Karen
Po třech dnech porodila dva chlapce, ale jeden byl již mrtvý a žena, vysílená cestou a těžkým porodem, zemřela několik dní nato. Tor ji i jejího syna pocho-val v lese a u kmene už zůstal. Snad se nechtěl ani po smrti oddělit od ženy, kterou miloval- to nikdo nevěděl. Nikdo se ho také neodvážil zeptat a on o tom nemluvil. Byl výtečný bojovník i lovec, ale neusiloval o to stát se vůdcem. Snažil se Karena naučit odmalička všemu co uměl, jen na otázky týkající se minulosti odpovídal vždy velmi vyhýbavě.
Před dvěma lety na lovu, když sledovali raněnou lišku, překvapil je v úzké rokli náhle velký skalní medvěd. Karen ještě nikdy předtím tak obrovitého samce neviděl. Tor, ačkoliv byl urostlé postavy, proti němu neměl žádnou šanci. Přesto se mu postavil a křičel na Karena: „Zmiz, vyšplhej na támhletu skálu!“ Zachránil mu tím život, protože chlapec stačil vyšplhat po příkrém svahu rokle medvědovi z dosahu.
Tora pohřbili vedle ženy a Karenovi po něm zůstal jen jeho meč a řetízek, na kterém byl přívěšek ve tvaru válečku. Když si zbraň chtěl prohlédnout, zjistil, že nejde vytáhnout ani když vynaloží veškerou svou sílu.
Přesto teď, když se blížila chvíle jeho odchodu, neváhal a připravil si ho mezi tu trochu věcí, které si chtěl vzít sebou. Věděl, že náčelník Boaz ho nemá rád a vidí v něm možného konkurenta svého syna do budoucnosti. Náčelníkovi se nikdo nepostaví a ani se za něj nepřimluví - snad jen stařičký kouzelník, ale ten nemá velkou autoritu.
Nemyslel na odchod bez lítosti, ale osamělého života se nebál, Tor ho naučil jak přežít a postarat se sám o sebe.
Vstal brzy ráno a vydal se k velké ohradě, kde se volně páslo několik koní. Okolní krajina, plná hustých lesů, strmých kopců, úzkých roklí, příliš možností k jízdě neposkytovala, kmen je užíval jen při cestě do údolí k řece, podél které vedla kupecká stezka a kde také před lety došlo k setkání s Torem.
Koně Karena znali, často se o ně staral. Vybral si krásného mladého černého hřebce a přehodil mu přes hlavu jednoduchou ohlávku. Kůň byl potomkem jednoho z těch, na kterých přijel jeho otec a matka a Karen tudíž neměl pocit zloděje, naopak cítil, že si bere pouze svůj majetek.
Když uvažoval kam půjde, zavrhl cestu k řece. Byla sice nejsnazší, ale pokud by ho hledali, byl to též nejpravděpodobnější směr, kterým se dají. Poté co vyloučil další dva směry, zůstávala jen možnost jet tam, kde vychází slunce. Vedla tudy i uzoučká stezka do kopce. Po jeho překo-nání klesala až k břehům obrovitého močálu. Zde končila u silného pramene, který tvořil malé jezírko.
Karen došel až k němu, obešel ho a vydal se podél okraje močálu. Ten byl někdy více a jindy méně strmý, ale pokaždé vždy jasně patrný a tak sloužil jako bezpečné vodítko směru cesty. Mělo to i výhodu v tom, že les zde byl značně řídký a cesta byla schůdnější.
Pozdě dopoledne dopřál sobě i svému koníku trochu oddechu, ale pak se vydal dál podlé močálu. Jeho povrch byl porostlý rákosím a mechem, ale Karen věděl ze svých občasných návštěv u pramene, že ti kteří se odvážili dál, byli nenávratně ztraceni.
Po setmění byl už daleko od svého domova a doufal, že ho nikdo ne-pronásleduje. K ránu začalo pršet a déšť smyl i poslední případné stopy. Netušil, že náčelník, velmi spokojen s Karenovým zmizením, neobtěžoval se pronásledovat ho.
Jel po okraji močálu několik dní. Teď už tolik nespěchal jako první den, vybíral co nejschůdnější cestu s ohledem na svého koně a dělal delší zastávky na lov. Stále se však snažil držet směr podél močálu. Když se podíval na jeho obrovitou rozlohu, měl dojem, že je zde konec světa a dál na východ již nic jiného není.
Dny se od sebe příliš nelišily, byly jeden jako druhý. Nepočítal jak dlouho je na cestě. Jednu noc ho zastihla obrovská bouřka. Černé nebe křižovalo nespočítaně blesků, které doprovázel dunivý rachot a na zem padaly husté provazce vody. Až teprve k ránu bouřka zeslábla, jakoby zlé mocnosti ztrácely s východem slunce svou temnou sílu. Teplý vánek rozehnal mraky a sluníčko příjemně hřálo. Karen, který během bouřky v noci za svitu blesků našel alespoň chatrné útočiště ve změti obrovských balvanů nakupených na sebe, vyšel ven, aby si roz-hýbal tělo ztuhlé chladem a únavou. Celou noc stál přitisknut ke skále, držel koně a uklidňoval ho, aby se nesplašil. Chabý úkryt ovšem neza-bránil tomu, aby nebyl promočený. Svlékl se, vyždímal si šaty a znova si je oblékl. Na to, aby rozdělal oheň, nebylo pomyšlení, všechno dřevo bylo mokré. V noci během bouřky trochu odbočil a tak poté co se trochu zorientoval, začal obcházet kameny, aby se dostal opět ke kraji močálu.
Přišel k dosti velkému potoku a vydal se po jeho proudu, protože předvídal, že se vlévá do mokřiny. Opravdu se za nějaký čas stromy rozestoupily a Karen se ocitl na jeho okraji. Potok zde tvořil velké jezírko. Nad ním na vysokých kůlech byla postavena plo-šina a uprostřed ní stála malá chatrč. Od břehu k plošině vedla lávka.
Karen nechal koně volně se pohybovat. Za tu dobu, co spolu byli na cestě, si na sebe zvykli a on věděl, že mu neuteče.
Sám se vydal k lávce. Teprve teď, když viděl opět lidské obydlí, uvědomil si, jak dlouho už s nikým nepromluvil a zastesklo se mu.
Zároveň chtěl majitele požádat o možnost usušit se. Zaklepal na dveře, ale nikdo se neozýval. Nahlédl dovnitř. Nikdo nikde. Obešel chatrč a uviděl jakéhosi zřejmě velmi starého a scvrklého muže v neforemném hábitu. Měl na hlavě naražen široký klobouk vyrobený z rákosí a v ruce prut s vlascem jehož konec mizel v jezírku. Karen věděl co se sluší a patří a tak pozdravil: „Dobrý lov!“
Muž, aniž by se otočil, odsekl: „Hleď si svýho a jestli seš ze Samiru, tak můžeš hned mazat nazpátek, už jsem tisíckrát řekl, že nic nevím a nemám zájem!“
Karen v klidu odpověděl: „Nepřicházím ze Samiru a nechci nic jiného než se u vás usušit. Po včerejší bouřce jsem úplně promočený.“
Muž se otočil. Jeho tvář, ačkoliv zarostlá hustým světlým plnovousem, byla mladší než Karen předpokládal. „Odkud jseš a kam máš namířeno?“ zeptal se rybář.
Dotázaný ukázal někam za sebe a na druhou část otázky odpověděl jen pokrčením ramen.
„ No dobrá,“ rezignoval muž a Karen už ze sebe nedočkavě rval košili.
Muž chtěl vstát, ale ztuhl v půli pohybu.
„Odkud to máš?“ zeptal se ostře.
„Co?“ Karen byl tou prudkou změnou zaskočen. Sledoval mužovu ruku ukazující na jeho hrdlo a pochopil, že se jedná o přívěšek, který nosil na krku a řekl tedy, že ho má na památku na svou matku a otce. Muž se uvolnil, vstal, pozval ho dovnitř a pobídl ho: „Vyprávěj mi svůj příběh.“
Karen si uvědomil, že není vůbec tak starý a seschlý jakým se zdál. Vešli dovnitř a zatímco mluvil, muž rozvěšoval jeho šaty. Vyprávění netrvalo dlouho, Karen toho moc nevěděl, když skončil neznámý se ho zeptal: „ A kde je meč tvého otce teď?“
„Venku mezi mými věcmi.“
„Mohl bych se na něj prosím podívat?“
Karen neviděl důvod, proč by se ten podivín nemohl podívat na ten starý krám a došel tedy ke koni, vzal meč a vracel se zpět. Majitel chatrče ho už očekával mezi dveřmi, Uchopil podávanou zbraň, chvilku se s ním téměř laskal, pak jej ke Karenovu údivu lehounce tasil, několikrát s ním zkusmo švihl mumlajíc polohlasem: „Ano, je to on, je to on.“
Karen to celé sledoval s úžasem. Muž před ním klesl na kolena, uchopil jeho ruku, políbil jí a řekl: „ Pane, jsem váš sluha.“
Chlapec vylekaně vytrhl ruku zpět a vyděšeně se díval na toho podivína, který se během tak krátkého času změnil. Nejprve to byl ne-škodný a nevrlý starý rybář, pak s mečem v ruce to byl velký a silný bojovník a nyní zase uctivý sluha, který jemu říká „pane“.
Ničemu nerozuměl a přemýšlel, co to vše má znamenat.
Muž vstal a uctivě ho pozval dovnitř: „Pojď, budu ti vše vyprávět.“
Vešli dovnitř a on se představil: „Jmenuji se Šin a byl jsem rádcem tvého dědečka.“
Šinovo vyprávění
„Tvůj dědeček byl vládcem v Samiru, jmenoval se Ajiz. Samir v té době bylo středem velké a silné říše. V přístavu kotvila mohutná flotila lodí, které překonávaly obrovské vodní vzdálenosti a přivážely ze vzdálených zemí koření, zlato, perly, látky nevídaných vzorů a další bohatství. Ajiz měl dvě děti - syna Tora a dceru jménem Vala. Z Tora se stal silný bojovník a moudrý muž. Z Valy zase krásná dívka. Území, které ovládal Ajiz bylo stále větší a do paláce přicházelo stále více drahocenností, ale Ajizovi to začalo být málo a začal se zajímat o magii a alchymii. Tehdy se v Samiru objevil Gimel. Od mládí se věno-val studiu černé magie. Nikdo nevěděl odkud pocházel, ale postavil si prý kdesi na východě křišťálové sídlo a tam se plně věnoval kouzlení a Ajiz ho požádal o pomoc. Gimel se ihned po svém příchodu začal zařizovat v paláci, jako by mu vše patřilo. Jedna z věci, které vytvořil, byl meč, který ho měl udělat nepřemoži-telným a byl prý vykován ve slunečních paprscích.
Ti dva si stále více rozuměli. Vládce se s Gimelem neustále uzavíral v temnu laboratoře a přestal se starat o vladaření, neposlouchal už rad a v přístavech trouchnivěly jeho lodi.
Tor a Vala v té době byli na návštěvě ve spřáteleném městě Tiluko a nic o změnách nevěděli. Když se vrátili, nestačili se divit. Pak se však Vala setkala s Gimelem a on se do ní zamiloval. Jedné noci zcela ztratil hlavu, zapomněl na všechna kouzla a magii, zabil služebné, vnikl do ložnice k Vale a zmocnil se jí.
Její křik probudil Tora, ale už bylo pozdě. Gimela našel v jeho laboratoři, právě si balil své věci, protože věděl, že to co udělal, je ne-odpustitelné. Když uviděl Tora ve dveřích, hrábl po zbrani, ale ten na něj bez váhání zaútočil. Nápor byl tak prudký, že kouzelníkovi nezvyklému bojovat meč vypadl. Tor se pro něj bleskurychle sehnul a v jediném výpadu zabodl meč Gimelovi do boku.
Tehdy se Gimelova kouzla obrátila proti němu a magie se mu pomstila za to, že podlehl opojné kráse Valy, a změnila ho v obrovitého ohyzdného draka. Ještě než odletěl, proklel krále, Tora, Valu i celý Samir.
Obrovské impérium se začalo rozpadat. Proud bohatství se zastavil, přišlo nepředstavitelné vedro, sucho a s ním hlad. Drak se mstil, jeho prokletí se začalo naplňovat. Lidé odcházeli a ti co zůstávali, se s nenávistí obraceli k paláci. Ajiz zůstával stále ve své ložnici a vychá-zel jen výjimečně. Doprovázel ho jeho sluha Qot, velký negramotný obr zcela fanaticky oddaný svému pánovi.
Vala zjistila, že je těhotná. Ačkoliv se to snažila utajit, brzy o tom vědělo celé město a rozlícený dav jim házel kamení do oken. Obrana byla záležitostí jen několika hodin, protože i vojáků bylo stále méně a odcházeli i ti nejvěrnější. Nakonec se lůze podařilo proniknout do paláce, ale našli ho liduprázdný.
Vala doprovázena svým bratrem už byli několik dní na cestě do Tiluka. Víc jsem o nich neslyšel a teprve od tebe jsem se dozvěděl, co se s nimi stalo. Když rozdivočelý dav vrazil do královy komnaty, našel tam již jen jeho mrtvolu. Vypil asi nějaký jed, jeho obličej prý byl odporně modrý a oteklý a jeho tělo, zžíráno zevnitř strašlivou tekuti-nou, se již začalo rozpadat. Nebyl zde však jeho sluha Qot, o kterém všichni věděli, že by se od krále nikdy neodloučil a s ním zmizelo i všechno zlato a drahocennosti.
Za zrcadlem v královské komnatě sice našli vchod do spleti tajných chodeb, ale těch několik odvážlivců, kteří se tam vydali, se nikdy nevrátilo. Podle plánů, které jsem kdysi našel v knihovně, se chodby táhnou daleko za město.
Vůdce královy gardy, jmenoval se tuším Nedel, se nechal prohlásit za nového krále Samiru, ale z původní říše zbylo jen málo. Palác zůstal po smrti krále prázdný a neobydlený. Říkalo se, že tam straší.
Já jsem zůstal tvému otci věrný až do jeho smrti, ačkoliv jsem s jeho zálibou v černé magii nesouhlasil. Pak jsem se musel schovat a co nej-rychleji zmizet, mnozí si totiž mysleli, že jako králův rádce musím vědět o jeho pokladu a neváhali pokusit se ze mne jakýmikoliv prostředky toto tajemství dostat. Neměl jsem pochopitelně o takovou pozornost zájem a tak jsem se odstěhoval sem a vybudoval si tuhle chýši. Měl jsem lidí dost a toužil jsem po samotě.
V Samiru zatím pokračovala zkáza. Vládci se střídali, násilí a popravy byly na denním pořádku. Nevím jak se o mně kdo dozvěděl, ale něko-likrát jsem měl nezvanou návštěvu. Přicházeli s lákavým slibem podílu, když jim pomohu hledat králův poklad. Jiní to chtěli zkusit lichocením, další po zlém. Ti dopadli nejhůř- i já jsem studoval trochu magii a tak jsem je nechal trochu bloudit a když si vyšli na procházku do močálu, měli smůlu. Podíl na pokladu! Pche - od nich bych dostal tak dýku do zad. A pomoc proti drakovi? Kdo z těch zbabělců by na-šel dost odvahy, aby se vydal do jeho skleněného sídla a pokusil se ho zabít? Ne, nikdo! Na takovou cestu se může vydat jen mladý a odvážný bojovník s touhou po pomstě v srdci.“
Šin zmlknul a díval se upřeně na Karena. Ten znejistěl. Příběh, který slyšel, ho zcela omráčil. Tor se mu o tom nikdy nezmínil ani slovem a Karen ho vždy považoval za svého otce a on mu to nikdy nevyvracel.
I když to bylo šílené a bláznivé, Karen ani na chvilku nezapochybo-val o pravdivosti toho, co mu Šin vyprávěl, ale nebyl na nic takového připraven a nedokázal to vše najednou strávit. Po chvíli se přeci jen probral a zareagoval i na poslední Šinova slova: „Ten mladý a od-vážný bojovník mám být já? Gimel sice hodně všem ublížil, ale zabít ho? Vždyť je to můj otec.“
„Odpověz si sám - je tvým otcem on, jen pro ten prchavý okamžik vášně, nebo Tor, který se o tebe od malička staral, všemu tě učil a nakonec ti zachránil život za cenu svého?“
„Máš pravdu, Tor je můj otec a Gimel si zaslouží za své jednání jen smrt. Pomůžeš mi najít jeho palác?“
„Počkej, počkej, ne tak zhurta. Rozhodl jsi se vydat na cestu, pomstít svou matku a osvobodit Samir od prokletí, musíš počítat s tím, že na cestě na tebe bude číhat nejedno nebezpečí. A co potom? Nechtěl by ses poohlédnout po královském pokladu a usednout na trůn? Měl bys na to plné právo a máš i důkazy- meč a váleček, který je královským pečetítkem.“
„O vládu a bohatství moc nestojím. Byl bych rád abys mne doprovodil a pomohl mi. Co bude dál, to se uvidí.“
Šaty Karenovi dávno uschly a tak se oblékl a začal se Šinem připravovat plán na cestu.
Vydali se na ní ovšem až po několika dnech, které věnovali lovu a přípravě. Během těchto dní často Šin cvičil Karena v zacházení s mečem a když odpočívali, vyprávěl mu další podrobnosti pohnutého osudu Samiru a jeho rodiny. Karen měl pocit, že ho zná již dlouho a od prvého okamžiku mu neomezeně důvěřoval.
Šli pěšky a na koně naložili co nejvíce zásob jídla a vody. Ani Šin nevěděl přesně, kde je křišťálový palác, jaká bude cesta a co je na ní čeká a tak chtěl, aby byli zásobeni co nejlépe. Z domku si vzal jen to nejnutnější a pro sebe si vybral krátkou zahnutou, ale dobře vyváženou zbraň. Torův meč zabalili do šatstva.
Pokračovali stále dál podle močálu, majíce slunce po své pravé straně. Šli tak několik dní. Nepospíchali a dělali časté zastávky, které věnovali doplnění svých zásob. Po deseti dnech chůze se ráz krajiny začal měnit a také cesta podél močálu je nyní zaváděla stále více na východ. Stromů bylo míň a místo nich byly jen občasné shluky keřů a ošklivě vypadající šedivá skaliska, krajina byla nepřívětivá a nehostinná. Zdálo se, že sem do těchto míst nikdy nevkročila lidská noha. Nikde neviděli známky života. Teď také děkovali své prozíravosti, neboť v těchto místech nebyla žádná možnost lovu.
Po dalších deseti dnech putování, uviděli v dálce vysoký, matně se lesknoucí bod. To byl cíl jejich cesty- křišťálový palác.
Jak postupovali směrem k němu, palác se neustále zvětšoval. Po pětidenní chůzi se již téměř tyčil do oblak, ale nikde nebyl ani náznak toho, že by byl střežen. Šin z toho byl nejistý a nervózní. Obával se, že je to na ně nějaká past, která v momentě, kdy vstoupí dovnitř, za nimi zapadne.
Blížili se, věž se před nimi tyčila, tichá a beze známky života. Nahoru do věže vedla jediná neširoká cesta. Spirálovitě obtáčela tělo věže a stoupala stále výš, kam nebylo možno dohlédnout. Opatrnou obhlídkou zjistili, že jiný viditelný vchod tam není. Nezbývala jim jiná možnost, než dát se vzhůru touto cestou. Šin vůbec nepochyboval, že drak o nich již ví a chystá jim nějaké nepříjemné překvapení. Mohlo to být cokoliv. Neopatrné šlápnutí, které jim pod nohama otevře propadlo do hlubin, nebo temné zákoutí odkud na ně mohla vyrazit horda příšer v přesile tak strašlivé, že by jim jejich šermířský um i statečnost byly k ničemu. Raději se ani Karenovi s těmito obavami nesvěřoval. Postupovali pomalu s obnaženými meči, připraveni v kterékoliv chvilce začít boj. Všude zatím bylo ticho a přítmí, jen kapky občas padaly ze stropů a nic nenaznačovalo přítomnost nepřátel. Stoupali na své cestě stále vzhůru po spirále hlavní cesty, ale všude nacházeli jen prázdnotu a ticho.
Karen měl jedinou utkvělou myšlenku: Najít draka! Nakonec, když už byli unavení, se jim to přeci jen podařilo. Byl ve velkém skleněném sále a nebyl to vůbec ten pyšný a pomstychtivý drak, jakého si pamatoval Šin. Na zemi uprostřed velkého sálu ležel, celý scvrklý se zkrabatělou kůží a těžce dýchal.
Šin dal Karenovi znamení. Mohla to být léčka a drak vše mohl předstírat, aby o to silněji na ně mohl zaútočit. Opatrně ho tedy obešli, ale viděli, že to žádná léčka není a že drak doopravdy umírá.
Když vešli dovnitř, oba dva očekávali nebezpečí a boj, ale našli zde jen umírající zvíře, hodné spíše soucitu. Karena veškerý vztek přešel. Tělem draka probíhalo chvění, při kterém bolestivě zavíral oči. Nebylo možno odhadnout nakolik vnímá to co se děje okolo něj, ale pak otevřel pomalu oči a téměř neslyšně hlesl: „ Šin- to jsi ty? A koho to máš vedle sebe?“
Karen nečekal a představil se: „ Jmenuji se Karen a jsem synem Valy.“
„Tušil jsem, že jednoho dne přijdeš, aby ses pomstil za neštěstí, které jsem způsobil. Měl jsem tu v osamění dost času na to, abych o všem přemýšlel. Byl jsem mnohokrát potrestán za to, že jsem podlehl kráse princezny Valy. Mám k tobě první a zároveň poslední prosbu. Vezmi meč, Karene, synu můj, a bodni, prosím! Smrt pro mně bude vysvobozením. Prosil jsem každý východ slunce, aby tento den byl můj poslední!“
Karen se tázavě a nerozhodně podíval na Šina. Ten jen souhlasně pokýval hlavou, jakoby mu četl myšlenky. Karen se otočil a uchopil meč za rukojeť. Ten sám vyjel s ostrým svistem z pochvy. Karenovi se už vůbec nezdál těžký a nemotorný. Uchopil ho oběma rukama a paprsek slunce se v té chvíli jakoby zázrakem dotkl špičky. Karen cítil jak jím proudí obrovská síla. Jedním prudkým rozmachem setnul drakovi hlavu. Malou chvíli se nedělo nic, ale pak náhle tělo začalo šedivět, praskat a rozpadat se až z něj nezůstalo nic, jen hromádka prachu. Dívali se na tu metamorfózu a když i poslední zbytky prachu rozfoukal mírný vánek, oběma se zdálo, že to vše byl jen ošklivý sen.
Karen pomalu zasunul meč do pouzdra a díval se před sebe na zem, jakoby tam stále leželo nestvůrně velké tělo obludy. Oslnivý pocit síly opadl a on se náhle cítil nesmírně unaveně. Šin mu poklepal na rameno a Karen sebou polekaně trhnul. Šin řekl: „Pojď, je po všem, jdeme domů.“
Odcházeli stejnou cestou jakou přišli. Šli smutně a se svěšenými hlavami. Nikde se nezastavovali, protože věž se začala podivně otřásat.
„Rychle, rychle, kouzla pominula a palác se rozpadá.“ pobízel Šin.
To, co prožili, bylo snad ještě horší, nežli to co si vysnili. Dali se na útěk, aniž se ohlíželi, aby viděli konec a zkázu kdysi skvělého a pyšného paláce. Zastavili se až daleko ve volné krajině.
Čekali boj, možná smrt, ale ne smutný a truchlivý konec nemocného tvora. Šin očekával Karenovu otázku, která musela přijít: „Co teď, kam půjdeme?“
Dotázaný jakoby rozmlouval spíš sám se sebou, než aby odpovídal na dotaz: „ Můžeš dál bloudit světem, nebo se můžeš vrátit ke Kmeni, třeba tě přijmou. Můžeš také jít se mnou, bydlet v chatrči na kraji močálu a pomalu stárnout. Nebo také můžeš jít do Samiru. Vždyť jsi ho vlastně zachránil od prokletí, které ho sužovalo tolik let. Lid ti bude vděčný a můžeš se ujmout vlády a také se můžeš pokusit najít dědův poklad. Nechceš-li vládnout... co dobrodružství, to tě neláká, mladý bojovníku?“
Karen neodpovídal a Šin na něj nenaléhal.
Trosky paláce už dávno zmizely v dálce a kraj, kterým procházeli, se pozvolna měnil. Bylo znát, že se vrací do obydlenějších krajin. Když se po jejich levé ruce objevil močál, měli pocit, že jsou téměř doma, ale trvalo ještě mnoho dní, než se celí zničení dostali k Šinově chatrči. Zde se nic nezměnilo a když se uvelebili uvnitř, tak jim již jen jejich bolavé nohy připomněly celé dobrodružství.
Konec první části.
k ZA 30
k Povídkám
k ZA
na start