Avalcon 2000
Jistě si tedy dovedete představit, jak radostným a nedočkavým zrakem jsem hleděla vstříc prvnímu květnovému víkendu. Kluci z Avalonu si zajistili opravdu exkluzivní počasí s blankytnou oblohou bez mráčku a žhnoucím sluncem, což jsem ovšem ocenila až na místě; cestou, napresovaná ve vlaku mezi ostatními cestujícími (všichni vypadali úchvatně – s vypoulenýma očima, orosení potem a zoufale lapajíce po dechu), jsem slunce i bezmračnou oblohu upřímně proklínala. Když si navíc vedle mne stojící mladík (lékař, jak mi záhy došlo) k uchu přiložil mobil a započal zhruba hodinovou rozpravu s kolegou, v níž rozebíral s vpravdě brutální otevřeností a podrobnostmi jakousi operaci (nevím čeho, vzpomínám si jenom, že pouze o střevech se zmínil asi 3Okrát a že to musela být hodně krvavá a hodně zábavná operace - pan doktor se neustále šťastně usmíval, vesele žertoval o krvavých vodotryscích a na celé věci ho zjevně pouze trochu otrávilo to, že pacient sám se až tolik nebavil, nespolupracoval a umřel…), neměla jsem k mdlobám nijak daleko.
Nicméně když jsem se v Chotěboři prosténala z nacpaného vlaku ven, dýchl na mě příjemně ospalý poklid venkovského pátečního odpoledne a já si mimoděk vzpomněla na výstižné rčení o „klidu před bouří“. Kromě mě vystoupila jen hrstka bytostí, které bych si troufla ohodnotit jako scifisty, ale ti zmizeli tak rychle, že jsem vzdala úmysl pověsit se jim na paty a důvěřivě se odevzdávajíc vlastnímu smyslu pro orientaci jsem vykročila stejným směrem jako oni. A velmi záhy jsem mohla orientační smysl uložit zpátky do hlubin zapomnění, jelikož si Avaloňáci dali práci s vylepením šipek, které mě spolehlivě a nenásilně směrovaly k místu „conání“ – kulturnímu domu Junior. Cestou jsem si všímala městečka, o jehož půvabu jsem toho, k vlastní škodě, do té doby mnoho netušila, a zanedlouho už se zpoza rohu vynořil kýžený cíl. Kolem KD bylo prozatím mrtvo, prezence měla začít až v 16 hodin a já tu byla po třetí. Tak jsem se ještě nějaký čas brouzdala po ulicích Chotěboře a ve čtyři se připojila k hloučku scifistů, stejně nedočkavých jako já – jak jsem si všimla, byli to vesměs trekkies.
Jestliže je dochvilnost výsadou králů, pak každý, kdo mě zná, ví, že mám ke královskému majestátu hodně daleko. Konečně jsem tedy někde byla včas – a bác ho! Nikdo to neocenil. Těšila jsem se, že si odbudu cestu i vstupní formality rychle a v poklidu, ještě před hlavním náporem ostatních návštěvníků (pročež jsem odmítla i možnost jet pozdějším vlakem s Michalem Broncem a ostatními zástupci našeho klubu – Společenstva JRRT), ale kvůli jakýmsi technickým problémům, či co, jsem musela spolu s trekkies a dalšími, postupně se trousícími, sci-fi chtivými (ne)tvory, skoro hodinu čekat před vchodem. Nikdo se nijak zvlášť nebouřil, panovala příjemná nálada, i když byla špetka nespravedlnosti v tom, že se po chvíli dostalo na předem nepřihlášené jako na první. Že se nestydíte, takhle podporovat nezodpovědnost a lajdáctví!… Každopádně my – zkušení a zocelení čekáním u prezence na Draconu – jsme se s tím hravě vypořádali. Aspoň jsem měla čas pozdravit se s Tomem a Pavlem z Avalonu, i když jen letmo, byli neustále v jednom letu – a to po celý Avalcon – takže jsme ani neměli čas sednout si a pokecat – škoda!
Konečně se prezence rozjela a každý z předem přihlášených obdržel kromě materiálů i obálku, v níž se skrývala visačka s názvem ubytovacího zařízení, do jehož péče byl ten který člověk svěřen. Bylo to něco na způsob loterie – to pomalé otevírání obálky, chvíle napětí, pak kradmý pohled na visačku a… a tvář se buď spokojeně rozjasní, či zazní mírně zklamaný, rezignovaný povzdech. Já jsem od starších a zkušenějších harcovníků slyšela nejvíce nevlídných slov o dlouhém trmácení se do hotelu U zámku, pročež jsem před otevřením tajemné obálky zamumlala tichou modlitbičku, která (ne)zabrala přesně podle mého očekávání – takže mě čekala pouť k hotelu… No co, odhodlaně jsem hodila batoh na záda, napřímila ramena, ještě jsem dostala od vstřícné trekistky kapku jahodové limonády na posilněnou, a vzhůru k hotelu, kde bych mohla odhodit zavazadla.
Šla jsem a šla, přes půl Chotěboře, jen s pár radami od trekkies a s narychlo do paměti vrytou mapou městečka, která visela u prezence, ale v materiálech chyběla (rozdávala se spolu s podrobnými informacemi o programu později). Když už jsem se začala poohlížet po nějakém starousedlíkovi, který by mi řekl, zda jdu dobře, náhle mi po pravé ruce vyvstala před očima prazvláštní budova. Polozřícená, v patře s vymlácenými okny a opadanou omítkou. A vedle jednoho rozšklebeného okenního otvoru se skvěla oprýskaná cedule s hrdým nápisem: HOTEL U ZÁMKU, UBYTOVÁNÍ – NONSTOP. Nic víc. Tak jsem tam chvíli stála s nevěřícím pohledem v očích a pak se jala tu neskutečnou barabiznu obkružovat – velmi opatrně, nezdálo se, že by mohla ve vertikální poloze vydržet příliš dlouho… Ze zahrady zpustlého domu se ke mně – dívce evidentně v nesnázích – hnal opálený muž se zlatými řetězy omotanými kolem býčí šíje a já zašeptala: „Promiňte, TOHLE je hotel U zámku??!!“, a zabodla jsem chvějící se prst do vzduchu směrem k hroutícímu se objektu. Chlap na mě chvíli zíral, pak zvrátil hlavu a upřímně se rozřehtal, zatímco mě kamarádsky praštil do zad, takže jsem dalších pár minut zoufale popadala vyražený dech. Nakonec poznamenal cosi o tom, že tohle JE hotel, ale leda pro potkany, nasměroval mě a dokonce mi dal napít studené vody ze studně – potřebovala jsem to… Hotel jsem pak už našla bez potíží, a ani nebyl, celkem vzato, od kulturáku tak daleko, jak se mi tvrdilo, ale skutečně nechápu, proč na ceduli neudělají aspoň šipku, když už musí být přibita na tom domě hrůzy…
V hotelu jsem se zbavila nechutně těžkého batohu, kůži rozpálenou sluncem zchladila pod sprchou a pozdravila se se spolubydlícími, opět vesměs příznivkyněmi Star Treku. V hotelové restauraci jsem se seznámila s Martinem Koutným a třemi Slováky. To je další z typických jevů, které mě na conech pronásledují – mám neuvěřitelné štěstí na Slováky. Neumím to rozumně vysvětlit, ale nijak se tomu nebráním – je víc než příjemné zase slyšet slovenštinu… S nejmladším z nich – Milanem – jsme se dali do řeči a dopadlo to tak, že mi dělal rytíře po celý Avalcon. Už společně jsme se tedy přemístili do kulturáku. Tam jsem se pozdravila s kamarády ze Společenstva a konečně si taky pohlédla z očí do očí s Jakubem Mackem, který mě do té doby měl možnost zlobit a škádlit jen prostřednictvím mailů a na fóru Ikarie. Teď pro mě tedy toto „internetové zlo“ nabylo reálné podoby a Jakubovy zlomyslnosti mě provázely po celý víkend – ale myslím, že jsem mu nezůstala nic dlužna… Nahrnuli jsme se na přednášku Michaela Bronce s názvem „Mezi pohádkou a fantasy“. Zvrtla se záhy v předčítání z „Medvídka Pú“ od A. Milneho a musím říct, že přes svou obvyklou neschopnost číst cokoli nahlas a srozumitelně, se Michal tentokrát předčítání zhostil skvěle. Tak nějak se k tomu roztomile hloupému a tupému medvědovi hodil…
Po výhrůžce, že by mohl přidat ještě jednu kapitolu, nastal hromadný úprk, kterého jsme se zúčastnili i já s Milanem. Hurá dolů – na slavnostní zahájení! Už jsem stačila zaregistrovat, že „slavnostní zahájení“ bývají vesměs nejnudnější a nejrozpačitější vystoupení na conech. No, já se alespoň kochala pohledem na Vaška Pravdu v slušivém červeném šátku a nemožném šedém saku, kterak zápasí se vzdorovitou technikou, střídá nefungující mikrofony a dole pod podiem poletují ostatní členové Avalonu a snaží se přišpět svou pomocí. Když se celá „slavnostní“ chvilka odbyla, proběhli jsme s Milanem kulturák od půdy až po sklep, prošmejdili všechny místnosti, jejichž dveře nevzdorovaly civilizovaným pokusům o otevření, tu a tam se zastavili na kus řeči s někým známým, rychle jsem kývla na Richarda Klíčníka, stavili jsme se u baru, kde nás obsloužil „pan astrolog“ Pavel Koten (na Avalconu měli nejlepší broskvový džus, jaký jsem kdy pila!), a pak jsme se už jen mihli kolem MiBa a jeho neodmyslitelného „knižního zátiší“ a vyběhli do chotěbořských ulic. Zakotvili jsme v restauraci Panský dům, jedli, pili a povídali si dlouho do noci.
Jakýmsi zázrakem se mi na conech i přes noční řádění daří budit se brzy ráno. Milan tak odolný zjevně není, takže jsem v sobotu ráno do kulturáku nakráčela pouze v doprovodu jedné ze spolubydlících, která se zhlédla (pro změnu) ve Star Wars. Záhy jsme se rozdělily, spolubydlící zamířila – hádejte kam? – no, samozřejmě, na Star Wars con, a já zaujala strategické postavení u vchodu do Velkého sálu a vyhlížela někoho známého. Občas sice okolo proletěl kosmickou rychlostí některý z Avaloňáků, ale ti neviděli, neslyšeli a já se jim ve vlastním zájmu do cesty nestavěla… Naštěstí jsem za okamžik v davu zahlédla hlavu jako koleno, černé brýle a sveřepě tvrďácký výraz. Tak jsem Jakubovi popřála krásný den a poté, co jsme se chvíli navzájem kamarádsky dožírali a škádlili, vypravili jsme se na besedu s Fantázií a Dechem draka. Beseda zjevně počítala s tím, že diváci budou redaktory zahrnovat přehršlí nápadů a otázek, na něž budou dotazování moci odpovídat s jiskřivým humorem a všichni budou veselí a šťastní… To by ovšem v publiku nesměli sedět lidé s ospalým a ostýchavým výrazem, kteří zjevně v noci nezaháleli, o to víc však byli momentálně zralí pro postel. Takže jsme brzy odešli a zašli si do baru na ranní kávu, kterou obzvlášť Jakub potřeboval. O zábavu a témata k hovoru nouze nebyla, takže jsme do druhého patra na blok Ikarie a Vlada Ríšu dorazili se zpožděním, které mělo Jakuba hodně mrzet – aniž by to věděl, prošvihl čtení vlastní povídky z ikariáckého fóra na internetu, která úžasně vtipně a ironicky popisuje vztahy v redakci Ikarie a její samotnou tvorbu, jak si to vše ve své chorobné, nicméně bujné fantazii Jakub Macek představuje. Ze zoufalství, že nebyl přítomen vlastnímu „autorskému čtení“ by si Jakub jistě nejraději rval vlasy, jen kdyby nějaké měl… Tak si alespoň s Vladem vyměnili pár poznatků o počítačích a narážek na grafické zpracování Ikarie. Vašek Pravda se svou Fandománií dorazil se značným zpožděním a hovořil jen krátce, to už jsme ale s Jakubem seděli dole u baru a vedli feministické rozhovory s úžasnou pí Čermákovou. Jakub se od tak okouzlující společnice nemohl odtrhnout, tak jsem jim ponechala soukromí a odebrala se do Velkého sálu.
Tam jsem stihla závěrečnou část nové (a dlouhé) povídky Ondřeje Neffa, a jakmile dozněl bouřlivý aplaus a lidé se žíznivě vrhli k baru, zabrala jsem strategické místo na další část programu, na kterou jsem se jako správná tolkienistka zkrátka musela těšit. Po nezbytných technických instalacích nás Pavel Němec začal seznamovat s nejnovějšími zprávami o vznikajícím filmu Pán prstenů. Bez problémů se mu dařilo zaujmout nejen díky opravdu novým a zajímavým informacím, ale i díky skromnému vystupování a hlavně díky skutečnému zaujetí, které nešlo přehlédnout. Vrcholem byl pochopitelně z internetu stažený dvouminutový filmový trailer, který vypadá hodně zajímavě a slibuje i takovým zatvrzelým „ortodoxně-knižním“ tolkienistům jako jsem já, že snad přece jenom převedení profesorových knih na stříbrné plátno není až tak úplnou svatokrádeží...
Prohodila jsem pár slov s Vaškem a Matyášem od nás ze Společenstva, a pak jsem jistému mladému muži (nechtěně!) vychrstla sklenici džusu za krk. Zoufale jsem se mu snažila objasnit, že do mě jakýsi neurvalec zezadu vrazil, ale dostala jsem takový záchvat smíchu, že jsem se místo vysvětlování omezila pouze na neurčité máchání rukama a svíjení se v křečích smíchu. Naštěstí měl „krásný neznámý“ smysl pro humor a doma (byl z Chotěboře!) náhradní košili, takže jsme si krátce popovídali a dohodli si sraz na zítřejší den. Sotva zmizel Martin, objevil se Milan, s kterým jsme nakoukli na Star Wars noc, kde mě přednášející naprosto fascinovali svou podrobnou znalostí každého zrníčka prachu a každého chlupu z jakéhokoli netvora z „předaleké galaxie“. Myslela jsem si bláhově, že o Star Wars narozdíl od Star Treku nějaké povědomí mám, ale proti takovým znalcům jako jsou Milan Pavlíček nebo Michal Křídlo jsou mé „znalosti“ více než chabé.
Nad Chotěboří se stále skvělo nádherně letní počasí a pro mě bylo nemyslitelné vydržet celý den zavřená mezi zdmi, třebas i se sympatickými lidmi a více než lákavým programem. Takže jsme s Milanem vyrazili do malebného chotěbořského okolí. Nedošli jsme daleko, zkrátka jsme se na jednom travnatém kopci zhroutili do trávy a česko-slovensky spílali „exkluzivnímu“ vedru a přitom si sluneční paprsky a vlahý vánek bezostyšně vychutnávali. Po čase nás vyčmuchal navztekaný jezevčík, a my se zvedli a utíkali ku Chotěboři (ne snad, že bychom se báli ňafajícího psiska, ale já za žádnou cenu nechtěla propásnout promítání Honu na lišáka). Tak jsme doběhli, uřícení a uchechtaní, ke kulturáku a přímo do Velkého sálu, kde jsme znaveně dopadli na židle; Milanův dopad byl citelnější, neb se pod ním židle pokorně složila. Sklidil ovace, sehnal si pevnější sedadlo a za chvíli už proběhly první pokusy spustit film. Technika se zřejmě rozhodla letošní Avalcon sabotovat, ale konec dobrý, všechno dobré – Hon na lišáka se rozjel a stál opravdu zato! Nemilosrdně si bral na paškál osobnosti čs. fandomu a vztahy mezi nimi, sál se otřásal smíchy a smysl pro humor a shození sebe sama projevovali i ti přítomní, kteří se ve filmu měli možnost poznat – to nelze než ocenit!
Milan pak pro něco běžel do hotelu a já se nadšeně pozdravila se starým známým z Draconu – Pavlem. S tím jsem se pustila do přátelského zápasu, v němž se pod ním židle poroučela se stejnou rychlostí a definitivností jako pod Milanem. Aspoň jsem tak toho vysokýho chlapa dostala bez potíží tam, kam jsem chtěla – totiž na lopatky…
Milan se vrátil a šli jsme na Kocourkův „Sex ve sci-fi pro začátečníky“. Já nic netušíc, nevinnost sama, s tím, že to bude něco jako realističtější Disney. Tak realistické to rozhodně bylo, ale Disney ani trochu!… Mám-li být upřímná, do minuty mi hořely tváře jak při horečce a kdyby mi to nepřišlo ještě trapnější a kdyby se na mě nedaleko sedící Jakub drze nešklebil, utekla bych ze sálu, nejlépe se zavřenýma očima a s dlaněmi na uších… Takhle jsem tedy zůstala a musím říct, že člověk jaksi otupí, takže ke konci jsem už vydržela mít otevřené oči a ani jsem se tolik nečervenala. Nicméně na pokračování přednášky „…pro pokročilé“ jsem skutečně nešla. Ostatně nevím dost dobře, co jiného a tvrdšího by tam ještě mohli ukazovat…
Sobotní večer jsme s Milanem uzavřeli sledováním skvělého filmu Třinácté patro. Pak už následovala jen tradiční procházka ztichlým městečkem a dopad znaveného těla na příjemně měkkou postel.
Na většině conů je neděle dnem balení a loučení se, ne tak letos v Chotěboři. Neděle nabízela snad nejlákavější program ze všech dní conu – prakticky to nutilo člověka naskočit na roztáčející se kolotoč hned po ránu a nechat se z něho vyhodit s motající se vyčerpanou hlavou někdy k ránu dalšího dne…
V devět ráno jsme už s Jakubem seděli ve Velkém sále a hleděli do sympatických tváří skvělých českých sci-fi a fantasy spisovatelů. Sešlo se jich tam požehnaně – pokud jste si tedy přivstali, mohli jste shlédnout např. Františku Vrbenskou, Janu Rečkovou, Leonarda Medka… a samozřejmě taky neodolatelného Jaroslava Mosteckého, který celou besedu řídil a já dost dobře nechápu, proč se nedal na moderátorskou dráhu, jistě by se na ní neztratil. Objevilo se mnoho roztomilých situací – mohli jste např. slyšet, jak se Michael Bronec ptá, co si čeští spisovatelé myslí o nakladatelích, Jana Rečková hbitě využila šance a pověděla nám, co si tedy myslí o nakladateli Michalu Broncovi. Musím dodat, že to nebylo nic až tak hrozného, kupodivu… Beseda se později zvrhla v debatu o internetu, což Jaroslava Mosteckého poněkud znechutilo, takže tiše a nenápadně opustil sál, nicméně bylo i nadále co poslouchat až do jedenácté hodiny. Od jedenácti už nešlo zdaleka jen o poslouchání, ale o zapojení všech smyslů, co jich ta která bytost měla, protože nám okouzlující (skoro se mi chce napsat „svatá“) trojice Kantůrek-Talaš-Schwarz nabízela kuchařské recepty ze Zeměplochy. Některé laskominy mi sice připadaly mírně nemravné, ale… zkrátka, bavila jsem se a podle kulturáku otřásajícího se v základech, jsem zdaleka nebyla sama.
Od smíchu obolavělou bránici jsme s Jakubem vyléčili v nedaleké hospůdce, a pak už zase následovalo pádění do 2. patra na autorské čtení Jaroslava Mosteckého. Musím přiznat, že jsem si pro Jarka během Avalconu vypěstovala zvláštní slabost (snad ho to neurazí), a nezklamal mě ani tentokrát. Povídka byla vynikající a kdo chtěl, mohl si ji zakoupit i s přiloženou žárovkou v originálním obalu. Na schodech do přízemí jsme narazili na pí Čermákovou, kterak se spravedlivě durdí nad nekřesťanským a negentlemanským rozhodnutím přemístit dámské toalety do 2. patra, zatímco páni tvorstva mohou i nadále učinit pouze pár vrávoravých kroků od baru… Málem jsem začala jevit výrazně feministické sklony, naštěstí (pro vás, pánové!…) mě zachránil Milan.
Seběhli jsme do přízemí, kde začínal blok anime a mangy. Pozdravila jsem se s Marvinem, naším klubovým vlkodlakem, a pak už odstartoval maraton japonských animovaných filmů a seriálů. Mám po ně slabost a po pravdě – po včerejším Kocourkově „Sexu…“ mi fantasy Mononoke Hime připadala jako úžasně nevinné, něžné a naprosto nekrvavé dílko bez byť jen náznaku chlípnosti… Rádi bychom se dívali dál, ale víc jak tříhodinové sezení na tvrdých židlích v malé dílně, kde byla hlava na hlavě, bylo poměrně vyčerpávající, takže jsme se s Milanem vypotáceli z kulturáku a jakmile jsme popadli dech, namířili jsme si to k Čertovu stolku – sympatické restauraci se zahrádkou. Tam jsme se bezstarostně bavili a smáli se – i já, jelikož jsem netušila, co se na mě ještě chystá…
No ano, nedělní večer měla coby zlatý hřeb ozdobit volba královny krásy letošního Avalconu. Během dne jsem velmi tvrdě odmítala veškeré nabídky k zápisu a zhruba šest chlapů jsem donutila k svatosvaté přísaze, že mě nepřihlásí. Bohužel jsem zapomněla na jistého zrádného a proradného hobita, konkrétně Michala Bronce, ten toho bídně využil a hodlal mě vydat napospas davu vilných scifistů… Naštěstí nějaká dobrotivá duše mé jméno škrtla a napsala tam jinou nešťastnici, takže mně mohl spadnout pořádně velký kámen ze srdce, unikla jsem potupě, Michal uškrcení, a ostatní dívky tak dostaly reálnou šanci vyhrát…Celou soutěž opět moderoval Jarek, pročež to místy mělo skutečně švih. Miss se stala mladičká a milá trekistka z Plzně, první vícemiss krásná Jana a třetí místo obsadila sympatická dívka z Chotěboře. Nicméně si neodpustím poznámku, že co se týče vtipu a pohotovosti, byla mou jedinou favoritkou Ivana Kuglerová (pro ty, kdo by ji neznali – ta copatá s dýkou…).
Po vyhlášení Miss jsem se opět vrhla do ulic, tentokrát s Vaškem Semerádem. Lítali jsme po Chotěboři s dlouhým temným pláštěm, který nám propůjčoval vzhled Temného mstitele Batmana. Myslím, že lid chotěbořský jsme příliš vylekat nemohli, protože potkat v Chotěboři po desáté večer živou duši je takřka nadlidský úkol…
Vašek se pak vrátil do kulturáku, já jsem se radostně pozdravila s Martinem, a když se mě tento ptal, jakou místní pamětihodnost mi má ukázat, bez zaváhání jsem zvolila hřbitov. V tom není nic morbidního – mám prostě ráda hřbitovy… Ten chotěbořský byl pochopitelně zamčený, a když jsme nerozhodně stáli u brány, jakýsi hlídač na nás začal křičet, ať koukáme zmizet – patrně si myslel, že hodláme na tomto místě klidu provádět nějaké satanské rituály, či něco podobně nemravného… Dědeček za námi pohoršeně hrozil holí, my se mohli přerazit, jak jsme letěli z kopce dolů a dusili se smíchy. Chvíli jsme si ještě povídali, pak obligátní výměna adres (vždycky mi to připomíná školy v přírodě…) a já jsem vyzvedla Milana. Společně jsme s lítostí vzdali an. film „Ghost in The Shell“, ale byli jsme utahaní – měli jsme totiž za sebou docela náročný víkend, víte…?
Poslední noční procházka Chotěboří, po které se mi bude stýskat, a ráno na vlak do Havlíčkova Brodu. Tam jsem se rozloučila se všemi novými kamarády, z nichž někteří mířili do Českých Budějovic, jiní do Plzně či Brna a další až na Slovensko. A já nasedla do „écéčka“ a nechala se konejšivě kolébat až do Prahy… Skončil poslední Avalcon tohoto tisíciletí a já se nepokoušela o jeho hodnocení. Psala jsem jenom o tom, že jsem jeden květnový víkend strávila víc než příjemně – v malebném městečku, s fajn lidmi a na conu s bohatým a zajímavým programem. Nevím, jak vy, ale já se už nemůžu dočkat, až za rok zase vystoupím na tom ospalém chotěbořském nádražíčku…
PS: Tu úvodní poznámku o „scifistické sebrance“ jsem si pouze vypůjčila od jedné účastnic Miss Avalcon, tak se mě opovažte na některém z příštích conů kamenovat, ohrožovat pozdviženým mečem či zacíleným laserovým zaměřovačem!!!….
k ZA 29
k Reportážím
k ZA
na start