Téměř to samé, aneb nezájem
Etuda I. Dlouhodobá záležitost.
Ten muž nebyl nejmladší. Měl prošedivělé vlasy, začínající pleš a byl oblečen do pohodlného cestovního overalu šedé barvy. Stál na malém palouku poblíž řídkého lesíka, který obývalo stádo opic.
Muž je pozoroval, mačkal nějaké puntíky na terminálu příručního computeru a nevěřícně si sám pro sebe mumlal: „už. potřetí jsem tam nacpal všechna data a vždy ten samý výsledek! Tak tohle má být nejnadějnější inteligentní populace pro budoucí civilizaci?“
Vůdce stáda, mohutný samec, se k němu přiblížil. Možná proto, aby ostatním dokázal svou odvahu, ale hlavně proto, že již z minulých setkání věděl, že dostane dobrotu v podobě vařené mrkve. A opravdu, muž z jakési příruční kabely vyndal několik mrkví a hodil je samci. Ten.je obratně uchopil, v mžiku zkonzumoval a čekal co se bude dít dál, zda dostane přídavek.
„Mají šikovné ruce,“ zauvažoval muž a náhle podlehl okamžitému nápadu. Rozhlédl se kolem sebe, sebral oválný kámen vhodné velikosti, ukázal ho opičákovi, a když viděl, že ho dychtivě sleduje, mrštil s ním a přesně zasáhl kmen palmy opodál. Vybral další kameny, jeden vložil do chlupaté dlaně svého učně a druhý si vzal sám. Opice ho snaživě chňapla, muž znova opakoval postup a znova byl zásah přesný. Pak se podíval na opičáka. Ten zíral na kámen ve své ruce, jakoby čekal na nějaký zázrak, který ho promění v pochoutku. Labužnicky ho olízl a pak se zklamaně podíval na muže. Ten ho chvíli pozoroval a pak si nahlas zklamaně povzdychl: „Je to marné! Bude to ještě dlouhodobá záležitost, než se něco naučí.“
Otočil se a odcházel. Neušel však ani deset kroků, když ho přesně do týla praštil kámen, vržený vůdcem stáda. Jen hekl a sesul se k zemi. Samec k němu přišel a zašmátral v kabele hledaje mrkev. Našel však jen computer. Očuchal ho, zkusil do něj kousnout a pak ho znechuceně odhodil do vysoké trávy. Jeho gesto bylo jasné: „Žádné jídlo, žádná pochoutka. Jen samá technika, civilizace a pokrok. Nic, co bychom mohli potřebovat.“
Etuda II. Samé důležité věci.
Na kosmické lodi se sešli, aby určili ty tři šťastlivce, kteří sestoupí ke kontaktu. Po dlouhé a vzrušené debatě se rozhodlo, že v modulu bude zástupce velitele, sémantik a historik. Pak přístroje zkoumaly, kde by bylo nejvhodnější místo přistání, až nakonec byla určena velká kamenitá plocha, která měla tu výhodu, že byla blízko vybraného města.
Zatímco trysky vychládaly, posádka nejprve na obrazovce a posléze i v průzoru pozorovala město. Mělo vysoké světlé hradby, za kterými se to ježilo spoustou bělostných štíhlých věžiček. Na pozadí s blankytně modrou oblohou vypadalo jako ze snu. Byl to uchvacující pohled a nikdo z těch tří nedokázal potlačit vzrušení a odtrhnout se od okénka. Posléze přeci jen zástupce velitele poodstoupil, podíval se na ovládací pult a řekl: „Můžeme jít ven.“
Vzduch byl čistý a voňavý. Jemný větřík jim lehce čechral vlasy. Ušli jen pár kroků, když se začala otvírat velká brána. V jejím temném jícnu se objevil první člověk a za ním další a další. Průvod asi padesáti lidí přicházel vstříc trojici vesmírných cestovatelů. Vpředu šla čtveřice spoře oděných svalovců. Měli na sobě jen jakési pumpky převázané černou šerpou. U boku se jim houpal nepříjemně vypadající široký meč. Na ramenou nesli otevřená purpurová nosítka, kde si hověl malý mužík. Vzhledem k tomu, že by ho kterýkoliv z nosičů mohl klidně vzít do náruče, to bylo značně předimenzované, ale zřejmě šlo především o efekt. Skřet byl patrně někdo velice důležitý, neboť zbytek uvítacího výboru šel patolízalsky o pár kroků za ním a sestával z lidiček tak pestře ošacených, až se z toho dělaly mžitky před očima. Celek pak připomínal maškarní ples, nebo delirijní sen malíře-alkoholika, který dostal za úkol spotřebovat nadnormativní zásoby barev.
Obři se zastavili před trojicí a složili svůj náklad. Mrňous, podoben nápadně čertíkovi z krabičky, se vymrštil prudce ze svého místa a začal cosi vřískat vysokým pisklavým hlasem. Podívali se na sémantika, který vykulil oči a začal bleskově ťukat do klávesnice příručního překladače. Trvalo to jen mžik a už ve sluchátkách slyšeli, jak říká: „Ted na vás nemáme čas. Seberte se a zmizte...“
„Ale...“
„Já vím,“ máchl ručkou mrňous, pochodujíc před nimi jak generál,“ přišli jste z daleka a nesete nám závažné poselství. Takových už tady bylo... Jenže my teď máme jiné starosti. Naše královna slaví páté výročí a to znamená: fábory, transparenty, vlajky, pohoštění, družičky, příprava hodnotného kulturního programu, průvod ulicemi, před tím samozřejmě zařídit úklid města včetně vyhoštění žebráků, sladit program, aby neměl hluchá místa, a ještě tisíc jiných věcí. Zkrátka jste přišli nevhod. Vlezte si do toho vašeho lítajícího domku a koukejte zmizet. Přijďte někdy jindy, třebas si na vás uděláme čas a pak poklábosíme.“
Po celý čas jeho rasantního projevu stáli svalovci v pozadí a nehnutě je pozorovali, zatímco dav v pozadí štěbetal jako stádo splašených slepic. Mrňous si na závěr místo tečky dupl a otočil se k trojici zády na znamení, že je hovor skončen. Vstoupil na nosítka, hlasitě luskl, svalovci ho popadli, dav za nimi se rozestoupil, nechal je projít a pak je v krátké vzdálenosti následoval, neustávaje v hlučné diskusi.
Šokovaní cestovatelé tu stáli ztuhlí a neschopní jednat. Zatímco z města přicházela skupina pomalu, s pompou, zpátky to vzala hezky zčerstva a tak, než se trojka vzpamatovala, byli už daleko a černý chřtán města je spolkl. Protože byli odvyklí sportovat, doběhli ke hradbám se značným zpožděním, přesně v okamžiku, kdy se brána s rachotem uzavřela. Zastavili se a prudce oddychovali.
Nahoře na hradbách se objevil povykující dav. Lidičky křičeli jeden přes druhého a tak přístroj nebyl schopen rozeznat co říkají. Kmet s dlouhým prošedivělým vousem jim mával (nebo na ně hrozil). Vedle něj zahlédli zarostlého výrostka, který se pitvořil. Opodál stála mladá žena s malým dítětem a ukazovala mu ty dole. Dítko na n_ hodilo kopeček.jahodové zmrzliny, který se jim rozplácl u nohou. Zkoušeli bušit do masivních trámů vrat, ale shora se ozývaly jen frkačky, trubky a podobný tartas a na jejich hlavy se snesl déšť konfet a papírových růží.
Vzdali to a s hlavami skloněnými se vraceli k modulu. Shodli se na tom, že kontakt byl předčasný a bude vhodné počkat na pozdější dobu.
Etuda III. Vhodný termín
Toto setkání dvou civilizací bylo připravováno dlouho a s neobvyklou pečlivostí. Mise byla tentokrát vedená kapitánem. Úspěch jim měl zajistit již sám výběr místa kontaktu. A tak se modul snesl na parkoviště před budovou OSN. Přímo před nimi se týčil gigantický kolos ze skla a oceli. Sotva vystoupili, přihrnul se k nim hlídač parkoviště: „Kde máte povolení k parkování, co?!
„My jsme odjinud.“
„No to vidím, ale tady musí mít povolení každej. To víte, předpis je předpis a já jsem jen hlídač a musím dělat, co se mi řekne.“
„Zaplatíme později,“ zachroptěl hlasem tonoucího, kterému se podařilo popadnout dech, velitel a vydal se ke vchodu. Děda je sledoval nevěřícím pohledem, pak pokrčil rameny, zavrtěl hlavou a zamumlal si: „Škrti! Nemohli mi dát pětku tak jako každej jinej...“
Došli ke dveřím, ty se před nimi automaticky otevřely a uvítala je přijímací hala zvící velikosti fotbalového hřiště. Sekretář za pultíkem tu byl osamělý jako Robinson uprostřed oceánu. Nasadil profesionální úsměv a vycenil na ně vycíděný chrup: „Čím mohu sloužit, pánové...?“ Nechal tu otázku viset ve vzduchu.
„Jsme z vesmíru a chceme si s někým popovídat.“
Muž se podíval pod pult: „Ale to je omyl. Mimozemské civilizace jsou na pořadu jednání až... až... příští rok 22. 6. od 8 hodin, druhé patro, sál číslo 18.“ Odpověď byla doprovázena dalším oslnivým úsměvem.
„Chceme mluvit s prezidentem OSN!“ žádal kategoricky kapitán.
Nenechal je domluvit: „Je mi líto, pánové, ale pan prezident je zaneprázdněn jinde. Je právě (následoval nový pohled pod pultík) na mírové misi na Floridě, pak odlétá na konferenci do Kodaně a odtamtud...“
„A zastupuje ho někdo?“
„Ó jistě, má své zástupce, ale první je dlouhodobě internován v psychiatrickém ústavu, druhý je na sexuologickém školení na Tahiti a třetí právě řeší problémy váznutí subdodávek lednic do Grónska, ale příští týden mezi 10.10 a 10.20 hod. by tu měl volné okénko. Mám vás tam zapsat?“
„A nikdo jiný tu není?“
„Úředníci, sekretářky, uklízečky.“
„Ne, my myslíme někoho pro styk s cizinci.“
Muž zvážněl a povyrostl za pultem o dvě stopy: „Na to jsem tu prosím já! Je to v mé kompetenci.“
Jeden z kosmonautů se unaveně odvrátil a podíval se ven. Leknutím jen hekl. Ostatní sledovali směr jeho pohledu. Venku jim právě gang mladistvých očesával z modulu poslední odebíratelné části. Zapomněli na úředníka a vyřítili se ven. Ten si jen upravil kravatu a s despektem zašeptal pro sebe: „Ti cizinci. Ti cizinci.“ Nahlas za nimi však volal: „Mám vás napsat na ten čtvrtek!?“
Šéf bandy, sotva je uviděl, hlasitě pískl a děti se bleskurychle rozutekly. Podařilo se odchytit jen malého ušmudlaného chlapečka, který v podpaždí unášel kus venkovního teploměru, ale i ten se jim vyškubl a zmizel v džungli aut.
Přiloudal se k nim vysoký policista v černých zrcadlovkách a poklepal dlouhým obuchem na modul: „To je vaše kraksna, tohleto? Kde to má poznávací značku, světla, směrovky, co? Ukažte mi techničák. Protože na něj vytřeštěně zírali, pokračoval v samomluvě, libujíc si v krátkých úsečných větách: „Cizinci? No tak dobře, protože jsem dobrák, nechám vás pro tentokrát zmizet. Vemte si ten svůj krám a ať už vás tu nevidím. My tu cizince nemáme rádi. Jasný? Příště bych si na vás mohl došlápnout a mohlo by se vám stát nějaké neštěstí. Třeba byste kladli odpor při zatýkání. Jasný? Tak padejte!!!“
Dovrávorali zdrceně dovnitř. Tam naštěstí bylo vše v pořádku a tak start proběhl bez komplikací.
„Nemají cizince rádi,“ referovali stručně zbytku posádky, „poletíme raději pryč.“
Od té doby byla tato část vesmíru vyhlášena za zakázanou oblast a nikdo pozemšťany neotravuje.
k ZA 32
k Povídkám
k ZA
na start