V moci temného mága
    Hodiny letěly, až mu to nebylo milé. Chtěl ještě sehnat Rozu a Ibisku a říct jim o své schůzce s Eruvirtorem, ale holky se ztratily, dokonale a naprosto. Ani vůně po sobě nenechaly. Kde ty potvory asi kvetou?
    Do podzemí sešel minutu před půlnocí. Od klu-kovských let měl plán hradního sklepení v hlavě, a pokud by se severský mág pokusil jeho půdorys změnit, Gichart by ho dokázal vrátit zpět, a rychle. Bez námahy. Věci mají tendenci zaujímat původní tvary a iniciátor změn musí mít hodně síly, aby dokázal vzdorovat impulzu k návratu.
    Třiadvacátý schod byl poslední. Gichart se rozhlédl. Dobré osvětlení si zařídil předem a Eruvirtor zřejmě nebyl proti. Tak. Všechno při starém. Mág není hloupý. Gichart zamířil ke hrobkám. Tam je mágova práce. Pevné dveře z černého dřeva s magickými řezbami i kováním, jež jim dodává věčnou platnost, tedy platnost, dokud se kov nerozpadne a dřevo neztrouchniví, a to je pro člověka málem věčnost, se otevřely. Znaly pány z Pejuiernu a nespletly se. V předsálí hrobek se tyčil Eruvirtor. Fuj, pomyslel si Gichart. Seveřan měl na sobě špičatou čepici s nápisy temných kouzel ochrany, černý háv, k němuž se jeho copy naprosto nehodily, a dokonce hůl v ruce.
    „K čemu ty pitomé rekvizity, Eru?“ zeptal se Gichart znechuceně.
    „Rekvi... co? Aha.“ Zasmál se. „Znáš řeč čarodějů? Ten jazyk váš těžkej.“
    „Nemám dost praxe,“ řekl Gichart ve starém jazyce čarodějů.
    „Ha. Tvůj otec naši řeč nezná vůbec. Studoval jsi na některé z našich vysokých škol?“
    „Ne... O tom si můžeme popovídat jindy. Teď mě zajímá tvoje práce.“
    „Ano. Můj úkol. Na který mě najala Rett.“ Mágovo chování se změnilo současně s jeho mluvou. Ve staré řeči se vyjadřoval volně a plynule. „Mě zase zajímá tvůj postoj k mému úkolu. Rett se mi snažila namluvit, že tě mohu ignorovat. To by nebylo prozíravé...“
    „Hm?“ udělal Gichart neurčitě.
    „Otevřeme první hrobku,“ řekl Eruvirtor stroze a jemu naskočila husí kůže. Konec zdvořilostí. No, mágu, dej se do toho. Eruvirtor mávl širokými rukávy a na podlaze se objevila horda zrůdiček, podobných hlodavcům, netopýrům, žábám i pavoukům, tvorů nejrůznějších velikostí, a dala se na pochod k zapečetěným kovovým dvířkům první hrobky. Pár létajících příšerek se pokusilo přistát Gichartovi na rameni a na hlavě. Nepustil je k sobě. Eruvirtor se chápavě pousmál a vzápětí zvážněl, když se první voj jeho malé armády rozpustil v plamenech aktivované pečeti.
    Mág tiše zaklel ve své rodné řeči. Gichart se zasmál, mág se otočil, zkusil na něj dva tři blesky a trochu infrazvuku, jen tak, aby si ulevil, a mírně zavrávoral, když se mu jeho drobné útoky vrátily zpátky.
    „Uf. Promiň,“ hlesl. „Co je s těmi dveřmi?“
    Gichart zvedl ruce. „Počkej, Eru. Pokud o to stojíš, můžu tě provést hrobkami a prozradit ti jména těch, kdo v nich odpočívají. Bylo by to snadné. Ale je-li tvým cílem oživování, vynech mě. Tyhle věci neuznávám.“
    „Mým přímým cílem není oživení,“ řekl Eruvirtor. „Nikoli přímým... Stojím o tvůj doprovod.“
    „Tak jo,“ kývl Gichart a protáhl ho dveřmi naprosto bez odporu. Ukázal mu nápisy na kamenných rakvích. Přečetl mu je nahlas.
    Mág vrtěl hlavou. „Nepochopil jsem, jak procházíš dveřmi.“
    „Nepochopíš. Já nevím, jak to dělám.“
    „Nesmysl. Užíváš nějaké dobré zaklínadlo.“
    „Ne. Ale nemusíš mi věřit. Vnímal jsi ta jména?“
    „Jistě. Ale nemusím ti věřit.“ Zašklebil se.
    „Hm.“ Gichart se posadil na rakev prastrýce Erzina. „Asi jsem se v tobě mýlil. Asi se chystáš na pěkný svinstvo. Asi se mi to nelíbí!“
    Eruvirtor ztratil poslední zbytek přívětivosti. Stal se dravcem. „Chlapečku,“ řekl. „Já tě šetřil. Mládě. Mládě je hanba zabíjet. Ale když ty se snažíš kousat!“
    Stěny hrobky zmizely, uvolnily místo rudé, slizké mlze, bušící tisíci kladiv a šlehající tenkými ocelovými pruty. Rudá, rudá, kde je jí konec... Musel se rychle odplazit, našel škvíru ve zrudlé zdi, ale venku u ní číhali ti hlodavci a netopýři a pavouci, bojoval o život a poháněl ho hlavně vztek. Eru, ty všiváku! Dá ti práci dostat se ven, jen počkej, mizero!
    Zabil víc krys, než kdy dokázal kterýkoli had na světě, přinejmenším mu to tak připadalo, a když už mu docházel nejenom jed, ale i síly, unikl jiným otvorem na svobodu. Změnil se v něco se čtyřma nohama, naneštěstí ve stejně bídném fyzickém stavu, jako ten beznohý tvor předtím, a ploužil se, aniž věděl kam. Táhla ho jakási touha, kterou neuměl pojmenovat.
  
    Probudil ho zděšený ženský výkřik. Nesmírně se vylekal a okamžitě začal zjišťovat, co vlastně ta žena viděla. Ulevilo se mu, když se ujistil, že vypadá jako člověk, jenom pořádně zřízený. Sotva mohl hýbat prsty, aby se ohmatal. Žena už neječela. Přidřepla k němu a opatrně mu zvedla hlavu.
    „Gi,“ vyslovila jeho klukovské jméno. Poznal ji. Belinda, zase ona. A ví, jak se mi říká mezi přáteli... „Co se vám stalo? Můžete vstát?“
    „N-nevím,“ vypravil ze sebe. Chytil se jí kolem krku, na žebrech cítil její ochotné ruce a pro tu chvíli si blahopřál, že neváží víc než šedesát kilo. Na nohou se udržel, ale kolena se mu třásla a všechny svaly ho bolely.
    Belinda ho někam vlekla, začínal se pomalu orientovat. Chatky zaměstnanců Jeskyní. Malebný kout se zelenou trávou... Její chatka. S malým holčičím nepořádkem uvnitř. Klesl na pohovku a zkroutil se v křečích. Belinda vyjekla, na vteřinu zmizela a znovu se objevila s pořádnou dávkou nějaké pálenky. Cvakaly jí zuby, ale sklínku mu přidržela u úst bezpečně. „Mám někoho zavolat?“ ptala se zadýchaně.
    „Jen to ne!“ S námahou se posadil. Už dokázal pít sám. „Belindo, běžte do práce a nikde nic nevykládejte...“
    „Jste zraněný! Já vám chci pomoct!“ Stála nad ním a tvářila se odhodlaně.
    „Potřebuju teplou vodu, zrcadlo... A abyste se nekoukala.“
    „Nekoukala? Co si myslíte, že zbylo z vašich šatů?“ vyjela na něj. „Jako by vás protáhli uragánem a komínem a zemětřesením a výbuchem sopky...“
    „Stačí,“ zarazil ji přísným hlasem.
    „Voda a zrcadlo,“ řekla pokorně. „V koupelně. Já si tady sednu a počkám.“
    Došoural se do koupelny. Zrcadlo zabíralo celou širší stěnu. Hm. Vídáš Belindu, zrcadlo. Nebude se ti zamlouvat, co ti nabídnu teď... Skleněná plocha mu vrátila asymetrický škleb podřeného obličeje s oteklými rty a nosem. S odporem ze sebe strhal zbytky šatů, beztak jsou k nepoužití. Kde se vzal v mých hadrech ten štiplavý pach? Jako by mě Eru dlouho láskyplně objímal...
    Otřásl se. Sklouzl do vany, otočil oběma kohoutky na dálku. Ještě neměl odvahu kontrolovat stav své kůže. Až po umytí. Voda se barvila růžově. Jen růžově. Oddechl si. Svaly a šlachy dostaly zabrat, ale žádná vážná rána se nekoná. Rázně vstal, vítězně přemohl tmu v očích. Tak, zrcadlo, ukaž mi největšího chudáka v Quardaskavě... Šrámy, hlubší, mělčí, i pouhé oděrky, se mu táhly po těle, kam se jen podíval. Už nekrvácely, ani zvlášť neotékaly. Šupiny, pomyslel si. Zachránily mě šupiny. Nebo krunýř? Něco odolného a tuhého. Co přesně jsem asi měl na sobě v okamžiku Eruvirtorova útoku? Natloukl si aspoň ty svoje čarodějské ručičky? Doufám že jo.
    Vzal do ruky sprchu a pustil naplno studenou vodu. S odporem cvrnkl palcem do zátky na dně vany. Zbavit se té růžové... Vzpomínal na slova, pokud se to vůbec dalo nazvat slovy, uzdravovací kůry sekty s nevyslovitelným názvem. Kůra sice správně probíhá pod ledovým vodopádem, v přírodě, ale tahle sprcha je taky dost prudká a dost ledová... Nadechl se, a do toho. Asi ty skřípavé zvuky zaříkání zněly přes dveře dost hrozně, protože Belinda nevydržela a začala klepat.
    Možná to bylo dobře. Byl právě na pokraji mdloby; příšerně to bolelo. Ťukot jejích kloubů ho vzpamatoval, dokončil zaříkání, sprcha mu vypadla ze ztuhlých prstů, upadl do vany. Naštěstí dost šikovně. Belinda zvenku vyšroubovala zámek a vtrhla do koupelny, celá zdivočelá strachem.
    Zamžoural na ni z vany a rychle se posadil s rukama v klíně. „Tyhlety... některé... alternativní metody... léčení... jsou odporné,“ prohlásil chraptivě. „Seženete mi něco na oblečení?“
    „J-jo,“ odvětila roztřeseně. „Moje džíny vám nejspíš padnou. Svetr se natáhne... Je vám dobře?“
    „Ujde to.“
    „Zacházíte se sebou hrozně surově, pane Yenssi.“
    „Před chvílí jsem byl Gi,“ zamumlal. „Dejte mi ty hadříky a běžte do práce...“
    „Rozkaz, šéfe.“ Otočila se a vypochodovala z koupelny.
    „Belindo,“ oslovil její záda. „Já jen nechci, aby se o tomhle vědělo. Proto vás tak honím.“
    „Jasně, šéfe.“ Hodila po něm balík šatů. „Jste si jistej, že přežijete?“
    „Teď už jo. Díky.“
    „Za co?“
    „Za váš strach.“
    „No, tak já mizím.“ Otálela před prahem. „Ale moc se mi nechce.“
    „Udělejte to pro mě.“ Vykoukl z koupelny. Zabalil se mezitím do největší osušky. Belinda se usmála a napadlo ji, že jí ten ručník teď bude obzvlášť milý.
    „Pošlu vám všechno zpátky,“ řekl Gichart. „Osušku vám vyměním...“
    „Opovažte se!“ vyhrkla. „Schovám si ji. Budu ji používat o velkých svátcích.“
    „Vy jste zlato. A stříbro a drahé kamení,“ prohlásil okouzleně. „Zčervenala jste.“
    „Jo. Zato vy jste zelenej,“ odsekla. „Jdu.“
    „Uvidíme se,“ vyprovodil ji.
    Tak, a už žádné improvizace, rozhodl. Nejsem fackovací panák. Teď přijde na řadu věda. Eruvirtorovo výkonné spektrum mám ověřeno na vlastní kůži. Analýza podle Urka, volba postupu... I kdyby to měla být černá magie ostrovanské sekty Louwramm, proslulá svými neblahými účinky na duševní zdraví a plodnost všeho živého v okolí třiceti mil!
    Do města jel autobusem, ale dovlekl se na druhou zastávku od Belindina domku a nastoupil až tam. Nepřilákat k ní nežádoucí pozornost! Telefonoval z hotelu. Mistrův hlas zněl velmi znepokojeně.
    „Na hradě vám nefunguje telefon! A Eruvirtor je opravdu jednička černých! Žiješ ještě?“
    „Zatím. Jakžtakž.“ Gichart se zašklebil, zabolela ho žebra. „Musím na něj vědecky... Jako čaroděj neobstojím, jsem amatér.“
    „Ty ses pokoušel o souboj?“ Bylo slyšet, jak mistr Urk lapá po dechu.
    „Spíš on se mnou. On...“ Teprve nyní, když o tom vykládal mistrovi, si uvědomoval, jak ostré jsou jeho dojmy z té kratičké, kruté scénky.
    „Možná se blíží ke konci své profesionální dráhy, možná ví, že schází z vrcholu,“ zamyslel se Urk, „a pak je dvojnásob nebezpečný. Přijedu, Gi.“
    „A co vaše práce,“ namítl Gichart. „Vždyť máte rozjetých nejmíň pět transformací, pozvaného bílého mága z Varsy...“
    „A ohnivé bludiště před dokončením,“ doplnil mistr. „Jsem si jist, že tvé transformace jsou mnohem poučnější. Zbytek počká.“
    Gichart se zarazil, chvíli mlčel. „Asi se budu stydět. Dělat ty věci ve vaší přítomnosti. Učil jste mě...“
    „Být sám sebou?“ Mistr se zasmál. „No, a ty jsi bytost zvláštního druhu. Buď sám sebou.“
  
    „Podle mých pomocníků nemohl přežít,“ sdělil Eruvirtor té zvědavé ženské. „Přestože jeho tempo přeměn bylo přímo ďábelské. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Mrzí mě to.“ Jeho hlas změkl, odstín pohrdání se z něj vytratil. „Z toho mladíka by byl vynikající čaroděj.“
    „Ts,“ prskla Rett. „Já ho nepotřebuju. Co hrobky?“
    „V jedné jsem byl. S ním. Jeho metodu pronikání jsem však neodhalil. Stěží jsem se dostal ven... Bude to těžké. Časově náročné.“
    „Oživil jsi už někoho?“ Dychtivě si olízla rty.
    „Ne. Četl mi jména a já mu věřím. Jsou to samí muži.“
    „Přesvědčil ses?“
    „O pohlaví těch nebožtíků? Ano.“ Mág usedl na židli, nohy zkřížil pod sebou. Byli v jídelně v přízemí. Svítalo. Brzy se objeví služebnictvo. „Dveře hrobek jsou kvalitně zajištěny. Pracoval tu silný čaroděj. Nemohl to být Ormabar Leak. Ten neumí nic.“
    „Gichart není čaroděj,“ podotkla Rett. „Vím jen tolik, že nemá v tomto směru žádné vzdělání.“
    „Přirozený talent. Všímáš si, Rett, že o něm mluvíš, jako by žil?“
    Vztekle zaklela. „Proč mám takové hloupé tušení?“
    „Nejspíš žije,“ řekl Eruvirtor nevzrušeně. „Uvidíme. Teď bych rád odhalil autora pečetí na dveřích. Gi to nemůže být. Ty dívky také ne.“
    „Záhada,“ zabručela. „Dokážeš zvrátit dílo toho neznámého?“
    „Jistě. Ale nesnadno. Poslyš. Co vlastně od naší akce očekáváš, oč ti jde?“
    „Míníš, jestli mi ta námaha stojí za to?“ zeptala se pomalu. „Chci moc tohoto hradu. Sílu celého toho zatraceného kraje... Quardaskava bez Pejuiernu není ničím, vždyť víš!“
    „A máš představu, co ta moc obnáší?“ Štěrbiny Eruvirtorových očí zaplály, tvář ztvrdla na kost.
    „Jen neurčitou,“ připustila. „Ale má touha je dost určitá!“
    Eruvirtor zaklonil hlavu, až se jeho copy dotkly podlahy, a rozchechtal se. Rett se chtěla urazit, ale nestačila. Mág zmizel, jeho prázdná židle se na okamžik vznesla nad stůl, dopadla zpět a zběsile se roztočila. Všechny ostatní ji napodobily. Kromě jediné, té s černým vyšívaným čalouněním. Rett na ni s odporem upřela zrak. Ovšemže je to ta Gichartova.
   
    Lilia vrávorala po cestičce s černým pískem. Přejedla jsem se a přepila, tolik masa, tolik krve! Ti králíci z lesa, hloupí a zvědaví, ne tak obezřetní jako ti zdejší, přihopkají si klidně až k mým kalichům... Olízla se. A ta poslední můra, těsně před svítáním, mm, to byl kousek! Ach. Spát. Teď budu chvíli spát. A pak najdu bratra. Jeho krev! Nejlepší. Nejsladší. Proč se Roza nestará o svoje? Gi by se nebránil. Líbilo se mu to!
    Za sloupem se nečekaně vynořila Roza. V noční košilce, po boku se svým vesnickým silákem.
    Lilia se blaženě protáhla. „Copak?“
    „Kde je Gi!“ vypálila na ni sestra. „Šel za tebou! Pronikl mříží... Pak nevím, táta mě vyhodil.“
    „Já...“ Lilia se polekala. Ale ne. Rychle pátrala ve své paměti. Ach, jako kytka jsem úplně tupá! „Nic nebylo. Nějak utekl. Nevím... To asi jabloň. Znají se. Rozo! To bych si přece pamatovala!“
    Sestra na ni upřela unavené oči. „Snad,“ vzdychla. „Moc jistá si nejsi.“
    Lilia trhla rameny a dala se do běhu, průsvitné roucho na ní vlálo a Ferga jen mrkal. Roza po něm šlehla pohledem. Pochopil něco? Doufám že ne...
    „Poslouchej, Fergo,“ začala prudce. „Jak je to s tebou? Chceš mě jenom tak, na noc, nebo doopravdy?“
    „Ale... Rozo!“ Koktal. To nečekal. To ona si přece se mnou hrála, ne já s ní! „Jsem obyčejný člověk, Rozo! Nemůžu po tobě chtít...“
    „Můžeš chtít,“ řekla. „A já chci taky. Vím, co v tobě je.“
    „Ty by ses za mě provdala?“ Pevně ji k sobě přitiskl.
    „Jo. Nezlámej mi žebra. Hned. Dnes.“
    „Jak ale seženeme kněze?“
    Spokojeně se zasmála. Výborně, hochu. Chci odtud. Vykašlat se na ně. Masožravá a krvežíznivá sestřička... Šílený otec. A bratříček, kterého občas najdete v podobě nějakého hnusného ještěra... Vyklízím vám prostor, drazí. Aniž si toho byla vědoma, silně se rozvoněla. Ferga na to neměl nos, ale zatoužil vzít ji do náruče a odnést třeba tamhle pod ten keř... Teď. Hned!
    „Musí to být protestantský kněz,“ řekl místo toho ochraptěle. „Žádný katolický farář neoddá Yenssiovic holku!“
    „Máš pravdu, můj milý,“ zasmála se Roza. „Dej se do toho! Vezmu si pár věcí a přijdu. Na kraj lesa, pod naši břízu. Tam na tebe počkám.“

Spiknutí
    Abasa Lei Emése zvedl zrak od hustě potištěných listů. „To porovnání vychází namouduši zajímavě,“ zamumlal. Knírek se mu pokřivil úšklebkem. „A co já s tím, drahá neteři?“
    Zila seděla vzpřímeně, sklenku s likérem svírala štíhlými prsty, nepila z ní. „Náš objev by mohl pro tebe znamenat nové poznatky,“ promluvila rozvážně. „Rozšíření tvé moci. A pro nás peníze. Kdybys donutil Yenssiho k prodeji.“
    Axavir Sorm pohrdavě odfrkl. „Chci toho chlapa držet pod krkem, to chci!“
    „Pro pouhé parohy?“ Abasa Lei zvedl obočí. I to měl křivé. „Jeskyně Ceuraa dost vynáší. Hodila by se ti.“
    „Jasně,“ kývl Axavir Sorm. „To jsem si spočítal taky.“
    „Mě Ceuraa zajímá,“ řekl Abasa Lei. „Je záhadná. Pro všechny mé kolegy. Byl bych první. Slavný... Nikdo tomu nevěří, víte. Té pohádce o tmyživých... Ještě si upřesníme pár detailů, moji milí.“ Předklonil se a začal svým ohebným hlasem zkušeného čaroděje klást otázky.
    Nic příjemného. Než byl výslech u konce, Axavir propotil košili i sako a Zile se třásly ruce. Ale přece se zmohla i na svou otázku. „Dostaneš se tam, strýčku?“
    „To nebude tak těžké,“ soudil Abasa Lei. „Větší obtíže mě čekají při natáčení...“
    „Natáčení?“ užasla.
    „A cos myslela? Natočím krátký film a nabídnu ho ke koupi. Pan Yenssi ještě rád zaplatí. A nebude-li chtít, taky dobře. Pak mě čeká sláva.“ Zachmuřil se. „Přimět neviditelnou věc, aby fungovala i za těchto podmínek, je neobyčejně složité. I když jde o normální kameru. A ještě i tlumit zvuk... Být připraven na útok tmyživých... Moc toho o nich nevím. Nikdo o nich moc neví, a přitom podle pověsti původně všichni lidé na světě byli buď tmyživí nebo dniživí...“
    „Co je to za blbost?“ zavrčel Sorm.
    Abasa Lei Emése pokrčil rameny. „Blbost... Kdopak ví. Já hlavně nikdy nepochopil, jak se zkřížili. Tak jsme prý vznikli my, vždyživí.“
    Zila vstala. „Necháme tě přemýšlet, strýčku. Ty už na něco přijdeš.“
    „Určitě, spolehni se,“ zasmál se strýček čaroděj a knír mu zase ujel do strany a pokřivil jeho jinak docela pohledný obličej.
   
    Gichart Vilhem Yenssi seděl ve svém pokoji u stolu, co chvíli měnil polohu a všelijak se kroutil, aby uhnul vytrvalé bolesti v zádech a pochroumaných žebrech. Přes tyto nepříjemné potíže mu pod rukama na tvrdém papíře vznikalo něco, co vzdáleně připomínalo nepodařenou, ušmudlanou úlohu do deskriptivní geometrie.
    Náčrt. První verze. Kdyby chtěl své dílo připojit k mistrovým, musel by ho několikrát proměřit, překreslit, znovu měřit, dokud by nedosáhl dokonalé věrnosti, dále vyčistit od náhodných odskoků síly i od vnějších artefaktů, čímž by se sice ztratila jedinečnost okamžiku provedení analýzy, zato by však zobrazení spektra získalo širší, obecnou platnost a vypovědělo vše o mágovi, jemuž náleželo.
    Gichart tvořil pouze pomůcku pro svou vlastní obranu. O vědu mu teď nešlo. Šlo mu o život. Díval se na složitý diagram Eruvirtorovy výkonné moci a opouštěla ho odvaha. Zdá se, že severský mág si tady provede, co se mu zlíbí. Nikdo nebude s to bránit mu. Gichart zavřel oči a v duchu si promítl otcovo spektrum. Jednoduchoučké, bez opravdové účinnosti. Ormabar Leak byl lenoch. Dál. Roza. Mívala sílu... Ach, ona je na odchodu, poznal. Dobře, uznal spravedlivě. Zachraň se, Rozo. Máš na to právo. Lilia? Uchechtl se. Tady je síly dost a dost, jenže slouží pouze ukojení hladu. Ibiska. Zkusil ji a překvapeně objevil, že má málo informací.
    Opatrně vstal, opatrně se protáhl. Upravil si pružný obvaz na levém předloktí (tloukl tlapou do něčeho živého a zarýval do toho drápy, a ono to bylo hrozně tuhé, ale stálo mu to v cestě ke spásné skulině mezi cihlami), které bylo pohmožděné a pro dnešek k nepotřebě, a vydal se do pokoje prostřední sestry. Slušně zaklepal a slušně si otevřel pomocí kliky. Ibiska vyšívala u okna.
    „No ne,“ pozdravila. „Rett chodila za svítání po hradě a vykřikovala, že je konečně po tobě! Co jsi? Duch?“
    Nastavil jí ovázané předloktí. „Tohle a pár šeredných vzpomínek zbylo z vražedného útoku. Ne že by se Eru nesnažil.“
    „Ty jsi vážně dobrej,“ uznala lhostejně. „A co provádíš právě teď?“
    „Analýzu. Velká Cheina tě ovlivnila víc, než bych čekal...“
    „Ty analyzuješ mě? Jak to děláš?“ Projevila mírný zájem. „To jako vidíš nějakou auru nebo co?“
    Gichart zavrtěl hlavou. „Analyzovat se dá různě. Můj hlavní smysl je čich.“
    „Hmm.“ Odložila rám s vyšíváním. „Co jsi zjistil?“
    „Procento magie nestojí za řeč... Ale jedno nechápu. Proč pořád předstíráš, že jsi stydlivá. Mohla bys sexepílem zastavovat řeky.“
    „Stačí,“ zakřikla ho. „Jsme stydlivé. Všechny, kdo jsme se vyučily u Cheiny. Tak to líp chutná, hlupáčku... Už sis někdy udělal svou vlastní analýzu?“
    „To neumím.“
    „Chtěl bys vědět, co by s tebou udělaly holky, kdybych tě přivedla na naši sešlost? Byl by to tvůj konec, ale stál by za to.“
    „Rád věřím... Mohla bys mi pomoct proti Eruvirtorovi. Kdybys chtěla. Kdybys použila své schopnosti...“
    „To pusť z hlavy,“ řekla chladně. „Nepostavím se proti němu. Já...“
    „Pokračuj,“ přikázal jí. Nebylo moc namáhavé ovládnout ji. Neočekávala od něj útok.
    „Já od něj něco chci. Něco od něj nutně potřebuju...“
    „Co?“ Vraštil obočí. „Koho?“ Ibiska myslí na člověka! Na muže.
    „Neřeknu. Neprozradím.“
    „Povídej.“ Sedl si na zem ke dveřím. „Povídej,“ opakoval klidně.
    „Zemřel dřív, než jsem mu mohla říct... Proto jsem vlastně odešla do školy. Chtěla jsem zapomenout, chápeš?“
    „Kdo?“ Viděl, že ji to bolí. „Nač zemřel?“
    „Na otravu. Hadí jed.“
    „Rett. Zmije,“ vyhrkl Gichart. „Je pohřben tady, v podzemí?“
    „Ano. Můj Hellif...“ Rozplakala se. Bylo to tak nečekané, že ji k sobě přivinul, hladil ji po vlasech a po ramenou a pustil z hlavy její nebezpečné možnosti.
    „Ty se mě nebojíš?“ vzlykla.
    „Nejsi můj nepřítel,“ řekl rychle. „Proč to Rett udělala?“
    „Nebyla jsem u toho.“ Ibiska vytáhla ze šatů kapesník. Zase ty její výšivky... „Mohl jí vadit jako můj milenec a budoucí manžel. Ormabar Leak může určit za dědice i vnuka, to zákon Quardaskavy připouští.“
    „Proč nezlikvidovala Fergu?“ uvažoval nahlas Gichart. „Hm?“
    „Fergova syna by otec nikdy neuznal,“ prohlásila Ibiska. „Roza ví, kde je v bezpečí.“
    „Jo, Roza to ví.“ Gichart si tiše vzdychl. Já to nevím. Kruci, jen já nic netuším, jako obvykle. „No dobře, Ibi. Ale vysvětli mi, co bude, až Eruvirtor tvého Hellifa oživí. Musíš mu dát šanci upíra, jinak se ti nebude líbit. Znáš zombie a ghúly... Br.“
    „Mám dost krve,“ šeptla Ibiska. „Existence upíra se podobá existenci tmyživých. V našem rodě nic nového.“
    „Podobá,“ řekl Gichart. „Jen podobá. Upír už není člověk.“
    „A co je Lilia?“ Ibiska vstala a založila si ruce vbok. V té chvíli připomínala svou starší sestru Rozu. „Dniživá? Co ta její chuť na krev, jak tohle vysvětlíš, bráško?“
    „Povahou. Ani si nemusím malovat její diagram. Je na to typ,“ mínil Gichart. „Díky, sestřičko. Dostávám se blíž k pravdě.“
    „Nedělá se ti z ní špatně?“ ušklíbla se.
    Mlčky kývl a opustil její přívětivý, útulný pokoj. Hnízdečko pro upíra. Teď mi dochází smysl těch výšivek, přemítal nešťastně. Budou chránit jejího miláčka před magickým útokem i před zlobou prostých lidí. Uf. To jsme ale rodina.

Viola zasahuje
    Belinda byla duchem docela jinde než v Jeskyních. Kde asi je, co asi podniká? Neznámé nebezpečí kolem něj stahovalo smyčku a ji zlobilo, že o tom nic neví. Souvisí to s Axavirem Sormem a jeho ženou? Sotva. Slyšela toho o Yenssiových dost, aby si byla jista, že obyčejný člověk je nemůže ohrozit. Co se to tedy děje? A jak se Gi octl u mé chaty? Zrovna u mé chaty! Napůl v bezvědomí...
    Její výklad byl toho dne mírně zmatený, ale nikdo z návštěvníků to nepostřehl. To je ta výhoda, že jsou tady všichni poprvé. Skončila s vyprávěním a ustoupila ke stěně.
    Málem vrazila do sochy, která tu nikdy nebývala. Socha ženy, drobné a půvabné. Belinda se k ní otočila a náhle pocítila horko. Socha žhnula. Chce mi něco sdělit, pochopila Belinda. Už o takových případech něco zaslechla od starších průvodců. Sklonila hlavu, aby kamenné ženě viděla dobře do tváře.
    „Vždyť já vás znám,“ vyhrkla tiše a polekaně se ohlédla, ještě aby si někdo všiml, jak se vybavuju se sochou! Kamenná žena se zřetelně podobala Gichartovi. Jeho matka, napadlo Belindu. I o tom šly Jeskyněmi Ceuraa klepy. Přestože to bylo už dávno, co paní Yenssiová zmizela. Belinda hleděla do nehybné tváře a vnímala sílu, která z ní vyzařovala. Ta síla táhla její prsty ke rtům sochy.
    „Dobře,“ zamumlala dívka. „Chcete mi něco říct. Nevím, jestli to zvládnu, ale pokusím se.“
    Položila prsty na kamenná ústa a soustředila se.
    Zavřít Jeskyně... Nikoho nepouštět... Jdi za ním... Nezdá se mi to? „Mám říct, aby zavřeli Jeskyně? A jít za Gichartem... Za panem Yenssim?“ Žár jí málem spálil prsty. Předpokládám, že to znamená ano, vzdychla.
    „Tak jo. Dovedu tuhle skupinu ven a dám se do toho,“ slíbila.
    „Belindo, tobě přeskočilo!“ Zoris přecházel po své kanceláři a dupal přitom jako slon. „Zavřít Jeskyně! Jenom proto, že ty mi to říkáš?“
    „Myslím, že Gi to dodatečně potvrdí,“ šeptla. Krčila se na pohovce jako hromádka neštěstí. Zoris nad ní zakroutil hlavou.
    „Gi?“ Zašklíbil se. „Znáte se dobře?“
    „Ani ne,“ odpověděla. „Zorisi, já nejsem cvok. Tohle mi řekla... Ne, sdělila, jeho matka.“
    Zoris se oběma rukama přidržel stolu. Zbledl, zhluboka nadechl, vydechl, a ještě jednou. Potom vzal do ruky domácí telefon. „Vyhlašte rozhlasem následující pokyny,“ pronesl pevným hlasem.
   
    „Tady,“ štěkl Eruvirtor. „Tyhle dveře projdi, Ormabar Leak. Mě s sebou vzít. Chápeš?“
    „Chápu, ale...“ Ormabar Leak se zkroutil pod stiskem mágovy ruky. „Já neumím procházet zavřenými dveřmi!“
    „Nelži!“ Eruvirtor mrštil Ormabarovým těžkým tělem proti dveřím. Náraz. Křupnutí. Bolestný výkřik, přecházející ve sténání... Jeho syn ani nepípl, když se ho moji sluhové snažili roztrhat na kousky, pomyslel si mág pohrdavě. „Vstávat, nešiko,“ pobídl hradního pána. „To si říká Yenssi? Pán Pejuiernu?“
    „Chceš mě zabít, ty zrůdo?“ zařval Ormabar Leak. „To ti Rett moc nepoděkuje!“
    Eruvirtor se široce usmál. „Rett nechce tě, chudáku. Chce syna a moc. Syna má,“ ukázal si na břicho. „Ty se oženíš. Pak...“ Znovu se zasmál. „Běž. Dveře projdi. Fofr.“
    „Neumím to! Nikdy jsem to nepotřeboval!“ křičel Ormabar Leak.
    „Tak zmiz,“ pronesl mírně Eruvirtor, vztáhl ruce a hradní pán se octl ve své ložnici, rozplácl se na koberci vedle své postele a těžce dýchal.
    „Naštípnutá klíční kost,“ promluvil vedle něj známý hlas. „Nehýbej se. Spravím ti to. Jen klidně lež.“
    „Gi... Jak jsi mě našel?“
    „Eru se při tom svém čarování hrozně vzteká,“ pravil Gichart přezíravě. „Brní mě z něj hlava...“ Přitiskl prsty na otcovu klíční kost. Ormabar pocítil okamžitou úlevu. „Drž, nemel se,“ přikázal mu syn. „Jak dlouho s tebou Rett nespí? Co otěhotněla? Hm. Neodpovídej. Vím to.“
    „Nikdy si ji nevezmu,“ vyhrkl Ormabar.
    „Eru už tě zpracuje,“ uchechtl se Gichart. „On to umí. Ale stejně to nemá smysl, když tvá manželka žije.“
    „Já ji zabil, Gi,“ zasténal Ormabar. „Uškrtil jsem ji. Pamatuju si to naprosto přesně. To, že odešla, je verze pro policii.“
    „Rád bych věděl, kdo ti tuhle vzpomínku nasadil do hlavy,“ řekl Gichart. „Není to pravda, víš.“
    „Ale já přece...“
    „Přiznejme si, že jsi absolutně neschopný čaroděj a jako pán Quardaskavy už vůbec neobstojíš,“ prohlásil tvrdě Gichart. „Na obyčejné lidi můžeš zapůsobit. Pár triků ovládáš. Ale nedokážeš otevřít dveře, zajištěné pořádným, bytelným kouzlem. Já to vím už dávno, a teď to ví taky Eru.“ Odtáhl ruku. „Dobrý. Zkus se rozhýbat.“
    Ormabar se opatrně posadil, s námahou se vyškrábal na lůžko. „Jsme proti nim bezmocní?“ zeptal se.
    „Ne docela. Matka už o nebezpečí ví. A já čekám posilu.“
    „Co můžu udělat já?“ ozval se nejistě Ormabar Leak. Syn se na něj mírně usmál. „Tady jsem ti připravil pár učebnic. Zopakuj si, cos už zapomněl, a zkus izolovat Rett v jejích pokojích. Uvědom si, že ona je hadí typ. Jasné?“
    „Jak to víš? Jak poznáš typ čaroděje?“
    „Dvanáct let tohle studuju. Tys ještě pořád nepochopil, že jsem vědec?“
    „Ale nemáš žádné přístroje,“ namítl otec chabě.
    „Už jsou na cestě. K odhadu mi stačí zkušenost, ale brzy budu mít přesné hodnoty. Pak to rozjedeme.“
    Gichart zmizel za dveřmi a nechal otce o samotě s haldou tlustých knih.

Mistr v nesnázích
    Mistr Urk sledoval stopu svého asistenta až do hotelu Muvue. Byla zřetelná, ani nemusel otevírat kufřík se směrovým indikátorem. V hotelu se vyptal na cestu k Pejuiernu a vzbudil všeobecný údiv, když se nepokusil najmout si taxi. Mistr Urk si pohladil bradku, zvedl svá lehká zavazadla a volným krokem vykročil po chodníku s geometrickými vzory z drobných kostek. Quarda vypadá jako obyčejné městečko, myslel si. Jsem zvědav, co všechno v tomhle tajemném kraji uvidím.
    Konečně minul poslední domky, ukryté v zeleni zahrad. Tak, a teď vyzkouším cestování metodou mágů ze Schorru, zamnul si ruce. Zaujal výchozí postavení, pečlivě čtyřikrát po sobě zopakoval základní zaříkání a s posledním slovem udělal krok. Jediný krok ho odnesl deset, snad patnáct metrů dopředu. Dobře, pochválil se mistr Urk. Další bude lepší...
    Snažil se. Délka jeho kroku se ustálila zhruba na dvaceti metrech. Výborně. Za pár minut jsem tam. Konec cesty mu trochu zkomplikoval les. Na Schorru asi nemají tak mohutné stromy, usoudil, hrabaje se z křoví. Nevadí. Zrušil kouzlo a rozhlédl se. Zřejmě jsem překročil nejzevnější bránu. Magické pole, hm. Nadechl se. Otevřel kufřík, nastavil na svém přístroji měření intenzity. Základní úroveň. Dobře. Přepnul rozsah, nastavil vektorový snímač. Druhá brána... Ručička přístroje se po chvíli ustálila. Mistr Urk si pro sebe spokojeně pokývl a znovu vykročil.
    Druhá brána kladla nečekaný odpor. Přístroje ukazovaly na lehké kolísání polarity. Mistr Urk se zachmuřil. O téhle anomálii Gi nemluvil! Hm. Provedl několik cviků k soustředění vnitřního antimagického pole podle rituálu čarodějek Drougguu a bez dalších průtahů vstoupil na vlastní území Pejuiernu. Jak předpokládal, anomálie se omezovala na hranici, za ní okamžitě přestala působit.
    Zvolna pokračoval po široké cestě, otevřenou vnitřní branou, ke hlavnímu vchodu do hradní budovy. Vtom ucítil intenzivní vůni růží, celé pole se dalo do pohybu, až se mu zatočila hlava, a kolem něj se přehnala vysoká, krásná dívka. Za ní se ve vzduchu vznášel naditý batoh. Sotva na cizince pohlédla. Nepromluvila, měla zjevně velice naspěch. Mistr Urk se posadil na nejbližší lavičku. Oddechoval jako po velké námaze. Konečně se pole zase ustálilo.
    Na nedostatek zábavy si rozhodně nemohu stěžovat, pomyslel si. No tak, Gi je možná v nouzi, povzbudil se. Jde se!
    Kolem masivní mosazné kliky byla obtočena zmije. Nebyl to normální had a měl odhadem docela zajímavé spektrum. Mistr Urk popřemýšlel o možnostech obrany, pak nad tím znechuceně mávl rukou a vydal se hledat jiný vchod.
    „Hej,“ ozvalo se za ním. „Můžete vstoupit. Jste vítán.“
    Obrátil se. Veřeje byly dokořán, před nimi stála urostlá kráska s hebkou pletí.
    „Vydala jste značné množství energie,“ řekl, smekaje slaměný klobouk. „To vše jen abyste na mě udělala dojem?“
    „Je na tom něco neobvyklého?“ Věnovala mu okouzlující úsměv. „Muži se snaží dělat dojem na ženy, ženy se snaží upoutat muže...“
    „Nu, pokud na to hledíme z této stránky...“ Vešel do šera chodby. Pečlivě se vyhnul dlaždici, která aktivovala kuše skryté ve stěnách za vchodem, překročil ornament, po jehož sešlápnutí na neopatrného návštěvníka čekala potupná sprcha, nedal se vyvést z míry hejnem myší, jež se mu chvíli motaly pod nohama. Magická holografie, hm, velmi kvalitní! Gi musel mít zajímavé předky.
    „Jak tohle všechno dokážete?“ ozvala se za ním ta žena.
    Obrátil se a zahlédl jen záblesk ostrého světla. Později si událost logicky rekonstruoval a usoudil, že blesk propálil podlahu pod jeho nohama, a aniž mu ublížil, svrhl ho do podzemí. To si domyslel až po čase. Teď se s heknutím posadil, s námahou se dostal do kleku, ohmatal si kosti. V pořádku. Rozhlédl se ve tmě, mírně porušené blikajícím bledým světlem.
    Hrobka. Kamenné sarkofágy. Tři, čtyři, pět... Pak uslyšel hlas, pronášející temné zaklínání. Roztřásl se, ačkoli tohle od začátku očekával. Tady, kolem něj, právě probíhal obřad oživování mrtvých. Proti všem zvyklostem mág nebyl osobně přítomen. Stál zřejmě někde za zdí... Mistr Urk pomalu obešel zdi, nahmatal dveře. Pochopil. Černý mág nedokázal proniknout pečetí těchto dveří! Zjevně vycházel z předpokladu, že to za něj udělají nemrtví, až budou chtít opustit své vězení.
    Na nejbližším sarkofágu se nepatrně pohnulo víko. Urk otevřel kufřík. Upravil nejsilnější signál podle Gichartova spektra a stiskl ovladač. Jestli mě Gi neuslyší a nepřijde včas, bude tu o jednoho nemrtvého víc, pomyslel si chladně. Pro vědce nesporně podnětný zážitek...
   
    Belinda běžela. Věděla, že je to nesmysl, takhle se hnát vysokou trávou, zakopávat o pařezy a drát si šaty o trní, ale nedokázala se ovládnout. Hnalo ji to za ním. A nebyl to pouze příkaz paní Yenssiové.
    Zastavila se, aby nabrala dech. Kde to jsem? Znala Quardaskavu jako své boty, vždyť se tu narodila i vyrostla, vlastně nikdy nebyla pryč na delší dobu než týden či dva. Ale tohle... Ten les je cizí! Pomalu, Belindo. Mysli. Vypadá to, že mi někdo nebo něco brání v cestě. Pokouší se mě zmást. Dobře. Když se budu držet správného směru, nakonec na Pejuiern dorazím. Jen nesmím nikam odbočit. Zvedla hlavu, pohled na oblohu ji povzbudil. Pořád za sluncem. Nikdo nemůže zaklít slunce!
    Zmírnila tempo, dávala si pozor. Co kdyby mi někdo pod nohama vyčaroval bažinu? Opatrně, Belindo! Šla za sluncem a nevšímala si znepokojeného ptačího křiku, snažila se neslyšet vytí vzdálených šelem, snad vlků, snad šakalů, ostatně to klidně mohli být vlkodlaci, lesy prý jsou jich plné!
    Hlavně nesejít z cesty. Bát se můžu, to jo. Taky že se bojím! Obešla podezřele vlhký mech, obhlédla si vyšlapanou cestičku v mlází, porovnala ji se svým slunečním směrem a zakroutila hlavou. Tudy ne. Musím se prodrat tímhle trním.
    Trní obklopovalo palouk s vyhřátou hromádkou plochých kamenů. Na jednom seděla krásná ještěrka, zelená a žlutá, s očkama jako drahokamy. Belinda k ní bezděčně natáhla ruku, a vtom na ni zvířátko skočilo a zakouslo se jí do ramene. Zoubky se chystaly na dívčino hrdlo, ale sklouzly po hustých vlasech a minuly. Dívka vykřikla, vší silou sevřela ještěrčí tělo a prudce škubla. Ještěrka se zakrvácenou tlamičkou dopadla zpátky na kámen.
    „Žádná ještěrka takhle neskáče,“ řekla tiše Belinda. „Ty nejsi zvíře!“ Rozběhla se, ale pořád myslela na slunce, za ním, pořád za ním. Neohlížela se, protože za sebou slyšela podivné zvuky. Šustot trávy a dusot malých tlapek. Kolik jich za mnou běží, zoufala si. Chystají se mě roztrhat na kousíčky? Nejsou jejich zuby jedovaté? Co si jen počnu v tomhle začarovaném lese?
    Běžela a síly ji pomalu opouštěly. Pak zaslechla za sebou mnohohlasé zakvílení. Šustění trávy ustalo. Ticho. Vzhlédla, setřela si z čela pot. Byla blízko zbořených hradeb Pejuiernu.
    Nemohla tušit, k čemu právě v tom okamžiku došlo. Ormabar Leak Yenssi si osvěžil v paměti ta správná zaklínadla, vyhledal pomocí povolávacího zaříkání, které rovněž našel v připravených knihách, svou zrádnou milenku Rett a uvěznil ji v jejím pokoji. Načež klesl na podlahu u jejích dveří, naprosto vyčerpán.
    Belinda prošla vnější branou. Cítila chvění vzduchu, ale nevadilo jí. Mířila ke druhé bráně a ta jí nechtěla umožnit průchod.
    Pozorně si to místo prohlédla. Nebylo na něm nic zvláštního. Udělala krok. Zase ta prudká nevolnost, nebyla to náhoda. Co to? Couvla. Tady se mi hlava netočí. Zato o půl metru dál... Omdlím, pomyslela si. Oni mě sem nechtějí pustit. Ale já tam musím! Vrátila se o pár kroků, pak se rozběhla, hlavu skloněnou, aby neviděla, kdy přesně mine zborcené zbytky brány v lopuší. Omdlím až za branou!
    Probrala se na cestičce sypané černým pískem. Zvedla se. Bolely ji odřené dlaně a kolena. Byla asi deset metrů za branou. Hlavu měla čistou a v ní důležitou myšlenku: za ním!
    Hlavní vchod pod masivním obloukem se jí nezamlouval. Tudy ne. Obejdu budovu západním směrem. Támhle k té věži, ta se mi líbí. Brouzdala se vysokou trávou, kterou tady určitě nikdo nekosí, opatrně se dotýkala starého zdiva, místy odloupla kus omítky, jež tady působila dojmem nedbale nasazené masky, skrývající skutečnou strukturu zdí, jejich sílu. A taky bezpečí. Tady mělo být bezpečno, napadlo ji. Zdi příjemně hřály, ačkoli z této strany na ně nesvítilo slunce. Bránila mu tmavě zelená a rudá stěna mohutných stromů. Belinda obdivovala tmavé, husté listí, naslouchala jeho šumění. Šumělo přívětivě.
    Těmihle dvířky? Že by? Strčila do nich prstem, dvířka se ochotně otevřela. Dívka se sehnula a vešla do hradu. Zhluboka nadechla. Chodby, kilometry chodeb, složitě větvených, s mozaikovými i obyčejnými okny, okny gotických tvarů, hranatými okny, okny zvenku zabedněnými, zazděnými obrysy oken, i chodby bez oken, s barevnými dlaždicemi, černými dlaždicemi, parketami nebo koberci, se zlověstnými portréty na stěnách, se zavěšenými zbraněmi, meči, dýkami, kordy, kopími, ostnatými koulemi na řetězech, pistolemi a starodávnými puškami, chodby s kouty vyzdobenými brněním, vztyčenými štíty a praporci, každou chvíli by se mohl za rohem objevit rytíř vystrojený na turnaj nebo do bitvy. Stoupala po schodech a uvažovala o klubíčku červené niti, které si měla vzít s sebou.
    Najednou, asi ve třetím poschodí, snad v severním křídle, se nad ní prolomil strop a kolem proletěl Gichart, propadl se podlahou, jak pokračoval ve své cestě někam dolů, a ona, než si cokoli stačila rozmyslet, a dokonce dřív, než stačila vyjeknout, skočila za ním do otvoru, jenž se uzavíral naštěstí dost pomalu. Padala, ale rozhodně ne volným pádem. To by si pořádně natloukla o kamennou, ledově chladnou podlahu, na které přistáli. Gichart ji zachytil do náruče a chvíli ji podržel. Právě tak dlouho, aby se jí zase krev vrátila na místa, kam patřila, a přestala bušit v hlavě.
    Nejdřív se podívala na něj. Byl podivně oblečen. Vlasy mu svírala čelenka z bílého kovu, z téhož kovu byly ozdobně kroucené spony na jeho černé haleně i přezka širokého opasku s připnutou dlouhou dýkou a přívěsek, představující stočeného hada. Přiléhavé kalhoty s kovovým leskem a kožené boty do půli lýtek na něm vypadaly přirozeně, jako příhodný pracovní oděv. Ale práce, na kterou se chystá, nebude lehká, odhadla Belinda.
    Uvědomila si přítomnost toho, co jí před druhou bránou způsobilo nevolnost. Magické pole, vytanul jí na mysli termín z četby, důkladně ukrývané před rodiči a okolím. Všimla si štíhlého muže s bradkou, jenž se opíral o zeď a před sebou držel otevřený kufřík s neznámým přístrojem. „Konečně, Gi,“ vyslovil ten muž roztřeseným hlasem.
    Belinda se rozhlížela dál a poznatky přibývaly jeden po druhém. Vidím, ačkoli tu není žádné světlo. Nacházíme se v hrobce s kamennými rakvemi. Jejich víka se zřetelně pohybují. V hlavě mi znějí slova v neznámém jazyce, vím, že je to zaklínání, přestože jim nerozumím.
    „Oživování mrtvých,“ promluvil Gichart. „Dostala ses do pěkné kaše.“ Přistrčil ji ke zdi a oslovil muže s bradkou. „Držte se zpátky, mistře, nic nepodnikejte. Tohle je ta nejlepší hrobka, do jaké jste se mohl propadnout.“
    Přistoupil k jedné z rakví, trhl těžkým víkem a shodil ho na zem. Z rakve se začalo cosi zvedat. Belinda nevydržela a zakryla si tvář rukama. Mistr Urk valil oči na údaje svých přístrojů. Fantastické! Ručičky se brzy vychýlí mimo rozsah stupnic! Při žádném experimentu jsme nic podobného nezaznamenali!
    Odtrhl zrak od svých indikátorů a zíral na bytost, které Gi pomáhal vstát z rakve. Netušil, co může člověku způsobit přímý kontakt s nemrtvým, ale Gi se tím zjevně nevzrušoval. Bytost stála na zemi a její kostra se pomalu obalovala něčím, co houstlo z černé mlhy a dávalo jí lidský tvar. Bylo zřejmé, že Gichart se teď přidává k zaklínání temného mága, neviditelného za dveřmi hrobky, že proces oživování urychluje a upravuje podle svého.
    Gichart spustil ruce podél těla a vydechl. „Vilheme Ifixotane Yenssi,“ pronesl slavnostně. „Nemohl jsem zabránit tvému probuzení. Já, tvůj potomek Gichart Vilhem Yenssi, jsem tě nechtěl rušit, ale do prostor našeho hradu pronikly temné síly... Potřebuju tvou pomoc.“
    Nemrtvý měl ostře řezanou tvář energického muže, drobnou postavu, a zřetelně se Gichartovi podobal.
    „Vidím svou krev,“ promluvil skřípavě. „Díky, žes mě nevydal temné síle cizího mága. Zabráníme mu v pokračování.“ Obrátil se k rakvím, jejichž víka se škubavě pokoušela zvednout. „Spěte dál, drazí.“ Provedl kostnatýma rukama pohyb, v němž mistr Urk identifikoval Osvobození pro Stráž Konce, rakve se zklidnily.
    „Jdeme, synu,“ pokynul Ifixotan Gichartovi.
    Oba prošli dveřmi, Belinda s Urkem zůstali ve tmě.