Byl mrtev. O své smrti byl přesvědčen. Přišla si pro něj přesně v tom okamžiku, kdy ji očekával. Nespatřil ji však, nebylo mu to umožněno. Pouze pocítil její mrazivou přítomnost. Když se jej dotkla její kostnatá ruka, k jeho překvapení sálala teplem. Ten žár laskavosti však nepatřil jemu. Byl určen všem obětem, jež se kdy ocitly v jeho moci. Nyní, v okamžiku jeho smrti, byly náhle volné. Cítil, jak se ty týrané duše snaží uniknout z moci jeho, kdysi silných, kouzel. A věděl, že se jim to daří.
    Zeslábl a byl již starý. Celé věky. Jeho moc upadala, avšak přesto stále dokázal zabít. Smrt to tušila a proto si pro něj přišla ve chvíli jeho největší slabosti. Ve chvíli, kdy byl již stejně na pokraji smrti a on se ani nebránil. Divil se, jak to mohlo Smrti tak dlouho trvat.
    Kdysi býval bohémem. Pořádal večírky, které byly vyhlášené nevázanou zábavou. Půlnoční orgie. Tam si rovněž vybíral své oběti. Bylo tomu již tak dávno. Nebo to byl jen jeho pocit.
    Otrávili jej. To samotné by mu nemohlo ublížit, avšak oslabilo jej to a zpomalilo reakce. Byl tak slabý! Dokonce na nějakou dobu ztratil vědomí. Neměl pojem o čase.. Když se probral, vše již bylo v plamenech. Včetně jeho samého. Necítil bolest, od té se oprostil již před dávnou dobou, spíš rozčarování. Jak se to mohlo stát?! Jak se to mohlo stát zrovna jemu?
    Snažil se odvalit hořící trám, který mu drtil hrudník a škvařil jeho tělo na uhel. Konečně se mu to podařilo. Oblečení na něm již shořelo a proto byl úplně nahý. Celý popálený působil hrůzostrašným dojmem. Místo hrudníku se mu rýsovala zpola vyuzená žebra. Hlavu měl zpola ohořelou, takže viděl jen na jedno oko. Začínal se bát. Co kdyby se jim to opravdu podařilo. Zemře?
    Prodíral se hořícími troskami domu, zatímco plameny olizovaly jeho zmrzačené tělo a pálily je na uhel. Dostal vztek, mysleli si snad, že se jej mohou zbavit tak snadno!? Afekt mu dodával nových sil. Ze stropu spadl ohořelý trám. Rozčileně jej odhodil, jakoby to bylo peříčko. Jeho ústa zamrzla ve věčném úsměvu bezmasých rtů.
    Před ním se zableskla tma černé noci. Mezi žhavým světlem smrtících plamenů ožila, jako bájný fénix z popela. Skočil a proletěl sklem oknem viktoriánského domu.
    Padal. Padal stále níž. Jemu to připadalo, jako celá věčnost. Pocítil chlad. Plameny uhasly. Zasyčení a proužek dýmu. Hladina Temže se nad ním uzavřela. Klesal dál ke dnu, až se jeho pád zastavil o trosky nějaké bárky, která se tu musela potopit kdysi při bouři. Věděl, že nemá sílu vyškrábat se zpět. Do světa lidí. Tam na dně bude slábnout...
    ...slábnout. Až si pro něj přijde Zubatá. Zatím z něj měla strach, ale ten čas se blížil. Věděl, že Smrt je trpělivá.
    Ocitl se v tmavém člunu. Na zádi stála postava v kápi, v rukou třímala dlouhé bidlo, kterým odrážela o neviditelné dno. Slabé, skomírající světlo olejové lampy sotva osvětlovalo prostor malé loďky. Nedokázal dohlédnout ani na hladinu, kterou brázdil člun, a kterou mohl jen tušit. Všude okolo se rozvalovaly chuchvalce deptající temnoty. Měl pocit, že slyší hlasy plné zoufalství, ale mohlo se mu to jen zdát. Když se snažil rozluštit jednotlivá slova, hlasy zmlkly. Náhle cosi zaslechl. Kousek od loďky zahlédl stín. Měl dojem, že se cosi vynořilo z hlubin, avšak stále si to od nich udržovalo uctivou vzdálenost, jako by se to bálo vyjít na světlo. Pomyslel, co by se stalo, kdyby lampa náhle zhasla.
    „Smrti,“ promluvil konečně Vlad. Postava zahalená v šeru se pomalu otočila. Vlad tušil tázavý pohled v prázdných očních důlcích. „Kam to jedeme?“ Smrť si sňal kapuci. Vlad podvědomě ucukl. Avšak to co spatřil nebylo nijak děsivé. Díval se na člověka, u kterého nedokázal určit věk. jeho tvář sice pokrývaly vrásky, avšak Vlad si byl jistý, že je nezpůsobilo stáří.
    „Na místo, kde strávíš velice dlouhou dobu hrabě,“ odpověděl Smrť.
    „Kde to místo leží?“
    „Není to místo jako takové. To místo není sou-částí žádného skutečného prostoru a je zbytečné, aby ses pokoušel pochopit jeho skutečnou podstatu. Snad ti něco napoví slovo peklo.“
    I když to čekal, přesto Draculovi přeběhl mráz po zádech. Opět zaslechl ty děsivé nářky. I když... Zaposlouchal se lépe do těch zvuků. Snad to ani nebylo naříkání, snad se mu pouze vysmívali. Ano, ty hlasy se posmívaly jeho osudu. Chtěl se na ně obořit, ale ihned si uvědomil, že by tím nic nedokázal. Byly to jen hlasy.
    „Takže věčné zatracení?“
    „Ne tak docela,“ Smrť se blahosklonně usmál, „pokud se polepšíš, můžeš být spasen.“ Opět odrazil dlouhým bidlem ode dna. Řeka se zdála být mělká, avšak Vlad tušil, že kdyby vypadl z člunu, dna by nikdy nedosáhl. Snad by jej pohltila temnota, a nebo by se jej zmocnily ty hlasy, které se jej snažily vyděsit.
    „Spasen!“ Vlad to slovo vyplivl s takovým odporem, až se i Smrť odvrátil při pomyšlení na takovou nenávist. „Cožpak to k něčemu je?! Cožpak mne Bůh neopustil již dávno?!!“ Vlad vydechl, aby mohl znova nabrat dech. Světélko olejové lampy sotva skomíralo a zdálo se, že stíny ukryté v temnotách čekají jen na to, až konečně zhasne úplně. „Zahořkl jsem Smrťi. Zahořkl jsem na Boha a přestal věřit v dobro. Vraždit jsem začal před staletími a vraždit jsem nikdy nepřestal. A něco ti povím, uspokojovalo mne to a jsem na to hrdý! Kde byl tenkrát Bůh, proč nikdy nezasáhl? Protože mu to bylo jedno! Jen si vraždi Draculo, říkal si, když ti to dělá dobře...“
    Vztekle si odplivl do vody. Ozval se nervy drásající zvuk a pařáta, která se bleskově vynořila z hlubin, málem Draculu stáhla s sebou. Smrť se pobaveně usmál.
    „Nezavrhuj spásu tak rychle, Draculo, může přijít doba, kdy nebudeš toužit po ničem jiném.“
    „Nemluv v hádankách.“
    „Myslíš, že svůj osud potkáš v pekle? Ne. Tvá láska bude spasena a ty se s ní už nikdy nesetkáš.“ Smrť si olízl rty. „Zkus se polepšit a tvůj šat snad jednou zbělá do svatosti.“
    Vlad mlčel, vzpomínal na minulost. Vzpomínal na okamžiky. Okamžiky, kdy byl doopravdy šťastný. Krátké chvíle, avšak plné života. Pak přišla prázdnota. Upír zvedl ostře pohled a jeho oči se střetly se Smrťovýma. Vyslovil otázku, na kterou znal předem odpověď.
    „Už se to někomu podařilo?“ Jakoby tu otázku čekal, Smrť provedl posměšnou úklonu.
    „Ne,“ konstatoval s tichým uspokojením, „a to je na tom právě tak ďábelské!“
    „Ano, to je pravda,“ souhlasil tiše Vlad, „jak ještě daleko?“
    „Ještě celá věčnost.“
    „Sleduje nás tady někdo?“
    „Tady nikdo nesleduje nikoho, nikdo nemá nikoho rád a všichni se navzájem nenávidí. Téměř jako tam nahoře na Zemi.“ Smrť pokrčil rameny, „a proč tě to vůbec zajímá?“
    „To nic,“ řekl Vlad. Smrť se tedy dál věnoval řízení té smutné kocábky. Malá bárka se dál utápěla v pochmurné temnotě a neviditelná luna jim svítila na cestu proužkem bílé tmy. Vladovi se zdálo, že opět slyší to podivné sténání zatracených, ale snažil se tomu nevěnovat příliš pozornost. Pozoroval Smrťovo bezchybné řízení lodi. Jeho duše byla na malou chvíli klidná.
    „Smrti,“ vyrušil Dracula opět převozníka. Ten se otočil, aby zjistil, co hrabě chce.
    „Nejsem tu jako průvodce ani informátor, Draculo. Jen tě dovedu do pekla a tam s tebou skončím.“ Smrť se dobromyslně usmál, „dovolím ti ale poslední otázku.“
    „Já už ale žádnou otázku nemám Smrťi,“ ujistil jej Vlad a vrhnul se na něj. Dlouhé smrtící tesáky pronikly hluboko do krku převozníka. Ten se sice snažil chvíli bránit, avšak nebylo mu to nic platné. Takový starý upír, jakým Dracula byl, má sedm životů a byla jen Smrťova chyba, že to špatně spočítal.
    „Jak to, zasípal Smrť naposled
    „Měl jsem tě na svém seznamu,“ usmál se Dracula.