Jezero
Krátkou dobu stál a odpočíval, leč sednout se neodvážil, na to bylo příliš chladno. Cesta před ním, rozježděná a nadobro rozblácená, se klikatila mezi kmeny buků a habrů, po několika desítkách kroků se však ztrácela za zákrutem, obklopeným houštinami. Kolik takových ještě bude? Za sebou jich, tak mu to alespoň připadalo, už nechal stovky. Kudy má jít, si pamatoval jen velmi matně. Je tomu už šest měsíců, co tudy projížděl, doprovázeje rytíře Arnulfa na jeho hrad. Tehdy bylo slunečné a teplé jaro, jedny z posledních krásných dnů tohoto prokletého roku. Potom se již střídala studená deštivá období s palčivými vedry, přerušovanými tak silnými bouřemi, jaké nikdy nikdo nepamatoval.
Daniel si byl jist, že to nějak souvisí s Arnulfovým úlovkem od jezera. Šeptalo se ledacos. Mnozí si mysleli, že v té houněmi zakryté kleci je nějaká zrůda, ďáblův výhonek. Jiní se domnívali, že rytíř veze na svůj hrad velmi nebezpečnou čarodějku, krásnou, až se tají dech. Ti střízlivější tvrdili, že je to docela obyčejná vesnická dívka, kterou Arnulf pro její krásu unesl. Jenže jak si potom vysvětlit to, co se v kraji začalo dít?
Den poté, co dorazili do Orlího hnízda, jak rytíř s pýchou nazýval svůj hrad zbudovaný na skále, začal s nebe padat černý déšť. Byl mastný a špína z něho šla jen velmi těžko umýt. Leč to byla pouze předzvěst událostí mnohem horších, při nichž lidé proklínali Arnulfův rod až do desátého kolena.
Ticho bylo přerušeno a s ním i tok Danielových vzpomínek. Za zatáčkou byli lidé. K jeho uším dolehl skřípot kol vozů, frkání koní, pronikavé rány bičem a vzteklé hlasy. Mladého mnicha napadlo, že to jsou zase nějací utečenci. V minulých měsících jich po cestách v širém okolí prošly snad tisíce na všechny strany. Kolony prchajících mířily kamkoliv, jen pryč od jezera. Vídal lidi šedých tváří, vyhublé až na kost, oděné ve špinavých potrhaných šatech. Špína byla mezi nimi běžným jevem a nechutný zápach se vlekl za každou skupinou jako stín samotného pekla.
„Proč se neumyjete?“ otázal se jich jednou Daniel.
Ti lidé na něho koukali, jako kdyby spadl s višně. V jejich tupých tvářích, poznamenaných prožitým utrpením, rozeznal jakousi bezbřehou trpkost a bída jim čišela z očí. A také strach, vyvolaný hrůznou bezradností a beznadějí. Vlastně to ani nevypadalo, že jdou za určitým cílem. Jakoby spíše bloumali. Později zjistil, že je tomu opravdu tak. Mnozí putovali sem a zase tam, jiní se motali v kruhu a jen někteří z nich zamířili ke vzdáleným horám. Bloudící po čase zemřeli hladem a ještě spíše žízní či vyčerpáním.
Muži přijíždějící sem nyní se od uprchlíků lišili, ač to tak zpočátku nevypadalo. Smrad, linoucí se z kolony vozů, byl ještě pronikavější. Šlo však o jediný shodný rys. Daniel uslyšel smích. Zvláštní. Už dlouho se v kraji nikdo nesmál. Přesto mu přeběhl mráz po zádech. To nebyl projev radosti. Na chlapech, jedoucích na koních po stranách vozové řady, bylo cosi nezvykle odpudivého. Ne jen ve smíchu, nýbrž i v gestech, výrazech obličejů, v pohledech. Byli zvláštní i tím, že rozhodně netrpěli bídou a hladem. Samí svalnatí a dobře živení pořízci. Míjeli mnicha s okázalou nevšímavostí a dál se bezuzdně chechtali svým obhroublým vtipům. Až po chvíli Danielovi došlo, že jejich vozy jsou úplně prázdné. Byly pouze špinavé. Jeden z mužů zastavil.
„Hej, mladej! Co ty tady?!“
„Jdu dobře k jezeru?“
Obrovský kolohnát se třemi zkříženými jizvami na levé tváři, připomínajícími hvězdičku, si zamračeně mnicha prohlížel a jeho pohled připomínal dobře naostřený nůž. Daniel si uvědomil, že tohoto muže je třeba se bát.
„A co bys tam rád, mladej?“
Nebezpečná otázka. Chlapci došlo, že na ni není ani trochu připraven. K jezeru přece vždy jezdily a chodily zástupy lidí z širokého okolí. Pro ryby, pro výrobky z rákosu a orobince, pro maso vodního ptactva a nebo jen tak, aby se vykoupali v jeho průzračné vodě. Jenomže od té doby se příliš mnoho změnilo. Na ten dotaz bude muset odpovědět, a to pokud možno rychle.
„Nehněvej se, pane, ale nejsem z těchto končin. Pocházím ze země za horami, až od moře. Slyšel jsem mnoho zvěstí o kráse a čistotě zdejšího jezera. Abys mi rozuměl, píši knihy a zajímají mne všechny neobvyklosti a vyjímečnosti. Proto jsem se sem vypravil, abych poznal ten zázrak v přírodě a mohl o něm napsat.“
Mluvil co nejpokorněji, nechtěje vzbudit jakýkoliv hněv těch mužů. Poslání je přece důležitější. Je lépe vypadat jako naivní hlupák, než přijít o všechno. A to by se mu lehce mohlo stát. Stačí, když jej prošacují. Pod kutnou cítil váček s nádobkou. Ne, tu nesmí ztratit. Na ní je závislé vše, co slíbil.
Měl štěstí. Chlapi propukli v nevázaný řehot. Smáli se, až slzeli.
„Svatá prostoto!“ hýkal pobaveně muž s hvězdicovou jizvou. „On... on chce psát o... krucinál, to je sranda... o zázraku v přírodě. To je nejlepší vtip, jaký jsem slyšel. No, jen běž, chlapče! Vážně bude o čem psát!“
Muži odjížděli a smích se za nimi táhl stejně jako smrad. Daniel odhodlaně vykročil. Již uvažoval, jestli se nemá utábořit na noc, když spatřil strom bez kůry. Jeho holé větve trčely k zamračené obloze jako lidské kosti. Znal ten strom. Pamatoval si jej od jara, kdy spolu s rytířem Arnulfem odjížděl od jezera. Tam za nejbližším kopcem se už rozprostírá mísovité údolí, vyplněné nejčistší vodou, jakou si člověk dovede představit. Nemohl se toho obrazu zbavit, ačkoliv věděl, že to již není skutečnost. Podle toho, co vyprávěli uprchlíci, leží tam za vrškem něco odporného, co musí urážet i zrak normálně myslícího člověka, natož jeho čichové orgány.
Marně Daniel prosil hradního pána, aby vše uvedl do pořádku. Škemral, aby tu bytost dovezl zpět a pustil na svobodu. Jen tak se voda uzdraví. Věděl to on, věděli to lidé od jezera, věděl to kdekdo, jen Arnulf nevěřil. Smál se, nedbaje na žádné varování.
„Mlč, mnichu. Špatně se o tu louži starají, v tom je celý problém. Všechno ostatní jsou jen babské povídačky. Ostatně... mně po tom koutu země nic není. Ty se raději starej, aby ta víla začala mluvit. Musí mít přece nádherný hlas. Když začne mluvit, to se teprve peníze začnou sypat. Pan Harold zaplatil za tu podívanou deset zlatých. Deset zlatých, mnichu! A ty bys chtěl, abych se jí zřekl? Nekvákej hlouposti. A třeba to, co se říká, ani není pravda. Znáš lidi, co si dokáží vymyslet.“
Byla neskutečně krásná. Danielovi připomínala vysokou štíhlou vázičku z nejkřehčího skla. Namodralé vlasy se podobaly zpěněným peřejím horských říček a oči obrovským safírům. Dojem zranitelnosti byl ještě umocněn šedomodrým nádechem pleti, ve tmě zářící jako alabastr. Mlčela. Jediný projev vzdoru, jehož byla ještě schopna poté, co ji vyrvali živlu, s nímž byla sžita. Mlčela a chřadla. Tvář, ta jemná hebká tvář, se někam ztrácela, vymazávaná ze světa, a zůstávaly jen oči, obrovské hrůzou z neznáma, jež se před ní otevřelo jako vlčí chřtán.
Daniel ji nemohl pustit. Ta klec byla příliš pevná a zámek na ní také. I kdyby se mu ale povedlo ji nějak dostat z prostoru za ocelovými mřížemi, stejně by to dál nešlo. Arnulf všude postavil stráže, silné a bdící, dobře zaplacené. Mnich jí neuměl pomoci. Mohl jen trpět spolu s ní. Možná to pochopila, neboť jednoho dne na něj promluvila. To, že rytíř Arnulf nikdy neuslyší její sametový hlas, dodávalo mladíkovi jakýsi pocit zadostiučinění.
„Trest za zločiny bývá někdy i v tom, že zlý člověk nedostane to, po čem tolik prahnul,“ pomyslel si mnich. Kdysi to aspoň říkal opat a to je přece moudrý člověk.
Údolí se před Danielem otevřelo jako... jako jáma pekelná. Napadlo ho, že je to možná pravda, že právě zde a nyní se začíná šířit satanovo království. Kam až oko dohlédlo, viděl černou nehybnou hladinu mrtvých vod, zčásti zarostlých podivnými hnědými řasami, viděl pásy tmavého bahna, pokryté hnijící trávou, viděl zčernalé a povadlé stromy na březích. Ani už se nedalo určit, zda se jedná o duby, lípy nebo habry. Široký pás podél pobřeží byl zanesen různými odpadky. Děravé sudy, rozlámané stoly, suť a rozbité cihly, haldy kostí a rozkládající se zbytky jídla a výkalů, staré došky, mršiny zvířat, potrhané kůže a vyhozené oděvy či boty. A spousta jiného harampádí. Daniel cítil úzkost. Plakal. Zvracel. Zuřil.
Stačí málo... a vše bude jako dřív. Opravdu? Připadalo mu to jako sen, hloupý a naivní. Sevřel v dlani nádobku. Podivně hřála, jakoby v ní byl ukryt malý ohníček. Stačí ji prý otevřít a obsah vylít do vody. Slova víly byla najednou jako živá. Umírala... a chtěla po něm nůž. Zděsil se. Učili ho, že sebevražda je hřích.
„Potřebuješ mou krev,“ řekla. „Když ji vyliješ do vod jezera, to se vyčistí, zrodí se nová víla a vše bude jako prve. Pokud zemřu bez prolití krve, má smrt bude zbytečná.“
Ani nevěděl, jak se jeho nůž ocitl v jejích křehkých rukou. Vrazila si jej přímo do srdce, tvrdě a s nečekanou silou. Chtělo se mu křičet, pak ho však napadlo, že už jí stejně nepomůže. Nabral krev, nůž si vzal a uprchl. Než odešel, tělo víly zešedlo a brzy se rozpadlo na prach podobný popelu. Nikdo by Daniela nepodezříval nebýt jeho útěku. On však musel utéci. Měl poslání. Často se skrýval v houštinách, zatímco kolem něj cválali jezdci z hradu. Nenašli ho, vždyť pocházel z Erinu a tam se již malí chlapci učí plížit a schovávat.
Scházel do údolí a lidí na cestě přibývalo. Dav houstl, páchl a halekal v jakési pološílené kakofonii zvuků. Jen občas se dala rozeznat slova, tak podivná, že Daniel nechápal jejich význam. Člověk jakoby čekal, že v určité situaci uslyší určité věty a pojmy, a potom je překvapen, že zazní něco jiného, co se sem vlastně nehodí. Jak do této hnijící jámy zapadají slova o úspěchu a bohatství, o nových obzorech a možnostech? Jak to, že je tady slyšet smích? Proč je tón řeči těch lidí tak sebejistý a tak plný naděje?
„Jo, Hvězda, to je vobchodník. Ten to vzal za správnej konec. Jo, dnes vodjel. Vrátí se prej za tři dny s dalším nákladem. Cože to bude? No, jako dycky. Nějakej starej nábytek vod pana Harolda, ten sem toho teď vyváží celý fůry. Prej vobnovuje vybavení hradu. A z jeho vesnic nějaký výkaly, to zas bude kšeft, lidi!“
Hlasy plné víry, hlasy hlučné, hlasy rozjařené. Daniel bloumal v davu, marně hledaje špetku smutku. Nenacházel ji. Mluvilo se o velkých obchodech s odpadky všeho druhu, o nutnosti postavit nové vozy a zakoupit další koně a tažné voly, o tom, co kdo s utrženými penězi udělá, o plánech na úpravu skládky, aby byla lépe přístupná. Kdosi navrhoval vystavět okolo jezera vysokou zeď, na jejíž vrchol by vedly mosty a dál jakási mola. Jiní byli proti zdem, avšak s moly souhlasili, to je přece dobrá myšlenka, protože odpad pak bude možno vozit až doprostřed, kde je větší hloubka.
„A co takhle jezero vyčistit?“ ozval se nesměle Daniel.
Naráz bylo ticho. Cítil ho až v kostech, poněvadž to bylo zlé ticho. Upíraly se na něj nevraživé pohledy mužů, žen i dětí. Chvíli měl dokonce dojem, že i kojenci ho probodávají očima. Viděl zaťaté pěsti, z nichž některé sevřely kameny a klacky. Čekal, kdy dostane ránu, leč nechápal, proč jej vlastně chtějí bít. Naštěstí na to nedošlo. Jen tvrdá chlapská dlaň ho uchopila za rameno a odváděla stranou. Pohlédl do obličeje toho muže a připadal mu dobrotivý. I hlas zněl laskavě, a přece Daniel pochopil, že ten člověk je ze všech nejhorší.
„Ty jsi tu cizí, že? Máš vlastně veliké štěstí, že jsi narazil na mne, chlapče. Já jsem velmi... velmi smířlivý. Kdyby tady byl Hvězda, to bys dopadl věru špatně. On potrestá každého, kdo s takovým nápadem vyrukuje. Nepleť se do toho, chlapče. Tohle je velký byznys, chápeš? Jde tu o veliké... opravdu veliké peníze. A teď upaluj a raději se nevracej. O takové plány tady nestojíme.“
Šel. Co měl dělat? Měl hroznou chuť tu malou nádobku s krví víly zahodit a rozdupat. Nakonec to neudělal. Třeba jsou někde lidé, kteří o takový dar budou stát. Po chvíli váhání zamířil k horám na obzoru.
k ZA 32
k Povídkám
k ZA
na start