NĚCO MÁLO O ZAKÁZANÝCH ÚZEMÍCH.
    Miroslav Nývlt
    Tak, jako každý spořádaný stát, tak i Rumunsko má svá zakázaná území, na kterých střeží svá důležitá tajemství, a proto jsou tato území tabu pro každého cizozemce. Zakázané území vypadá velice nenápadně, ba mohli bychom klidně říci až fádně, nezajímavě, zkrátka a dobře, jako turisté bychom takové území nikdy nenavštívili, nebýt na křižovatce několik cest veliká cedule: Atentie. Atentie. Drum oprit pentru strain. (Pozor. Pozor. Zakázaná cesta pro cizince.) Co tam jenom může být, ptáme se sami sebe a zvědavost pomalu nahlodává naše turistická srdce. O dalším směru našeho putování je rozhodnuto, avšak nejen o něm. Po patnácti kilometrech si říkáme, že ta cedule měla přeci jenom něco do sebe. Nikde nic, sem tam dřevěnice, učiněný ráj pro naše chalupáře, ale po nějakém tajemství, či dokonce bufetulu ani vidu, ani slechu. Jazyk se nám už lepí na patro, když v tom z čista jasna před námi na kopečku kostel a kde je kostel je i bufetul. Je to takových necelých sedm set metrů. Přidáváme do kroku. Ale to jsme neměli dělat. Běží-li v zakázaném území skupina asi dvaceti, na první pohled cizozemců, musí to dříve, nebo později vzbudit pozornost místních kompetentních orgánů. Z projíždějícího nákladního auta vyskakují dva milicionáři a my víme, že nás nečeká nic dobrého.
    Milicionáři se tváří velice svěřepě a zbavují nás cestovních pasů. Co jsme viděli a co jsme ještě chtěli vidět, co jsme od domorodců vyzvěděli a co jsme ještě vyzvědět chtěli, to jsou teď otázky, na které se snažíme rozumně odpovídat. Avšak, jak to v takovýchto případech bývá, logické argumenty, jako individuální turistika, nebo bufetul nezabírají, spíš jsou chápány jako úhybné manévry a výmluvy, které mají zmást seriózně vedené vyšetřování. Milicionáři také podle toho reagují. Nevypadá to dobře. Zvrátit vše v náš prospěch může už jen nějaká náhoda. A ta se dostavuje. Jak tak milicionáři nahlížejí do našich pasů, začne se jeden z nich strašlivě smát a se slovy: „Rasputin, Rasputin,“ ukazuje pas svému kolegovi, který se začíná smát také. Poté je jimi vyhledán živoucí originál fotografie. Člověk, přezdívaný Blada, je vyveden z našeho středu. Milicionáři bedlivě porovnávají fotografii v pasu s originálem, neustále se smějí a vykřikují: „Rasputin, Rasputin.“ Blada stojí jako přikovaný a jeho pohled prozrazuje, že neví, co si o celém výjevu má myslet. Co když je Rasputin dlouho vyhledávaný zločinec a milicionáři teď projevují radost nad tím, že je konečně dopaden. Snaží se milicionářům vysvětlit, že s Rasputinem nemá nic společného, ale ti se smějí ještě víc a my víme, že jsme zachráněni, neboť ve skupině, kde se vyskytuje takovýto člověk, špióni být přeci nemohou. Nicméně, propuštěni nejsme a ani prosby, týkající se bufetulu, nepomáhají. Čeká se na místní autobus, kterým budeme jako jeden muž deportováni na milicionářskou stanici. Toho šikovně využívá jeden domorodec, který pohotově nabízí svůj včelí med. Konečně přijíždí autobus. Domorodci musí vystoupit a udělat místo nám a láhvím medu.
    Ještě chvíli se zklamaně díváme směrem, kde je bufetul, škemráme a reptáme, ale když nám milicionáři slíbí, že nechají otevřít bufetul v Topliti i když má dnes zavírací den, spokojeni s vývojem událostí v poklidu nastupujeme. Domorodci se dožadují výsady jet s námi, což je jim po chvilce dohadování dovoleno a my se na vlastní oči přesvědčujeme, že rumunské autobusy jsou bezedné. V Topliti nás skutečně vítá otevřený bufetul a zároveň sdělení, že v něm musíme vyčkat na translatora (tlumočníka), který nám bude a traduce din romana in rusa (tlumočit z rumunštiny do ruštiny) a vysvětlí nám jakému nebezpečí jsme unikli. Asi po hodinové sortimentní prověrce bufetulu jsme předvedeni na milicionářskou stanici, kde nás vítá starší muž v civilu slovy: „Charašája ziua“, - translátor. Zdraví nás jménem rumunského lidu a přeje nám mnoho krásných a nezapomenutelných chvil na území Rumunska. Celým svým projevem dělá vše pro to, aby i tato patřila mezi ně. Dozvídáme se, že jsme jen o vlásek unikli smrtelnému nebezpečí v podobě zmijí a padajících kamenů a že výstražné cedule je třeba respektovat, neboť rumunská strana a vláda si váží turistů a chce je ochránit od různých nebezpečí. Nebezpečí bylo zřejmě tak veliké a důvěra v naše ponaučení tak malá, že jsme naloženi do našeho autobusu, který byl mezitím přivolán a eskortováni za doprovodu milicionářského vozu přímo do campinku. Tak takhle se v Rumunsku prochází zakázaným územím.

    MEXICKÝ DENÍK (úryvek)
   Václav Tuček
    5. července 2000
    Mexico City
    V občerstvení spojeném s prodejem zeleniny jsme objevili jídlo zvané sinchronizáda, které jsme si postupně dost oblíbili. Jde o pšeničné placky plněné šunkou, sýrem, zeleninou aj. Mexické metro, jímž jsme opět cestovali k autobusu směr Amecameca, má gumová kola, piktogramové znázornění stanic, devět tras a jízdenky v podobě žetonů, které jsou potravou vstupních automatů. Autobus mířící do Amecamecy nám umožnil za jízdy vnímat obrovský protiklad vcelku poklidného a úpravného jádra města a živelně budovaných chudinských čtvrtí na okrajích metropole, plných špíny, chudoby a zřejmě i zločinnosti.
    Amecameca
    Sídlo má asi 22000 obyvatel, ale na mexické poměry je to jen městečko. Překvapilo nás svou nepřehledností, přestože prakticky vše je tu rovnoběžné a geometrické. Místní zócalo (náměstí) vyplňuje do značné míry veliká tržnice, jejíž vůně však nejsou pro našince příliš lákavé. Nakoupit zde zásoby do hor se ukázalo být nesnadné. Nepodařilo se nám objevit žádnou větší samoobsluhu s potravinami, natož nějaký market. Zato taxikáři nabízející nám odvoz do hor-ského sedla Popocatépetl se kolem rojili jako mouchy na zdejším tržišti. Byli jsme ale neoblomní a v rámci postupné výškové klimatizace jsme vyrazili pěšky za město a zamířili ke vzdáleným vulkánům. Na samém konci Amecamecy jsme se občerstvili v hospodě s rančovou úpravou. Podlahy tu byly, včetně záchodu, vystlány slámou a pivo jsme pili ze sklenic s posolenými okraji.
    San Pedro
    Batohy těžknou, ani třetinkové pivo značky Bohemia nepomáhá proti stupňujícímu se vysílení. Taxikáři nakonec vítězí a vezeme se do vysokohorského sedla.
    Paso de Cortés ( 3650 m n. m. )
    V sedle Hernána Cortése duje vítr, na botách se usazuje sopečný tuf. Prohlížíme si reliéfní pomník španělského dobyvatele Mexika. Potvrdilo se, že vstup na Popocatépetl je pro zvýšenou erupční aktivitu turistům uzavřen. Popíjíme tedy kávu v dřevěné občerstvovací boudě. Cena této meltovité tekutiny se pohybuje v rozpětí od pěti do dvaceti pesos. Kolem se popásají krávy a my odcházíme směrem k sopce Iztaccíhuatl, která je volně přístupná. Stanujeme v zatáčce u cesty, v noci se přihnala menší bouřka s deštěm.
    6. července 2000
    Ráno je nádherné, fotografujeme červánky kolem Popocatépetlu. Cestou k masivu Izty probleskl v dálce Citlaltépetl, nejvyšší hora Mexika. Míříme za slunečného počasí na parkoviště La Joya pod horou. Odtud nastupujeme traverzem po stezce směrem mezi masivy nazývané v překladu "Chodidla" a "Kolena". Následuje řada strmě vedených traverzujících suťovitých pěšin. Navečer jsme dorazili do bivaku zbudovaného asi 4500 m n. m. . Spali jsme tedy v podstatě v lůně hory zvané "Bílá paní". Pro účastníky výpravy s vyjímkou Z. Vrágy to byl rekordně vysoko položený nocleh. Večer proběhl ještě aklimatizační výstup s cepíny po sněhovém poli ke křížku na skále umístěném asi 150 výškových metrů nad bivakem. Noc byla pro všechny poměrně krutá. Venda už od večera zvracel, Vrága marně zaháněl bolesti hlavy jídlem, já jsem se snažil odvracet nespavost prášky.

    AFORISMY
    Lubomír Macháček
    Dejte mi peníze, moc a slávu a ovládnu celý svět. Dejte mi rozum a všeho se vzdám.
    Chcete znát pravdu a přitom děláte, jako by byla jenom jedna. . . . Ta vaše.
    Na fráze odpovídej frázemi, neboť jen tak ti porozumí.
    Na mnoho otázek zná-li, odpovídal nevím, neznám. Doufal, že jeho skromnost někdy ocení.
    Žil budoucností v přítomnosti. Začali obdivovat jeho minulost.
    Své zvířecí schopnosti uplatnil ve vyšších kruzích. . . Jako lev salónů.
    I počátky se musí zapíjet, neboť v koncích nemáme už sil.
    Jsme všichni na jedné lodi, a přece se potápíme každý jinak.
    Zadek je kulatý stejně jako měsíc a někdy svítí o poznání silněji.
    Řekne-li vám dívka konečně ano, zeptejte se, nemyslí-li na vdávání.
    Rozhodl jsem se, že zůstanu věrný celý život. . . Druhému pohlaví.
    Jsme hulváti, od žen chceme vždy jen to jedno: Aby nás nechaly na pokoji.
    Často milujeme jen proto, abychom nemuseli nenávidět.
    Člověk se stává starým teprve v okamžiku, kdy začíná žít ze vzpomínek.
   
    VODKA, FIRDEA ANEB JAK ROSTE KUKUŘICE
    Miroslav Nývlt
    Na úvod našeho vypravování nemůžeme neuvést jednu důležitou informaci. Kukuřice je takřka národní rostlina. Kukuřicí se živí dobytek, prasátka, drůbež, peče se z ní chleba, placky, zkrátka s kukuřicí se v Rumunsku setkáváme na každém kroku. Proto se nedivme, že se s ní setkáváme i ve Firdei. Mohlo by to být i něco jiného. Je už přeci jenom pokročilá hodina, tma jako v pytli a my jsme se zachraňovali před bouřkou v místním bufetulu, jinými slovy řečeno, vypili jsme půl litru vodky. Proto teď ty rozpaky. Je to kukuřičný klas, nebo není. Pro jistotu se do toho zakousneme. Ano, je to kukuřičný klas, pusu máme plnou sladkých zrníček. Jsme tedy skutečně v kukuřičném poli. Pořádně to tu klouže, a tak se chytáme kdejakého klasu, . . . ale co to, tohle asi nebude klas i když je to stejně veliké. Aha, nejsme tady sami. Kukuřičné pole najednou ožívá a vrhá se na nás. Kdepak, takovouhle kukuřici u nás nemáme. Bahýnko studí a my pomalu střízlivíme. Co to? Proti nám se řítí někdo s dvěma baterkami. Ale nenechme se mýlit. To jsou jen dva Rumuni v autě, kteří nám právě před chvílí z batohu vybrali co se dalo, včetně našich svršků, zatímco my jsme kontrolovali agrotechnickou lhůtu dozrávání kukuřice. No, řekněte sami, také byste neodolali, kdybyste jeli nocí a v příkopu zahlédli opuštěný batoh. Marně budeme lozit po čtyřech příkopem, sto metrů tam, sto metrů zpátky a ohánět se rukama kolem sebe jako o závod, a to všechno nejméně pětkrát, až do úplného vystřízlivění. No, ještě že jsme se nezouvali. Aspoň pohory jsme zachránili. Pěkně se to v nich vykračuje ke stanovému táboru. Ani nevnímáme že nám někdo svítí na cestu. To jen traktor nás dojel. Vyskakuje z něho milicionář. Vykročíme mu v ústrety a aby ne, když jsme si s ním připíjeli v bufetulu. Trapná situace pro obě strany. Nejlépe uděláme, když to nějak zamluvíme. Lovíme v paměti fráze. „Varog, circula autobuzele noaptea?“ (Prosím vás, jezdí v noci autobusy?). Milicionář se dívá na traktoristu, traktorista na milicionáře. Asi to nebylo to pravé. Zkusme to znova: (Cu ce sa ma imbrac? (Co si mám obléci?). Milicionář bezradně krčí rameny a neví kam s očima. A pardon, úplně jsme zapomněli, že máme s sebou dámu. To by chtělo nějaké odlehčující konverzační téma.
    „Varog, unde se predau telegrame?“ (Prosím vás, kde se podávají telegramy?). No, konečně se milicionář chytil a ochotně vysvětluje že až ráno, někde v nějakém městečku, asi padesát kilometrů odsud. A zatímco milicionář dámě vysvětluje, jak je to s podáváním telegramů, my ujíždíme s traktoristou hledat naše propriety. Ten s námi jede s takovou samozřejmostí, jakoby vozil takovéhle pasažéry každou noc. Konečně nalézáme baťoh a trenýrky. Bohužel dámské svršky jdou asi více na odbyt. Z nich nenalézáme nic, ale nemusí nám to vadit, protože při zpáteční cestě nenalézáme ani dámu s milicionářem. A jelikož jsme se s navléknutými trenýrkami stali zase rovnocenným partnerem traktoristovi, můžeme opět navázat konverzaci. Optáme se ho zdvořile, aby řeč nestála: „Ce mai face mama dumneavoastra?“ (Jak se daří vaší mamince?). Traktorista zastavuje a nechápavě nás pozoruje. Ne, tady už konverzaci nenavážeme. Rychle opouštíme traktor a se slovy: (Va multumesc. Noapte buna), mizíme ve tmě. Tak, takhle v Rumunsku dozrává kukuřice.
   
    AFORISMY
    František Uher
    K přírodě se musíme chovat jako k milované bytosti, nikoli jako k nenáviděnému šéfovi.
    Příroda se chová rozmarně, stále neví, zda je lidstvo přítelem či nepřítelem.
    Nejohroženější živočich ? Člověk.
    Spokojenost je největší luxus, jaký si člověk může dovolit.
    Život není tak krátký, abychom se občas nezastavili a nevynadali sami sobě.
    Slušnost je knihou lidskosti, ale spousta lidí v ní neumí číst.
    Krátkou pamětí se vyznačují ti, kteří se považují za dlouhodobě nepostradatelné.
    Než poukážeš na nepořádek v cizí domácnosti, zameť za vlastním prahem.
    Někomu se nerozsvítí dokud nezhasne.
    Člověk žije jak může a umírá jak musí.
    I matematik připouští, že existuje nevypočitatelné: Žena!
   
    FEŠÁK A KOČÁREK
    Marta Urbanová
    Nejdůležitější v životě je mít kamaráda, který ti dobře poradí, říkával tatínek a já jsem se toho držela. Když za mnou přišla kamarádka a řekla: "Hele, ségro, mám návrh. Kup auto a pojedeme s Autoturistem na Jaltu", byla jsem okamžitě pro. Konečně se splní můj sem. Mít auto znamená nelistovat věčně v jízdním řádu, nezmrzat na autobusových zastávkách, nechodit ověšená jako dromedár, krátce pozvednout se z kaluže do stavu věčné nirvány. A což teprve Jalta - ráj horolezců!
    Co se chce udělat, nemá se odkládat. Hned jsem si vyřídila půjčku, vyzvedla šek a jela do Prahy pro auto. V trolejbusu jsem svírala pod paží kabelku, v ní peněženku, v peněžence šek na závratnou sumu. V tramvaji jakbysmet. Trpím na zadním sedadle, tramvaj se řítí jak cyklón ve Vidám parku. Nevím, zda držet kabelku nebo sebe, abych nevletěla do náruče mladíkovi, co si hoví vedle. Svým ležérním postojem mě provokuje. Mít u sebe šek, hezky by se zformoval. To by neměl natažené nohy v rifličkách, košilku na dvacet knoflíčků, na klíně bundu, jak když ji vytáhne krávě z huby a obličej - ukázku bezstarostnosti.
    Na konečné vystupujeme jen my dva. Spěchám k mototechně. Už jsem obsluhována, už si vybírám barvu. Vtom jako déšť z čisté oblohy přijde reklama na bezstarostnost, mladík s bundou pod paží. Má jasno: stodvacítku, radiály, halogeny, metalízu. Já padám. A ještě jednou, když hodí bundičku na pult a vysype z balík prachů. Bankovky vzlétnou, zakrouží a sedají na stůl do hejna. Tomu já fandím, to je umění takhle žít a ne jako já svírat jeden usmolený šek a málem přijít o rozum, kdyby mi na něj někdo sáh. Hned z prodejny jedu na VB přihlásit auto. Na bezpečnosti si vyzvednu formulář, usednu do křesílka a vyplňuji: jméno, příjmení, číslo motoru. . . Přendávám: občanku, fakturu, řidičák, techničák. Ale ne a ne se soustředit. Mám pocit, že mě někdo rentgenuje. Proboha! On je tu taky! Stojí za mnou a kouká mi přes rameno. Otočím se jednou, dvakrát a on nic. Proč taky nevyplňuje? Začíná mě znervózňovat. V papírech ztrácím orientaci, každý řádek čtu dvakrát a co chvíli se ohlížím, ale on na mě civí bez jakýchkoliv skrupulí. Dojde mi trpělivost. Provokativně sbalím lejstra, přejdu halu na opačnou stranu a usednu k němu zády. Než vyplním číslo podvozku a barvu, mladík stojí s rukama v kapsách přímo proti mně. Má mě na mušce. Dokonce si přitáhne křeslo a usedá. Kdyby se aspoň tak nedíval. Kdyby promluvil. Páni, ten mi ale brnká na nervy. Myslí si, že mě tím svým super fárem oslní. Možná by oslnil, kdyby nebyl tak voraženej, jak by řekla kámoška. Kdyby byl rafinovanější, možná by stál za víc než za pár slov.
    Konečně mám formulář v lati, čekám u okénka, kde dostávám dvě neposkvrněná čísla. Konečně procházím lítačkama před budovu ke svému nablýskanému bouráku. Je to nádherný pocit mít nový vůz. Sotva si vyndám z kabelky šrouby s odrazovými sklíčky, mladík zvedne ze země mé poznávací číslo, prohlíží si ho a téměř se mě dotýká loktem. "Pardon, slečno, to je váš vůz?"
    Změřím si ho od hlavy k patě, fešáka. Jistě se už vidí se mnou bůhvíkde. Oči má jak antracit, mají tepla víc než pro dva. Světélkují modrým plamínkem. Nebezpečným, sebevědomým. Skoro se mi zdá, že vyzývavým. Jestli si myslíš, že mě sbalíš, tak jsi vedle. A já člověk klidný, ohleduplný, téměř pacifický najednou ztrácím půdu pod nohama a jsem v úzkých. Proč jsem s sebou nevzala kamarádku? Ale ta by na něj vyštěkla: Co je vám po tom! A měla by pravdu. Že bych to taky zkusila?
    „Já jen. . .“ podíval se jako když uklouzne a spadne do vody, „že jsem vám do toho ošklivě nacouval.“
    A tak jsme museli jet na Jaltu jeho autem a kamarádka, která mi tak dobře poradila, utřela nos. Ale aby nepřišla zkrátka, někdy s námi taky jezdí. Vozí nám totiž v kočárku, náš nejkrásnější suvenýr z Jalty.

    BIBLIOBUS
    Václav Pravda
    Šel jsem z práce pěšky domů, protože to mám kousek a protože nejsem líný. Tedy jsem, ale po vánočním cukroví si lenost jaksi nemohu dovolit, protože by mě stála výměnu půlky šatníku. Na parkovišti, přes které přecházím, stál autobus. Jasně že autobus na parkovišti není nic zvláštního, pokud to není třeba pojízdný bordel. Nebo knihovna. Vzhledem k tomu, že mě doma čekala přítelkyně, že píšu tento článek oběma nepřelámanýma rukama a bude snad bez pravopisných chyb, protože si ho po sobě mohu přečíst oběma nevyškrábanýma očima, můžete soudit, že to byla spíš ta knihovna.
    Vstoupil jsem, abych se ujistil, že se mi to nezdá, a že autobus opravdu veze police s knihami a tedy nápis na dveřích jen konstatuje. Pojízdná knihovna. Zdálo se mi to fantastické. Představa, jak se knížky v kamenné knihovně radí, která z nich pojede na výlet, byla úžasná. Malé paperbacky v doprovodu dospělých knih, důstojné atlasy a chichotající se sešity Červené knihovny se vypravují za svými čtenáři. A co sci-fi? Musel jsem se přesvědčit!
    Od kouzelného mladíka (dědeček by v textu vypadal lépe a nebyl bych podezřelý z několikaprocentní odchylky, ale ten řidič byl prostě mladší než já) jsem se dozvěděl řadu zajímavostí. Bibliobusy jsou v naší zemi tři, z toho dva v Praze. Provozuje je Městská knihovna (má pěkné a moderní www.mlp.cz, kde najdete i povídku scifi žánru „Knihovnická fantazie“ a řadu informací, mj. i o jednotlivých knihovnách) a dotuje Magistrát. Děti neplatí nic, dospělí neuvěřitelně nízkých 40,- Kč na rok.
    Knihy se nevybírají podle toho, jak jejich vazba odolává vibracím Karosy, ale jako do každé běžné malé knihovny. Peníze na nákup knih jsou ovšem rok od roku menší, což se nedá rozhodně říci o ceně knih. Poohlédněte se doma po přebytečných knihách, které nejsou tak staré, aby je přečetli jen švabachofilové nebo Guttenbergovi kamarádi. Ty knihy, které už číst nebudete a jen zabírají místo, vezměte a odneste (po předchozí domluvě) jako dar do nejbližší knihovny. Nic za to nechtějte a ani se nedivte, když ty knihy po babičce nebudou chtít, i knihovny si vybírají. Možná tím pomůžete, aby Bibliobus dostal i nějakou tu další knížku. Držte mu palce a až ho někdy někde uvidíte, vstupte dovnitř a něco si půjčte.

    JAK NAPSAT, NENAPSAT POVÍDKU
    František Uher
    Traduje se, že povídka je nejobtížnější literární útvar. Pravil to kdosi moudrý a zkušený, který to poznal na vlastní kůži. Opakovali to po něm méně moudří a méně zkušení. Moudrých a zkušených bychom měli dbát, naslouchat jim, třebaže se to v současnosti příliš nenosí, lákavější je děravý frak populismu. Jenže ono to jednomu nedá. Také proto, že jiný moudrý člověk pravil: Každý by měl všechno vyzkoušet na vlastní triko. Nebo tak nějak. Mohu tedy odpovědně prohlásit, že napsat povídku skutečně není žádná legrace.
    Ostatně, udělat cokoli jiného také není dvakrát k popukání, když se jedná o poctivé a prospěšné dílo. Nebo třeba jen dílko. Nejtěžší je začít. To ovšem také platí o čemkoli. O stavbě domu, opravě vodovodu, vysazení stromu, umytí auta. O každé lidské činnosti.
    Když nevíte jak do toho, začněte o počasí. Ono je vždycky nějak. Přiměřeně počasí vypadá krajina, město, lidé.
    Druhou možností je dbát letitého přísloví "in medias res". Tedy jít rovnou k jádru věci. V tom směru dobře poslouží dialog. Nejlépe ostrý a mírně peprný. Také lze začít invektivou. Narážkou na všeobecně neoblíbeného politika, samozřejmě nejmenovaného. Tady však pozor, můžete narazit!
    Povídku dostane redaktor a nikdy nevíte, na které politické kocábce má předplacené ztroskotání, zda není sympatizantem, vzdáleným příbuzným, vyznavačem stejného sportu či chovatelem stejné psí rasy. Proto alternativu s invektivou doporučuji jenom těm nejotrlejším.
    Další možností je vecpat hned do úvodní věty mladou ženu. Nejraději krásnou mladou ženu. Můžete ji obdařit i jistou mírou prostopášnosti. Čtenáře vždycky upoutá cudný náznak nemravného, polechtá ho to v okolí páteře a potvrdí ideu o stávajících špatných mravech.
    Další postup pak umožňuje rozvinout děj do šíře, proti níž je Mississippi neškodnou bystřinkou v lukách nebo text sevřít a zúžit tak, aby mu byla těsná i klíčová dírka.
    Tradičním zvykem je komponovat text tak, aby jedna stránka tvořila jednu větu. V tom se nevyzná ani nejmazanější kritik či redaktor a proto neskrblí chválou, aby si náhodou neuřízl kšandu a nevypadal jako tupec. Co kdyby se textu chytila cizina! Také je vhodné včlenit velký počet cizích slov nebo archaických výrazů. Čtenáře napadne, že autor je sice blbec, ale vzdělaný.
    Se závěrem si nedělejte starosti. Můžete zůstat u pouhého náznaku, necháte ho otevřený. Naznačte, že dáváte chytrému čtenáři šanci, on už se najde teoretik, který vyloží smysl za vás. Nesmírně důležitá je interpunkce. Protože autoři ovládají gramatiku pouze ojediněle - v poslední době to platí i o mnoha vydavatelích - doporučuje se používání interpunkčních znamének co nejméně, pokud možno vůbec. Vyhnete se invektivám a ostudě.
    Hotovou povídku nechte uležet, vraťte se k ní po nějaké době a škrtejte. Může být, že vám nakonec zůstanou jen ta cizí slova, jejichž význam dobře neznáte. Povídka zeštíhlí, dostane novou fazónu, a vy, jako každý člověk s vrozeným sklonem k pohodlnosti, stvoříte z ní vtip. Má to výhodu. Vtip vám vždycky někde vezmou. I hloupý, jen když je původní. Neboť původních vtipu je jako krásných letních dnů. Dobrých původních vtipů ještě méně.
    Na závěr - jak jinak - malou radu. Nenechte se odradit když nenajdete pochopení ihned. Redaktoři málokdy poznají pravou perlu napoprvé. Natož génia! Bývají zaujatí, zkorumpovaní, publikují především svoje kamarády, kteří sedí v jiných redakcích a patřičně oplácejí. Ve výhodě jsou pražští autoři, mohou v redakcích otravovat s rutinní pravidelností, až dosáhnou svého a dají na nějakou dobu pokoj.
    Přes všechny uvedené potíže to nevzdávejte a pusťte se do další povídky. Možná z ní vyjde román. Vždyť celičký svět čeká na nového Hemingwaye.
    Snad někoho napadne, proč se zabýváme takovou odlehlou oblastí lidského konání. Jenže pozor, zásady se dají aplikovat na nejrozdílnější oblasti života. Svět čeká na nové Einsteiny, na nové Amundseny, na nové Chapliny, na nové Schweitzery, na nové Van Goghy, na nové Josefy Nováky. Že nevíte o kom je řeč? O docela obyčejném muži, který má zlaté ruce. Když vám naklepe kosu, můžete se spolehnout, že v pohodě posekáte.
   
    V PLANINÁCH TICHA
    Petr Musílek
    Byla sobota odpoledne a v Chotěboři pršelo. Letošní zima přišla v polovině října. Mírná a příjemná zima. Sněhu napadlo tak pro radost dětí a mráz přešlapoval okolo nuly. Tohle fajnové počasí vydrželo skoro celé dva měsíce. Ráno, tři dny po svátku Svatého Mikuláše, přifoukal teplý jižní vítr oblevu s protivným prosincovým deštěm. Na Českomoravské vysočině jsou větry, vichry a vánky stálými hosty. Vlastně ne hosty, přesnější je, když řeknu, že právě tady u nás mají domovské právo. Bezvětrný den je zde asi tak vzácný jako sníh na Sahaře nebo sluníčko u Severního pólu. Vítr se prohání mezi kopci, sedí za každým komínem, píská na okapové žlaby a netěsná okna, tancuje po chodbách zamčených domů. Vítr je dobro i zlo. Když se rozmáchne příliš, všechno, co není pevné utrhne, ohne nebo pokroutí. Napřáhne křídla nad prořídlým lesem a pak běda osamělým stromům, běda stromům, jejichž kořeny zůstaly jen mělko pod povrchem. Vítr je jako dravec, který udržuje rovnováhu mezi zdravím a nemocí, mezi věcmi pevnými a těmi, které jsou nachýleny k pádu. Díky větru je však Vysočina i nejčistším koutem mé země, neboť jeho rozmachu neodolá žádný smog a žádné exhalace, které dole v rovinách vytvářejí mrtvá a nehybná jezera. V tu sobotu o které mluvím, vyfukoval takový pubertální vítr. Ne ještě chlap, který dovede uhodit pěstí, ale už téměř dospělý a nevypočitatelný živel, který se na chvíli zklidní, aby o několik okamžiků později všechno rozvířil sobě samému nepochopitelnou vzpourou.
    Ten den foukal vítr a pršelo. Nechtělo se mi ven, nechtělo se mi nikam. Četl jsem krásnou knížku od spisovatele, který přišel do literatury téměř proti své vůli. Celý život shromažďoval svá zamyšlení a příběhy, celý život vázal knihy druhých, aby teprve na sklonku své lidské pouti vydal tiché a přitom do daleka znějící svědectví o krásné a drsné tíži života nepoznamenané hořkostí.
    Dnes je to již šest dlouhých let, kdy odešel, ale jeho Planiny ticha žijí dál svým samostatným životem. Pro spisovatele to je nejcennější koruna slávy, která je dána nemnohým. Díky, pane Vodičko, díky za všechny chvíle ve kterých jsem po špičkách vstupoval do vašeho světa, a snad ještě větší díky za všechny šťastné náhody, jsou-li vůbec náhodami, ve kterých váš hlas promluvil tam, kam by cestami přirozenými ani nikdy nedozněl.
    Stala se mi totiž taková věc. Bylo to v onu sobotu odpoledne, kdy foukal vítr a kapky deště přitahovaly šedé splašené mraky až mezi střechy domů. Mé podkroví znělo drnčením větru dorážejícího na plechovou střechu. Byl jsem jako zvířátko zahnané do teplé nory. Myšlenkám se chtělo odpočívat. Jednotvárné bubnování deště uspávalo. Můj blok zůstával beznadějně prázdný. Oblékl jsem tedy kabát, blok zastrčil do kapsy a vyšel do ulic. Z chodníků i silnice zmizely nízké polštářky sněhu. Zůstala jen omoklá ledová kůra. Prošel jsem hladkým labyrintem ztemnělých ulic. Bylo k páté hodině a lampy ještě nesvítily. Nepřívětivým nebem uháněly rychlíky naložené nákladem tmavošedých mraků. Vítr hvízdal jak píšťala výpravčího. Na liduprázdném náměstí tlumeně probleskovala okna hotelu Vysočina zatemněná těžkými závěsy.
    Někdy jdu mezi lidi, abych byl sám. Samota hospody je jiná než samota domova. Kdybych se sebelépe uzavřel mezi stěnami podkroví, všechny věci kolem se ozývají, šeptají a upozorňují na svou přítomnost. Dům žije tisícem zvuků. V jeho žilách proudí krev, hřbety knih chvíli vyčítavě mlčí, aby se v nejméně vhodném okamžiku pustily do hádavého souboje. Zvuky druhého sledu chodí po chodbách, mluví tichým otvíráním a zavíráním dveří, tlumeným pokašláváním, zbloudilými slovy nebo vzdáleným výkřikem. Naproti tomu je samota hospodského lokálu jednotvárným hustým kobercem hlasů, který rychle ztrácí konkrétní vzor. Získám-li vlastní neobsazený stůl, získám něco jako jeskyni dokonalého ticha.
    V sobotu odpoledne je taková šance mizivá. A přece jsou i v sobotu úseky dne ve kterých se místa u stolů uprazdňují, úseky přílivu a odlivu. V Chotěboři na rozdíl třeba od Prahy se lidé v čase večeře spíše vytrácejí než aby jich přibývalo. Využil jsem této skuliny a zasedl k dvoumístnému stolu pod hodinami. Obsadil jsem to nejbezpečnější místo, kde mne může vyrušit jen málokdo. Venku byl vítr a déšť. Seděl jsem v teple, a přesto jsem něco z toho větru přinesl s sebou. Napsal jsem:
    Svázaná vlajka o žerď bije
    a do tmy volá Pomoz mi
    Napsal jsem ty dva řádky a nevěděl jak dál. Vítr se ve mně neusadil dostatečně hluboko. Ostatně, začátek básně byl tak jako tak poznamenán jiným dnem a jinými poryvy větru. Přicházel ze zcela jiných planin ticha, než která mi seděla pod kůží. Sotva jsem stačil zúčtovat se svým notesem, už židle na protější straně stolu nebyla volná. Ani jsem se nezatvářil moc rozmrzele. Netoužil jsem po úniku, a přece to byl únik. Konečně alibi, že dneska ze psaní nic nebude a že za to tak docela nemohu.
    Seděl proti mně a pozoroval blok mizející v mé kapse. Tvářil se nejistě a nějak mi sem nepatřil. Najednou, zcela bez úvodu, řekl: „Před chvílí jsem odvezl kluka do nemocnice“. Nohou ukázal na igelitovou tašku opřenou o nohu stolu. „Tady jsou jeho věci“. Díval se, jak dopíjím pivo a odsunuji účtenku. „Nezlobte se,“ řekl, „mám trochu upito.“ Seděl jsem u nás na vsi v hospodě, když pro mne přišli, že má kluk horečku. Přijela sanitka, doktor řekl, že je to zápal plic a že musím s nimi. Manželka zůstala s dětmi. Klukovi je pět roků. Z nemocnice se sanitka vracela do Chotěboře. Nechtěli si zajíždět, měli nějaký další převoz, tak mě vyložili tady.“
    Zeptal jsem se, odkud je. Když mi to řekl, věděl jsem, že nemá šanci. V sobotu večer autobusy nejezdí a přes jeho vesnici nevede trať. Nějak si všechno domyslel a povídá: „Stejně jsem vyletěl z domu jen tak, nic s sebou nemám, než průkaz. Prostě mě nenapadlo, že mě nevezmou zpátky. Musím pěšky.“
    Venku byl vítr a déšť. „Je to šestnáct kilometrů,“ řekl jsem, jen abych něco řekl.
    „To dojdu. Do půlnoci jsem doma.“
    „Kde jsi zaměstnaný?“
    „Jezdím na stavbu do Brodu.“
    „Půjdeme ke mně,“ řekl jsem. „Mám doma volnou místnost. Přespíš, zatelefonuješ k vám do vsi a zítra v deset ti jede autobus.“
    Chvíli se bránil. Opakoval, že se neznáme, že se má rodina bude zlobit, že nechce obtěžovat. Nechal jsem ho mluvit. Věděl jsem, že to potřebuje. Řekl, že o mně nic neví a že je to věc, co pro něho dělám. Zdálo se mi to směšné. Cestou domů, mezi nárazy větru, jsem zlikvidoval jeho nekonečné omluvy trochu patetickým prohlášením, že pro něj nic nedělám, že jen vracím na jiném místě to, čím mi kdy kdo pomohl a pomůže a že je to nesmysl dál mluvit o samozřejmých věcech. Řekl jsem to, abych ho umlčel, a přitom jsem věděl, že něčím tak nepatrným jako je úkryt před deštivou nocí nemohu oplatit ani zlomek toho, co jsem kdy dostal.
    Zavedl jsem ho do svého podkroví. Vypili jsme kávu, trochu pojedli, mluvili o dětech, práci, o každodenních věcech našeho života. Když jsem odcházel spát, řekl, že mám plno knih, a že jestli může, ještě by chvíli rád četl.
    Knih kolem stěn mám plné police. Tak jsem jen ukázal ať si vybere a odešel.
    Ráno, když jsem přinesl snídani, seděl u stolu s otevřenou knihou. Byla to vaše kniha, pane Vodičko, a podle množství přečtených stránek se dalo věřit, že to není náhodná volba. Bylo málo času. Věděl jsem, že než se vrátím z nedělní mše, která končí okolo desáté, bude už někde na autobusové zastávce. Rozloučili jsme se.
    V deset hodin byla světnice prázdná. Z podlahy zmizela igelitová taška s dětským oblečením a jen na stole, jako připomínka jeho návštěvy, ležela kniha Stanislava Vodičky u závěrečných slov povídky Kapří srdce.
    „Ale když se nepřítomně zahledím do porcelánové misky vzpomínek, tu z jizvy na zadní straně vystoupí výčitka, stoupne si na holé srdce, ukáže na mne prochorovitě prstem a tak trochu usmířeně řekne: „Ty piješ a lžeš, ale aspoň jsi do krytu svého srdce při bombardováni pustil i auslendry“.