Co dělá Bůh?

David Šenk

 

    

    Země se rozpadla. Rozštěpila se na úlomky velikosti větších asteroidů.
    Kdo to způsobil? Bůh? Mimozemšťané? Srážka s jiným kosmickým tělesem?
    Samá voda. Byli to lidé. A nebyl to výsledek nepovedeného pokusu, žádná přírodní katastrofa. Ne ne, udělali to s čistou myslí - schválně.
    A proč to udělali?
    Ono už se tam dole nedalo moc dobře žít, inu stálo to tam za prd. Lidé dlouho čekali na klimax, na nějaké vyvrcholení - konec světa, atomový konflikt, cokoli, co by za ně vyřešilo jejich problémy, ale vzdor všem předpovědím a prognózám konec světa stále nepřicházel a globální konflikty, které by lidstvo vyhubily a ulevily mu od těžkého břemene života ne a ne vzniknout. Bylo to vysilující a unavující.
    Život lidí byl jenom čím dál tím víc prázdnější a nesmyslný.
    Pravda, životní prostředí se zhoršovalo rok od roku, ale to nestačilo.
    V roce 37687 kandidoval na úřad prezidenta Konfederace Posledních republik Holmer Korme. Ve své volební kampani zdůrazňoval, že přinese lidstvu tolik toužený klid.
    Zde je část jeho inaugurační řeči: „Život na naší planetě se proměnil v utrpení. Jsme tady sami a ukázalo se, že všechny ty obecné pravdy o životě jsou ve skutečnosti lži. Život není krásný, přátelství není to nejcennější, co člověk má, láska není nesmrtelná, boží mlýny sice melou pomalu, ale chleba z nich jí někdo jiný. Bohužel i pravda a spravedlnost neustále prohrávají se lží a nenávistí.
    Tak jako vždy si tedy nakonec musíme poradit sami.“
    Holmer Korme měl plán. Slíbil lidem, že jim přinese klid a hodlal svůj slib splnit. Nemluvil o masové sebevraždě - byl to nábožensky založený člověk a myšlenka na sebevraždu mu byla odporná jako týden nemyté přirození.
    „Musíme donutit ty, kteří se o nás mají starat, aby si nás opět všimli.“
    To byla ta správná nota pro poslední apatické obyvatele planety Země. Kormův koncept „spícího boha“ lidé radostně přijímali.
    „Ale jak upoutat pozornost Vyšší Inteligence? V celých lidských dějinách, opomeneme-li šarlatány a fanatiky, neexistuje důkaz o tom, že by došlo ke kontaktu s Vědomím. Není se čemu divit. Náboženství je přeci založeno na víře a co by to bylo za víru, kdyby byla podložená jistotou?
    V minulosti se vyskytly názory, že bůh neexistuje!“ Toto bylo ošemetné místo. A Korme, který se chystal zaplnit prázdnotu lidských duší, to dobře věděl. „Nyní se přesvědčíme o tom, že bůh existuje, ale pouze si dává šlofíka po namáhavé práci, kterou Stvoření nepochybně bylo.“
    V těch letech už se samozřejmě nikdo nenamáhal vést sáhodlouhé diskuse o tom, který bůh je ten pravý. V lidech převládal názor, že pokud bůh někdy existoval, že se na ně vykašlal a odstěhoval se někam jinam.
    Korme poukázal na to, že v boží dimenzi běží čas odlišně než v našem vesmíru. Odvolával se na biblické sedmidenní Stvoření, které vlastně trvalo nějakých pět miliard let. Rozhodl-li se bůh po práci odpočívat, byť jen osm bohohodin, u nás by mezitím proběhla tisíciletí. Korme, za využití moderních přístrojů, dokonce spočítal přesnou dobu božího spánku a vyjádřil jí v lidských časových mírách.
    Nastiňme mechanismus výpočtu:
    7 bohodní >>> 5 miliard let
    8 bohohodin >>> X let.
    Při výpočtu se málem zasekly nejlepší počítače světa a mozek přímého potomka legendárního Kasparova, ale nakonec se za použití stařičkého algoritmu, zvaného trojčlenka a převodů mezi jednotkami, dostali k číslu, které bylo tak veliké, že většina lidí ztratila poslední naději.
    Korme triumfoval: „Vidíte, bůh bude spát ještě pěkně dlouho. Musíme pro něj vyrobit budík.“
    Ale jak, že? Naštěstí, jak už jsme řekli, měl Korme plán. „Bůh je velký, tak pro něj musíme nachystat velký budík.“
    Jenže postavit nějaký budík obřích rozměrů se nikomu nechtělo. Ale nebylo toho ani třeba.
    „Probudit boha není vlastně nijak složité,“ prohlásil Korme a tvářil se při tom skromně. „Jestliže zničíme Zemi, jeho dílo, určitě si toho všimne.“
    Všichni se shodli na tom, že je to výborný nápad. Podporoval je v tom i fakt, že se našly statisíce knih, infomatric, filmů, holoprojekcí a jiných médií, kde právě se zničením Země pro lidstvo začalo nové, šťastnější období existence.
    Vyrobit kosmické lodě pro zbylou populaci stařičké Země bylo snadné.
    Lidé, unavení prázdným životem, se nyní s vervou pustili do vyvíjení nových materiálů a technologických zázraků. Světová ekonomika zaznamenala největší konjunkturu od dob vynálezu PO (permanentního orgasmu).
    Netrvalo to dlouho a celé lidstvo opustilo svojí kolébku a odporoučelo se do uctivé vzdálenosti.
    Na opuštěné planetě se rozpoutalo peklo.
    Rozbušky aktivovaly všechen dostupný štěpný materiál (i bývalé americké a sovětské atomové bomby, uschované v Muzeu kosmických střetů na Slovensku), urychlovače proti sobě urychlovaly zvláštní částice a navozovaly podmínky ne nepodobné velkému třesku.
    Byl to overkill no. 19878. Nezapomnělo se ani na Měsíc. Ale na něj stačilo pár termojaderných náloží.
   
    Samozřejmě se nic nestalo. Žádný bůh, ani ten s velkým B, se neobjevil.
    S tím nikdo nepočítal. I největší pesimisté se mírnili a aby nemuseli myslet a otravovat ponurými řečmi své okolí, byli naloženi v PO vanách.
    Korme se snažil situaci zachránit tvrzením, že se bůh už probouzí, že mu to jen chvíli trvá, jako nám všem ostatním. „Musíme mu dát čas,“ snažil se situaci zlehčit. „Uvaří si kafe, namaže rohlík a pak se na nás koukne!“
    Většinu lidí tím uchlácholil.
    Mezitím se flotila přesunula na Mars a začala budovat sídliště.
    Dalších dvacet let byli natolik zaměstnáni, že jim ani nepřišlo divné, že se bůh stále neozývá. Ostatně Korme jim přesně popisoval, co bůh právě dělá. První rok si míchal kávu, druhý rok jí pil a zajídal rohlíkem, třetí rok krkal, čtvrtý šel na záchod, a tak dále a tak dále.
    Když Korme po padesáti letech na Marsu zemřel, dostal se až k čištění zubů.
    Z jeho úřadu se stal Úřad pro přímý kontakt s bohem. Často také nazývaný DRB, čili Denní režim boha. Jeho zaměstnanci měli za úkol lidem popisovat, co právě bůh dělá, hned po počasí v hlavním bloku večerních zpráv.
    Od těch dob lidé nečekali na to, co si pro ně bůh přichystal. Nebáli se válek, katastrof, hladomoru ani kobylek, protože díky DRBu měli přehled o tom, čím je právě zaneprázdněn.
    Když lidé zjistili, že život má opět smysl a řád, přejmenovali Mars na Zemi a spokojeně čekali, až se bůh oholí.
 
k ZA 31
k Povídkám
k ZA
na start