Levobočci Země 1/4
Uvnitř byla tma. Rozsvítil čelní reflektor na přilbě. Nažloutlé světlo vzbudilo silnou nelibost místního obyvatelstva. Přihlouplé šestinohé žáby naštvaně kvákaly, zalézajíce do řídkého bahna, sotva odrostlý žralouš se připlížil k vetřelci a pokusil se mu prokousnout botu, vylomil si zub a vztekle zakvílel.
„Dobře ti tak, blbečku,“ řekl mu Monsi. „Tirytří kůže! Na tu nemáš!“ Čvachtal v bahně, vyhýbaje se hlubším jezírkům, kde se mohli skrývat nebezpečnější mutanti. Hradby nasávají vlhkost jako houba, a přitom kolem je poušť... Pobaveně pozoroval, jak se mladé myžule snaží skrýt před světlem. Mají proč. Jejich bílé masíčko chutná každému. Kromě tirytrů. Staré myžule seděly na kraji jezírka, sledovaly okolí vypoulenýma očima a klidně přežvykovaly bledý mech a žabinec.
„Nejsem na lovu,“ pozdravil je Monsi. Ta nejvrásčitější pokývla laločnatou hlavou. Staré myžu-le rozumějí mnoha slovům. Monsi často přemýš-lel, jestli jsou inteligentní. Zvlášť když si některou pekl na ohýnku nebo vařil v hrnci ve své chatce na Haldách... To byly časy! Poslední roky Neklidné Země vůbec nebyly špatné. Dokonce i tehdejší otevřená válka s tirytry byla lepší než současné nespolehlivé příměří, plné podrazů z obou stran... Ostatně myžule, která je opravdu chytrá, se nedá nikdy chytit, vrátil se k původní úvaze.
Rozhlížel se po siňurách. Dnes šel za tirytry s mírovým posláním. Až moc mírovým, kruci. Kde jste, zvědové? Za obzvlášť horkých dní jako ten dnešní se siňury často zdržují uvnitř Hradeb. Však cestou Monsi nezahlédl na obloze ani jedinou. V prostoru Hradeb, té podivuhodné stavby neznámého původu, mají dost místa k létání. Siňury nejsou normální mutanti. Tirytři si je upra-vili podle svých potřeb. Monsi nevěděl, zda byli předkové siňur slepí ve tmě nebo za světla, ale od té doby, kdy si je vzali do práce tirytři, vidí ty potvory ve dne, v noci, i ve tmě Starých Hradeb. A každá má v těle vysílačku. Snad se už s nimi rodí, líhnou nebo jak to vlastně u nich chodí.
Zaslechl zlobné zaryčení. Rozhlédl se, v rukou se mu octla kuše, aniž by o tom uvažoval. Zvuk vycházel zpoza sloupu z narudlých cihel zpevněných dráty. Mohl to být yant, který se tu schoval před sluncem. Yantí samci někdy dostanou horečku, a pak vyhledávají stín. Nemocný yant zaútočí na kohokoli, třeba i na ozbrojeného šedáše, dokonce na tirytra, ačkoli normálně vyhledává snadnější kořist. Yant je vysoký přes dva metry a vážívá tři čtyři metráky. Nebezpečný soupeř, těžký a urputný... Monsi čekal. Kolem bylo husté ticho, i žáby zmlkly. Postupně, pomalu, se běžné zvuky Hradeb obnovovaly, konečně se ozvalo i mlaskavé žvatlání myžulí. Byl-li to yant, teď už nezaútočí. Monsi vydechl a znovu vykročil.
Už slyšel siňuří vysoké pištění, bodající v uších a dráždící obličejové svalstvo ke křečím. Monsi se zašklebil a zamrkal. Soustředil se na komunikaci, křeče pominuly. Jako jeden z mála šedášů dokázal vzdorovat účinkům siňuřího pískotu a do určité míry ho uměl napodobit. Vydal zvukový signál, který vybízel tirytry k setkání. Kdysi se to naučil od tirytra Marea, jehož našel zraněného na poušti. Opravil mu tehdy nohu, aby mohl dojít ke svým. Byla sice válka, ale Monsi nikdy neválčil s raněnými a bezmocnými nepřáteli. Od té doby se několikrát setkali i v době příměří, Monsi na lovu, Mareo na záhadných objížďkách, jež tirytři čas od času v neutrálním pásmu podnikali, a často si povídali. Dalo by se říci, že se spřátelili. Pokud tirytr vůbec něco takového umí.
Takže Monsi zapískal a jeden z poletujících stínů se zastavil ve vzduchu, dvakrát mávl blanitými křídly, obrátil se a zmizel kdesi u stropu. Monsi se usadil na suchém kameni, vyčnívajícím z bahna, zády ke stěně. Byl ve střehu. Za chvilku tady bude delegace.
Na skrytém schodišti zadusaly těžké kroky. Na oblé klenbě vysoko nad Monsiho hlavou se rozzářily světelné pruhy. Mezi zvířecím osazenstvem vypukla panika. Monsi vstal. Ale! Sám šéf! Díky Mareovi Monsi o životě tirytrů leccos věděl a některé dokonce dokázal rozeznat. Itoro byl velitel, vůdce, vládce, který rozhoduje o všem na sever od Starých Hradeb.
„Jaká čest,“ pozdravil Monsi napůl posměšně, jak si navykl jednat s tirytry. „Dostavil se ten nejvyšší!“
„Nejsem nejvyšší,“ namítl Itoro. Neměl rád ty šedášské žertíky. Ze zkušenosti dobře věděl, že šedáši nemluví vždycky vážně, že jejich slova mohou znamenat i pravý opak toho, co skutečně říkají. Musel-li čelit posměškům těch mutantů, procesy v jeho mozku se zpomalovaly a ztrácely na účinnosti a zabudované instinkty, vytvořené předky za dlouhých bojů s lidmi, ho nutily k obraně. „Mluv se mnou vážně a k věci,“ upozornil toho drzého šedáše.
„Budu mluvit vážně,“ řekl Monsi. „Jde o vážnou věc.“
„Má to souvislost s vaší zvýšenou aktivitou na kosmodromu?“ zeptal se tirytr. Monsi se div nekousl do jazyka. S tirytry je to těžké. Působí tak tupě s těmi kovovými tvářemi bez mimiky, tak nechápavě při jejich absolutním nedostatku smyslu pro humor, a pak se najednou v nejnevhodnější chvíli ukáže, jak jsou bystří.
„Má,“ odvětil podle pravdy. „Vrací se kosmická loď.“
„Odkdy šedáši umějí komunikovat s počítači?“ V Itorově jednotvárné intonaci zřetelně zazněl údiv. „Soudili jsme, že tu budovu užíváte jako přístřeší.“
„Něco jsme se naučili,“ zahučel Monsi. „Našli jsme staré návody... Počítače jsou docela zajímavé. Dá se s nimi domluvit.“ Tak, stačí. Nebudu ti vykládat o zoufalém úsilí oživit spící techniku té lidské stavby, o mladém Goxyrovi, který se už teď určitě vyrovná lidem, na jejichž místě před klávesnicemi a ovladači přístrojů sedá... Domysli se, chytrý tirytře.
„Počítače nejsou k jídlu,“ podotkl Itoro.
„Nesnaž se nás pochopit,“ řekl Monsi jemně. „Poslyš, v lodi jsou lidé. A taky spousta přístrojů, počítačů a tak.“
„Odkud víš, co je uvnitř lodi?“
„Z knih.“ Monsi pokrčil širokými rameny. Byl stejně vysoký jako tirytr, ale rozložitější. Přesto by silou na tirytra nestačil. Kdyby však došlo k otev-řenému boji, znal dost zranitelných míst na těle pokrytém pevnou kovokůží. Teď by se mohl Itoro posupně zasmát, pomyslel si Monsi. Jenže on to neumí. Mareo se směje, protože jsem ho to naučil, ale kdopak ví, jestli je mu opravdu do smíchu...
„Ten lidský zvyk, zapisovat všechno do knih,“ vyjádřil se tirytr a znělo to pobouřeně, jak odsekával slova jedno od druhého. „Kdyby neexistovala kvalitnější paměťová média!“
„Žvaníš,“ uťal ho Monsi. „Na knihy mi nesahej. Mám je rád. Poslyš. Jde o tohle. Dostanete loď a zařízení, a za to necháte lidi projít do Neogeie.“
„Já nežvaním,“ ohradil se Itoro. „Dávám ti pouze najevo převahu, hloupý mutante s šedou kůží. Jak to, že lidé žijí? Poslední lodě byly vyslány do kosmu před Druhou Katastrofou. Před třemi sty šedesáti lety. Máš vůbec ponětí, jak dlouho člověk žije?“
„Asi sto let,“ odhadl Monsi nejistě.
„Spíš devadesát. Někdy ani to ne.“
„Hibernace,“ namítl Monsi. Přivřel oči. Umělé světlo zářivek ho unavovalo. „Povídali, že se probudili z hibernace na oběžné dráze Saturnu... Říkám to správně?“
„Saturn, ano.“ Itoro kývl svou masivní hlavou. Tirytří hlavy jsou uzpůsobeny ke kývání a smysl toho gesta je týž jako u šedášů i u lidí. „Ale tři sta let hibernace, to ne. Nesmysl. Horní mez je sto padesát let. Jednorázově.“
„Měli poruchu,“ řekl Monsi.
„Snažím se ti vysvětlit, že by tak dlouho nepřežili!“
„Jenže lidé jsou jako my, tirytře,“ nedal se Monsi. „U nich nikdy nemůžeš všechno spočítat nachlup. Mají odchylky.“
„Ty mi nevěříš,“ konstatoval Itoro.
„Nevěřím.“ Monsi se hlasitě zasmál a jeho smích rozezněl Staré Hradby s jejich ozvěnou jako hudební nástroj.
„Loď si vezmeme,“ prohlásil tirytr. „Lidi necháme projít. Jen žádné podrazy, pojídači zvířat!“
„Žádné,“ souhlasil Monsi a vykročil k východu. Jeho rázné kroky rozstřikovaly bahno na všechny strany.
„Počkej,“ zavolal Itoro. „Co z těch lidí máš? Chceš je snad sníst?“
„Jíst!“ Monsi se otočil, spráskl ruce. „Nejíme své předky, hloupý tirytře!“
„Tohle byl zřejmě vtip,“ usoudil tirytr. „Jinak bych tě musel nazvat vesmírným bastardem!“
„Jak je libo,“ uklonil se Monsi a zmizel za mohutným sloupem, podpírajícím klenbu.
* * *
Na kamenité pláni severně od kosmodromu kdosi proháněl pásové vozidlo, pokoušeje se z něj dostat maximální rychlost. Podle stylu jízdy to byl Boram, Monsiho bratr po matce. Divoch Boram! Ale dobře že je tu. Od Starých Hradeb ke kosmodromu je daleko i pro toho, kdo umí chodit! Monsi se rozběhl, dohonil nemotorné vozidlo a vyskočil nahoru na chránič pásu. Loktem si otevřel dvířka kabiny.
„Co to vyvádíš?“
Boram na něj zamrkal světlýma očima stejno-měrně šedé barvy, v níž zářily jen černé díry zor-niček. „Trénuju! Až povezeme lidi do Neogeie...“
„Kdo ví,“ zamumlal Monsi. „Zajeď do garáže. Zbytečně vybíjíš baterie. Nemám tušení, jak dlouho vydrží nabíječ, nevím, jak dlouho bude pracovat podzemní elektrárna, a ty si tu blbneš!“
„Lidé nám pomůžou,“ mínil Boram optimisticky. „Dojedu do Neogeie a zeptám se.“
„Nemyslím, že by nás tam zrovna vítali.“ Monsi se vmáčkl do kabiny vedle statnějšího bratra, sundal si přilbu a prohrábl si krátké vlasy, podobné černé srsti. „A třeba mluví jinou řečí.“
„Kecáš. Ti z lodi mluvili jako my.“
„Jo. Jenže ti jsou o čtyři století starší. Neogea je daleko, bráško, tam může žít docela jiný lidský kmen. Víš, můžou se lišit jako my od Gumáků...“
„Nojo. Nestraš. Halod má zas nějaké zvěsti. Zase honili naše děcka na Haldách.“
„Ale fuj.“ Monsi nadskočil, jak bratr bez zmírnění rychlosti přejel práh podzemní garáže. „Abychom drželi děti pořád v baráku! Kruci, dávej pozor!“
„Máš se připoutat,“ nevzrušoval se Boram. Práh garáže vyčníval z písčité půdy o dost víc, než bylo původně v plánu. Nebylo divu, po tom všem, co kosmodrom s okolím v posledních desetiletích postihlo. Boram prudce sjel po šikmé rampě, zaparkoval vůz v řadě. Vystoupili. Jejich kroky se v tichu podzemí rozléhaly.
„Ta žena z lodi má nádherný hlas,“ ozval se Boram. „Škoda, že nám nefunguje videospojení. Musí být krásná!“
„Víš jak by se lekla, kdyby tě uviděla?“ Monsi odkopl prázdný kelímek. Asi tu někdo pil kávu. Tedy to, co se pokusili syntetizovat podle návodu na zachovaném přístroji. Monsi měl podezření, že člověk by tenhle nápoj nevzal do úst. Sám dával přednost vodě. Vozili ji v cisterně z pramene za Močálovou oázou. Na Haldách mívali také studnu, ale voda z ní nebyla dobrá. I převařená chutnala po oleji a děti po ní dostávaly průjmy.
„Nejsem hezký?“ Boram se pyšně napřímil. Monsi mu věnoval přátelský úsměv. Boram byl hezký. Náramně hezký šedáš. Co by však řekla lidská žena na jeho víc než dvoumetrovou postavu s mocnými rameny, na hladkou lesklou tmavošedou kůži s tuhou srstí sahající od čela až mezi lopatky, což pochopitelně není vidět na první pohled, jak by asi reagovala na drápy na jeho rukou, pěticentimetrové nože, vražedné zbraně, v klidu ukryté, zatažené jako u kočky...
„Nemrač se,“ vyrušil ho Boram. Plácl bratra po rameni, Monsi se ohnal a srazil ho k zemi, aniž by vynaložil větší námahu. Monsi byl hodně silný i v porovnání s nejlepšími zápasníky.
Tirytrovo označení ty vesmírný bastarde mělo své opodstatnění. Monsi po
svých záhadných předcích zdědil víc než jiní. Díky jeho síle, vytrvalosti,
ba tvrdohlavosti, s níž odmítal zemřít, přežili šedáši z Hald období Stěhování
Hor i období Neklidné Země. To Monsi se nevzdával a s bratrem a několika
nejsilnějšími muži hledal potravu, pátral po zvířatech zalezlých v děrách
a korytech vyschlých potoků, po skrytých ptačích vejcích i larvách hmyzu,
které se v době největšího hladu šedáši naučili upravovat a jíst. Pochytali
pár zdivočelých slepic, které potom chovali ve svých plátěných příbytcích.
Jiné stavby než stany se na věčně rozhoupaném, otřásajícím se povrchu země
neudržely. Byly to krušné měsíce, zlá léta, ale kmen přežil. A pak se jednou na dohled od Hald, kupodivu celých, nezborcených, zázrakem zachráněných před pádem do hladových zemských hlubin, objevila obrovská budova kosmodromu, vyzdvižená mohutným zemětřesením znovu na povrch poté, co strávila celá staletí pod nánosy písku. Šedáši z budov odstranili písek a hlínu, vyčistili zasypané chodby a usídlili se v útulných pokojích. Zpočátku neměli tušení, k čemu stavba sloužila. Až zájem tirytrů jim prozradil, že je důležitá. Vždyť s nimi kvůli ní museli několik let vést válku! Po uzavření příměří Monsi dovolil Itorovi vzít si všechny zbytky kosmických lodí z rozbité přistávací plochy a ze zřícených hangárů, tiché, pomačkané a nepochopitelné.
Teprve po válce Monsi s Boramem objevili knihovnu a s údivem zjistili, že většinu knih dokážou přečíst. Vzdávali upřímný dík matce, jež své dva divoké syny přes jejich trvalou nechuť naučila číst a psát. Lidské písmo! Monsi si živě pamatoval, jak se s bratrem snažili lekcím všemožně vyhnout. K čemu nám to bude, hudrali svorně, jsme lovci, ne písaři, ale matka nepovolila...
Knihy na kosmodromu obsahovaly údaje o historii, o stavbě kosmodromu a jeho funkci, návody k obsluze přístrojů a našly se v nich i základy řeči počítačů. Kterých se okamžitě chopil Goxyr, naštěstí, protože náčelník kmene, nyní po vzoru lidí zvaný šéf, a jeho bratr nad nimi kroutili hlavami a nevěděli, co si s nimi počít. Goxyr byl drobný hubený mladík, bledý skoro jako bývali lidé, sirotek, který by pravděpodobně nepřežil, kdyby se ho Monsi neujal. Ani jako chráněnec náčelníka to v kmeni neměl lehké, ale aspoň se mu nikdo neodvážil doopravdy ublížit. A teď se čirou náhodou objevil jeho skrytý talent.
Chlapec přinesl šéfům svačinu, rozložil placky s myžulím uzeným na stolek a podíval se, co to bliká na obrazovce nad pultem. Boram vstal z křesla, protáhl se a pustil se do jídla. Goxyr na chvíli zaujal jeho místo. „Jak to pracuje?“ zeptal se. Boram po něm hodil návodem, jenž byl podle jeho názoru k ničemu. Goxyr knížku chytil a začetl se. Pak položil ruce na klávesnici a Monsi zvedl obočí. Něco se děje! Chlapec probudil spícího přítele!
Monsi dorazil do velínu a našel tam jen Miluu. „Kde je Goxyr?“
„Spí,“ odsekla. „Musí taky někdy spát, šéfe. A jíst! Ztrácí se před očima.“
„Doufám, žes ho nakrmila,“ řekl Monsi. Vyznělo to trošinku dvojsmyslně. Milua byla o dost starší než Goxyr, ale jejich vztah začínal vypadat nadějně.
„Jasně že jo,“ prskla a symbolicky po něm sekla povytaženými drápky. „Chceš polohu lodi?“
„Jasně že jo.“ Monsi se rozvalil v křesle, jež podle jeho názoru náleželo velkému lidskému šéfovi. Musel být velký a tlustý. „Mluvili jste s nimi?“
„Ne. Vyptávali se na věci, které jsme neznali, tak Goxyr vypnul spojení a počítači nahlásil poruchu... Jo, kapitán se jmenuje Mart. A ta žena je Lenna.“
„Boram bude okouzlen. Nezrušili přistávací manévr?“
„Ne. Počítače udržují spojení. Klidně si povídají.“ Milua ukázala na monitor s proplétajícími se křivkami. Monsi zamžoural na ty jasné barvy. „Goxyr tomu rozumí?“
„Jo, rozumí,“ přitakala Milua. Našpulila tmavé rty, vysunula bradu dopředu.
„Nemusíš se ho zastávat,“ poznamenal Monsi. „Já ho mám rád.“
Milua vytáhla kapesník (tady na kosmodromu se naučili používat i takovéhle lidské zbytečnosti) a dojatě se vysmrkala. „Když on je tak strašně chytrý. A slabý.“
„Vím.“ Pohladil ji po nezvykle dlouhých vlasech, které jasně vypovídaly o lidských genech. „Zůstaneš tu, nebo tě mám dát vystřídat?“
„Zůstanu. Večer přijde Vondar.“
„Dobře. Telefony fungují?“
„Ovšem. Mám tě vzbudit, kdyby něco?“
„Jo.“ Sehnul se ve dveřích, ačkoli vlastně nemusel, měly přesně dva metry na výšku, ale z toho slabého zabrnění, které cítil, když se jeho vlasy dotkly plastu zárubní, mu naskakovala husí kůže.
Ve svém pokojíku, stavěném pro lidi a trochu malém pro něj, se svlékl a postavil se před zrcadlo. Zkoušel se na sebe podívat lidskýma očima. Hm. Tvarově se moc nelišíme. Filmy a obrázky nelžou. Jen těch pár vylepšení co do barvy a pevnosti kůže... A další drobnosti. Ušklíbl se na sebe a vlezl si do sprchy. Voda byla dnes hodně narezlá. Vodovod sice uvedli do provozu, dokonce i čističku opravili, jenže tu projektovali lidé skoro před půl tisíciletím a nepočítali s tak silným znečištěním zdrojů. Ostatně je zázrak, že aspoň jeden z lidmi používaných vodních zdrojů, podzemní jezero, zůstal zachován a dostatečně blízko, aby bylo možno vodovod obnovit.
V domácím oděvu se chystal natáhnout na pohovku. Vtom se ozval bzučák telefonu. „Co je,“ zachrčel do sluchátka.
„Lovci přivedli z pouště člověka. Holku,“ sdělil mu ženský hlas.
„Itulil, ty jsi u hlavní brány?“ ujistil se.
„Jo. Poslala jsem je za tebou.“
„Já lidi nejím,“ poznamenal s tirytřím přízvukem.
Itulil se zachechtala. „Jenže ona je živá. Vyhnali ji prý z Neogeie.“
„Blbost. Tolik kilometrů žádný člověk neujde.“
„Svezl ji tirytr na objížďce.“
„Proč by to dělal?“
„A proč ne?“ uzavřela Itulil. „Jede cisterna od Oázy. Musím končit. Dobře se bav.“ Její smích zaklokotal, bylo to skoro jako by ho pohladila po břiše. Ona by docela chtěla, pomyslel si. A já? Pokrčil rameny. A teď sem přijde člověk. Holka.
Lidskou dívku doprovázel Boram. Jak by ne. Držel ji kolem ramen a jeho tlapa se vedle jejího tenkého krčku s vyděšenou tepnou zdála obrovská. Dívka byla drobná, ve vlasech měla písek a pleť jí zrudla od slunce, přesto však byla krásná.
„Sedni si, holčičko,“ ukázal jí Monsi na pohovku. Zůstala stát a dívala se na něj. S odporem, usoudil. „Nerozumíš mi?“
„Ale jo,“ broukla. „Co se mnou uděláte?“
„A co bys myslela?“ Buďto je hrozně statečná, nebo ji únava zmohla natolik, že je jí všechno jedno... „Sedni si aspoň ty, Borame. Ta místnost je tak mrňavá!“
„To postavili lidi?“ zeptala se dívka. „Vy jste je snědli?“
Boram se rozchechtal. „Kosmodrom byl celá desetiletí pod zemí. Zasypaný pískem a hlínou. Chápeš, škvrně?“
„Nejsem škvrně,“ ohradila se. „Je mi osmnáct!“
„Podle našich počtů jsi tedy dítě,“ poučil ji Monsi. Obrátila se k němu. Zdál se jí od začátku o něco lidštější než ostatní, a teď jí došlo, proč. V jeho očích dokázala rozeznat světlešedé bělmo od nepatrně tmavší duhovky.
„Jsi první živý člověk, kterého vidíme,“ pokra-čoval. „Zatím jsme nedostali chuť ochutnat tě. Tak povídej. Dej se do toho.“ Nalil jí do pohárku vodu. „Máš pít pomalu, řekli ti to u brány?“
„Jo, řekli. To povídal i ten robot. Teda tirytr. Já mu říkala robote...“
„Neurazil se?“ podivil se Monsi.
Zavrtěla hlavou a Boram okouzleně sledoval, co přitom provádějí její vlasy. Monsi se usmál. Ten tirytr musel být Mareo. Jiný by ji za tu nadávku asi zabil.
Dlouhou rukou si přitáhl děvče mezi kolena. Když maličko zvedl bradu, hleděl jí do očí. Byly modré a bílé. „Proč tě lidé vyhnali?“
Pokusila se mu vyškubnout a pochopila, že proti němu nevybojuje ani milimetr. Kruci! Nechci, aby mě někdo držel! Vztekle po něm sekla, její drápy mu roztrhly košili a zaryly se do kůže. Krev měl červenou.
Chytil jí ruku a prohlédl si drápy, které nestačila zatáhnout. „Tak proto tě vyhnali,“ řekl užasle. „Nejsi čistokrevná!“
Vzlykla, docela potichu. „Tebe to nebolí?“
„Taková přátelská pozornost?“ Zasmál se. „No, jestli jsi poškrábala člověka...“
„Jednoho kluka. Byl dotěrnej,“ vysvětlila mu. „Promiň. Já nesnáším, když mě někdo drží.“
„Už nebudu,“ slíbil jí.
Boram byl po celou dobu zticha, ozval se až teď. „Lidé nás nemají moc v lásce. Když tuhle holčičku vyhnali do pouště kvůli jednomu pitomému genu odjinud...“
„Hm,“ zamyslel se Monsi. „Otázka zní, mají lidé vůbec někoho rádi?“
„Jo, to je otázka,“ přitakal bratr. „Takže Henni zůstane u nás?“
„Má snad na vybranou?“ Henni, opakoval si v duchu. Vážně sladké jméno...
* * *
Kapitán Mart si pohladil bradku. Asi mi sluší. Asi jo. Ráno mi to pověděla Lenna, a teď Vilinka... Chudák děvče. Nedokáže se smířit s faktem, že je jí najednou čtyři sta let. No, každý trpíme po té dlouhé hibernaci nějakou neurózou. Dvojnásobné překročení limitu! Zázrak, že jsme přežili! A navíc, aspoň podle záznamů, hrom do těch blbých mašin, co jim už člověk vůbec nerozumí, navíc jsme prolétli deformovanými prostory nikoli lineárně, ale v kruhu. Nebo možná v kouli místo v kruhu? Zkrátka tam figuruje nějaký ten rozměr navíc, ale žádný počítač mi neumí závadu rozumně vysvětlit. První navigátor Etris z toho div nezešediví. Což by naše dámy asi obrečely. Hm. Kdo ví, jak to vypadá tam dole na Zemi.
Ozvalo se zaklepání a do kabiny vpadl Etris. Tvářil se chmurně a zodpovědně. „Je to divný,“ vypálil bez úvodu. „Ztratilo se spojení. My nemůžeme s kosmodromem mluvit, ale počítač se nevzrušuje a klidně si komunikuje dál.“
„Vypadla zvuková frekvence,“ pokrčil rameny Mart. „Vizuální nefungovala od začátku...“
„Spojení se přerušilo, jakmile jsme se začali vyptávat,“ řekl Etris. „Počítač otázky ignoruje. Stará se výhradně o řízení.“
„Všechno je to podezřelé,“ vzdychl kapitán. „Jediný hlásící se kosmodrom. Televizní a rádiové ticho. Na celé Zemi ticho.“
„Co budeme dělat?“
Kapitán pomalu vstal, opatrně, jako by ho bolelo v kříži. „Chceš si pustit necenzurované záběry s komentářem?“
„Počkej,“ vyletěl Etris, „povídal jsi, že je závada...“
„Na vyhodnocovacím zařízení. Není, Etrisi. Nemohl jsem s výsledky seznámit posádku, která je na pokraji duševní choroby.“
„Zkrať to.“ Etris se usadil na Martově lůžku a upřel na kapitána svůj magický pohled. Tedy magický byl, když šlo o ženy. „Zkus to svými slovy.“
„Z profilu jsi hezčí,“ poznamenal Mart. „Tak jo. Známky života nalezeny. Semtam. Známky civilizace totéž. Ty oblasti se obvykle nekryjí.“
„Lidstvo zdivočelo a vypadlo z měst?“
„Kontinenty vypadají jinak. Hory změnily místo a tvar. Přibylo pouští. Něco se potopilo pod hladinu moře, něco se vynořilo...“
Etris se kousal do rtů. Takže konec? Najdeme namísto domova pustinu, zborcená města a lidi pokleslé na úroveň zvěře? Utéct! „Zdrhneme!“ vypravil ze sebe.
„Houby,“ řekl vlídně kapitán. „S touhle lodí? Co by nám ten šmejd provedl příště? Pět set let sladkých snů?“
„Marte,“ hlesl Etris zničeně, „kdo nás na tom kosmodromu přivítá? Duchové?“
„Spíš nikdo. Totiž automaty.“ Mart se prošel po kabině, dva kroky tam, dva zpět, víc místa tu nebylo. „Přistaneme. Rozhlédneme se. Najdeme lidi.“
„Co když vyhynuli? Z téhle vzdálenosti ani nejlepší detektor nerozezná lidskou osadu od... králičích nor!“
„Lidi vydrží víc než králíci. Doufám.“
* * *
Miluju lidi, jásal Boram. Mám vás rád, vy lumpové z Neogeie, že jste vyhnali tuhle nádher-nou holku! Tanečním krokem obešel sklady, vybral si novou baterii do vozu, pár přikrývek, kdyby se zdrželi, a to my se možná zdržíme, cha, kanystr na vodu, reflektory, šípy do kuše a pro jistotu ještě pistoli, to kdybychom narazili na bojovně naladěné tirytry nebo neodbytné Gumá-ky. Tohle bude nejlepší lov mého života! Pískal si melodii, kterou vyhrával Goxyrův domácí mazlíček počítač, velmi podobnou drnkavým písním, jaké šedáši znali od svých ohňů. To jsme ještě nebyli tak civilizovaní... Monsi s Goxyrem se z nás snaží udělat lidi. No uvidíme. Uvidíme, co se bude líbit malé Henni. Bude nejspíš divoká... Aha! Mapu! Označit bratrovi trasu. Hlavní povinností lovce je přežít, nezabloudit, a když už zabloudí, počkat na záchranu.
Nakoukl do Hennina pokojíku. Byla zatraceně málo oblečená! Bezradně studovala zapínání vysokých bot. Zvedla k němu modré, tak úžasně modré oči. „Nezvládám to. Pomůžeš mi?“
Polkl. „Až si zapneš košili. Jinak za sebe neručím.“
„S tebou bych se nechtěla prát,“ zasmála se. „Ty bys mě slupnul po večeři.“
„Kdepak slupnul,“ odporoval. „Šetřil bych si tě. Abys mi dlouho vydržela.“ Zapínal jí boty pomaleji, než bylo nutné, a nedalo mu, aby se aspoň rty nedotkl jejího holého stehna. Vyskočila.
„Tohle ne! To bylo naposled! Nikam s tebou nejedu!“
„Neječ,“ uklidňoval ji. „Vážně tě nesním.“
„Já vím. Ale nechci skončit lov v prvním křoví!“
„Křoví? Kde by se vzalo! Jedeme do močálů na myžule!“
Monsi sotva vzhlédl, když mu bratr hodil na stůl trasu své lovecké výpravy. „Dobrý lov,“ zamumlal. Měl plno starostí. Loď s lidmi přistane za tři dny. Tak to určil Goxyr po poradě s počítačem. A Gumáci se odvažují čím dál tím blíž ke kosmodromu. Kromě toho mlsně brousí kolem Hald, takže poslední členové Monsiho kmene, kteří dosud odmítali bydlet v baráku postaveném lidmi, celí nešťastní přitáhli na kosmodrom. Gumáci jsou hloupí a degenerovaní a s těmi kly se podobají divokým prasatům, ale jsou to kanibalové a jsou-li hladoví, není s nimi řeč.
Ani si nevšiml, kdy se Boram vytratil. No, na ozbrojeného chlapa si netroufnou.
Do pracovny vtrhl Halod. „Potkal jsem venku Fiara! Hned tady, za hradbou! Je čím dál drzejší... Dal mi pro tebe dopis.“ Podal náčelníkovi pečlivě složený umaštěný list. Monsi to nadělení štítivě rozbalil. Fiar! Blázen Fiar, osamělý lovec, jenž považuje své umění za nepřekonatelné a svůj dům, poskládaný z trosek lidských staveb, za nedobytný. Možná pro Gumáky. Pro tirytry naštěstí není zajímavý.
„Zas mě vyzývá,“ oznámil Halodovi. „Blbec. To už je snad podesáté. Jednou jsem ho porazil ve výročních zápasech, a teď mě bude věčně otravovat!“
„Ale tehdy to byly náročné zápasy,“ zasmál se Halod. „Byl jsi moc slavný, a Fiar ti to nezapomene!“
Monsi neodpověděl. Zíral na Fiarovo kostrbaté písmo. To snad ne! To přece není pravda! „Halode,“ promluvil bezbarvě. „Musím tam. Fiar chytil Marea a chce ho rozebrat.“
„Jak to ten cvok dokázal? Chce zase novou válku s tirytry?“
„Je dobrý lovec. Musel Marea lapit do sítě. Ostatně čeká, že tirytři půjdou po nás. Ví, že oni moc chytří nejsou. Že dají na počet pravděpodobnosti... Halode, vyrážím okamžitě. Vem si to tu na povel, stráže povede Itulil, loď má na starosti Goxyr a Milua.“
„Nemůžeš jít sám!“
„Nepůjdu sám. Beru si Halxe a Xara. Někdo musí zápas sledovat a zaznamenat. Ty Fiarovy ženské nemají o boji potuchy.“
Uf, to je den, povzdychl si Halod. Gumáky odkládáme kvůli tirytrovi... Kvůli hrozící válce.
Do toho, divochu z Hald, povzbudil Monsi sám sebe. Hmátl po svých bytelných botách z tirytří kovokůže, stáhl si halenu těžkým opaskem. Zbraň. Sáhl na polici, kde v poklidu odpočívaly. Dýka, kuše, šípy. Pistole, jedna z nejlepších, od Marea.
„Čekají tě v garáži,“ oznamoval mu Halod telefonem.
„Díky,“ zamumlal Monsi a vyrazil.
Fiar měl své sídlo asi sedmdesát kilometrů od kosmodromu, na východ od Močálové oázy. Stavěl svůj nevzhledný dům celá léta, vždyť s tím začal už jako chlapec, ještě před dobou Neklidné Země, těsně po Stěhování Hor. Měl štěstí, že mu ten slepenec ze starých panelů, zbytků struskoplastových cihel, větrem či zemětřesením pokácených stožárů elektrického vedení, zprohýbaných plechových dveří zbořených staveb, zrezavělého pletiva i klubek ostnatého drátu a vraků prastarých bojových vozidel, nespadl ani ho nepohltila trhlina v zemi, jež se v tom období objevovaly co chvíli.
Ohavnost, zhodnotil Monsi vzhled Fiarova hradu, když se k němu přiblížili v mraku písku, rozvířeného maximální rychlostí vozu. Závidím mu jen tu artéskou studni ve dvoře, ačkoli voda z ní není pitná. Ale vodotrysk, který si díky ní udělal, je krásný.
Fiar, světlosrstý Fiar, velký bojovník a lovec, samotář, jenž nepotřebuje společnost a vystačí si sám, jen ženy si čas od času ukradne u sousedních kmenů, a to ještě pouze na chvíli, stál před branou svého sídla, v ruce pušku, a šklebil se. Kůži měl tmavou jako jiní šedáši, oči dokonce tmavší než Monsi, a světlá srst, sahající až k obočí, působila nepřirozeně. Jako by si barvil vlasy, napadlo Monsiho. Lidské ženy to dělávaly, dokonce to od nich na nějakou dobu pochytili i muži... Četl o tom. Civilizace musí být divná. Zdalipak si dnešní lidé z Neogeie najdou čas na obarvení vlasů a podobné nesmysly?
Monsi hbitě seskočil z kabiny pásového vozid-la. Halx a Xar ho následovali pomaleji. „Jsem ta-dy, Fiare,“ promluvil slavnostně. „Vzal jsem s se-bou svědky a rozhodčí. Nejdřív mi ukaž Marea.“
„To si ještě rozmyslím,“ odvětil Fiar pohrdavě.
„Jo, rozmysli si, jestli chceš zápasit nebo prostě dostat přes hubu,“ řekl Monsi ledově.
Fiar se zachechtal, fialové rty odhalily přerůstající špičáky, téměř kly jako u Gumáků. Hrozná mutace, ošklíbl se Monsi.
„No tak pojď, vstup do mého domu, náčelníku! Poskytnu ti tu laskavost. Jistě mi závidíš, vždyť sám ses musel spokojit s mrtvým lidským letištěm!“
Monsi beze slova prošel branou. Halx za ním, Xar zůstal venku, opřel se o rozehřátý bok vozu a dlaň položil na pažbu pistole.
Stoupali po skřípějících schodech, obcházeli zbytečné rohy a shýbali se v nízkých dveřích. Koutkem oka Monsi zaznamenal několik zvědavých stínů. Ženy v pestrých rozevlátých cárech, vykukující z oken, zpoza dveří, schodišť a potrhaných látkových či gumových závěsů. Ještě nemáte Fiara dost, krásky?
Mareo ležel u vodotrysku. Byl celý a při vědomí, jeho skleněně lesklé oranžové oči se hned stočily k Monsimu. „Příteli,“ ozval se kovovým tirytřím hlasem. „Máš se mnou jen starosti!“
„Nejen,“ řekl Monsi. „Co ti provedl ten světlo-srstý?“ Klekl si k nehybnému Mareovi do písku.
„Vypojil ovládání hybnosti končetin. Od krku dolů se nepohnu.“
„Aha.“ Monsi hbitě odklopil již uvolněný ocelový plátek na tirytrově hranaté šíji, hrábl zkušeně dovnitř, okamžitě našel spínač a změnil jeho polohu. „Tak. Můžeš vstát, ale ještě tady zůstaň. Slíbil jsem Fiarovi zápas.“
„Zvítězíš?“ zajímal se Mareo. Posadil se, Fiar vztekle zařval.
„Nedovolil jsem ti opravit ho!“
„Oč ti jde?“ Monsi pokrčil rameny. „Psal jsi mi, že chceš zápas. Pokud to byla lež, tvoje chyba. Já jsem připraven.“
„Potřebuju sluhu! Naučil bych toho plecháče poslouchat.“
„Těžko,“ podotkl Mareo. „Ostatně by tě moji bratři převálcovali.“
„Dřív bych ho já přišel odstřelit,“ mínil Monsi.
Fiar vycenil zuby. „Tak jo. Naštval jsi mě. Teď ti vydrápu oči a urvu koule!“
Mareo nad tou výhrůžkou zakroutil očima. Věděl, že šedáši zápasí nazí, a podle velikosti bot odhadl, že Fiar má drápy i na nohou. Ale Monsi je rychlý a má větší sílu... Usedl vedle Halxe na lavici z rozlomeného panelu. Mladík se po něm ohlédl a nenápadně se odsunul. Přece jen je to tirytr... Fiarovy ženy se objevily v horních oknech, jedna dokonce vylezla až na kraj stříšky z vlnitého plechu a dřepla si tam. Pán vám přichystal ohromnou podívanou, ušklíbl se Monsi. Tak to toho, ať mám ten pitomý souboj z krku!
Fiar zaútočil sevřenou pravou pěstí, ale levou s vysunutými drápy hrábl po soupeřově obličeji. Monsi bleskově ucukl, Fiarovy drápy ho jen zlehka škrábly do brady. Vrazil mu předloktím do zubů, spokojeně zaznamenal zapraštění kosti, odstrčil tu světlou hlavu prudce dozadu a vší silou dupl patou na pravý nárt protivníka. Křuplo to. Tak, pět drápů vyřazeno z boje! Fiara bolest rozpálila doběla, zasypal Monsiho ranami. Monsi cítil, jak mu drápy vnikají do masa, cítil, jak z rány prýští krev. Rychle to skončit! Chňapl po delších vlasech nad Fiarovým čelem, pevně je přidržel třemi prsty a zbylými dvěma sekl drápy do kůže. Takhle obratnou ruku Fiar nemá! Podařilo se. Jedno škubnutí, zčásti soupeře skalpoval. Odhodil ho od sebe, a paži, jejíž drápy zůstávaly zaťaty do jeho zad, mu tím v rameni vyvrátil z kloubu. Fiar ležel na písku, lapal po dechu, neviděl, protože mu oči zalévala krev z čela.
„Oči ti nevydrápu,“ řekl Monsi. „Stačí, jo?“
„Ty hnusnej mutante,“ řval chraplavě Fiar. „Vrátím ti to!“
„Jo. Hezky se uzdrav,“ doporučil mu Monsi. Oblékl se, halena mu na lopatkách okamžitě přilnula ke kůži a prosákla krví.
Mareo vstal. „Nevykrvácíš?“ Halx měl v té chvíli dojem, že zaslechl v tirytřím hlase účast.
„Ale ne,“ mávl rukou Monsi. Velmi opatrně. „Hej, holky!“ zavolal. „Dělejte něco! Váš pán potřebuje ošetření!“
„Ty taky,“ špitla ta odvážná na plechové střeše.
„O mě se nestarej,“ odsekl.
„Dovezete mě ke Starým Hradbám?“ zeptal se Mareo. „Fiar zničil můj vůz. Musím se pak pro něj vrátit a opravit ho.“
„Jasně. Nastup si... A připomeň Itorovi jeho slib.“
„Přistanou za tři dny,“ řekl Mareo a obratně naskočil do kabiny. „Dej si na ně pozor, Monsi. Lidé jsou nevypočitatelní.“
„Jako tirytři?“
„Hm. Máme o nich záznamy v zevních pamětech. A ty jim moc nelichotí. Jsou rasističtí... Víš, co to znamená?“
„No jistě. Já s nimi nechci žít. Předpokládám, že je Neogea přijme, ale s lodí tam nemají kde přistát...“
„Nemají. Je to nová část kontinentu. Vynořila se z oceánu před sto dvaceti šesti lety.“
„To jsem ještě nebyl na světě,“ řekl Monsi. „Xare, přidej! Necourej se tak!“
„Potřeboval bys Borama, šéfe?“ zasmál se řidič.
„Odkdy jsi šéf?“ Mareo kovovou rukou se čtyřmi pružnými prsty jemně poklepal Monsimu na předloktí.
„Co jsme na kosmodromu. Opsali to z videa... Odkdy ty projevuješ přátelství dotekem?“
„Nevím.“ Tirytr zmlkl.
„Narostly ti nějaké nervy,“ usoudil Monsi. „Hele, Hradby. Vyskoč, příteli. Už se těším, jak si lehnu.“
„Uzdrav se,“ popřál mu tirytr a ladným skokem se snesl do písku.
„Jak to, že je tak jinej,“ divil se Xar.
„Šedáši jsou taky různí,“ řekl Monsi. „Šlápni na to.“ Bolest mu šlehala z lopatky do ramene a dolů do zad, cítil se prachbídně. Ani nebránil Halxovi chopit se vysílačky, zveřejnit šéfův stav a přivolat první pomoc ke vchodu. Bránu kosmodromu už viděl v červené mlze. Ještěže na něj čekala právě Itulil, která si vzala na pomoc svou matku. Dovlekly ho s Halxovou pomocí na ošetřovnu. Nechal se svléknout a obvázat, poslouchal, jak nad ním ženské hořekují, poslušně vypil jakousi odpornou tekutinu, zaručeně lidský recept, br, načež se trochu vzpamatoval a začal se shánět po poslední poloze lodi.
„Všechno je pod kontrolou,“ sdělila mu Itulil a přikryla ho lehkou dekou. „Goxyr si ustlal v řídícím středisku. Nic mu neuteče. Jen klidně spi.“
„Zítra budu v pořádku,“ zamumlal.
„Jo, u tebe je všecko možný,“ souhlasila s povzdechem. Buď rád, že nevíš, co provedl tvůj bratříček, pomyslela si. Já ti to nepovím, to bys určitě nezůstal v posteli...
* * *
Kapitán Mart vyšel ze sprchy, utíral si záda a pátral po čistém prádle. Mělo být v té modré zásuvce, ne? Zas nějaká porucha? Už abychom byli dole, nebo se nám tahle kraksna vzbouří dočista.
Etris vletěl dovnitř bez klepání. Za ním vešla Lenna. Změřila si kapitána uznalým pohledem. Mart lehce zčervenal. „Co je, děcka? Na sex ve třech já nejsem!“
„Nejde o sex,“ uklidnil ho Etris. „Výjimečně ne...“
„Tak já se obleču,“ prohlásil Mart. Právě objevil prádlo v zelené zásuvce.
„Napadlo mě, totiž Lennu napadlo, že nám zbyl jeden přistávací člun. Tedy máme dva, ale ten větší má poruchu na řízení.“
„Porucha,“ zavrčel Mart, dopínaje si zip. „Nejčastější výraz na téhle lodi... A co?“
„Pár dobrovolníků přistane na vhodném místě. Ne moc daleko od kosmodromu. Poohlédnou se kolem dokola. Podají zprávu... Dřív než přistane loď, člun má lepší manévrovací schopnost...“
„Já vím,“ řekl trpělivě kapitán. „Kdo se ti přihlásil?“
Etris si v duchu zamnul ruce. Kapitán v podstatě souhlasí. „Já,“ začal. „Rik, Angelika. Chtěla Vili, ale tu bych nebral. Je moc citlivá...“
„Vilinku nechte tady,“ kývl kapitán. „Jednoho doktora by to chtělo... Co Steš?“
„Půjde,“ mínil Etris. „Nudí se. Tak jdeme do centra? Svoláme to!“
* * *
Angelika se tiskla střídavě k Rikovi a Etrisovi, jak se dívala tu z levého, tu z pravého okna dolů. Nic. Pustina. Poušť. Písek, nebo suchá hlína, sem tam kamení, skalka. Trs suchých křovin, vysoká ostrá tráva na kraji hluboké brázdy v zemi. Kaktusy, nejspíš docela nový druh. Mutanti, fuj. Kdo tady mohl přežít? Všechny zdejší rostliny mají pěkně nepříjemné trny. Varují předem.
Od přistání, kdy jednoduchou přestavbou změnili člun v terénní vozidlo, neobjevili ani stopu civilizace. Mířili na severozápad, k místu, kde detektory ještě za letu signalizovaly větší nahromadění kovů, ale museli oklikami objíždět trhliny v zemi.
„Tahle strž je nekonečná,“ brumlal Etris.
Doktor se zasmál. „Netrpělivost. Prohlížej si krajinu. Je opravdová!“
„Nechceš si ji ošahat?“ štěkl Etris.
„Rád. Když mi zastavíš. Líbí se mi támhleten kaktus.“ Steš byl kliďas a měl uklidňující vliv i na své okolí.
„Vážně je zajímavý,“ usoudila Angelika a vyskočila do písku. Zvláštní pocit, tohle skřípání a vrzání při každém kroku. Písek je lepší než plastové koberce v lodi, tlumící zvuk.
Shlukli se kolem vysokého kaktusu a obdivovali jeho bujnou barvu, rozložité, tuhé ploché listy, jeho zjevnou životaschopnost. Etris se loudal ke skupince u rostliny, a vtom koutkem oka zahlédl pohyb.
„Tam!“ křikl. „Za tím kamenem!“
Jako by jeho výkřik byl smluveným znamením. Za každou terénní nerovností se vztyčila mohutná tmavá postava. Angelika zaječela. Příšery s černošedou kůží, vyceněnými zuby podobnými klům, s naježenou srstí na hlavách s nízkými čely se pomalu, beze spěchu vydaly ke čtyřem lidem.
Rik vytáhl pistoli, on jediný si ji nezapomněl. Vystřelil. Jedna z oblud se skácela, další však bleskově vytáhla kuši, zasvištěl šíp. Rik klesl do písku, bez hlesu, se šípem v hrdle. Znehybněl. Divoši byli téměř nazí, ale ozbrojení. Angelika spatřila, jak na jejich prstech vyskakují obrovské, dravčí drápy. Neměla už sílu ječet. Zmlkla. Omdlela.
Divoši zajatce svázali a táhli je, živé i mrtvého, na provazech za sebou. Steš poslouchal, jak Etris sténá bolestí z odírané kůže. Sám radši mlčel. Koneckonců je to má vina, říkal si. Berou i mrtvého, hm. Kanibalové. Sežerou nás. Jen doufám, že mě nebudou udit zaživa.
Ucítil pach spálené gumy a uviděl obrovskou hromadu pneumatik, z větší části už rozpadlých. Hradba z gumových zbytků tvořila jakýsi ochranný val kolem osady. Lovci zatáhli svou kořist dovnitř a vesele se zdravili s ostatními. Nejhorší na tom bylo, že jim rozuměl. Vyměnil si pohled s Etrisem. Jo, chlapče. Tohle je geoling. Huhňavě zpotvořený, ale je to on, naše řeč. Takhle lidstvo dopadlo? Tak příšerné mutace za pouhých čtyři sta let? Blbost. Nesmysl! Kruci, už se nikdy nedozvím, jak to tady všechno proběhlo. Nedozvím, protože ze mě bude guláš! Rozhlédl se, jak mu ztuhlá, bolavá šíje dovolila. Kotel nad ohništěm. Známka civilizace. Jo, guláš, už je to jisté. Jen aby měli ostré nože! Nesnáším tupé nástroje...
Angelika zamžourala očima plnýma písku, a dřív než si stačila uvědomit bolest v podřeném těle, uviděla, co provádějí s Rikem. Nadechla se, ale měla tak vyschlé hrdlo, že se jí z něj namísto křiku vydral jen sípavý, kašlavý zvuk.
Jo, holka, myslel si Steš. Z nás tří zbylých vypadáš nejchutněji ty. Ne že by nějak zvlášť záleželo na pořadí. Žádná záchrana se nekoná.
Snesl se soumrak. Steš a Etris chtě nechtě pozorovali hrůznou hostinu. Divoši křepčili kolem ohňů a cpali si břicha. Angelika už nepozorovala nic. Po kouscích mizela v žaludcích kanibalů. Přesně jak Steš odhadl, přišla na řadu první.
A pak se ozvala střelba. Takže civilizace nezanikla, pomyslel si Etris. Cizí útočníci sice zabijí i nás, ale nevadí, stačí mi vidět chcípat ty šedé lidožroutské zrůdy! A jestli ti druzí taky žerou lidi, no, tak už o tom nebudu vědět. Zavřel oči a čekal na smrt.
Střelba utichla, byl naživu. U hlavy se mu ozvaly kroky, kdosi mu přeřízl pouta. Kovový hlas pronesl: „Jsi v pořádku? Můžeš jít?“
„To je zlej sen,“ promluvil někde blízko Steš. „Etrisi, žiješ?“
„Jo-o.“ Etris rozevřel oteklá víčka, rozhýbal si zdřevěnělé prsty a vytřel si z očí písek. Nad sebou spatřil robota jako ze starého hororu. Válcovitá hlava s oranžově lesklýma očima, napodobenina úst s malým reproduktorem, silný hranatý krk, trup vytvořený podle lidského vzoru, ruce s prsty, nohy s koleny... Etris se pokusil vstát. Kovová ruka ho podepřela.
„Zachránili jsme vás,“ řekl robot. „My, tirytři. Pamatujte si, jak nás máte oslovovat! Teď půjdeme.“
„Co... Co s námi chcete provést?“ vykoktal Etris.
„Nejdřív vás opravíme... ošetříme,“ upřesnil tirytr. „Až se uzdravíte, něco pro nás uděláte.“
Další tirytr, k nerozeznání podobný prvnímu, pomohl na nohy Stešovi. „Vzali jsme si váš vůz,“ oznámil. „Je v něm hodně užitečných věcí. Vy je nepotřebujete nutně. Jíte maso zvířat...“
Z bláta do louže, vzdychl si Steš. Etris si myslel totéž. Když je jejich podezřelí zachránci naložili do svého pásového vozidla, oba muži si uvědomili, že je vezou právě tím směrem, kde přístroje zaznamenaly větší množství kovů.
* * *
Henni napjala kuši, zadržela dech. Šíp zasvištěl a zabodl se do hrdla velké tlusté myžule. Dívka vítězně vykřikla.
„Sss,“ udělal Boram. Vyskočil z úkrytu a čvachtal kalnou vodou, rozhrnoval trsy bahenních rostlin, spěchal k místu, kde se mohutné tělo myžule svíjelo v poslední křeči. Vykulené oči se na něj upřely s výčitkou. Vytáhl nůž a ukončil trápení postřeleného zvířete. (Zvířete? Občas si tím nebyl jist. Občas se cítil jako Gumák, který klidně sežere souseda.) Hodil kořist do vaku, upevněného na rameni. Vtom se mu u nohy vynořila z černé vody tlama s řídkými zuby. Druhá myžule, ještě větší.
„T-ty-ty-ty,“ zacvakala tlama. Oči myžule zrudly jako před pláčem, znovu se ozval obviňující zvuk. Boram se sehnul a bleskově tvorovi prořízl krk. Tak. A bude ticho. Přidal úlovek k ostatním, vykročil zpátky k Henni, která už neklidně přešlapovala na kousku suché země s rudě kvetoucím bezíkem.
„Znělo to jako...“ začala.
„Já vím. Vždycky, když jsou dvě, ta druhá přijde a nechá se zaříznout.“
„Blbý,“ hlesla Henni. „Nepůjdem radši na hloupější zvířata?“
„Jo. Dvě myžule na jeden den je ažaž,“ souhlasil vřele. „Kdyby aspoň nemluvily!“
„Jsou to zvířata,“ zdůraznila a jemně mu stiskla rameno. Zjistila, že za tu chviličku dokonale propotil tlustou halenu.
„Totéž tvrdí lidé o nás,“ pravil bezbarvě. Otřepal se. „Jdeme. Ukážu ti, jak se chytá žralouš.“
Blížilo se poledne, když vlekli těžké vaky k vozu. Boram byl spokojen. Spousta masa, to je důležité. Žádné vyčítavé pohledy myžulí si lovec nepřipouští! Nedá se nic dělat, syntetizátory jídla na kosmodromu jsou tak leda na ozdobu... Ostatně i pruhovaný vepř se umí smutně kouknout.
Přibrali ještě náruč jedlého rákosí a vyrazili na zpáteční cestu. Henni si pobrukovala jakousi lidskou písničku, opírala se řidiči o rameno, a vůbec se nerozčilovala, že by jel moc rychle. Vida, jí to nevadí, nafoukl se Boram. Hlava s krásnými, lehce narezlými vlasy mu příjemně tížila paži, přál si, aby tahle cesta trvala dlouho, strašně dlouho...
Zajel si jen docela maličko, sotva deset kilometrů. Dostali se do oblasti zlomů a puklin. Boram se vzpamatoval a prudce zabočil, aby se vyhnul Velké Strži, a koutkem oka zahlédl kouř. Otočil hlavu, Henni se probrala z dřímoty.
Začichala. „Co tu smrdí?“
„Guma,“ odvětil chmurně. „Jsme blízko osady Gumáků. Jenže tohle není jejich normální oheň!“
„Hoří jim vesnice?“
„Možná. Podíváme se tam. Vem si pistoli. Umíš s ní zacházet?“
„Líp než s kuší.“
„Šikovná.“ Objížděl balvany, vyhýbal se trhlinám a za jízdy vykládal Henni, co jsou Gumáci zač. Dívka kývala. Stravovací zvyky Gumáků jí nijak zvlášť neotřásly. Slyšela v Neogei o podobných případech i mezi lidmi, u zdivočelých tlup, které se nechtěly podřídit kázni a autoritě Rady Neogeie a žily ve stepi a v lesích daleko na severovýchodě.
„Kde berou tolik gumy? Oni jí i topí?“
„No, zčásti. To víš, dřeva tu moc není, jen takové roští a suchá tráva... Pořádají výpravy po okolí. Vlezou i do velkých strží a puklin a všude sbírají zbytky pneumatik. Při každém zemětřesení to vynese na povrch nějakou skládku. Lidi museli těch šmejdů vyrobit miliardy.“
„U nás...“ Henni se zarazila a opravila se. „V Neogei, tam nic takového není.“
„Nojo. Tam by se Gumákům nelíbilo. Stavějí si z pneumatik chajdy, kolem osady z nich mají opevnění...“
Osadu už měli na dohled. V hustém dýmu, stoupajícím k obloze, co chvíli zableskly plameny.
„Hoří celá dědina,“ vyhrkla Henni a chytila Borama za loket, „copak oni nehasí? Nemají vodu?“
„Mají studnu, pokud vím, i když ne pitnou.“ Boram zastavil a vystoupil. „Zůstaň tady!“
„To tak. Bojím se!“ Rozběhla se za ním ke sloupu kouře.
Na tomto konci vesnice už požár pohasínal, na opačné straně se ještě vzpínaly k nebi plameny a ozývaly se praskavé a pukavé zvuky a tichý hukot. Boram opatrně došlápl do žhavého popela. Henni svírala jeho paži.
Zasmál se. „Drápky, děvenko! Provrtáš mi kůži!“
Zahanbeně drápy zatáhla, ale nepustila se. Měli před sebou šerednou podívanou. Doutnající zbytky chatrčí, zkroucená, ohořelá těla. Pach nutící ke zvracení.
„Ts.“ Boram botou obrátil mrtvolu. „Byli mrtví, ještě než začalo hořet. Někdo je zabil.“
Henni se ani neptala, jak to poznal. Upoutaly ji obrovské kotle. „V těch kotlích si vařili?“
„Jo. A hele!“ Boram se sehnul, pomocí drápů převrátil kotel a prohlížel si kostru, jež byla pod ním ukryta. Tuhle kostřičku čistě obrali ještě před požárem... Je křehká. Lidská. Ženská, odhadl.
„To byla holka. Jako já. Sežrali ji, viď?“ promluvila Henni sevřeně. „Támhle je druhá kostra. Taky lidská...“
„Máš pravdu,“ kývl. „Ale kde se tu vzali lidé?“
Henni se rozkašlala. „Musím... pryč!“ Křečovitě si přitiskla dlaně na ústa a vyběhla z dohořívající osady.
Vlastně jsme už viděli všechno, usoudil Boram a loudal se za dívkou.
„Podívej,“ přivítala ho. „Stopy pásáků.“
Sotva pár metrů od jejich vozidla byly v písku zřetelně znát otisky pásů. Henni je objevila i s těma červenýma, slzícíma očima. Klekl si na zem a ohmatával prohlubně v písčité půdě. To nebyly naše vozy. Tyhle pásy byly širší. Tudy projeli tirytři. A tady zastavili. A tady... Tady někdo šel.
„To je ale velká noha,“ užasla Henni.
„To byl tirytr,“ poučil ji. „Ale tohle...“
„Dva lidé. Mají nohy o hodně menší než ty.“ Henni se zasmála. Boram sebou škubl. Zvuk smíchu zazněl v tom chmurném kouřovém přítmí tak nečekaně a podivně! „Měli bychom se vydat po stopách,“ navrhla. Má pravdu, pomyslel si Boram. Měli bychom, protože tohle je moc divné. I když se vydáváme do nebezpečí. Dokázal bych ujet tirytrům v jejich vozech? Zamnul si prsty, až mu drápy zapraskaly. Cítil, jak se mu ježí srst mezi lopatkami. Fuj. Nechci před ní vypadat jako zbabělec. Oni se mohou vrátit a stopy smazat, umějí to dobře. Zítra se už třeba nic nedozvíme.
„Pojedeme,“ rozhodl.
Stopy končily u tajné brány, místa, kde se Staré Hradby mírně stáčely jižním směrem. Monsi tvrdil, že se tady na povel dálkového ovladače odsune kus stěny, která ve skutečnosti není z kamene, je pouze zamaskovaná jako kámen, a vozy tirytrů v plné rychlosti projedou dovnitř. A potom další, podobně zařízenou branou na tirytří území.
„Oni vjeli přímo do zdi!“ rozčilovala se Henni. „Co to vůbec je, taková obrovská hradba?“
„Říká se tomu Staré Hradby.“ Boram nepřestal ostražitě sledovat okolí. Nikde však neviděl nic živého. „Je to hranice. Za Hradbami se rozkládá území tirytrů. Já tam nikdy nebyl, ale Monsi jednou vyšplhal nahoru na Hradby a díval se na jejich stranu. Prý tam je všechno betonové, zem i stavby, všude samá šedá krychle, a taky dráty a železné tyčky. Nikde ani travička. Mrtvá země.“
Henni se otřásla. „Asi pro ty unesené nemůžeme nic udělat, viď?“
„Vrátíme se,“ kývl Boram. „Monsi se bude zlobit, že jsme je stopovali.“
Henni se najednou postavila na špičky, přitáhla si jeho hlavu k sobě dolů a políbila ho. Pak rychle nastoupila do kabiny vozu. Vůbec nevěděl, co si o tom má myslet.
* * *
Monsi se probral z těžkého snu plného krve. V pokoji někdo byl, ale on ho nemohl vidět, protože ležel na břiše. S námahou zvedl hlavu a opřel se o lokty.
„Ty vypadáš,“ promluvil nad ním Boram.
„Měl bys vidět Fiara,“ zabručel Monsi. „Kolik je hodin?“
„Půlnoc. Vrátili jsme se z lovu pozdě.“
„Vrátili?“ Monsi zpozorněl.
„Vzal jsem Henni s sebou,“ odvětil Boram.
„Pitomče,“ řekl starší bratr. Opatrně se vztyčil do kleku, opatrně se posadil. „Uf,“ vydechl se zaťatými zuby.
„Někdo podpálil Gumovou osadu a povraždil obyvatele. Ne, naopak. Nejdřív povraždil...“
„Chápu,“ přerušil ho Monsi. „Kdo?“
„Byli tam tirytři. V několika vozech. Stopy vedly k tajné bráně. Viděli jsme šlápoty dvou lidí... Vzali je s sebou.“
„Lidí?“ Monsi zakroutil hlavou a zašklebil se. V lopatce mu pulzovala žhavá bolest. „Kruci, to je zmatek...“
„Jo. Podrž se. Pod kotli jsme našli dvě čistě ohlodané kostry. Lidské. Chlapa a ženy, nejspíš.“
„Vyhoštěnci z Neogeie?“ navrhl Monsi.
„Nevím,“ zaváhal Boram. „Ty kostry se zdály docela lidské... Že by obyvatelé Neogeie úplně zpitoměli a vyhazovali své lidi kvůli prkotinám hromadně?“
„Nepravděpodobné,“ souhlasil Monsi. „Podej mi košili, prosím tě.“
„Co máš v plánu?“ Boram bratrovi pomohl s oblékáním. Rány na Monsiho zádech se kvapem zatahovaly a hojily, ale pořád bylo znát, jak byly hluboké a zlé.
„Vyzpovídat Goxyra. Ohledně lodi.“ Monsi rozrazil dveře a rozběhl se chodbou. Telefony ignoroval, jako by na jejich existenci dočista zapomněl. Boram mu stěží stačil.
„Goxyre!“ vybafl Monsi mezi dveřmi. Drobný, bledý mladíček zvedl hlavu, vykulil tmavé, téměř černé oči. „Šéfe! Vždyť jsi zraněn!“
„Co je s lodí?“
„Nic nového. Přibližovací manévry probíhají podle plánu.“
„Říkáš to nějak nejistě,“ všiml si Boram.
„No...“ hlesl Goxyr.
Tak přece něco! Boram div nezastříhal ušima.
„Povídej,“ vyzval Monsi zaraženého mladíka. Usadil se do křesla a velmi opatrně se opřel.
Goxyr hlasitě nadechl. „Ráno jsem tady nebyl. U pultu seděla Milua. Není si jistá, ale chvíli si myslela, že jejich počítač vydal povel k přistání. Naše přístroje to zaznamenaly, jenže loď zůstala na svém místě, její pozice na monitorech se nezměnila... Když jsem dorazil, bylo všechno v pořádku.“
„Přistání... Mohli vyslat člun,“ napadlo Borama.
„To velké lodi mívaly. Přistávací čluny.“ Monsi se zamyslel. „U osady Gumáků nezůstal. Těžko bys ho přehlédl. Tirytři ho ukradli. No jistě, Mareo říkal, že propočítali jejich přistání. Určitě zaregistrovali i člun.“ Zavřel oči, huňaté obočí se mu lehce pohybovalo. „Goxyre,“ řekl. „Spoj mě s lodí. Chci mluvit s kapitánem.“
* * *
„Spojení se Zemí!“ ječela Harja do komunikátoru, až ho Mart znechuceně odložil. „Nojo,“ broukl. „Tak si snad obleču kalhoty, ne?“ Oblékl si je a klusal do spojovacího střediska.
Harja vyťukala kód kosmodromu. „Tady Astreo,“ ohlásila se rozechvěle. „Kapitán je zde.“
„Díky,“ řekl hluboký mužský hlas. „Kapitáne?“
„Kapitán Mart... S kým mluvím?“
„Momentální velitel kosmodromu,“ představil se hlas. „Poslyšte. Máte spojení se člunem?“
„Jakým... člunem?“ vykoktal kapitán.
„Ts,“ ozvalo se pohrdavě. „Tady je složitá situace. Nechtěli jsme vás předem děsit, proto jsme přerušili spojení. Doufal jsem, že vás dokážeme bez potíží dopravit k lidem...“
„Dopravit k lidem,“ opakoval Mart nechápavě. „Co to má znamenat?“
„To znamená, že nemáte podnikat ztřeštěnosti! Z vašich lidí, z těch čtyř ze člunu, jsou dva po smrti a dva nezvěstní.“
„Co se jim stalo?“ Kapitán si uvědomil, že se vlastně přiznává, ale bylo mu to už jedno. Jeho protějšek na Zemi přiznání nijak nekomentoval. On prostě věděl své.
„Je to otřesné. Nechme to na pozdější dobu. Přistaňte podle plánu a důvěřujte nám. Stejně vám nic jiného nezbývá.“
„Mluvil jsi o lidech,“ vyhrkl Mart. „O cestě k lidem... Na kosmodromu tedy nejsou lidé?“
„Ne,“ odvětil velitel kosmodromu.
„A kdo jsi ty?“ Kapitán Mart téměř křičel, a Harja bezradně krčila rameny. Konec. Ten druhý vypnul spojení.
Pokračování příště
k ZA 31
k Povídkám
k ZA
na start