Plivník
Dům Ondřejových rodičů stál na okraji města. Z kuchyňského okna byl výhled na klikatou čáru okolních kopců. Stranou domu byla malá zahrádka s několika ovocnými stromy. K městskému centru mířila zvolna se rozšiřující silnice. Směrem k čáře kopců vedla úzká asfaltovaná cesta, přecházející v kamenitý úvoz. Dál začínal les.
Rodiče dům koupili ještě před Ondřejovým narozením. Prožil zde dětství polovenkovského kluka ve kterém se prolínal dech města s dechem okolní přírody. Jeho dědeček byl kdysi dávno považován za podivína. Jako jeden z prvních místních občanů si nechával posílat noviny a v samých začátcích roz-hlasového vysílání sestrojil přístroj, kterému se říkalo krystalka. Musely to být náramně dobrodružné časy, když k pečeti podivínství stačil zájem o události v tehdy vzdáleném světě.
Ondřej svého dědu nepoznal a přesto mu byl v lecčem podobný. Ještě v době, kdy byl počítač považován za pouhé zjednodušení evidence, uprosil rodiče a stal se snad jeho nejmladším majitelem.
Od té doby již uběhlo moře času. Neobvykle luxusní zboží se stalo běžným vybavením domácnosti a přibývající firmy se předháněly s nabídkou nových a ještě včera neobvyklých programů.
Ondřej se stále pohyboval na špici. Prostudoval všechnu dostupnou literaturu. Neustále krmil svého Bubrdlíčka novými a novými informacemi. Zvětšoval paměť, zrychloval jeho funkce a vytvářel vlastní programy. Když definitivně zastaral, koupil nejnovější model s velkým monitorem a znovu se pustil do závodů s výrobci. To už nebyla hra a pouhá zvídavost, ale všestravující vášeň, pro kterou přestával vnímat své okolí. Jeho život se přestěhoval z kulis venkovního světa do bezedné propasti monitoru s bohatým labyrintem, plným dobrodružství.
Běžela léta a z Ondřeje se stal zralý muž. Vášeň, které propadl, ho postupně zbavila přátel. Nebyl čas k vzájemným návštěvám. Ostatně, jeho bývalí spolužáci se rozprchli po světě. První léta si ještě občas napsali dopis, pak e-mail. Později se jejich korespondence omezila na přání šťastného nového roku a nakonec zcela ustala. Ondřej nebyl přívržencem jakékoliv formálnosti a tak úbytek přátel považoval za přirozený běh života. Jeho poštovní ani e-amilová schránka však zdaleka nezely prázdnotou. Prospekty, časopisy, reklamy a nabídky programů od stále se rozrůstající rodiny virtuálního světa mu dokonale nahrazovaly společnost lidí.
Jednoho podzimního dne objevil mezi záplavou letáčků zcela nevšední nabídku. Prospekt neobsahoval žádné údaje obvyklé u obdobné korespondence. Bylo to netradiční upozornění na nový typ časopisu. Poněkud bombastická reklama s opakujícím se sloganem :
Každé z vašich tajných přání
naplníte bez čekání
Program " PLIVNÍK " během dne
smaže slůvko nemožné
Ondřej sice dával přednost racionálnějšímu způsobu nabídky, ale přesto ho cosi na letáčku zaujalo. Téměř automaticky vyplnil přiloženou objednávku. Cena byla směšně nízká a pokrývala pouze poštovné. Neurčitost údajů navíc vzbuzovala zvědavost.
Za pár dní objevil ve schránce útlou obálku obsahující černobílý, několikastránkový časopis s CD-romem a návodem k instalaci. Nebýt přiloženého cédéčka asi by všechno považoval za špatný vtip. Kdo by ale vtipkoval na vlastní účet? Distributor musel zaručeně kalkulovat s jakousi formou návratnosti. Buď byl celý projekt netradičně pojatou reklamou něčeho, co vyplyne z programu nebo počítal s pozdějšími objednávkami v zcela jiných cenových relacích.
Vložil disk do mechaniky a počkal, až se program rozběhne.
Na obrazovce se objevil animovaný nápis tohoto znění:
PROGRAM PLIVNÍK VÁS VÍTÁ VE SVĚTĚ NEOMEZENÝCH MOŽNOSTÍ
Nápis byl vložen do drobnokresby labyrintu mířícího za okraj zářícího monitoru. Jednotlivé směry byly odlišeny barevnými šipkami. Na dolním okraji bylo výrazné červené tlačítko ENTER. Klikl na něj a objevil se rozcestník:
Bohatství 0 - 100%, oznamovala žlutá šipka.
Na modré šipce bylo: Cesta ke kariéře 0 – 100%
Červená šipka nabízela: Neomezená moc 0 - 100%
Kombinace tří základních možností nabízela mnoho variant k použití. Text vysvětloval:
Správná kombinace je velmi individuál-ní. Každý z hráčů, který projde vstupním obřadem je NEVRATNĚ zapojen do hry. Hra se po uložení v paměti stává skutečností. Jestliže souhlasíš: Klikni SEM.
Ondřej pročetl text a chvíli zamyšleně hleděl na rozsvícený monitor. Proboha, co to je za fantasmagorii, pomyslel si. Období, kdy se dokázal bavit primitivními labyrinty her, měl již dávno za sebou. Přesto, téměř automaticky, klikl na odkaz.
Před očima se mu objevila brána od shora dolů pokrytá neznámým písmem. Dole na zemi ležel černý podivně tvarovaný klíč. V bílém políčku s nápovědou bylo napsáno. „Pokud opětovně potvrdíš vůli ke hře, třikrát stiskni ENTER!!!“ Uvědom si, že příštích čtyřiadvaceti hodin budeš procházet vstupním obřadem. Pokud během hodiny neotevřeš bránu, celý program se vymaže a už NIKDY do něj nebudeš mít přístup.“
Když později přemýšlel, proč se rozhodl pokračovat, pokaždé došel k závěru, že rozhodlo právě slovo NIKDY. Bylo to možná jen slovo. Ale copak ve slovech, pokud je domyslíme, není skryta magie ovlivňující náš život? Možná ho postrčil i vzdor, který se nesnáší s představou nesmíš, musíš a nikdy.
V každém případě stiskl ENTER a klíč naskočil do zámku. Při druhém stisku se skřípavě pootočil a po třetím stisku se brána otevřela.
Co se dělo příštích čtyřiadvacet hodin, zůstalo ukryto v mlze podvědomí. Že tuto dobu strávil zcela mimo zaběhnutý tok dní, mu potvrdil vzápětí telefonní záznamník. Několikrát volali z místa kde pracoval. Nejednalo se o nic důležitého, byl ale konec měsíce a děvčata z účtárny každou nesrovnalost přehazovala na cizí bedra. Vlastně ho nikdy nenapadlo, že v něm vidí potenciálního partnera. Vnímal je pouze jako inventář podniku. Ani nepostřehl, kolik klíčících nadějí již zklamal. Přehrál si všechny hovory a okamžitě je pustil z hlavy. Stejně bylo již pozdní odpoledne. V podniku jistě dávno skončili. Všechno vyřídí zítra.
Bylo obdivuhodné, že se necítil unavený. Musel zřejmě usnout. Ani náhodou neuvěřil sugesci, kterou nabízel rozjetý program. Člověk s racionálním mozkem nevěří na pohádky. Celý den však byl přece jen dlouhá doba. Bude se muset víc hlídat. Je mu teprve přes třicet, ale možná své aktivity přehání. Zaměstnání a noční vysedávání u počítače by klidně mohly rozkolísat jeho psychiku. Jakýsi obranný mechanismus ho přiměl vyskočit z programu a vypnout počítač.
Následující dny bylo v práci rušno. Podnik převzal nový majitel. Až do pozdního večera probíhaly porady o nové koncepci a personálních změnách. Při návratech domů s těžkým srdcem míjel ztemnělý monitor a snažil se rychle usnout. Nebylo to snadné. Vybočení z pravidelného stereotypu spánku příliš nepřálo. Převaloval se na posteli, zapínal a vypínal televizor, zkoušel chvíli číst. Počítači se vyhýbal. Věděl, že když k němu sedne, zapomene na čas. Bouřka v podniku však trvala jenom několik dní. Když se opět vyjasnilo, řady kolegů prořídly. Zdálo se však, že on si svou pozici posílil. Asi po týdenní abstinenci zasedl odpoledne opět ke svému počítači. Chtěl dořešit jednu ze starých záležitostí v grafickém programu. Ve chvíli, kdy se rozsvítil monitor, však nenaskočilo obvyklé menu, ale již známý nápis :
PROGRAM PLIVNÍK VÁS VÍTÁ VE SVĚTĚ NEOMEZENÝCH MOŽNOSTÍ
Než stačil zareagovat, nápis zmizel a objevila se pomalu otevírající brána.
Pokusil se vyskočit, ale program byl ke všem příkazům hluchý. Mezitím se již brána otevřela dokořán a Ondřej měl na okamžik pocit, jakoby se octl ve stavu beztíže. Letěl dlouhým svítícím tunelem až byl najednou znovu ve svém pokoji. Kolem se ale všechno změnilo. Stěny byly obloženy novým nábytkem a na oválném stole stál počítač s neobvykle velikou obrazovkou. Ani se nestačil pořádně rozkoukat, když se z reproduktorů ozval příjemně melodický hlas: „Vítám tě v tvém novém světě, Ondřeji. Chovej se zde jako doma."
Ondřej automaticky natáhl ruku ke klávesnici, ale než dokončil svůj pohyb hlas pokračoval. „Nemusíš se zdržovat navyklými postupy. Může-me komunikovat přímo. Uvidíš, že si velmi rychle zvykneš. Vyslov jakékoliv přání a já ti ho splním."
"Mám teď jediné přání," řekl Ondřej ohromeně, "a to pochopit, co se vlastně děje."
"Všechno je přece jasné." řekl hlas. "Jsi sou-částí mého programu a můj program je součástí tebe. Během vstupního obřadu jsem tě zkopíroval a provedl drobné změny tvých funkcí. Neboj se, ty změny jsou pouze v oblasti komunikace. Tvé podstaty jsem se nedotkl. To ani bez tvého souhlasu nesmím. Všechno co vidíš jsem vytvořil z tvých představ. Vstaň a jdi se podívat k oknu. Tvůj svět přece nejsou jen tyto stěny."
Ondřej se nejistě zvedl z křesílka a přešel k oknu. Začal hledat kličku, ale okno jakoby vycíti-lo jeho myšlenku, rozhrnulo stažené žaluzie a potom se samo otevřelo. Zahrádka, která od smrti rodičů postupně zarostla travou, byla plná květů a ovoce. I plot, ještě včera polorozpadlý, svítil lakem nových planěk vsazených mezi vyzděné sloupky. Úplně vzadu směrem k vzdáleným kopcům bylo malé jezírko s několika lekníny.
"To není pravda," řekl Ondřej. "Takové věci se nestanou samo sebou. Nevím, čím na mně působíš, ale to, co vidím, nemůže existovat."
"Co je to pravda, Ondřeji?" řekl hlas. "Sáhni si na okno, na židli, dojdi do zahrady a natrhej kytici růží. Sněz některý z plodů, které se houpou ve větvích. Můj program nevytváří obrazy, ale skutečnou hmotu. Kdyby ani hmota nebyla skutečná, co už by byla pravda?"
Ondřej si několikrát protřel oči a znovu se pozorně zadíval z okna. Vlastně se nezměnila jenom zahrádka, ale všechno kam až dohlédl. Celá okolní krajina byla jako vymalovaná a obloha svítila neporušenou modří. Tohle že jsou mé sny, pomyslel si.
Vždycky chodil ulicemi téměř jako slepý. Věci, které se ho netýkaly, vnímal jen periferním viděním. Nikdy by nevěřil, jaké představy nosí v hlavě.
"Dobře," řekl s trochou škodolibosti. "Vyzkouším si tě."
"To je tvé právo," řekl hlas.
"Chtěl jsem si objednat encyklopedii o vývoji počítačových programů. Vyšla před několika dny. Prodává se ale jen ve specializovaných prodejnách. Můžeš mi to zařídit?"
"Už je to zařízeno, Ondřeji. Rozbal balíček, který leží na nočním stolku.
Ondřej se otočil od okna, přešel místnost a zvedl těžký balíček opatřený štítkem s jeho vlastní adresou. V opačném rohu čelní strany byla samo-lepka s nápisem Computer electronics centrum. Roztřesenými prsty strhl obal a vytáhl objemnou barevnou publikaci. Kniha se otevřela na první stránce s osobním věnováním od vedení firmy.
"To bylo velmi skromné přání, Ondřeji. A navíc zbytečné. Už nepotřebuješ žádné encyklope-die. Já ti mohu odpovědět i na to, co v nich není."
"Je to krásná kniha," řekl Ondřej. "Mohu ji držet v rukou, přeskakovat ze stránky na stránku. Kniha je o trochu víc než pouhá informace."
"Zapomněl jsem,že jste romantičtí. Ale budiž, můžeš mít i romantická přání."
"Chtěl bych mít snadný život. Žádné problémy. Příjemnou práci. Hodně zábavy a moře volného času."
"Už v této chvíli, kdy to říkáš, se začíná tvé přání plnit."
"Víš co by mě ještě zajímalo," řekl Ondřej." Kolik lidí má stejný program jako já?"
"Zatím jen několik. Patříš k první malé skupině, která byla vybrána. Časy se mění a tak se neustále ověřují nové metody komunikace. Do budoucna ale dojde k masovému rozšíření."
"Znamená to, že příští vlna bude mít ještě širší menu než je moje?"
"Přijal jsi nabídku neomezených možností a tak se nemusíš bát, že tě někdo předběhne. Všechno záleží na tobě. Kolik si vezmeš, tolik budeš mít."
"V čem tedy budeš lepší, když ne v širší možnosti použití?"
"V komunikaci s větším množstvím lidí. Přes některé vazby a vztahy zatím nedokážu projít. Učím se ale rychle. A vaše společnost se také rozvíjí. Jdeme si vzájemně naproti."
"Ještě nechápu, čí to je projekt. Myslel jsem, že všechny významné společnosti znám?"
"A co název programu, Ondřeji. Ty přece víš, o jakou firmu se jedná. Jen tomu nechceš uvěřit."
"S pohádkami to na mě nezkoušej. Vždyť, co mi říkáš odporuje i jejich logice."
"Jsi příliš konzervativní. Svět se přece neustále mění. Nebudeš mi tvrdit, že rekvizity jsou důležitější než záměr?"
"Nechme toho. Ráno jdu do práce. Nerad bych zase vynechal."
"Dobře. Program nech běžet. Stejně už nejde zastavit. Přes monitor na tebe ale mohu mluvit."
Ondřej se zvedl z křesílka, odestlal postel, vlezl pod peřinu a zavřel oči. Chvíli se převaloval z boku na bok, ale spánek nepřicházel.
"Řekni, že chceš spát a budeš spát," řekl hlas.
"Samozřejmě, že chci spát," odpověděl Ondřej.
V tu chvíli, kdy své přání vyslovil, mu ztěžkla víčka a usnul. Zdálo se mu, že bydlí v úplně jiném domě. Pod jeho okny byla písečná pláž za kterou se rozprostíralo veliké modré jezero. Na březích jezera rostly teplomilné stromy a stranou domu byla promenáda, plná kaváren, vodotrysků a velikých kamenných plastik.
Když se ráno probudil, bylo nebe potaženo šedými mraky. Cestou do práce ho do tváře bičovaly drobné jehličky deště a poryvy větru odnesly kamsi do nenávratna poslední zbytky nočního snu. Celý dne prožil v očekávání něčeho významného. Den byl ale stejně prázdný jako všechny ostatní dny. Po návratu domů zasedl před monitor a řekl: " Nějak jsem nezpozoroval, že by se něco změnilo k lepšímu."
"Zapomněl jsi, že musíš vždycky vyslovit přání? Pokud se nepřihlásíš nemohu nic dělat. Když jdeš do bankomatu pro peníze, taky musíš zadat kód a vypsat částku. V evidenci musí být pořádek. Nakonec bys mohl tvrdit, že to, co čerpáš, jsi vlastně nechtěl."
"Včera jsem přece řekl jak si představuji život."
"Máš pravdu. Koleje jsou už nataženy a vlak tvých přání je nastartován. Stačí jen říci kam. A už se jede."
Ondřej přikývl. Jen zvolna si zvykal na skutečnost, že může mít všechno o co požádá. Zpočátku se choval zcela nerozumně. Přál si hlou-posti a také je dostával. Zkoušel hranice svého programu, ale zatím žádné neobjevil. Uběhl rok.
Už dávno nepracoval v bývalém podniku. Jeho kariéra stoupala závratným tempem vzhůru. Nad mizející minulostí nepociťoval žádnou lítost. Nikdy neměl čas na přátele a tedy mu ani nechyběli. Jeho nové postavení mu přivádělo do cesty nespočet obdivovatelů a obdivovatelek. Nebyl hlupák a tak věděl, že jejich přízeň souvisí více s jeho vlivem a bohatstvím než s tím jaký opravdu je. Nebránil se přílivu nových známostí, ale na jejich osudy a soukromý život pohlížel jen s chladně zdvořilým zájmem. Přesto si všiml, jak občas někdo uklouzl a zmizel v společenském propadlišti. Nebylo mu jich líto, ale byl konzervativní a neměl rád přílišné změny ve svém okolí. Při jednom z rozhovorů se svým programem se zeptal, jestli by nebylo možné jim trošičku pomoci. Hlas mu ale odpověděl, že dobročinnost není v jeho nabídce. Zdálo se mu podivné, proč tomu tak je. Život byl ale naplněn tolika věcmi, že na všechno, co bylo pryč, rychle zapomínal.
Po prvních měsících zvědavých otázek spolu mluvili jen zřídka. Většinou ani nebylo na co se ptát. Hlas vycházející z monitoru měl svá omezení. Časem na ně narazil. Na všechno, co se týkalo Ondřejova prospěchu, odpovídal bez sebemenšího zaváhání. Pokud však chtěl znát smysl různých událostí, pokaždé se místo hlasu dočkal jen stereotypního hesla:
ODPOVĚDI TOHOTO DRUHU NEJSOU K DISPOZICI.
Jednou byl neodbytný. K úplné spokojenosti mu chyběl pocit i obecnější spokojenosti než je vědomí vlastního dostatku. Lidské trosky na které občas narazil rušily jeho pocit rovnováhy.
Nevnímal je možná ani jako živé bytosti.
Měl kolem sebe rád hezké věci a určitý stav pohody. Do tohoto obrazu vstupovaly jako disharmonický tón. Ptal se vytrvale proč tomu tak je. Hlas mu se zdráháním a neochotně odpověděl, že lidský svět má omezené množství zdrojů, aby se tedy nedivil, že když se někde něco přidá, že to jinde chybí. Do budoucna si pak vymínil na takové otázky neodpovídat.
Čím delší dobu byl uživatelem tohoto zvláštního programu, tím více ale ztrácel klid. Cítil jak stárne a zatímco jiní o všechno bojovali, někdy i prohrávali a ztráceli, on jenom existoval. Byla to sice příjemná a bezmračná existence ale nic z ní nezůstávalo. Nezanechávala vzpomínky, neměla svá vítězství, byla bez minulosti i budoucnosti.
Nejhorší bylo vědomí, že by již nedokázal žít jako miliony lidí kolem. Schopnosti, které kdysi dávno měl, postupně vymizely a zplaněly. Léta o nic nemusel usilovat a tak se vlastně stal uživatelem do slova a do písmene.
Jestli mu dříve rozsvícený monitor připadal jako brána do neznámých světů, teď ho čím dál více vnímal jako zející propast. Příjemně znějící melodický hlas ho varoval: Ondřeji, moc přemýšlíš. Dostáváš se na scestí. Užívej a nestarej se. Můžeš si přát cokoliv a já ti to vyplním. Nejhorší bylo, že už si ani nedokázal nic přát. Všechno bylo nové jen chvíli.
Dálka časem ztratila kouzlo. Úspěchy a vítězství zplaněly.
Co bylo platné, že na společenském žebříčku vyšplhal až nahoru. K čemu byl potlesk, který vlastně patřil programu civícímu na něj okem monitoru. Věděl, že prohrál.
Pokusil se ignorovat všechny nabídky. Hledal záchranu mezi lidmi. Jak by mu ale mohli pomoci lidé mluvící zcela odlišným jazykem. Lidé, opancéřovaní všedními starostmi. Nakonec jim záviděl. Jejich bolesti a neúspěchy mu připadali jako koření bez kterého život postrádá chuť. Jako těžiště udržující svět v rovnováze. Hlas ho však varoval: Chceš se vyvléci ze svých závazků Ondřeji. Ničeho nedosáhneš. Všechno jen poka-zíš. Tvůj čas se krátí. Užij, co se dá. Nepromarni svou příležitost. Byly to chmurné dny. Dům, který za života Ondřejových rodičů žil lidským teplem, už léta ovládala studená síla polykající každou radost. Za okny poletovalo zvadlé listí a podzimní vítr bloudil opuštěnou ulicí.
Jednoho pozdního odpoledne zazvonila u Ondřejových dveří neznámá žena. Její šaty možná ještě pamatovaly lepší časy. Teď však byly zmuchlané a provlhlé deštěm. Její tvář byla pokryta únavou a bezradností. Možná to nebyl první dům do kterého se pokusila vstoupit. Možná už byla na pokraji sil. Její oči se dožadovaly pocitů, které Ondřej nikdy nepoznal. Díval se na ni jako na cizokrajné zvíře a chvíli nevěděl co vlastně chce. Vítr s drobnými kapkami deště jej však bičoval do tváře a tak ženu vtáhl za domovní dveře.
Když rozsvítil světlo pozorně si ji prohlédl. Přes celkem elegantní kabát měla přehozený pléd podvlečený pod kšíry odřeného batohu. V náruči držela raneček s dítětem.
Nemohl je vyhnat zpátky do listopadové plískanice a tak uvařil čaj a přinesl trochu jídla. Žena se pokoušela mluvit, ale její řeč byla Ondřejovi cizí.
Přinesl deky. Kabát a batoh položil na koupelnový sušák. Jednou dekou přikryl ženina ramena a do druhé zabalil dítě. Podle oblečení to byl zřejmě chlapec a mohly mu být tak dva roky. Oba mu začali u stolu usínat. Napůl je odvedl a napůl odnesl do dávno nepoužívaného pokoje po rodičích. Nebyl zvyklý na návštěvy, ale stav v jakém se nacházeli, mu nedal na vybranou. Obloukem se vyhnul pracovně s počítačem a odešel spát.
Brzy ráno zavolal sekretářce ať zruší všechny jeho schůzky, že zůstane doma. Chviličku se snažila připomenout jedno z důležitých setkání, ale když řekl, že prostě nepřijde, vzala jeho rozhodnutí na vědomí. V kuchyni nakrájel toustový chleba, proložil krajíčky plátkem sýra a šunky a potom je s miskou vložil do mikrovlnné trouby. Z opuštěné pracovny se ozývalo tlumené skřípání jako když nehty škrabou po skle. Nevěnoval mu pozornost a odešel do pokoje kam uložil ženu s dítětem.
Byli vzhůru. Leželi na posteli a žena hladila chlapce po jemném rozcuchaném chmýří vlasů. Řekl dobré ráno a žena mu odpověděla jazykem který neznal. Nebyla hezká ani z její tváře nevyzařoval zvláštní intelekt. Přesto bylo v té dvojici cosi dojemně krásného. Možná to byla živočišná radost s tepla a bezpečí? Možná to bylo neviditelné vlnění vzájemné lásky. Možná to byla jen úleva z přestálých nebezpečí. Ondřej však cítil, že nahlíží do skutečně lidského světa, který mu celý život klouzal mezi prsty.
Dal jim najíst a napít. Dokonce vylezl na půdu kde bylo celá desetiletí zabaleno do krabic jeho dávné dětství a přinesl chlapci medvídka, autíčko a několik vojáčků. Chlapec položil autíčko na stůl, medvídka stiskl do náruče a vojáčky odhodil na zem. Žena cosi říkala, ale nerozuměl jí ani slovo.
Rozhodl se, že jim alespoň na několik dní pomůže. Nebyla to jenom lítost nad jejich stavem, ale i trocha touhy přiblížit se plameni skutečného života. Odvedl je do pracovny s nervózně blikajícím okem monitoru a řekl: " Toto jsou lidé. Jestli tvůj program za něco stojí, dej jim šanci nezmrznout, neumřít hlady a neživořit."
Obrazovka potemněla jako tvář, která se zach-muří hněvem a falešně příjemný hlas odpověděl: "Překračuješ všechna pravidla. Okamžitě zvedni telefon a nech je odvézt. S nimi žádnou smlouvu nemám. Nezahrávej si se mnou. Pro sebe si přej co chceš, ale žádnou dobročinnost."
"Ale vždyť to je pro mne. Copak mi nerozumíš? Nemohu být šťastný mezi nešťastnými. Byl jsem hlupák. K čemu je úspěch a pohodlí, když se o ně nemohu podělit?"
"Nabízím všechno co chceš. Nabízím ti nesmrtelnost. Tento dům se rozpadne. Všichni, které znáš zmizí. Ty ale můžeš v mém programu prožít věčnost. Ano, jsi opravdu hlupák, když kvůli jedné špindíře a hloupému děcku zahodíš všecko, co jsi dostal?"
"Jsi neuvěřitelně povýšený," řekl Ondřej, "já už ale tvé služby nechci. Rozumíš nechci."
Monitor téměř vyhasl a hlas se proměnil v zlověstný sykot.
"Jenomže ty mi patříš, Ondřeji. Jsi můj, můj se vším, co jsem ti dal. Podívej, jak je tvá cesta temná."
Obrazovka monitoru zčernala a prolomila se dovnitř. Celá místnost se otřásla a větrný vír začal strhávat všechno kolem do rozšiřující se černé propasti. Nejdříve tím černým tunelem prolétla smršť papírů a knih. Následovaly stolky, křesílka a židle. Ondřej cítil nepředstavitelně silný tah, který mu podrážel nohy a zvolna ho přibližoval k zející ráně monitoru.
Najednou si ale všiml ženy a dítěte. Stály v té spoušti zcela nedotčeni. Jediná nit jejich oděvu, jediný vlas na hlavě nebyly dotčeny vichrem, který stále sílil. Už cítil, že se neudrží, že nedo-káže vzdorovat a tak z posledním vypětím sil strhl ruce zpět k ženě a dítěti. Bylo to jen marné gesto, kterým se chtěl rozloučit se skutečným světem.
Chlapec se však oddělil od matky a tu nataženou ruku zachytil. Bylo v tom cosi neuvěřitelného, ale v slabé dětské ručičce byla tak úžasná síla a pevnost, že se jí Ondřej zachytil jako kotvy. Kolem poletovaly poslední zbytky zařízení. Omítka se loupala se zdí a ve stěnách se objevily trhliny. Základy domu, který postavili jeho rodiče, byly však pevné. Pro prach už nebylo vidět. Ucítil však ženinu ruku na svém předloktí a přes slábnoucí hlomoz zachytil i nesrozumitelná slova její mateřštiny.
Zdálo se, jakoby čas ustrnul a přestal existovat. Cítil se jako divák podivného představení plného rychlých střihů a měnících se kulis. Byl v něm jeho zplanělý život. Bylo v něm plno násilí a špinavých obchodů. Bylo v něm plno lží převlečených za pravdu. Bylo v něm krupobití lhostejných očí. A bylo zvláštní, že zcela chybělo rozlišení temných vln, které se vzájemně potíraly. Pod každým z bělostných praporů bujely odporné boláky zla prorůstající metastázami do celého organismu. Díval se, a nebýt rukou, které ho přidržovaly, už dávno by upadl k zemi.
Po nekonečně dlouhé době ustal vichr a prach usedl na rozbitou podlahu. Kolem byla nepředstavitelná spoušť. Byl však živý. Přes své stáří a únavu stále ještě živý. Věděl, že už příliš nezmění na obraze světa, že už nevyužije žádnou ze ztracených příležitostí a že nikdy neporazí netvora, který se na okamžik stáhl do jedné ze svých děr, aby vyhlížel další oběť. Přesto však pocítil cosi jako nepatrný dotek štěstí.
A tak tam stál s neznámou ženou a malým dítětem mezi troskami ztraceného světa. Všechno bylo pryč. Jen síla dítěte kterou pocítil ve chvíli ohrožení, pronikala jeho okoralým srdcem jako maličký, ale pevný paprsek naděje.
k ZA 31
k Povídkám
k ZA
na start