Další zprávy z promítání klasiky SF v Roxy. Tentokrát o prvním přistání na Venuši a ruském scifi filmu z roku 1962. Možná budu vyprávět i celý děj! Kouzelník nepřijde.
Nemohl jsem si nechat ujít další promítání v klubu Roxy v Dlouhé ulici v Praze, ačkoliv mimořádné hlídání pejska zabránilo jít přítelkyni se mnou. Musím jít příkladem scifistickému lidu, zvláště když jsem vybízel k návštěvě tohoto filmu asi týden předtím na Sardenu. A musím pochválit Sarden a Pagiho (a sebe, pochopitelně :-)), protože pozvánka měla nečekaný úspěch. Potkal jsem totiž ve dveřích Vojtu Filipa, kdysi člena našeho klubu. Už jsem ho v Roxy viděl víckrát, ale tentokrát mi hlásil, že je tam díky mému článku, protože si nevzpomněl se podívat, jestli zase něco nepromítají. Na Sarden ale zavítal přesto, že je v pilné práci na diplomce, a přišel si na chvíli odpočinout od celodenního sepisování. Splnilo se mi tak přání vidět na promítání nějakou známou tvář z conů.
Přišel jsem trochu dříve než jindy, ale nepodařilo se mi sejít s organizátorem Bio Roxy, jak jsem původně plánoval. Musíte pochopit, že když organizátor Avalconů a Euroconu 2002 přijde mezi fanoušky SF, kteří z většiny určitě nebyli na žádném conu, uvidí obchodní příležitost. Jistě, je to skupina lidí, kteří jsou ideálními potenciálními zákazníky organizátora conů. Nezlobte se za mé „komerční“ výrazivo, i v případě, že jediným ziskem zůstává uspokojení z narůstajícího počtu účastníků a pořadů, přemýšlím obchodně, ba přímo marketingově :-). Chci tedy probrat s partou lidí okolo těch projekcí možnosti spolupráce. Dokonce mám v úmyslu uspořádat v Roxy někdy con, uvidíme, možná v klasickém květnovém avalconském termínu již příští rok, jako lákadlo na Eurocon pro Pražáky.
Ale zpět k úternímu večeru. Dal jsem si jako obvykle pivo, vrátil se s ním k Vojtovi, sedl si a upil. Sotva jsem zvedl zrak od pěny, uviděl jsem dva Vojty. Ne, pivo v Roxy nemá 150% alkoholu, ani já nejsem abstinent poprvé zkoušející účinky alkoholu, to jen přišel druhý Vojta. I on se přiznal, že ho přilákal článek na Sardenu, o promítání by se jinak nedozvěděl. Litoval jen, že nechodí od začátku, protože je jinak dost problematické vidět staré SF filmy.
Když tak píši o tom přiznávání, i já musím něco přiznat. 1. Vojtu jsem potkal už na schodech, když jsem čekal, jestli neuvidím organizátora Bio Roxy. Jenže to bych nemohl uplatnit ten nápad s dvojitým viděním. Uznejte, že jsem nemohl odolat, protože Vojtů zase tolik není. 2. Když jsem s ním na schodech mluvil, vůbec jsem si nevzpomínal, že se jmenuje Vojta, musel jsem se ho zeptat až když jsme seděli v sále. 3. Z toho piva jsem neupil, ale napil se pořádně. (Pamatujete M+Š?: „Takový bryndání, to nemá cenu.“ Kropáček se napil pořádně ... a to byl konec.)
Mé zprávy ale ještě konec není, ani nemůže. Ještě jsem nenapsal ani tu svoji obvyklou třetinu děje, po které mě psaní přestane bavit a vyřeším to strouháním mrkvičky a osvíceným voláním, že vám to patří, že jste tam měli být, měli to vidět, měli to číst, měli to zažít atp. Takže k ději. U planety Venuše zasáhne meteorit jednu ze tří lodí a dočista ji zničí. Tím nastane problém, jak s přistáním, protože se počítalo, že jedna loď zůstane na orbitě, dvě přistanou. Vědec evidentně imperialistický v jedné z lodí, kromě toho, že dokumentuje svým pokleslým uvažováním uvědomělost jinak sovětské osádky, má robota, kterého sám vyvíjel. Robot John dostane za úkol najít nejlepší řešení. Odpřednáší návrh, aby přistáli dva lidé a on v kluzáku, druhá posádka s celou raketou. Pět kosmonautů se vrátí k šestému na oběžné dráze, robot zůstane na planetě. Plán je přijat. Přistání kluzáku se ovšem nepodaří podle plánu, vysílačka se odmlčí a nikdo neví, co se stalo. Posádce druhé lodi ale nezbude, než přistát. Podaří se jim to bez problémů a vydají se v kluzáku hledat své druhy. Ti nezahynuli, naopak sestavili robota a s jeho pomocí vykračují naproti hledajícím. Cesta je komplikovaná. Na jedné straně záchvat malárie (to snad muselo být blbým překladem z ruštiny do angličtiny a z ní do češtiny) ohrožuje životy dvou ztroskotanců, na druhé straně nálet venušského pterodaktyla při přejezdu zálivu donutí posádku kluzáka potopit ho zatopením vodou. První problém se vyřeší velmi zajímavě. Hledačům se podaří navázat spojení s robotem a popíšou mu po chvíli dohadování, jak má vpravit jakýsi quinicilin (moje přítelkyně, magistra farmacie, zalitovala, že nebyla se mnou, mohla se dozvědět o novém zázračném léku) do krku svého pána. Stane se to prostě tak, že robot odklopí hledí helmy skafandru a pilulku dá do úst rovnou! A to, jak se proudem vody z plastového kanystru snaží trefit do úst, byla také skvělá scéna. Pak přilbu zaklapne a v další scéně po nějaké době je už pohvizdující si vědec v pořádku, jeho sovětský druh také. Dokonce jsou v tak dobré náladě, že Johna požádají o pjeseňku a ozve se „úžasná“ hudba z Johnových reproduktorů. Teď bych jako vždy skončil, ale dnes udělám výjimku.
Druhý problém se vyřeší také. Kosmonauti vyvlečou mořem kluzák na břeh a u plápolajícího ohýnku počkají až vyschne! Kino řičelo smíchy. Cestou pod mořem ovšem narazí na jakousi sochu draka, jeden z kosmonautů najde nějaký pravidelný kámen, který se mu zalíbí natolik, že ho dá do brašny. Správně tušíte, že kámen bude mít ještě důležitou úlohu v dalším ději. Že bych skončil teď? Jste napnutí, říkáte si, že by vás šlak trefil, kdybyste se nedozvěděli, jak to dopadlo a že příště už určitě přijdete? Dobrá, já to dopovím.
Dokonce přidám i třetí problém. Kosmonautka Máša na orbitě ztratila spojení. Vzpomínáte, jak jsme potopili kluzák do moře? Vysílačka hned tak nevyschne, to ví každé malé dítě. Máša prošla pekelným rozhodováním, jestli má přistát a pokusit se zachránit své soudruhy, přičemž by to znamenalo minimálně čekání, než přiletí další raketa ze Země, nebo jestli má poslechnout rozkazy ze Země, které ji nutily setrvat.
Kosmonauti se k sobě blíží, ale v cestě jim stojí ještě lávový proud. Robot John odvážně vkročí do proudu, ale když dosáhne teplota 500 stupňů, chce se zbavit svého nákladu, dvou pasažérů, aby mohl zrychlit. Nastane boj. Naštěstí vzápětí i zkrat. Znovu se ozve pjeseňka, John ztuhne. Ale to už je tu vznášedlový kluzák a záchrana. Kapitalistický vědec, skeptik, nevěřící, že je sovětští přátelé vůbec půjdou zachránit, se pohledem rozloučí s kácejím se Johnem, odplouvajícím vzápětí v proudu lávy.
Kosmonauté vzápětí rozumují o životě na planetě, jak asi vznikl a jestlipak je tam nějaký rozumný život. Dospějí k tezi, že možná staří Marťané osídlili Venuši a Zemi, ale oba výsadky nejdříve zdivočely, než začaly znovu budovat civilizaci. Odvozují mimo jiné i ze skutečnosti, že na planetě jsou druhohorní ještěři. Skvělá scéna je například ta, ve které jeden z kosmonautů poskakuje k brontosaurovi, aby mu odebral vzorek krve a teprve když se vrátí k druhům, brontosaurus sebou trhne, což komentuje druhý kosmonaut: „Došlo mu to až teď“.
Málem bych zapomněl na Mášu. Kosmonauti se vrátí k raketě a tam si poslechnou zprávu o tom, že Máša hodlá přistát. Urychleně se rozhodnou, že dva zůstanou i se zásobami na Venuši a počkají na Mášu, tři odstartují s raketou, které hrozí převrácení. Na orbitě pak všichni počkají na další lodě, palivo nebude stačit na zpáteční cestu. Ale konečně se podaří navázat spojení s Mášou. Ta statečná žena nakonec neodstartovala a zůstat na planetě je tedy zbytečné. A ten šutr přichází na scénu. Přesně podle pravidla Ondřeje Neffa. Ne, není to puška, ze které musí být vystřeleno, protože na začátku visela tak okatě na zdi. Tím šutrem mlátí kosmonaut do nějakého zařízení, které chce zprovoznit ještě před odletem. Je ve stresu, raketa se už už kácí a ten ksindl nejde otevřít! Udeří ještě jednou a strne v úžasu! Ne, říkal jsem, že to nevystřelí. A už vůbec mu to neustřelilo hlavu, jak byste si přáli, po výchově tolikerými drasťáky americké provenience. To se jen slupka z kamenu odloupne a je vidět ženská tvář sošky. Ale není čas, kosmonauta ječícího, že skutečně na planetě jsou lidé, vtáhnou druhové do rakety a odstartují na poslední chvíli. Ještě záběr na kácející se startovací stupeň rakety, odlétající modul a na hladinu louže, na které se začíná cosi rýsovat. Postava? Ano, ženská postava v rouchu, přiklekající k louži. A pak už jen jásající davy v Sovětsku. A kaňéc fílma.
Možná se vám můj popis zdá trochu zlehčující. Ale nebyl to vůbec špatný film. A dovedu si představit, že by stačilo jen lehounce upravit dialogy, aby předešly těm největším výkřikům, aby to byl film docela dobrý. Například zdůraznit, že atmosféra je dýchatelná (viz polykání léku a ohníček), ale že je nebezpečná kvůli ohrožení nepozemskými mikroorganismy. Mile mě překvapilo, jakými jednoduchými prostředky dokázali filmaři vyvolat potřebný dojem. A scéna zrcadlení venušanky byla báječná. Amíci by rovnou ukázali nějakou Xenu a ještě by ji ve scénáři donutili zaplakat nad propásnutou šancí na seznámení. Jasně že sovětští kosmonauté byli přehnaně uvědomělí a takoví soudružsky bodří. Ale na druhou stranu se film nesnažil udělat z toho kapitalisty a jeho vlasti debila, což se naopak nedá říci o Armageddonu, kde situace byla opačná. A pozdrav rodné zemi a rodné straně zazněl jen jednou a ještě v okamžiku, kdy by to udělal i Klaus nebo Clinton, třeba. Technické vybavení bylo prostinké, ale například mně v té stejné době chybělo 7 let k tomu, abych měl vybavení jakékoliv. Kvalita filmu byla slabá, jestli jste viděli ukázky původních Hvězdných válek před rekonstrukcí, dovedete si to představit. Co si možná představit nedovedete, je napůl číst anglické titulky, napůl poslouchat ruštinu a napůl čtený český dabing. A není to jen tím, že si neumíte představit, že tři půlky se mohou rovnat jedné celé.
Každopádně jsem moc rád, že jsem měl možnost ten film vidět, o hodně moc radši, než že mám možnost jít na Vesmírnou prdu 2001. A vám doporučuji se taky na Prdu vyprdnout a jít se podívat příště do Roxy na něco pořádného.
* * * VP film Planeta bouří, Rusko 1962
Jeden z nejznámějších hororů
V úterý 17.4. jste se v experimentálním prostoru Roxy
mohli setkat s opravdovým zlem. Parta mladých jede na výlet a začne pokoušet
temné síly. Kolikrát už jste to viděli… Ale jednou to muselo začít. A
originálem, mnohem děsivějším než mnohé pozdější (a dražší) napodobeniny,
je The Evil Dead.
Není to dlouho a protože jsem před pár odstavci referoval
o návštěvě filmu Planeta Bouří právě v Roxy, podíváme se tam ještě jednou.
V dubnu jsme mohli vidět filmy THE KILLER (Nejkultovnější z děl hongkongského
mistra krvavých baletů Johna Woo. Kombinace hyperakčního filmu s existenciálním
rodinným dramatem. Hongkong 1989, 110 min) a BRAZIL (Legendární temná
absurdní sci-fi Terryho Gilliama o totalitní byrokratické společnosti,
v níž malý úředník sní svůj sen o svobodě. Variace na Orwellovo 1984 natočená
v roce 1984. Velká Británie 1985, 142 min.)
V úterý 17.4. pak jste se v Roxy (Praha - Dlouhá 33,
od 20.00) mohli potkat s THE EVIL DEAD (USA 1982, 86 min), mnou (ne, není
to jedno a to samé :-)) a třeba Pavlem Machálkem, zvaným Frodo, který
za pár dní odjíždí do Londýna pokračovat ve studiu. Frodo bude propagovat
Eurocon 2002 v Chotěboři, vzhledem k tomu, že se dostal do univerzitního
týmu hráčů AD&D a pojede s ním na velký turnaj všech univerzit, má k tomu
ty nejlepší předpoklady. Návštěvu v Roxy jsem také pochopitelně využil
pro pozvání návštěvníků na Avalcon, který začíná v Chotěboři už 4.5.
Zpět k filmu. The Evil Dead je proslulý nadšenecký
horor Sama Raimiho (bratr Teda Raimiho, který byl loni hostem Istroconu),
známý pod mnoha názvy (Ďábelský nebožtík, Smrtelné zlo, Lesní duch). Zásadní
dílo žánru vzniklo v amatérských podmínkách a vypráví o pětici mladých
lidí, kteří v opuštěné chatě objevili deník a magnetofonový záznam o přivolání
lesních duchů a pokusili se o totéž. Nepochybně se jim to povedlo. Já
jsem poprvé film uviděl ještě s jednohlasým „dabingem“ na koleji Volha
na Jižním Městě někdy v roce 1990-1. Od té doby už mi všechny ostatní
horory připadaly více či méně legrační. Tvůrcům filmu se totiž podařilo
poměrně jednoduchými prostředky docílit ponurého efektu, vyděsit diváka.
Dokonce i tentokrát měl film ten správný účinek – při jednom šoku někomu
v publiku upadla sklenice a roztříštila se. Pořád tedy mohu film doporučit.
Třeba ta scéna, kdy kořeny chtějí znásilnit jednu ze studentek...
* * * VP film The Evil Dead, USA 1982
Další zeměplocha
A je tady další díl NEJLEGRAČNĚJŠÍ A NEJPODIVUHODNĚJŠÍ
FANTASY V TÉTO I JINÉ GALAXII. To jste možná nevěděli, že ze začátku podpíralo
Zeměplochu celkem pět slonů, jeden z nich uklouzl a zřítil se do oblasti
zvané Überwald. Zde tedy vznikla velká nerostná ložiska tuku, tak potřebného
pro Ankh-Morpork a nejen pro něj. Nyní se v této tajemné zemi něco děje.
Trpaslíci volí nového Dolního krále. Na Überwald se upírají zraky všech
zemí. I patricij Vetinari posílá svého zástupce, a není to nikdo jiný
než Jeho Exelence, vévoda Ankhský, sir Samuel Elánius se svou ženou…
Ale dál už prozrazovat nic nebudu, přečtěte si sami
a věřte, stojí to opět za to. Takže neváhejte a čtěte, čtěte, čtěte…
* * * * M.D.H. Terry Pratchett – Pátý elefant, Talpress 2001
Vodní svět
Po dlouhé době, kdy měla autorka jiné starosti než
psát knihy, vyšla kniha, sice ne z argonitového vesmíru, ale velmi zajímavá.
Eithné se strachuje o svého syna Braena, bojí se dokonce, že už se změnil
na někoho z Těch, co žijí v hlubinách. Alespoň některé indicie tomu nasvědčují.
Oba žijí spolu s čarodějkou Mai na malém hradě, kde Eithné našla útočiště
po smrti svého muže. Její mysl je ale stále pokroucená obavami, že ji
vodní bytosti, sargassini dostihnou i zde a dokončí, co začalo kdysi v
minulosti. Braenovo podivínství by se dalo vysvětlit i tím, že se zkouší
naučit, jak ovládnout čarovné síly a kouzla, přesto ho matka často zkouší
bolestivým kouzlem Vodní pečeti. Postupně tak mezi nimi vyrůstá bariéra,
kterou jistě podporuje i odloučenost hradu od ostatního světa a sama čarodějka
Mai, která ovládá Eithné.
Před čtenáři se odvíjí příběh dvojí, jedna linie směřuje
od začátku knihy do budoucnosti, druhá z minulosti k onomu začátku a také
do budoucnosti. Příběh je zobrazen spíš vnímáním hlavních postav, ne tolik
vyprávěčským způsobem. Vilma Kadlečková vystavěla úplně nový svět, je
to v podstatě mikrosvět s minimem postav. Tento mikrosvět není uzavřený,
ale podléhá nebo může podlehnout vlivům okolí, zejména nepřátelských sargassinů.
Velmi mě zaujalo, jak Vilma popisuje myšlení matky,
která není přístupná argumentům, její mysl se někde v nadějném postupu
vždy zasekne a vrátí se nelogickou smyčkou zase k neporozumění. Popis
matky a jejího chování je o to zajímavější, že občas nahlížíme i jejím
rozumem na děj, sledujeme, jak v sobě zápasí sama se sebou, ale prohrává
jednu bitvu za druhou. Znám ze svého okolí několik takových matek, takže
tato postava i postava Braena je mi pochopitelná a věřím jim. Mai je pochopitelná
méně, je také méně popsaná, ale i tak je životná. V podstatě všechny ostatní
účastníci děje jsou vyjádřeni jen vzpomínkami, ale i tak jsou živí a aspoň
neruší atmosféru.
* * * * VP Vilma Kadlečková – Pán všech krůpějí, Netopejr 2000
Nadějný debut
Ivana Kuglerová vydala svoji prvotinu. Zajímavý příběh
vypráví o čtyřech hlavních postavách, Čtyřce, která má nastolit Rovnováhu
porušenou čarodějem Zerichanem podporujícím uchvatitele trůnu. Kniha popisuje
hodně násilí a krve, jak postupně nového krále zachvacuje stále větší
strach z pomsty, jak posílá své vojáky pobíjet stále větší množství lidí,
mučí a mrzačí ve svém paláci koho si vzpomene.
Záhadnou postavou je stařec Gara, který má za úkol
nastolit Rovnováhu, nemůže to ale udělat tak jednoduše jako černý Zerichan
a v jeho silách je jen povolat Čtyřku, a to docela zajímavým způsobem.
Originálními prvky jsou trochu jiné motivace například Zerichana – zatímco
v běžné krmné fantasy je zlý čaroděj prostě zlý, tady je naznačeno, proč
se tak chová, aniž by to bylo tím, že mu někdo v dětství vzal chrastítko.
Další originalitou jsou jména Bohů, ta znějící slovansky mě přiznám se
trochu rušila, protože neladila s řadou dalších prvků. Když zní slovanská
jména, v ději hraje roli jistou roli orientálec a i několik dalších věcí
připomíná něco z historie civilizací Země, nutně mi muselo vyvstanout
na mysli to, že orientálec byl na cestě domů příliš rychlý. Vůbec celá
ta scéna byla jakoby z jiné knihy. Dá se to samozřejmě vysvětlit řadou
způsobů, ale k tomu záblesku nevěrohodnosti prostě u mě došlo. Jiné věci
se mi ale líbily – třeba popis bojů.
Co je zvláštní, na stránkách 35, 116, 167 a 182 (víc
jsem si nevšiml) jsem našel slovo bysme, abysme. Protože to nebylo v přímé
řeči nějakého kyberpunkera, kde to sice taká za oči, ale dokresluje, předpokládám,
že to nebyl úmysl, ale chyba. Na straně 216 dole je pak přímá řeč nějakého
bojovníka, plná hovorových obratů a výslovnosti. Zdá se mi to nepatřičné,
protože to je takto výrazně na jediném místě.
Obálka se mi graficky líbila, snad jen název mohl být výraznější
barvou, oceňuji množství autorčiných ilustračních kreseb v knize.
* * * VP Ivana Kuglerová – Stezky krve, Straky na vrbě 2000
Legendy SF
Původně se zájmem jsem se ponořil do světů, které jejich
autoři rozvinuli v celých sériích románů, aby je ve dvou povídkových sbírkách
ještě dokreslili nějakým detailem. Obsahy jste asi četli v jiných recenzích,
takže je stručně hodnocení, že zájem u všech nepřetrval.
Stará hudba a otrokyně – Ursula K. Le Guin: Příběh ze světa, který u nás
neznáme, snad proto mě povídka nezaujala. Takové pomalé a nudné a bez
reálií světa nicneříkající. * *
Loď, která se vrátila – Anne McCaffrey: Ten svět sice také neznám, ale
příběh inteligentní lodi mě zaujal. * * * *
Touha po nekonečnu – Gregory Benford: To bylo fakt divné, asi bych ani
číst román nechtěl. * *
Chlapec, který chtěl žít věčně – Frederik Pohl: Bránu jsem vlastně nečetl,
jsem si uvědomil, když jsem četl tuto povídku, neustále jsem čtení odkládal,
až odložil. Ale nevadilo a povídka se mi docela líbila. Nebyla jen běžnou
výpravou za „pokladem“. * * * *
Poznávání draka – Robert Silverberg: Paralelní historie mě příliš nezaujala,
opět trochu nudné, bez jiskry a nápadu. Stokrát omletý příběh kronikáře
zamlčujícího pravdu o historické postavě. * * 1/2
Sirotci ze šroubovice – Dan Simmons: Tento svět znám, ale zase žádný jásot,
je to příliš vzdálené našim světům a naší skutečnosti. * * *
Rozdělená válka – Věčná válka: Známý svět, mělo to závěr, líbilo. * *
* * *
Investiční poradce – Orson Scott Card: Neznámý svět, ale rád bych si ho
přečetl. * * * *
Pokušení – David Brin: Neznámý svět, docela mě inteligentní delfíni zaujali,
má to v sobě náboj do budoucna. * * * *
Spící psi – Nancy Kressová: Bezútěšný svět a hrdinka, ale bylo to o něčem.
* * *
Cesta všech duchů – Greg Bear: Strašně komplikovaný svět, cizí, divný.
Nelíbilo. *
Druhá sbírka se mi líbila podstatně více, i když nehrálo až takovou roli,
jestli jsem ten svět znal nebo ne. Jakoby plocha povídky nestačila některým
autorům sama o sobě.
Celkem * * * VP Legendy SF 1 (černá) – Beta-Dobrovský 2001
Trůn pro mrtvého
Od Netopejra kupuji všechny knihy a tak jsem váhal
jen chvilku, jestli to bude něco pro mě. Čekal jsem další podobu omletého
upírského příběhu, ale dočkal jsem se něčeho úplně jiného. Lepšího.
Autorka sice Draculu v románu má, ale ne jako ústřední
postavu. Je mu věnována sice velká plocha, ale jakoby to byl jiný Dracula.
Ne, špatně jsem se vyjádřil, je to jistě ten správný Dracula, ale jiným
pohledem. Muselo být docela těžké vyvážit, aby byl věrohodný, aby to nebyl
příběh jen o nějakém upírovi, aby přinesl něco nového.
Příběh se odehrává v Rumunsku, v době, kdy hrabě Bela
je již upírem a přichází na pomoc knížecí rodině. Průvod manželky současného
rumunského knížete je přepaden, mladá dcera uprchne, ale syn je unesen
vzbouřeným pánem a kníže je vydírán k podpisu listin, které vzbouřenci
dají korunu. Situace je komplikovaná ohrožením od dalších bouřících se
krajů a v neposlední řadě i hrozbou ze strany Uherska.
Příběh je zasazen do velmi věrohodných reálií, v podstatě
kromě samotné postavy Vlada Narážeče a jeho upírství by se mohlo jednat
o nějaký historický román. Upírovo chování je poměrně logické, neopakují
se tedy scény z trapných filmů, kdy se upír vrhá vždy na každého, Bela
v této knize zápasí se svou potřebou krve. Přesto mu zase nemůžeme fandit,
protože pořád zůstává tím, kdo nebere ohledy, kdo je vynalézavě krutý
a nemilosrdný. Ale v tom světě to chápeme jaksi lépe, protože víme, že
to tak podobně ve středověku skutečně bylo, dnes by nám kvůli velkému
kontrastu Belovy činy připadaly hrůznější.
Zajímavou postavou je mladá knížecí dcera Mihaila i
její vztah k Belovi, důležitou roli zejména v závěru knihy sehraje její
bratr Mihnea.
* * * * * VP Jenny Nowak – Trůn pro mrtvého, Netopejr 2000
Jana Rečková pečetí
své postavení první dámy naší fantasy další výbornou
knihou. Čtyři nové příběhy ze světa kováře – čaroděje Chasta jsou ještě
bohatší, kniha je tlustší. Autorka již v předchozí knize vymyslela zajímavé
prostředí, zajímavé obludy, nová kouzla, méně tradiční hrdiny i vztahy
a občerstvila tak fantasy. Zdá se mi, že od našich autorů vůbec by se
mohli amíci učit. Jednak psát něco nového a jednak to psát kratší. Janiny
novely sestávají v jeden celek a přesto jsou samostatnými příběhy. Její
postavy nejsou jen dobré a zlé, ale i něco mezi, některé oscilují, některé
se dlouhodobě mění. Nezůstává ale jen u vytvořeného a přidává další typy
postav, další detaily i zásadní charakteristiky svého světa. Těším se
na další příběhy z něj.
Tentokrát se na Chasta chvilku načekáme, dá se říci,
že autorka nejdříve sklízí, co vzklíčilo ze sémě, které zasel Chast v
předchozí knize Mezi slovem a mečem. Píše totiž hlavně o jeho synech,
kteří se objevují všude tam, kam na svých dobrodružstvích Chast zavítal
a poznal nějakou ženu.
V prvním příběhu první syn – Mawe pomůže zachránit
prince Koolira z podmořského zajetí a setká se při tom i s Xitritorem,
pamatujete?
V druhém se objeví další syn Leti a s Chastem bojují
proti Netrodanabarovi, démonovi z počátku věků, který si věší tváře na
háčky.
Ve třetím třetí – ZiCior se stává z kralevice čarodějem
a zachraňuje s Chastem i Mawem svět před Temným.
V čtvrtém se objeví Chastův vnuk, jen tak na okraj,
ale příběh je o boji Chasta s osmi Nesmrtelnými.
* * * * * VP Jana Rečková – Pečeti Černé pevniny, Straky na vrbě 2001
k ZA 32
k Recenzím
k ZA
na start