Acylpiryn Hysteps 10+11
Každý národ si vytváří pověry a mýty, které jsou pro jeho existenci neméně důležité než poznaná pravda. V Čechách se například věří, že osmička v letopočtu s sebou nese možnost magických změn. Acylpyrin je povznesen nad takovýto způsob uvažování, přestože s blížícím se rokem osmašedesátým i on pociťuje stoupající společenské vzepjetí.
V létě před očekávanou osmičkou se rozhodne přesídlit do Prahy. Stěhuje se do podnájmu v jednom z činžovních domů na rozhraní Žižkova a Vinohrad a jeho oblíbeným podnikem se stává sklepní vinárna Podrum. O materiální zabezpečení nemá nouzi, neboť jeho schopnost číst z ruky, hádat budoucnost z kávové sedliny a těšit opuštěné důchodkyně mu přináší tolik finančních prostředků, že si dokonce zakládá bankovní konto.
Od prosperujících aktivit ho odvádí pouze, v dnešní době již zcela nepochopitelná povinnost pracovat. Aby unikl trestnímu stíhání za příživnictví obstará si celkem přijatelný job při úklidu toalet na Hlavním nádraží. Zde poznává mnoho nových přátel. Profesor, který si přivydělává mytím vagónů, ho zasvěcuje do teorie o velkém třesku a existenci černých děr. Acylpyrin zjišťuje, že rozhodnutí pro život v Praze mu otevírá dveře do společenských vrstev o kterých během venkovského života neměl ani zdání.
V již zmíněné vinárně Podrum se seznamuje s Marion Ptáčkovou, ve společnosti spíše známou pod přezdívkou "Kuřačka". Tato obdivuhodná žena, která je pravda již v letech, zaujme Acylpyrina svou žíznivou touhou po poznání. Přestože její pravidelní zákazníci přicházívají až kolem dvaadvacáté hodiny, již od časného večera vartuje u vinárenského stolku a vyhlíží s kým se dát do řeči. Jejich vztah pozvolna překračuje hranici běžného společenského klábosení a v podprahových vrstvách raší prvky mateřství. Možná je tato žena jakýmsi katalyzátorem, který spojuje dvě zasuté dětské vzpomínky. Vzpomínku na matku Kateřinu a vzpomínku na setkání s Jeskyňkami. Marion Acylpyrinovi podkuřuje. Neustále ho chválí a dokonce o něm tvrdí, že určitě musí být muzikální. Prý si ho představuje s houslemi, kterými dokáže rozplakat koncertní síň. Pod dojmem těchto Marioniných představ Acylpyrin váhá a zkouší získat někoho, kdo ho na housle naučí hrát. Získává sice jakousi učitelku hudby, která je ochotná vyslechnout jeho žádost, ale výuku odmítá zahájit. Tvrdí, že je na housle moc starý a že by se měl spíše věnovat bicím nástrojům.
Tato odbočka k výuce houslové hry nemá dlouhého trvání. Marion na zmíněnou učitelku začíná žárlit a Acylpyrinovi mimozemští přátelé, kteří ze studijních důvodů, bývají také častými návštěvníky Podrumu ho nabádají, že má nechat hudbu hudbou a věnovat své úsilí práci vědce a literáta.
Nakonec z celé exkurze do světa hudby zbude jen několik triumfálních pochodů pro dechové nástroje, které jsou jakýmsi trucem všem, kdo tvrdí, že hudba není jeho obor. Tato díla Acylpyrin věnuje závažným historickým národním mezníkům. První skladba se jmenuje "Dobytí hory Říp". Další pochody mají například tyto názvy: "Útěk z Bílé hory", "Lipany, Lipany", "Korunovace českého krále", "Pochod samostatných Čechoslováků" a pochod " Teď už máme, co jsme chtěli".
Návštěvou vinárny Podrum a seznámením s paní Marion jsme však poněkud odbočili od hlavní pracovní náplně Acylpyrinova pražského pobytu. Již zmíněné jasnovidectví je pro tento čas nazrávajících změn čímsi řekl bych, přímo typickým. Co Acylpyrina trápí je určitá útržkovitost. Dívá se do mlhy jejíž chuchvalce něco odkrývají, něco zakrývají, ale nikdy nenabídnou ucelený pohled.
Acylpyrin také nerad předvídá věci, které jsou ukončené. Stále ještě má v paměti den, na který kdysi předpověděl jednomu z dědových přátel konec života. Zmíněný nevěřící Tomáš tehdy dorazil v poledne do bytu AH a zle mu vyčinil, jak mu jeho nepřesná předpo-věď nepříznivě ovlivnila život. Když mu tehdy Acylpyrin domlouval, ať si pár hodin v klidu počká, rozčílil se, zbrunátněl a padl mrtev k zemi. Jsou lidé, kteří by takovýto důkaz své neomylnosti přijali jako zadostiučinění. Pro Acylpyrinovu citlivou povahu to však byl šok. Od oné doby odmítal býti konkrétní a všechna zásadní tajemství ukrýval ve vlastním srdci.
Aby zamezil útržkovitosti svých předpovědí, pořídil si Acylpyrin křišťálovou kouli. Opatřili mu ji vlastně jeho přátelé z Hlavního nádraží, kteří ukradli kufr tehdy známé pražské jasnovidce, která zřejmě opomněla nahlédnout do vlastní budoucnosti a neprozřetelně ponechala na pár vteřin zavazadlo bez dozoru. Ve skleněné kouli se Acylpyrin naučil číst jako v otevřené knize. I když se nikomu příliš nesvěřoval, již při nadšeném vítání roku šedesát osm věděl, jak tento netrpělivě očekávaný rok skončí.
11. INVAZE
Na přelomu jara a léta zmíněného roku panovalo všeobecné mínění, že jsme tím nejpozoruhodnějším národem na světě. I v Podrumu došlo k výraznému uvolnění. Děvčata byla veselejší, štamgasti přestali hledět na nějakou tu pětku a zavírací hodina ztratila praktický význam.
Acylpyrinovi přátelé z nočního podniku byli poněkud skeptičtí ke všemu, co zavánělo vědou a jasnovidectvím. Přesto se jedné noci, snad pod vlivem zkonzumovaného alkoholu, obrátili na Acylpyrina s prosbou, ať se podívá do své koule. Samozřejmě, že se tato žádost neobešla bez zlehčujících a dvojsmyslných poznámek. Acylpyrin byl však na jadrný způsob zdejší zábavy zvyklý a tak, přes drobnou námitku o pozdní noční hodině, rád vyhověl. Vytáhl z odřené pracovní brašny, která byla jeho nerozlučnou družkou své, jak říkal okno do budoucnosti, a pomocí několika popelníků vytvořil podium na které kouzelnou kouli položil.
"Tak co vidíš, Acylpyrine," zeptala se Marion.
"Chviličku počkej, je tam mlha," řekl Acylpyrin. "Jo, jo, už vidím. Stojí tam socha Svatého Václava."
" Acylpyrine, ty seš trouba. Václav tam stojí, co pamatuju." Vykřikl kdosi z pléna. "Prosím tebe, to je nějaká budoucnost?"
" Počkej Arpáde," odvětil klidně Acylpyrin. " Už se to vyjasňuje. Na Václaváku je srocení lidí."
" To je tam teď pořád, ty chytráku," nepřestával opruzovat Arpád.
" Vidím ruské tanky, " dodal ještě Acylpyrin a zakryl kouli kapesníkem.
" To jsi se asi vrátil do pětačtyřicátýho roku," řekla smířlivě Marion a přistrčila před Acylpyrina čerstvě dolitou skleničku. " Pro dnešek toho nech."
Acylpyrin mlčel a sám pro sebe si říkal, proč jim kazit tak pěkně rozjetou noc.
I v řadách mimozemšťanů stoupá vzrušení. Je zřejmé, že vývoj událostí se vymyká jejich způsobu myšlení. To, co se odehrává na ulicích může být svým způsobem hysterie, ale jednání české reprezentace i obou velmocí potvrzuje poněkud komický názor AH, že vlastně nikdo neví kudy kam.
V tomto čase se pohled mezihvězdné flotily na tohoto zdánlivě bezvýznamného účastníka jejich experimentů začíná měnit. Acylpyrin je narychlo povolán do mezihvězdného ústředí a po krátkém rozhovoru s velitelským sborem je mu propůjčena hodnost seržanta.
Nechceme zabíhat do podrobností, které konec konců ani neznáme. Faktem ale zůstává, že od této události skryté všem účastníkům rozehrané politické partie, včetně tajných služeb, se Acylpyrin stává příslušníkem veliké rodiny Super galaktického souručenství převyšujícího svým významem jak Spojené státy Americké, tak Evropskou unii, která v té době navíc žije teprve v myšlenkách několika málo veřejných činitelů.
Dvacátého prvního srpna přijíždějí do Prahy ruské tanky. V Podrumu ovazují vinné sklenky černou stuhou a nad vchodem do vinárny vlaje trikolóra. Češi protestují. Zbývá málo, aby se dav chopil zbraní a jako bájní husité čelil přesile. Chybí však zeman Žižka, chybí spojující chorál a vlastně chybí i víra k čemu by to všechno bylo dobré.
Uběhne týden a vzpoura směřující k hledání východisek je potlačena. Acylpyrin to komentuje slovy: "Můj děda se chtěl před okupanty zarýgrovat v pevnosti Hanička, já těch pár desetiletí klidně přežiju."
Situace však z počátku není vůbec jednoznačná. Profesor z hlavního nádraží, který se mezitím stal učitelem na vysoké škole politické, nabídne Acylpyrinovi zkušební záskok v právě začínajícím semestru. Acylpyrin nabídku přijímá a stává se postrachem téměř všech svých kolegů. Jeho homeopatický způsob výuky děsí zkušené komisaře praktickou nemožností dostat studenta do úzkých.
Acylpyrinova zásada dávat málo, očekávat ještě méně a nedozvědět se téměř nic, je sice vřele přijímána absolventy jednotlivých semestrů, ale nejvyšší vedení, které nese zodpovědnost za výuku, dovádí k nepříčetnosti.
Opět se uplatňuje osvědčená zásada, že ten nejlepší bývá vyhozen první. A tak Acylpyrin opouští nejen vysokou školu politickou, ale i Prahu. Při odchodu na venkov odhazuje i valnou část ideálů směřujících k hledání lidské tváře a téměř všechny modely usilující o zlepšení společenského života.
Příště 12. kapitola: Půvaby venkovského života .
k ZA 31
k Fantastickým Teoriím
k ZA
na start