Z hrobu mne vyzvedli 12. května. Z vyprávění vím, že byla na hřbitově pěkná sešlost. Počasí se taky celkem povedlo a kutálka nehrála ani moc falešně. Patolog na pitevně prý si se mnou dal práci a strávil nade mnou fůru času.
    Probral jsem se z komatu až na lůžku v nemocnici. I když jsem se cítil ještě hodně špatně, už mi mohli alespoň odebírat ze žil výživu, a za pár dnů už jsem dokázal vyzvrátit i trochu potravy. Za čtrnáct dnů už jsem se cítil natolik dobře, že mě mohl lékař propustit. Návrat domů byl opravdu dojemný. Všichni plakali dojetím. Pořád mi ještě nebylo úplně dobře a tak trvalo ještě víc než týden, než jsem poprvé vyšel ven, ale netrvalo to dlouho, byl jsem ve formě, okopával jsem zahrádku a obstarával králíky i slepice.
    Život se pomalu uklidňoval a zaběhl se do vyjetých kolejí. Jen občas byl zpestřen tím, že přijela dcera s manželem a vnoučkem. Bydlí ve městě a tak není divu, že ten klouček je úplně u vytržení ze psů, koček i další zvířeny. Od králíkárny ho vůbec nemůžeme odtrhnout.
    Měl jsem ho moc rád a tak jsem byl moc smutnej, když přestal chodit, mluvit a jen žvatlal. Po čase už jen ležel a museli mu dávat plínky. To byla předzvěst neodvratného konce, ale s tím se nedá nic dělat, takový je běh života. Přestal jíst a dcera ho musela kojit. Po půl roce jí zeťák odvezl do porodnice, kde jí lékař pomohl uložit vnoučka do břicha, protože nebyl schopen žít sám. Připojili ho k ní pupeční šňůrou a přidali plodovou vodu, aby se mu z tohoto světa odcházelo příjemně. Dcera žila s dítětem ještě devět měsíců, než zakrnělo a zmizelo docela. Bylo to pro ní nepříjemné období a narušilo to i její vztah s manželem. Žili spolu ještě asi dva roky, ale nakonec se nechali s velkou slávou ododdat. Nějaký čas spolu sice ještě chodili, ale byli si čím dál tím víc citově vzdálenější. Nakonec udělala to nejrozumnější co mohla, rozešla se s ním a odstěhovala se k nám.
    To bylo v době, kdy jsem nastoupil do práce. S pravidelným stereotypem jsem nyní každé ráno odcházel do blízké fabriky, kde jsem makal svých osm a půl hodiny. Pak domů na oběd, ven na zahrádku, nebo něco kutit na baráku. No vždyť to znáte, ne? Kdo má barák, tak ví, že je pořád co opravovat.
    Jak tak roky šly jeden za druhým, ani jsem se nenadál a moje dcera, která předtím prodávala oděvy, nastoupila do učňáku a potom do školy. Teprve tehdy jsem si uvědomil, jak ten čas letí, vždyť je z ní mladá dívka!
    Život jde dál a z mé dcery se stala krásná malá holčička. Netrvalo to dlouho a i ona vychodila školu a zůstala s námi doma. Pak i pro ni nastal čas, kdy přestala běhat a já jí odvezl do porodnice.
    Tak jsme zůstali s manželkou sami. Bylo nám bez dcerky smutno a často jsme vzpomínali na vše co jsme spolu prožili. Posléze jsme se rozhodli, že už toho bylo dost a je na čase, aby jsme se rozešli. Byl už nejvyšší čas, protože se blížil čas, kdy jsem musel na vojnu a potom do učiliště. Ani bych na to vše, co jsem dělal dřív neměl čas. Byl jsem na světě dost dlouho a i se mnou to začalo jít s kopce. Jedinou výhodou bylo, že už jsem nemusel chodit do školy.
    Slábne mi totiž valem paměť, zapomínám psát a ani počty už mi nejdou. Ještě, že už tu jsou moji rodiče, aby se o mně postarali. Začínám mít stále větší problémy vést si tento deník.
    Vím, že můj život je u konce a já, tak jako generace lidí přede mnou se brzy budu muset vrátit do matčina lůna...