Hadí král za nic nemůže 4/4 |
||
|
||
Nejlepší z předků Eruvirtor se vyděsil. K smrti se polekal dvou drobných postav, jež prolnuly zapečetěnými dveřmi, ignorujíce jejich kouzlo. Takový zvrat věru nečekal. Gichart Yenssi žije, budiž, vitalita toho mladíka je vskutku obdivuhodná, ale jak se domluvil s oživeným? „Sklapni, Eruvirtore,“ prohlásil nemrtvý navztekaně. „Děláš zmatky pro nic za nic. Jsem Vilhem Ifixotan Yenssi a nejsem ti povinen poslušností!“ „Já tě oživil!“ vyhrkl Eruvirtor. „Musíš se mi podrobit!“ Až se mu copy zatřepetaly, jak zamával pažemi. „Poslední věty obřadu jsem vyslovil dřív než ty,“ řekl tiše Gichart. „A trochu jinak... Já nebudu svému drahému předkovi nic přikazovat. Nechávám mu jeho vůli.“ „Dobře, hochu,“ pochválil ho Ifixotan, ladným pohybem si přehodil přes rameno cíp širokého pláště, zakrývaje svou kostnatost, a obrátil se na strnulého Seveřana. „Jsi silný čaroděj, Eruvirtore. Neměl by ses nechávat najmout na takovou práci. Jsem vzhůru sotva pět minut, a už vím, co mě hlodalo, i když jsem ještě tvrdě spal. Kdosi se pokouší předat moc Pejuiernu do nežádoucích rukou.“ „Do rukou mého nenarozeného bratra,“ doplnil Gichart. „Ach. Žena!“ Ifixotan naznačil gestem netrpělivost. „Manželka?“ „Milenka. Má matka přece žije. Vrátila se... Vždyť víš.“ „Jistě.“ Ifixotanovy oči v temných důlcích zahořely. „Ty nechceš zabít svého bratra?“ „Ne,“ odvětil Gichart pevně. „Pak musíme zabít tohoto mága,“ rozhodl Ifixotan. „Je nebezpečný tvé matce. Není hloupý... Už leccos tuší.“ Gichart zrušil pečeti na dveřích hrobky. Belinda a mistr Urk vyšli, podpírajíce se navzájem. Ifixotan se úsporně, kostnatě usmál. „Nepřistihl jsem tě při čarování, milý potomku. Máš úroveň.“ Mistr Urk měl náhodou prst na snímači spektra, jehož čidla mířila na Gicharta. Všechny ukazatele mimo rozsah, zahlédl ve zlomku vteřiny, než přístroj přeladil na útok. Zaútočím na toho copatého mága první, a pěkně vědecky! Eruvirtora způsob útoku náramně vyvedl z míry. Oslabil totiž jeho magické pole a rozkolísal jeho zaměření. Seveřan se cítil bídně, ale vztek mu pomohl sebrat zbylé síly a dát se do boje. Blesky, plameny, žár. Běžný začátek. Zkoumání soupeřů. Ifixotan neplýtval svým uměním, tvářil se skepticky. Gichart se bez přemýšlení ocitl v dračí kůži, hlavou s tuhým ostnatým hřebenem se dotýkal stropu sklepení, mocným ocasem jemně postrčil zděšenou Belindu do bezpečí za svou zadní tlapu. Cítil, jak se dívka přidržuje šupin na jeho stehně. Docela se mu to zamlouvalo i v téhle podobě... Hm. Nebyl čas na vychutnávání drobných radostí. Eruvirtor předvedl větrnou smršť, Ifixotan ji hbitě stočil tak, aby se všichni dostali do mrtvého bodu jejího středu, Eruvirtor povolal své zvířecí služebníky a Urk je začal systematicky likvidovat řízenými paprsky z útočné části svého přístroje. Zbylé Gichart prostě rozmačkal předními tlapami. Eruvirtor se pokusil protivníky svázat pomocí svých bleskově se prodlužujících copů, ale Urk jeho vlasy s odolností oceli stačil s přehledem řezat na krátké kousky, jež s jiskřením a pištěním mizely ve spárách mezi kameny stěn a podlahy. To nebylo dobré. Ze všech škvír vzápětí vytryskly fontány krve. Belinda zaječela. Gichart byl v tom okamžiku zase sám sebou, zato jí narostla křídla a ostrý zobák. Vzlétla, nejdřív nemotorně, ale velmi rychle zvládla základy pohybu ve vzduchu, dostihla Eruvirtora a klovla ho do oka. Mág zařval a zbytek zlého zaříkání se zazmítal u jeho úst a sevřel mu hrdlo křečí. Belinda usedla Gichartovi na rameno. Nestarala se, jak zase nabude svou původní podobu. Gi to zařídí. „Dobrá práce,“ uchechtl se Ifixotan. „Děvče je na létání lepší než ty, synu! Tak to skončeme, děti!“ Vztáhl ruce, podzemím se rozlehl jeho hlas násobený ozvěnou, vše ostatní ztichlo. „Zemřeš, Eruvirtore,“ pravil Ifixotan. „Tady na tomto místě se rozpadneš na prach. Protože ses nepodíval do Knih Velkých Výjimek. Tam bys býval našel práva Pejuiernu. Zde neplatí běžné magické zákonitosti. Tady nejsi pánem. Yenssiové jsou svobodní, nepodléhají Černé ani Bílé radě. Mají dovoleno bránit svůj hrad a svůj kraj, jak uznají za vhodné... Kdyby současný hradní pán za něco stál, dal by ti to znát okamžitě. Tvá smůla, žes nepátral hlouběji. Tvá smůla, že ses pokusil oživit mrtvé. Tímto na sebe beru práva pánů Pejuiernu!“ Z jeho očí vyšlehly rudé paprsky, napjaté prsty zprůsvitněly, až připomínaly rentgenový snímek. Belinda vyplašeně mávla křídly, vzlétla, a vzápětí, zase ve své původní podobě, spadla na zem. „Au,“ vyjekla tiše. Gichart prováděl přesně totéž, co jeho probuzený předek. Smrtící paprsky se křížily v úhlu devětačtyřiceti stupňů. Eruvirtor se je pokusil zadržet, mistr Urk se ušklíbl. Ti dva se neodchýlí ani o jedinou úhlovou vteřinu. Marně se snažíš! „Čtyři, tři, dva, jedna, hoř!“ odpočítal Ifixotan. V Eruvirtorově oku, zalitém krví po Belindině klovnutí, se rozhořel plamínek. Malý, avšak postupně mohutnějící. Zachvátil bílé obočí, vlasy, Seveřan se ještě pokusil uhasit oheň rukama, ale i ty vzplanuly. „Popel,“ pronesl Ifixotan poslední povel. Gichart pomohl Belindě na nohy. Oheň zaplápolal a pomalu uhasínal. „Uf,“ hekl mistr Urk. „Šel bych spát,“ prohlásil Ifixotan a přetřel si čelo hřbetem ruky. „Dokážeš mě vrátit bez následků, Gicharte?“ „Metodu ovládám,“ odvětil úsečně Gichart. „Se silou je to teď horší.“ „A něco tě trápí...“ „Hellif.“ „Aha. Poslední přírůstek. Chceš dokončit jeho oživení?“ Ifixotan se zatvářil znechuceně. „Nevím. Ibiska, má sestra, s tím počítá.“ „Zavolej ji,“ rozkázal Ifixotan. Urk mlčky podal Gichartovi svůj přístroj. Gichart obratnými prsty nastavil parametry sestřina spektra a zapojil signál. Ibiska přiběhla po schodech, úplně bez dechu. Třeštila zrak na skupinu v předsálí rodinných hrobek. „Kdo...“ „Opravdu to chceš, dítě?“ zeptal se Ifixotan laskavě. „Skutečně chceš přispět svým dílem k rozšíření temnoty?“ „Já...“ Ibiska klesla na zem a rozplakala se. „Já ho miluju!“ „Nebude to už takové,“ řekl Ifixotan. „Já jdu spát. Eruvirtor je mrtev. Tvůj bratr to dokáže, ale nesouhlasí. Chceš mu působit bolest?“ Gichart se během jeho řeči opíral o zeď a držel se Belindiny paže. Podlamovaly se mu nohy. Eruvirtor byl strašný soupeř, dokonce i na území Pejuiernu, dokonce i proti třem! „Sednu si,“ oznámil nahlas. Ibiska na něj pohlédla, přisunula se k němu a objala ho. „Ne, nemůžu,“ vzlykala. „Nemůžu to po tobě chtít...“ Gichart zavřel oči. Nepoznal, kdy se proměnil. Ibiska tiše vykřikla. Belinda na okamžik ztuhla, když se jí had ovinul kolem šíje, ale vzápětí si uvědomila, že tenhle had jí neublíží. „Potřebuje tvoje teplo, panno,“ vysvětlil jí Ifixotan. „Boj byl nesmírně vysilující. Proto jsi tady...“ „Poslala mě sem, abych mu pomohla,“ zašeptala Belinda. „Jeho matka?“ zvídal Ifixotan. Dívka kývla. Pomalu vykročila ke schodům. Hadí hlava se něžně dotýkala její tváře. Neslyšná slova ji vedla nahoru, pořád nahoru. Ifixotan se spokojeně usmál. To je ono. Ach, ale čas! Můj čas! „Blíží se kritická doba,“ upozornil ho mistr Urk. „Musíte se rozhodnout, pane Yenssi!“ „Gichart se nevzpamatuje tak rychle,“ zakroutil hlavou Ifixotan. „Budu muset zůstat. Ach, úděl upíra! Jak kruté!“ „Mohl bych se pokusit pomoci,“ nabídl mu mistr Urk. „Znám obřady návratu. Gichart je můj žák...“ „Ale nejste čaroděj?“ „Jsem vědec. Studuji magii. A tento přístroj...“ „Viděl jsem. Pojďme. Použijte svou vědu, mistře. Uvidíme, co všechno dokáže.“ Ifixotanův plášť zavlál v rázném gestu, mistr Urk se chopil svého kufříku, vstoupili zpět do hrobky. Ibiska osaměla. Kousala se do rtů, z očí jí tekly slzy. Můj milovaný. Já tě tady nenechám. Samotného. Beze mě... Neklidné noci Pejuiernu Probudila se tím, že jí někdo umýval kolena. Studilo to a bolelo. Vzpomněla si na začarovanou cestu, podzemí, křídla, na hada. Zamrkala. Gichart se skláněl nad ní, bílým hadříkem namočeným v nějaké bylinkové vodičce jí omýval škrábance a odřeniny na nohou a vypadal tak normálně, až ji napadlo, že měla halucinace. A žhnoucí socha v Jeskyni? Ta se mi taky zdála? Olízla si suchým jazykem rozpraskané rty. Gichart odkudsi vyčaroval hrníček s voňavým čajem. Pomohl jí posadit se, přidržel jí hrnek u úst. „Aspoň ti oplatím péči,“ řekl něžně. Navlhčila si rty, napila se. Teprve pak vrhla pohled na své holé nohy. Lekla se, ale další pohled jí prozradil, že má na sobě tričko a kalhotky. Nebylo to však její prádlo. „Kdo mě převlékl?“ vyhrkla. „Já,“ odpověděl rozpačitě. „Probral jsem se dřív, a tys byla tak podrápaná... Nezlob se. Zkoušel jsem se nekoukat, ale nešlo to.“ Krátce se nad tím zamyslela. Hm. No tak ať. „Co vlastně teď je? Dneska, nebo zítra?“ Nezlobí se, oddechl si. „Spíš zítra. Mám strašný hlad. Ty určitě taky. Připravil jsem tě o spoustu energie...“ „Tvůj předek to tak nějak povídal.“ Spustila nohy z lůžka. Zase se mi dívá na kolena, všimla si. „Díval bych se na tebe pořád,“ řekl. „Ale teď pojď jíst. Jo, mám tady ty tvoje džíny.“ S jistou lítostí sledoval, jak se obléká. „Tady je koupelna... Nebuď tam dlouho, jinak vážně umřu hlady.“ Jedli dole v kuchyni, mlčky, Belinda žasla, co toho Gichart dokáže spořádat, ale nezůstávala za ním příliš pozadu. „Gi,“ ozvala se po delší době, věnované žvýkání a polykání. „Totiž, můžu ti říkat...“ „Budu rád. Co je?“ „Tváříš se znepokojeně.“ „Jsem znepokojen. Mistr Urk nikde, v podzemí se něco pohybuje, otec sedí na koberci před Rettinou ložnicí a... Je to divné!“ „A už máš dost síly?“ „Bojíš se o mě?“ Naklonil se k ní a stiskl jí ruku. „Teď vidím, že máš modré oči,“ řekla. „Kam vyrazíme nejdřív?“ „Dolů,“ rozhodl. Nemá smysl přikazovat jí, aby zůstala tady, usoudil. Nikde tady není v bezpečí. Nikde. Schody do podzemí byly kamenné, a přece by Belinda přísahala, že vržou. Chlad, vlhko, ponuro. Spící netopýři. Otevřené vchody hrobek. Pocit, že z těch temných otvorů každou chvíli vyleze něco nesmírně ohavného. „Tady někdo je,“ promluvil Gichart. Byla moc ráda, že nepouští její ruku a vede ji za sebou, a v duchu si slibovala, že se nelekne, ať už se Gi promění v jakoukoli šupinatou potvoru. Hrobku ozářilo bílé světlo. „To nic, jen jsem rozsvítil,“ šeptl Gichart. Na zemi, v rohu za masivní rakví, poloseděl, pololežel mistr Urk. Připomínal mrtvého, ale svůj kufřík svíral oběma rukama a nepouštěl. „Mistře,“ oslovil ho Gichart. Muž na zemi sebou trhl, vyvalil oči, prsty levé ruky si vjel do vousů. „Gi! Staly se hrozné věci!“ „Vidím,“ kývl Gichart. „Jste v pořádku?“ „Já ano. Udržela ho. Neublížil mi.“ „Ibiska!“ Gichart si dlaněmi sevřel spánky. Mistr Urk se s obtížemi stavěl na nohy, krotil rozklepané kotníky a kolena, Gichart zatím přistoupil k rakvi, na níž víko sedělo jaksi nakřivo. Opatrně odstrčil těžký poklop. Urk stiskl rty. Já bych to neuzvedl... Gichart chvíli nebyl schopen promluvit. Ibiska objímala kolem krku tmavovlasého mladíka, na hrdle měla charakteristické modřiny a ve tváři šťastný výraz. Položil víko, pečlivě ho urovnal. Obrátil se k mistru Urkovi. „Donutila vás?“ „Tímhle.“ Urk se sehnul a sebral ze země pistoli. Zapotácel se. „Obyčejnou pistolí! Napadlo by mě kdy, že budu provozovat obřady černé magie za pomoci přístrojů a s pistolí v zádech?“ „Má toho dost,“ podotkla soucitně Belinda. Gichart dokončil ochranu pokoje, kam uložil svého učitele. „Není divu. Nikdy tyhle věci nedělal. Nemá praxi.“ „A ty?“ „To je něco jiného,“ řekl Gichart zamyšleně. „A teď jdu za otcem.“ Ormabar Leak Yenssi seděl na koberci, upíral zrak přímo před sebe a nereagoval na pokusy své nejmladší dcery přivést ho k vědomí či k pohybu. Lilia spatřila bratra a osopila se na něj: „Cos mu provedl? Nemůžu ho vzbudit!“ „On sám něco provedl,“ pokrčil rameny Gichart. „Zajal Rett, aspoň doufám... Pusť mě k němu.“ Lilia si změřila Belindu. Vycenila na ni zuby a ošklivě zavrčela. Belinda necouvla a zavrčení jí vrátila. Gichart budil otce tichými, nesrozumitelnými slovy. Ormabar Leak zamžikal. „Je tam? Neutekla?“ „Podívám se,“ řekl Gichart. „Nepouštěj ji ještě! Drž dveře, o mě se nestarej, projdu.“ Zmizel za zamčenými dveřmi. Zevnitř se ozval ženský výkřik. Lilia se vrhla ke klice. „Pusť!“ ječela na otce. „Pusť mě, ať ji můžu zabít!“ Ormabar Leak natáhl ruce dopředu, chtěl něco říct, a náhle mu oči zeskelnatěly, jeho noha jako by hrábla do prázdna, paže neudržela tělo vsedě, svalil se. Lilia stiskla kliku, dveře se na skulinu pootevřely, štěrbinou se protáhl had a zakousl se do krku ležícího. Gichart vyrazil z pokoje, odtrhl zmiji od otcovy šíje a odhodil ji co nejdál. Z koberce se pomalu sbírala Rett. Na rtech jí zářily kapičky krve. „Nesnaž se,“ pronesla vítězně. „Je mrtev... Umírá. Dala jsem do toho kousnutí všechno! Všechen jed. Už nikdy nebudu zmijí.“ „Ani paní Pejuiernu,“ doplnil Gichart. Poklekl k otci. „Nezabil jsem Violu,“ zašeptal umírající. „Vzpomínka... uplouvá. Je falešná. Někdo ji chtěl... Zachránit. Přede mnou.“ Jazyk ho neposlouchal. „Violo...“ Poslední slovo zasípal. Jeho pohled strnul na stropě. „Nikdy jsi neměla šanci, Rett.“ Gichart vstal od mrtvého otce. „Nikdy. Tak táhni. V patách ti půjdou dvě vraždy, jež nepatří před lidský soud. Zkus odtud odejít! Zkus tady zůstat!“ Lilia a Belinda se dívaly na tu ženu. Zbledla, když domluvil. Vratkým krokem, zakopávajíc o neexistující nerovnosti, se vzdalovala chodbou. Gichart si promnul víčka. „Teď musím myslet na svět. Zavolat policii a doktora... Oni se nebudou divit.“ „A ta žena?“ Belinda až nyní zjistila, že se třese po celém těle. „Nesmí zůstat uvnitř hradu. Nesmí překročit vnější okruh,“ pravil Gichart. Znělo to dutě. „Kdo ji dostane? Ty, Lilio? Ibiska a ten její?“ „Tys oživil Hellifa?“ Lilia strnula v úděsu. Nebo to je obdiv? Belindě to tak připadalo. „Já ne,“ odpověděl jí bratr. „Myslím, že ti ji přinesou. Do tvé zahrady.“ „Ibiska,“ hlesla Lilia. „Chtěla to. Vždycky. Kdepak Cheina, to pro ni nebylo!“ „Zkusíš Rettino dítě svěřit jabloni?“ zeptal se Gichart. „Nebude z toho nic dobrého,“ zamračila se Lilia. „Ale když chceš...“ „Domluvte se. Opustíte hrad. Nejraději ještě této noci. Ibiska, Hellif i ty...“ „A co když neposlechneme?“ Lilia měla zase svůj dravý výraz s ohrnutými rty a spoustou ostrých zubů. „Pak zahynete. Je to tak zapsáno ve Velké Knize Výjimek.“ „Nevěřím.“ „Nemusíš. Kdo ztratí sílu žít jako člověk, je pro Pejuiern ztracen.“ „A ty jsi člověk?“ prskla Lilia. „Zjistím si to,“ prohlásil vážně. „Až splním své úkoly, budu se chvíli zajímat o sebe.“ „Ty jsi člověk,“ ozvala se Belinda. „Hadí králové za nic nemůžou. Ani ten, který si zamiloval dívku, jež byla v noci květinou...“ „Ona přece nemůže znát naši rodinnou báji!“ vykřikla Lilia. „Zná ji,“ řekl Gichart a objal Belindu kolem pasu. „A v noci možná vyslechne ještě mnohé jiné...“ U tmyživých „Co se to ksakru děje,“ zaútočil Zoris, sotva se Gichart s Belindou objevili ve dveřích jeho pracovny. „Na hradě vyvěsíte telefony, mně tady v jednom kuse někdo nadává...“ „Tohle už bude v pořádku,“ řekl Gichart. „Zítra můžeš obnovit provoz. My se tam v noci podíváme.“ Mrkl na hodiny na videu. „Už za chvíli... Pojď, otevřeš nám bránu.“ „Ty se chceš podívat v noci do Jeskyní?“ Zoris udělal pohyb, jako by se chystal rvát si vlasy. „Víš, jak dopadli ti dva mládenci tehdy... Pamatuješ si, co z nich zbylo?“ „Jo,“ kývl trpělivě Gichart. „To je něco jiného.“ „Oni nenávidí vždyživé,“ vykřikl Zoris. „Sám jsi mi to povídal!“ „Jo. Vím. Ale teď mám na krku dvojí dědictví a musím mluvit s matkou.“ Gichart na Zorise upíral zrak a Belinda si pomyslela, že tohle je přesně ten pohled, před nímž se krčili ti policisté dnes odpoledne, a koneckonců i ten doktor, a nikdo se neodvážil položit otázku, jak se zmije dostala do druhého poschodí hradu a ke krku hradního pána... „S matkou!“ Zoris si teatrálně přitiskl pěst na srdce a druhou zahrozil, dávaje najevo, že mu šéf jednoho dne, možná právě dnes, způsobí infarkt. „Dvojí dědictví... O čem to mluvíš?“ „Otec je po smrti,“ vysvětlil mu Gichart. „Zítra to už bude vědět celá Quardaskava. Jsem pánem Pejuiernu. Ať se mi to líbí nebo ne. Spíš ne,“ dokončil zachmuřeně. Zoris pomalu vstal z křesílka za stolem. Uklonil se, stále s pěstí na srdci. „Jak poroučíte, pane.“ „Pf,“ udělal Gichart a vykročili směrem k soumraku tam venku. Mířili k nejbližší bráně a Belinda měla strach. „Nemusíš se mnou chodit,“ šeptl jí Gichart. „S tebou se cítím bezpečnější tam uvnitř než sama tady venku.“ Znepokojeně se ohlédla, jako by očekávala útok kdovíjaké příšery. Například některé z jeho sester. Zvuk brány stoupající na těžkých řetězech byl toho večera obzvlášť strašný. Zoris obsluhoval mechanismus ručně. Belinda se snažila, aby ji to zajímalo. Je to přece zajímavé! Ztuhla, když Gichart náhle pustil její dlaň. Stál před branou, díval se do země, nehýbal se. Aspoň půl minuty. Pak se s trhnutím probral, vzhlédl. „Hluboce jsem se zamyslel,“ řekl omluvně. „Tak pojďme.“ Zoris zůstal venku a s ním několik průvodců a strážců, kteří se cestou ke skupince připojili. Gichart rozsvítil světla v přístupových prostorách. Brána zapadla s hrozivým třesknutím. „Rychle,“ pobídl Gichart svou společnici. „Přes strž bych se rád dostal, než se setmí.“ „Nikdy jsem tam dole nebyla...“ „Oni tam chodí lovit. Je to divoká zábava. Hra se smrtí. Ve strži žijou hrozný bestie.“ „Když to říkáš ty...“ Pokusila se o úsměv. Přidržel jí sedadlo lanovky, spustil motor a naskočil za jízdy k ní. Stroj se dával do pohybu pomalu, takže viděla ve strži mnohem víc než jindy. Ty nepřehledné bizarní tvary hluboko pod nohama cestujícíh patřily skutečně neznámým, obrovským, děsivým zvířatům. Jsou z kamene, řekla si. A brzy ožijí! „Už jsme za tím,“ promluvil vedle ní Gichart, „Skoč, chytím tě.“ Táhl ji mezi krápníkové závěsy. „Pst, někdo tu je s námi. Neviditelný. Neboj se, uhlídám ho.“ Spěchali, aby byli v Dílnách dřív, než svět kolem nich obživne. Doběhli celí zadýchaní k úzkému schodišti nad Dílnami, vyšlapali schody až ke kamenným vrátkům. „Tady musíme počkat, než všechno ožije. Pak si otevřeme,“ řekl Gichart. „Co ten neviditelný?“ oddechovala dívka. „Nevím. Za námi nešel. Ale bude mít potíže. Oni jsou velice bystří! Víc, než kdo tuší.“ Gichart se opíral zády o stěnu. Náhle ucítil, jak se mění její teplota. Teď je to zase dřevo, ne kámen. „Udeřila ta správná hodina,“ oznámil tiše. „Jen se mě drž a neboj se.“ Vrátka zaskřípala, klika se pod tlakem jeho dlaně pohnula. Vstoupili do dvora s opravdovými stromy, dveřmi a okny do domků, se stropem v nedohlednu, zahaleným modrým oparem, podobným podzimnímu nebi. Kamenné sochy kolem nich se začaly měnit. A nejen to. Belinda si uvědomila zvuky, spoustu zvuků, blízkých i vzdálených, splývajících v šum života. Hlasy, šelest listů, psí štěkot, bouchání dveřmi, kroky, smích... Gichart se rozhlíží, hledá matku. A oni, tmyživí, se shromažďují kolem nás. Mají ve tvářích zlobu... Velký, mohutný muž, vůdce, či snad starosta, rozhrnul hlouček a oslovil vetřelce: „Vy sem nepatříte!“ „Přišel jsem za matkou,“ odpověděl klidně Gichart. „Jsem Gichart Yenssi. Střežím vaše tajemství, jak mi je odkázali předkové a jak nejlépe umím.“ Obličej mohutného muže trochu roztál, ale Belinda na něm i tak stále viděla vlastnosti kamene. „Ta dívka je tvá žena?“ „Snoubenka. Je zdejší průvodkyně, zasvěcená.“ „Gi!“ ozval se ženský výkřik a Belinda podruhé v životě spatřila paní Violu Yenssiovou. Drobná žena se vrhla synovi kolem krku. Belinda zamžikala. Ani nestačila postřehnout, jak se ta paní propletla davem, který mezitím ještě zhoustl. „Rád bych s tebou mluvil o samotě, maminko,“ požádal Gichart. „Jen my a Belinda. Ona stejně všechno ví.“ „Hodně ví ode mě,“ usmála se Viola Yenssiová. „Jen běžte,“ ukázal jim starosta na dveře nejbližšího domku. „Promluvte si. Nebudeme vás obtěžovat.“ „Přál bych si říct totéž,“ řekl Gichart s vážným výrazem. „Jenomže vás musím o něco poprosit. Do Jeskyní vnikl neviditelný muž, nejspíš čaroděj... Neznám ho, neznám jeho úmysly, ale... Můžete ho chytit a dovést za mnou živého?“ „Můžeme to zkusit,“ kývl pomalu starosta. „Pokud je ještě naživu.“ „Díky,“ uklonil se Gichart. „Děláš dobře, že s nimi jednáš tak zdvořile, synku,“ vyjádřila se paní Yenssiová. „Jsou na to citliví. Zvlášť pokud jde o vždyživé.“ „Maminko,“ řekl Gichart. „Mám pro tebe zprávu. Zlou zprávu. Otec je mrtev. Uštkla ho zmije. Ta jeho zmije.“ „Chceš říct, že ho zabila jeho milenka?“ Viola Yenssiová zrůžověla a dočista se přestala podobat kameni. „Tak,“ přisvědčil Gichart. „Takže už nejsi v nebezpečí. Pánem hradu jsem teď já.“ „Bylo to těžké?“ zeptala se ho matka. „Ten cizí mág měl sílu. Mocné pole, dlouhé ruce, temné zkušenosti...“ „Pomáhal mi Ifixotan.“ „Ach.“ Lekla se, zakryla si tvář. „To ne!“ „Ne, o něj neměj strach. Znovu spí. Ale má sestra...“ „Lilia?“ V matčině hlase slyšel obrovskou úzkost. „Ne, Ibiska. Způsobila oživení svého milence a stala se tím, čím on.“ Gichart sklonil hlavu. „Neměl jsem dost síly. Je to má chyba.“ „Nikdo by neměl dost síly,“ opravila ho matka. „Víš, co teď musíš udělat?“ „Vyhnat je. A Liliu taky...“ „Proč? Je dniživá? V noci kvete?“ „Maminko,“ vypravil ze sebe ztěžka. „Ale jak! Nic živého jí neunikne. Ani ve dne nedokáže ovládat svou touhu po krvi...“ „Strašné. Ale ty musíš upíry zabít! Vyhnat je nestačí.“ Viola Yenssiová si objala rukama ramena a chvíli zůstala tak stočená do uzlíčku. Drobná, bezmocná. Belindě vyhrkly slzy. Ty holky se mi ani za mák nelíbily, ale tahle žena je viděla vyrůstat, batolit se, znala je jako roztomilé malé holčičky... Gichartova matka na ni nečekaně upřela pronikavý pohled. „Jsi citlivá, Belindo. Víš, oni, místní, tě mají docela rádi.“ Belinda zakroutila hlavou. To tedy netušila. „A Roza?“ zeptala se Viola Yenssiová. „Co je s Rozou? Byla vždycky tak rozumná...“ „To je. Opustila hrad, než došlo k nejhoršímu.“ „Chytrá. Víš, to ona přesvědčila Ormabara, že mě zabil. Chtěla mě ochránit... Mě!“ Paní Viola se uchichtla. Pak náhle strnula, naslouchala. „Někdo sem jde. Ten tvůj neviditelný!“ Abasa Lei Emése si blahopřál, že vyrazil k Jeskyním ihned, bez prodlení. Cosi mu našeptávalo, že nesmí nechat domácí vzpamatovat. Gichart Yenssi, ten nafoukaný pejuiernský dědic, sice ví, že odněkud hrozí prozrazení, ale nemá tušení, jak vážné. Nezná slavného Abasu Lei Emése z Oeuby, neboť dotyčný není na žádném seznamu, vždyť se z nich sám důkladně vymazal, a Yenssi je vědec, nikoli čaroděj, tudíž jistě spoléhá na seznamy a vůbec zaručené informace. A teď se ten hlupáček chystá do Jeskyní. Večer! Myslí si, že jako majitel Jeskyní Ceuraa před těmi tvory uvnitř obstojí? Štěstí mi přeje, mnul si ruce čaroděj. Neviditelná kamera je prostě dokonalá. Koupil ji levně ve výprodeji U Čarodějnic, v tajném obchodu s kouzelnými pomůckami. Nespočívala na ní žádná kletba, o tom ho ujistila sama majitelka krámu, jeho dobrá známá. A nevrčí. Je úplně tichá. Nikdo mě neuvidí, nikdo mě neuslyší. Trochu ho zarazilo chování mladého Yenssiho v bráně. Hm. Zamyslel se? Asi ano, a hluboce! Máš strach, chlapečku, jen si to nechceš přiznat! No, kdo by ho neměl. Dokonce i on, neohrožený čaroděj Abasa Lei Emése, jeden z nejlepších v celém kraji, ne pouze v Oeubě, dokonce i on pociťoval studené vibrace, jež mu nepatrně zvyšovaly výdej energie na udržení kouzla. Lanovka. Výborně. Nasedl hned na další sedadlo, dojel současně s těmi dvěma odvážlivci... Nebo pitomci. Pak mu odběhli a ztratili se mezi těmi kýčovitými ozdobami z barevného vápence. Rychle je dohonil, snažil se je sledovat, ale oni letěli, jako by jim hořelo za patami. Vzdal se a pomalu procházel jednotlivé sály Jeskyní. Skutečně fascinující. A co teprve, až sochy obživnou! Natočil několik záběrů, aby bylo jasné, jak jsou sochy právě teď nehybné. Jen počkejte, co bude dál! Venku se snesla tma. Uvnitř se všechno změnilo. Abasa Lei byl sice připraven na to, co spatří, přesto však mu trvalo hodnou chvíli, než se vzpamatoval a byl zase schopen natáčet. Držel se poblíž stěn, dával pozor, aby do nikoho nevrazil, snažil se téměř nedýchat. Bylo to úžasné dobrodružství. Pozvolna postupoval směrem k Dílnám. Od neteře a jejího manžela zhruba věděl, kde se co v Jeskyních nachází. Představoval si, že natočí dost záběrů a pak se někde do rána ukryje. A potom... Sláva. Obdiv a závist kolegů, kteří nevěřili v existenci tmyživých a povídačkám o Jeskyních se vysmívali. Ach, to bude něco! A Gichart Yenssi bude Radou donucen vydat své tajemství k prozkoumání. Nebo... Nebo prodat Jeskyně Axavirovi. Zamyslel se nad výhodami i nevýhodami obou řešení. Proti němu právě kráčel statný chlap. Abasa Lei uhnul ke stěně, chlap se zastavil a neomylně, jako by ho mohl vidět, po něm hmátl svou mocnou tlapou. „Tady je, hoši!“ vykřikl. Několik dalších mužů znemožnilo čarodějovi útěk. Obstoupili ho, chytili ho za ruce, pevně svázali. Dalo jim práci najít ho, ale zvládli to. „Nezabíjet, zatím!“ křikl varovně první, který vetřelce odhalil. „Pan Yenssi ho chce!“ Abasa Lei žasl a děsil se, třásl se a potil a zuřil a jeho kouzlo selhávalo. Tak ti dva jsou tu legálně! Se svolením místních! To přece není možné! Zabijí mě? Než ho dovlekli do domku nad Dílnami, byl už docela viditelný. „Abasa Lei Emése!“ Gichart ho okamžitě poznal. „No jasně! Jak jsem na něj mohl zapomenout! Zila je schopnější než ty, amatére!“ dodal opovržlivě. Abasa Lei šlehl okem po Belindě. Chceš ránu? Máš ji mít! „Jistě. Já s tebou rozhodně nepůjdu do postele!“ S dívkou to cuklo, ale méně, než čekal. A Yenssi se snad vůbec nerozzlobil! „Cos měl v plánu?“ vyslýchal zajatce nevzrušeně. „Prozrazení, jak jinak,“ ušklíbl se mohutný starosta. „Tohle měl s sebou!“ Podal Gichartovi cosi neviditelného. Abasa Lei sledoval, jak mladý Yenssi ohmatává jeho kameru. Tváří se u toho soustředěně, jako by dokázal... Ne! To snad ne! Zlomil kouzlo! Gichart obratně vytáhl film z kazety a zničil ho. „Jasný důkaz. Asi na nás chtěl poštvat Radu. Patří oficiálně k Bílým, ale měl už s nimi potíže... Peníze. Úplatky...“ „Fuj.“ Viola Yenssiová poprvé promluvila. „Dej jim ho, synku. Jen jim ho dej.“ Abasa Lei cítil, jak se mu na dlouhý, nekonečně dlouhý okamžik zastavilo srdce. Konec. To je konec. Mladý Yenssi není nadšen, ale pomalu přikyvuje... „Co s ním provedete?“ zajímal se Gichart. Opravdu se mu to nelíbilo, jenže tenhle čaroděj ohrožoval jeho matku i Jeskyně, nedalo se mu věřit. Byl to lhář. Odjakživa lhář. „Můžeš se zúčastnit,“ navrhl zlehka starosta. Několika mladíkům zahořely oči. „Strž. Víš, oč jde?“ „Lov? Slyšel jsem o tom.“ Gichart se zachmuřil. „Chcete ho použít jako návnadu?“ „Právě tak. Nemáš chuť ulovit si svou obludu? Můžeš jí potom dát jméno! Každá je jiná, každá jinak bojuje... Je to ohromná zábava!“ Starosta se smál. Jako by předem znal odpověď. „Nejsem lovec,“ namítl Gichart. Všiml si, jak matka sklonila hlavu. A co na to Belinda? Má strach. Bojí se, že neodmítnu. „No ovšem,“ ozval se mladý muž se zahnutým nosem. „Jsi vždyživý. Máš z lovu strach. Bojíš se našich šelem!“ „Řekl jsem, že nejsem lovec,“ zdůraznil Gichart. „Ne že mám strach. Nemám. To ne.“ Starosta nakrčil čelo. „Ono je z čeho mít strach, pane Yenssi. Snad jsem vás měl vynechat. Hoši vás provokují. Oni se také bojí, a proto chodí na lov.“ „Jo, chápu,“ kývl Gichart. „Takže. Jaké používáte zbraně? Můžete mi stručně objasnit vaše lovecké metody?“ Belinda potlačila zaječení. Abasa Lei potlačil zoufalý křik. Hlavně ať ty obludy sežerou nejdřív jeho, přál si, jen ať to ještě vidím! „Neboj se o mého syna,“ konejšila paní Viola uplakanou Belindu. „Umí si poradit.“ „Byl mezi nimi tak malý!“ vzlykla dívka. „Na výšce nezáleží,“ zasmála se tiše paní Yenssiová. Lov Nemají jména, ušklíbl se Gichart, hm. Každá je jiná... Tak pojďte! Krčil se za ulomeným stalagmitem asi v polovině srázu. Jen o pár metrů dál sténal Abasa Lei, připoutaný k jinému, vyššímu krápníku. Ve strži bylo šero, světlo shora se sem dostávalo zarudlé a nesmělé. Lovci se poschovávali ve svahu tak dokonale, že by je Gichart nedokázal najít. Potěžkal své tenké kopí. Směšná zbraň. Ještě mají kuše a meče. Sotva by je někdo mohl obvinit ze zbabělosti! Čekali. Příšery přešlapují tam dole a čichají, některé z nich, obdařené bystrým zrakem, si prohlížejí tu snadnou kořist. Váhají. Dobře vědí, že ve svahu jsou zranitelnější. Konečně! Několik párů, ba i trojic rudých očí pomalu stoupá do strmého kopce. Ve slabém osvětlení se zalesknou zuby, kly, bytelné drápy, lesklé šupiny, mávne stín ocasu, tlustého jako lidské stehno. Gichart se bezděčně naklonil dopředu. Jak se nestvůry blížily, jejich tvary se stávaly zřetelnějšími. Skutečně si nebyly vzájemně podobné. Hlasitě dýchaly, pach jejich dechu doléhal až k lovcům. Obrovitost temných těl děsila. Země se chvěla pod jejich těžkýma nohama. Tříoká obluda, zčásti porostlá krátkou srstí, zčásti šupinami, se širokou tlamou s vyčnívajícími zuby, minula balvan, za nímž se ukrýval kdosi z lovců. Lovec se vztyčil a vší silou jí zabodl kopí do krku. Z rány vytryskla tmavá krev. Muž kopí vytrhl a znovu bodl. Příšera obě rány snesla, aniž by zakolísala. Obrátila se k útočníkovi čelem, z jehož středu zle svítilo třetí oko. Další lovec už spěchal na pomoc se svým dlouhým mečem, odkudsi přilétl šíp a trčel teď ze hřbetu bojující obludy. Gichart stejně jako ostatní pozoroval boj a až v poslední chvíli zaslechl cizí, sípavý dech. Na to, jak byla veliká, se ta potvora k němu připlížila málem po špičkách. Gichart bodl do tlapy, která se po něm užuž natahovala, vytrhl kopí z rány, překvapen, jak to jde těžko, a zapíchl zbraň přímo do otevřené tlamy. Bestie vydala děsivý ryk, až se balvany ve strži otřásaly. Gichart zapáčil směrem vzhůru, kopí takovou námahu nesneslo a prasklo jako zápalka. Skupinka lovců právě udolala první nestvůru a teď se všichni dívali, jak Gichart stojí s prázdnýma rukama proti obludě s hlavou větší než celá jeho drobná postavička. Měl vztek. Pitomci! Jen zírejte. A co takhle přijít na pomoc? Hm? Zvíře však zuřilo víc než on a naštěstí bylo o dost pomalejší. Gichart uchopil krápník, za nímž se původně schovával, napjal síly a ulomil ho v půli. Rozmáchl se a udeřil. Bestie na vteřinu oslepla, jak náraz zasáhl její tuhá víčka, klesla k zemi. Gichart se svou netradiční zbraní v náručí přeskočil na její hřbet těsně za hlavou a jal se mlátit tupějším koncem krápníku do míst, kde tušil tenčí kosti. Ty se hned tak neprobereš, zrůdo! Jestli vůbec máš mozek, tak ti teď působím jeden otřes za druhým! To už k němu ze všech stran spěchali lovci. Brzy byla skolena druhá kořist. Gichart sklouzl ze zad mrtvé obludy. „Támhle se ženou hned dvě další,“ ukázal rukou, která se vůbec netřásla. Toho by si lovci zaručeně všimli. Dva pěkné kusy zvící menšího domku neobyčejně obratně šplhaly k návnadě. Abasa Lei zařval. Šelmám s jasně žlutou tuhou srstí, tygřími tesáky a stehny s klokaní pružností se to líbilo. Přidaly do kroku, totiž do skoku. Přední nohy měly statné i obratné, dvě oči vpředu na hlavě a třetí vzadu v týle jim zajišťovaly dokonalý přehled. „Ty jsou nejhorší,“ řekl Gichart hlasitě. Mladík se zahnutým nosem na něj vrhl zvláštní pohled. „Jo,“ přitakal stručně a dal se do běhu. Kdosi Gichartovi podal náhradní kopí. Hnali se, jak jen mohli, ale šelmy byly u kořisti dřív. Gichart si zakázal poslouchat ten příšerný jek. Je to hrůza, ale nedalo se tomu zabránit! Teď mu dělal starosti nosatý mládenec. Pletl se příliš blízko těch šelem. Bodl jedno ze zvířat do boku a bestie hbitě uskočila i s jeho kopím. Šípy, jimiž lovci obě zvířata zasypali, zjevně nedokázaly prorazit jejich tuhou kůži. Abasa Lei už nekřičel. Nosatý mladík prchal vzhůru po svahu. Gichart byl nejblíž, když se žlutosrsté nestvůry vydaly skoky za mládencem. Hodil kopím a zasáhl tu pomalejší do zadního oka. Šelma se zhroutila. Aha, má tam nějaké důležité centrum, usoudil. Dorazil k nehybnému tělu, vytrhl kopí z lebky a jediným pohledem zhodnotil situaci a šance mladého lovce. Nestačím to, uvědomil si. Nikdo z lovců to nestačí. Hoch zahyne. Vztekle vykřikl a nevěděl, že konec jeho výkřiku se změnil ve strašlivý řev tvora, jakého strž dosud nespatřila. Lovci strnuli v úděsu, když se s neuvěřitelnou lehkostí rozběhl nahoru do svahu. Měl delší a mohutnější nohy než žlutá šelma, delší čelisti s ostřejšími zuby, mocnější drápy, a jeho šupiny byly mnohem pevnější než sebetužší srstnatá kůže. Běžel. Skočil. Čelisti sklaply, drtily... Pak seděl na kameni, hlavu v dlaních, a nepřítomně hleděl na obrovskou mršinu u svých nohou. Lovci stáli kolem něj, nikdo se neodvážil promluvit. Nosatý mladík tiše odkašlával, jako by ho něco škrábalo v krku. Starosta si prohrábl vousy, zašklebil se a vykoktal: „P-promiňte, pane Yenssi. M-myslím, že... jsme doopravdy nevěděli, kdo vlastně jste.“ Gichart neodpověděl. Pomalu se zvedl a loudal se šikmo svahem. Mířil k Dílnám a Horním Komůrkám delší cestou. „Zachránil mi život,“ vyhrkl nosatý mládenec. „Yenssiové prý pocházejí z rodu hadích králů,“ poznamenal kdosi z lovců. „Tamto ale nebyl had,“ namítl jiný. „Byl to nějaký druh plaza. Ještěr,“ prohlásil starosta. „Pojďme odtud,“ dodal. „To byl ošklivý lov.“ Proti tmě Mistr Urk se protáhl. Do pokoje vnikalo slunce a kreslilo na podlaze a starodávném nábytku pruhy. Žaluzie, a na hradě, to jsou věci! Je den, to znamená bezpečí. Musel jsem prospat den a noc. Podle toho hladu docela určitě. Umyl se, oblékl si čisté prádlo, složené po celou dobu nedávných dobrodružství pod paramagickým detektorem v kufříku, našel zmačkaný oblek. Chtěl vyjít dveřmi, ale zjistil, že jsou zabezpečeny kouzlem. Zapnul detektor. Tak. A teď rušení... Dveře se poslušně otevřely. Mrkl na stupnici. Hm, silné kouzlo. Gichartovo. Mistr Urk seběhl po schodech dolů, našel kuchyni. Obtloustlá služebná si tam balila pár věcí do batohu. Tiše vzlykala. „Co se děje?“ zeptal se jí. Škubla sebou, vyplašeně se k němu otočila. „Kdo jste?“ „Přítel Gicharta Yenssiho.“ „Ach... Ten asi ještě spí. Prý byli celou noc pryč... Mládenci od koní v noci hrad pozorovali. Dalekohledy, víte? Děly se strašné věci. Upíři a tak... To tady nebývalo!“ Znovu vzlykla, utřela si zarudlé oči a pokračovala v balení. „A ta zmije, co uštkla hradního pána! Hrůza!“ „Děvenko,“ řekl mírně mistr Urk. „Dá se tady sehnat něco k jídlu?“ „Jo, jistě. V lednici je spousta jídla. Co pan Gichart spravil ty pojistky...“ Přidala nahoru do svého zavazadla velkou pánev, naposled se rozhlédla, energicky zatáhla šňůru batohu, zapnula popruhy, hodila si ruksak na záda a vyběhla ze dveří do zahrady. Mistr Urk chroupal zmrzlý chléb se zmrzlým salámem a sledoval oknem její kolébavý krok. Vzdalovala se pomalu, batoh byl asi hodně těžký. Ty hloupá zlodějko, pomyslel si. Na cestičce prchající služka někoho potkala. Dívku v průhledném závoji. Dívku s ústy od krve, křehkou a půvabnou. Služka zaječela, obrátila se a běžela zpátky ke kuchyňským dveřím, jimiž před okamžikem vyšla. Dívka v závoji ji však dostihla. Chytila ji za vlasy, neuvěřitelnou silou jí zvrátila hlavu dozadu a zakousla se do silného růžového hrdla. Žena vykřikla, její výkřik přešel v beztvaré zabublání. Urk stál u okna, salám v ruce, třásl se a po těle měl husí kůži. Honem nahoru! Kdyby mě objevila, budu nutně potřebovat svůj přístroj! Kčertu, Gi mě chtěl ochránit, a já netrpělivý blbec se nechal popohánět nedisciplinovaným žaludkem... Schody vyklusal, jako by mu bylo dvacet. Chopil se přístroje, své jediné záchrany. Slyšel za sebou kradmé kroky a věděl, že krvelačná dívka jde za ním. Namířil čidla detektoru na dveře, ty se vzápětí rozlétly. Mistr paramág vrhl rychlý pohled na ukazatele. Nic! Tohle bylo nové! Před ním stál dočista nový druh přízraku, úžasný objev, a naneštěstí se ho ten objev chystal zabít. Urk popaměti, neboť jeho zrak teď poutaly oči denní upírky, nastavil Gichartův diagram a stiskl ovladač paprsku. Maximum! Slyšíš, že tě volám? Dívka se něžně usmála. „Na mě nestačíš!“ Udělala krok dopředu. A další. Urk se přestal ovládat a zařval. „Výborně,“ pochválila ho. „Křičíš nádherně. Líbí se mi to! Ale bratr nepřijde, ten má docela jinou práci. Docela... jinou.“ Měla napohled obyčejné zuby. To bude bolet, pomyslel si Urk. Proč ta potvora nemá pořádné magické spektrum! Proč, ksakru! Couval, až zády narazil na závěs u okna. Ručička na stupnici detektoru náhle poskočila. Nalézal se v magickém poli. Něco nespecifického, odhadl. Hlavní ovšem bylo, že stvůra za ním nemohla. Natahovala ruce i krk, šklebila se, ale nedokázala se přiblížit víc než na metr. Začala klít tak ošklivě, že se to nehodilo ani na upírku, natož na jemnou dívku. „To stačí,“ ozval se za ní Gichart. Určitě nepřišel dveřmi. Byl rozcuchaný a moc toho na sobě neměl, zřejmě si jen přehodil župan a vyrazil, stropem nebo podlahou nebo skrze stěnu, hlavně rychle. „Lilio, pojď do zahrady.“ Dívka hlasitě zasténala a pomalu, neochotně se pohnula ke dveřím. Nohy měla tuhé, téměř je neohýbala v kolenou. Gichart si přitáhl pásek na županu a vykročil za ní. Mistr Urk hlasitě vydechl a vydal se v uctivé vzdálenosti za dvojicí. Mířili po černé pěšince k pevné mříži, ohrazující část zahrady. Z druhé strany chránily zahradu hradby, vysoké a staré, budící dojem věčnosti. Gichart prošel mříží a sestru vzal s sebou. Urk zaslechl, jak vztekle usykla. „Tady,“ řekl Gichart. „Stůj a zůstaň. Můry jsou tvé a myši jsou tvé a králíci, když si je přivoláš. Zůstaň. Budeš kvést. Budeš mít listy. Teď.“ Doprovodil svá slova gesty, která mistr Urk neznal. Nepatřila k žádné jemu známé technice. Pak zapomněl na čarování a vytřeštil oči. Dívka zmizela. Na jejím místě vyrůstala obrovská, dvoumetrová květina s mohutnou lodyhou a nádhernými květy podobnými liliovým, ale s barvou syrového masa. Gichart těžce vzdychl. „Tak.“ Prošel mříží zpět. Zadíval se do větví staré jabloně. Na větvi nad zamřížovanou zahradou dozrávalo zlaté jablíčko. „Dej mi ho,“ oslovil jabloň. Větve se zachvěly, pohnuly se jako ve větru, a náhle zasvištěly jako zelené karabáče těsně vedle Gichartovy tváře. „Takže to nepůjde,“ řekl Gichart tiše, pro sebe. „Pojďte, mistře. Ještě mé rodiny nemáte plné zuby?“ „Nemůžeš se postavit sám dvěma upírům,“ namítl mistr Urk. Seděli v Gichartově pokoji, Belinda na ustlané posteli, oblečená do šatů Violy Yenssiové, což měla od ní výslovně dovoleno, mistr Urk v křesle, Gichart na okenní římse. Popíjeli čaj a chroupali topinky s džemem. Nikdo ze služebnictva se na hrad nevrátil a doplňování zásob bylo to poslední, oč by se teď měli starat. „Jsou z rodiny,“ prohlásil Gichart nepřítomně. „A neodejdou z Pejuiernu dobrovolně... Byl bych moc rád, kdybyste odvezl Belindu co nejdál odtud, mistře.“ „Uteču mu cestou,“ zamumlala dívka. „Mě se jen tak nezbavíš!“ „Vzdej se,“ navrhl Urk. „Belinda se rozhodla a já jakbysmet. Na upíry jdeme společně. Jako na Eruvirtora.“ „Zbývá... Vymyslet...“ Gichart chvíli usilovně žvýkal, pak sousto zapil čajem a promluvil normálním hlasem. „Zbývá rozhodnout, co s nimi. Známe dvanáct způsobů, jak zlikvidovat upíra.“ „Nejlepší bude dvanáctý,“ mínil Urk suše. „Vyžaduje přítomnost čaroděje. Toho máme.“ Gichart se ošil. „Vážně za to nemůžu, mistře.“ „Vím. Ifixotan mi dal pro tebe prsten. Násobič, pokud jsem správně pochopil... Řekl bych, že tvůj předek tušil, k čemu tady dojde.“ „A prozradil ti, kam ukryl kuši?“ „Do věže, která se nemohla rozhodnout...“ Mistr Urk pokrčil rameny. „Zřejmě bys měl vědět, která to je.“ Gichart se usmál a kývl. „Nakláněla se k jihozápadu, když ji stavěli. Žádný ze stavitelů netušil, proč. Ifixotan se spustil do základů, našel tam hnízdo hadů a přestěhoval ho do lesa. Potom se věž sklonila na severovýchod a nikdo s ní nehnul. Je dokončená jen napohled. Střecha má jen jedinou vrstvu a za deště protéká...“ Pohlédl na Belindu. „Nevedou tam schody.“ Vrátila mu pohled. „Mám se zase učit lítat?“ „Měla by to být dost velká, plochá kovová schránka,“ řekl Gichart. „A nejspíš někde ve zdi.“ „Létám ráda,“ pravila zamyšleně. „A mám ráda věže. Mnohem víc než sklepy... Kdy se do toho dáme?“ „Hned,“ odpověděl mistr Urk. „Než Gi najde způsob, jak se nás zbavit.“ Zasmáli se, ale nebylo jim moc veselo. Dojedli v tichu, potom se Belinda šla převléknout a nikdo se jí nezeptal, proč. Bílý pták se vznášel kolem věže, jež vypadala tak křehce a záhadně, mával křídly, jako by si nebyl úplně jist, kam ho příští mávnutí donese, až konečně přistál na římse nezaskleného okna těsně pod okrajem střechy. Složil křídla a nakoukl dovnitř. Dva muži vstoupili do věže. „Belinda Ifixotanovu kuši najde,“ prohlásil Gichart s jistotou. Bílý pták poletoval pod stropem, pátral ve štěrbinách. „Támhle!“ vykřikl Urk. „Našla to!“ Pták se pokoušel zobákem cosi vydolovat z výklenku ve stěně, odtud zdola neviditelného. „Pozor!“ zvolal Gichart. „Spadne to!“ Plechová krabice se s rachotem zřítila dolů, narazila rohem na podlahu, odštípla z tlusté kamenné dlaždice několik ostrých úlomků a otevřela se. „Je to ona,“ pronesl Gichart a s náramnou úctou zvedl starou, napohled obyčejnou kuši. Mistr Urk vyňal z plátěného pytlíku na dně krabice toulec s krátkými šípy. Rozbalil plátno i kožený obal. Šípy byly stříbrné. Bílý pták se snesl dolů, otřepal si z křídel prach a proměnil se zase v Belindu. Gichart dívku objal. „Díky, má drahá. A teď jdeme na upíry.“ Zatvářil se velmi nešťastně. Belinda ho vzala za ruku, mistr Urk si rozpačitě zamnul prsty. „Ibiska a její milý...“ zašeptal Gichart. „Moje rodina.“ Před zrcadlem dole v hale si upravil čelenku. Zakryla ustarané vrásky na čele, a hned na něj z lesklé plochy hleděl štíhlý mladík s jasnýma očima, jinoch z dávno minulých časů, který by strašně rád obul boty s ostruhami, připnul si k pasu meč a vyrazil s otcem, rytířem a hradním pánem, do své první bitvy... To není má vzpomínka. Nemám už otce, sám jsem hradním pánem a nikdy nebudu rytířem. Nikdy nevyjedu do bitvy na koni a s mečem. Místo toho půjdu zabít svou sestru, jen co se setmí. Gichart vzdychl, postava v zrcadle ho napodobila a rázem se zdálo skoro směšné, jak si tak dělá starosti. Jemonže to bylo vážné. Nevěděl, jestli unese tu tíhu, vinu a výčitky... Vzal kuši a toulec se šípy. Rozhlédl se, změřil si pohledem své lidi. Mistr Urk držel v podpaží svůj kufřík. Belinda mlčela, neusmívala se, byla bledá. Nejraději by mávla křídly a vzlétla, pomyslel si. Mohla by být ptákem. Mohla by, a možná jednou dokáže létat po libosti, když ji ten jednoduchý trik naučím - bude to pro ni stejně přirozené, jako pro mě dračí kůže nebo krunýř želvy. „Stmívá se,“ řekla. „Jdeme,“ kývl Gichart. Zamířil ke schodišti do sklepení, k širokému schodišti, jež je mohlo dovést kamkoli. Přeju si bloudit, uvědomil si, když zjistil, že schody se stáčejí k jihu místo k západu. Přeju si nikdy je nenajít, nepotkat, přeju si, aby byli z hradu pryč, abych jim nemusel zabodnout stříbrné šípy do hrdla a do srdce... Zastavil se a zhluboka nasál vzduch. Západní schodiště vede na západ, rozhodl pevně. A pak, dole, třetí dveře vpravo. Tam je Hellifova rakev a v ní dva spáči. Belinda už trochu chápala, proč se schody tak kroutí. Bylo jí Gicharta upřímně líto. Nechce dojít do sklepení. Bezděčně mění své okolí, svůj hrad, a ten ho samozřejmě poslouchá. Klidně jsme se mohli pod jeho vedením octnout na severu Quardaskavy... Ale ne, Gi se ovládá. Dokáže to. Mistr Urk otevřel kufřík. Nacházeli se v silném magickém poli. Zkoušel jeden filtr za druhým, ale žádný nebyl dost silný. V tomhle uragánu nemám podle čeho nasměrovat paprsek, zlobil se. Gichart zůstal stát přede dveřmi třetí hrobky. Mávl na své společníky, ať se víc nepřibližují. Začal pomalu pronášet zpěvavé zaklínadlo OikmE, což znamená v lidské řeči vyjdi. Urka zamrazilo. Znal každou větu, každé slovo, ale sám by se nikdy neodvážil doprovodit zaklínání pohybem prstů, který uvolní jeho sílu. Dveře zaskřípěly. Jejich dolní okraj zadrhoval o zem, neboť zevnitř kdosi zasahoval protizaklínáním. Ta dívka je vyučena u sekty uctívaček Cheiny, vzpomněl si Urk. Neumějí mnoho, ale něco přece... „Jen zdržuje,“ zašeptal Gichart směrem k mistrovi. „Nemá to smysl, Ibisko!“ zavolal hlasitě. Mně se neubráníš, pokračoval už jen v myšlenkách. Dveře byly dokořán a obyvatelé hrobky vyšli. Gichart napjal kuši. Ibisce planuly oči nenávistí. Hellif spustil ruce podél těla a jen se díval. Jako by přikyvoval, napadlo Belindu. Jako by toužil zbavit se osudu. Temná je ona, ta dívka, protože taková vždycky byla. Stejně jako Lilia. Propána, jsou snad všichni stejní? Všichni Yenssiové z Pejuiernu? Gichart vystřelil první šíp. Váhal dlouho, velmi dlouho, protože ho zarazil výraz ve tváři toho muže, protože prudce zalitoval, že ho neznal a nezachránil, tehdy, když byl ještě čas. Ibisce vnikl šíp do hrdla. Vykřikla. Děsivý, táhlý jek rozezněl ozvěnu a rozkmital kameny ve stěnách. Klesla k zemi. Hellif se ztěžka svezl do kleku a vzal její hlavu do dlaní. Gichart najednou nemohl nadechnout, ruce se mu roztřásly, div neupustil svou zbraň. Hleděl na scénu před sebou a nedokázal ji ukončit. Hellif zvedl hlavu a pohledem ho vybídl, pokračuj, pokračuj, prosím! Ibiska si vytrhla šíp z hrdla, zvedla se, zalita krví, a vrhla se na bratra. Uchopila ho za spánky a s kratičkým zaříkáním své temné sekty prolnula své magické pole s jeho. V podzemí to prudce zavonělo pepřem, nutícím ke kýchání. Belinda cítila, jak postupně ztrácí vědomí, ale cosi ji nutilo dotknout se svého milého, padala do tmy, ale pořád se držela jediného stébla, paprsku touhy, a plazila se tmou tam, kde ještě žil nebo možná umíral. Hellif skočil k Ibisce, ale její chraptivý smích, ten strašný zvuk umírání, ho zastavil. Zůstal stát, jako by ho zmrazila. Umírá. Miluju ji. To znamená konec. Zabila i svého bratra... Konec všech, kdo tady jsou. Mistr Urk kroutil ovladači na svém přístroji, ale nebyl schopen odfiltrovat mocné magické pozadí. Belinda ležela nehybně, s uchem na Gichartově srdci. Bilo. Pomalu a pravidelně. Nic jiného nevnímala, okolí se jí do jejího soustředění nemíchalo. Ibiska dosud stála na nohou. S námahou se sehnula, pokusila se odtrhnout ležící dívku od bratra, ta se však nepouštěla. Pak se staly dvě věci současně. Ibisčina ramena uchopily silné kostnaté ruce. Hellif ji obrátil k sobě a pevně objal. Ze země se zvedl ještěr s modrýma očima, s šupinami, na nichž fialovými a stříbrnými záblesky probleskoval jeho vnitřní oheň, obrovskou tlapou odstrčil upíra od Ibisky a sevřel ji svými sněhobílými zuby v obrovských čelistech. Mistr Urk přiskočil a probodl srdce upírky dalším ze šípů. Gichart, opět ve své vlastní podobě, se obrátl na Hellifa. „Nemůžu jednat jinak. Odpusť, jestli to dokážeš...“ Hellif napřáhl prsty k pohozenému toulci. Gichart vzal do ruky šíp. Upír udělal krok k němu a rozhalil si košili. „Přál bych si, aby tvoje duše opustila tohle hrozné místo,“ řekl Gichart a vší silou bodl. Zahlédl úsměv ve tváři, která se vzápětí rozpadla v prach. „Zdá se, že tvé přání bylo vyplněno,“ podotkl mistr Urk. „Ano, odešel,“ zašeptal Gichart. „Belindo?“ „Žiju,“ ozvala se. „Vezmi... mě. Je tady tma. Nevidím tě.“ Mistr Urk sebou trhl. Okamžitě, ještě dřív než si to plně uvědomil, začal pronášet příslušné verše. Gichart se sklonil nad dívkou, zvedl ji, vděčně mistrovi pokývl a dal zaklínání správný směr, aniž se nechal dezorientovat zmatkem magických polí, vzájemně se překrývajících a tvořících aktivní i hluché zóny. „Jéje,“ vydechla Belinda. „Já myslela, že jsi zase had nebo drak nebo tak něco...“ „Už ne,“ řekl tiše. „Už je to pryč. Hotovo.“ Je to jako pohřbívat bratra, pomyslel si. Hellif mohl být mým bratrem, víc než Ibiska byla mou sestrou. „Opravdu jste se vším hotovi?“ zeptal se jemný ženský hlas. Do sklepení jako vánek od moře vklouzla křehká postavička Violy Yenssiové. „Mé ubohé dcery! Viděla jsem Liliu... Opravdu se z nich staly podivné a nedobré bytosti. Jedině Roza unikla...“ Uronila slzu, pak druhou, rozplakala se a po tvářích jí kanuly průsvitné diamanty. „Jak ses dostala z Jeskyně, maminko?“ zeptal se Gichart. „Jsou tajné vchody a východy,“ řekla Viola Yenssiová neurčitě. „Ale o těch nebudu povídat ani tobě, můj nejmilejší.“ „Chápu. Přišla ses jen podívat... Zvládli jsme to, maminko. Se ztrátami.“ „Jsem šťastná, že se můj syn tak povedl.“ Zvedla ruku a pohladila ho po vlasech. „A že si našel bílou dívku s křídly.“ Belinda udiveně zakroutila hlavou. Co všechno tahle paní neví! „Vrátíš se zpátky?“ zeptal se Gichart. „Moc rád bych, kdybys tu pár dní zůstala...“ „Vrátím se. Co bych dělala tady na světě vždyživých? Ani ty mě nezadržíš. Vždyť víš. Já neutekla ze strachu. Nikdy jsem se Ormabara nebála. Odešla jsem, když jsem pochopila, kam patřím.“ „Nebála by ses jistě ani Rett,“ řekl Gichart zamyšleně. „Bude se mi stýskat, maminko.“ Belinda si schovala tvář na jeho rameni. Mít křídla a uletět ke slunci, mít hadí kůži a uniknout štěrbinou ve zdi, netrpět v lidské podobě... Nebo se skrýt v Jeskyni Ceuraa. Zvedla hlavu. Pohlédla na Gicharta. My to máme těžší, říkal jí beze slov. Viola Yenssiová jim pokynula a zmizela ve tmě na rozbitém schodišti. Mistr Urk si vztekle cuchal vousy. Jak jsem toužil zažít a proměřit nějakou pořádnou magickou událost! A teď jsem ji měl před nosem, a můj přístroj dokonale selhal! Jsem packal, žádný mistr! „Připravím vám jiné události,“ řekl za ním Gichart. Objímal Belindu a tvářil se nevinně. „Jen mě nechte vydechnout.“ | ||
Třetí díl | ||
k ZA 30 | ||
k Povídkám | ||
k ZA | ||
na start |