Co je to vlastně ta sci-fi?
Na náš již SEDMÝ Avalcon přijede určitě velká spousta lidí, kteří dosud na žádném conu nebyli nebo třeba i byli, ale soustředili se na jeden typ programu a v podstatě nevědí, do jaké šíře může scifi zajít a čím se zabývají všichni ti lidé kolem v jiných místnostech našeho kulturáčku. Jim je určeno toto úvodní povídání o scifi a podobně. Je to povídání mírně zjednodušené, ale kompletní přednášku nechci a nemohu na tomto místě dělat. Ostatně nezůstaňte u Star Treku, Star Wars, Dračího doupěte, podívejte se jinam a přesvědčíte se sami, co to vlastně SF je.
Jistě již v pravěku měli pralidé různé fantastické úvahy. Jaké by to bylo, skolit ruka ruka mamutů, létat jako pták, podívat se pod kožešinu náčelníkově dceři. Ale fantazie má vždy kořeny v realitě. Buď v jejím popření nebo v jiném úhlu pohledu nebo v odhadu dalšího vývoje. A proto čím víc možností, čím bohatější realita, čím větší její znalost, tím větší fantazie. Také proto k rozmachu fantastické literatury, hry a filmu došlo až v našem století. Ale myslet si, že fantastická literatura se zrodila až když Verne napsal Do Měsíce, by bylo ošizením jeho předchůdců.
Již v nejstarší světové literatuře nacházíme výrazné projevy fantaskní tvorby. Nejstarším zachovaným popisem fantastické cesty je babylónský Epos o Gilgamešovi z počátku třetího tisíciletí před naším letopočtem. Podle mínění mnohých teoretiků je motiv fantastické cesty základem veškeré vědeckofantastické literatury. Napadne vás asi Homér a Odyssea nebo Platón a některé dialogy o Atlantidě, zaniklé civilizaci vládnoucí dnes už zapomenutými technologiemi. Lúkiános Samosatský zase vybavil svého hrdinu umělými křídly a vyslal ho na Měsíc. V dalším díle popsal lunární expedici, která se setká s kosmickými bytostmi a zažije meziplanetární válku. Fantastické cesty nezmizely z literatury ani ve středověku. Například Cervantesův Don Quijote a jeho dobrodružné toulky neskutečnými krajinami. V novověku je významným předchůdcem dnešních autorů Thomas More, autor spisu o ideálním státu Utopie, jehož název se dnes používá jako běžné slovo. Na tradici fantastických cestopisů navázal Francois Rabelais v proslulém díle o Gargantuovi a Panatagruelovi a později Jonathan Swift a jeho Gulliver. Voltaire například popsal ve spise Mikromégas návštěvu pozemskou dvou obrů ze Saturnu a planety u Síria. Čestné místo zaujímá Cyrano de Bergerac, kronikář četných výprav na Měsíc. Z našich autorů jmenujme třeba Jana Ámose Komenského. Jmenoval jsem naschvál jména známá ze školních lavic, aby bylo vidět, jaké kořeny má strom, jehož popsané listy čteme dnes.
Předchůdců současné fantastické literatury je hodně a teoretici se snaží vnést do této změti určitý systém. V britské encyklopedii Science fiction je definováno šest literárních oblastí. Fantastické cesty, sociální utopie, filozofické traktáty, gotický román čili horor, anticipační příběhy technické a sociální a konečně i literární mystifikaci. Jednodušší členění zdrojů definoval Donald Wollheim: imaginární cesty, předpovědi budoucnosti, pozoruhodné vynálezy a sociální satira. Dnes užíváme jiné členění.
Všechny návaznosti na klasickou literaturu minulosti jsou ovšem u moderní fantastické literatury natolik volné, že rozšiřovat seznam o další díla, ve kterých se objeví fantastický prvek, nemá smysl. Jen jsem chtěl poukázat na to, že fantastická literatura má široký záběr a pokusy ji zužovat a znevažovat jsou stejně nesmyslné. Přesto se to nejen v České republice děje. Proč? Problém je v samotném označení.
Pojem science fiction se rozšířil natolik, že už nezahrnuje v chápání fanoušků jen klasickou science fiction, tedy spíš techniku a budoucnost, ale obsahuje i všechny další oblasti fantastické literatury. Jenže i český název vědecká fantastika naznačuje neznalé veřejnosti jen jednu oblast. Když uvážíme naprostý nedostatek osvěty na tomto poli, protože školní osnovy se jakémukoliv druhu literatury, který by mohl přinést zábavu, úporně vyhýbají (nebo alespoň za mých školních let tomu tak bylo), nemůžeme se pak divit, že pojem science fiction je spojován většinou s tím nejhorším, co existuje, protože zrovna to nám předkládá televize. I poměrně dobrá čistá science fiction, jako je Star Trek, Babylon 5, Hvězdná brána, Červený trpaslík nebo Star Wars, u řady lidí vzbuzuje smích, u řady strach, ačkoliv třeba ST DS9 je de facto něčím podobným jako Beverly Hills (bez posměchu), pouze ve fantastických kulisách budoucnosti. Většina dnešní sci-fi totiž je o vztazích mezi lidmi, skupinami, společnostmi a civilizacemi v situacích, do kterých se v realitě nedostanou. Přitom úspěch Hvězdných válek, Hvězdné brány, Terminátora a dalších sci-fi filmů, úspěch počítačových her s fantastickými tématy naznačují, že sci-fi se líbí i veřejnosti. Jsou tedy jen tři možnosti. Buď je směšné číst, jako vůbec, nebo je směšné o tom mluvit, nebo není jasné, co je a co není sci-fi. A odpověď? C je správně. Ostatně nejen posměch v této oblasti plyne často z neznalosti a hlouposti, tím posměchem jen maskované.
Co to ale je sci-fi? Na toto téma existuje řada diskusí, teoretických prací a určitě i doktorátů na amerických pseudouniverzitách. Autorem názvu science fiction, tedy vědecká fantastika, je Hugo Gernsback, který jej použil v roce 1929. Označil tak určitou oblast fantastické literatury, která tehdy kralovala. V členění Donalda Wollheima jde tedy hlavně o oblast předpovědí budoucnosti a pozoruhodné vynálezy. Tuto oblast proslavil zejména Jules Verne, na kterého právě Gernsbackovi současníci navázali. Ale kam zařadit díla Edgara Allana Poea nebo známého Frankensteina Mary Shelleyové? Kategorie se jaksi rozpínají a prosté členění Wollheima nestačí. Proto byl jednu dobu pro fantastickou literaturu používán i termín Speculativ Fiction. Stejná zkratka, obecnější význam.
Speculative Fiction zahrnuje nejen science-fiction včetně Star Treku, Babylonu 5 a Star Wars, ale také fantasy, horor, literaturu věnující se záhadám a UFO, případně okrajově mystickou a magickou literaturu, a pochopitelně vzájemné průniky těchto literatur. A samozřejmě nejenom literatury, ale i filmu, her a Internetových stránek. Toto členění se používá dnes nejčastěji, protože literárních oblastí, jejich průniků a forem je opravdu hodně. Ve fantastice najdete western, červenou knihovnu, detektivky, špionážní příběhy, psychologické i filozofické traktáty, historický román, pohádku, na co si jen vzpomenete. Průniky jsou leckdy nečekané a mimo vymezené oblasti, například dva z českých fanzinů se věnovaly temné až hororové scifi a heavy metalu. Nemusíte mi to věřit, ale ze své knihovny asi 1500 knih bych mohl vylovit několik příkladů ke každému druhu. Tvrdím, že každému odpůrci zprofanovaného pojmu science fiction najdu několik knih, které se mu budou líbit. Taky jsem to už několikrát udělal.
Každá definice kulhá a tak následující výčet témat a autorů berte jen jako hrubý nástřel a šátrání pamětí. Nejsilnější a nejrůznorodější oblastí je science fiction (netvrdím, že jí vychází nejvíce), protože má nejširší záběr a používá prvky všech ostatních oblastí. Kromě těch důvodů plynoucích z vývoje žánru je to další důvod, proč science fiction používáme i v obecnějším smyslu pro fantastickou literaturu.
Science fiction Vize minulých a budoucích civilizací a jejich technologií a sociologie (včetně postkatastrofických příběhů, kyberpunku), cesty vesmírem a vesmírné bitvy, paralelní světy, roboti, stroje času, světy s jinými fyzikálními parametry, mimozemské civilizace, Star Trek, Star Wars, ...
(I.Asimov, A.C.Clarke, R.Bradbury, H.Harrison, R.A.Heinlein, R.Silverberg, O.S.Card, D.Brin, F.Pohl, S.Lem, Strugačtí, P.K.Dick, F.Herbert, L.Niven, J.Pournelle, G.R.R.Martin, B.Aldiss, ......., K.Čapek, J.Nesvadba, F.Běhounek, J.M.Troska, L.Souček, O.Neff, F.Novotný, E.Martin, J.Procházka, J.Pecinovský, S.Švachouček, R.D.Evans, E.Hauserová, R.Šusta, R.Fabian, V.Semerád, J.Kulhánek, P.Obluk, .........)
Fantasy Fantastické postavy: čarodějové, princezny, bojovníci, draci, obři, elfové, příběhy plné kouzel, mečů, neznámých krajin, středověkých a primitivních civilizací a mocných božstev, putování pro splnění úkolu. V podstatě pohádky pro dospělé.
(R.E.Howard – Conan, J.R.R.Tolkien – Pán prstenů, T.Pratchett – Úžasná Zeměplocha, A.Sapkowski - Zaklínač, T.Brooks, R.Zelazny, J.Morresey, R.Asprin, H.Turtledove, U.Le-Guinová, J.Welch, A.McCaffrey, S.Donaldson, D.Gemmel, G.Cook, T.Williams, D.Eddings, ........, J.Mostecký, F.Vrbenská, J.Rečková, V.Šlechta, L.Medek, V.Klímová-Kadlečková, I.Kuglerová, .......)
Horor Tajemné nebo krvavé příběhy mající za úkol vzbudit strach, strach z cizích bytostí, kouzel, zlých činů současnosti i minulosti a jimi způsobených krutých smrtí nebo šílenství. Splatterpunk – příběhy plné krve, střev a useklých končetin.
(A.E.Poe, B.Stoker, H.P.Lovecraft, S.King, C.Barker, D.R.Koontz, D.Simmons, ....., J.Nowak, S.Doseděl, .......)
UFO a záhady Mimozemské civilizace a jejich vliv na Zemi. Přistání v minulosti, nalezené artefakty, záhady, zaniklé civilizace. Pyramidy, Bermudský trojúhelník, znaky na planině Nazca, Atlantida.
Mystika, magie Ovlivnění našeho světa duchy, kouzly. Tajemné příběhy, záhady. Astrologie, numerologie, voodoo. Snové příběhy. Tajemná znamení.
Zajímavé je, že i když science fiction používá mimozemské civilizace a UFO, není totéž fanoušek sci-fi a ufolog, jak to tvrdošíjně zaměňují například Noviny Vysočiny v reportážích z našich akcí. Ufologové jsou totiž jen podskupinka šířeji zaměřených záhadologů. Spousta záhadologů je fanoušky sci-fi a opačně, u ufologů si troufám označit průnik množin za naprosto minimální. Rád bych tedy zmínil způsob, jak skupiny odlišit. Scifista bere existenci mimozemšťanů jako možnost, záhadolog bere existenci mimozemšťanů na Zemi (kdysi nebo dnes) jako možnost, ufolog jako fakt. Scifista bere UFO jako zdroj zábavy, záhadolog jako zdroj pro zkoumání, ufolog jako víru.
Do dalšího pitvání se pouštět nebudu, chtěl jsem hlavně naznačit jak široký záběr pojem science fiction má a že se rozhodně nemusíme stydět za to, že se nám líbí. To jen ti, co se nám smějí, by se měli stydět, za svou neznalost a hloupost.
k ZA 32
na Dvory Chaosu
k ZA
na start