdou“, uvažuji nahlas, ale myšlenku počkat si na ně tady, zažene hlas, který mě začíná přivádět k šílenství : „Čas T minus devět minut a počítám“.
    Tady už déle čekat nemohu. Zvolím nejúčinnější zbraň – mou oblíbenou snajprovku – a přepnu ji na dávku. Spočítám náboje. Moc jich teda nemám, bude to pořádná fuška! Jdu. Krok za krokem. Krůček za krůčkem. Za zády se mi ozve fuňení.
    „Tu máš ty hajzle !“, s křikem rozstřílím postavu stojící za mnou. Ani nevím kdo, spíše co, to bylo. Jen čerstvé kousky jeho mozku se smíchaly s těma zaschlýma na mé vestě. Vždycky mě fascinuje, co kousek olova dokáže udělat s živým tvorem!
    Upozornění „Čas T minus osm minut a počítám“ ani nevnímám a postupuji dále. Procházím dveřmi, které zřejmě otevřela ona páka. Slyším velký hluk. Jsem stále více nervózní.
    „Uklidni se, uklidni se“, opakuji si pořád dokola. Cítím tlukot svého srdce. Stále hlasitější a hlasitější. Dýchám zhluboka.
    „No tak, sakra, co to s tebou je!“.
    Nade mnou se na rezavém háku houpe torzo lidského těla. Snad cítím i zápach již notně rozloženého těla. Na stěnách jsou stopy krve.
    „Čas T minus sedm minut a počítám“.
    „Musím. Teď nebo nikdy.“
    Udělám krok a zpoza rohu ze vynoří TO. Střílím. Utíká. Vrátilo se zpátky do temnější části místnosti. Nevidím to. Od opasku odepnu granát, odjistím a hodím na místo, kde by asi mohl být. Byl. Vždycky stačí ještě strašně zařvát, než jim energie ukrytá v malém válečku roztrhá tělo na kusy, aby už nikdy nemohli vypravit ani hlásku. Pokračuji dál. „Čas T minus šest minut a počítám“. Další dveře střeží malý skřet. Viděl jsem ho dřív než on mne. V pokleku přepínám snajprovku z dávky na single a křížek namířím na jeho hlavu.
    „Pal“, řeknu polohlasně. Pažba se mi přitiskne k rameni a hlaveň si hlasitě oddechne. Skřet odhodí svou zbraň. Nebudu již na něho plýtvat náboji. Blížím se k němu a vidím, že jsem nemířil příliš přesně. Skřet klečí a z úst mu vede tenký červený pramínek. Jedno oko vůbec nemá. Vypadá ale, že ho ztratil již dávno. Rána je zjizvená a zčásti pokrytá zapáchajícím hnisem. Chroptí. Jako by mi chtěl něco řící. Jako by si chtěl ještě naposledy zanadávat. Říct mi něco škaredého, aby se mu ulevilo. Nedaří se mu to. Celý se třese. Nechce se mu zemřít, je to na něm vidět. „Čas T minus pět minut a počítám“. Komu by se taky umírat chtělo. Ale každý musí jednou zemřít. Někdo dřív, někdo později.
    „Nenechám ho přece trápit se“, hne se ve mě svědomí a několika dobře mířenými ranami kovovou pažbou mu roztříštím lebku.
    Nervozita ze mne konečně spadla. Dveře jsou otevřené a skrývají temnou chodbu. Nasazuji si brýle pro noční vidění. Musím všechno upevnit, zbytečné věci odhodit, aby mne při běhu netížily. Nadechnu se a udělám krok. Poslední krok. Osten, který okamžitě zareagoval na mou přítomnost mi prošel skrz břicho. Jen o fous minul páteř. Zprvu cítím jen lehké píchnutí a příjemné teplo, ale když si uvědomím, co se stalo, bolest je téměř nesnesitelná. Na to, že tohle může být past jsem vůbec nepomyslel. Tak blízko cíle.
    „Čas T minus čtyři minuty a počítám“.
    Za čtyři minuty nezbude z tohoto prokletého místa nic. Bude tady jenom nic a já budu jeho součástí. Naposledy otáčím hlavou a vidím postavu, která se rychle přibližuje.
    „Ale ne, jenom tohle ne.“
    Přepadá mě únava. Vidím rozmazaně. Slyším, jak se ta bestie směje. Její smích sílí. Nevydržím to. S vypětím posledních sil nahmatám granát a odjistím. Celé tělo jako by někdo nejprve polil studenou vodou a nato hodil do ohně. Tisíce malých jehliček párají mé tělo a já vím, že tohle je úplný konec.
    „game over“, probírá mne opět ženský hlas.
    „To bylo dobrý Honzo, ale dalo se to čekat“, byly první slova, kterými mě přivítal Aleš, když jsem si sundal helmu virtuální reality a o monitor opřel tyč, která simuluje snajprovku.
    Co tu sakra dělá? Nejraději bych byl sám. Vždy, když se mi ve hře nedaří, jsem opravdu hodně nervózní. Raději bych se podíval po nějaké virtuální děvce, pořádně si užil a s potěšením ji zabil. Tohle fakt miluju – je to pořádný vzrůšo. Jenže je tady ten debil. Pln zážitků z předchozí hry pevně sevřu tyč opřenou o monitor o rozmáchnu se. Aleš určitě ani necítí zapíchnutý úlomek lebeční kosti ve vlastním mozku. Fakt mě dneska nasral. A podivný šedý sliz s červeným pozadím na monitoru mě taky sere. Všichni mě dneska pěkně serou.
    „Honzoooo, večeřeeee“.
    „Ano mami už jdu. Už jdu.“