Magister Aeneas ve službách krále
Vážený pane!
Využívám laskavého svolení vašeho syna setníka Subaje, velitele jízdy branné moci královského města Libušina Brodu, a připojuji můj dopis k onomu, který vám zasílá on.
Jménem městské rady města Libušina Brodu si dovoluji navrhnout vám obchodní spolupráci. Prosím vaši knížecí jasnost o svolení vysílat na území pod vaší nejosvícenější správou naše obchodní karavany, nakupovat tamtéž zboží a rovněž tam prodávati zboží naše, z království českého dovezené.
Pokud vaše knížecí jasnost souhlas vydati ráčí a ochranu našim obchodním karavanám poskytnouti se uvolí (a to v rozsahu, jaký je běžně poskytován obchodníkům na území Zlaté Hordy), budeme ochotně poukazovati částku dle zvyklostí ve vaší říši (ať již jako díl ze zisku či fixní obnos) na konto, které nám ráčíte určiti.
Pokud, jak lze u vojevůdce vašeho kalibru očekávat, nepovažujete tuto záležitost za hodnou vaší nejjasnější pozornosti, prosím předejte ji k vyřízení nějakému služebníku vašemu či jiné k tomu vhodné osobě dle vašeho moudrého uvážení. Příslušná částka bude i v takovém případě poukazována na výše zmíněné vámi určené konto.
Nechť se rozmnoží vaše stáda a zaplní Velkou step.
S veškerou úctou
Rytíř Jonatan z Bukové, velitel branné moci města Libušina Brodu a královský rychtář tamtéž.
Tento dopis je vyhotoven ve třech rovnocenných jazykových mutacích, a to latinsky, řecky a arabsky.
Za správnost: bakalář Lumír řečený Litera, vrchní písař libušinobrodský
Dáno roku 150. od založení města Libušina Brodu, či též v 10. roce vlády našeho pána Přemysla Ludvíka II., krále českého a polského, či též roku 1370 křesťanského kalendáře, či též 748. roku hidžry neboli roku 2123 od založení města Říma.
„Magistře Eniáši, přisedni k nám imperiálům!“
„Vykašli se na ty císařské patolízaly, sousede, a usedni zde, na straně královské!“
Prohlížím si společnost a hledám místo pokud možno neutrální. Corregidor se posouvá a vytváří mi místo u stolu imperio-skeptiků. Sedám a očima lákám šenkýřku. Sám si džbánek od šenku nepodám - bojovníci odložili šavle, písaři svá brka a tudíž i já svoje mimořádné schopnosti. Prozatím poslouchám nasucho. Páni patricijové probírají politiku.
„A což italský model? Ve Florencii žije kníže ve městě, sdílí městské zájmy i nebezpečenství, na obchodním i politickém podnikání měšťanů je svr-chovaně zainteresován, jsa sám prvním z nich...“
„A jak bys takového Medicejského nebo Gonzagu chtěl dotáhnout sem?“
„Není třeba, aby to byl Vlach. Vyberme sami sobě vhodného pána, kterého učiníme jedním z nás. Mladšího syna některého domácího rodu předního – Vítkovce či Ronovce.“
„Kdepak, žádný český pán, byť byl sebechudší a od otcovského stolu zapuzený, z otcovských statků vyděděný, se dobrovolně nestane měšťanem. Jeho čest, hrdost, etcetera, jak se všechny ty panské ctnosti nazývají, mu to nedovolí.“
„Pravdu díš – od rytířů nelze očekávat racionální chování.“
„Žádný zdejší velmož přece nemá dost peněz, aby si koupil naše město.“
„To jistě ne – ty prachy bychom museli poskytnout my. Na dluh. Ale tím dlužním úpisem raději na veřejnosti nemávat.“
„Ale Přemysl Ludvík dobrovolně neprodá!“
„Dobrovolně jistě ne.“
„Jak můžete chtíti nějakému mladíkovi holobradému do područí sami se vydati a ještě mu za to platit? Zdali není moudřejší státi pod ochranou mocné říše? A na trh obrovský od Anglického kanálu po Baltské moře, od Severního po Středozemní moře se rozprostírající, svůj tovar dodávati?“
„Naše konverze nám toliko nevýhody přinese, a žádné výhody. Budeme měřit říšským loktem, o tři pídě delším, a neprodáme sukno v Hradci. Neboť o měďák dražší bude za loket, než zboží teutoburské. Nic proti říšským měrám – ale ponechejme na naší úvaze, kdy je použijeme, a kdy ne. A co se týče ochrany císařské... Bude nám poskytována pouze do té doby, dokud na nás někdo nezaútočí. Pasovští, Uhři, kdokoli... A pak se dozvíme, že tuze daleko ležíme a že naléhavější starosti císaře trápí... Vzpomeňte krále Vladislava blahé paměti – nikdo neměl více důvodů býti jemu zavázán, nežli právě císař. A přece když král starý sám pomoc potřeboval a o ni žádal, byl Barbarossa prvním, kdo jej opustil, ba sám proti Vladislavu se postavil a z jeho slabosti jidášský svůj zisk měl.“
„Ta mastná cla v Bacharachu budeme stejně platit, říšské město nebo královské nebo panské – platí je tam všichni. Proto posilme setninu Kerulen, ano postavme druhou setninu jízdní, dbejme, ať každý měšťan svoji zbroj má pohotově a v boji se cvičí...“
Konečně je tu šenkýřka se džbánkem. Hned se ty kecy lépe poslouchají. A možná i sám nějaké to moudro přidám...
Nechci podporovat pověstné pražské vydřiduchy ani jediným stříbrňákem zbytečně utraceným. Do hlavního města vstoupíme až zítra ráno. Na nocleh se stavíme v některé vesnici cestou. Třeba v Počernicích. Po vyptávání nacházíme chalupu, kde nás ubytují. Večeře? Mám chuť na slepičí polévku. Slepice není? Seženu. Za chvíli jsem zpátky se slepicí.
„To ji mám teď škubat?“ šklebí se mladá selka.
Dobrá, sám ji zbavím peří. Vrhám drůbež do krbu a soustřeďuji na ni plameny.
„Co ten smrad?“ ozývá se opět selka.
„Pojďme s tím ven. Panno Florindo, smím prosit o tvoji pomoc...“ předávám jí doutnajícího ptáka. Odcházíme na dvorek. Já, za mnou letí dvě žhavá polínka, pak slepice a poslední kráčí Florinda. Venku dokončujeme dílo. Holého ptáka podávám selce.
„Taková špinavá?“ Teď jí vadí zuhelnatělé zbytky opeření.
„Buď tak laskavá a umyj ji.“ S vypětím sil zachovávám zdvořilý tón. Konec konců jsem si ptáka mohl orožnit sám, ale nakonec selku stejně budeme potřebovat – nádobí, příbory, pečivo... Nepomohlo by, kdybych ji za její neochotu na místě zabil.
Stoupám po žebříku na půdu. Florinda levituje, snad si na žebřík v sukni netroufá. Zdá se, že je to pro ni hračka. Výborně, adeptko! Naše město uži-je každého schopného mága. Selka nám ukazuje přidělený podkrovní pokojík a rozestýlá slámu. Jedna hromada pro mne, jedna pro Florindu.
„Jakže, magistře, což budeme v noci jednu místnost sdílet? Považ, co poctivost moje...“
„Nemám v úmyslu usilovat o tvoji poctivost, panno Florindo. Mým úkolem je tě chránit, nikoli ohrožovat. Myslím že moje lože od tvého jest dostatečně vzdáleno.“
„Ano, avšak budeš na mne hleděti...“
Tak panenka má obavu z mých pohledů? Bylo by předlouhé vysvětlování, kdybych schopnosti mého šestého smyslu jí vyjevit měl v plném rozsahu. Neb kdybych po tom toužil, v celé chalupě – ba v celé vesnici – nebylo by ničeho, co bych neviděl. Zdi, oděv – pro zrak belema žádná překážka. Avšak ukázka bude rychlejší.
„Pohleď!“ Ukazuji rukou vzhůru. Nechávám zmizet část střechy. Chvíli beze slova hledíme na hvězdy. Pak obnovuji původní vzhled střechy. Dozajista zajímavé, leč málo působivé. Nechávám zmizet oděv naší hostitelky. Jen na kratičký okamžik. Zato selka ječí dlouho. Dlouho a vydatně. A kvapně nás opouští. To má za ty kecy kolem slepice.
„Chtěl jsem demonstrovat, panno Florindo, moji schopnost vidět. Popatřit na cokoli, co stojí za pozornost. Lhostejno, zda ve stejné či jiné místnosti. A o tobě již vím vše, co vědět chci.“
Doufám, že to pochopila.
„Snad bych tě měl obšírněji varovat. Dostaneš se nyní do společnosti, kde někteří lidé – mágové – podobnými schopnostmi vládnou. A ty musíš buď se tomu ubránit svojí vlastní magií, nebo se s tím smířit. Povyk kolem toho tropit mi připadá zbytečné a škodlivé.“
„Pravdu díš, magistře. Děkuji za radu... a za ukázku.“
„Nu, a nyní – abych tě pohledy dotěrnými neobtěžoval – můžeš svoji polovinu pokojíku šerem zahalit...“ Na ukázku tlumím světlo svíce.
„... nebo zcela do temnoty pohroužit.“ Zatemňuji spodní část pokoje a horní polovinu naopak silněji osvětluji. Vypadáme oba, jako bychom stáli po pás ve vodě. Ve velmi kalné vodě. Či ve smole. Pak navracím pokojík do stavu, jak byl prve – osvětlený jednou svící. Podávám jí naše pláště, ať je na slámu rozprostře. Zouvám boty. Dívka viditelně váhá.
„Avšak považoval bych za velmi přátelské gesto, kdybys žádné z těch kouzel v mé přítomnosti nepoužila.“ To pro případ, že žádná zatemňovací kouzla neumí. Aby nevypadala jako husa.
„... A tehdy Fredegar Pohotový požádal o tajnou rozmluvu pana Záviše a takto pravil jemu:
To, co činíte, jest zajisté velmi záslužné a o vaší věrnosti králi našemu právoplatnému mocně svědčí. Avšak považ, pane, že všeobecné ožebračení země naší z toho vzejíti může, a bída na lid i panstvo padne.
I zamyslel se pan regent a posléze pravil: Máme snad pána našeho Václava v zajetí braniborském strádati ponechati?“
Miluji tuhle historii začátků čarodějnictví v českých zemích – těch oficiálních a povolených začátků. Cizinci – a je jich tu na universitě mnoho – si jistě uvědomují výjimečnost našeho království. Aby ne – doma by každému Němci, Francouzi či Italovi, o Španělích nemluvě, šlo o život, jen co by o magii veřejně promluvil. Natožpak ji jako živnost provozoval! Ale rád bych doufal, že i tuzemští žáci pochopí, jak prospěšná je králem vyhlášená a všemi dodržovaná tolerance. Tolerance vůči čarodějům a čarodějkám, vůči židům, mohamedánům, budhistům, konfuciánům a křesťanům všech denominací. Vůči všem. Ale to papežencům nikdy nevysvětlíme.
Mistr Jeroným přednáší dále:
„I pokračoval Fredegar: Ráčil’s pane zvážit útok brannou mocí na Branibory podniknouti a krále našeho silou osvoboditi? Vždyť vojsko braniborské tvému se polem postaviti neodváží, a pokud se i odváží, tu hanebně zhynou rytíři cizáčtí, ano i pěší jejich, pod zbraní tvojí spravedlivou.
A opáčil pan regent: To jistě ano, avšak obávám se, že dříve Ota zrádný na život Václava krále zákeřně sáhne.
A tehdy povstal Fredegar a prohlásil...“
No, to byl tehdy skutečně mistrný kousek, ten únos z Wolfsburgu. Sám bych něco takového obtížně prováděl. Létání se mi nějak nedaří. Spíše bych volil jiný postup – sám se s králem ve věži opevnil a držel ji dokud...
Co to?! Detekuji magický pokus rozvázat mi tkaničky u bot. Nu ano, při zběžném sondování musím místním vtipálkům připadat jako osoba zcela nemagická, ideální terč jejich šprýmů. Osoba nemagická, nikoli však bezbranná. Z toho omylu je vyvedu.
Tak kdo si dovoluje... Tamhleten holobrádek v přední škamně. Hledí na lektora a ke mně je obrácen zády. Takže naslepo, hleďme, hleďme. Šikulka. Mám mu zapálit sutanu? Ale ne, nechci zde prozrazovat ze svých schopností více, než nezbytně nutno. Předstírám zájem o knihy v regálech a kráčím kupředu. Boty zatím drží. Nakláním se přes sedící studenty a vytínám vtipálkovi pohlavek, až nosem zvrhává svůj kalamář.
„On ví!“ poznamenávám k překvapenému Leonardovi.
„Oh. Zajisté. Pojďme dál. Tudy prosím... mistře Aenee... panno Florindo...“
Opouštíme aulu a zajímavý historický výklad. Rád bych mistra Jeronýma dále poslouchal, avšak povinnost...
„Nuže, zde je dormitoř dívčí, zde truhla tvoje a lože.“
Konečně odkládám vak s Florindinou výbavou. Zvláštní, kolik krámů s sebou potřebují ženy vláčet. Ženy libovolného věku. A to tahle pochází z chudých poměrů.
„Truhla nemá zámek?“
„Zajisté nikoli. Mechanické zámky v přítomnosti osob s magickým nadáním... se jaksi neosvědčily.“
Díky za připomenutí. Už abych byl pryč z jejich společnosti.
Sedíme
na lavici ve velké síni corregidorova domu. Po mojí levici klimbá Lešek
Med, šéf nás otrokářů. Po pravici za bankéře Izák Cihla cosi zručně počítá
na miniaturní tabulce; jeho stylus hbitě kmitá. Čarosvitem mu přisvětluji
tabulku.„Díky.“ Říká, aniž by zvednul oči.
Mázhaus se zvolna plní členy Rady. Písař zapisuje nově příchozí. U stolu uprostřed sedí corregidor a zachmuřeně nahlíží do svitku pergamenu. Do dveří vchází nevysoký muž v kožichu. Mohutný knír, větrem ošlehaná tvář, vyholená lebka. Každým coulem válečník. Temu, Subajova dvojka. Přidržuje si pochvu a sedá si u dveří, kde se v tlačenici zázračně uvolňuje potřebné místo. Když on zde, v Radě, tedy ohrožení města nejvyššího stupně.
„Začneme. Dveře!“ zvedá corregidor oči od listin a velí stráži. Vstává. „Z moci mého úřadu a ve vážné situaci, etcetera, etcetera...“ pronáší potřebné formulky pro zapisujícícho písaře.
„Papež vyhlásil křížovou výpravu proti Království českému. Císař Albrecht táhne na Moravu. Král Přemysl Ludvík svolává hotovost ke Kutné Hoře. Já vyzývám městskou radu k vyhlášení následujících opatření. Bakaláři, čti!“ předává slovo písaři a sám si sedá.
„Jde o obvyklá opatření pro podobný případ: primo – soustředění vesnického obyvatelstva ve městě a poskytnutí ubytování – viz příloha...“ Písař předčítá velmi dlouhý seznam.
„Secundo... tertio...“ Mezi radními a představenými cechů je jen málo těch, kteří tohle vše dosud nezažili. Ale připomenutí neuškodí, ve válce nesmíme zanedbat žádný detail.
„Zmrazíte říšské účty?“ ptám se Izáka.
„Ani náhodou. Jsme solidní firma. A doufám, že ani Přemysla nenapadne nám to přikázat. Náš artikl je důvěryhodnost.“
„Albrecht vaše aktiva v Říši jistojistě nechá zkonfiskovat."
„Ano? Jak? Zjistí, že je to technicky obtížně proveditelné. Jak chcete zabavit čtvrtinu kapitálu První norimberské? Pošlete biřice do sklepení, aby zabavili čtvrtinu zlata? Jak poznají, že berou to moje, a ne Fuggerovo?“
„Seberou všechno...“
„Hohó, vy jste ale vtipálek, Eniáši. Tohle až budu vyprávět Ráchel, ta se nasměje! Jó, kdyby vás tak chtěl Albrecht poslechnout - to by bylo rychle po válce.“
Písař stále předčítá. Shromažďování zásob potravin, strategických surovin – to se týká i mne, hořlaviny jsou moje starost. Dohlédnu, aby nádrže řeckého ohně na hradbách byly doplněny z hlavní zásobárny. Dále... uzavření městských bran kromě jediné, omezení pohybu osob do města i ven z něj, městští služebníci nesmí ven bez souhlasu corregidorova... ten souhlas potřebuju – já totiž město opustím. Možná budu prvním brodským měšťanem, který se utká s nepřítelem. Hloupost, napadá mě vzápětí – je-li Subaj mimo město, a vstoupil-li již nepřítel na půdu království, bude nepochybně tím prvním on.
Po písaři mluví obvyklí povídálkové, předvádějící svou výřečnost nebo tupost, jako pokaždé, když je třeba nemluvit a dělat. Kolikrát ještě budeme muset vyslechnout to jejich „Karthago deleguntur esse“? Pozměněno samozřejmě na Teutoburk deleguntur.
Konečně se dostávám ke slovu.
„Podle kapitoly III statutu města, odstavec XVI, žádám ctihodného corregidora o svolení opustit město na dobu neurčitou. Fredegarova úmluva.“ Ta vysvětlivka je pro ty, kterým čísla odstavců mnoho neříkají. Neboť za války všichni mágové slouží králi.
„Jakže? V době ohrožení opustit chceš město?“ volá Blažej pekař.
„Chci či nechci – musím. Služba královská. Avšak odjedu, pokud corregidor dovolí...“ rychle se opravuji.
„Chci odjet až navečer, takže cokoli vás do té doby napadne, že bych ještě...!
„Zrada je to!“ nenechává mě Blažej domluvit. Propuká vřava. Radní hovoří, volají či dokonce řvou jeden přes druhého. Zvažuji, zda mám Blažeje zabít ihned. Snadno bych to dokázal. Jako kohokoli v této síni. Kromě Temu, možná. A samozřejmě corregidora – v jeho případě ale ne proto, že by byl nějak zvlášť rychlý či obratný se zbraní – kdysi, když válčil proti Maurům, možná, ale po těch letech ouřadování v Brodě už ne – ale prostě si nedovedu představit žádný důvod, proč bych měl cokoli podnikat proti němu. Blažej je ovšem jiný případ. Ten se jara nedožije. Jen co vymyslím tu správnou chorobu. Pár dní – možná i týdnů – počkám, aby souvislost mezi příčinou a následkem – mezi mojí špatnou náladou a jeho úmrtím – nezneklidnila sousedy. Neboť dobrým vztahům se sousedy musí mágové věnovat obzvláště velkou pozornost. Pokud chtějí žít ve městě. A nejen mágové.
„Volám tě k pořádku, mistře Blažeji. Tisíc láter, ticho tady!“ Corregidor ani nemusí příliš zvyšovat hlas.
Neorganizovaná diskuse končí v ten ráz.
„Je to v mojí pravomoci. Předběžně ti udílím souhlas, magistře Aenee; služba královská je služba královská. Dobu odjezdu ti určím později. Až osobně – my dva – prověříme zbraňové systémy. Kdo dál?“
Vřava znovu propuká. Myslím, že corregidor se v duchu směje. Sleduji Temu a marně přemýšlím, co o tom soudí on. Rozhodně oba dva mlčí.
Navečer přijíždí Subaj s desítkou nukerů. Pár raněných, nic vážného. Náhradní koně se prohýbají pod čuvaly naditými trofejní výzbrojí. Cena kořisti, ač značná, ovšem nesnese srovnání s cenou zpráv, které naši průzkumníci přináší. Corregidor, který dosud proháněl mne i všechny ohňostrůjce kvůli nejpodřadnějším maličkostem a nechal nás vyzkoušet každý ohňový chrlič, kvapně končí inspekci zbraní a mne osobně posílá k šípku. Nicméně mi neopomněl popřát mnoho štěstí. Díky. Poté mizí poslechnout si Subajovo hlášení. I já mu přeju štěstí.
Poslední příkazy čeledi. Odteď má vše na povel Anděla. Kontrola zbraní. Brašna s jedy. Isidorovo nákladní sedlo. Bytelné soudky s řeckým ohněm, vaky s vodou, oves pro osla, bochník chleba pro mne. Bandalír. Plášť, klobouk. Objetí Anděly. Její vůně mě bude provázet až do Kutné Hory, dou-fám. Vyrážíme do tmy. Kopyta klapou po dlažbě.
„Vítej, magistře! Kam to bude? Průzkumná letka, palebná podpora, boj zblízka?“
Průzkum by mohl být zajímavý, ale s tím mým létáním... nepadá v úvahu. Boj zblízka je pro mladíky. Obávám se, že zbývá jediné.
„Zapiš mě do palebné podpory. Kdo velí?“
Celému kontingentu Demetrius. A Salamandrům paní Endora.“
Báječná postarší dáma. Nedoporučuji nikomu použít slovo čarodějnice v hanlivém smyslu. Ty róby! Ty klobouky! Ta postava... Leckoho – přinejmenším z nás Salamandrů – už napadlo, zda uvnitř je obsah rovněž tak exkluzivní, jako ty róby navenek. Být to obyčejná žena, i třeba královna, dávno bychom to věděli.
Když římská navis longa - válečná galéra – neprozřetelně vplula do syrakuského přístavu, Archimedes ji na dálku zapálil. Potřeboval na to pražící slunce a asi stovku vojáků s naleštěnými štíty – zrcadly. Paní Endora totéž snadno svede bez zrcadel a bez vojáků. Aniž by se přitom bažantí brko na jejím klobouku zachvělo. Takže není divu, že o tu jednoduchou sondáž se dosud nikdo nepokusil.
„A kdyby se vyskytla...“
Leonardo mě nenechává dokončit.
„Ó zajisté, vzpomínám si. Kdyby se vyskytla práce na vodě, ve vodě či pod vodou, budu na vás pamatovat,“ usmívá se nad svými lejstry.
Proč zasedá městská rada v aukční síni? Pod podiem stojí moje čeleď v řetězech – Čeněk Sysel, Anděla Tichá, Diviš Oráč, Jadwiga Proutek a všichni ostatní. U Jadwigy stojí Temu – tak blízko, jak její postava dovolí – a prohlíží jí zuby.
„... z majetku zrádce Eniáše, Al Chovarizmího Cesty matematiky, dva díly, vyvolávací cena 30 grošů...“ volá od pultu Blažej.
Vybíhám ze síně. Běžím temným houštím. Větve mě švihají do tváře.
„Magistře, do rady!“ zní za mnou. Padám tváří k zemi. Do rukou mě bodá jehličí.
„Magistře, do rady!“ zní naléhavý Leonardův hlas u mého ucha. Probouzím se. Nade mnou se sklání náčelník štábu Fredegarovy korouhve.
„Ne... cožpak brodští si mne našli i zde?“ mumlám ospale.
„Jsi volán do královské rady, magistře.“ upřesňuje Leonardo.
Rychle se obouvám a dooblékám. Navlékám bandalír s magickými nezbytnostmi. Odvádí mne kamsi do tmy. Cestou si pro osvěžení polévám tvář studenou vodou; použitou vodu vracím do měchu – taková moje malá magická rozcvička. Nechci před panovníka předstoupit rozespalý.
Ve velitelském stanu jsou dva druhy osob. Stráže netečně postávají u plátěných stěn. Chumel hodnostářů se sklání nad mapou. Zaznamenávám si mapu do paměti. Naše brodské jsou lepší, a pokud ne, zjistíme, v čem zaostáváme. Tenhle trh musíme získat.
„Přivedl jsem Aenea z Libušina Brodu, Královská výsosti.“
Pár lidí zvedá hlavu od mapy. Předpokládám, že jeden z nich je šéf. Jenže kdo?
„Vaše Královská výsosti.“ Tiše zdravím a ukláním se neurčitým směrem.
„Vítej, magistře. Máme tu neočekávaný vývoj. Promiň, maršále.“
Dodává sympatický mladík směrem k prošedivělému dvořanu, který se viditelně zamračil při slovu neočekávaný. Celkem Lichtemburka chápu – takový corregidor by se také mračil, kdyby mu někdo kafral do toho, co je či není očekávané.
„Císařské vojsko se rozdělilo a oblehlo významná města. I Libušin Brod. Budeme nepřítele pronásledovat a likvidovat po částech a obležená města uvolňovat, ale zdá se, že Libušin Brod nepřijde na řadu hned tak.“ Vysvětluje snaživý elegán, nejspíš Rožmitál. Maršál Lichtemburk se mračí čím dál víc, neboť Rožmitál mohl uvést jen relevantní informace, bez prozrazování záměrů královského vojska.
„Král tě vyzývá, magistře, aby ses vrátil domů a přispěl k obraně svého města.“ vybaluje Rožmitál konečně to hlavní.
„Fredegarova korouhev byla informována.“ dodává pro pořádek Leonardo.
Nu ano, králové z Přemyslova rodu jsou takto velkorysí. Jen doufám, že to neznamená, že se na nás Lichtemburk vykašle zcela. Ukláním se a odcházím.
Před stanem mě dobíhá mladý rytíř v Lichtemburkových barvách.
„Zcela neoficiálně, magistře: nepočítejte s pomocí královského vojska, alespoň ne letos. Ale v okolí Brodu máme silné oddíly, které mají císařské zneklidňovat. Kontaktujte pana z Vartemberka.“
Takže vykašle. Kývám hlavou, což má znamenat, že slyším, rozumím, beru na vědomí, souhlasím a děkuji za radu.
„A pozdravuj corregidora. Od starýho. Mnoho štěstí!“
„I tobě, rytíři.“
Tak končí moje angažmá v královských službách. Nyní již nic než město.
To hlavní: modrá korouhev s labutí nad hradbami vlaje stále. I hromady spálených mrtvol pod hradbami a kolem městských bran jsem s potěšením zaznamenal. Nepřátelské ležení – na dva dostřely katapultu od hradeb vzdálené -jsem si zdálky prohlédl. Zdá se, že císařští se pokusili ztéci hradby, ale byli se ztrátami odraženi. Zjistili, co dokáže řecký oheň a brodské katapulty. Ale neviděli všechno. Ještě ne.
Do města zajdu za tmy. Těch pár hodin mě nevytrhne a na otevřeném prostranství bych za světla zbytečně riskoval. Do večera počkám v úkrytu, tady poblíž v lese máme jeden přichystaný.
A co to? V úkrytu někdo je? Nepřítel?
Posiluji obrannou sféru a rozšiřuji sféru vnímání. Na tu dálku sice nerozeznám mužovu tvář, ale zbraň ano. Císařští nemají šavle. Ani záložní koně.
Jdu blíž. Malá zkouška na noční výlet do města. Sféra tlumí zrakové i sluchové vjemy. Když jsem od něj sto stop, muž o mně ví. Nechávám se spatřit.
„Aeneas z Brodu. Promiň tu opičárnu. Zkoušel jsem být nenápadný.“
„Tochučar, setnina Kerulen. Ucítili tě koně, magistře.“
Nevypadá překvapeně.
„Posílá mě Temu. V noci jedu do města. Potřebuješ-li tam dopravit...“
Na koni? Ne, děkuji.
„Cožpak Temu ví, kde jsem?“ Zbytečný dotaz - zřejmě ano. Špičkový kerulenský průzkum. Chci ušetřit Tochučarovi trapnosti s vyptáváním a zachováváním vojenského tajemství. Šestým smyslem jej prohledávám. V toulci je situační hlášení průzkumu.
„Ušetři si námahu, magistře. Subaj přikázal, abych ti nic netajil.“ Poznal i tohle. Špičkový kerulenský výcvik.
Sedáme si na polena v přístřešku pod vývratem. Kývám na Tochučara, ať povídá.
„Subaj je ve městě. Temu je s dvěma desítkami venku a organizuje průzkum.“
Snad by bylo lépe, kdyby vynalézavý Subaj velel průzkumu a disciplinovaný Temu zůstal ve městě? Ba ne, v čase nejvyššího ohrožení je lépe, je-li velitel doma. A Temu to zvládne...
„Víte něco o panu z Vartemberka?“
„Víme vše. Operuje podél Železných hor. Hlídky vysílá až sem, ale císařským se polem postavit nemůže.Má jen sto kopí.“
„A kolik je císařských?“
„V zemi dobrých třicet tisíc. U Brodu ležením tisíc kopí, a alespoň dvakrát tolik pěších.“
Zatemňuji jeden břeh vývratu a zobrazuji na něj mapu okolí Libušina Brodu.
„Zde město... zde Sázava řeka... zde náš úkryt.“ Ukazuji na mapě. Tochučar se zorientovává.
„Zde ležení císařských...“ kreslí do mapy prstem. Doplňuji příslušný obrazec.
„A zde stráže... mimo dostřel katapultů.“ přidává linii obepínající město.
„Přesně v této vzdálenosti?“ ujišťuji se.
„Přesně. Zde zesílené... a zde...“ ukazuje místa proti městským branám, kde strážní linie protíná cesty.
Pokud budu chtít projít do města, musím skrz tu linii. Snad nemají koně, kteří by mne ucítili.
„Jak se dostaneš do města ty?“
„Tryskem skrz. Místa střídáme.“
Pěkně děkuju. Nic pro mne.
Ale když už jsem mimo město, ať jsem trochu užitečný. Zajmout velícího důstojníka císařských? Hraběte kteréhosi či knížete říšského? Nevím, nevím – moc nápadné. Celé vojsko by se na mne sesypalo a já uzamčenou sféru neudržím neome-zeně dlouho. I kdybych já nějak přežil, jak v té řeži zachovat při životě zajatce? Snad jen kdybych se bleskurychle uklidil do města. Museli by otevřít bránu... Komplikované. Ba ne, zkusím raději něco jiného. Nějaký na morálku vojska působící počin. Vyvolat zmatek, paniku v týlu nepřítele způsobit. A kořist získat... Aha, to je ono! Kořist!
Tohle je námět k zamyšlení.
Císařský velitel je asi zkušený dobyvatel měst. Jeho plán obležení by se skvěle uplatnil proti libovolnému městu. Proti libovolnému mírumilovnému městu. Ne proti Libušinu Brodu, který žije z dálkového obchodu. Máme nejrůznější zájmy, a ty musíme být schopni uhájit. Proti lapkům na cestách. Proti baronům, kteří by nám chtěli vysoká cla vyměřit. Proti všem. Na vojsko platíme víc, než jakékoli jiné město. Na naše vlastní vojsko. Malé, ale zdatné. V míru i ve válce. Může-li Hanza mít vlastní flotilu... Nemá-me těžkou jízdu – pro eskortování kupeckých karavan by se málo hodila. Ale máme jinou.
„Přidám ti dopis pro corregidora.“ Já zůstanu venku.
S hlídači u koní si poradím. A nemusí to ani být potichu. V tom rozruchu – ten musí vyrobit městská posádka - málokoho napadne, že strážné zabíjí a koňům ocasy zapaluje nějaký opodál zevlující pěšák z míšeňského kontingentu.
On takový destrier - ušlechtilý válečný oř - je strašlivá zbraň. Má-li v sedle těžkooděného rytíře a je-li sám v plné zbroji. Bez jezdce je to zvíře nádherné, sympatické, leč bezbranné. Budící soucit. Nuže bez obav, s Marmadukovými honáky se postaráme, aby se koníčkům nic zlého nestalo. Aby v bezpečí do brodských stájí doputovali. Koňští handlíři si namastí kapsy.
A co my otrokáři? Bez těžké jízdy a pod „dohledem“ Subajových jízdních lučištníků bude císařské vojsko do večera bez vody, nechtějí-li ovšem pít ze Sázavy. No, tím by nám to usnadnili až příliš. Těch ryb břichem vzhůru si přece museli všimnout... Do tří dnů jsou bez jídla. A do týdne na cestě na trh do Budína, v poutech a s cenovkou na krku. Jenže ty ceny... O joj, běda přeběda, ceny půjdou dolů!
Samozřejmě, nesmějí se nám rozutéct po kraji. To zajistí Subaj, s Vartemberkovou pomocí. A také se nesmí rozhodnout pro to nejnadějnější, co jim zbyde – v jednom velkém šiku se vrhnout proti hradbám, nehledíc na ztráty. Nakonec by prorazili. Dohlédnu, aby k tomu nedošlo. Aby vůbec nevytvořili jediný šik.
A politici? Je konec debatám, alespoň na nějakou dobu. S říšskými hodnostáři pod zámkem v brodských kobkách dostane jednání o přistoupení města Libušina Brodu k Říši jednoznačnější spád. Možná kdyby příbuzní zajatce rychle vyplatili, mohlo by se říci „co jsme si, to jsme si“ a pokračovat dále. Ale to se nestává – někdo nemá prachy, někdo má, ale bude smlouvat, a někdo prostě doufá, že bude po zajatém strýčkovi dědit. Jenže dokud strejda bručí v base, nesluší se padat si kolem krku s jeho žalářníky.
Brzy bude svítat. Prozatím šero dovoluje rozeznat jen obrysy postav, směřujících k Výpadové bráně. Je slyšet lomoz kol těžkého vozu na dláždění. Na ochozu věže nad branou sedí v plášti zahalený postarší muž a zdánlivě si nevšímá rostoucího srocení dole u brány. Srocení získává zřetelnější tvar, kterému dominuje kolona jezdců v dlouhých kabátcích, místy pošitých kovovými plátky. Zahrocné přilby s dlouhými chrániči týla. Nahoru ohnuté špičky holínek. U každého sedla saadak s lukem a nejméně dva nadité toulce. Jen několik pěších má odění více na běžný evropský způsob.
Jeden z jezdců vystupuje na ochoz věže.
„Centurio.“ zdraví jej sedící muž.
„Corregidore.“ opětuje jezdec pozdrav.
„Tma, že?“
„Ještě počkáme.“
Muži mlčí.
„Když to vyjde, nebudou mít jízdu, která by se vám mohla postavit.“
Jezdec mlčky naslouchá a tváří se neproniknutelně.
„A když to nevyjde, stáhněte se. A pošlete někoho varovat Vartemberka.“
„Dzech. Provedu.“
„Hej, branný! Měl Zurab nějaké potíže, když odjížděl?“ volá sedící kamsi do tmy.
„Ne, corregidore, císařští ho ani nezkoušeli pronásledovat.“ ozývá se hlídka na opačné straně ochozu, pozorující temnotu vně městských hradeb.
„Poslal jsem k Vartemberkovi do Chotěboře ještě jednoho posla, pro jistotu.“ vysvětluje tiše corregidor.
„Před polednem by tu jeho jezdci mohli být. Další stovka kopí...“
„Rytíři Jonatane, střelci jsou připraveni!“ volá z plácku pod věží drobný zarostlý stařík.
„Děkuji, mistře Jeremiáši. Chci jen jednu salvu, abychom neohrožovali naše muže v poli. Ale zůstaňte pohotově.“
„Bez obav, rytíři.“ Stařík mizí v šeru.
Zaujati nezvyklým ruchem, někteří obránci hradeb z půlnoční směny zůstali na svých místech i po střídání a teď pozorují to hemžení dole. Jiní zvědavci - obojího pohlaví – kteří měli raději doma vyspávat, nechali se přilákat a teď postávají v podloubích. Či obchází kolem, koně povzbudivě hladí a jezdcům zdaru přejí. Ženy mléko nabízejí.
Pod věží uklidňuje desátník pěchoty své muže.
„Hele, já vím, že jsme nikdy nic takového nedělali. Ale tam, kam jedeme, bysme neměli narazit na nepřítele. Před námi to projede jízda. A z ležení nikdo nevyrazí, když to vyjde...“
„A když nevyjde?“
„Obrátit, vyházet sudy, zkusit je zapálit, a rychle zpátky do města.“
„Hele, a k čemu vlastně Eniášovi ty sudy budou? Bez trubice plamenometné...“
„Dyš tě to tak zajímá, můžeš mu u těch sudů počkat. Eniáš jistě pomocníka uvítá.“
Mužstvo se pochechtává. Je zřejmé, že ani nejzvědavější z nich se mimo město nehodlá zbůhdarma zdržet.
Jezdec na ochozu se pohnul.
„Světlo. Pojedeme.“ oznamuje a slézá dolů.
Dnes to uděláme s parádou, uvažuje corregidor. Vstává a odkládá plášť. Po brnění mu stékají kapky rosy.
„Světlici!“
Ozývá se praskání a syčení. Ohnivý bod vzlétá nad město, s hromovou ranou se zvětšuje v zářící kouli a zvolna pohasíná. Ti Kitajci jsou jako vojáci k ničemu, ale vynálezy mají užitečné, myslí si v tu chvíli corregidor.
„Balisty: na císařské ležení, zápalnými, salvou - PAL!“
Drnčení čtyř obřích tětiv. Čtyři žhoucí oblouky se klenou od města ke vzdáleným stanům. Střelci šplhají na hradby, aby pozorovali zásahy. Několik stanů hoří. Plameny šlehají vysoko. Bojovníci na hradbách jásají. Lidé dole se přidávají. Nabiječi si plácají o dlaně s miřiči.
„Otevřít bránu!“ Sehraná obsluha roztáčí rumpály a odsouvá závory. „Setníku!“
„Setnina Kerulen připravena k výpadu!“ hlásí Subaj již v sedle.
Žuchnutí. Masivní deska se zastavuje o zarážky. Brána je otevřená.
„Stůj vám Libuše a Perun ku pomoci! Vpřed!“ velí dramatickým hlasem corregidor.
Osmdesát šavlí opouští pochvy.
„Libuše! Perun! Urragh!“ řvou jezdci. Ve dvojstupu se protahují bránou, rozvinují se do bojové formace a přechází v cval.
Za jízdou kodrcají tři plně naložené vozy s posádkou bojovně naladěnou o poznání méně. Plni obav se blíží k místům, kde v šeru tuší předsunutou linii císařských hlídek. Jak desátník správně předpokládal, na nepřítele zde nenarážejí. Na živého nepřítele.
„Kchu! Kchu! Kchu!“ Řev se vzdaluje.
Těm se to řve, pomyslel si za povykujícícmi jezdci branný Adam, klusající vedle čelního vozu s halapartnou v ruce. Tohle je jejich život. Bojují dobře a bojují rádi. Ale já mám přece hlídat bránu! Poznám pašeráka třeba poslepu. Vyčenichám ukrytý kontraband, i kdyby si ho strčili... Konec konců, i městské hradby umím bránit, žebře odrážet a útočníky po hlavách mlátit... jako dnes ráno. Ale takhle v otevřené krajině? Adam si odplivnul. Jen doufám, že se zrzavá Greta doví o téhle výpravě!
Za vozy se brána zavírá.
„Vzbudíme naše libušinobrodské. Trubte „bojový personál na stanoviště“, alespoň třikrát.“
Nad městem se nese zvuk trubky, k níž se záhy přidávají další od ostatních bran. Za bouchání okenic a vrzání dveří se město probouzí. Bojovníci – většinou muži s halapartnami, ale tu a tam i dívka s lukem či žena s kuší - rychlou chůzí míří na hradby.
„Ordonanc – svolej mi městskou radu. A představené cechů!“ poroučí corregidor.
„Za hodinu.“ upřesňuje za vzdalujícím se běžcem. To už budeme vědět, na čem jsme.
První pochodují Marmadukovi rváči. Za nimi lidé a koně a zase lidé. Vartemberkovi rytíři pod vlající korouhví. Měšťanské paničky i dcery v oknech se mohou umávat. Kráčím hladový vedle Subajova hnědáka. Za námi kerulenští jezdci vedou ty nejvýznamnější zajatce. I žabí tlama, sám pan říšský vikář, se projde po brodském náměstí, cestou do basy. Davy jásají. Hrome, něco bych snědl. Poslední mašírují pěšáci z městské stráže, branní a střelci. Holky házejí květiny. Takhle patku chleba kdyby některá hodila. Asi na tom budeme všichni podobně – celý týden jsme lovili lidi a kdo by se zdržoval jídlem, když jde o peníze. O velké peníze.
Před domem mě vítá Anděla. Nechávám chlapcům jejich slávu a zabočuji domů. Je jasné, že nevařila, ale snad alespoň chléb... Hrome. ten kyrys jí sluší. Chránit se musíme všichni, i ženy – zbloudilý šíp se nevyhne ani ošetřovatelce či kuchařce přinášející krmi obráncům hradeb. Ale proč si ho vzala ještě dnes? Kvůli té slávě? Jistěže pro parádu. Ony totiž bohaté brodské měšťanky – zajisté jen ty, jejichž tělesné proporce toho vyžadují – používají v době nebezpečí - a v době slavností vojenských - kyrysy dámské, na jejich osobní míry zvláště vytepané. Měšťanka dodá obsah, který výsledný rozměr určuje... někdy si samozřejmě přidá... ale tvar... Na tvaru se bujná fantazie její a platnéřova vydovádí. Anděla si přidávat nemusí a její fantazie je šílená.
„Dům i obchod jsou v pořádku.“ podává uklidňující hlášení. Vcházíme do mázhauzu.
„Díky tvojí péči. Jsi skvělá.“ Zavírám vrata.
„Měla jsem o tebe starost.“ Míjíme kuchyni.
„I já o tebe... nemáš prosím tě...“ něco k jídlu?
„A stýskalo se mi.“ přerušuje mě. Aha. Sbohem kuchyně.
Stoupáme do patra. Anděla si vykasává sukni, aby si ji na strmých schodech nepřišlápla.
„Jak moc?“ ptám se.
Sukně vyjíždí výš.
„Hodně.“ odpovídá. Výš už to nejde.
„Pomůžeš mi s tím brněním?“
„Jasně. Vlastně... počkej, v brnění jsme to ještě...“
K rukám bakaláře Lumíra Litery, vrchního písaře libušinobrodského, Bohemia, země koruny české
Vážený pane kolego!
Se zájmem jsme si přečetli obchodní nabídku rytíře Jonatana, rychtáře a velitele vojsk města Libušina Brodu. Sdružení kupců Velké stepi, které mám tu čest zastupovat, rádo naváže obchodní styky s kupci vašeho města.
Váš pověřený zástupce, nejlépe snad juz-baši Subaj osobně, nechť se ohlásí libovolnému našemu vojenskému veliteli na hranicích Zlaté Hordy, např. ve městě Kyjevě. Neprodleně mu bude vydána pajcza a další příslušné dokumenty, opravňující vaši delegaci k pohybu po území Říše pod ochranou samotného džichangira. Takto vybaveni nechť vaši zástupci odcestují do města Saraje, kde mi bude potěšením je osobně přivítat a dojednat s nimi podrobnosti.
Jako výraz dobré vůle dovolíme si vám bezplatně předat 10 velbloudích nákladů keramiky (dovoz z říše Juan), koženého a textilního zboží, které bychom rádi uvedli na váš trh.
Nejsem oprávněn, natožpak pověřen oficiálně sdělovat pocity starého pána, tak nabídnu jen soukromý názor: myslím, že se na shledání se synem velmi těší. Bude zajisté v zájmu našeho obchodního jednání, objeví-li se Subaj-tajdži na území Hordy co nejdříve.
Nechť se daří vaše obchody a stříbro ať plní vaše sedlové brašny.
S pozdravem
hadži Iskender Jalavač, tajný obchodní rada, Ministerstvo obchodu a dopravy, Saraj, Zlatá Horda
příloha: katalog a ceník zboží S.K.V.S.
Tento dopis je vyhotoven ve čtyřech rovnocenných jazykových mutacích, a to v mandarínštině, latině, arabštině a hebrejštině. Dáno roku 134 od založení Zlaté Hordy, či též v 8. roce vlády našeho pána Urjanch-chána, či též 748. roku hidžry, neboli roku 1726 od narození Iskendera Dhulkarnaina.
k ZA 31
k Povídkám
k ZA
na start