„Ten obraz je ošklivý“, prohlásila Markéta po chvilce upřeného hledění na dílo, které jsem právě pověsil na zeď v hale.
    „No tak to jsi řekla brzo, ještě včera se ti líbil. A dal jsem tomu vydřiduchovi tři tisíce“, řekl jsem naštvaně a odstoupil od zdi, abych se na to podíval z větší dálky. Chlápek na plátně mi chladně pohled vracel černýma pichlavýma očima.
    Ostře řezané rysy, zamračené obočí, černá bradka a holá hlava. Jeho černé roucho částečně splývalo s tmavým pozadím. Vypadal jako někdo, kdo umí poroučet a trestat. Opíral se o na pohled bytelný stůl z hnědého dřeva, na kterém byla rozevřena tlustá kniha, přes kterou byla položena dýka s rukojetí ve tvaru hada.
    Nezdál se mi být zcela odporný, ale zase tak moc bych ho mít nemusel. Jenže Markéta si ho včera sama vybrala ve starožitnictví a teď, po koupi, se jí nezdál dost dobrý. Někdy mě ta její náladovost unavovala, jindy rozzuřila k šílenství.
    „Jo včera se mi líbil, ale mezi těma starejma krámama za výlohou vypadal celkem pěkně“, namítla.
    „Hele, už ho jednou máš, tak si nestěžuj“, odsekl jsem.
    „Kouká, jako by mě chtěl zabít.“
    Jedinej, kdo tě tu jednou zabije, budu já, pomyslel jsem si, ale nahlas jsem to raději neřekl. Pěkně mě naštvala. Což se jí v poslední době daří čím dál tím častěji a čím dál tím líp. Vždy se snažím zapomenout na ty řeči hodnotící vše, co koupím. I když si to vybere sama. Tohle ovšem bylo to poslední, za co jsem na její rozmar vyhodil prachy. Už mě to ani trochu nebaví. Už dost! Navíc vím, že to dělá schválně.
    „Jdu spát“, řekla ospale a odkráčela po schodech nahoru do ložnice.
    Otráveně jsem šel za ní. Když jsem otevřel dveře, byla již v posteli, otočen ke zdi. Mlčky jsem ulehl vedle ní. Nesnažil jsem se promluvit, neměl jsem na ni náladu. Ani nevím, jestli ji ještě miluju. Ještě před sedmi lety jsem byl nejšťastnější chlap na světě, že si nejhezčí holka ve městě vybrala právě mě. Teď, mnohem později vím, že je to rozmazlenej fracek, náladovej jak aprílový počasí. Zhasl jsem světlo.
    Po půlnoci mě vzbudila žízeň. Markéta vedle tiše a pravidelně oddychovala, ponořena do světa svých snů. Zajímalo by mě o čem se jí může zdát. O mejdanech, kde je obletovaná nablýskanými hejsky, nebo o filmové kariéře? Ale vždyť je to jedno.
    Sešel jsem dolů do haly, otevřel bar a namíchal si pití, se kterým jsem se usadil do křesla naproti obrazu. Malá lampa spoře osvětlovala bledou, vážnou tvář muže a já na sobě cítil jeho všudypřítomný pohled. Pomalu jsem upíjel ze sklenice vodku s džusem a studoval plátno. V šeru vypadal portrét až příliš živě. Jakoby byl ten chlápek v pokoji se mnou. Chtěl bych vědět, kdo to byl, jestli to ovšem nebyla postava smyšlen . Představoval jsem si ho jako nějakého tyrana, chladnokrevného vraha s krutou tváří, či čaroděje. M fantasie pracovala na plno. A když kolem domu projelo několik aut, jejichž světla mihotavě ozářila tvář, zdálo se mi vidět pohyb roucha a svaly obličeje se napnuly a zase povolily.
    Dopil jsem, zhasl a šel zase spát. Ráno musím na poradu. Nejspíš to bude perný den.
    .......
    A taky byl. Prezident společnosti si mě podal a pěkně mě sjel. A to kvůli takové pitomosti! Pohádal jsem se s nejlepším přítelem a když jsem přišel do kanceláře a sedl k počítači, abych prověřil data, zjistil jsem, že se mi do nich dostal vir a všechno je v háji.
    Raději jsem vypadl pryč. Sjel jsem výtahem do garáží dole pod budovou a šel ke svému vozu. Sáhl jsem do kapsy pro klíče abych ho odemkl, ale nahmatal jsem jen krabičku od sirek.
    „Sakra“, zaklel jsem a začal zběsile prohledávat ostatní kapsy jednu za druhou. Když jsem prohledal i kufřík, věděl jsem bezpečně, že jsem je ztratil. Vrátil jsem se zpět do kanceláře, ale ani tam nebyly. Sedl jsem za stůl a zapálil cigaretu. Její kouř mě pomáhal se uklidnit. Zvedl jsem telefon a objednal taxi. Dispečer mi ohlásil, že vůz tam bude za pět minut.
    Dokouřil jsem a šel čekat na odvoz před budovu. Za chvíli přede mnou zastavil krvavě rudý mercedes. Řidič mi zevnitř otevřel dveře a já nastoupil.
    Cesta mi autem trvá dvacet minut, ale taxikář projížděl všechny možné uličky, aby ze mě dostal co nejvíc. Už jsem neměl náladu se s ním hádat, beztak jsem byl navztekanej až dost.
    Konečně zastavil. Řekl sumu dost vysokou na to, abych mu spíš namlátil, ale naštěstí pro něj jsem to neudělal. Zadržel jsem výbuch hněvu a hodil na sedadlo několik bankovek. Neodpustil jsem si pořádně třísknout dvířky. Nepatrná msta.
    Dům byl otevřený. Alespoň nemusím zvonit, pomyslel jsem a vstoupil dovnitř. Hodil jsem kufr na kanape v předsíni, sundal sako a pověsil na vě-šák, který jsem dostal od strýce. Šel jsem do haly.
    Sáhl jsem do baru a vytáhl první láhev, kterou jsem viděl. Postavil jsem ji na stolek pod dohled muže z obrazu. Ještě zajdu nahoru říci Markétě, že jsem se vrátil. Těšil jsem se jak se natáhnu do křesla, zakouřím si a zbavím se vzteku.
    Místo toho jsem našel Markétu kurvit se v posteli s nějakým chlapem. Chvíli na mě civěli, jako bych byl zjevení. Zuřil jsem.
    „Ty couro! Já tě zabiju! Podříznu ti krk a tomuhle panákovi vyrazím mozek z hlavy!“ řval jsem na ně.
    Markéta začala brečet. Muž popadl svoje svršky a když mě viděl, jak hledám něco, čím bych svojí hrozbu splnil, popadl mou ženu a vytáhl ji z postele. Rozeběhl se prudce proti mě a srazil mě na zeď. Rána od ní mě poslala k zemi.
    Vyběhli ven ze dveří. On neřekl ani slovo a ona hystericky brečela. Slyšel jsem dusot dvou párů chodidel po schodech. Vstal jsem abych je dostihl. A pak se ozval místo pláče příšerný křik, náhle přerušený. Ozvaly se dvě rány, jakoby něco dopadlo na zem.
    Teď už jsem nepospíchal. Vyšel jsem z ložnice a pomalu sestupoval schody. Když jsem je uviděl, nijak mě to nepřekvapilo. Necítil jsem žádné emoce.
    Muž ležel na zádech. Nahý, oblek stále svíral v jedné ruce. Druhá se držela za rozpolcenou hlavu, ze které vytékal mozek. Koberec jím byl nasáklý a louže se stále rozšiřovala.
    Přes jeho nohy ležela Markéta. Tváře měla vlhké od slz a mrtvé oči hleděly na portrét. Z jejího rozpáraného hrdla čněl černý had.
    Vzhlédl jsem k obrazu. Nůž z knihy zmizel. Můj pohled sjel na tvář. Oči, jako vždy, hleděly na mě. Nepustily mne ani když jsem obcházel mrtvé a stanul před plátnem.
    Muž na obrazu se usmíval.
    A já mu úsměv opětoval.