Muezin vyřvává. Aby ne, když je to z magnetofonu. Stojím ve frontě. Nevěřící mají nárok na nižší příděly. Já se vždycky držela stranou. Je mi fuk, jak vypadal vnitřek kostela. I kdyby na tom záleželo, už to nenapravím.
    Stoupám po oprýskaném schodišti. Trucuju, proto patřím do čtvrti zanedbaných činžáků. Nestěžuji si, jiní dopadli hůř. Stanik pochoduje napříč kuchyní. Mám hezkého syna. Nápadně podobný otci, to mě občas vyvede z míry. Jsou rány, které ani čas nezahojí.
    Linoleum je prošlapané, nic ho nevylepší. Radši si ho ani nevšímám. Se Stanikem se něco děje. vyrostl a už se mi nesvěřuje.
    „Přihlásil jsem se do oddílů.“
    On se tím snad chlubí! Pýcha předchází pád. Měl by vypadat zahanbeně. „Nemůžeš se z toho nějak vyvlíknout?“
    „Pozdě. A já ani nechci.
    “ Barbaři. Lákají mladíčky. Starší už mají své zkušenosti. „Kampak se ženeš? Nejsi pravověrný!“
    „Nevadí. Potřebuju prachy. Chci se oženit. Na co mi jsou ty tvoje zásady?“
    Ještě včera hrál dole na chcodníku fotbal…
    „Myslíš si, že mě to tady baví? Podívej se kolem sebe!“
    Potomci vždycky vědí, komu naložit vinu. Taky si ráda představuji něco lepšího. Erik nás jenom zvědavě zkoumá. V nechápajících očích se míhá nesouhlas. Na náš neutěšený životní styl je zbytečně moc inteligentní.
    Prosím Stanika, aby se ještě rozmyslel. Erik je bledý. Vypadá nemocně.
    „Mami, když nepůjdu, tak si mě zavolají. Nic si nepředstírej!“

   Odpoledne bloumám mezi stánky. Tržnice kypí navzájem se proplétajícími hlasy. Tady se smlouvá. Kdo má peníze, ten je pán. Přídělový systém platí ve státních obchodech. Finančně zabezpečení spoluobčané se prohrabávají hromádkami zeleniny. labužníci okukují maso. Já se procházím.
    Tlustá venkovanka nabízí brambory. Kupuji dvě kila. Platím nestyydatou sumu. Osamělá ženská se potýká s ohromnou spoustou trápení.

   „Je pryč, mami.“
    Pořád je ztrácím. Odcházejí bez rozloučení. Nejdřív Johan, teď zase Stanik. Erik už taky nemá stání a Miriam je viditelně netrpělivá. Hezká, ale chudá. Dcera dopadeného nepřítele. Ta mi asi zůstane. Nevím, jestli mě to těší. Po okolí se potlouká spousta nýmandů, sebranka, která si nepolepší, i kdyby se náhodou snažila. Divím se, protože nevěřím, že by to Stanik doopravdy udělal. Jahana tenkrát odvedli, ten jít musel.
    Ploužím se po zaplivaných schodech, potkávám starou Grétu. Dodnes mi nedokáže upřít tajné obřady. Veřejné tajemství nádražní čtvrti. Gréta je na koni, s gustem mi plive pod nohy, nechutná a nic neříkající fraška. Z vlhkých, bezzubých dásní, potažených nažloutlým povlakem, dostávám tak akorát husí kůži. Roztomilá stařenka! Příjemná jako ten její zablešený kutloch. Je odporně špinavá, ale ve svinstvu se tady plácáme všichni.
    Večer je obvykle smutný. Pravověrní se utíkají k motlitbám, asi je to vnitřně uspokojuje. Mně stačí vydatná večeře, pak je mi fajn na těle i na duchu. Erikovy oči jiskří špatně zvládaným napětím. On to v sobě dusí. Je to horší, než kdyby řval. Já myslím na z¨ítřek. tady se novinky šíří rachlostí blesku. Stávám se senzací pro příští týden.
    Bezesná noc je nepopsatelně dlouhá. Miriam pochrupává, za celý večer nepronesla ani slovíčko. Venku se dunivě rozléhají těžké kroky náboženské policie. Touhle dobou probíhají pravidelné kontroly podezřelých míst a nespolehlivých osob.
    Za cihlovou příčkou se probrala Gréta. Drmolí věčně se opakující prosby. Zbytečně riskuje, nikoho tím nezachrání, ta scvrklá švestka nespasí ani sama sebe.
    Vajnarovy oddíly nejsou nic víc, než tlupa pohrdající sebeúctou. Stanik si zvykne, přizpůsobí se. Trochu vysoký poplatek za úplně obyčejné manželství. Za tak velkou oběť snad Berta vůbec nestojí. Obtloustlá a nafoukaná holka. Můj syn ji, kupodivu, miluje. Kéž bych mohla tvrdit, že ho pobláznila její krásná duše!
    Šedě uniformovaní zrádci pochodují pod mými okny. Den se pomaličku probouzí. Nenápadně si prohlížím tu směšnou vojenskou parádu. Turbany a široké nohavice, poturčenec horší Turka. Nelíbí se mi ty myší barvy, nenávidím jednotný krok. Zbraně vyvolávající vzpomínky na velké ponížení.

   Obracím se do vlastního soužení. Půl roku nestačí na to, aby mi sousedé prominuli. Jsem vinna. To já přivedla Stanika na tenhle mizerný svět. On odešel, kdežto já zůstávám. Proto jeho hříchy padají na moji hlavu.
    Od Gréty je slyšet rámus. Tuším, co to znamená. Bába bláznivá, že si nedá pokoj!
    „Tys o tom věděla!“ Vpadli do kuchyně, ani nezaklepali. Před chvíli roztloukali zakázané svaté obrázky. Cítím čiré zlo, které tyhle tvory neodbytně doprovází.
    „O čem to mluvíte, pane?“
    Mladší z dvojice mi vlepil facku, až se mi jiskří před očima. Opírám se o skříňku, nádobí leží uprostřed místnosti. Je stejně omlácené jako moje duše.
    „Varuju tě. Vzpomeň si, jak dopadl ten tvů! Vedeme tě v evidenci! Tak nám rychle vyklop, jak to bylo. Nebo se s tou modlilkou svezeš! A nejen ty, máš přece děti!“
    Vím, čeho jsou schopné tyhle upravené, nad běžné starosti povznesené bestie. Řekni co víš, i to, co nevíš. Zrazuj a donášej, jinak tě nenecháme žít… Erik a Miriam… Johana už nedostanou, Stanika si vzali.
    Další facka. Kousla jsem se do rtu, utírám tu sladkou pachuť.
    „Ještě se uvidíme, můžeš se těšit!“ Jsou veselí, odvedli důkladnou práci.
    Dusím se, potřebuji vzduch a neohraničené nebe. Míjím povědomé tváře, mechanicky odpovídám na několik pozdravů. Většině bývalých přátel nestojím za pokývnutí. Špinavé chodbě Grétina krev neublíží. Stačí prodloužit krok, abych v tom sajrajtu nešlapala. Ještě nejsem dostatečně otrlá.

   Vypěstovala jsem si zvířecí instinkty. Slyším opatrné přešlapování. Nevidím nic a srdce mi buší až v krku. Pro jistotu probouzím MIriam.
    „Nelekejte se!“ Stanik šeptá a je to jako kdyby křičel. Jak dlouho sbíral odvahu? Stydí se za nás a my se zase stydíme za Vajnarovy oddíly.
    „Stalo se něco?“ Život je nekonečná šňůra po sobě jdoucích katastrof.
    Miriam prudce vstává. „Co tady chceš?“ Moje panenka na klíček. Pro pravověrného jen nespolehlivá partie, pro něvěřícího zrádcova sestra. Jí bylo nejvíc ublíženo, Stanik ji odsoudil k samotě.
    „Jdu se rozloučit, Odjíždím. Posílají nás na sever.“
    Podlaha mě studí do bosých chodidel. Je mi hanba za tuhle omšelou haluznu, ve které jsme nacpaní jako sardinky. Beru do ruky talířek, položený na stole. Věci se osvobozují, samy padají k zemi.
    „Zatím nevyužívali pořádkové složky.“ Erik je rozespalý.
    „Tentokrát to napravili. Výjimky neexistují. Je nás pět set.“
    „Hmm… není to pocta? Jsi mezi prvními! Abys nevstoupil do historie!“ Miriam je trochu mimo.
    „Děti… máme přece šedesátá léta…“
    Znamená to, že pustina není stejně hrozná, jako bývala dřív? Copak letopočet nutně znamená pokrok?
    Imámovým armádám stačilo pár týdnů, vyplněných vražděním. Říká se tomu veliké vítězství a byl to konec evropské civilizace. Islám zahájil tažení, které dodnes neskončilo. Mořské pobřeží zůstává liduprázdné. Bezpečnostní opatření. Obyvatelstvo muselo pryč. Tak vznikla aréna, kde se jednou odehraje ten úplně nejhorší konflikt. Vždyť i docela malé děti vědí, co je to smrtelný agresor. V pustinách se potloukají individua, která je nutno zlikvidovat. Pro někoho banditi, pro jiného partyzáni, záleží na úhlu pohledu. Do nedávna se zóna nikoho rozkládala příjemně daleko, Stanikův odchod to změnil.
    Moje kolena se klepou v úplně jiném rytmu než ruce. Na ráno mě předvolali k výslechu. Náboženské policii žádný podezřelý neunikne. Co je mi po islámské říši, nad níž – prý – slunce nezapadá?
    „Berta zůstává?“
    „Ta přece počká.“
    „Jak dlouho?“ Miriam se nenuceně uchechtla. Není jediná, po kom se žádá bezmezná trpělivost.
    „Půl roku se dá vydržet…“
    Jen kdyby to byla pravda. Neznám úřad, který dodrží dané slovo. Nejdřív jim přidají dva měsíce, potom další… Trestná výprava, uspořádaná na neurčito. Vajnarovy oddíly odvedou špinavou práci. Můj syn, součást mě samé, a musí zabíjet. Aniž by tušil proč.

   Trnu hrůzou. Čekárna místního oddělení mi připomíná kdysi prožité utrpení. Ani mi nedovolili, abych se k Johanovi přiblížila, strkali ho jako nábytek. On ani nevnímal. Udělali z něj hadrového panáka. Zase si to zopakuju. Výslechy, nadávky… jako tehdy. Johan je nezvěstný. Odvezli ho neznámo kam, snad až na konec světa. Strážní vlečou zuboženou trosku. Grétě už se nepodobá, nepodobá se ani člověku. nepřítomné oči a rozbředlá krvavá hmota. Nesnáším marné hrdinství. Budu zvracet. Pořád si připomínám Johana. Jestli mu provedli tohle… Chci pryč. Polévá mě studený pot.
    Nic se neděje. Vyhánějí mě ven z budovy, na nic se mě neptali. Asi zešíleli, když cítí kořist, tak ji z drápů nepustí.

   Krčím se, přilepená na nenatřenou dřevěnou ohradu. Vlaky přijíždějí a zase odjíždějí. Na peron připochodovali vojáci. Cestující se odtahují, vyhýbají se šedivé demonstraci síly. Ženou je jako dobytek, rovnou na jatka. Bertin obličej zčervenal a opuchl. Vydala se vzhůru a uvízla dřív, než začala doufat. Loučím se, ale nepláču. Bezvousé tváře mizí ve vagónech.¨
    Podzim je blátivě ubrečený. Vajnarovy oddíly nejásají. Z pustiny zprávy nepřicházejí, tam jenom teče krev. Kdo z nás ví, zač se tam bojuje? Město je pokojné. Kamenný monument necítí bolest. Děti, narozené před nenapravitelnou porážkou, odcházejí, aby padly za víru, která jim nic nedává.

   Žárovka už zase nesvítí. Za dveřmi číhají přízraky. Znávala jsem je, tenkrát, v dětství. Úctyhodní lidé. Taky je pohltilo bezedné propadliště stále se opakujících dějin. Grétina krev zaschla. Svět ochořel a já ho nevyléčím, sama hledám nějakou zázračnou pilulku. Smích se vytratil, jsme zalezlí jako vyděšené krysy.
    „Univerzita přijímá studenty nemuslimského původu.“ Erik září.
    Nevydržím ten jeho upřený pohled. Kdysi by se stal doktorem nebo inženýrem… Tohle bude zatraceně drahé, ale já to musím podstoupit. Stezka hanby je bez konce. Přitom stačí pár kroků. Moje soukromé artýrium, nebo obrat k lepšímu? Jak pro koho.
    Erik se naučí recitovat posvátné verše. Stanik vstoupí na nebe, neboť ho vyhnali do svaté války. Nezůstanu na vedlejší koleji. Už ne.
    „Není boha kromě boha…“ Uslintaný stařík podupává před mešitou. Střechy se lesknou deštěm.
    Bůh je daleko.
    Klaním se Prorokovi a nemůžu popadnout dech. Už vím, kde se berou ty prázdné obličeje, které pořád potkávám. Hlavně, když se Erikovi splní ten jeho sen.

   Rádio nás chlácholí povzbuzujícími báchorkami.
    Stanik je přes tři měsíce nezvěstný. Nenávidím posly špatných zpráv. Roztrhala jsem tiskopis, který mi poslalo velitelství. Berta se prochází ve společnosti mladého Petrana, zase vyšplhala o stupínek výš. ten mladíček neví, jak štípe uniforma. Kolik to jeho tatíčka stálo?
    Je snadné vystoupit na protějším břehu. Já zbytečně dlouho váhala. Vždyť nejde o život, jen o blaho mých dětí.

   Opouštíme periferii, začínáme normální život. Erik se vzdělává a Miriam si zahalila tvář. Je to strašně jednoduché, jen na to přijít. A udělat první krok.
    Vajnarovy oddíly se vracejí, bez ovací, beze slávy. Dělníci válečných polí splnili svou povinnost. Stanika si vzala pustina. Mezi bažinami lze bloudit dlouhé týdny. Dospěl až na okraj, stvořený novou civilizací.

   „Hledám vás, paní…“ Zdvořilý chlapík, trochu ukoptěný, prach se mu usadil i ve vráskách kolem očí. Na ctitele je příliš mladý. Přitočil se ke mně cestou na trh. Drží se temných zákoutí, nemá čisté svědomí. Vnímám bezpočet zvědavých očí.
    Nesluší se, abych hovořila s cizincem. Erikovi se ve škole líbí. Státní správa v nás pěstuje komplex podprůměrnosti, jsem občan nižší kategorie. S tím nic nenadělám. Sice pod tlakem, ale povedlo se mi vybřednout ze špíny, nedovolím, aby mě tam zase shodili. Kéž by se mým dětem dařilo líp než mně.
    Z neznámého vyzařuje cosi neurčitého, lidé se za ním otáčejí. Donašečům se úřady odměňují sice nepatrnými, ale přece jenom výhodami.
    „Nechci se s vámi vybavovat.“
    Poznal moji nejistotu. „Posílá mě Stanik. Večer se sejdeme v Hájích.“
    Radost je přelétavý motýl. Trápení je kámen, natřený lepidlem. Miriam si chystá oddavky. Jestli jí to nepokazím.

   Stmívá se a padá hustá mlha. Počasí přeje zakázaným schůzkám. Snažím se zůstat nenápadná. Kolikrát jsem si přála, aby život byl pouhý sen. Jistota, že se ráno probudím, by mi pomáhala vydržet. Zůstávám zakletá, spolu s noční můrou, upředenou démonem zoufalství. Vetřelec se motá u zarostlé odbočky. Každý jeho pohyb prozrazuje, že patří někam jinam. Můj těžce nabytý klid by odfoukl i lehounký vánek.
    „To je dobře, že jste přišla.“
    Tím si nejsem tak úplně jistá. „Mhm…“ Radši bych se viděla někde jinde. Kdekoli.
    „Stanik je na tom zle.“
    „Našli ho? Proč mi to neoznámili?“
    Odpověď znám a není ani trochu pěkná. Kolik matek ztratilo syny, ale směly si zachovat alespoň čest? Osud jim dovolil nevědět.
    „Stanik vás pozdravuje, rád by vás viděl.“
    Na obloze se třpytí vzdálené světy. Sunu se, co noha nohu mine. Za nádražím jedenáct… Nejhorší adresa v okruhu deseti kilometrů. Desertér nemá na vybranou.
    Chudinka Miriam. Co bude s Erikem? Co se stane s námi se všemi? Posla dopadnou. Odborníci si poradí a panáček promluví. Stanik podkopává základy islámského státu. Stáhne nás s sebou. Město spí. Noční ticho podněcuje plané úvahy. Proč je Stanik vždycky na té špatné straně?
    Svítání rozptyluje temnotu. Opírám se o zeď. Šero zastřelo tvary. Předsíň se změnila v neurčitý prostor. Miriam hned tak neprocitne, o to jsem se postarala. Bude lepší, když se jí ta záležitost nedotkne. S tímhle závažím se utkám jen já sama.
    Imámův úřad sídlí na hlavním náměstí. Vrážím do horlivě pobíhajících uniforem. Dláždění je kluzké. Trápím se. Musím pokračovat nebo moje rodina skončí na dně propasti. Na koberci září ornamenty, dovedené k dokonalosti. Tisícileté umění. Znalci se mu po zásluze obdivují. Prorok zanechal v dějinách svoji nesmazatelnou stopu. je mocný a neporazitelný.
    Dveře kanceláře jsou pro mě branou do pekel. Zdravím, jsem uctivá. Přesně jak stanoví běžný rituál. Není boha kromě boha. Zvoní mi v uších. Něco se zlomilo. Bohové přece odpouštějí.
    Úředník civí do papírů. „Co je?“
    Sbírám odvahu. jsem zrůda, ale nemohu jinak. Za nádražím jedenáct… Je to tak snadné! „Mám pro vás důležitou informaci, pane…“