Novinky z astronomie a kosmonautiky
Velkého a vlastně poměrně nečekaného úspěchu dosáhla kosmická sonda NEAR, které se poda-řilo 14. února přistát na povrchu malé blízkozemní planetky Eros. Přistání na planetce byl jakýsi bonus, protože něco takového nebylo v plánu výpravy a sonda na takový pokus ani nebyla vybavena žádným přistávacím zařízením jako jsou například brzdící trysky či padáky. Ovšem výprava tento den stejně končila, protože byly vyčerpány všechny prostředky i palivo na palubě sondy a tudíž vědci mohli takovým experimentem jenom získat. Sonda NEAR, pokřtěná na památku významného planetárního astro-noma E. Shoemakera, byla přesně rok oběžnicí planetky Eros, tělesa o rozměrech zhruba 33x13x13 km. Po celou dobu podrobně zmapovala povrch celé planetky a zjistila velké množství dalších údajů.
Na závěr výpravy se celou sérií zážehů raketových motorů snížila rychlost sondy a ta se postupně přiblížila k povrchu. Sestup byl kontrolován i nadále tryskami, které ovšem - a to je nutno opět zdůraznit - nebyly k tomuto účelu postaveny. Odhaduje se, že kontakt s povrchem nastal rychlostí mezi 1.5 a 1.8 m/s, což je kolem 6 km/h, tedy rychlost chůze. Předpokládá se, že sonda po přistání ještě jednou "poskočila". Sonda zůstala ležet na povrchu nakloněná pod úhlem přibližně 45 stupňů, opřená o jeden ze slunečních panelů, přibližně 200m od předpokládaného místa přistání. Během celého sestupu bylo pořízeno 69 velmi podrobných snímků, nejmenší detaily na nich dosahují rozměrů neuvěřitelného 1 cm. Poslední snímek je z výšky 140 m. Pak už nebyla kamera schopná zaostřit, protože jednoduše na to opět nebyla stavěná. Proto také nejsou žádné snímky přímo z povrchu. Detaily pozorované na sestupových obrázcích ukazují některé zvláštnosti, které vědci nečekali. Například je zřejmé, že kameny na povrchu planetky jsou erodované, některé oblasti povrchu se zase zdají být zkolabované. Vysvětlení těchto jevů na tělese, kde není atmosféra ani voda bude obtížné.
Na palubě sondy je ale ještě jiný přístroj, který byl schopen podat zajímavá data a to sice rentgenový a gama spektrometr. Tento přístroj může zjistit prvkové složení hornin povrchu. Přesnost měření přímo na planetce je zhruba 10x lepší než z oběžné dráhy. Protože komunikace se sondou probíhala i po přistání, bylo v NASA rozhodnuto, že přidělí výpravě ještě dalších 10 dnů. Šlo zejména o čas komu-nikační sítě Deep Space Network, prostřednictví které probíhá komunikace se vzdálenými kosmickými sondami. Tato síť je velmi vytížená a přidělení času na jednotlivé projekty je přesně rozloženo. Ovšem přistáná na planetce byla takovou neobvyklou a výjimečnou událostí, že čas i peníze se našly.
Data ze spektrometru se v současné době dále vyhodnocují, ale vše nasvědčuje tomu, že složení povrchu planetky je blízké složení obyčejných chondritů, nejprimitivnějších meteoritů, které nalézáme i na Zemi. Krátce po přistání začal řídící tým spekulovat s myšlenkou na opětovný start a přistání - tedy jakýsi skok - spojený s pořízením dalších snímků, ale později se ukázalo, že jednoduše na takový manévr už nemá sonda dostatek paliva.
Celá výprava sama o sobě už byla obrovským úspěchem a toto přistání jej ještě více podtrhlo. Ukázalo se, že výpravy typu "lépe, rychleji, levněji" jsou schopny při precizní přípravě poskytnou obrovské množství cenných dat a vlastně můžeme říci, že tato myšlenka stavby kosmických sond nemohla dostat lepší podporu v době, kdy je kritizována ze všech stran.
Nejvzdálenější supernova a rozpínání vesmíru
Pomocí HST zachytili astronomové explozi dosud vůbec nevzdálenější supernovy, jejíž objev zároveň vnesl trochu světla na jednu z velkých záhad vesmíru a to přímo na rychlost jeho rozpínání. Objev zároveň posílil důkazy pro myšlenku, že se vesmír dnes rozpíná mnohem rychleji než ve svých ranných stádiích. Tato idea byla vyslovena před několika na základě pozorování několika vzdálených supernov, které se jevily být méně jasné než by měly být. Tehdy ovšem existovala i jiná možná vysvětlení, která nynější objev vyloučil. Tato rekordní supernova se totiž zdá být jasnější než by měla být v případě, kdy by se vesmír rozpínal stále stejnou rychlostí. Je to způsobeno tím, že v prvních fázích vývoje vesmíru byla dominantní silou gravitace, která rozpínání vesmíru zpomalovala. Objekty ve vesmíru byly díky tomu navzájem k sobě blíže a tudíž jasnější. Supernova explodovala před 10 miliardami let. O několik miliard let později se rychlost rozpínání vesmíru začala zvyšovat, protože začala převládat odpudivá síla tzv. temné energie. Odhaduje se, že k tomuto zlomu došlo zhruba v době, kdy bylo stáří vesmíru poloviční než je dnes.
Když na začátku 20. století formuloval Albert Einstein Obecnou teorii relativity, došel k závěru, že vesmír musí pod vlivem gravitace opět zkolabovat. Stejně jako řada dalších vědců ale věřil myšlence statického, neměnného vesmíru a proto zahrnul do svých rovnic tzv. kosmologickou konstantu, která představovala sílu působící právě proti gravitaci. O původu této síly ovšem neměl představu. Později dokonce pokládal kosmologickou konstantu za svůj největší omyl. Nyní se tedy ukazuje, že měl přeci jenom pravdu. Ona odpudivá síla, která postupně převládla nad gravitací, bude něco velmi blízkého právě Einsteinově kosmologické konstantě. Často se hovoří o tzv. "kvantové energii vakua", ale v podstatě musíme přiznat, že nevíme, co by tato energie zvaná temná, měla vůbec představovat. Každopádně, objev supernovy učiněný na dnes už slavném snímku Hubble Deep Field, přinesl důkazy pro teorii předpokládající různou rychlost rozpínání vesmíru v různých stádiích jeho vývoje.
Návrat k rudé planetě
Kosmická sonda 2001 Mars Odyssey odstartovala na cestu k Marsu 7. dubna, aby odčinila neúspěchy předchozích výprav k rudé planetě. Výprava je symbolicky pojmenována po slavném románu sci-fi, čemuž jeho autor A. C. Clarke vyjádřil podporu.
Zřejmě žádná jiná výprava k Marsu nebyla v historii NASA podrobena tak důkladnému přezkoumání jako právě tato. A snad žádná nebyla sledována s takovým napětím jako následující let. Po selhání sond Mars Climate Orbiter a Mars Polar Lander na konci roku 1999 se kosmická agentura dostala pod silnou vlnu kritiky a od Mars Odyssey se očekává, že jí vrátí zpět důvěru veřejnosti.
Projekt 2001 počítal s dvojící sond, jedna měla zůstat na oběžné dráze planety, druhá přistát na jejím povrchu. Vývoj druhé sondy byl zastaven z důvodu příliš velkého rizika neúspěchu a předpokládaného malého vědeckého přínosu. Samotný projekt Mars Odyssey stál zatím 151 miliónů dolarů, v této částce ovšem není zahrnut provoz sondy v období po startu.
Tým expertů složený z lidí z i mimo NASA důkladně prověřil každý detail projektu a výsledkem bylo doporučení 144 změn jak softwarového tak i hardwarového charakteru, z nichž většina byla posléze implementována. Experti tvrdí, že na samotné sondě nenalezli nic, co by mohlo odsoudit výpravu k neúspěchu. Rovněž byl posílen řídící tým a zeštíhlen plán pro budoucí výpravy k Marsu, což byly další výhrady komise vyšetřující minulá selhání. Je nutno ovšem mít na paměti, že kosmické lety jsou stále rizikovou záležitostí a vždy se může stát událost, která zhatí všechny naděje. Ale na rozdíl od předchozích výprav se zdá, že konstruktéři tentokrát možnost takových událostí nepodcenili a sonda je na připravena mnohem lépe než její předchůdci.
Kosmická sonda o hmotnosti 730 kg dopraví na oběžnou dráhu rudé planety tři přístroje, spektrometry pracující v různých oborech elektromagnetického spektra.
THEMIS se zaměří na oblast viditelného a infračerveného záření s cílem určit rozložení minerálů na povrchu Marsu, zvláště pak těch, které mohly vzniknout jedině za přítomnosti vody. Bude také hledat "teplé skvrny", místa na povrchu se zvýšenou teplotou. Současný Mars je příliš chladný na to, aby se zde mohla vyskytovat voda, ale vědci věří se nachází pod povrchem a mohla by se projevit úniky tepla průduchy v kůře planety, tedy jakousi obdobou geotermální aktivity. Přístroj by měl být rovněž schopen zaznamenat projevy případné vulkanické činnosti.
Spektrometr GRS je určený pro studium planety v oblasti gama záření a jeho úkolem je zjistit přítomnost 20 prvků periodické soustavy. Důraz je kladen především na detekci výskytu vodíku, který by mohl ukazovat opět na přítomnost vody v malé hloubce pod povrchem.
A konečně třetí přístroj bude měřit úroveň záření na Marsu a v jeho bezprostředním okolí s cílem zjistit potenciální rizika pro případné budoucí lety s lidskou posádkou.
Sonda je dále vybavena tak, aby mohla po splnění vlastních úkolů sloužit jako retranslační stanice pro budoucí výpravy na povrch planety.
Na téměř 650 miliónů km dlouhou cestu je vynesla sondu osvědčená raketa Delta II. Pokud půjde vše podle plánu, dorazí Mars Odyssey k rudé planetě 24. října, přejde na oběžnou dráhu a zahájí 76 dnů trvající proces brždění o horní vrstvy atmosféry, tzv. aerobreaking. Na počátku příštího roku začne 917 pozemských dní - což je jeden rok na Marsu - trvající studium planety.
Věřme, že výpravu nepotká osud jejích předchůdců a bude úspěšná.
k ZA 32
na Vesmírnou Odyseu
k ZA
na start