Levoboci Země 2/4
Dívka se uculila.
„Je to úkol pro dobrovolníka, Henni,“ zdůraznil Monsi. „Nemusíš to dělat.“
„Vždyť mi nic nehrozí,“ řekla Henni. „Vypadám přesně jako oni.“
„Určitě,“ kývl Monsi. „Stejně tě budeme hlídat. Vysvětlíš jim, jaká je tady situace, uklidníš je a vrátíš se k nám.“
„A popíšu tě,“ usmála se Henni.
„Popiš mě!“ žádal Boram. V těle se mu rozsvěcely ohníčky, když ji tak poslouchal. Krásná lidská holka, a přitom je docela jako my! Všichni přítomní se rozchechtali. Henni ho objala kolem krku a políbila ho, právě tak hezky jako poprvé.
„Radši se už rozejděte,“ vydal Monsi velmi mírný povel. „Na svá místa!“
Cirilla spustila ruce z kláves. Třásly se jí. Vlasy v ochranné přilbě měla mokré potem, v místech, kde jí na těžkou kombinézu přiléhaly pásy, ji kůže svědila.
U ucha slyšela chraptivé oddechování. „Zapotil jsem se,“ zachrčel Andrex.
Kapitán Mart tiše klel. „Do háje, co s tím letištěm prováděli?!“
„Ale ten jejich člověk navigoval dobře,“ ozvala se Cirilla. „Tady bych nechtěla přistávat ručně a bez pomoci zvenčí!“
„Jo.“ Kapitán Mart si malátně odepjal pásy. „Obvolej posádku. Jestli přežili. Kdo se nepřipoutal, neměl šanci.“
Lenna nejistým krokem vstoupila do velitelské kabiny. Byla zelená a bledá, ale černě obkroužené oči už jí zase potměšile blýskaly. Nezmar! Kruci, slušelo jí to s Etrisem! Mart stiskl rty. Měl jsem toho kluka rád.
„Přistání bylo absolutně skvělé,“ nechala se slyšet Lenna. „Jsi ve formě, Marte!“
„Dík,“ odvětil stejným tónem. „Větší otřesy už jsem nedokázal zařídit... Přistávací plocha má sklon čtyřiadvacet stupňů, Lenno. A děravá je jako síto.“
Lenna se usadila na opěradle jeho křesla, téměř mu spočívala na klíně.
„Vylezeme?“ zeptal se kapitán.
Cirilla odložila komunikátor. „Posádka přežila přistávací manévry,“ hlásila. „Takže odchod z lodi?“
„Jo,“ rozhodl Mart. Z mého stylu velení by každý normální důstojník dostal psotník, uznal sebekriticky. Na druhé straně žádný z mých nadřízených neprospal přes tři století... Za takovou dobu se změní fůra předpisů. Já si je upravil po svém.
Nikdo je nevítal. Ani noha. Vstup do karantény byl odemčen, heslo zrušeno. Na lesklých plastových deskách křehkých stolků uprostřed hlavní místnosti objevili kosmonauti jídlo. Indikátory k němu neměly připomínek, a tak největší hladovci začali ty atypické pokrmy opatrně ochutnávat.
„Tady je tolik místa!“ povykovala Lenna ve sprše a nakazila svým nadšením i ostatní děvčata. Cirilla sice krčila nos nad rezavou vodou, ale cákala se stejně dlouho jako Lenna.
Andrex s vědeckým výrazem systematicky pojídal neznámé pečivo. Mart mlčel a neklidně se rozhlížel. Nikdo. Žádní lidé. Kdo nám tady přichystal hostinu? „Andrexi,“ zavolal tiše. Etrisův zástupce vstal od stolu. „Necháme je tady a projdeme se,“ řekl kapitán.
„Rozkaz,“ pravil mladý muž ironicky. Nacpal si do pusy hrst kořeněných lupínků a natáhl se po zpevněné kombinéze.
Vyšli do chodby, která podle kapitánova odhadu mohla vést k řídícímu centru kosmodromu. Osvětlovaly ji ploché nazelenalé zářivky. „Jako by bylo všechno v pořádku,“ hlesl Andrex. „Jako by se vůbec nic nestalo.“
Mart neodpověděl, jen sevřel prsty pažbu pistole. Jenomže to není v pořádku. Jenomže se něco stalo.
Na konci chodby se cosi pohnulo. Mart vytrhl pistoli z pouzdra. Zastavili se. Zpoza rohu vykoukla lidská hlava, vzápětí se objevila celá postava. Dívka. Mladé děvče se světlými vlasy. Dívka pomalu kráčela k nim.
„Stůj!“ vyštěkl Mart. „Kdo jsi?“
„Henni,“ odvětila. Hlas se jí malinko třásl. „Přišla jsem vás přivítat.“
„Kde je šéf?“ vyslýchal ji kapitán.
„V tom... velínu,“ vyhrkla. Znovu vykročila.
„Stůj!“ zařval Mart. Je v tom zrada, něco na nás šijou, pádily mu hlavou vyděšené nápady, to děvče nemůže být děvče, vždyť tu nejsou lidé, je to přízrak, přízrak nebo robot... Dívka na něj hleděla velikýma modrýma očima, ne, tohle nejsou skutečné oči, to je... To je... Nezastavila se. Na šíji ho zastudil pot, ruce se mu roztřásly. Andrex hlasitě dýchal a couval.
„Proč se mě bojíte?“ zeptala se dívka.
Martova ruka sama od sebe, bez povelu z mozku, zvedla zbraň, prst bez rozkazu shora stiskl spoušť. Dívka klesla k zemi, na zelený ošoupaný koberec.
Vtom se kousek od ní rozlétly dveře a z nich se vyřítila černá postava, mohutná černá příšera se zježenou srstí na hlavě, a s řevem se vrhla k dívce.
„Nestřílej!“ křičel Andrex. „Nejde po nás!“
Jenže Martovy prsty se docela vymkly jeho kontrole. Rány z pistole se v chodbě děsivě rozléhaly. Jeden výstřel zasáhl toho hrozného tvora do boku, jeho oděvem prosákla rudá krev. Přesto doběhl k dívce, zvedl ji a dlouhými kroky se vzdaloval z místa nebezpečí.
Andrex konečně přemohl kapitána, vzal mu zbraň ze zpocené ruky a táhl ho k pootevřenému vchodu karantény, odkud vyhlížely bledé, vytřeštěné tváře.
„Akutní psychotická reakce,“ řekla Lenna znalecky.
„Prostě to nezvládl,“ vzdychla soucitně Vilinka.
„Divíš se?“ Andrex si třel rukama ramena. „Řeknou nám, že na kosmodromu nejsou lidé. A pak se proti nám šine krásná holka! Mně bylo hrozně. Málem jsem se počůral. Kapitán zkrátka moc rychle střílí.“
„Nechtěl jsem...“ zasípal Mart. „Když ona šla... Pořád šla! Bylo to jako ve snu. Jako v hororu.“
„Dám ti něco na uklidnění,“ prohlásila Lenna.
„Pěknej průšvih,“ konstatovala Cirilla. „Co teď udělají?“
„Na jejich místě bych se naštval,“ mínil Tomis. Vilinka zabalená v osušce, jak vyběhla ze sprchy, se roztřásla, a nebylo to chladem. Udělalo se jí spíš horko, ačkoli měla úplně mokré vlasy.
Kapitán se natáhl na lavici u zdi, prázdný pohled obrátil ke stropu.
„Tahle část budovy se dá neprodyšně uzavřít,“ promluvila Elmina. „Ochranné systémy jsou do značné míry autonomní a dají se ovládat odtud. Prohlédla jsem si už řídící panel tady vedle,“ kývla bradou ke dveřím, předstírajícím, že jsou z matného nazelenalého skla. Andrex hrábl do misky s pečivem, nacpal si do pusy pár lupínků a zamumlal: „Jdem na věc.“
Během dvaceti minut měli technici Tomis a Elmina pod kontrolou karanténní část budovy kosmodromu. Kde to bylo možné, zapadly do příslušných zárubní shora těžké ocelové dveře, jinde zablokovala chodbu pružná síťovitá mříž, zbylé přístupové cesty byly střeženy poplašným zařízením, aktivujícím infrazvukovou bariéru. Vstupy větracích šachet a horizontálních tunelů vzduchotechniky zabezpečovalo magnetické pole se střídavou polaritou.
„Snad jsme v bezpečí,“ vyjádřila se Elmina. „Teď si můžeme rozdělit pokoje. Teda, kdo má zájem o soukromí. Vyberte si a zvolte kód spojení... Jako na lodi, znáte to.“
Andrex rozdělil služby, kosmonauti se rozešli, po dvojicích i jednotlivě. Na kontrolním monitoru se postupně rozsvítily kódy jejich pokojů. Elmina provedla test komunikačního zařízení, popřála první hlídce dobrou noc a odebrala se k sobě. Neměla v plánu spaní. To tedy ne.
Boram dovlekl Henni za roh a skácel se. Nepustil přitom dívku z náruče, takže padla na něj. Okamžitě je obklopili muži i ženy, Itulil se ujala své léčitelské role. Henni nebylo nic. Výstřel ji zasáhl do vlasů. Mrkala a probírala se. Boram měl košili celou od krve, vytékající z rány na pravém boku. Itulil mu strhla oděv, našla v nepříliš hluboké ráně krvácející cévu a stiskla ji prsty. Kdosi jí podal košík se zdravotnickými šicími potřebami.
„Tady to podrž,“ přikázala, ani nevěděla, komu. „Takhle. Pevně.“ Dala se do šití cévy. Píchání jehlou jejího pacienta probudilo z omámení.
„Co je?“ zamumlal malátně. „Co mi děláš?“
„Zašívám tě, abys nevykrvácel,“ objasnila mu. „Ten mizera tě střelil ještě dost šikovně, kůže a maso se zahojí.“ Šedáši ani netuší, co mají, že se jich nikdy nechytne žádná ranná infekce. Obranné schopnosti jejich krve a tkání jsou obdivuhodné. Itulil klidně pracovala čistými, ale nikoli sterilními nástroji a nikdo se tomu nedivil.
„Henni?“ zašeptal Boram.
„Tady jsem.“ Henni si klekla k němu do kaluže krve a pohladila ho po čele. „Tys mě zachránil! A málem jsi kvůli mně přišel o život!“
„Proč po nás stříleli?“ Boram se při řeči pohnul a Itulil ho okřikla: „Lež! Podržte ho někdo!“ Nezvedla přitom pohled od rány.
Monsi se složil do dřepu vedle ní, dávaje pozor, aby nepřekážel. „To bych moc rád věděl,“ řekl zamyšleně. „Vypadá to, jako by je Henni strašlivě vyděsila.“
„Já vypadám děsivě?“ podivila se dívka.
Monsi se tiše zasmál. „Ani ne... Borame, jak je ti?“
„Slabo,“ odvětil bratr. „Dobrý. To přejde.“
„Teď se necukej,“ upozornila ho léčitelka Itulil. „Máš tuhou kůži a tahle jehla není nejostřejší. Vydrž.“
Boram zaťal zuby. „Můžu ti nadávat?“ sykl.
„Až pak.“
Henni mu položila dlaň na rty. „Když tak si kousni,“ vyzvala ho upřímně.
Monsi se zvedl. Dopadlo to ještě dobře. Ale co jsem zvoral? Hm, nevím. Teď se podívám, co podnikají naši noví sousedé. Opevní se? Beztak.
„Aktivovali veškerá izolační opatření,“ hlásil Goxyr, sotva se šéf objevil ve dveřích. „Mám provést totéž od nás?“
„Ne. Nechtějí útočit. Předej hlídku a běž si odpočinout.“ Monsi se protáhl. „Jdu k sobě. Měl bych přemýšlet, ale nějak mi to nejde. Ani trošku...“
Mluvil pravdu. Cítil se hůř než po týdenním neúspěšném lovu ve Velkých močálech nebo v poušti v dobách Neklidné Země. Dá se s lidmi vůbec vyjít? Možná ne! Nechci nikoho vidět. Nikoho. Aspoň do rána. Vyčerpaně se svalil do křesla a natáhl si nohy.
Monitor nalevo od něj se rozzářil. Jak to? Tohle zařízení přece nefunguje! Neoživil ho ani Goxyr! Co to má znamenat? Monsi se otočil k monitoru a objevil, že očko kamery nad ním rudě bliká. „Co to má být?“ vyslovil polohlasně. Na obrazovce se ukázala tvář. Lidská. Dívčí. Zíral na její černé, zvlněné vlasy, sahající až po ramena, do jejích šedých očí s dlouhými prohnutými řasami, jež rozpačitě mžikaly, na její jasně červené rty, které se malinko chvěly. „Kdo jsi?“ zeptal se.
„Já... Ahoj.“ Nejistě se usmála. „Já jsem to opravila... Jsem technik.“
„Z lodi?“ Bezděčně se naklonil k obrazovce. Dívka nepatrně ucouvla.
„Jo. Elmina.“
„Tak se jmenuješ?“
„Jo. Ano. A ty?“ Přestala se třást.
„Monsi. Připadám ti jako strašidlo? Děsím tě?“ Ptal se přímo a hleděl přímo.
„Ani ne. Teď ne. Když se mnou normálně mluvíš... Ale, víš, když ta dívka šla pořád blíž! A pak ještě ten veliký... Víš, máme nervy nadranc. Rozumíš, co tím chci říct?“
„Celkem jo,“ usmál se. „Mluvíme stejnou řečí, všimla sis?“
Sklopila řasy. „Všimla. Co je s tím... postřeleným?“
„Je to škrábnutí. Bude v pořádku. My používáme spíš kuše. K lovu, víš?“
„Lovci s kušemi na kosmodromu?“ Zakroutila hlavou a její vlasy provedly přesně totéž, co ho okouzlovalo u Henni. Elmina to uměla líp.
„To byla taková náhoda.“ Monsi nevydržel sedět, vyskočil na nohy a dívka na obrazovce prudce zamávala rukama. „Seď, prosím tě! Jsi strašně veliký, jsem z tebe nervózní! Kolik měříš?“
„Necelé dva metry,“ řekl udiveně a poslušně se posadil. „Nejsem velký. Průměr.“
Rozesmála se. „Když se divíš, tváříš se úplně jako my.“
„Máme společné předky,“ vysvětlil jí.
„Nepovídej,“ mínila s úsměvem. Viděl, že si měří jeho ramena.
„Taky bych si tě rád prohlédl,“ vyhrkl. Dívka pomalu vstala a pomalu se před kamerou otáčela. „Ty jsi ale hezká,“ řekl upřímně.
„No a teď ty,“ vyzvala ho.
„Už nebudeš nervózní?“
„Asi ne.“
Postavil se. Trochu poodstoupil. Podíval se na dívku.
Potřásala vlasy a ve tváři měla zvláštní výraz. „To by mě nikdy nenapadlo...“ Zmlkla.
Monsi přiblížil ke kameře ruku a zatřepal prsty. „Elmino! Neusnula jsi? Musíme se domluvit! Musíš mě spojit s kapitánem...“
„Jo. Jistě. Zítra se ti ozvu, ano?“ Vypnula spojení.
Monsi zareagoval okamžitě. Lokalizace! Zmáčkl tři klávesy a vyvolal si na malém monitoru nad stolem plán kosmodromu. Na plánku se rozsvítilo modré políčko. Její pokoj. Goxyre, tohle jsi opravil dokonale! Tak jo. Videotelefon je fajn, ale já tu krásku chci vidět zblízka a doopravdy!
Elmina se opřela v křesle před pohaslou obrazovkou. To není možný. Objev! Když člověk překoná ten první šok, zjistí, že domorodec vypadá docela mile a inteligentně. Má příjemný hlas. Do opery, jestli má hudební sluch. Jo, a pak vstal. Páni, ta postava! Naši kluci zezelenají závistí a zahodí činky s povzdechem beznaděje. Uchichtla se. Položila si dlaně na tváře. Pálily. Kdyby byl tady... Zhasla světlo a lehla si. Jsme doma. Na Zemi. A žijou tady úžasní... Co vlastně jsou?
Probudila se. V pokojíku svítila namodralá noční zářivka. V křesle někdo seděl.
„Ahoj,“ promluvil hluboký hlas. „Nelekni se. Prostě jsem přišel.“
Přišel? Elmina se roztřásla. Co naše zabezpečení? Poplašné zařízení? Mříže! Všechno selhalo? A co kdyby ho tu někdo přistihl? „Jsou zamčené dveře?“ vyhrkla.
„Proč?“ Nechápal.
Spustila nohy z lůžka, natáhla se po dálkovém zavírání. Tak. Vydechla. „Aby sem náhodou někdo nevrazil.“
Tiše se rozesmál. „Ty se bojíš o mě?“
„Jak ses dostal až sem?“
„Znám tenhle barák. Znám jeho možnosti. Bezpečnostní opatření nebyla stavěna pro válečný konflikt, ale kvůli karanténě. Dají se identifikovat a neutralizovat z našeho centra.“
„Mělo mě to napadnout,“ hlesla zahanbeně.
„Nic se neděje. Nemáme nepřátelské úmysly.“
„Poslyš.“ Stála teď před ním a pátravě mu hleděla do obličeje. V tom namodralém světle si mohla myslet, že tu s ní sedí normální chlap. „To ty jsi s námi mluvil za letu?“
„Já a taky Goxyr. To je náš technik. Je geniální. My jsme neměli žádné vzdělání, víš? Přišli jsme sem a tady nic nefungovalo. Učili jsme se z knížek, jak oživit přístroje... No, potom se náš přístup k lidské paměti prudce zvýšil.“ Usmál se. „Knihy mají tu výhodu, že fungují vždycky.“
„Pokud je nesežerou myši.“
„Myši,“ opakoval zamyšleně. „Takoví hlodavci?“
„Jo.“ Vyschlo jí v krku. „Myši už nejsou?“
„No... Já nevím. Všechno se trochu změnilo. Možná by potomky myší mohli být krti.“
„Takoví mrňaví, jak si hloubí pod zemí tunýlky?“
„Spíš tunely. Někdy podkopou celou osadu. A když se propadne, zakousnou a sežerou všecko, co je živé. I nás... Původně asi bývali menší, ale teď mají tak metr na délku. Ale není jich moc. Brzy vyhynou, je to nepraktická mutace.“ Vzhlédl a s údivem zjistil, že dívka tiše pláče. „Co je ti, Elmino?“ Vzal ji za ruce, bez odporu mu klesla na klín. Přitáhl si její hlavu na rameno a hladil ji po vlasech. Hedvábí, vybavil se mu pojem z četby. Tohle je hedvábí...
„Tady to musí vypadat hrozně,“ vzlykala. „Všecko zmutovalo. Nic nepoznáme! Co se stalo s lidmi? Vy jste lidé? Mutanti?“
„Je to složitější,“ řekl Monsi. „Ne, zůstaň takhle. Voníš. Jako růže.“
„Růže přežily?“
„Jsou maličké a mají obrovské trny. Ale voní krásně.“
„Aspoň něco,“ vzdychla. „Tak povídej, jak je to s lidmi?“
„Pár lidí zůstalo. Žijí na novém kusu pevniny, kterému říkají Neogea. Ta země se nedávno, před několika desetiletími vynořila z oceánu.“
„Ach. Takže lidé existují. Nelžeš mi?“
„Ne. Proč bych to dělal?“ Zeptá se na nás? Bude ji to zajímat? Spokojí se s tím, že najde svůj vlastní druh?
„Jak se tam dostaneme?“
„Zavedeme vás tam,“ odpověděl Monsi. Vůně zmatněla. Vlasy už nebyly z hedvábí, podobaly se teď víc látce z umělého vlákna. Jemně dívku zvedl a uložil na její lůžko. „Ale ta cesta není snadná,“ pokračoval. „Jsou tu nepřátelé. Společní nepřátelé nás i lidí... Můžeš mě zítra v deset spojit s kapitánem?“
„Ano. Jistě.“ Hleděla na něj zaraženě. Co se stalo? Myslela jsem, že mě políbí. Skoro jako by se k tomu už chystal. Myslela jsem, že by to mohlo být pěkné. Polibek i to ostatní. „Odcházíš?“
„Je to trochu nebezpečné, rušit vaše ochranné systémy na dlouhou dobu. Jistě jste postavili hlídky...“
„Máš pravdu.“ Zaznělo to lítostivě. Monsi zakrouil hlavou. Asi jsem přecitlivělý blbec. Dobře mi tak. Ona počítala s milováním. A mně vadí, že jsem pro ni exotická zrůda.
„Dobrou noc,“ pronesl měkce. Otevřel dveře, aniž se ptal na kód. Znal díky Goxyrovi a jeho zvědavým výletům do tajné paměti počítačů univerzální otevírací kombinaci.
„Dobrou noc,“ řekla Elmina do prázdna. Najednou jí bylo hrozně smutno.
Ve zdi z kamene nebo možná starých, bytelných cihel s oprýskanou šedou omítkou se otevřela vrata jako hladová tlama a pohltila řadu pásových vozidel. Tma a horko. Pak ploché modré zářivky, ještě větší horko, a další brána, ven z prostoru mezi zdmi, na druhé straně také svítí slunce, to naše, dobře známé, ale není mu to nic platné, kraj za zdí je úmorně šedý, nebarevný a smutný jako soumrak na opuštěném vojenském cvičišti. Zem pokrytá betonem. Betonové krychle se zasouvacími dveřmi a anténami na rozích, bez oken. Příbytky? Hranaté kovové konstrukce, připomínající dávné stožáry vysokého napětí. Nebo Eifelovku.
Jak tady chybí barvy, vzdychl Etris. Jen ty oči, totiž optická zařízení, našich zachránců či únosců mají v sobě trochu oranžového lesku.
Pod pásy vozu to zarachotilo, zem se rozvalila do stran, klesali do temnoty, pak se na vozech rozsvítily reflektory a ozářily šikmo klesající chodbu. Nic ke koukání. Čtvercový průřez, stěny a strop z betonu. Šedo... Zastavili.
Nedobrovolní cestující na pokyn tirytra vystoupili, boty jim zaduněly na betonu. Dutý zvuk, pomyslel si Etris. Kdo ví, kolik pater má tohle jejich podzemí. Steš se postavil vedle něj, dotkli se rukama. Ještě žijeme.
„Tudy,“ ukázal tirytr. Míjeli v šeru, téměř ve tmě, řadu zaparkovaných vozidel. Připraveni na válku, usoudil Etris. Tanky! Obrněnci! Obyčejná děla, laserová děla... S kým chtějí válčit?
Úzká odbočka, ocelová mříž. Tirytr má v ruce (ruce?) svítilnu s nepříjemně ostrým světlem, posvítí na stěnu a cosi mačká na malé šachovničce tlačítek. Heslo. Mříž s tichým zasvištěním vyjede vzhůru.
Je možné, aby tenhle robot za mříží změnil své chování? Steš tiše žasl. Něco v jeho držení těla i pohybech je jinak, a přesně od chvíle, kdy jsme prošli pod zdviženou mříží. Uctivost. Jdeme k šéfovi. Ohlédl se na Etrise. Kýval. Očima ukázal na tirytra. Jo, taky si všiml.
Dveře. Nejsou šedé, co to? Kouřové sklo, ozdobné zlaté kování. Co ty ornamenty znamenají? Je to skoro jako písmo. Ale úplně neznámé, cizí. Zapomenutý jazyk?
Průvodce postrčil své svěřence ke dveřím, jež se ihned otevřely. Vyjely vzhůru, zřejmě zdejší běžný způsob. Octli se v místnosti přeplněné pulty s klávesnicemi, různými ovladači, kontrolkami, hm, tady máme barev až až, ušklíbl se Etris, a ty monitory! Paráda! Monitory byly rozloženy po celé ploše stěn, některé zobrazovaly betonový kraj nahoře, jiné tu ohromnou zeď, kterou před chvílí projeli, na dalších kmitaly dvoj i trojrozměrné grafy, střídající se příliš rychle, aby lidské oko mohlo rozpoznat, co znázorňují. Uprostřed místnosti stál dvoumetrový robot (pardon, tirytr, abych ho neurazil, opravil se v duchu Etris) s oranžovýma očima, válcovitou hlavou na hranatém krku a celkem lidskými tvary. Jeho tělo bylo pokryto černou lesklou kůží. Vlastně vypadal stejně jako ti, kdo sem zajatce přivezli, ale měl v sobě cosi velitelského.
Začali se podobat lidem, řekl si Steš. Tenhle cítí svou nadřazenost, náš průvodce se hrbí.
„Jste v sídle tirytrů,“ oznámil jim šéf či vládce. „Jmenuji se Itoro. Pochybuji, že byste mě rozeznali od ostatních. Jsem velitel. Vydávám rozkazy. Je to jako v lidské společnosti.“ Udělal přestávku.
Etris přikývl, že rozumí. Steš souhlasně zabručel.
„Vyjadřujte se slovně a přehledně,“ požádal tirytr Itoro. Slušně požádal, ale znělo to zatraceně šéfovsky.
„Ano,“ vyslovil zřetelně Etris.
„Tak. Zůstanete zde. Víme, co lidé potřebují k životu, to všechno dostanete.“
„Skutečně?“ ušklíbl se Steš.
„Potrava, pitná voda, hygiena,“ jmenoval tirytr. „Teplota kolem dvaceti stupňů Celsia, světlo, noční spánek...“ Pokynul svou černou kovovou končetinou a nechal vězně opět napospas původnímu průvodci.
Měli všechno, co lidé potřebují. Jídlo bylo syntetické, ale kvalitní, voda dobře čištěná, hygienické zařízení fungovalo, lůžka nebyla ani moc tvrdá, dostali obvazy a prostředky k dezinfekci ran... A třikrát tři metry na neurčitou dobu.
„Nemají v úmyslu zkoumat nás,“ přemítal Steš. „Vždyť o nás všechno vědí.“
„Zabít nás nechtějí, to mohli přenechat kanibalům...“ pokračoval Etris.
„Roboti! Plechoví roboti!“ Steš bouchl pěstí do matrace. „Myslíš, že kosmodrom mají taky tihle?“
Etris si přejel prsty po bradě. Holicí strojek nám nedali. Mohli by se aspoň přijít zeptat, jestli nám něco nechybí. „Pokud ano, brzy zajmou celou posádku. Ale proč, ksakru?“
Hodiny plynuly v neradostných úvahách, spánek nepřicházel tak často a na tak dlouho, jak by si přáli, nikdo se s nimi nebavil, staraly se o ně stroje. Jsou tirytři víc než stroje? Neměli tušení, kolik hodin, dnů či týdnů strávili ve své šedé cele. Až jednou jedna ze stěn zmizela. Naprosto nehlučně odjela do strany a vězňové uviděli dva tirytry. Etris si rychle navlékl mokrou, právě vypranou košili.
„Lidská kůže je růžová,“ podotkl tirytr. Jako by ho překvapilo, že encyklopedie nelžou.
„Šéf dnes nepřijde?“ zeptal se Etris.
„Tys to poznal?“ Tirytr se divil. Opravdu se umějí divit, pochopil Etris.
„Poznal.“
„Podle čeho?“ zvídal tirytr.
„Intuicí,“ vysvětlil mu Etris s lehkou nadřazeností. Tirytra zjevně od další konverzace odradil. Vykročili podzemím k výtahu, který je dopravil na povrch bezútěšné tirytří země.
Šéf čekal před jedním z větších baráků. „Zaveďte je dovnitř a připoutejte,“ přikázal svým podřízeným.
„Elektrické křeslo,“ vyhrkl Steš, když spatřil, jakým nábytkem je vnitřek budovy vybaven. Byla tam dvě křesla. Tirytři vězně usadili, pečlivě je připoutali, omotali dráty, na hlavy jim nasadili gumové čapky s elektrodami, přesvědčili se, zda dobře přiléhají, a odešli.
Vstoupil Itoro, usadil se před ovládací pultík, čelem k připoutaným mužům. Po dramatické pauze začal mluvit.
„Dlouho jsme bádali, jakým způsobem vás přeprogramovat. Potřebujeme vás totiž k něčemu, co se vám nebude líbit. U lidí je programování mozku, tedy jeho úprava, kupodivu extrémně komplikovaná záležitost. Ale uspěli jsme a teď už víme, jak vás zachovat při životě, a přitom použít pro naše cíle.“
„Proč jste se nás nejdřív nezeptali?“ hlesl Etris. „Třeba bychom byli ochotni...“
„Vydat nám kosmodrom s veškerým zařízením? Aby vaši přátelé museli do Neogeie putovat pěšky? Umírat žízní a vyčerpáním v poušti?“
„Ach,“ vydechl Etris. „Co s námi uděláte?“
„Všechno vám prozradí program. Až se ujme vlády nad vaším jednáním.“ Pružné prsty se položily na ovladače, pootočily páčkami. Etris vykřikl bolestí, jež se mu z hlavy rychle rozlila do celého těla. Cítil škubání svalů, křeče, jazyk mu ztuhl, hlasivky se sevřely, dusil se. Pak ztratil vědomí.
Probudil se na lůžku. Na židli vedle něj seděl tirytr. Sedí, ačkoli před sebou nemá ovládací pult, není to divné? Kruci. Už mě přeprogramovali? „Kde je Steš?“ zasípal.
„Nebudeš se na nic ptát,“ řekl mu rychle tirytr. „Budeš odpovídat stručně a srozumitelně a budeš absolutně poslušný. Tak se projevuje účinek té procedury... Nemluv. Mysli, a mlč!“ Tohle zaznělo velmi důrazně.
Etris myslel. Bolela ho hlava, v krku měl sucho, svaly mu jemně poškubávaly, ale uvnitř si připadal stejný. Ten sedící tirytr... Je to záškodník?
Tirytr mu dal napít a stále ho pozoroval ostražitýma skleněnýma očima. Opravdu byly ostražité! Po chvíli se ozval. „Vstávej!“
Etris se s námahou postavil na nejisté nohy.
„Pojď!“ přikázal mu tirytr. Vyšli na slunce. U stěny budovy čekal vůz a na zadním sedadle zhrouceně seděl Steš. Nezvedl hlavu, když si Etris přisedl. Tirytr zaujal místo řidiče, vyrazili. Před branou čekal Itoro. Poznávám tě, lumpe, pomyslel si Etris, ale klopil hlavu po Stešově vzoru. Moc rád by věděl, jestli je na tom Steš opravdu tak zle, nebo zda dostal podobné instrukce jako on sám.
„Vstaňte!“ houkl Itoro. Oba muži se ve voze postavili. „Váš úkol,“ řekl Itoro, „zní: proniknout na kosmodrom, získat důvěru velení šedášů, vyřadit na náš pokyn všechna ochranná zařízení a strážní systémy. Pokud tam fungují hlídači, zlikvidovat. Jasné?“
„Ano,“ pronesl hlasitě, zřetelně a zcela bezvýrazně Steš. Etris si se svou odpovědí pospíšil, aby ji vyslovil současně. Skoro se mu to podařilo. Oni nám snad dali do hlavy elektrody? Blikátka? Mikrofony, vysílačky, kruci, všecko je možné...
„Mareo, dovezeš je pět kilometrů od kosmodromu, tam je necháš. Směr jim ukážeš. Dojdou, s tím jsme počítali.“
„Podrobnější instrukce nejsou nutné?“ zeptal se Mareo.
„Ne. Program začne působit, jakmile nastane příslušná situace.“
Mareo přikývl, brána se zvedla, jeli. Po celou cestu tirytr nepromluvil ani slovo. Etris měl na jazyku tisíce otázek, ale při prvním nesmělém pokusu skončil u lehkého zakašlání. Tirytr Mareo ho zastavil velmi lidským odmítavým gestem. Stočil oranžové oči k podřimujícímu Stešovi a nenápadně ukázal prstem na kruhový otvůrek v přístrojové desce, zakrytý hustou síťkou. Odposlech, usoudil Etris. A co Steš? Ten tirytr z něj má obavy... Kruci, Steši! Je ten programovací proces nezvratný? Málem mu vyhrkly slzy.
Zastavili v pustině. Písek, vyschlá hlína, kamení, trsy tuhé žluté trávy, skupiny nízkých kaktusů. „Tudy!“ Tirytr napřáhl paži. „Tam je kosmodrom.“ Paže mu klesla podél těla, ale předtím hbité prsty strčily Etrisovi něco malého do kapsy kalhot. Steš už vykročil. Etris se ohlédl po tirytrovi. Ten stál nehybně u vozu a díval se za nimi.
Bylo pozdní odpoledne. Slunce klesalo k západu, zvětšovalo se a červenalo. Jsme doma, řekl si Etris trpce. Steš nemluvil a on se neodvážil vyptávat. Šlapali neměnným tempem, určeným směrem, až zahlédli rozsáhlý komplex budov. Za nimi se tyčila věž jejich lodi. Etris polkl. Budu brečet? Rád bych. Nebýt toho tvora vedle mě.
Došli ke vchodu. Tlusté, zpevněné kouřové sklo ve dveřích a na průčelí bylo strašně odřené, ocelové rámy místy zprohýbané, rozbité tabule (jaká to jen musela být síla!) kdosi nahradil hrubým plechem. Vlastně celá ta budova vyhlížela pomačkaně a otlučeně, jako by ji pošlapala rodinka obrů. Nerozdupali ji, ti obři, ale dali jí zabrat.
A pak Etris spatřil skrze sklo strážce, jenž si dvojici příchozích zvědavě prohlížel, a stav budovy ho přestal zajímat. Strážce otevřel, a Etris si už nemohl namlouvat, že jeho vzhled zkresluje to tmavé, podrápané sklo.
Monsi byl na kapitána lodi nesmírně zvědav. Škoda že jsem nemohl být u toho, když mu Elmina vykládala o mé návštěvě! Nebo mu o ní neřekla? Přecházel po pokoji a co chvíli do sebe s Boramem vrazili rameny. Boram si nehodlal nechat ujít pohled na člověka zblízka. „Jeden z nich mě postřelil,“ vysvětlil bratrovi. Třeba tam bude. Mohl by se třeba červenat. Lidi se přece červenají...“
„Snad dívky,“ mínil Monsi nejistě. Také o tom kdesi četl. „Nebo děti,“ dodal.
Obrazovka se rozzářila. Elmina cosi vyladila, usmála se a odstoupila dozadu. Její místo zaujal muž. Zatvářil se zděšeně, když spatřil Monsiho a Borama. Vždyť to je on, užasl Boram. To on střílel na Henni a na mě!
„Buďte zdrávi,“ pronesl muž přiškrceně.
Monsi se pousmál. Prastarý pozdrav. Sympatický pozdrav. „Rádi bychom se postarali i o vaše zdraví,“ odpověděl.
„To s tebou jsem mluvil z lodi?“ zeptal se Mart. Měl hrozně neklidná ústa, ale oči se mu už vyjasnily.
„Ano, se mnou,“ kývl Monsi. „V ničem jsem nelhal.“
„Já... Omlouvám se za včerejšek. Prý to dobře dopadlo? Vyděsil jsem se a nezvládl situaci.“
„Neuvědomil jsem si, že neočekáváte člověka,“ řekl Monsi. Najednou to věděl docela přesně. „Henni vypadá úplně jako vy. Proto jsem ji vybral. Nemohla pochopit, proč z ní máte strach. Můj bratr ji jen chránil.“ Ukázal na mlčícího Borama.
Mart zbledl. „Odpusť,“ hlesl.
„Už se stalo,“ uklidnil ho Boram. „Jsem v pořádku, jak vidíš.“
„Zvyknete si na nás,“ prohlásil Monsi. „Lidí na Zemi zůstalo málo. Žijí na uzavřeném území, které nazvali Neogea, daleko na západě. Nás tam samozřejmě nepouštějí, a my se nevnucujeme... Jsme ochotni vás doprovodit až k jejich hranicím, ale nejprve se musíme domluvit s tirytry. Slíbili jsme jim vaši loď.“
„Cože? Tirytry? Co je to?“ Kapitán si zjevně přestal uvědomovat, že jeho protějšek má šedou kůži a na hlavě srst a začal se zajímat o podrobnosti.
„O tomhle všem vaší posádce moc rád poskytnu informace,“ řekl Monsi. „Přijďte prostě za námi. Spojte se s řídícím počítačem, plán kosmodromu nic neblokuje, máte na něm vyznačenou cestu do hlavní haly.“
„Dobře.“ Mart vstal, před kameru se vsunula Elmina a zamávala.
„Děvčata se nás bát nebudou,“ uchechtl se Boram. „Co všechno jim hodláš prozradit?“
„Ono je to tajemství?“ ušklíbl se Monsi. „Všechno, co víme, patří i jim. Jsou přece pozemšťané!“
„Zahájíš první válkou...“
„Neblbni, o té se učili. Ve škole, víš?“
„Aha. Škola. Jasně. Takže Druhou Katastrofou? Dlouhá Noc, Jedovaté Slunce. Stěhování Hor, Neklidná Země...“
„Tak nějak. Ovšem nebudu na ně ty názvy tak chrlit. Mutace, hynutí, zrůdy... Tím budu pokračovat.“
„Haktesky vynecháš?“ Boram zvedl obočí a podíval se velmi přísně.
„Nevím,“ zaváhal Monsi. „Je to jen o něco víc než pověst...“
„Pověst? Koukni se někdy do zrcadla! Geny nelžou.“
„Jistě.“ Monsi se netrpělivě zamračil. „Ale tihle lidé k nám budou mít větší důvěru, když se prohlásíme prostě za mutanty. Ostatně to není lež.“
„V Neogei jim to stejně vykecají.“
„To už budou v bezpečí. Borame, v zájmu jejich přežití drž hubu!“ Monsi chytil bratra za ramena a pevně stiskl. „Mně je fuk, co si o mně pomyslí, až budou za hradbami Neogeie! Já je tam chci dostat živé!“
„Asi máš pravdu.“ Boram se opatrně protáhl. Rána v boku ho zabolela. „Itulil povídala, že všechny siňury zmizely. S tirytry bude těžká domluva.“
„Možná je moc horko,“ mínil Monsi. „Ty hned ve všem vidíš zlý úmysl...“
„Zajdi za ní. Bude ráda.“ Boram se nesměle usmál. Bratrův vztah k ženám pro něj vždycky byl tak trochu záhadou.
Monsi se ošil. Itulil kontroluje všechna hlášení bezpečnostních systémů. Ví o jeho noční vycházce. Ví, že si povídal s lidskou ženou. Co si asi myslí? „Zavolám jí,“ rozhodl se. Nejspíš budu muset za tirytry zase zajít sám. Oni sem určitě nepřijdou. Tirytři nechtějí nikomu vycházet vstříc, nemají potřebu někomu pomáhat a nechápou, proč já chci pomoci lidem. Proč vlastně? Hm, ani já to nevím jistě. Asi že tahle planeta byla původně jejich. Lidí.
Zavolal Itulil domácím telefonem. Siňury viděla hned ráno, ale moc vysoko. Dá pozor a ohlásí každé větší hejno... Mluvila chladně. Monsi vzdychl. V pořádku. Buď chladná, děvče. Vřelost si rozhodně nezasloužím.
Loudal se do haly, kam zatím Milua nanosila spoustu materiálu, knih, disket, videokazet, prostě sebrala všechno, co na kosmodromu našli a co se vztahovalo k událostem posledních čtyř set let pozemské historie.
Pozemšťané dorazili v rozpačitém houfu. Ženy byly zvědavé a Boram začal bez meškání zkoušet své úsměvy, ačkoli se Henni na něj mračila a dloubala ho do zdravého boku drápky.
Monsi kosmonauty přivítal, zeptal se, jak si poradili se syntetizátory jídla, nabídl jim kávu a upozornil, že ručí pouze za její nejedovatost. Nejdřív pro všechny stručně vyložil, jak pohnutý osud má za sebou tato budova, a souhlasně pokýval na překvapené výkřiky No ne! a To je skoro zázrak! a další podobné.
Pozemšťané se usadili, několik mladých šedášů se šikovně vmísilo mezi ně. Hlavně mezi dívky. Milua si založila ruce na prsou a chmuřila se. Okamžitě pochopila, že ona a ostatní ženy jsou pro lidské muže moc velké, mohutné a nepříliš přitažlivé. To nebude dělat dobrotu! Ještěže Goxyr sedí v koutě a čeká na mě.
Monsi zahájil dlouhou, podrobnou přednášku, při níž lidem tuhly rysy a do očí se draly slzy. Zmar, hrůza, beznaděj. Až nakonec je ten přátelský mutant seznámil s nadějí. Neogea. Nová Země, jež povstala z oceánu, čistá, jak jen to je na téhle staré planetě možné, obydlená skutečnými lidmi, přesně takovými, jako jsou oni, zbloudilí vesmírní poutníci. Naděje... A také nebezpečí. Monsi vyprávěl o tirytrech.
Tirytři jsou potomci robotů, kteří se stále zdokonalují a převyšují šedáše i lidi silou, technikou, znalostmi i možnostmi, a nemohou, neumějí zapomenout, že je původně stvořili lidé a používali je jako pomocníky, jako dělníky na těžkou práci. Nikdy lidem neodpustili. Nejkratší cesta do Neogeie vede přes jejich území, ale tam se nikdo neodváží vstoupit. Jediná cesta, připadající v úvahu, se dotýká jejich hranic. Je to úzký pruh země mezi Starými Hradbami a Velkým močálem. Jinudy se skutečně nedá projít, neboť jižně od Močálu začíná pásmo sopek, kde se zem neustále chvěje a co chvíli vyvrhne ze svých útrob nový jícen, chrlící lávu nebo horké kamení, či aspoň černý dým. To ještě není nejhorší nebezpečí. Z puklin v zemi se plíží jedovaté plyny, neviditelné, a tím vražednější.
Monsi líčil nebezpečí sopečného pásma a téměř se bavil, jak mu lidé visí na rtech. „Nenajdete tam nic živého. Ptáci občas přeletí, ale hodně vysoko... Byl jsem tam kdysi, ale jen na okraji. Do srdce Šílené Země jsem se neodvážil,“ dokončil.
„A ty myslíš, že nás tirytři chtějí zabít?“ zeptal se kapitán Mart.
„Nemám potuchy, co se v jejich umělých mozcích vylíhne,“ odvětil Monsi se znechuceným výrazem. „Jsou nevyzpytatelní. Jejich chování se řídí jinými potřebami, než jsou naše. My o nich víme jen to, že touží získat pro sebe veškerou techniku Země, stroje, zařízení, elektrárny... Je fakt, že my se bez těch věcí obejdeme. Žili jsme celá desetiletí úplně primitivně a uživili jsme se, ale teď už jsme si zvykli. Třeba na rychlejší cestování. Na filmy a knihy a na hudbu. Na telefony. Počítače. A tak dál.“
„Chápu,“ poposedl si Mart na židli. „A co sliby? Dá se tirytrům věřit? Nechají nás opravdu projít, když jim dáme loď?“
„Pokud jim ji dáme až potom,“ řekl Monsi. „Oni totiž vědí, že já své sliby dodržím.“
Lidé se na kosmodromu zabydleli, seznamovali se s místními obyvateli, objevovali další podrobnosti z nejnovějších dějin Země, podnikali opatrné výlety do okolí, smutně žasli nad krajinou a natírali se krémy proti působení slunečních paprsků, které jim poslušně vytvořil syntetizátor. Monsi trávil hodně času na střeše, pátraje dalekohledem po siňurách. Nechtělo se mu znovu do Starých Hradeb. Jindy by tolik neváhal, ale teď ho svíral zvláštní strach. Předtucha. Cosi bylo ve vzduchu. Faleš a zrada, říkal si, když se pokoušel pojmenovat své pocity.
Elmina za ním přišla hned první noci. Měl radost. Líbila se mu její zvědavost, ochotně se přizpůsobil jejím požadavkům, aspoň zpočátku. Později, když už ho její nápady náramně rozehřály, se mu celá ta záležitost malinko vymkla z rukou, a trochu se pak obával, jestli jí neublížil, a byl překvapen, protože Elmina vypadala velmi spokojeně a odešla až ráno. Během následujících dní, mezi plněním povinností šéfa a náčelníka, se nad tím zamýšlel a došel k závěru, že pro ni je přece jen exotickou zrůdou a že už nechce pro někoho představovat exotiku. Právě tou dobou, kdy dospěl k rozhodnutí, se blížil třetí večer. Elmina přišla. Řekl jí to a ona se rozesmála.
„Právě jsem ti chtěla navrhnout změnu. Lenna je na tebe moc zvědavá... A Xar zase na mě.“
„Já nechci,“ zavrtěl vážně hlavou. „Asi to beru příliš vážně. Asi jsem romantik.“
Zahleděla se na něj. „Tím je to napínavější. Víš, co znamená zlomit někomu srdce?“
„Vím. Nečetl jsem jenom počítačové příručky.“
„Pak si dej pozor na čtyřsetleté pozemšťanky. Jsi ideální oběť.“
Monsi vstal. „Nenechám to dojít tak daleko. Tak pojď, doprovodím tě k tobě. Nebo jinam?“
Nakrčila nos. „Domů, ty otravo.“
„A teď jsi na mě konečně promluvila jako na člověka,“ prohlásil vesele. Třeba není všechno ztraceno. Počkám.
Lenna nad tím kroutila hlavou. „To je opravdu zajímavý muž, ten náčelník. Trošku ho chápu. Nerad si připadá jako hračka.“
„Hračka!“ Elmina zvrátila tvář dozadu, zabublala smíchem. „Tákhle veliká hračka!“ ukázala rozpaženýma rukama. „Zkusíš to?“
„To jo, zkusím,“ kývla zamyšleně Lenna. „Víš, možná na tom něco je. Žít v páru, mít spolu děti...“
„Vždyť nás sterilizovali!“
Lenna se shovívavě usmála. „Po probuzení z hibernace na dvacet let, děvče! To znamená, že nikdo neví, co to teď udělá!“
Nikdo z posádky se nezeptal na osud čtyř lidí ze člunu. Nikdo z obyvatel kosmodromu jim nevykládal o Gumácích a spálení jejich osady. Až na ni kapitán s Andrexem na jednom z výletů narazili. Otázky si schovali až na večerní poradu s náčelníky domorodců.
„Nevyprávěli jsme vám o kanibalech, protože tady v okolí byli zahubeni,“ řekl Monsi. „Borame, máš slovo.“
Boram podrobně vyložil, co s Henni objevili ve vypálené vesnici. Kapitán Mart dlouho mlčel. „Takže je možné, že dva z nich jsou dosud naživu?“
„Možné to je,“ přisvědčil Monsi. „Ale na tirytry prostě nemáme. Na svém území, při svém množství jsou silní. Nezbývá nám než čekat, jak se projeví.“
Kapitán sevřel pěsti. „Čekat. Jak dlouho?“
„Nemám potuchy. Víš, Marte, tirytři tvé chlapce nesní, ale už jsem ti říkal, že lidi nemají moc v lásce...“
Mart se rozhodl považovat za mrtvé všechny čtyři členy průzkumné výpravy. A pak se jednou před vchodem objevili Steš a Etris, otrhaní, zubožení a unavení, ale živí.
„Ten hezčí se mě bál,“ hlásila Itulil pobaveně. Etris se na ni provinile zaculil. Vždyť vlastně není tak veliká. Tak metr devadesát. Ty oči vypadají zvláštně, ale dívají se přátelsky, a její rty mají pěkný tvar. No, ta barva člověka vyděsí. Napoprvé.
„Promiň,“ omluvil se. „Nezvyk, to víš.“
Velkomyslně mu odpustila, což naznačila důstojným pokynutím. „Proč se nebál tvůj přítel?“ zajímala se.
Steš na druhém konci místnosti vyprávěl Martovi jejich příběh. Etris se ošil. Pohlédl na cizí ženu, pak na šéfa kosmodromu. „Já myslím, že ho tirytři nějak přeprogramovali. Psst. Tiše. Tak to povídal ten... Itoro. Mě zachránil jiný tirytr. Mareo. Ale nemohl mi nic vysvětlit, nejspíš mají všude odposlech a tak...“ Viděl, že ten vysoký, urostlý chlap s bystrým obličejem, jejich šéf, mu věří. Vydoloval z kapsy tu věc od Marea.
„Minidisk,“ špitla Itulil. „Máme na to vůbec čtecí zařízení?“
„Jasně,“ prohlásil Monsi. „Poslyš, příteli,“ oslovil Etrise. „Běž s tím druhým do sprch a buďte tam hodně dlouho. Potom se pořádně najezte a odpočiňte si, a já si zatím povykládám s počítačem a vašim kapitánem. Dávej na kolegu pozor, a kdyby něco, křič. Budeme tě taky trochu odposlouchávat...“
„Snad mě neohrozí,“ chmuřil se Etris.
„Hm, hm,“ udělala Itulil a našpulila rty. „Tebe by bylo škoda! Vážně, možná si zapojím monitor a budu vás sledovat ve sprše...“ S potěšením zaznamenala, že Etris zrozpačitěl.
„Nono,“ řekl Monsi. „Monitory nefungují, abys věděl. Vaši technici jich opravili jen pár.“
„Aha,“ pravil Etris a nebyl si jist, jestli je nebo není rád. Dáma s šedou kůží měla něco do sebe. Není hloupá, usoudil.
Steš se dotkl jeho lokte. „Pojď, posílají nás do sprchy.“
„Vím,“ obrátil se k němu. „A najíst. Už jdu.“
„To není on!“ Kapitán Mart téměř poklusem pobíhal po místnosti řídícího střediska. „Něco s ním provedli! Prý je tirytři zachránili před snědením, dali jim jídlo a ukázali směr. A oni zabloudili. Ale říkal to, jako by mu bylo všecko fuk! Vůbec s ním nehnulo, že mu kanibalové sežrali Angeliku. A byla to jeho moc dobrá kamarádka!“
„Sedni si,“ vyzval ho Monsi. „Vysvětlím ti to. Něco nám poví tady tenhle vzkaz od mého přítele tirytra. Zrazuje své kvůli nám, chápeš?“
Kapitán otevřel pusu, neřekl však nic, a zas ji zavřel. Posadil se a upřel zrak na monitor, kde se ukázal text Mareova vzkazu.
Ve chvíli, kdy si Monsi, Mart a Goxyr užasle četli o plánu tirytrů na dobytí kosmodromu, Steš náhle zešílel. Vyletěl nahý ze sprchy, odhodil stranou Etrise, který se udeřil do hlavy a ztratil vědomí, což bylo zřejmě jeho štěstí, neboť dva strážce, člena posádky lodi a šedáše, zasáhl mohutný elektrický výboj, jenž vyšlehl rovnou ze Stešovy paže. Steš si obhlédl své dílo a hnal se pryč. Nikdo o události nepodal hlášení. Nebyli lidi...
Etris se neochotně budil, naříkaje na svou ubohou bolavou hlavu. Na podlaze, mezi kalužemi vychladlé vody, probíhalo kříšení dvou mužů. Šedáš se probral téměř současně s Etrisem, chrčivě nadechl a zuřivě zaklel. Člověk se nehýbal. Itulil se střídala při masáži srdce a dýchání z úst do úst s druhým lékařem z lodi, ale ve tváři měla zřetelně vepsánu pochybnost.
„Je mi líto,“ řekla všem a nikomu po děsivě dlouhých dvaceti minutách. Kdosi vzlykl, nejspíš žena z lodi. Do sprch vešel Monsi, za ním Mart.
„Zdrhnul,“ sykl Mart vztekle. „Ohromní vědci, tihle tirytři. Co my víme o svém mozku! A oni vědí všechno!“
„Jdeme zpátky do velínu,“ pronesl Monsi s pohledem upřeným na nehybné tělo na podlaze. „Poslal jsem pár ozbrojených chlapů posílit hlídky u východů.“
Čtyři skupiny se ohlásily, jakmile šéfové dorazili do centra. Pátá mlčela. „To je východ na přistávací plochu,“ podotkl Monsi. Mart si pročísl prsty zpocené vlasy.
„Videospojení mimo provoz, telefon neberou, terminál odpojen,“ hlásil Goxyr.
„Jdeme,“ rozhodl Monsi. „Máš pistoli?“
Mart kývl. Třásla se mu brada, ale držel se. V podstatě už na jeho statečnosti nezáleželo... Tři muži, původní stráž i posila, byli mrtvi. Když se Mart s Monsim sklonili k ležícím tělům, spadla na ně shora ocelová síť. Všude kolem bylo náhle plno tirytrů.
Itoro si prohlédl kořist. „Ani tebe, ani ty lidi nechci zabít, Monsi,“ řekl. „Chci kosmodrom se vším všudy. Obětuju tu námahu a odvezeme vás do pouště, místo co bychom vás zastřelili. Třeba vás vaši najdou. Pokud budou rozumní, necháme je jít.“
„Nemyslel jsem, že jsou tirytři takoví mizerové křiví,“ pravil Monsi ledově.
„Tak tedy jsi zas o něco chytřejší,“ mínil tirytr.
Shodili je jako balík z vozu v takové rychlosti, že Mart po nárazu na zem ztratil vědomí. Monsi chvíli naslouchal jeho dechu. V pořádku. Probere se. Opatrně zkoumal síť. Že by ji rozerval drápy, nepřicházelo v úvahu. Kde má ta věc nějaký otvor? Vždyť nás do ní nějak polapili! Kudy? Konečně objevil místo, kde se síť automaticky uzavřela. Zesílená vlákna, protažená elipsovitými ohnutými očky, jež do sebe navzájem zapadala. Monsi pomalu změnil polohu, aby na očka dosáhl, a začal je rozplétat. Mravenčí práce. Připadalo mu, že se s tím moří celé hodiny, a přitom uvolnil dva decimetry. Mart se zavrtěl a zasténal, jak se mu pletivo sítě zarylo do těla.
„Lež,“ sykl Monsi. „Musíme se z toho vymotat.“
„Můžu... pomáhat?“ zasípal Mart.
„Zkus to tady z druhé strany. Vidíš ty mrňavé oválky? Takhle zatlačíš, tady vytáhneš...“
„Uf,“ zafuněl Mart.
„Přesně,“ souhlasil Monsi. „Jenom aby nás neobjevil nějaký yant.“
„Co je to?“
„Zvíře. Šelma. Když jde po zadních, je vyšší než ty. A váží třikrát, čtyřikrát tolik. Má žlutou srst a žluté oči. Ty zuby by se ti nelíbily! A drápy! Fuj. Po čtyřech běží rychleji než naše vozy...“ Za řeči Monsi usilovně rozplétal síť. Mart s mrazením v zádech naslouchal jeho líčení té šelmy a v bolavé hlavě se mu honily představy pradávných pozemských dravců. Ten yant by mohl být něco mezi medvědem a gorilou... Až na barvu srsti. Neposlušnými prsty se snažil osvobodit droboučká očka ze vzájemného zaklínění. Brzy měl pocit, že už z toho šilhá. Hlavně nezvracet, přesvědčoval bouřící se žaludek.
Monsi protáhl ruku vzniklým otvorem a pomáhal si teď zvenčí. Šlo to o něco lépe. Mart ho zkusil napodobit, vtom však jeho spoluvězeň ztuhl. „Yant,“ hlesl. „Síť neprokousne, ale zabije nás i tak...“
Mart zavřel oči. Takhle bídně zahynout na rodné Zemi! Nechtěl to zvíře vidět! Už na něj nebyl vůbec zvědavý! Ucítil silný pach, v týle ho polechtal horký dech. Šelma se pokusila nezvyklou kořist převrátit, Martovi vyšlehla do stehna palčivá bolest, jak ho přimáčkla mocná tlapa, octl se tváří Monsimu u nohou, a další kotrmelec, to už se neudržel a zasténal nahlas. Monsi se schoulil, jak nejvíc dokázal. Nepřemýšlel. Nebyla žádná šance. Jakmile dravec objeví otvor, skončí to... Doufám, že rychle.
Yant díru v síti objevil. Monsi zasáhl vlastními drápy. Tlapa prudce ucukla, Mart zadržel dech. Ale kdeže, i když můj přítel mutant má pořádné drápy, na yanta nestačí... Viděl zblízka zvířecí tlamu, žluté tesáky, rudé dásně, očka dychtící po kořisti. Yant znovu našel otvor v síti, tentokrát obezřetněji odstrčil zuby okraj pletiva a nakoukl dovnitř. Monsi tiše vzdychl.
Vtom zazněl výstřel. Šelma se zhroutila rovnou na své bezmocné oběti, vydala ostrý bolestný řev, její tlapy sebou zaškubaly, tělo znehybnělo.
Monsi napjal svaly a s námahou odvalil tu dusící tíži. Jakousi náhodou se přitom rozpletlo několik dalších oček a vznikl otvor dost velký, aby se jím vězňové protáhli.
„To byl porod,“ komentoval své osvobození Mart.
Monsi se usmál koutkem úst a vzpřímil se, vítaje svého zachránce. „Mareo! Takhle si to Itoro zaručeně nepředstavoval!“
„To ne,“ přikývl tirytr. „Mně se jeho představy a jednání nelíbí. Připomíná mi lidi.“ Obrátil oranžové oči na Marta. „Promiň. Nemáme důvod mít lidi v lásce.“
„Nejsme všichni stejní,“ vyhrkl Mart.
„Vím,“ odvětil Mareo. „Monsi, vezmi si tohle.“ Podal mu svou zbraň. „Tímhle přepneš na paprsek, takhle zas na normální pistoli.“
„To zvládnu. Díky,“ řekl Monsi. „A co ty?“
„Mám zbraní dost. Ve voze. Spěchám na jih, do Araboa. Je tam kolonie jiného typu tirytrů.“
Teprve nyní si Mart a Monsi všimli obrněného pásového vozidla. U řízení kdosi seděl. „Můj potomek,“ prohlásil Mareo hrdě. (Opravdu to řekl hrdě!) „Má v mozku organické prvky, stejně jako já,“ dodal. „Tirytři z Araboa prý mají mozky víc než zpoloviny organické... Jsou v experimentech mnohem dál.“
„To jsem netušil,“ vydechl Monsi. „Proto jsi tak jiný! I tirytři se vyvíjejí!“
„Jistě... Vrátíš se na Haldy?“
„Nejspíš. Na kosmodrom se neprobijeme. Nejsem sebevrah.“
„Moudré rozhodnutí.“ Mareo se obrátil a vykročil k vozu.
„Sbohem,“ zamumlal Mart. Tak jak, má Země naději? Hm?
Pokračování v čísle 33
První díl 
k ZA 32
k Povídkám
k ZA
na start