Noční setkání
    Letos asi poprvé mě napadlo, že pořadatelé Bohemiaconu by mohli vydat sbírku povídek, kterou každoročně přikládají do materiálů conu, jako skutečnou knížku. Ale když jsem se zamyslel, mělo mě to napadnout už u dřívějších ročníků. Nazca oslovuje zavedené autory a láká je k vyjádření se k určitému tématu. Letos tím tématem bylo noční setkání a zadání bylo v podobě zajímavé fotografie, která mohla zrovna tak znamenat večerní posezení dvou kamarádů jako sledování města párkem ufonů. Ale proč by měli pořadatelé vydávat sbírku jako skutečnou knihu, tedy hlavně zmenšit formát a distribuovat ji do knihkupectví? Určitě proto, že obsah za to stojí a obálka je opět dílem Jiřího Lhoty, jehož zálibou je perfektní zobrazovaní mutantů, zombií a jiných podivností. Dokud tak ale pořadatelé neučiní, musíte jezdit na Bohemiacony, protože jinak sborník jako bonbónek k programu nedostanete.
    Jaroslav Mostecký - Ahoj Mirku. Povídka je pojatá jako dopis Szábovi, pořadateli. Jarda v ní přiznává pocit, že ho někdo sleduje, že slyší kroky, takže nemůže spát, nemůže psát. A dovede ho to až k tomu, že si půjčí perkusák a nabije ho. Jedno je jisté, Jarda do Ústí nepřijel a když jsem mu teď volal na mobil, jen tak pro jistotu, měl tam jen záznamník. Skoro se bojím, že si na tombolu a Miss budu muset najít někoho jiného.
    Leonard Medek – Hlas zvonů. Jen jednou za rok vlny odhalí přístup do legendárního města Vinety. Bývalý voják Jacek podniká pokus dostat se dovnitř, tam kde zmizela jeho spolupracovnice Paula, se kterou začali zkoumat efekt přízraku města. Povídka má dobrou atmosféru, skoro bych řekl, že po rozpracování by vydala na román.
    Jiří W. Procházka – 3 x s… Tentokrát se syndikátem HUMOTRONICS. V příbězích autor ukazuje pokus začlenit roboty mezi lidi. Všechny příběhy si v mysli promítá humopsycholog, povídající si na kopci nad městem s někým nejmenovaným. Asimovových zákonů robotiky se nedočkáte, zato hezkého kusu nadsázky.
    Františka Vrbenská – Jedové strdí. Nam Dersik je soudcem ve městě Qvenay, trochu jsem si vzpomněl na soudce Ti, který také vyšetřoval zločiny sám. Nam má zjistit, kdo zabil nejobdivovanější ženu města a jejího muže, syna samotného vévody. A taky to zjistí, ačkoliv se mu do cesty pletou problémy rasové nesnášenlivosti. Žádný velký hepijend nečekejte. Temná nálada povídku neopustí ani na konci, v té pochmurnosti je síla.
    Jana Rečková – Soukromé město Cantronia. Když už si vláda dělá co chce a její regionální představitelé ještě víc, když policajti mají povolené dva odstřely ročně, je jistě na místě odpor Vlastnoručních a jejich vlastní výkonná moc s neobvyklými para schopnostmi. Ovšem prapodivné milionářské městečko Cantronia se náhle vylidní a přes své hranice vpustí vetřelce. Původní obyvatelé se ale začnou objevovat a zase mizí a jen mrtvoly Představitelů veřejného mínění, ale i Vlastnoručních ukazují, že se někdo pokouší změnit svět k lepšímu, i když naivně. Zase by povídka mohla sloužit jako téma na celý román.
    Eva Hájková – Starej se vo svý. Autorka doslova využila fotografii a celý děj se odehrává na vrcholku kopce, kde hipíka v rauši najde ufon přicházející pomoci s nastolením míru na naší planetě. Hezké zpracování.
    Miroslav Žamboch – Na konci apokalypsy. John Bull je vybaven tak, jak se pro misi na záchranu lidstva sluší. Má nejen pojízdnou ordinaci, ale i implantované vědomosti nejen o lékařství. Vše se mu hodí, i jeho střelecké schopnosti, protože v Evropě najde jen radioaktivní zamoření, boj a problémy. Ale také najde dívenku, které zamoření nezpůsobuje onemocnění a vypadá to, že by mise mohla přinést žádoucí mutace genů. Ale pak ti Japonci a jejich superzbraně… Napínavé.
    A celkem? Dobrý výběr autorů, dobře zpracované téma a hezké nápady.
* * * * VP Noční setkání, Nazca 2000

Zoidée
   Prodával jsem knihy na chotěbořském Avalconu 2000 a chvílemi žasl o jaké tituly je zájem a co zůstává bez povšimnutí. Několik výtisků Zoidée leželo na stolečku a převážná většina procházejích do nich ani nenahlédla. Říkal jsem si proč? Velkou část rukopisů Václav Semeráda znám z Internetu a vím, že tento chabý zájem nemá čtenářské opodstatnění. Zoidée, dívka z planety Bardžá je poutavý a dobře napsaný příběh. Autor nepoužívá laciných přísad a neplýtvá silnými slovy. Nepouští se po módní a laciné cestě velké části českých autorů, kteří se domnívají, že kořeny středoevropské literatury nejsou dostatečně životodárné a vypomáhají si fantastikou postavenou na anglosaských legendách. V.S. je v některých svých moralizujících soudech zbytečně přímočarý a jeho střety dobra se zlem příliš proklamativní. Tato drobná piha na tváři románu je však dostatečně vyvážena nosnou konstrukcí příběhu i nesporným vypravěčským uměním autora. Nemyslím si, že tvorba V.S. zapadne. Jsem přesvědčen, že při troše štěstí najde nejen schopného vydavatele, ale i cestu ke čtenářům.
    Petr Musílek
Václav Semerád – Zoidée, dívka z planety Bardžá, Autobus 1999

Válečná SF
    Miles Vorkosigan je přesně vzato mrzák šlechtického rodu. Chce vystudovat vojenskou akademii. Ale není mu to souzeno. Přesto se v krátké době díky svým schopnostem postupně stane velitelem slušně velké i vyzbrojené vesmírné jednotky a dokonce odhalí spiknutí proti svému otci. Knihu jsem četl jedním dechem. Má správný poměr vojenských akcí, osobního hrdinství, milostného vztahu, tajemství, politiky, psychologie a chytrosti. Je méně vojenská než Pournelle a méně strategická než Asprin, více lidská než obě, reálnější než Battletech. Nebudu prozrazovat nic víc z obsahu, doporučuji si přečíst úvodní román ze světa Vorkosiganů.
* * * * * VP Lois McMaster Bujold – Učedník války, Talpress 2000

Draťobijci podruhé
   S Michaelem Broncem jsem mluvil o výsledcích druhého ročníku soutěže O železnou rukavici lorda Trollslayera. Ptal jsem se ho na neblaze proslulé písmenko v názvu knihy, ale Michael zůstal i u druhého ročníku věrný fontu a tudíž i k, které se dá splést s ť. Když už jsme u obálky, u prvního ročníku vyzněla lépe, díky ladění červeného draka s červeným nápisem, zatímco zde je příliš tmavá a nenápadná malba. Ale když knihu otevřete, na obálku zapomenete. Na úvod je pro vás přichystaná nesoutěžní práce Vladimíra Šlechty – Válečná lest. Vláďa dokázal i na malém prostoru nemoralizujícně uvést zajímavý postřeh o cti. Jeho hrdinové bojují i nečestně a přesto jim to nemáte za zlé. Škoda, že je to tak krátké.
    15. Jan Dobiáš – Princ žabák. Hříčka vycházející z kresleného vtipu, který jsem viděl už v několika provedeních.
    14. Daniel Soukup – Rytíř a šašek. Povídka je zvláštní tím, že „hrdinou“ je vlastně vrah, který si vaši přízeň získat nemůže a snad pocítíte aspoň soucit s jeho zaslepením, protože prorazit zaslepení vesničanů ohrožených válkou se snaží naprosto zbytečnou vraždou naprosto nevinného žertéře.
    12. Silver – Havraní soud. Pěvec Sulien se stal zbrojnošem rytíře. Ten se na pouti dostane do domu čaroděje, který přesvědčuje krásnou dívku, aby byla jeho. Rytíř s dívkou uteče, ale je dostižen a zabit. Sulien s pomocí trpaslíků (mluvících moravským nářečím) se pokusí rytíře pomstít. První část je pochmurná, druhá kvůli postavám trpaslíků působí směšně a moc to nejde dohromady.
    10. Miloslav Linc – Ve jménu boha. Mab_denští horalé se vydali za slávou do boje. Canarijští rytíři zas vytáhli proti černým rytířům ze Struggu a jejich čaroději. Jenže ti používali ohnivé zbraně a zdecimovali canarijské a pak se vrhli na mab_denské. Na pozadí boje se odvíjel příběh Roggeveeva a Vereny, dívky, do které se zamiloval v klášteře canarijských rytířů. Skončil zajímavě, víc se prozradit nedá.
    9. Anna Šochová – Šupina draka. Hezké. Rytíř vyjel zabít posledního draka, cestou našel hrad se starcem, který mu dal šupinu posledního draka s léčivou mocí. Jak s ní naložil? Docela rozumně a to i přesto, že byl strašně tupý. A pak ji už neléčivou vrátil starci.
    8. Jana Kostelecká – Uctívači stromů. Vypravěč - rybář líčí příběh, ve kterém ztroskotá na moři a dostane se na ostrov se zvláštními obyvateli, kteří věří, že po smrti přecházejí duše do stromů. Nějakou dobu s nimi žije a pak se vrátí domů, aby už nikdy ostrov nenašel. Z povídky dýchá klid, přesto nenudí.
    7. David Zbíral – Sfinga ze slonové kosti. Soška sfingy putuje z ruky do ruky, majitele vždy pohltí a těší se na dalšího, i na vás. První část příběhu je živá díky živoucím posatvám, druhá a další jsou příliš ploché.
    6. Martin Doležal – Bažina pro Marastníka. Příběh o hobitech, kteří aby se zbavili domnělého ohrožení od neznámé nestvůry, oklamali ji a zavedli na smrt. Když pochopili svou chybu, bylo už pozdě. Hezky napsané, jak z Hobita.
    5. Ivana Kuglerová – Poslední. Smutný a hrdý příběh o posledním rytíři a posledním drakovi. Dobře napsané, úplně cítíte lítost nad ztracenými starými dobrými časy.
    4. Josef Štefan – Matka noc. Mladý rytíř byl poslán za ohavnou čarodějnicí, aby vyprosil déšť pro zemi. Ukáže se, že čarodějnice má ještě jinou podobu v jiném světě, kam rytíře vezme. Když se z jinosvěta vrátí, padnou do rukou trestné výpravě. Rytíř pozná, že věřit v Boha neznamená být dobrý a v ohrožení života musí přistoupit na návrh čarodějnice. Neobjevné, ale dobře napsané.
    3. Lucie Lukačovičová – Brána. Povídka spíše do Ježíška, málo vídaný závěr ji vylepšuje. Počet Bran se neustále zmenšuje a Procházející se musejí sdružovat do skupin, aby prošli.
    2. Václav Vágenknecht – Dračí tanec. Známý lovec a správce rezervace je vyzván k lovu na neregistrovanou dračici zbohatlíkem. V rezervacích jsou víly, draci, vlkodlaci, v jedné takové musí lovec hledat. Moc hezké, snad jen trochu příliš jednoduché vypořádání se se zbohatlíkem.
    1. Pavel Renčín – Tanči mezi vločkami! Elfa dotek vločky zabije a tak musí mezi lesy tancovat chumelenicí. Hledá jiné elfy, ale vypadá to, že je posledním. Dorazí až do lesa, kde se střetne s nekromotýly, aby zachránil královnu nočních vil. Výborně napsané, autorovi stačí jen náznaky pro vytvoření nálady, velmi snové, skutečně z jiného světa. Zaslouženě první.
Celkem * * * 1/2 VP Drakobijci, Straky na vrbě 2000

Poslední čaroděj
    I Rod Gallowglass stárne a začne mít spory s nejstarším synem Magnusem. Magnus by hrozně rád potkal lásku, ale daří se mu potkávat buď vypočítavé mrchy nebo zlé čarodějnice. Projde zakletím a řadou problémů i díky pomoci své rodiny a zejména otce, se kterým tak trochu putuje a tak trochu ne. Neustále spolu vedou diskuse o správnosti demokracie a o správnosti ovlivňování osudů lidí. Nakonec se rozhodne postavit se na vlastní nohy a vydá se na jinou planetu. Tyhle rozhovory jsou trochu nudné, tak jako všechno i v předcho-zích dílech, co souvisí s Rodovým úkolem, demokracií a náboženstvím. Škoda že autor trochu neomezil své mentorství, celá série mohla být lepší. Pořád je ale co číst a pořád zůstávají popisy vztahů v rodině a rodiny k okolí hezkým odpočinkovým čtením a kvůli tomu je mám rád a mrzí mě, že tato kniha je zatím posledním dobrodružstvím.
* * * VP Christopher Stasheff – Čaroděj a syn, Polaris 2000

Část čtvrtá
    Konečně jsme se dočkali dokončení Kulhánkovy tetralogie Divocí a zlí. Vysvětlí se leccos z nadhozených témat a otázek, ale autor si rozhodně ještě nechává spoustu pro sebe a do dalších pokračování svých knih. Patejl se setkává se Zahartofem, který drží jako rukojmí Magde. Jenže než se k němu dostal, na scéně se objevila slečna Tinkerová v doprovodu. A došlo k boji. Během zatím mírových rozhovorů ovšem dovnitř vtrhli Bratři. A došlo k boji. Na útěku Patejl našel Seydelmana v podobném stavu, do jakého ho uvedl S. Ale objevil se Merlin a něco se vysvětlilo. P utíkal i s Magde dál. A došlo k boji. Pak P přestoupil k Z do dodávky a utíkalo se dál. A vysvětlovalo. A pak se zase utíkalo a zase bojovalo a tak dál. Nemá cenu to líčit, to se musí zažít! Patejl se setká s Duhovým, bratrem Zářícího Spasitele a je to zlé. P umírá a vy jste napnutí. A já tady naprosto neférově skončím obsah. Prostě si přečtěte všechno od Kulhánka, nikde se neříká nic o tom, jak má recenze ve Zbraních vypadat.
   Jen zhodnotím. Klubko se docela rozplete, Kulhánek ústy Patejla hýří vtípky a strašlivé masakry popisuje s nádherným nadhledem. Ale zdálo se mi jich trochu moc, myslím, že nakladatelskou praxi dělit Kulhánkovy počty mrtvol dvěma by bylo potřeba uplatnit u každé scény dvakrát. A konec bych rád četl rozepsaný do větších podrobností, takhle děj knihy trochu ustupuje jednotlivým bojovým scénám.
* * * * VP Jiří Kulhánek – Divocí a zlí, Klub Julese Vernea 2000

Bomba
    Těšil jsem se na Johnnyho a dočkal jsem se. Terry Pratchett měl asi už od prvního dílu leccos rozmyšleno, protože mu vše krásně hraje. Johnny a jeho parta se díky nákupnímu vozíku paní Tachyonové dostane do minulosti, do doby těsně před pádem bomby na městečko. A snaží se tomu zabránit. Není to nic jednoduchého, ztratí Kláťu, musí se potýkat se setrvačností událostí a nedůvěrou lidí. A s časem, v obou smyslech. Nakonec se jim podaří něco zachránit, aniž by porušili historii. Hrozně se mi líbí způsob, jakým se TP vžívá do dětí. Chápejte, já nevím, jestli takhle děti reagují, ale souhlasí to s mojí představou jak reagují.
* * * * * VP Terry Pratchett – Johnny a bomba

Další verze Atlantidy
    Porouchaný stroj stroj času nabral těsně před ztroskotáním v době před potopením Atlantidy amerického architekta Duncana, Olega ze středověké Kyjevské Rusi, Uldina, kočovného Huna a Erissu, bývalou tanečnici s býky z Atlantidy. Podaří se jim domluvit se díky přístroji ze stroje času, dostanou se k Achájům vedeným princem Théseem (ano, tím Théseem) a žijí krátce s nimi. Duncan porovnává vlastní vědomosti o Krétě, Mínotaurovi se skutečností a pochopí, co hrozí Krétě po blížícím se výbuchu Atlantidy. Kréta ovládá díky svému válečnému loďstvu Acháje a její rozvinutá společnost je ohrožena. . Politika je svinstvo a tak když už se konečně Duncan díky Erisse rozhodne pomoci Atlaňtanům a Kréťanům, není lehké cokoliv udělat. Dostane se do Atlantidy, kde ale kněžka Ariadne (ano, ta Ariadne) nevěří jeho varování před výbuchem a drží ho v zajetí na ostrově. Duncan rezignuje a užívá si s mladou Erissou, zatímco ta starší s Olegem a Udinem zůstali u Achájů. Atlantida se potápí, ale to už je Duncan s Erissou na Krétě a utíkají před dobyvatelem Théseem. Díky naprosto neobvyklé (na tu dobu) konstrukci lodě Duncana a Olega, který se vypravil i s ostatními dvěma za Duncanem, si jich všimnou pozorovatelé z budoucnosti a vrátí je do jejich časů. Ne všechny, ale to nevadí.
    Líbil se mi tento jiný pohled na historii, kterou známe z řeckých bájí, líbilo se mi i zasazení Atlantidy, působilo to na mě dost věrohodně. I chování lidí bylo dost pravděpodobné, tak jediné co zbývá kritikovi, je obálka. Nějak jsem si navykl nakladatelství IŽ pokládat za nakladatelství vydávající slabší knížky a obálky Petra Bauera na Marku Stoneovi mi prostě do této kategorie napovídají řadit i tuto knihu, což je ale omyl. Kdyby kniha vyšla u Poutníka nebo Polarisu, Laseru, vnímal bych ji jistě i na první pohled lépe, tak jak si zaslouží.
* * * * VP Poul Anderson – Tanečnice z Atlantidy, Ivo Železný 2000

Carpe Jugulum
   TP a JK se zase předvedli v nejlepším světle. Další příběh tří čarodějek, vlastně čtyř, je o upírech. A Bábi sahá na dno svých schopností. Král Verenc ve snaze o osvícenou vládu pozve do země upíry. Ale ne obyčejné, tohle je rodinka, která je trénovaná, aby jí nevadil česnek, kříže ani jiné svaté symboly, denní světlo, svěcená voda. Zbývá vůbec nějaká zbraň? Nebo si podmaní všechny obyvatele Lancre? Koncert kouzelných a strašně živých postav a postaviček, zase nové nápady a spousta humoru. Čtěte!!!
* * * * * VP Terry Pratchett – Carpe Jugulum, Talpress 2000

Conan
   Conanů se u nás píše hodně. Mezi ty lepší patří Evansovi Conanové. V dalším dobrodružství dostane Conan společníka, čarodějnického učně Flednama, a úkol zabránit příchodu Are-Setha, strašného boha, tím, že proti němu použije Jengirské slunce, klenot rozdělený do několika dílů. Jenže jeden čaroděj potřebuje ten klenot právě pro oživení boha a tak je o každý díl docela zájem. Conan se utká s bojovníky, zvířaty, obrovským hadem, kněžími, čarodějem a s Flednamovou nešikovností a slabou fyzičkou. A zase zvítězí. A jinak? Během příliš krátké doby Conan proputuje příliš velkým kusem země, což působí trochu nevěrohodně a příliš barevně.
* * * VP Richard D. Evans – Conan a Jengirské slunce, Klub Julese Vernea 2000

Mlok
   CKČ postoupila do dalšího ročníku. A Mlok také. Letos ho již podruhé vydal koordinátor soutěže Michael Bronec a jeho nakladatelství Straky na vrbě. Tato sbírka je opět obsažná, protože zahrnuje prvních pět krátkých i dlouhých povídek a první román. CKČ je soutěž nejstarší, prestižní, na ní stojí statut Parconu. Po malém propadu a hádkách o hodnocení začala zase pod Michaelovým vedením vzkvétat, ačkoliv má velkou konkurenci nejen Ikarose, ale i dalších menších soutěží. Při psaní těchto řádků mě tedy znovu napadlo, že aby CKČ byla soutěží o nejlepší českou povídku, musela by hodnotit i povídky zaslané do jiných soutěží. Ovšem technické problémy a čas porotců jsou příliš omezující faktory. Ale zpět ke knize.
    Povídky 1. Martin Koutný – Alexandrijská knihovna. Na Idě se pozemšťané postupně mění v nebezpečné psychopaty. Proto jsou sem vysíláni jen nemocní bez závazků. Každá várka nováčků je zasvěcována do problému a má možnost se vrátit. Ale lidé jsou třeba. Luštění mimozemské knihovny pokračuje pomalu, ale přináší cenné vědomosti o léčbě všemožných chorob. Povídkou nás provází Mitch, který se postupně dostává do druhé fáze Ida syndromu. Musí ale ještě vyřešit jednu citovou záležitost. Sugestivně psané, plastické, vvůbecse nedivím, že povídka vyhrála. * * * * *
    2. Jiří Hons – Bastyho přelud. Povídka by se vyjímala v soutěži Ježíšku, já chci plamenomet, protože je hodně o zbraních, střílení, krvi a mrtvolách. Dva kšeftaři se zbraněmi a ilegálními technologiemi jsou přistiženi přímo při činu policií, jeden přežije, protože ho čeká úkol hodný jeho zkušeností – klonování. Kdyby byl začátek umírněnější, vyznělo by to celé lépe, protože závěr není žádná bomba, neurazí, ale neoslní. * * *
    3. Ivana Kuglerová – Povolání. Zkušený špión je vyslán zabít vůdce vzbouřených ni-mroi. Vetře se do jejich přízně a seznámí se s vůdcem. Ale stát se Jidášem je tak těžké… A zvlášť když se dozvíte zákulisí celé operace. Děj se odehrává na něčem velmi podobném Duně nebo prostředí Stárnoucích sluncí nebo prostě na nějaké arabské poušti. Námět nepříliš originální, ale povídka dobře napsaná. * * * *
    4. Františka Vrbenská – Lov na křišťálové blesky. Cestovatelé v čase se připletou do cesty mladému Conanovi, který si zrovna vyřizuje účty s nějakou skupinou válečníků. Válečníci chtějí hlavu bývalého pána kraje, Conan brání jeho konkubínu i hlavu. Ale přirozená inteligence a pochopitelně bojové umění umožní Conanovi bojovat i v nerovném boji proti cestovatelům v čase. Povídka by mohla být výborná, kdyby pojednávala o jiném hrdinovi. I když jsem se bránil předpojatosti, stejně mi Conan ke stroji času nejde. * * * 1/2
    5.Václav Vágenknecht – Služba bez odměny. Neznám moc povídek, kde by kladným hrdinou byl démon a ještě méně, kde je to démonka. Takže mě povídka velmi zaujala už tímto. A líbila se mi i dějem a postavami. Démonka je vázána úpisem k čarodějovi, který chce vzácný diamant s léčitelskými vlastnostmi. Podaří se jí ho získat, ale zase o něj přijde a musí se potýkat s řadou nepřátel, než se k němu zase přiblíží. * * * * *
    Krátké povídky 1.Pavel Obluk – Matrjošky. Ve stylu Strugackých a jejich Pikniku u cesty. Matrjošku si představte jako obrovskou horu, jejíž jednotlivé vrstvy se točí kolem společné osy. V chodbách každé vrstvy lze ledacos najít, ale není snadné se dostat někam dál. Výzkumníci i vojáci už to vzdali, ale turistika je mocná. * * * * *
    2. Cyril Brom – Tobě. Postkatastrofická časovka. Vypravěč píše dopis jako varování před blížící se událostí, časozmatky ovšem zaúřadují. Příliš klasický nápad, dobře napsané. * * * *
    3. Milan Verner – Poslední šance. Agresoři vyhubili lidstvo, možná poslední dva chlapi na světě se potkali a hledají další. Najdou hibernátor se 3000 žen. Ovšem… Dejavu se tomu mému pocitu při čtení tuším říká. A ještě to hloupé rozhodnutí, kterému se prostě nedá věřit. * * 1/2
    4. Tomáš Volf – Budeme mít dětátko. I tohle jsem už četl. Nákup dítěte. Každá vlastnost a schopnost za určitý počet kreditů. Ale co když peníze dojdou? * * * 1/2
    5. Ivana Kuglerová – Stopa. Kyberpsycholog se podivuje, proč mu dali na kontrolu nového bojového robota. V jeho mozku hledá důvody selhání, ale nejdřív je sám napaden a pak někoho potká. Povídka se tváří dojemně, ale je víc mystická a nepovedeně psychologická než logická. * * *
    Román Jana Rečková – Roztrháno. Gesiahma je hra. Smrtící. V tajemném městě bloudí tajemní cizinci a navzájem se zabíjejí quirelem. Seznamujeme se s jednotlivými postavami, děj se odehrává v několika rovinách. A pak přijde zlák. Hodných ubývá, boje jsou těžké, rovnováha porušena. Účastni jsou i pozorovatelé vlnové podstaty. Znovu ožívají pověsti o pohřbeném městě a nakonec ožívá i samo město. Příběh je velmi komplikovaný, jedno letmé přečtení mi na zapamatování souvislostí nestačilo. Jana zase vystavěla živý originální svět. Záměrně složitý text ale není čtenářům nepřístupný. * * * *
    Celkem * * * * VP Mlok, Straky na vrbě 2000

Zase jeden pokus
   o legrační fantasy. Ani se nedivím, že se kniha ocitla v Levných knihách. Nakladatelství neudělalo nic pro to, aby se zviditelnilo mezi fany a kniha samotná je nemastná neslaná. Merlin a sir Griswold (ten co zabil Lancelota, milence Artušovy ženy) se každý svým způsobem přičiní v boji o zachování poslední výspy humanity, o zachování lidstva. Svedou boj se Zlem. Rozhodující silou má být Harrot, ufňukaný slaboch, který ovšem v sobě nese magický potenciál a pocházející z poloviny našeho století. Nakonec tedy je, ovšem takovým tím způsobem, který nesnáším. Mám rád buď přesvědčivé HRDINY nebo takové ty životem otlučené NENÁPADNÉ, snesu i HRDINY SHODOU OKOLNOSTÍ a KAŠPÁRKY SE ŠTĚSTÍM, ale tohle ne. Rozhodující boj je rozpoután, Země se topí v krvi, démoni útočí, ale není všechno ztraceno a povstanou noví bojovníci. Zlo je poraženo. Podrobněji nemá cenu si zanášet hlavu. Autor se pravděpodobně snažil o humorný příběh, ale buď se něco nepovedlo jemu nebo překladateli. Je tam pár legračních momentů, ale jinak je to příliš velká slátanina s minimem vtipu. Připomnělo mi to nedávno čtený Experiment Pchá. Buď by to chtělo vzít vážně a pár věcí předělat, nebo přidat hodně gagů.
* * Colin Webber – Merlin a poslední soud, Deus 1999

Nováček
   Autor je mi neznámý, ale jeho tuším prvotina na mě udělala dojem. Na obálce je avizované spojení tří příběhů jedním hlavním hrdinou, ovšem mému nepozornému čtení mohu přičítat vinu za to, že jsem nepochopil ani jedno spojení. Ale i kdyby byly příběhy úplně samostatné, vůbec by mi to nevadilo.
    První – Dlouhý sprint je nejdelší. Pojednává o princovi, který ačkoliv to nečekal, stává se náhle bratrovou smrtí kandidátem na trůn. Podle pravidel mu ale hrozí smrt, protože uspět v souboji s kouzelníky i bojovníky mohl jen cvičený bratr. Má jen několik dní na to, aby jednak zjistil něco o prapodivné smrti svého bratra, ale i získal co nejvíc dovedností pro přežití. A aby to nebylo vše, je zavražděn jeho otec a postupně vyvražďováni jeho pomocníci. Ostatní se od něho odvracejí, ale přesto se mu podaří zjistit kdo stojí za vraždami, ale i vyřešit záhadu svého dětství. A korunovace je už za chvilku… Krásně vykreslený prazvláštní svět, plastický hlavní hrdina.
    Druhý příběh – Poslední bere vše vypráví o boji následníků jiného trůnu. Jejich snahou není vládnout po svém otci čaroději, ale získat Poklad a hlavně uprchnout z vězení, kterým rozlehlý hrad pro ně je. Utéci může jen jeden, dětí je ale za ta staletí mnoho, každé s nějakým magickým nadáním a schopnostmi. Do toho se připlete ještě hlavní žalářník Hendrix, který také dostane svůj díl mapy. Spojí se s Cranem, kterého ještě chvíli před tím mučil. A oba spolupracují, aby se zachránili, i když vědí, že cesta ven je jen pro jednoho.
    Při čtení jsem sám měl nutkání ohlížet se, jestli za mnou není nějaký mág nebo válečník. Naštěstí nebyl. Pokud byla předlohou nějaká počítačová hra, pak to nebylo vůbec poznat, nedivil bych se, kdyby to bylo naopak.
    Pouštní škorpion je příběh o osamělém cestovateli, který má přenést přes poušť vzácnou zbraň. Jenže politika. Tedy boj o strategické místo, najatí bandité, vypalování oáz, vraždy, magie, jedy. Ale i tady vzniká závazek – najít a osvobodit děti jedné farmářky, která přežila vpád banditů do své oázy. Málo uvěřitelný počet mrtvých nepřátel a příliš mnoho zachráněných, ale jinak pěkné.
* * * * 1/2 Miroslav Žamboch – Poslední bere vše, Klub Julese Vernea 2000

Záplatovaná mise na Mars
   Z vesmírné stanice byla vyslána první posádka na Mars. Setkala se s neznámou mimozemskou silou a tak byl vyslán záchranný tým. Sprška mikrometeoritů ovšem proděravěla nejen plášť obytné kabiny, který dokázala posádka efektně záplatovat, ale také přívod paliva. To při zážehu vybuchlo a ze záchranné mise se stali rychle trosečníci, kteří museli loď opustit. Tady jsem narazil na první velkou záplatu příběhu, v zájmu dobrodružství autoři nechali astronauty jednat jak malé kluky (a holku), když je nechali odstartovat bez podrobné kontroly celého pohonného systému. Třetí velkou záplatou byl způsob přežití jednoho člena původní posádky, který zůstal naživu díky kyslíku vytvářenému rostlinstvem. Pomíjím problémy, které s udržením dýchatelné atmosféry v uzavřeném prostoru reálně jsou. Ale na Marsu zuří písečné bouře a vůbec se nedá věřit tomu, že místo skleníku stačí velký stan. Ke druhé záplatě se vrátím, protože ta překrývá všechny ostatní. Dokončeme př“záplata“í“záplata“bě“záplata“h. Tým využil vybavení původní lodi, do které dopravil elektoniku náhradou za zničenou. Díky vybavení vyluštil kód přístupu do mimozemského (to dá rozum, když na Marsu, ne?) artefaktu, kde se setkal s mimozemšťanem čekajícím na příchod lidí. Následovalo vysvětlení vzniku života na Zemi a odlet mimozemšťana za svými rodnými do jiné galaxie. A odlet pozemšťanů domů.
    A k té záplatě. Tři astronauti a jedna astronautka vyskočili z hořícího vraku s úmyslem setkat se na oběžné dráze s lodí, se kterou by mohli nouzově přistát. Měli skafandry s tryskami a vystřelovací naviják. Jenže byli trochu vedle a bylo třeba lano zachytit na obíhající lodi. Kapitán spustil trysky a letěl k lodi. Měl málo paliva a tak už neměl čím zabrzdit. Lano sice zachytil, ale sám se neudržel a letěl dál bez paliva. Trojice se přitáhla navijákem a manželka kapitána se vydala za ním. Zastavila se na hranici 50% paliva, aby měla na cestu nazpátek a tam vystřelila lano. To bylo snad jen o dva metry krátké a tak nastala srdcervoucí scéna, kdy ona chtěla letět za ním a on jí v tom zabránil tím, že si sundal přilbu. Nejen že filmaři udělali z astronautů debily, ale udělali je i ze sebe a bohužel asi i skoro ze všech diváků.
    1. Stačil by krátký zášleh trysek pro získání dostatečné rychlosti, ve vesmíru prostředí neklade odpor a kapitán by doletěl setrvačností a zbylo by mu dost paliva na brždění. Možná ale, že loď utíkala moc rychle a on by ji jinak nedostihl.
    2. Kapitán měl k tomu lanu být přichycený, aby ho mohli stáhnout zpět pro další pokus.
    3. Napadl mě hned způsob, jak ho zachránit, když už letěl dál. Kapitánová mohla klidně doletět blíž a zkusit lano znovu, část paliva by jí ještě zbyla na přiblížení k lodi. a) Pak by jim naproti přiletěl další a přitáhl by je se svým palivem až na loď. b) Nebo by znovu vystřelila lano směrem k lodi a přitáhla by se k ní. Pořád ještě zbýval jeden, který měl také nějaké množství paliva. Takže nemuseli ani používat naviják a mohli udělat štafetu. Tvrdím, že Woody zemřel zbytečně. A to Pagiho napadl ještě jeden způsob spočívající v rozdílných rychlostech na různých oběžných drahách. Každopádně když už potřebovali Amíkům ukázat, jak ušlechtile se jeden z nich obětoval pro ostatní, mohli to logicky zdůvodnit. Stačilo aby paliva všech třech u lodi bylo jen tak málo, že ho museli přečerpat kapitánové. Nebo že vzdálenost byla příliš veliká. Nebo jinak. Ale tímto se Mise na Mars zapsala do mé paměti jako promrhaná příležitost udělat dobrý klasický hard SF film. A přitom stačilo tak málo…
* * VP Brian de Palma - Mise na Mars, 2000