Balada strašlivá o poruše veřejného osvětlení

Bernard Bruno

Autobus chrochtnul, zahekal,
děvu u krajnice zanechal.
Světla sotva zmizela,
když tma ještě ztemněla.
S hrůzou děva zrak svůj točí,
kde výbojka prská, vrčí.
Marná její naděje!
Jak as domů dospěje?
Nožka vpřed se opatrně sune,
rozpláclého ježka mine.
Nejistě kráčíc po silnici,
dumá cosi o zadnici.
U rozcestí dívka váhá,
opět marná její snaha:
Poslepu chůze šátravá
nevede k vratům domova!
Studené vlhko tělem třese,
tady vpravo cosi leze!
Suché větve haraší,
srdce strachem rozbuší.
Nahmatala drsný sloupek,
osahává každý vroubek.
Už je blízko u lidí!
Proč sousedi nesvítí?!
Vítr zprudka zafičel,
zlomyslně zaskučel.
Z mračen měsíc vyplul tiše,
světlem zalil samé kříže!
Digitálky na zápěstí
blízkou půlnoc tiše věstí.
Hle, už bílá mha se zvedá,
dívka kvapem úkryt hledá.
Na rozrytém hřbitově
snažení to bláhové!
Někam šlápla, až to křuplo,
po hýždích ji cosi luplo.
V žebrech botku drtící
kostroun mává pravicí.
Huhlá divně, nemá zuby,
puch děsný se dere z huby.
Dívka skoro omdlévá,
opět pozor nedává!
Škobrtla o roh náhrobku,
dosedla zprudka na lebku.
"Ho hó, to jsem kdysi vídal!
Že bych se k mejdanu přidal?!"
Hlas dutý zadumaně praví,
když druzi nadšeně jej zdraví.
Skřeky, heky, zachrastění,
zem se chvěje, skoro vlní.
Dívka ohlíží se marně,
číže ji to tisknou dlaně.
Nad kolenem šimrá dosti
útlý hnátek s trochou prsti,
jiný vlasy prohrabuje,
další sukni vyhrnuje.
Pod svetřík už taky vnikli,
do bradavek zkusmo cvrnkli.
"Měkkost masa, teplíčko,
pošpásujem, holčičko!"
Mezi červy v stálém hnití
nebaví nás nudné bytí!
Na panenské tělíčko
přimáčknem se maličko!"
Náhlým vzmachem dívka skočí,
mává klackem, děsně ječí:
"Vy prasáci kostliví,
už mě to tu nebaví!
Buď nastupte rychle k činu
nebo tady chytnu rýmu!"
Užaslý vzdech na kraj padl,
záhrobní rej valem zvadl.
Zuby chmurně zacvakali,
pod náhrobky naskákali.
"Zase jedna vilná děva,
co se velmi hnusně chová!
Nemá úcty, bázně, děsu,
ven už nikdy nevylezu!"
"Poctivě již strašit nelze,
vzdáme to, jdem do penze!"
"Bez panenského štkaní
není pravé laškování!"
Marně lítá mladice
zuří jako vichřice!
Rozrazila čtyři kříže,
pobourala zrezlé mříže.
Všude ticho, měsíc pluje,
na mracích se pohupuje.
Nezbylo, než domů jíti,
směrem, kde pes začal výti.
Od rozcestí nyní správně
cupitala skoro plavně.
Světlou hřívou pohodila,
na umrlce zapomněla.
Ti strašlivě otřeseni
zůstávají navždy v zemi.
Děs a hrůza mrazivá
odvanuly z krchova.
Erben s douškou mateří
vlastním očím nevěří.
Jeden noční výpadek
tradicím dal na zadek!