ZAMYŠLENÍ
    Václav Tuček
    Ztemnělé městečko je co by kamenem dohodil a já poznovu cítím ono vznešené, příjemné mrazení obklopující místa, kam přicházíme poprvé, objevujíce v nové mnohosti a svůdné nekonečné rozmanitosti stále tentýž jednotící, dobyvatelsky vítězný prvek. Čím jsou každé místo a okamžik tak nenapodobitelně ojedinělé, své a magicky strhující? Proč některé špinavé zákoutí či zaprášené rozcestí často tak neodolatelně vábí k prosezení zbytku života, zatímco sály napěchované uměleckými díly a krásnými ženami opouštíme s osvobozujícím vydechnutím? Je sen, představa a možnost více než dosažitelná skutečnost?
    * * * * *
    Když mi byly asi tři roky, svátečně jsme se otec a já oblékli a vykročili jsme od domovní branky na pouť do blízkého městečka. Vtom se v okně sousedního domu objevila postava ženy se zavázanou hlavou, lomící rukama: "Václave, u D...tů hoří! Nikam nechoď! Vrať se a jdi hasit!" Argumentoval jsem tehdy, že ať si to shoří, že to zas postavějí a chtěl jsem pokračovat v započaté cestě. Otec však na mne nedal, odvedl mě zpět domů, převlékl se a šel pomáhat hasičům. Ze zapálené usedlosti nakonec to, co mělo shořet, stejně shořelo a navíc se mnoho věcí zničilo díky hašení vodou. Tehdy poprvé ve mně podvědomě vzklíčila nedůvěra k lidským slibům, nevážnost k autoritám a pochybnost o rozumově uspořádané hierarchii hodnot. Máme se vzdávat cesty pro babské žvásty: Co bude s námi! Co budeme jíst? A co naše děti!?
    * * * * *
    Je to vždy smutné, když prší. Připomíná mi to, že se smývá jen nepatrná část lidské viny. Současná civilizace, technika a rozpínavost lidí jsou tak všemocné a omračující, že se mi někdy zdá nepravděpodobné, že jsou ještě nějaké zalesněné hory, že roste sama od sebe tráva, že sloni žijí i jinde než v ZOO nebo v cirkuse.
    * * * * *
    Nemohu si vzpomenout, zda to bylo ve snu nebo ne. V jakémsi sále byla společnost příjemně naladěných, diskutujících lidí a náhle, z ničeho nic, ztichli... a zarazili se, jakoby jim to krásné zamlčené připadalo zprvu trapné..., ale najednou to všichni uslyšeli a v nádherném akordu se usmáli.

    TRUBAČ HARLEKÝN
    Marta Urbanová
    Táňa měla narozeniny. Tušila, co jí maminka koupí, proto ji předem varovala:
    "Jen žádnou mrkačku ani chodící pannu, nejsem mimino."
    "A co tedy?" žasla maminka.
    "Sama nevím. Něco, z čeho bych měla radost a co by mě překvapilo."
    "Jak tě, Táněnko, znám, buď budeš mít radost nebo překvapení."
    "Tak chci překvapení."
    "Dobře," souhlasila maminka a přemýšlela, co koupit. Vzpomněla si na dobu, kdy byla sama malé děvčátko, na své sny a přání a už to měla.
    Šla do obchodu a dlouho prohlížela vystavené obrazy než jeden vybrala.
    "Musíme ho pověsit tak, aby na něj Táňa viděla z postýlky," řekla tatínkovi. Ten přitloukl do zdi háček a obraz na něj zavěsil.
    Když Táňa přišla ze školy, uviděla svátečně prostřený stůl a na něm kytičku. Maminka jí popřála, tatínek taky, ale dárek nikde. Co to má znamenat? Tohle má být překvapení? Že nedostane nic?
    Co jsem chtěla, to mám, protáhla pusu.
    "Když jsem byla malá," usmála se na ni maminka...
    Teď dodá: neměla jsem svůj pokoj jako ty, ani svou postel, pomyslela si Táňa a začala klátit nohama pod židlí.
    "Když jsem byla malá," opakovala maminka, "měli jsme doma jen jeden obraz. Krajinu, z níž se nedalo poznat, jestli je jaro nebo podzim. Jestli svítí slunce nebo se schovává pod mrakem a fouká ze strnišť. Všechno bylo rumělkově zelené: v pozadí les, před ním louka a napravo břízy. Z pokoje vedla do obrazu cesta, zužovala se a ztrácela v lese. Ani blátivá, ani vonící mateřídouškou. Nebzučely nad ní čmeláci, nebydlel u ní ani jeden cvrček. Tomu obrazu chyběl život.Tenkrát jsem si to neuvědomovala a pořád jsem v něm hledala nějaký pohyb, hlásek, nepatrné pípnutí. Večer, když jsem usínala, ráno sotva jsem se probudila. Obraz mě přitahoval. Musela jsem se na něj dívat, chodit cestou za březový háj až k lesu, i když jsem na ní nikoho nepotkala a v lese jakbysmet. Nenašla jsem v něm ani prašivku. Zklamaně jsem se vracela, ale druhý den jsem šla znovu. Ten obraz mě podváděl," vzdychla maminka. "A ještě teď, když na něj vzpomínám, cítím, že mě ošidili. A protože ti chceme dopřát, co jsme sami neměli, vybrali jsme ti tohle," ukázala na stěnu. "Věříme, že si ho zamiluješ."
    Táňa se zastaví před obrazem, dívá se a mlčí.
    "Trubač - harlekýn," řekne maminka. "Koupila jsem ti ho místo budíku. Ode dneška bude každé ráno troubit a ty hezky zčerstva vyskočíš z postele."
    "Budík," zašeptá Táňa, křiví pusu a krčí nos.
    Hnědák, ještě hříbě s ohněm v těle, hřívou jak půlměsíc, s hlavou vzpurně skloněnou, přední kopyta ve vzduchu, ryčí radostí. A na něm bez sedla harlekýn. Na hlavě klobouk, v ruce trubku. Dívá se dozadu a troubí. Ze všech sil. Jako by právě šapitó napjalo burácení bubnů a jeho kůň vítězně cválal manéží.
    "Koníčkovi je zima?"
    "Jak jsi na to přišla?" diví se maminka. "Proč myslíš?"
    "Má bílé ponožky."
    "Vidím, že se ti bude líbit, že si budete rozumět," usměje se maminka a pohladí Táňu po vlasech. "Až budeš starší, řeknu ti, kdo ho namaloval. Teď by ti malířovo jméno nic neřeklo."
    Večer si Táňa rozsvítí lampičku a dívá se na koně. Je noc, svítí měsíc, na širé pláni daleko k obzoru jen pruhy trávy. Nikde keř, natož strom, jen pod koňskými kopyty červený kvítek. Jeden jediný. Ale kopyta ho nerozdupou. Bílá kopýtka se mu vyhnou. Koníkovi je lehko, nemá uzdu a skáče. Harlekýn se drží za hřívu jen jednou rukou a od trumpety jak bílý šátek vlaje a letí jeho píseň.
    "Harlekýn je kouzelník," šeptá si Táňa, "a koníček taky..."
    Když přišla maminka do pokoje, lampička svítila a Táňa spala. Maminka ji přikryla, zhasla světlo a po špičkách odešla.
    Nazítří slyšela pod okny děti.
    "Koně," zaslechla Tánin hlas.
    "Cože jsi dostala?"
    "Koně," opakovala Táňa. Křičela, aby to každý slyšel.
    "Živého?"
    "A co sis myslela? Vycpaného?"
    "Můžeš na něm jezdit?"
    "Jasně."
    "Jak se jmenuje?"
    "Hugo," řekla Táňa.
    "Lže! Je to lhářka. Byla jsem u nich a nic nemá."
    "Tobě se budu chlubit. Akorát tobě!"
    "Děti," vyklonila se maminka z okna, "kdo chce vidět našeho koně, má možnost."
    "Vy ho máte v bytě?"
    "Přímo na zdi."
    Děti se nahrnuly do dveří a maminka je vedla do pokoje. Táňa se loudala poslední, žmoulala spodní ret a polykala slzy. "Taková ostuda, proč jsem si jen vymýšlela?"
    "Tohle je Tánin Hugo," ukázala maminka na koně."Je vycpaný?"
    "Není."
    "Takže vám Táňa nelhala. A teď se posaďte a pozorujte koníka. Dobrý malíř nemaluje mrtvé koně ani neživé věci. Dobrý malíř je přenese na plátno a teď je na vás, abyste se je naučily vidět a milovat.
    Děti poslouchaly a najednou se jim zdálo, že koníček zastříhal ušima a chtěl se postavit na nohy. Ale ještě to neuměl, protože se právě vylíhl. A to už k němu přicházel chlapec a kolem stály maringotky, vzadu vřískala hudba a svítilo šapitó. A nebyl to chlapec v riflích, ale harlekýn. Koníka pohladil a začal se o něj starat. Sotva kůň povyrostl, už se s ním děti chtěly taky polaskat, protože si ho zamilovaly a podávaly mu na dlaních kostky cukru. Ty odvážné se na něj nechaly vysadit, držely se ze všech sil za hřívu a letěly s harlekýnem manéží. A což teprve potom, co se koníka nahledaly, když se ztratil a jak mu fandily, že harlekýnovi zachránil život.
    A to už pohádka skončila a maminka se zeptala: "Tak co, děti, jaký je koníček?"
    Všechny oči mrkly na Táňu a rozzářily se.

    HLEDÁNÍ
    Miroslav Nývlt
    Díval se na hodiny a mluvil sám pro sebe: " Ano, je třeba změnit rytmus. Ale, co to je vlastně rytmus? Podle našich otců to je pohyb kyvadla, které neúprosně, v pravidelných intervalech, ruší přítomný okamžik a přivolává budoucí, který se stává přítomností a posléze minulostí. A tak stále dokola, neměně a vytrvale. Ale změní se tento rytmus, když změníme chod kyvadla? Ne, rytmus není zaklet v pohybu kyvadla. Není zaklet v ničem, co se pravidelně opakuje. Rytmus je zaklet v harmonii a ta vyvěrá z nesouladu. Nesoulad se nedá odstranit, dá se jen pochopit. Okamžik pochopení nesouladu je zároveň okamžikem harmonie. Zpomalím-li chod kyvadla , nezměním tím rytmus, změním jen chod kyvadla, neboť změna neznamená ještě pochopení." Dostal nápad. Posunul kyvadlo. To se dál pohybovalo, ale chod hodinového stroje se zpomalil. Když se blížilo poledne, jeho žena pravila: "Co se to jen děje? Hlad na mě dnes dolehl dříve než jindy." Pokradmo pozorovala neúprosného ukazatele času a půl hodiny se ještě trápila hladem, aniž by na něco přišla. Druhého dne posunul kyvadlo opačným směrem a hodinový stroj se rozběhl o něco rychleji. Když bylo ještě dost dlouho před polednem, zneklidněla jeho žena: "Co se to dnes zase jenom děje? Hlad na mě ještě nedolehl, a už je čas k obědu." Ještě jednou se zadívala směrem k hodinám, a pak násilím pozřela připravené jídlo, aniž by opět na něco přišla. "Ano, rytmus se dá změnit jen když připustíme, že něco takového je vůbec možné. Připustit znamená mít pochybnosti , mít pochybnosti vyžaduje důvěřovat sobě samému a důvěřovat v sebe sama je předzvěstí harmonie," tak si mluvil sám pro sebe, když dával kyvadlo do původní polohy a radost se začala pomalu vracet do jeho srdce. Ale naznačený směr ještě neznamenal dosažení cíle. "Proč někdo připustí a jiný ne?", tak se musel vzápětí optat sám sebe. Dalšího dne zkusil něco jiného. Místo odpoledního odpočinku vyzval svou ženu, aby ho následovala. Dovedl ji doprostřed luk a polí. Pod nohama jim roztávaly poslední zbytky sněhu a vše nasvědčovalo tomu, že příroda opět ožívá. "Dobře se kolem sebe rozhlédni a zapamatuj si, co jsi dnes viděla."
    "Zima bude ještě pokračovat, měl bys raději naštípat dříví, na toulání ještě není čas." "Za čtrnáct dní však už bude, a pak sama uvidíš, že dnešní den nebyl marný." "Aby nebyl marný, naštípej dříví," trvala na svém jeho žena. Když se vrátili domů, naštípal dříví na celý měsíc dopředu , aby mohl nerušeně každý den pozorovat nenápadné, ale neúprosné změny v přírodě. Když uplynulo čtrnáct dní, dovedl svou ženu opět na luka, která byla teď již poseta bledulemi a zelenala se čerstvou trávou. "Co má být?" divila se jeho žena, "to je přece samozřejmé, že kvetou bledule, vždyť je tady jaro." "Ne, tak to není," ohradil se. "Jaro je tady, protože kvetou bledule." "A není to snad jedno?" "Ne, není. Jaro nepřichází ani neodchází, protože ve skutečnosti žádné jaro není. Jsou jen bledule, které rozkvetou a odkvetou." Jeho žena ho dlouhou chvíli nedůvěřivě pozorovala, a pak pravila: "Jdu raději naštípat dříví, i když je zde jaro. Jara bývají někdy chladná." Neodporoval jí, ale od toho okamžiku věděl, že je sám.
   
   
    O HISTORII KNIHOVNY V CHOTĚBOŘI
    Jaroslav Kreibich
    Počátky chotěbořské knihovny sahají do první poloviny 19. století. Nepřímým zakladatelem je jeden z představitelů národního obrození, místní rodák Jan Emanuel Doležálek /1780 - 1858 /. Patřil do okruhu českých osobností, jakými byl Josef Dobrovský, Josef Jungmann a František Palacký. Doležálek jako hudebník skládal českou uměleckou píseň. Dlouhá léta působil ve Vídni jako hudebník a pedagog. Patřil mezi přátele Ludvíka van Beethovena a jeho vzpomínky na tohoto hudebního génia patří k vzácným dokumentům.
    Na svůj rodný kraj Doležálek nikdy nezapomněl, naopak se snažil obrozenecké myšlenky včetně rozvoje mateřského jazyka plně podporovat. Myšlenka založit knihovnu provázela tohoto vlastence řadu let. Od roku 1819 začal posílat do školy knihy pro nejlepší žáky. O několik let později začal shromažďovat knihy, které nabídl městu s myšlenkou otevření knihovny nebo čítárny. Základem bylo 200 svazků v českém jazyce. Tato myšlenka vytvořit knihovnu se realizovala až o 20 let později. Podíl na vlastním otevření měla celá skupina obětavých nadšenců, mezi něž zejména patřil místní učitel Emanuel Libanský /1815 - 1860/, který plně podporoval české autory. Jeho příchod do Chotěboře znamenal v podstatě urychlení vybudovat dlouho očekávanou knihovnu. Veřejné výpůjčky začaly rokem 1844. Její název byl " Školní zápůjční knihovna města Chotěboře". Prvním knihovníkem se stal učitel Libanský, který byl nejen dobrým znalcem literatury, ale sám se podílel i na překladech z němčiny. Knihovna sloužila nejen Chotěboři, ale i širokému okolí. První výpůjční řád byl na svou dobu zajímavý tím, že od majetných se žádaly výpůjční poplatky, ale chudým a školní mládeži se půjčovalo zdarma. Knihovna se postupně rozrůstala, úměrně finančním možnostem města a stala se nedílnou součástí kulturního rozvoje Chotěboře.
    Dnešní městská knihovna se svým vybavením a literárním fondem řadí mezi největší knihovny v okrese. Počet čtenářů stoupá, především z důvodů cenových relací knižních publikací v kontextu s ostatními životními náklady. Dnešní doba je svým způsobem převratná i v knihovnictví. Nikdy nebyl knižní trh tak bohatý na množství knižních titulů, ale i na odborné informace, které jsou v publikacích zahrnuty. Informační systém pronikl i do tohoto oboru a čtenáři mají možnost se podstatně lépe orientovat ve vyhledávání titulů podle jmen i žánru. Přes evidentní rozvoj zápasí knihovny s finančními prostředky, které jsou vázány na další ukazatele v okrese i samotném městě. Náklady spojené s nákupem odborné literatury, ale i beletrie jsou nemalé a mnohdy nedostupné.
    Ve vyspělých státech evropského společenství se knihovnictví věnuje maximální péče a to nejen z hlediska technického vybavení, zpracování informací na CD, ale knihovny obsahují i celé programy odborné výuky sloužící čtenářům. Jestliže chceme vyrovnat schodek při vstupu do EU, musíme zvýšit i svůj potenciál vědění a poznání. Knihovny jsou neodmyslitelnou součástí lidské kultury.
   
    ZÁMKY A KLÍČE
    Petr Musílek
    Táhlý zvuk, při kterém naskakuje husí kůže, mi připomíná vzdálené dětství. Jako kluci jsme hvízdali na duté klíče. Sešpulené rty z nich vyfukovaly rozmazané, nepříjemné tóny. Staří říkali, že přivoláváme bídu. Klíče, které patřily k této antihudební produkci, jsou dávno poztrácené, vytratila se jejich rozmanitost. Klíčové dírky zarostly bezpečnostními vložkami. Na ploché, lesklé klíče se nedá hvízdat. Bída a její opak chodí po světě v těžko rozlišitelných převlecích a sebedokonalejší zámek je pouze směšnou hračkou pro její nenechavé prsty.
    Dlouhá léta patřila k mým pracovním povinnostem výroba klíčů. Vybrušoval jsem jejich duplikáty, otvíral dveře zabouchnuté průvanem, odvrtával vložky zámků a otvíral nepřístupné byty. Nebyly to vždycky prázdné byty. Poprvé, a ten případ nesouvisel s mým zaměstnáním, zůstalo v zavřeném bytě malé dítě. Jeho matka umývala schody, nechala klíče z vnitřní strany dveří a malá, asi čtyřletá holčička dveře zavřela.Byl jsem v domě na návštěvě u přátel. Matka uvězněného dítěte nás požádala o pomoc. O několik let později bych dokázal dveře otevřít bez problémů. Děvčátko stálo na balkóně třetího poschodí a plakalo. Jeho matka dole před domem už poněkolikáté vysvětlovala sousedům, jak si pokaždé bere klíče s sebou, a jak tentokrát zapomněla. Zatímco shromážděný houf teoretizoval o horolezeckém způsobu přechodu z balkónu na balkón, přesvědčil jsem rozčilenou matku, ať přivolá dítě ke dveřím. Přešli jsme do třetího poschodí. Nevím již o čem jsem mluvil. Když děvčátko přestalo povzlykávat, poprosil jsem ho, ať pohne klíčem. Na několikátý pokus to dokázala. Během hovoru zapomněla na strach a sama otevřela dveře. Tehdy mne napadlo, že strach je jedním z nejhorších a nejnedobytnějších zámků.
    Mými nejčastějšími zákazníky byli většinou děti a staří lidé. Děti ztrácely klíče při hrách na ulici, staří si nemohli vzpomenout, kam je založili. Několikrát jsem stál u dveří, za kterými sousedé postrádali obvyklý pohyb.
    Mým partnerem v těch okamžicích býval příslušník bezpečnosti nebo lékař pohotovostní služby. Nejdříve jsme ťukali, bouchali a volali. Po marných pokusech o dorozumění jsem dveře otevřel násilím. V těch chvílích jsem nebýval jen zámečníkem, ale i samaritánem a svědkem bídy provázející stáří a osamělost. Pomohl jsem úřednímu doprovodu s převlečením a naložením ochablého těla. Všichni odjeli a odešli. Zůstal jsem sám před otevřeným a opuštěným bytem. Bylo nezbytné opatřit dveře novým zámkem a objevit někoho, kdo převezme klíč. Zaplacení práce, času a materiálu nebylo kde vyúčtovat.
    Kdo je vlastně ručitelem lidí, kteří zůstanou sami? Zámky, klíče i nahromaděný majetek jsou jen překážkou a zvýrazněním samoty. Sám za sebe si myslím, že jsou klíče pro kočku. Ostatně, kočka je jediným důvodem, proč se u mne doma zamyká. To chlupaté, inteligentní zvíře se kdysi dávno naučilo skákat na kliku. Pokud nezamknu, pozotvírá všechny dveře a domem se prochází vítr. Několikrát přitáhnu peřinu až k bradě, ale nakonec nevydržím, vstanu z teplé postele, otočím klíčem a poslouchám jak na okapovou rouru hvízdá vítr. Pánbůh ví, co přivolává. Je dětsky hravý a neúnavný. Rychle se vracím do vyhřátého důlku. Za dveřmi, zabezpečenými zámkem, je ticho. Jen skulinami netěsných oken proniká tichý vzdálený tón. Jen ať si hvízdá.
   
    DÍLNA
    Václav Pravda
    Ještě coby žáček základní školy jsem docházel do dílen, abych se naučil zacházet s nářadím a materiály. Mnoho jsem se toho nenaučil, jen jsem získal odpor k dílně, protože ten zatrápený svícen pořád nebyl rovný, stojánek na tužky z plexiskla nakonec skončil jako věšáček na plastikové modely letadel a dvojka z ručních prací mi kazila vysvědčení.
    Jako gymnazista jsem si našel brigádu ve strojírnách, seděl jsem čtrnáct dní v dílně a obrušoval otřepy tisíců hliníkových odlitků kohoutků k autogenům.
    Až po vysoké jsem se setkal s literární dílnou a přišel jsem tomu slovu trochu na chuť. Stopy zanechala asi tak málo významné, jako ty předchozí, ale přestal jsem se dílen bát.
    A vůbec jsem se nebál této dílny, s jejíž představou přišel Petr Musílek. Domluvili jsme se na jejím začlenění do jednoho z mála dlouhodobě vycházejících (a finančně zajištěných) fanzinů. Nebojte se ani vy a přijďte.