City: Randt
Hodiny na zdi píply, jejich displej zablikal. Bylo sedm, policista Randt na vteřinu přesně vkročil do budovy policejní stanice 27. okrsku. Dlouhý plášť se za ním prosmýkl, dveře klaply, Randtovy leštěné policejní střevíce zaklapaly na dlaždičkách.
„Dobré ráno, Barun,“ pozdravil sekretářku oddělení a smekl prolámaný klobouk. Byl jako vždy dokonalý - malý postavou, velký policejními mravy.
„Dobrý den, Randte,“ pozdravila Barun. „Dosud žádný telefon pro vás. Vlastně... včera večer jste tu měl v mejlboxu vzkaz. Patrně informátor.“ Barun byla zvláštní dívka - kudrnatá, s měkkým bambulatým nosíkem a neobvykle vyvinutými ňadry. Randt si říkal, že ona se sem nehodí – inteligentní, na sekretářku málo nervózní a málo podlézavá. Tak si Randt vždy představoval novinářku, socioložku nebo bordelmámu. Barun bylo na práci sekretářky škoda. A na práci policajtky tuplem.
„Informátor?“ Randt frajersky blýskl okem. Informátory měl nejlepší z celého oddělení.
Randt byl podle svých kolegů odporný staromil. Na psaní nepoužíval komp, ale exotický psací stroj, na stole měl kýčovité mechanické hodiny, odmítal čipové nitrolební implantáty a jako poslední z celé čtvrti kouřil opravdové kamelky bez filtru.
Něco ovšem ostatní hoši na Randtovi ocenit museli: Byl to nejtvrdší a nejpřímější policista, který bezpříkladně miloval své poslání, svou práci. Střílel přesně a rychle, do sprch si nevodil virtuální děvky a kasičku, do které se hoši skládali na narozeniny ostatních, vedl s heroickou pečlivostí. Nenáviděl zločin z celého svého srdce, a když říkal, že pro svá slova položí klidně život, myslel to bezpochyby vážně.
Randt se podíval na hodinky. Času bylo dost. Ranní káva přijde hrdinnému policistovi vždy vhod.
Rocko byl nejspolehlivějším Randtovým zdrojem. Byl to hajzl, který se dal tajně do služeb zákona. Měl skvělé trefy - předloni, ve čtrnáctém roce, to byl právě on, kdo dal Randtovy tip na slavný a marně hledaný gang padělatelů vlasových cibulek. Teď Randt opět - poprvé od oné cibulkové aféry - cítil to zvláštní chvění, které bylo příznačné pro největší zátahy, pro nejbrutálnější akce.
Když si Randt stavěl na kávu, zazvonil mu v kapse mobil. Skutečný mobil - Randt opravdu nesnášel implantáty.
Randt vytáhl přístroj na světlo, vyklopil mikrofon a přijal hovor.
„Prosím. Randt.“
V listopadu se v City stmívá brzo.
Claude seděl ve žlutém taxíku, který se hnal ulicemi města.
„Nebojte, pane,“ ubezpečil Clauda černoch za volantem. „Před City Building budeme přesně v devatenáct hodin.“
Claude mlčky přikývl, tvář měl jako každý správný nájemný zabiják staženou do nemilosrdného šklebu a na čele měl hlubokou gangstersky se tvářící vrásku.
Nájemní killeři jsou vždy pečlivě uhlazení. Jak kdysi kdosi říkal v jakémsi japonském filmu - zabiják je ten poslední, koho oběť ve svém životě vidí. Proto je nutné podle toho vypadat. Kdo z nás by chtěl, aby ho sejmul nějaký otrapa?
Claude vystoupil z taxíku před City Building, zaplatil řidičovi a uhladil si klopy jemně proužkovaného obleku. Přehodil si přes ruku stylový plášť - světle hnědý a zabijácky elegantní - a sáhl do kapsy pro holobrýle. Pod sakem ho tlačily dvě poloautomatické pistole.
„Pane?“ Portýr u dveří Clauda zastavil.
„Tisk,“ odvětil Claude a vytáhl presskartu World Daily News, největšího seriózního netového deníku světa druhého desetiletí jedenadvacátého století po Kristu.
„Děkuji, pane. Tisková konference srávní rady City Company je v osmnáctém patře.“
„Díky.“ Claude vešel do budovy, kterou - jako ostatně celé City - vlastnila původně potravinářská, dnes všehoschopná Gatsby Cola.
Venku zůstal jen závan jeho temné kolínské.
Portýr ještě chvilku přemýšlel, proč novinář nosí černé přiléhavé rukavice.
„Kde je?“ řval Thompson zběsile. Bylo půl deváté a budovu City Building obklíčilo šest policejních jednotek. Poslední živý senátor v USA - Jim Bowles - byl již dvacet pět minut mrtev. Trochu paradoxní věta - ale tak už to je v divných dobách nejen s větami o senátorech.
„Je ve třicátym patře, veliteli,“ řekl technik. Na monitoru počítače sledoval pohyb všech poldů, kteří byli v budově i před budovou. Zabijáka sice neviděl, ale chlapi hlásili, kde zřejmě je. „Je to divný, šéfe. Ten zmrd utíká nahoru, jde schodištěm.“
„To nechápu. Proč nezdrhl pryč z budovy? Času a prostoru měl dost.“
Technik pokrčil rameny.
„Mno,“ promnul si dlaně Thompson. „Asi má chlapec něco za lubem. Pošlem na něj naše hochy ze sedmadvacítky. Jsou na řadě. Pošleme tam... Messera. A Randta. Ať ho sejmou.“
„Randta těžko pane. Není tu. Volali jsme mu, ale nebere to. Má tam jenom záznamník.“
Thompson si nervózně dupl. „Hm. Tak to je Messer jediný vyšetřovatel ze sedmadvacítky, kterého tu máme... No, půjde půjde sám. Ať ukáže kus profesionálního masa. Ale Randta ještě jednou zavolej. Pro jistotu.“
Thopmson vytáhl kapesník a šel pryč, za chůze hlasitě smrkal.
„Háló, Randte...? Jestli jste tam, zvědněte to, hned musíte přijet k City Building, máme tu...,“ slyšel Thompson technika. Podíval se na obří budovu před sebou. Okénka blikala, dvaačtyřicet poschodí baňaté stavby působilo monumentálně.
Sakra, proč ten chlap neutekl? O co tu jde? Thompson byl zmatený.
„Prosím, Randt.“
„Buď zdráv, policisto Randte. Nepátrej po tom, kdo ti volá.“
Randt se ošil. Ventilátor na stole vrněl, i když v kanceláři nebylo horko - Randt měl ten zvuk rád, proto přístroj pouštěl i v listopadu.
„Co je?“ Randtův hlas byl pevný jako v každé jiné gangsterce.
„Randte, před hodinou jsme z léčebny unesli tvoji bláznivou ženskou.“
Randta polil pot.
„Víš co Randte? Dáváme ti dvě hodiny na to, aby sis rozmyslel, jak moc ti na tý bláznivý couře záleží. Pak zavoláme znova a řekneme ti, co od tebe chceme. Ale nepokoušej se nic dělat, nebo tu šílenou mrchu zabetonujeme do starejch necek.“ Klap. Hovor skončil.
Randt seděl a koukal se z okna na sychravou ulici.
„To vypadá na nedobrý den,“ řekl Randt tiše sobě samému. Pak vytáhl otřískaný zipáč a zapálil si kamelku. „Ještě ale stihnu schůzku s Rockem.“
Práce policisty a život vůbec nebyly ve dvacátém prvním století tou marmeládou, jako za starých dobrých časů. Politika existovala už jen v menedžmentech nadnárodních společností, které si nakoupily svět. Města se změnila v džungle ovládané gangy a policajt z kriminálky už své vrahy, překupníky, gangstery a jiné zločince nejrůznějších oborů nezatýkal - lumpy rovnou střílel. M. Randt byl právě takovým střelcem, soudci neexistovali - kriminálnící se rovnou trestali kulkou. Bylo to tvrdé a spravedlivé a byla to jediná spravedlnost, která v těch časech ještě existovala. Tak tvrdá a romantická doba to byla. Svou povahou těžce komiksová - jen tu chyběli borci formátu Batmana či Soudce Dredda.
Randt ale nebyl zas až takový tvrďák. Miloval svou šílenou ženu, která - následkem své politické kariéry - propadla patologickému stihomamu. Tak končili všichni politici, když před deseti lety postupně zmizeli ze scény spolu s tím, co nazývali demokracií. Cvokárny byly plné bývalých starostů, poslanců a filozofujících prezidentů, volených lidových soudců, levicových intelektuálů a zahořklých filmových režisérů. Ti všichni své duševní zdraví ztratili v kufříkových, agentských, teroristických či producentských aférách.
Randt byl tedy naměkko. Ale byl si jist, že život své milované šílené zachrání. Za každou cenu.
„Nazdar, Rocko,“ řekl Randt, když přistoupil k chlapíkovi v kožené bundě. Klobouk si vrazil do čela a zvedl si límec šedého ošuntělého kabátu. Drobně pršelo.
„Nazdar Randte. Dneska to bude za dvě stovky.“ Rocko se na půl huby usmál.
„Tak to bude pěkná šlupka, Rocko. Tady máš kilo a povídej.“
„Říkám, že chci dvě kila.“
„Zbytek ti dám pak. Podle to, o co půjde. Nebo mi snad nevěříš?“
Rocko samozřejmě věřil. „Tak poslouchej...“
Rocko neměl chybu - snad až na to, že byl rigidní nessolog. Ale to byl vlastně kdekdo. Každý druhý propadl prorockému dílu proslulého Andrzeje Nesse, fantasty odněkud z Polska nebo Rakouska či odkud. Ness na stará kolena pochopil starou scientistickou pravdu, že nejlépe člověk vydělá, když založí vlastní církev. A skutečně se mu to podařilo – pro svou církev získal milióny lidí. Přes Síť. Bahnil si, dokud ho před lety neunesli ti mimozemšťané, v které tak úpěnlivě nevěřil. Hoho, říkával Randt Rockovi, boží mlýny melou pomalu, ale jistě. I na tebe Rocko dojde, fakticky. Ale Rocko nevěřil a raději studoval Mistrovo dílo a práskal na všechny hajzly v okolí. A Randt střílel.
„Počkej, počkej... To snad nemyslíš vážně...?“ Randt koukal na Rocka a oči měl překvapením doširoka otevřené.
„Je to tak, přísahám. Vždyť víš, že tobě bych Randte nekecal. Nepodřežu si přece vlastní větev. Opakuju ti: Dneska večer se gang 247, jak si říkají, chystá odprásknout senátora Bowlese. Je to objednávka z vyšších míst.“
„Sakra...“ Randt vyfoukl poslední šluk, hodil špačka na zem a zašlápl ho. „A kdo to má udělat?“
„To nevím. Všechny jejich kádry jsi během posledních let poslal na pravdu Andrzejovu.“
„Jo.“ Randt poplácal Rocka po rameni. „Tak víš co, chlape? Tady máš pětikilo. A já jedu. Mám toho asi hodně na práci.“
Cestou na stanici ještě Randt osvobodil supermaket na čtyřiadvacáté a připravil tak město o tři další pochybné zlodějské nuly a jednu nešťastnou bábu, která se připletla do rány. Randt si už dávno nedělal čárky.
Claude nastoupil do přeplněného výtahu, dveře se zavřely. Všichni jeli na tiskovku do osmnáctého patra. Tlustá žena, co se ke Claudovi lísala z boku, dosti silně páchla jahodovým parfémem a všichni ostatní pokašlávali tak intenzivně, jak by je jinde než v nadupaném výtahu nenapadlo.
Když se dveře sametové zdviže konečně otevřely, vyhrnuli se všichni ven. Jen Calude se nikam necpal. Vystoupil jako poslední a rozhlédl se po patře. Všude bylo plno novinářů a goril.
Upravil si tmavé brýle, které nevypadaly, že jsou, čím jsou - holobrýlemi. V kapse pláště nahmátl mikrokomp a zapnul jej. V brýlých se mu promítlo rozmístění všech tajných na celém patře, v celé budově... Claude byl napojený na policejní síť.
Správný zabiják - nebo hitman, jak říkají chlapci z oboru - si předem vše rozmyslí a pečlivě naplánuje. Přesně to Claude udělal. Věděl, že poslední žijící senátor ve Státech je prostatik - tato laškovná skutečnost vyšla najevo, když se senátor prokecl v jednom rozhovoru. Claude věděl, že trvá-li konference tři a půl hodiny, bude si Bowles muset alespoň jednou odskočit...
Záchody byly v mezipatře, Claude vyjel po schodech nahoru. Zpoza tmavých brýlí sledoval - přes holografickou projekci rozmístění poldů - všechny a všechno.
Obratně se vyhnul policistovi na rohu a vplul na toalety. Nevzbudil žádné podezření. Byl profík ve svém oboru - věděl přesně, jak se chová podezřelý zabiják. Choval se tedy jako nepodezřelý zabiják. A zabralo to.
„Jde pořád nahoru, Thompsone,“ zavrčel Messer. Zpod kožené bundy vytáhl brokovnici s upilovanou hlavní a hrdě si ji prohlédl.
„Musíš ho dostat, Messere. Půjdeš sám.“ Stále drobně poprchávalo, Thompson srkal instatní kafe z červeného hrnku s namalovaným upírem.
„Jo. Jen škoda, že ten Randt tu není. Je nejlepší psycholog zločinu u nás.“ Messer otevřel zavazadlový prostor svého sedanu a vytáhl kufřík se snajperkou, ostřelovací puškou. „Dám si ještě teplou vafli a jdu nahoru. Ale stejně mám pocit, že tuhle příležitost si Randt nenechá ujít. Že ještě zasáhne do příběhu.“
„Skvělé. Ale...“ Thompson zvedl pravé obočí. „Jak se tam nahoru dostaneš?“
„Výtahem.“ Messer byl mazaný. „Ušetříme za vrtulník.“
Před chvílí hoši od techniky nainstalovali okolo budovy obří reflektory.
Thompson si k ústům nastavil mikrofon.
„Tak jedem. Zapněte to. Teď.“
Budovu City Building, sídlo městské správní korporace zalilo světlo.
Všude okolo se tísnily davy novinářů, úplatných hyen lačnících po krvi a senzaci, hyen, které už dávno rezignovali na vše krom bulváru a porna. Dnes větřily zubatou.
„A zatlačte všechny ty škrabálky za zátarasy. Nejsem na jejich ksichty zvědavý.“ Nikdo - a Thompson nebyl výjimkou - neměl novináře rád.
Claude byl ve svém úsudku přesný. Senátor Bowles nutkání skutečně pocítil - a dokonce v čas, který Claude očekával. Těsně před osmou. Claude si ještě stačil ulíznout vlasy dozadu a zčerstva je napomádovat, stačil si upravit nalepovací knír a přečistit brýle.
Za dvě minuty osm se otevřely dveře a na toalety vklouzl senátorův ochránce. Claude ho trefil přímo do obličeje, tlumič jen zasténal a chlap sjel po zdi. Na dlaždicích za ním zůstala táhlá skvrna.
„Je to oukej,“ řekl Claude bodygárdovským hlasem.
Senátor Bowles vkročil dovnitř rozšafným krokem senilnějícího staříka.
„Nazdar,“ řekl Claude a mile se smál.
Bowlesův pohled sjel k mrtvole gorily.
„Ano. Končíte,“ ubezpečil ho Claude.
Chvilku se točili okolo sebe, tančili nad mrtvolou. Claude překročil teplé tělo s rozfašírkovaným obličejem, Bowles couval... Ani se nezmohl, aby odpověděl na Claudův pozdrav.
Pak Claude vystřelil - vzal Bowlese třemi kulkami. Dvě do srdce, jedna do čela. Bowles si kecl na zadek. Bez jediného stenu. Mozek mu vytekl do pissoiru.
Claude vyšel na chodbu. Věděl, kde přesně jsou všichni policisté. Střílel a střílel, těla padala, vystřílené nábojnice cinkaly o mramorovou podlahu, tělo jednoho policisty bylo unášeno eskalátorem do nižšího podlaží.
Claude třímal v každé ruce jednu pistoli s tlumičem. Byl tak rychlý, že si stačil vyměnit oba zásobníky, aniž by se zmatení poliši na cokoli zmohli.
Když se už na chodbě nic nehýbalo a poldové jen smutně sténali, rozhlédl se Claude okolo sebe.
Mohl by v klidu odejít z budovy a nikdo by si jej ani nevšiml. Zaváhal.
Zamířil ale k požárnímu schodišti. Když vešel, zamkl přes svůj komp všechny ostatní přístupy a zakódoval je. Byl sám, on a rajcovně hranaté schodiště... Cesta vedla jen nahoru. Claude měl zcela zvláštní plán pro zbytek večera.
Randt seděl znovu ve svém kanclu a přemýšlel, co udělá. Jeho mozek pracoval a vyhodnocoval, Randt myslel s přesností počítače. Větrák větral, další káva chladla a cigáro na litinovém popelníku - byl památeční, z dovolené v Tallinu - uhořelo skoro do poloviny, aniž by si Randt dal jediného práska.
Zazvonil mobil.
„Randt. Mluvte.“
„Nazdárek, Randte.“ Hlas gangstera na druhé straně sluchátka byl patřičně slizký a každým coulem nemorální.
„Nazdar. Už vím, kdo jste. Jste z gangu tventyfórsevn. A tuším, oč vám jde.“
Na druhé straně sluchátka bylo chvilinku překvapené ticho.
„Myslí ti to, Randte,“ ozvalo se po zaváhání. „Jenže tvýmu kámošovi Rockovi už je tvůj intelekt hovno platnej. Zejtra ho najdou v přístavu, chudáka. To víš, krysy se musej vychytávat - ani u nás v kanálech je nemáme dvakrát rádi. Ten hoch nám pil krev už zatraceně dlouho. Ale sám jsi nás dnes k němu dovedl...“
Randt polkl. „Tak k věci.“
„No... už sis rozmyslel, jak moc miluješ svou Karen? Doufáme, že jo. To by bylo smutný, kdyby ji zejtra našli s Rockem... Co by si lidi řekli o policajtovi, kterej se zbláznil a sejmul svýho nejlepšího informátora a svoji chorobnou ženušku? Smutnej konec..“
Randt mlčel.
Claude šlapal do schodů, když mu zazvonil v kapse mobil. Skutečný staromódní mobil. Vytáhl jej, umělá hmota se v nouzovém osvětlení schodiště matně třpytila.
„Randt... é, teda Claude,“ řekl a odlepil si již zbytečný knírek a odhodil ho dolů, mezerou mezi zábradlím. „Hotovo.“
„Takže Randte - odděláš starýho Bowlese za nás. Udělej to, jak chceš, ale udělej to. Jinak - smůla... Informace, který potřebuješ, máš už od práskače Rocka. A co nevíš, to si zjistíš. Až Bowlese uděláš, vrátíme tvoji starou do blázince. Musíš nám věřit. Jo - abych nezapomněl: Říkej si třeba Claude. Randt je pro zabijáka moc policajtský jméno.“
Randt típl roztřesenou rukou cigáro, ze kterého si ani nepotáhl.
„Mám jen jednu otázku... Proč právě já?“
„To víš, Randte, oddělal jsi nám ty nejlepší kluky, jaký jsme měli. A je to skvělej fór, udělat z poldy zabijáka. To je ta nejlepší pomsta, jakou jsme mohli udělat. A ani jako námět na povídku to není marný. Ale... jinak jsi byl fakt dobrej, to zas jo. Takže - čest práci, Claude. Vítej na naší lodi.“
Randtovi se do čela v té chvíli vyryla nová vráska, hluboká a dlouhá. Dodala jeho tváři výraz zločince.
Claude napočítal do deseti a napil se kávy. Do večera bylo dost času, aby si vše připravil.
„Fajn, Randte. My víme. Abys věděl, že držíme slovo - tvoje stará je zpátky v blázinci. I gangsteři mají svoji čest, víš? Tak se měj. A vzpomínej na nás v dobrým, Randte. Snad se ještě uvidíme...“ Cvak, hovor byl přerušen.
„Jednou se určitě uvidíme, to si piš.“ Randt si sundal brýle, zpod kabátu vytáhl prolámaný klobouk a nasadil si jej. Venku houkaly sirény.
Randt si ještě přehrál vzkazy na záznamníku.
„Haló, Randte...? Jestli jste tam, zvedněte to, hned musíte přijet k City Building, máme tu průser - sejmuli senátora Bowlese a vrah zřejmě utíká na střechu budovy. Musíte ho s Messerem sejmout...“ V pozadí někdo hlučně smrkal.
Randt se usmál a zakroutil hlavou - začínal mít smysl pro černou sebeironii. Pak vytáhl své zbraně a hodil je za knírkem do mezery mezi zábradlím. Třískavý zvuk padajícího kovu mizel v hloubce šachty.
Schodištěm proletěly ostré paprsky a stíny. Velitel zásahu dal právě rozsvítit reflektory.
Messer jel výtahem a v okouzlení z červeného sametu okolo se prohlížel v zrcadle, které tu bylo. Kapesníčkem si přeleštil chromovaný ušní implantát, vyvedený v úpravě „On The Road“ ve stylu sklopeného bočního zrcátka Chrysleru z roku 1956.
Když výtah zastavil v posledním patře - zbytek bylo třeba vyběhnout po servisním schodišti -, upevnil si Messer ostřelovačku tak, aby mu na zádech mezi lopatkami dobře seděla, a brokovnici vztyčil do frajerské polohy „k poctě zbraň“. Hlaveň cinkla o implantát.
Pak Messer vyběhl schůdky a rozkopl plechové dveře.
Pršelo a světla se leskla v padajících kapkách. Čas pro souboj na střeše přímo ideální, atmosféra jako pro filmový klub.
V té chvíli i Randt dorazil na střechu. Před ním se dveře otevřely samy, znal kódy. Neměl zbraň, měl jen svůj klobouk - a zabijácký bleděhnědý plášť a oblek s tenkým proužkem.
Na mokrou krytinu ploché střechy vstoupili tedy oba společně. Messer byl překvapený - Randta sice čekal, ale něco mu na něm nesedělo. Měl na kratinkou chvíli pocit zmatených rolí.
Randt překvapený nebyl.
„Tak co je, sakra?“ zaskřípal Thompson, když mu technik ukázal na monitorech obraz snímaný kamerou Messerova ušního implantátu. „Randt dorazil, jak vidím... Ale kde je zabiják?“
Střecha byla prázdná - byl tam jen Randt a Messer, kteří na sebe zírali. Thompson zíral také. Pak se ale podíval, odkud Randt vyšel. Za jeho hlavou byla cedule „Požární schodiště - únikový východ“.
Thompsonovi se udělalo zle. Před očima viděl palcové titulky následujícího dne... To neskončí dobře, šeptal si, když si naléval z termosky další hrníček kávičky.
Všichni zírali nahoru, na osvícený okraj střechy. Málokdo tušil, co se děje.
„Randte...?“
„Čau, Messere. Mě jsi tu asi nečekal, co?“ Randt si posunul klobouk do týla.
„No... tak trochu čekal. Ale jo, jsem rád, že jsi mi s tím hajzlem přišel pomoct. Tak... jdem na to?“
Randt se smutně pousmál. „Na co, Messere? Podívej se na mě... pořádně... - Copak ty nechápeš, že já jsem ten hajzl? Takhle se přece neoblíkají policajti, he? Podívej na toho motýlka, na ty boty...“
Messer mhouřil oči, brokovnici držel v pravici a malíčkem levé ruky se nervózně rýpal v nose. „Ty jako...“
„Jo. Já.“ Randt s grácií zkušeného exhiba rozevřel svůj nový gangsterský plášť. „A nemám už u sebe zbraň. Je to bez rizika - takže, hochu, střílej. Rychle to vyřiď. Proto tu jseš, ne?“
Messer uválel kuličku a zavrtěl hlavou. „Nech tý srandy, Randte.“
„Jaká sranda? Jsem lump, zabil jsem Bowlese. Na hajzu. Tak mě sejmi přece!“ Randt spustil rozevřený plášť a přešel k okraji střechy. Dav dole zahučel, když jej spatřil. Při takovém nasvícení, jaké nabízela policejní technika, si tu Randt připadal jako na divadelních prknech. „Copak ty nemáš odvahu? Tak mě sejmi před těma lidma! Ti na to čekají! Všichni! Šéf Thompson se dívá!“
Messer si odplivl a spustil brokovnici hlavní k zemi. „Jdi do prdele, Randte. Jdi do prdele.“ Pak se otočil a šel zpátky k výtahu a cítil, že na něj jde zvracení. Pobliju všechen zasranej samet, říkal si. Ať jdou všichni doprdele.
Thompson nevěřícně koukal na monitor. Messer šel prostě od toho! Ta sketa...!
„Já je sejmu oba! OBA!!!“ Kafíčko Thompsonovi zvedlo tlak a teď měl barvu, která signalizovala blížící se srdeční kolaps.
O několik vteřin později vystartovalo pět nově nasazených chlapů do budovy, k výtahu.
„Jestli to nevyřídíte, nevracejte se...!“ sípal Thompson do mikrofonku. Díval se při tom pořád nahoru. A nevěřil svým očím.
„Tys byl vždycky nula, Messere. Nepochopil jsi základ. Ty to prostě necítíš...“ Randtovy to bylo skoro líto. Messer za sebou teatrálně zabouchl plechové dveře. Uvolněná klika cinkla o střechu.
A pak si Randt - ve světle oněch reflektorů, před očima dvou a půl tisíce čumilů, pisálků a policajtů - sundal svůj klobouk a odhodil jej na město a pak též plášť, jenž jej halil...
Lidé, policisté, hyeny - všichni zírali nahoru a polykali déšť a vítr. Fotoaparáty cvakaly.
Skočil. Jako malý chtěl být Batman. Nebyl to špatný sen.
Vše vidím ve zpomaleném záběru - tvář Thompsonovu, která se pozvolna otáčí nahoru, zmatené pohyby vylekaných policistů, kapky deště dopadající na zmoklé vlasy a tváře čumilů... A především tvář Randta, který se odevzdává patrům City Building.
Randt byl nejtvrdší a nejpřímější policista. Randt byl muž na svém místě. Všem lotrům přál smrt, zločin nenáviděl z celého svého srdce, a když říkal, že pro svá slova položí i život, myslel to skutečně vážně. Věděl, že zločinci život nepatří... Jak kladné!
Když dopadl na největší z reflektorů, promítla se na stěnu City Building jeho postava. Byl v tu chvíli větší, než kdy mohl doufat. Měřil tam patnáct metrů.
Hlavním bulvárem se nesl uznalý potlesk diváků toho kusu.
k ZA 32
k Povídkám
k ZA
na start