Člověk patří mezi lidi. Nemůže trvale žít sám. Běda však, když se stane pouhým kolečkem v soukolí světa. Panství mnohohlavé obludy ho naplní vzruchy a vášněmi překračujícími vůli jednotlivce.
    Už brzy odpoledne se uprostřed města začaly tvořit hloučky . Byl klidný, říjnový den. Modrou oblohou plulo jen několik bílých mráčků. Podzimní slunce klouzalo po střechách a zlatilo šedivou dlažbu náměstí. Kdyby lidé bloudící ulicemi měli dostatečně dlouhou paměť, určitě by si připomněli vzdálený den, kdy byla podepsána smlouva o novém uspořádání světa.
    I tehdy, před padesáti lety, svítilo slunce. Nadšení naplňující ulice působilo jako opiát. Zmizely všední starosti. Pramínky davu, jako chapadla chobotnice, prostupovaly městem, zatímco někde uvnitř pulsovala vize úžasného zítřka. Od té doby se plno věcí změnilo k lepšímu. Svět ukončil sérii krvavých konfliktů a téměř vymizel terorismus. Jenomže dávná představa štěstí se časem proměnila ve všední dny a všechny změny ztratily kouzlo.
    Viktor šel ulicemi směřujícími k centru. Ani si nevšiml, že je v ulicích rušněji než jiné dny. Měl oči obrácené vzhůru a ruch kolem sledoval jen periferním viděním. Štíty domů byly nasvíceny sluncem a na okrajích střech posedávala holubí hejna. Měl volný den a nikam nespěchal. Dopoledne strávil přípravami na víkend. Bez většího nadšení přijal nabídku dvoudenního pobytu v horách. Hory ho nezajímaly, ale těšil se na kamaráda, který před lety zmizel z jeho života. Do odpoledních ulic ho vytáhl prázdný mezičas a krásné odpoledne. Město, kde se narodil a prožil mládí, pro něj nebylo jenom městem, ale i krajinou, kterou měl rád. Nikdy nepochopil lidi prchající kamsi ven. Jeho příroda to byly domy, parky a řeka protékající kouzelným nábřežím.
    Jeho cesta za dobrodružstvím začínala v úzkých uličkách a přecházela do širokých bulvárů směřujících k stále rušnému centru.
    Šel bez cíle, ale přesto, aniž by si to uvědomil, byl přitahován k pulsujícímu davu. Přes naprosté bezvětří připomínala ulice vánici poletujícího listí. Jednotlivé poryvy zrychlovaly pohyb a vytvářely seskupení, která se v příštím okamžiku rozpadala a přesouvala jinam. Byl už téměř uprostřed města, když si uvědomil, že se cosi děje. Z hustých ostrovů uprostřed davu vyletovala vzrušená slova zpočátku nesrozumitelná, ale čím dál zřetelnější. „ Manipulace. Podvod. Nesvoboda. Omezení.“
    Viktor se nikdy nesetkal s něčím podobným. Samozřejmě, že se občas účastnil vzrušených diskusí v zaměstnání, mezi přáteli i v řadě klubů, které navštěvoval. Tyto hlasy však zněly jinak. Byla v nich jiná naléhavost a probouzely i jinou odezvu. Při hádkách a přích, které měl v paměti, se pokaždé objevily různé alternativy. Zde převládal jednolitý proud nahromaděné nespokojenosti, která kladla otázky, aby si vzápětí sama odpovídala. V prvé chvíli pocítil údiv vystřídaný znechucením. Čím déle se však pohyboval s davem a poslouchal rozohněné řečníky, tím jeho odpor slábl.
    Dole na dlažbě, kam nedosáhly paprsky podzimního slunce, se srážel vlhký podzimní vzduch a jeho kapičky byly jako semeníky veliké houby, která prorůstala ulicemi.
    „Na magistrát!“ Ozvalo se z davu.
    Tlačenice zhoustla a celý obrovský kolos se dal do pohybu. V tu dobu byl již střed města ochromen. Vozy hromadné dopravy stály u nástupních ostrůvků a elektromobily uvízlé v davu byly jen překážkou šířící se povodni. Parta výrostků pronikla pod kapoty dvou k sobě přimáčklých vozů a přes protesty majitelů propojila jejich akumulátorové kabely. Ohňostroj jisker vyvolal jen souhlasný potlesk. Při okraji ulice prolomil dav výlohu s dámským prádlem a krajkové hadříky stržené s aranžérských závěsů zavlály nad hlavami jako prapory a mávátka.
    „Na magistrát,“ opakoval dav posílený společným dechem a společnými hesly.
    Byl to samozřejmě nesmysl. Magistrát byla budova, v pozdním odpoledni zaručeně prázdná. Všichni kolem znali úřední hodiny městských institucí. Nikomu to ale nevadilo.
    Zpod mřížek kanálů stoupal otrávený dech bestie, vykrmené odpadky lidských životů a zvolna se rozlézal ulicemi.
    „Na magistrát“ vykřikovala nespočetná ústa jediného těla. Jejich hlasy byly sladěny a zrytmizovány dávno zapomenutou zkušeností, která od věků spočívala v jejich podvědomí.
    Viktor šel s davem. Nechal se unášet jeho vlnami. Vzpomněl si na sekvence historických filmů ve kterých kompars ovládl ulice. Uvědomo-val si nedokonalost obrazů, vizuálně dokonalých, a přesto tak málo postihujících skutečnost. Bylo v nich všechno mimo pocit neskutečné síly a sebevědomí. A právě v pocitech jiné inteligence a jiných měřítek bylo všechno podstatné.
    Částečně si uvědomoval sám sebe, svá omezení a konvence, vlastní individualitu. Dav ale požíral každou odlišnost. V společném dechu zněly bubny prehistorických kmenů. Výkřiky a slogany kroužící nad hlavami, to nebyly věty a sdělení, ale magické formule. Nejsilnější ze všeho bylo však společné vědomí, okamžitě přijímající množství nových podnětů. Nejsilnější byl pocit mizející ztracenosti a samoty.
    Jakoby se všichni vzájemně chápaly, jakoby se všichni milovali. Jakoby chybělo jen odvalit překážející balvan v cestě a svět bude jiný a lepší. Obluda davu modelovala své vůdce, své vtipné glosátory, svou hlavu, mozek, paže i prsty. Čelo zástupu již opustilo centrum metropole a vklouzlo do úzkých uliček staré zástavby. Jestli se v širokých ulicích tísnilo tělo k tělu, zde dav srostl v jednolitou masu s tisíci hlavami, tisíci nohama a jediným tělem. Zde již nebyl možný sebemenší individuální pohyb. Nádech, výdech, elektrizující vlny rychle zrozené a rychle opadající, jeden směr a jediný hlas. Do prostoru před magistrátem dospěly jeho chapadla z několika ulic najednou.
    Nevelké náměstí se okamžitě naplnilo, zatímco přecpané přístupové cesty zesilovaly tlak na zadní řady. Slunce již před chvílí zmizelo za střechami domů a s přicházejícím večerem modř oblohy zešedla. Okna magistrátu, jako dlouhá řada zrcadel, čněla vyzývavě proti rozvlněnému davu.
    Dojít k podobné situaci někdy v dávné minulosti, byly by ulice plné policejních vozů a zásahová jednotka by očekávala signál k zahájení vyčišťovací akce. Doba parádních zásahů však byla dávnou minulostí. Již před lety byl zrušen pohotovostní oddíl a jednotky pořádkové policie neměly prostředky ani zkušenost čelit tak mimo-řádné situaci. Všeobecně se věřilo, že sjednocený svět pohřbil s odmítnutými ideologiemi i lidové bouře a protestní shromáždění.
    Na celé planetě nezůstala jediná nedemokratic-ká vláda. Každý mohl projevit svou nespokojenost v řádných volbách. Každý občan mohl protestovat u mezinárodního soudu. Někde se ale stala chyba.
    Obluda, zažehnaná smlouvami a pohřbená pod paragrafy ústavních zákonů, se jako bájná Godzila budila z letitého spánku. Její téměř zapomenutá síla dostala nový rozměr. Už zde nebyly nepřátelské tábory soutěžící o moc. Už zde nebyl sen o lepším světě, kterému by bránil jen stávající systém. Už zde nebylo jasně ohraničené zlo, které by mohla smést a rozdupat. Svět se změnil a byl zcela nečitelný. Potácela se na nespočtu křehkých nohou a v tisíci hlavách s jediným společným rozumem se zvolna rozhoříval plamen destrukce.
    Davem prolétla elektrizující vlna a tříšť rozbitého skla padla mezi první řady. Křehkost překážky povzbudila zástup, těžké vstupní dveře se rozlétly do stran a vpustily zkrvavený předvoj do útrob budovy.
    Viktora žádný úlomek skla nezasáhl, ale kapky krve mu potřísnily ruce i tvář. Snažil se zachytit muže, který padl k zemi, ale zástup ho táhl schodištěm vzhůru. Sochy, stojící při stěnách, se proměnily v úlomky útočného materiálu. Pokud byl v budově někdo z personálu, bezpochyby využil času obléhání a zmizel někde v bezpečí. Dav byl však lhostejný k nedostatku překážek a absenci odporu. Měl již své raněné a padlé. Cítil svou vlastní krev. Když vyšlehly první plameny, náměstí před budovou zavylo radostí.
    V téže době a podle stejného scénáře zaútočily davy ve všech světových metropolích. Nikdo je neorganizoval. Nikdo nepřipravoval hesla a strategii. Nikdo v té chvíli ještě nevěděl, že není jen částečkou osamocené skupiny, ale jedním z mnoha chapadel rozprostřených po celé planetě.
    V té chvíli ještě dav nehledal lidské oběti. Soustředil se na ničení budov. Možná v nich viděl symbol své vlastní zbytečnosti. Možná pod klenbou střech a za hradbou zdí tušil cosi skrytého co je mu upíráno. V každém případě jeho jednání nemělo žádnou logiku. Dav však nebyl rozumnou bytostí, a živel logiku nepotřebuje. Každá z jeho částeček se už dávno odnaučila naslouchat druhým. Každá z lidských bytostí byla sešněrována pouty prazvláštní samoty, která znehodnocovala úspěch, hledání i radost.
    Ten hlas, který promluvil odněkud zevnitř, byl však každému srozumitelný. Syčela v něm láva vybuchujících sopek, hučely v něm vlny rozbouřeného moře. Mluvil praskotem plamenů. Řeč přímočará a bez otázek, starší než lidská paměť, řeč svobodného chaosu.
    Viktor, ztracený uprostřed hořící budovy, s údivem hleděl na ušlapaná lidská těla a mezi hukotem plamenů vzdáleně vnímal křik davu. „Svoboda, svoboda, svoboda.“ Cesta zpátky byla zatarasena nově příchozími. Nebylo kam utéci.
    Najednou se mu zdálo, že hoří celý svět. Bylo to zvláštní, ale necítil strach. Necítil vlastně vůbec nic. Připadal si volný a nezranitelný. Necitlivý k ranám, plamenům ani dusivému kouři.
    Stejně jako všichni kolem, naslouchal svůdně burácivému hlasu, rozbíjejícímu všechno křehké, co z posledních sil přidržovalo život nad bezednou propastí vesmíru. Silný a svobodný. Cítil se silný a svobodný. Neodolatelná síla ho přitahovala k burácejícím plamenům. Chtěl žít, chtěl tak strašně žít. Tam vepředu byl skutečný život.
    A tak vykročil a bez zaváhání se vrhl do ohně.