Jak poznat něco jako pravdu? Dnešním úvodníkem se vrátím ke svým úvahám o našem ne SF světě. Je začátek října a v Praze se dělo nedávno něco světového. Mám na mysli zasedání Mezinárodního měnového fondu. Ericsson je generálním dodavatelem slaboproudých technologií jak pro rekonstrukci Kongresového centra Praha, tak pro dostavbu, bratru za 220 miliónů. Pěkný úspěch a skvělá reference, nejen pro to vítězství v soutěži, ale zejména proto, že Ericsson se dle hodnocení odvedené práce stal partnerem kategorie A, tedy osvědčeným systémovým integrátorem. To, že toho Ericsson nevyužil při reklamní kampani, neznamená, že by byl tak prozíravý a chránil své zaměstnance před útoky šílených antiglobalistů, ale prostě jen proto, že v ČR nemá prakticky žádný marketing.
    Informace o událostech a skutečnostech provázejících zasedání jsem sledoval se zájmem a zezačátku i s přízní vůči aktivistům, ale uvědomil jsem si znovu, jak mi strašně vadí hysterie, hloupost a podceňování, která takové události provází (i spuštění Temelína mezi takové události patří) a postupně jsem vůči aktivistům získal postoj opačný.
    Běžný člověk má jen malou šanci najít i třeba složité, ale aspoň trochu jednoznačné zhodnocení, kterému by se dalo uvěřit. Už jsem četl a slyšel tolik názorů a tvrzení v různých novinách a televizích, že mi z toho jde hlava kolem. Slyšel jsem o podivných vydáních, nerozumné organizaci Policie, zákulisí aktivistických bojůvek, víře svedených pitomečků, aroganci světových finančníků. Slyšel jsem ryzí pravdy a fakta i účelové lži a mlžení našich politiků, ekonomů a policejních šéfů, slyšel jsem totéž od představitelů antiglobalistů a různých jiných aktivistů. Četl jsem také články od odborníků i lidí z ulice, svůj názor jsem si udělal, ale mohu jen doufat, že se moc nevzdaluje od pravdy. A uznejte, že to bych zrovna já nerad :-). Abych se neprobudil někde tam venku.
    Nedávno jsem se s někým bavil na téma, jak důvěřiví jsou staří lidé a jak naivní, ba hloupí mohou být i lidé mladší. Hrozně jsme kroutili hlavou nad vyjádřením: „To musí být pravda, vždyť to psali v novinách.“ Dovedu si představit, že pokud by všechny noviny psaly jednotně, dalo by se předpokládat, že zas tak moc se skutečnost lišit nebude. Ale dnes při těch desítkách zdrojů informací, při těch desítkách možných pohledů, se vůbec nedivím, že záměrný nezájem a nechuť nejen o tuto záležitost zasedání MMF, ale i další věci politické a celospolečenské, má stále více lidí. Je strašně obtížné odlišit nepřesnost, zkreslení, záměrné zamlčení aspektu od faktů, je časově a koneckonců i finančně náročné (pokud za vás zaměstnavatel neplatí připojení k Internetu) nashromáždit dost faktů pro vlastní posouzení. A to nemluvím o tom, že většina lidí nedokáže rozpoznat ani velký blábol, natož malý. A že se jich v naučených proslovech objevuje opravdu hodně. Takže to lidé spíš vzdávají a buď si nechávají předkládat lehko stravitelné hotové názory (globalizace je fuj x aktivisti jsou vandalové) nebo se zajímají o své věci. Hrozně mi to připomíná dobu, kdy každý měl deset koníčků, aby nemusel vidět svět kolem. Pak se samozřejmě nelze divit tomu, že nám vládnou ne lidé odborně a morálně na úrovni, ale příšerný výběr z vlastně zanedbatelného množství lidí nakažených virem mocenství (malomocenství je něco jen trochu jiného) a organizovaných v politických stranách. Ani se nelze divit tomu, co jim všechno prochází, co si všechno dovolí a jak neschopně se ujímají svých úkolů (a to bez rozdílu vlád). Rozhodně si myslím, že nezájem a nechuť je na škodu dalšímu vývoji naší společnosti, ale i mně je jasné, že to ještě hodně dlouho jiné nebude. A docela mě to děsí. Zvláště nyní před volbami, kdy se budou rozhodovat důležité věci, ovšem zřejmě za neúčasti velké části občanů. Ne že bych věděl koho volit :-).
    A co jsem si vydestiloval ohledně zasedání? Musím říct, že všechny články a rozhovory fandící aktivistům ve mně nakonec zanechaly pachuť. Hloupost lidí následujících „kazatele“ – právě ta naivní víra, strašné zjednodušování, odmítání faktických argumentů, arogance, globální organizovanost (jak paradoxní), vandalství a zbabělé schovávání za dav, placené štvaní a hlavně leckdy tak nebetyčná hloupost – to všechno mě nutilo držet organizátorům a policajtům palce, ačkoliv jako scifista samozřejmě vím, že právě světoví finančníci jsou příčinou všech katastrofických konců světa :-).
    Zasedání stojí šílené peníze státní kasu (tedy mojí kapsu) a už teď se ví, že zisky soukromých společností se asi ani nevyrovnaly nákladům, nemluvě o tom, že daně z tohoto zisku (a tedy to, co se do státní kasy vrátí) jsou proti nákladům opravdu směšné. Protože z marketingového hlediska je to ale jednoznačně pozitivní věc, o to víc bych rád, aby se přínos zasedání projevil nejen ve známosti Prahy ve světě, ale třeba i v tom, aby Policie získanou prestiž udržela a rozvíjela.