Díra do světa
„Je to pár minut chůze,“ řekl průvodce ke společnosti vystupující z pásového autobusu. Potom mávl rukou k neurčitému valu vystupujícímu nad mrtvou krajinou.
Blízkost propasti vtiskla kraji pečeť zakleté země. Ani ptačí pípnutí, ani trs trávy, ani stopa lidského úsilí. Nic, vůbec nic nerušilo tu tichou prázdnotu.
„Tak tady v těch místech žili lidé? To je neuvěřitelné,“ ozval se kdosi v houfu.
„Ano. Lidé jako my,“ odpověděl dýchavičný hlas drobného muže v brýlích.
Vítr si pohrával s jeho slovy a odnášel je dopředu za hrbolatý obzor.
„Právě zde bylo hlavní město. Podle vykopávek z minulého století byl zásah totální. Relativně zachovalá zůstala jen jižní provincie. Tam, tuším, se máme také zastavit. Ale z lidí ani tam nikdo nepřežil.“
„Vy se zajímáte o historii této planety?“ zeptal se průvodce muže, který právě domluvil.
„Jen z vlastního zájmu,“ odpověděl muž přehnaně skromně. „Tyhle věci mi nespadají do oboru, ale dějiny civilizací, kde došlo k něčemu neobvyklému, jsou můj koníček.“
„Je to zvláštní,“ řekl průvodce, „kolik lidí sem přijíždí. A není to jen obyčejná zvědavost. Nepřipadá vám, že návštěva takových míst je jako návštěva pohřebiště?“
„Smrt je velmi přitažlivá,“ řekl muž a vypadalo to, že hovořit o smrti mu dělá náramně dobře.
„Smrt je fascinující. Obzvláště když je to smrt miliónů, kultury a vůbec všeho, co patří k lidem.“
„A měli ti zde alespoň nějakou představu, co jim hrozí?“, zeptal se zvědavě jakýsi hlas z houfu.
„To víte, že se psalo a řečnilo. Odborníci vysvětlovali ničivost zbraní, které hromadí sousední planeta. V podstatě to ale nikdo nebral vážně.“
„Takže na tom byli stejně jako dnešní svět,“ řekl průvodce. „Každý rád vypravuje o hrůzách, ale chvíli, která by mohla být rozhodující nezná, neumí se jí postavit a ani v ni nevěří.“
„To je strašný,“ vyhekla odkvetlá, špatně odbarvená blondýna. „Tady to máte před očima, lidi. Člověk se honí, spěchá, trápí, najednou rána a nic po něm nezbyde. A my si o tom mluvíme, jakoby to bylo něco všedního.“
„Ale paní, paní,“ pokusil se o shovívavý odpor sebejistý mladíček. „Co bylo před třistapadesáti lety, nemůže se opakovat. Dnes máme organizaci spojených galaxií a vesmírný parlament. V dnešní době si nikdo nedovolí vyslat trestnou raketu. Dovedete si představit reakci ostatního vesmíru?“
Písek skřípal pod nohama chodců. Okraj kráteru se rychle blížil.
„Jste ještě příliš mladý na tak rezolutní soudy,“ zapojila se do hovoru rozpraskaná ústa muže připomínajícího vzezřením obrazy dávných proroků. „A moc veliký optimista. Nepřál bych si, aby vás vaše důvěra zklamala. Pro jistotu ale takové věci neříkejte příliš nahlas. Totiž, abyste rozuměl. Já byl náhodou členem vesmírného parlamentu, a tak vím, co asi zmůže. To jsou, pane, věčné hádky o formulace, sem tam nějaká bezdechá protestní nóta, ale skutečně výkonná moc? Na základě čeho by ji mohl uplatnit?“
Slova zapůsobila. Chvíli bylo ticho rušené jen zvukem kroků. Ti, kteří ještě před okamžikem žili slovní potyčkou, podávali ruce jeden druhému, aby si vzájemně pomohli ve výstupu. Konečně byli u cíle.
„Takhle díra je padesát kilometrů široká,“ řekl průvodce. „Dávejte prosím pozor! Kdyby se někomu udělalo nevolno, ať raději odstoupí stranou.“
Různorodá společnost se shromáždila u masivního zábradlí obklopujícího kráter. Po šedém nebi stále klouzal nekonečný řetěz těžkých mraků. Mírný větřík strhával drobná zrnka a odnášel je kamsi do hlubin.
„Za celou dobu, co zde vodím výpravy,“ řekl průvodce jakoby na okraj, „ještě nepamatuji, že by na této straně planety bylo čisté nebe.“
„Ale stejně je to velkolepé,“ ozval se sebejistý mladíček, zcela uchvácený pohledem. „Pomník, který nikdo nesvalí. Náhrobek trvající nezávisle na čase.“
Společnost mlčela.
Dole, v bezedných dálkách, zářily hvězdy.
k ZA 32
k Povídkám
k ZA
na start