5.září
    Byla nádherná a já se do ní hned první den, kdy vstoupila do naší třídy beznadějně zamiloval.
    Na krátko ostříhané vlasy rámovaly bledou tvář barvy mléka. O to vý-raznější byly její černé oči a rty rudé jako jahody. Ačkoliv nosí vždy černý konfekční kostýmek, vypadá pokaždé děsně sexy. Když píše na tabuli, dívám se snivě na její lítka a napjatou sukni, dávající tušit oblý zadeček, stejně jako bohatá náplň její temně modré blůzky rozněcuje mou představivost do obrátek.
    Shlížel jsem toužebně k tomuto nepoznanému pohoří jako horolezec k dosud neslezeným vrcholkům hor a ostatní kluci na tom podle mého nejsou o nic lépe.
    Nikdo z nás to šílené zamilování nepřizná a tak to o přestávkách nahrazujeme siláckými řečičkami, ale nábožné ticho při jejích hodinách nás prozrazuje.

    16. září
    Začalo se zkoušet a dnes při její hodině jsem jako první šel k tabuli já. Jsem jeden z nejlepších žáků a tak jsem vystoupil sebevědomě a s úsměvem šel na stupínek. I slečna Davidovová se na mne usmála a v ústech se zableskly její bělostné zoubky. Položila otázku a sedla si za katedru. Jak usedla, sukně se jí shrnula a já viděl mezi zesíleným koncem punčochy a sukní kousek jejího stehna. Zíral jsem na těch pár centimetrů, jakoby se přede mnou otevřel nový vesmír, ale tohle př-rovnání kulhá, neboť sebevětší vesmír se nemůže srovnávat s kousíčkem krásné ženské. Začal jsem se potit a ohryzek v krku mi poskakoval. Tohle bylo něco úplně jiného než letmé osahávání našich teprve se zaoblujících spolužaček!
    Můj rozum z posledních sil bojoval s ústy, která se už, už začala otvírat a chtěla pronést: „Miluji vás!!!“
    Rty se mi rozechvěly: „ Mi...mi...mi..lu!“ začal jsem, ale pak rozum zaútočil a zamkl je.
    Davidovová mne pozorovala pohledem, kterým krajta shlíží na myšku, pak vstala, opona toho krásného divadla spadla, a přistoupila těsně ke mě. Z té vůně, která z ní vycházela se mi zatočila hlava. Pak mně milostivě vysvobodila: „Je vidět, že jsi dnes indisponován, vyvolám tě příště. Vypadá to, že ti není dobře, běž se na chvilku projít na vzduch a pak se vrať!“
    Měla pravdu, protože jsem byl téměř v mdlobách. Vyklopýtal jsem na chodbu a po schodech ven. Byl jsem na infarkt a teprv venku jsem trochu přišel k sobě, ale stále jsem musel myslet na ten kousek spatřené krásy a její hypnotizující pohled který mrazil i pálil zároveň. Byl to jen letmý záblesk, stín, který vzápětí zmizí, aby po sobě zanechal mučivou nejistotu.
    Čas je relativní, v čekárně u zubaře se nekonečně vleče, ale pro zamilovaného pádí jak splašený kůň a tak se mi zdálo, že zazvonilo téměř okamžitě. Zatímco ostatní se hnali s pokřikem ven, protože byla velká přestávka, já naopak mířil dovnitř abych si vzal svačinu.
    Ploužil jsem se ztichlou chodbou, zatímco dole dozníval hluk odcházejícího davu. Prošel jsem k dveřím třídy, když jsem si náhle uvědomil, že se otevírají dveře do jejího kabinetu. Podíval jsem se , a opravdu, stála tam ONA, usmála se na mně a kývla. Přišel jsem blíž, ale ona znova kývla a tak jsem ještě popošel. To už jsem stál opět těsně před ní a cítil tu její nádhernou vůni.
    „Líbila jsem se ti?“
    Její otázka mi vyrazila dech.
    „Abys věděl, tak ty se mi taky líbíš. Přijď v pět co cihelny, budu tam na tebe čekat u domku.“
    Usmála se a zabouchla mi dveře před nosem. Zbytek vyučování jsem prožil jako v mrákotách a to co se dělo kolem mě jsem příliš nevnímal. Po obědě si to honem zapisuju do deníčku, protože věřím, že tohle je největší a nejšťastnější den v mém životě.
    Později...
    Stará, už dávno nepoužívaná cihelna tvoří asi čtyři sta metrů dlouhou obloukovou jizvu mezi domy. Je to příkrý svah zarostlý stromky a hustým křovím, které tvoří velké množství malých plácků. Přešlapoval jsem kolem staré polorozbořené strážní budky už od půl páté, ale teprv pět minut po páté jsem uviděl jak přichází ONA. Rychle schovávám svůj deníček, a jdu jí vstříc.
   
    Už z dálky se na mne usmívá, bez pozdravu kývá: „Pojď za mnou.“ a míří na jednu z mnoha malých mýtinek. Opře se o jeden vzrostlejší stromek a v polorozepnuté blůzce se rýsuje úzké údolí sevřené dvěma nádhernými pahorky. Stojím jako zasažen bleskem. Přitahuje si mě blíž a já jí začínám líbat. Svět okolo mne mizí v úžasném víru štěstí a já opojen blízkostí toho nádherného těla se propadám do tmy.
    „Chceš, abych si tě vzala?“ šeptá mi horkým dechem do ucha.
    Kývám na souhlas, neschopen cokoliv říct.
    „Dám ti dar, který nedávám každému!“
    Cítím její horké polibky na tváři i na krku a nevadí mi ani ostrá bolest, když se mi do něj zakusuje. Saje mou krev a spolu s ní odchází i můj život, ale mě to nevadí, Je to tak nádherné! Toužím, aby to trvalo věčně. Je to tak krásné, že to nemůže být pravda a já určitě sním a prosím: Nechte mě dlouho, dlouho spát!
    ...probouzím se a už se stmívá. Stíny stromů se protahují a z nebe na mne hledí bledá tvář Měsíce v úplňku. Třeští mě hlava, vstávám, trochu se motám a vrávorám. Hledám cestu ven, ale náhodou nejsem daleko od příjezdové cesty. Klopýtám domů, v ústech mám sucho a krk mě nesnesitelně pálí. Sáhnu si na něj a nahmatám ránu. Není hluboká, asi jsem se škrábnul o nějakou větev. Zoufale se snažím srovnat si myšlenky a vzpomenout si co se to vlastně se vlastně stalo.
    Nevím už proč jsem šel na tohle místo, co jsem tu dělal. Vzpomínám si matně na svůj nádherný sen a na ten závratný okamžik opojení.
   
    17. září
    Pokusil jsem se uniknout nežádoucí pozornosti a proklouznul jsem do koupelny, abych si zalepil tu ránu na krku, ale stejně jsem byl dopa-den. Výmluva, že mně přepadli kluci z jiné školy mi prošla, ale stejně jsem neuniknul výslechu. Pořád si nemůžu vzpomenout co se tam v cihelně stalo. Z deníčku jen vím, že jsem tam měl mít rande s Davidovovou, nebo i to jsem si vysnil? Jak se mi to pořád přemílá v hlavě, nemám už vůbec žádnou jistotu. Pořád se mi točí hlava a cítím se strašně zesláblý.
   
    19. září
    Včera ve škole nebyla, ale dnes jsem jí konečně viděl. Byla nádherná! Ještě hezčí než kdykoliv předtím. Dříve bledé tváře měla krásně rudé a i oči se jí leskly. A ty nádherné rudé rty! Pokoušel jsem se jí pozorovat, jestli neuvidím nějakou změnu, ale nic jsem neviděl.
    Samozřejmě jsem si vzpomněl na všechny ty povídačky o upírech, ale tohle je přece ve století počítačů a kosmických lodí blbost, no né? To jsou všechno jen výmysly a fantasie, která vzniká tím, že člověk čumí na televizní horory . Leze mi to na mozek!
   
    26. září
    Davidovová se s námi dnes rozloučila, musí se prý z rodinných důvodů odstěhovat pryč. Představila nám svého nástupce. Je to hubeňour s brýlemi a ulízanými řídkými vlasy. Když docházela, naposledy se na nás usmála. A já měl v té chvíli pocit, vlastně jsem si byl téměř jist, že ten úsměv patřil především mě.
    Vlastně ( říkal jsem si) je to dobře. Takhle, když jsem jí vídával, stále jsem se trápil pochybnostmi nad tím co se v té cihelně vlastně tenkrát stalo a toužil zažít něco takového znova a ve svém snění si zas a znova přehrával ty slastné chvíle. Nechtělo se mi probudit do všední reality, chtěl jsem pořád jen spát a snít o ní!
    Staré české přísloví říká: sejde z očí, sejde z mysli.
   
    30. září
    Už delší čas na sobě pozoruji, že nejsem úplně v pořádku. Dřív jsem žral jak mlejn, ale teď mi nic nechutná. Máma tvrdí, že se jí téměř ztrácím před očima a prý jsem úplně průhledný. Jsem malátný, bolí mne oči od světla a tak vyhledávám spíš stín. Taky bych pořád přes den spal, téměř každé odpoledne, když si udělám úkoly, místo toho abych šel s klukama ven musím si jít lehnout. Je to blbost, protože v noci pak jsem zase vzhůru a nemůžu usnout.
    Dnes to bylo to samé, prospal jsem celé odpoledne a teď čumím na úplněk Měsíce. Jeho bledá tvář mi připomíná Davidovou a mně je smutno a chtěl bych být s ní. Mám pocit, že by to bylo jednoduché, prostě bych roztáhl ruce jako křídla a vzlétl bych. Cítím se nádherně lehce a je mi tak krásně.
   
    1. října
    Koudelka se mi smál, prý jsem jak náměsíčník. Měl samozřejmě pravdu, protože do školy chodím v poslední době děsně unavenej, ale když si mě začal dobírat, že jsem zabouchnutej do Davidovové, naštval mě k nepříčetnosti. Vystartoval jsem na něj i přestože je o půl hlavy vyšší. Za normálních okolností bych si na to nikdy netroufnul. Ani nevím jak se to stalo, ale srazil jsem tu jeho svalnatou pravačku a vzápětí mu jí zkroutil jako proutek.
    „Auůů, prosím, pusť mne, omlouvám se!“ zakvílel zoufale.
    To co mě ale doopravdy zastavilo nebyl jeho výkřik, ale to že jsem na jeho krku spatřil vystouplou tepající žílu a pocítil šílenou chuť na tu teplou tekutinu. Zakousnout se s sát! Bylo to tak silné, že se mi z toho zatočila hlava a náhle se všechny ty náznaky sestavily do celé mozaiky a já pochopil pravdu! V tom okamžiku jsem věděl, že to v té cihelně nebyl jen můj sen, všechno se to skutečně odehrálo a já věděl i to v čem spočíval ten její dar!
    Pustil jsem ho. Vstal a aby zakryl porážku, uznale pokýval hlavou a mnul si namoženou ruku: „Ty máš ale sílu, to bych do tebe nikdy neřek, málem si mi zlomil pazouru.“
    Proč se nechopit příležitosti, když se nabízí, řekl jsem si a odpověděl smířlivě: „Nechtěl jsem tě tak zmasírovat. Takže kamarádi? Jestli chceš, naučím tě to, je to jednoduchej hmat.“
    Díval se na mne sice trochu překvapeně, ale pak ze sebe vypravil: „Jó, no jó!“
    „Tak v šest u cihelny.“