Propadák aneb reportáž z cety na Dracon 2000
14:00. Mám rande s Jin na zastávce autobusu. Nejbližší vlak do Brna nám jede za tři čtvtě hodiny odněkud z Prahy. Jin nikde. Odjíždí jeden autobus, druhý. Jin stále nikde. Třetí autobus. Čtvrtý. Jin se objevuje se právě včas, abychom stihli ten pátý, kdybych byl pohotovější. Nevadí, pojedeme šestým. Zatímco čekáme, probíráme, co jsme zapomněli. Já pantofle. Jin četbu a hudbu, přesněji CéDéčka. Přehrávač má. Ten původní vlak nestihneme, ale do Brna jede každou chvíli něco. Autobusy, vlaky, jednou jsem tam i letěl. My dáváme přednost vlakům.
Na Hlavním nádraží drobný zádrhel: pokladní tvrdí, že do Brna v dohledné době nic nejede. Jdu si ten vlak najít do jízdního řádu a za chvíli se vracím s přesnými údaji. Samozřejmě jede, ale z Holešovic. Ale jízdenky mi konečně prodává. Hbitý přesun. Do odjezdu EuroCity Comenius zbývá hodina, takže můžeme hledat v Holešovicích otevřenou prodejnu gramo. Marně.
Brno nás vítá
19:25. Vycházíme z nádražní budovy. Přistupuje ke mně usměvavý mladík.
„E.Kocourek? Já jsem Miles Teg.“
Výměna pozdravů, zdvořilostí, co zdraví? Zdraví je špatné, Miles jede domů se kurýrovat a na Draconu bude nejspíš chybět. A kde se vzal na nádraží? Náhoda, a pak zahlédl známé tváře ... Využívám přítomnost znalce místních poměrů a vyptávám se, na kterou stranu je Dracon. Miles vysvětluje, loučí se a mizí v davu.
Na třetí pokus nacházím ten správný ostrůvek, odkud odjíždí tramvaje směr Bystrc, na druhý pokus se mi daří koupit u automatu jízdenky a na první pokus nastupujeme do tramvaje mířící správným směrem. Správný směr máme, teď ještě jak poznat tu správnou zastávku? Prohlížím seznam. Zastávku „Výstaviště“ poznám, bývaly časy, že jsem v blízkém hotelu Voroněž býval častým hostem. Jenže to je jen třetina cesty. Bohužel v šalině se stanice nehlásí interkomem a ani budky čekáren nejsou nějak zřetelně označeny. Snad poznáme tu ZOO.
„Poznáme ten tunel těsně před,“ odhaduje Jin podle „mapy“ přetištěné z webu.
S pohybem v neznámé krajině ve tmě máme zkušenosti a já vím, že s Jin se neztratím.
„Když tě Miles oslovil, čekala jsem, že řekne, že limuzína čeká.“
„Také jsem něco takového předpokládal,“ připouštím.
Šalina se řítí do temnoty brněnské periferie.
Co s volným časem
ZOO se hlásí velkým poutačem s tygry. Šalina projíždí tunelem a my vystupujeme. Rampička, parkoviště a už v dálce svítí hotel Santon. Za pár minut vcházíme dovnitř. Zařazuji se do fronty čekatelů, Jin si jde dát kávu. Fronty jsem zažil i jinde, a delší. Jenže tyhle (lze rozpoznat dvě, které se možná někde vpředu ještě dělí) se nehýbou. Fanové a faní přede mnou a posléze (sláva!) i za mnou se tím nenechávají deprimovat a vesele konverzují.
Pozoruji, že některé bágly jsou plné proviantu, převážně tekutého. K čemu to – zde, v hotelu? (Až později rozpoznám hlubokou moudrost tohoto opatření.) Ve vedlejší frontě stojí Vašek Pravda a postupuje jen o trochu rychleji než já. To člověka dokáže uklidnit. Rychlostí pevninské kry se po necelé hodince dostávám až ke stolku s počítačem, kde by možná měla probíhat registrace účastníků. Neprobíhá. „My za to nemůžeme,“ ujišťuje mě jeden z pořadatelů. „Hotel obsadil námi zamluvené pokoje.“ Takovéto hlášky si po šesti hodinách cesty rád poslechnu.
Pokud všichni zúčastnění zdánlivě nic nedělají a přitom se dílo daří, je to obdivuhodné. Pokud ale všichni zúčastnění zdánlivě nic nedělají a přitom se dílo zoufale nedaří, působí to na mne deprimujícím dojmem. Abych nekřivdil: jeden z mladíků u počítačů asi něco dělá. Ostatní mezitím registrují a kasírují účastníky nepožadující nocleh. Oba dva.
Odbočka: na obranu počítačů
Zaslechl jsem ve frontě názory (nedokážu je s odstupem přesně reprodukovat) v tom smyslu, že za to mohou počítače, resp. nasazení počítačů na mimořádně náročný úkol přidělení ubytování. Populární názor, ale pravděpodobně mylný.
Stěží si lze na počátku třetího tisíciletí představit oblast nasazení, která by byla pro současnou výpočetní techniku „příliš složitá“. Přidělení hotelových lůžek zájemcům o nocleh není touto „počítačově nezvládnutelnou“ úlohou zcela určitě. Běžná praxe, opodstatněná praktickými úvahami o ceně lidského a strojového času a dalších kapacit, vypadá tak, že člověk (uživatel nebo programátor nebo oba) odhadne, jaké úkoly bude počítač řešit, jaké vstupní údaje bude zpracovávat a jaké výstupní údaje bude poskytovat, a podle toho programátor napíše nebo z hotových komponent sestaví nebo zcela hotový zakoupí či jinak získá příslušný program.
Někdy se stane, že program nefunguje tak, jak by měl. Ani tehdy nelze za viníka apriori označit počítač (resp. jeho software) – nefunkčnost některých programů (nemá smysl zde uvádět příslušnou světoznámou firmu) je notoricky známá a je chybou uživatele (tedy opět člověka), že se rozhodne je použít.
Častěji nastane případ, že uživatel (kdo jiný než člověk) špatně odhadne požadavky, které na výpočetní techniku chce klást. Předpokládá, že určitá vlastnost (třeba asociace osoba – pokoj - hotel) je konstantní, a ona je v reálu na potvoru proměnlivá. Nenapadne ho, že určité operace bude provádět více lidí současně, bohužel ovšem nad stejnými daty. Jsem nakloněn domněnce, že něco podobného nastalo i v pátek 2000-12-08 v Santonu. Tyhle chyby jsou běžné a my počítačoví šílenci je pácháme dnes a denně. Ale dávat za ně vinu počítačům by byla ošemetná myšlenková konstrukce.
Noc první
Nakonec se pro nás nocleh našel. Chtěli jsme pokoj pro dva (pár neděl před Draconem jsem byl telefonicky ujištěn, že jiné než dvoulůžkové ani nemají) a dostáváme třílůžkový. První noc budu trnout, kdo obsadí třetí postel, ale zůstává prázdná. Nesporné plus pořadatelů.
Dodo nám vysvětluje cestu k přehradě a k hotelu Přehrada. Vybaluji nádobíčko na noční pěší přesuny a znovu vyrážíme do tmy. Cíl nalézáme. Jin se těší na sprchu. První zklamání: na chodbě cestou na pokoj potkáváme WC. Tak to asi nebude na pokoji. Není. Není tam ani ta sprcha. Jen umyvadlo. Hrome, ale takovýhle komfort poskytuje v Chotěboři dívčí internát! Nemám čas srovnávat ceny v Brně a v Chotěboři – Jin mě vysílá sehnat ručníky. Ochotná recepční mi je půjčuje, a zadarmo. Nesporné plus hotelu.
Zářící Jin se vrací ze sprchy (nalezeny na WC) a dělá si vlasy „zase jinak“. V pohodě se vracíme do Santonu. Dodo vyhodnocuje z programu pátečního večera nejzajímavější položku, a tou jsou předabované Fandom Wars. Klobouk dolů před tvůrci. Ten projekt hlasitě a jenom s drobnými výhradami chválím, přestože v případném konfliktu mezi Vrchním Padouchem a (témeř) celým zbytkem Fandomu je moje pozice zcela jednoznačná. Jednoznačně na straně Vrchního Padoucha, samozřejmě. Vzpomínáte na ty maníky v bílých přilbách a brněních, co se hemží na palubách imperiálních válečných lodí? Co bez zbytečného vyptávání naběhnou, tasí fázery a pálí na každého, na koho zlověstná temná Všezastiňující Postava ukáže prstem? Vzpomínáte, ano? Považujte mě za jednoho z nich.
K těm výhradám: Některé hlášky vkládané do úst V.P. byly (V.P. snad promine) dokonale charakterizující. Zápletka přiměřená. Vybrané epizody k popukání. Ale probůh proč ta postava mluvila jakýmsi dialektem? To je podle mne podpásovka.
Den druhý
Všiml jsem si, že v restaurace v Santonu otvírá už v 7:30, tak nutím Jin vynechat „kontinentální“ snídani (50 Kč) v Přehradě a v naivní naději na něco k jídlu ji táhnu do Santonu. Restaurace je vskutku otevřena, ale nabízí opět jen „kontinentální“ snídani (60 Kč). Dusím v sobě nepublikovatelné pocity a jsem vděčný Jin, která se mnou počká do 11:00 na (doufejme!) nějaké pořádné jídlo. Přežije na kávě.
Vybírám si první ranní pořad. Adam Šnobl a Lucie Lukačovičová: Tvorba záporného hrdiny. Skvostná přednáška. Předpokládám stohy načtené přípravy. Obdivuhodný rozhled po oboru. A taky to umí podat. Na závěr slíbené překvapení: na kazetě nahrané démonické smíchy nejrůznějších záporáků. Ho ho ho! Zvažuji možnost udělat si uzel na kapesníku a večer se k tomu vrátit – v mojí sbírce by se jich také pár našlo. Možnost zavrhuji – nakonec bych nedělal nic jiného, než reagoval na nápady jiných. Ovšem na báječné nápady.
Detekuji pořadatelský kiks: v místnosti je zoufale málo židlí a postupně se fany zaplňuje i podlaha. Další a další přichází během celého trvání přednášky. Takže nakonec je u dveří neprostupný chumel stojících a vždy se najde nějaký nešťastník, co má hlavu strčenou do pootevřených dveří. Venku je ovšem hlučný a zahulený bar. Mně to ruší. Také nechápu, odkud se ti lidé courají. Podle programu mají nyní probíhat tři pořady paralelně. Že by doteďka vyspávali?
A vůbec: kde jsou všichni ti lidé? Předpokládal jsem, že na Dracon jezdívá cca 500 účastníků. To, co tu vidím kolem, je méně než na průměrném Avalconu. Že by byli zalezlí na pokojích? Nebo na videoprojekci? Záhada. No rozhodně nemohou být ve třech sálech, v nichž probíhá regulérní program. „Jednička“ se hlavnímu sálu chotěbořského KD nevyrovná ani náhodou. „Dvojka“ ujde, ale v miniaturní „trojce“ chybí židle. Zato jsou tam (z nepochopitelných důvodů) stoly. (Ta „trojka“ byla v průběhu dne přemístěna do jiného, přiměřeně velkého a velmi útulného sálu v tomtéž patře. Dobře, ale proč ne rovnou?)
K programu: vypadá, že by vydal asi na půl Avalconu. Zdání možná klame – draconské programové bloky trvají (podle rozpisu) hodinu a půl nebo rovnou dvě.
V 11:00 otevírá restaurace. Sbírám Jin v baru a jdeme se konečně nasnídat. Cestou Jin haní místní kávu: možná je vhodná pro někoho, kdo se chce probrat ze spánku, ale ne pro toho, kdo vnímá její chuť. Jídlo není špatné, leč vrabčí porce krutě kontrastují s obřími talíři. Kvůli jídlu vynechávám Františka Novotného: Zbraně a konflikty 21. století, kterou jsem měl v programu výrazně zašrtnutou. Bohužel nebude poslední takto neúmyslně vynechaná.
Jako náhradní program volím Tomáše Přibyla: Čína v kosmu. Není co vytknout. Obsahem a formou velmi přesně odpovídá avalconským přednáškám Pavla Kotena. (Nejsem si jist, ale mám dojem, že Pavel nemá kravatu s obrázkem startujícího shuttlu.) Záplava faktů i zajímavých historek. Dobré, ale (alespoň pro mne) tohle téma není kdovíjaký trhák.
Leč další kiks pořadatelů: projektor zobrazuje jenom část (cca 2/3) pracovní plochy. Pořadatelé táhnou, táhnou, řepu vytáhnout nedokážou. Takže čínské rakety můžeme vidět celé, ale zmenšené do směšna.
Tuším nesnáze a jdu upozornit pořadatele. Na třetí pokus jsem odkázán na Pavla Mikuláštíka a posléze jej i nalézám. Problémy se vyřeší a vše bude v pořádku, dovídám se. Dobře, ale není nyní nejlepší doba ty závady odstranit a přesvědčit se? Marně se vnucuji. Do večera bude vše v pořádku, zní konečný příslib. Neboj se pejsku.
Blíží se 14:00 a já plním důležitý úkol: držím místo pro Jin na přednášce Ondřeje Neffa. V programu název uveden není, ale snad si správně vzpomínám, že Aston ji nazval Končí zlatý věk? Začíná to roztomilou pohádkou – v Astonově podání by bylo roztomilé i předčítání telefoního seznamu – a pokračuje politikou. Odsudek politické korektnosti, militantního feminismu a bandarlogů všech odstínů. Publikum nadšeně souhlasí. Aston hovoří o věcech, o kterých píše na Neviditelném psovi. Tam občas končí slovy „je mi hnusno o tom psát.“ Jo, taková odporná témata to jsou. Ale když o nich Aston povídá, kupodivu se to poslouchá dobře.
Jin se někde zakecala a přichází pozdě. Nebýt toho, chválila by zde Astona ona a já mohl být na Válečné magii Františky Vrbenské. Ten den již druhá moje smůla. Téma mého srdce, přednášející ... Nezbývá než doufat, že to někdo jiný napraví a o přednášce první dámy české magie se alespoň někde něco dočtu.
Později se vracíme k programu:
„Jak může někdo postavit proti sobě přednášky O.N. a F.V.?!“ vznáším rozhořčený řečnický dotaz.
„To je schválně,“ nabízí Jin hypotézu.
„Cože?!“
„Kdyby ty přednášky nebyly současně, posluchači by se nevešli do sálu.“ Jin uvažuje jako rozená machiavelistka. Jak asi uvažovali pořadatelé?
15:30 Karel Petřík: Netopejr představuje ... (atd.). Netopejr promine (knížky vydává parádní), ale nemám vyhraněnou představu, co očekávat. Takže ani nemohu být zklamán. Leda jeho nepřítomností. Nebýt na svém vlastním pořadu, no tedy ... Určitě si ho Edík poslal pro svačinu, to jej samozřejmě omlouvá. Edíkovi nelze odepřít nic. Pořad chvíli moderuje J. Mostecký, chvíli jde řeč o komixech (to zpozorním) a chvíli o nepřítomném Netopejrovi a F.V. Velmi žertovné. Pak „tak nějak“ nastává beseda se spisovateli pro Netopejra píšícími. Ale McCaffreyová to není. Příznivci Vilmy Klímové jistě ocení, že se dostavila, ač nesehnala paní na hlídání. Největší hvězda z přítomných spisovatelek Jana Rečková sedí skromně v publiku a do dění příliš nezasahuje. Posléze přichází i Netopejr a F.V. a beseda dojíždí. Edík bloumá po sále, přičemž židle – ani ty obsazené – pro něj nepředstavují překážku. Lákám jej, ale jsem pro něj nezajímavý. Tím předznamenává mou večerní přednášku. Pořad přechází ve vystoupení p. Veverky na téma minulost, přítomnost a případně i budoucnost vydávání komixového výběru CREW. Nadhozená témata jsou velmi zajímavá: třeba jak se získá kvalifikace „přes komixy“ a kdo v Česku ji už získal. Bohužel se v sále nenajde nikdo, kdo by s nepochybně kontroverzními stanovisky p. Veverky polemizoval.
17:00 Nalim Lidochaz: Conan umělec. Na tom byla Jin a velice chválí.
„O moc jsi přišel.“ shrnuje své hodnocení.
„Ale já stál hned za dveřmi v předsálí a většinu hudebních produkcí jsem slyšel.“ vymlouvám se.
„Jenže tohle se musí VIDĚT!“ zpražuje mě.
Skutečně jsem stál v předsálí. Co jsem dělal? Kecal o komixech s (bohužel mně neznámým) fanem-pamětníkem. Takže konečně jsem si poslechl ty komixové problémy z druhé strany. Určitě existuje i názorová strana třetí. Možná i čtvrtá a pátá. Co nejspíš neexistuje, jsou (platící) čtenáři komixů v Česku.
Jak tak stojíme a probíráme komixy, můj spoludiskutující semtam odběhne k blízkému stolku a zkasíruje zákazníka, který si zde zakoupí knížku. Věci starší i novější. I já tu mám co obdivovat: Astonovy geniální analýzy „Něco je jinak“ a „Všechno je jinak“. Letité a dodnes užitečné. Kolik asi fanů jimi začínalo svou scifistickou pouť ...
A vedle, co to nevidím? E.E. „doc“ Smith?! Šup s ním do pytle! Jako vždy, pokrok nastává v liché pátky a ty nejlepší úlovky se zdaří, když člověk řeší něco úplně jiného.
Máme hodinu na večeři. To by se mělo dát stihnout. Míříme do restaurace „U lva“ za přehradou. Na místě zjišťuji dvě nepříjemné věci: Ceny jsou pro cizineckou klientelu a můj odhad vzdálenosti / času byl přehnaně optimistický. No, obsluha se tu také nepřetrhne. Ale jídlo je výtečné a porce jsou lidské.
Prezentace časopisu RAMAX začíná v době, kdy my začínáme hlavní chod. Na RAMAXu jsem rozhodně chtěl být. Smůla do třetice, doufám, že pro dnešek poslední.
20:00. Leonard Medek: Tlející kosti v luzných hájích. Obdivuhodné. Tlejících kostí poskrovnu, ale zato fantastická záplava hororových výjevů z pohádek. Ač v mistrně čtených úryvcích krev teče proudem, obecenstvo řve smíchy. Kouzelný nočník! Ozřejmění ruské národní povahy ... Autor záměrně vybíral výhradně z co nejpůvodnějších lidových pohádek a vybral skvěle, i když já ten důvod (proč se omezit jen na ně) nechápu. Což vůbec nevadí.
Noc druhá
V „jedničce“ je přednáška Pavla Němce Pán prstenů jako film. Proti Avalconu obohacena o nové lepší fotky a další vzácné audiovizuální materiály. Představitelé hlavních i vedlejších hrdinů, režisér, celý štáb. Místo natáčení – Nový Zéland. Odchylky scénáře proti originálu. Lektor válčí s nefungující technikou jako všichni před ním a jak posléze zjistím, i po něm. Přednáška je to výborná a dlouhá. Kdybych neměl přednášet ve stejné místnosti ve stejnou dobu, vychutnal bych ji více. Což ovšem není chyba lektora, jenom další kiks pořadatelů. Mně o nějakém časovém posunu neřekli nic.
Konečně (omlouvám se za tu formulaci, ale pochopte mě!) Pán prstenů končí, jenom půl hodiny zpožděn proti programu. Začnu já? Ale kdepak, nabíhá technická četa pořadatelů a snaží se opravit projektor. Táhnou, táhnou, řepu vytáhnout nesvedou. Jednička za snahu, ale dalších dvacet minut v háji.
Moje fiasko
Vůbec nechápu počínání diváků! Do sálu se jich před koncem Pána prstenů nacpalo značné množství. Sláva, říkal jsem si, ti přišli na Chapadla. Kdyby přišli na Pána prstenů, byli by tu přece od začátku ...
Trapný omyl. Upoutávka na film ukončuje přednášku a všichni se zase valí ven.
Je chvilka do půlnoci. Zahajuji přednášku o chapalech. Všichni se podívejte na Melichárka. Jednou z pohnutek, proč jsem přivolil přednášet na Draconu, byla moje megalomanská touha střihnout si hentai před početnějším publikem, než se schází na Avalconech. Když jsem poprvé viděl ten brněnský sál, bylo mi jasné, že jsem přestřelil. Můžete se mi vysmát. Teď tu totiž sedí hrstka skalních. Parta hentaistů, dobří známí z Avalconů. Pokud se mezi nimi skrývá nějaký brněnský nováček, já jej nevidím. Jedu.
Další kiks. Mizerná hloubka barev. Známý jev, Vaška už jsem za to také jednou huboval. Jak se projevuje? Plátno (alespoň ty použitelné 2/3) je jednotvárně růžové a nic není vidět. Vrhám znejistělý pohled na kontrolní monitor a sláva, tam je ta mnohochapadlová obluda jakž takž vidět. Jedu dál.
Jsem tázán, kdy už skončím. Sál mají totiž přidělený přátelé upírů. Rychle dokončuji a jsem vděčný všem, kdo vydrželi se mnou a dokonce tleskají. Po přednáškách má nastat to pravé hemžení, výměna zkušeností, domlouvání společných akcí, kontaktování nových fanů hentai. Zde nic. Ještě že už je to za mnou. Pomohlo by pivo. V hotelovém baru? Na to zapomeňte!
Poučení
Zkušení fanové, kteří si přivezli vlastní proviant, udělali dobře. Pokud bych se do Bystrce ještě někdy vypravil obdivovat krásy brněnské přehrady, udělal bych to také tak. Lépe by se mi četl jídelníček hotelové restaurace s celými šesti hlavními jídly, i nad zavírací dobou sousední restaurace „U lva“ (21:00) bych se mohl pousmát. A personálu hotelového baru bych připil na zdraví. Z vlastní lahve.
Brno je malé
Neděle dopoledne. Budíme se až po desáté hodině. „Dnes máme výborný den,“ pochvaluje si Jin. Vyklízíme pokoj a jdeme snídat. Nenávidím „kontinentální“ snídaně, zejména obsahují-li tzv. drůbeží salám, ve skutečnosti cosi neurčité barvy a nijaké chuti. Hrome, přece by se našlo lepší použití pro ty krůty a kuřata. Doobjednávám pivo (standardní česká hotelová vydřidušská praktika „máme jen dvanáctku“), abych snídani přežil.
U zastávky tramvaje je sámoška. Nápis NEDĚLNÍ PRODEJ jako kráva. Jako vůl tam jdu. Zavřeno.
Do odjezdu Vindobony hodinka. Jdeme na pěší zónu nabrat proviant. Stravu pro tělo i pro duši. Začínáme v Bontonu. Jak se ukazuje, stejný nápad měla parta hentaistů, se kterou jsme se rozloučili v noci v Santonu. Dodo, Milan, Martin. Chvíli pátráme společně. „Zrovna to CéDéčko nemáme. A vy ho potřebujete k Vánocům, že?“ vemlouvá se ochotný prodavač. „Houby k Vánocům, my ho potřebujeme do vlaku, co za chvíli jede.“
Nakonec jsme to pravé CD nalezli v mrňavém krámku naproti. „V Brně je krásně,“ říká spokojená Jin. Hm, a ta snídaně jí taky chutnala.
Vindobona přijíždí přesně. Má stát dvě minuty, ale výpravčí se rozhodl, že zastávku zvládne rychleji než Cage ve filmu „Gone in 60 seconds“. Vrháme se do nejbližšího vagónu, náhodou je to ten správný. Pohlcují nás pohodlná křesla. Jin zakládá CD do přehrávače, já si chystám čtení a samozřejmě jídlo a pití. Vindobona uhání malebným kaňonem na sever a Brno zůstává kdesi vzadu. „Dnes máme výborný den,“ připomíná Jin. Nelze nesouhlasit.
k ZA 31
k Reportážím
k ZA
na start