Bludná Čarodějka
Bad whenever you please
Bad bad bad
But so damn beautiful
Liliana Felipe
Záblesk kovu v houštinách lesa. Útočníci na číhané. Už zase. Už potřetí za posledních pět dní. Trojice jezdců, která se blížila po stezce, však nepotřebovala ani onen zrádný záblesk…
Errante trhla za dvě zauzlované šňůrky, které se jí ovíjely kolem zápěstí. Uzly se okamžitě rozvázaly a uvolnily, co v nich bylo spoutáno. Čarodějka v tu chvíli jasně viděla čtyři skryté lučištníky a udeřila na ně prudkým větrným vírem, aby nemohli střílet. Vzápětí už půjčila své magické vidění Lusientemu. Černovlasý muž ladně švihl rukama. Štíhlé vrhací nože se chvěly v tělech lučištníků.
Ardiente pobídl koně a tasil. S nevídanou rychlostí a silou vpadl mezi zbývajících pět mužů. Měli dobrý výcvik. Ovládli překvapení a dali se do boje. Ardientův mohutný válečný hřebec mezi nimi divoce tančil. Errante trhla za ozdobný šátek, který zdobil její štíhlý bělostný krk. Uzel se rozvázal. Šlahouny ostružiní se pohnuly jako živé a ovinuly nohy opěšalých bojovníků, plazily se po jejich tělech, zakusovaly se svými trny přes oblečení do kůže. Lusiente se s na svém nadobyčej rychlém koni mihl kolem. Znovu zasvištěly nože. V dokonalé spolupráci rozsévaly nože a meč smrt, ocel zpívala v bezchybném duetu. Oba muži věděli, že se na sebe mohou spolehnout, věděli, kterého z protivníků musí sami zabít a kterého mohou přenechat tomu druhému. Znali se.
Devět vojáků leželo mrtvých ve stínu stromů.
„To už na tom Dagobert musí být zatraceně špatně, že posílá takové ubožáky. O pohybu a skrývání v lese toho zjevně moc nevěděli,” poznamenal Ardiente a prohrábl si rukou zpocené plavé vlasy. Jeho zvláštní jasné modré oči s drobnými hnědozlatými skvrnkami připomínaly hvězdnatou oblohu a tančilo v nich veselí.
„Bojovat celkem uměli. Možná, že chudák Dagobert vyhnal do lesů i svou osobní gardu,” zasmál se Lusiente. Jediná Errante zůstala vážná:
„Což ale neznamená, že ho můžeme podcenit. Je zoufalý a má strach – bude nebezpečný. Pojďme se zbavit těch mrtvol.”
Těla vojáků zmizela v lesním výmolu, který v mžiku zarostl ostružiním, mechem, travinami a houbami, jejichž růst urychlila Errante svými kouzly. Polehlá stébla na místě boje se znovu narovnala, půda ochotně vsákla prolitou krev.
„Chvíli potrvá, než další hlídky zjistí, že něco není v pořádku. A ještě jim pořádně naženeme strach – devět mužů přece není jehla v kupce sena, ti se jen tak snadno neztratí beze stopy. O těch předchozích zmizelých ani nemluvě,” prohlásil spokojeně Lusiente a kozáckým skokem se vyšvihl na koně.
Errante řečená Bludná se slabě pousmála úzkými bledými rty a přimhouřila černé oči tak, jak to dovedla jen ona.
„Říká se, že jsi nejlepší zabiják od Boyny po Černé moře, Chlotare. Jakou odměnu budeš chtít za hlavy těch tří?” zeptal se Dagobert a neklidně se pohnul ve vyřezávaném křesle.
„Žádnou. Půjdu a zabiju je,” odvětil muž nezvykle krásné tváře.
„Poslal tě Athanasius a ostatní mágové,” zavrčel král. Nebyla to otázka. „Jsi jejich honicí pes. Proč se najednou mágové starají o moje blaho?”
„Protože věštba praví, že tito tři sourozenci přinesou čarodějům osud horší než smrt,” odvětil Chlotar a v jeho souměrné tváři se nepohnul ani sval. Sluneční paprsky padající oknem tančily na jeho dlouhých vlasech barvy nejdražšího zlata. „Chceš se snad o pomoc obrátit na církev? Nebo na svoje bojovníky? Nebo na svůj lid?” dodal poklidně. Dagobert jen cosi nesrozumitelně zachraptěl. Pak se trochu narovnal a nabral dech:
„Zprovoď je už konečně ze světa! Jsou to způli démoni! A nic za to nedám, že ten, kdo je vycvičil k zabíjení, taky nebyl člověk!”
Chlotar pohlédl na krále, který mohl být snad o pět nebo sedm let starší než zabiják sám. Ale Dagobert už byl stařec – sešlý, zšedivělý, poznamenaný nemírným pitím a nesčetnými neřestmi, nedůvěřivý, zesláblý, děsící se i vlastního stínu. Bojovník se odvrátil, potlačuje znechucení. Zableskl se jeho zlatem zdobený meč a amulet ve tvaru slunce.
Král osaměl. Zhluboka si oddechl.
V bezpečné skalní průrvě vesele plápolal oheň. Ardiente, Lusiente a Errante se západem slunce vyjeli z lesa a na noc se utábořili ve skalách. Drobné zauzlované provázky, stébla trav a obrazce z kamínků střežily jejich klid a stínily světlo ohně před zvědavýma očima.
Lusiente a Ardiente se bavili o zbraních a uplynulých letech výcviku. Lusiente si při řeči roztržitě svazoval své delší tmavé vlasy řemínkem. Oheň zapraskal a vyšlehl jasněji. Ani jeden z bratrů se neodvrátil – jejich zorničky se bleskurychle zúžily a zase rozšířily podle míry světla. Podívali se po straně na sebe a zasmáli se starému společnému žertu.
Čarodějka dovedně připravila a rozdělila jídlo. Zatímco muži hladově hltali horkou večeři, dívka nechávala svůj příděl trochu vychladnout. Česala se, pletla copánky z hladkých vlnitých pramenů svých vlasů, černých jako noc venku. Do účesu obratně vplétala stuhy a šňůrky s bezpočtem malých uzlíků. Znovu si pečlivě uvázala šátek kolem krku, náramky na zápěstí a zdobený pás okolo útlých boků. Její oči, stíněné dlouhými řasami, se upíraly do dálky a rty se slabě pohybovaly, jak předříkávala zakletí, která vázala do uzlů.
Opodál uvázaní koně tiše frkali. Noc spěla ke své půli.
Lusiente ladil krásnou loutnu nesmírné ceny a sladkého zvuku. Prolil nemálo krve, aby takový nástroj získal, ale jak sám s oblibou tvrdil, pro dokonalou hudbu není žádná oběť příliš velká.
Po chvíli zahrál několik prvních akordů. Errante se k němu přidala první. Pozvedla svůj čistý vysoký hlas v písni, jejímž slovům by již dnes rozumělo pramálo lidí. Ardiente chvíli jen naslouchal. V zamyšlení si mnul knír a krátké světlé vousy, které mu pokrývaly bradu. Pak se náhle narovnal a přidal se ke zpěvu. Hlas měl hluboký a podmanivý. Tóny se splétaly a doplňovaly ve sladké harmonii. V té písni vítali bledou krásnou lunu a zdravili nesčetné oči hvězd, pod jejichž podivnými znameními se všichni tři narodili. Síť kouzel však nenechala ani jediný tón proniknout k nepovolaným uším.
Když dozpívali, dlouho bylo ticho. Pak se Errante naklonila k Ardientemu a prudce ho políbila na rty.
„Dnes jsi zpíval nádherně, víš?” řekla. „Jenomže Lusiente hrál ještě lépe, takže dnešní noc strávím s ním,” dodala vzápětí rozpustile. Ardiente se jen usmál a potřásl hlavou. Už dávno si na čarodějčiny projevy zvykl. Znali se. Bludná Errante měla veselí i vážnost, rozjívenost i žal vždy v jednom skladu a vybírala si mezi nimi rychle a sebejistě jako dítě a zároveň jako letitý moudrý alchymista.
Plavovlasý bojovník poklidně vstal a připjal si k pasu svůj meč, mistrovské dílo kováře, v jehož vlastní krvi Ardiente čepel zakalil. Čarodějka se zatím smála a přetahovala se s Lusientem o pokrývky. Milování těch dvou obvykle začínalo jako nevážná rvačka. Lusiente byl štíhlý a pružný, ale přece o něco silnější než Errante – dívka si zase pomáhala rychlostí, obratností a záludností, takže byli vyrovnanými soupeři v ošemetném boji tělo na tělo.
Ardiente pobaveně sledoval, jak se ti dva válejí v jednom klubku. Sám se podobným bitkám s půvabnou kouzelnicí vyhýbal. Jeho atletické tělo v sobě skrývalo nečekanou sílu. Bál se, aby Errante nechtěně neublížil, vždyť byla tak útlá a křehká…
„Pozor, ať mi nerozcucháš účes! Mohl bys nás smést až do Černého moře!” vyjekla najednou dívka. Lusiente se zarazil, což byla chyba – rozcuchat Errantin účes nebylo nikterak snadné. Černovláska využila příležitost, vyprostila se z Lusientova sevření, napůl mu strhla halenu, napůl ho do ní zamotala.
Ardiente se protáhl a vyšel z průrvy na obhlídku.
Sluneční paprsky pronikaly mezi listím stromů. Vyježděná cesta se zdála opuštěná stejně jako okolí. Chlotar se beze spěchu rozhlédl. Věděl, že tu někde jsou…
Otočil se rychleji, než by to kdy dokázal obyčejný člověk. Ve chvíli, kdy pohyb dokončoval, už držel v ruce meč.
„Ani jsem na tebe nestihla zavolat, Chlotare,” řekla bledá černovlasá dívka, která stála opodál mezi stromy. Oblečení měla navlhlé a lepilo se jí k tělu, zřejmě se koupala a natáhla je na sebe, aniž se osušila. Ruce držela mírně pozvednuté a oddálené od těla, aby bylo vidět, že nemá žádnou zbraň a nemíní použít svá kouzla.
„Nevím, proč bys na mne měla volat, Errante,” řekl klidně. Upřeně si ji prohlížel. Dokázal vidět magii vpletenou do uzlů. Pečlivě sledoval, kde má čarodějka připravená zakletí, pokoušel se zjistit, jakého mohou být druhu. Hrál o čas.
„Slyšel jsi o mě už dřív, nebo tě poslali za mnou?” zeptala se lítostivě.
„Obojí,” odtušil. Napadlo ho, že kdyby přišel o něco dřív, mohl překvapit kouzelnici nahou při koupeli, kdy by neměla v dosahu dobré dvě třetiny své magie. Ale i samotný její účes by stačil k povraždění slušného množství lidí.
„Kde máš bratříčky?” zeptal se.
„Šli něco ulovit,” odvětila. Dala hlavu mírně na stranu a povytáhla tmavé obočí: „Co si mě vůbec tak prohlížíš? Nikdy jsi neviděl ženu?”
„Jistěže viděl. Ale příliš jsem se o ně nikdy nezajímal. Takové záležitosti jen rozptylují pozornost od výcviku,” dovolil si slabý úsměv. Sám totiž právě rozptyloval Errantinu pozornost. Na čarodějku byl zvláštní pohled – zdála se být oděná do světla. Jak by asi vypadala nahá? Nedbale oblečená halena odhalovala bílé rameno. Errante se něčím velice lišila od všech žen, které kdy bojovník viděl.
„To ti namluvili mágové?”
„Moji mistři toho jistě vědí dost, když zjistili, že vy tři polodémoni jste na cestě z Hispánie sem.”
„Hmm… Polodémoni. Z které poloviny asi? Naše matka byla čarodějka, přišli jsme na svět všichni tři jediné noci. Možná znáš tu osobu, která přikázala zavraždit matku a tři děti utopit… Ale stařena, která to měla vykonat, byla sama čarodějnice. Druhou polovinu úkolu nesplnila a unikla i s námi do Hispánie. Teď zemřela. A my se vracíme domů. Nechci s tebou bojovat. Nechci mít nic společného s mágy, ani…” Nedořekla.
Chlotar skočil. Skočil tak rychle a tak daleko, jak by ani sebelepší člověk nemohl. Strhl kouzelnici na zem, jednou rukou snadno chytil obě její zápěstí a přiložil jí ostří meče ke krku. Jasně si uvědomoval, že ve chvíli, kdy jsi zabije, stihne ho čarodějčina poslední kletba, kterou ani není třeba vyslovit. Ale o to se bude starat, až pozná, v čem kletba spočívá.
„Tak kde jsou ti dva druzí?” sykl.
„Jak jsem řekla, jsou na lovu. A nevrátí se hned tak,” usmála se klidně Errante. „Předpokládám, že tak ti to vyhovuje, ne?”
Chlotar na ni chvíli hleděl. Pak pomalu schoval meč. Beze spěchu, opatrně, povolil tkanice čarodějčiny haleny a její splétaný opasek. Rozvázal je tam, kde viděl, že žádná kouzla nejsou. Byl ještě jeden způsob jak Errante zabít.
Dívka se prohnula, aby ji válečník mohl snadněji svléknout. Nespěchal, aby zbytečnou neopatrností nerozvázal některý z uzlů.
Nebránila se, když ji obrátil na břicho a ruce jí zkroutil dozadu, aby nedosáhla na stuhy ve vlasech. Za sebou zaslechla šelest látky, ale ani se nepokusila otočit hlavu. Chlotar ze sebe sotva sundá víc než bude nezbytně nutné. Errante se slabě zachvěla. Kůži měla jemnou, ale chladnou pod jeho rozpálenýma nedočkavýma rukama…
Vzal si ji prudce a vášnivě, vzal si ji tak, jako kdysi dávno jednu dívku… Čarodějka vykřikla a zazmítala se. Z nosu jí vytryskla krev. Výkřik se změnil v bolestné zavytí. Muž ji sevřel pevněji… Na okamžik se mu zatměly smysly a tělem projel blesk…
Pohyb zachycený koutkem oka. Zášleh bolesti v rameni. Pustil bezvládné tělo Errante a odkulil se stranou s využitím vší své rychlosti.
Paže, kterou mu Ardiente uťal, se rozlétla na bezpočet světelných jisker, z rány neskanula ani kapka krve. Chlotar se zvedl do pokleku, zbylou rukou udeřil do břicha Lusienteho a smetl ho z cesty. Ardiente, bledý hněvem, znovu pozvedl zbraň a nakrčil se.
Drobné jiskry se začaly slétat zpátky ke Chlotarovi. Vytvářely obrys paže… Ardiente vyrazil. Minul. Bleskově se obrátil, aby viděl, jak zabiják sebral levačkou meč a jeho pravačka se už téměř zhmotnila. V bezvýrazné Chlotarově tváři spatřil svou smrt…
„Teď!” vykřikla Errante a trhla za jednu ze stuh ve vlasech. Celý účes se rozpadl.
Chlotar věděl, že ani mnohem silnější úder ho nemůže zabít. Možná zpomalit. Zapřel se nohama. Udeřila do něj vlna magie. Zmocnila se ho náhlá závrať, pocit, že cosi v jeho těle povolilo a rozpadlo se…
Vzduchem se mihl meč. A Chlotarova hlava odlétla z jeho krku. Tři nože se zabodly do zabijákovy hrudi tak, že vytvořily schématické L. Čepele si našly srdce a plíce. Bezhlavé tělo se rozzářilo a pak se zhroutilo na zem. Hlava už se k němu nevrátila. Zůstala ležet v rozšiřující se kaluži krve, jako by byla patřila smrtelníkovi.
„Errante!” vykřikl Ardiente a jemně svou sestru objal. „Málem jsem se z toho zbláznil. Nechtěl jsem nic než vyrazit a rozsekat toho bastarda na kousky…”
„Kdyby ses předčasně hnul z úkrytu, co jsem připravila, tak by rozsekal on tebe, však víš. Neboj, nic mi není. Kde je Lusiente? Zle mu nebude, když má sílu se předvádět,” pousmála se čarodějka a rozmazávala si krev po obličeji, jak se snažila ji setřít hřbetem ruky.
„Dobrý…” ohlásil se Lusiente, ačkoliv se držel za břicho a popadal dech.
„Co ti ten mizera udělal?” zeptal se Ardiente stísněně své sestry.
„Tušila jsem to. Chlotar sice byl člověk, ale dokonale prosáklý magií, která ho vždycky skládala dohromady. Pokud by se pomiloval s kteroukoliv obyčejnou ženou, zabil by ji tím. Síla, která v něm přebývala, byla příliš útočná a spalující. Jenomže mým tělem proudí jiná moc,” usmála se čarodějka. „Mohla jsem si velmi dobře prohlédnout, jak je v Chlotarovi magie spletená – a pak jsem to uspořádání porušila. Kouzly už jsem ho jenom dorazila…” Zimomřivě se stulila do bratrovy náruče.
„A teď mi dokaž, že na světě jsou i muži, kteří nemyslí jenom na sebe,” šeptla Ardientemu do ucha. Roztouženě ho políbila a její rty chutnaly po krvi.
Venku panovala tma, mezi oblaky neprobleskla ani jediná hvězda.
Dveře Dagobertovy ložnice se pomalu, tiše otevřely. Pak se zase zavřely a na prahu se objevilo několik propletených, zauzlovaných kožených řemínků. Dveře se znovu neotevřou, dokud někdo dostatečně mocný uzly nerozváže – a ven nepronikne ani sebesilnější křik.
V pokoji náhle stály tři postavy. Jedna po druhé odhodily nyní již rozvázanou šňůrku, která je doposud činila neviditelnými. Ardiente stanul po pravé straně králova lůžka, Lusiente po levé a Errante v nohách.
„Přišli jsme, otče, probuď se. Ale buď tak laskav a nevolej stráže. Klid mrtvých by neměl být rušen,” řekl Ardiente. Dagobert nespal. Vytřeštěně zíral na tři přízraky ze svých nejhorších nočních můr.
„Co mi chcete? Nic jsem vám neudělal…” sípal stařec.
„Jdeme si pro černý Kruh. Patřil naší matce, teď je náš,” zasyčela Errante.
„Já nevím, kde je! Nevím! Vzala si ho Fredegunda, snad ho dala někam do sklepení! Prosím, nezabíjejte mě! Nic jsem vám neudělal!”
„Na to, že nechal tu děvku Fredegundu, aby dala zavraždit naši matku, která se proti své vůli musela stát jeho milenkou, na to, že dopustil, aby se královský dvůr proměnil v nevěstinec a popraviště v jednom a do země přivedl jedině zástupy lapků, které na nás poštval – a není tomu tak dlouho – si je celkem jistý, že nám nic neudělal,” ušklíbl se Lusiente.
Errantina tvář byla maskou vzteku, když se dívala na zchátralého starce, který byl jejím otcem.
„Ty bastarde…” cedila čarodějka skrze zuby. „Kolika služtičkám zakroutila s tvým tichým vědomím ta tvoje královna krk?! Kolik svých nemanželských dětí jsi nechal utopit?! Mrtví nemluví, tak co na tom sejde, co? Mrtví nejsou nebezpeční, to sis myslel! Vydařili jsme se po tobě, všichni tři – brzy se o tom přesvědčíš!”
Dagobert vztáhl svrasklé ruce před sebe, jako by se chtěl bránit, z úst mu tekl pramínek slin. Bílý obličej Errante byl v temnotě tváří samotné smrti. Starcovy hrůzou vytřeštěné oči se náhle obrátily v sloup, ruce poklesly. Král se bezvládně svezl na lůžko.
Sourozenci chvíli překvapeně nehybně stáli. Pak se Ardiente natáhl a dotkl se Dagobertovy krční tepny.
„Je mrtev. Je mrtev, ale my jsme nepřišli s úmyslem ho zabít… A nebyl přece ještě příliš starý…” řekl plavovlasý tiše.
„Chlast a děvky,” odhadl příčinu předčasného úmrtí hbitě Lusiente. Ardiente pohlédl na Errante, která stále ještě překvapeně hleděla na mrtvolu na lůžku. Pak plavovlasý zavrtěl pomalu hlavou:
„Ne tak docela. On zemřel strachy.”
„Přišli,” řekl Athanasius tiše. Rozhlédl se po ostatních čarodějích, kteří mlčky stáli kolem něj. Areius přísné tváře, bělovlasý Theodorus a klidný Konstantinus se zvláštním nepřítomným výrazem. Ti všichni cítili přítomnost magie kdesi v tvrzi. Z mladých zde byli modrooký Gregorius, rudovlasý Rufinus, mrštný Morinus, na němž jako by bylo cosi dívčího, a věčně zachmuřený Prosper – silní a dobře vycvičení k boji obyčejnými zbraněmi. Všichni ochotni zemřít, opuštěni těmi, kdo odmítli bojovat nebo se nedokázali dostat včas z odlehlých míst, kde přebývali.
Beze slova následovali Athanasia, když jim pokynul.
„Královna je mrtvá! Královna je mrtvá!”
Tvrzí se rozléhal křik a dupot nohou. Na zemi v blátě leželo rozbité tělo Fredegundy. Vypadla z okna? Vrhla se sama dolů? Nebo ji někdo zabil?
Výkřiky, kletby, světlo pochodní. Na zem skanula krev Fredegundiných věrných nohsledů. Řinčení zbraní. Kdo mohl, prchal do noci.
„Pane, pane! Královna je mrtvá!”
Ale nebylo nikoho, kdo by odpověděl, kdo by zastavil vzmáhající se šílenství…
„Zdá se, že ta čubka tu nebyla příliš oblíbená,” ušklíbl se Lusiente a na okamžik se zastavil na schodech, aby se zaposlouchal do kakofonie zvuků, které slabě doléhaly shora.
„Oblíbená ne, zato obávaná. Klidně jsme těch strážných mohli zabít víc – stejně by se to ztratilo,” odtušil Ardiente a pokynul sourozencům, aby pokračovali po schodišti dolů do sklepení. Chodby, na nichž byla tvrz vybudovaná, byly vytvořeny dávno před příchodem Franků rukama neznámých tvůrců, neznámým způsobem – zato se jich užívalo jako vhodných skladišť. Ardiente šel první, za ním Errante, Lusiente poslední. Muži nesli pochodně. Jako vždycky.
Najednou Lusiente varovně zasykl. Zarazili se. Zeshora dolehl dupot nohou po kamenných stupních… Neřekli si nic. Všichni tři se jako na povel vrhli dolů, jak nejrychleji jen křivolaké schodiště dovolovalo.
Schody vedly do místnosti – do místnosti, která nebyla prázdná, ač by měla být. Errante cítila přítomnost lidí a magie. Dobře si to vymysleli. Jakmile zjistili, že jsme tady, rozlezli po celé tvrzi. Čekají na nás se zhašeným světlem, blesklo jí hlavou.
„Zelená volavka!” vykřikla a v běhu trhla za jeden z provázků uvázaných u pasu. Její bratři věděli, co bude následovat.
Místnost byla v příštím okamžiku zalita prudkým nazelenalým světlem, které oslepilo Prospera a Morina, na něž připadla hlídka ve sklepení. Vzápětí světlo trochu zesláblo a začalo se rozsvěcet a zhasínat v rychlém sledu.
Ve stejnou chvíli vpadli sourozenci dovnitř. Zelený svit smíšený se září jejich pochodní týral oči. Prosperovi se podařilo vykrýt první Ardienteho útok. Třeskly meče. Zelený přísvit mátl ty, kdo při něm nikdy nebojovali. Každý pohyb se zdál neurčitý a trhaný. A to se mělo stát Prosperovi osudným… Ardiente naznačil úder a pak prudce změnil směr útoku. Uťatá hlava mladého mága dopadla na podlahu, stále ještě s oním zamračeným výrazem ve tváři, výrazem strnulým smrtí.
Morinus obratně uskočil a vrhací nože se zazvoněním narazily do zdi. Bleskurychlým kotoulem se dostal k Errante. Sekl po čarodějce tesákem. Ale dívka se zvláštním tanečním pohybem vyhnula. V šíleně blikajícím světle se mihl Lusiente, který odhodil louč. Mág už se nestačil obrátit. Záblesk, bolest. Zhroutil se s nožem bodnutým do zad.
Errante rychle uskočila od vstupu do místnosti. Areius byl první, kdo vpadl dovnitř se zaklínáním na rtech. Zauzlovanému šátku, který ležel na prahu, se už vyhnout nedokázal. Jakmile o něj zavadil, uzel se rozvázal. Uvolněná síla rozervala mágovo tělo a skropila okolí krví.
Errante se zasmála, když spolu s dalšími čaroději vtrhla do sklepení i skupina stráží. Dívka mrštila na zem svazkem pevných řemínků, z nichž každý měl jediný uzel na jednom konci. Řemínky vzápětí oživly a začaly se sápat na bojovníky, svazovat je, šplhat po nich a rdousit je.
Athanasius pozvedl hlas v zaklínání a ukázal prstem na Errante. Konstantinus se k němu připojil, zcela klidný a nezúčastněný, jako by se po zemi všude kolem neválela mrtvá těla a nohy živých neklouzaly v krvi. Čarodějka ustoupila a pozvedla ruce. Držela v nich dlouhou splétanou šňůru s bezpočtem uzlů. Pomalu začala oddalovat ruce od sebe. A uzly se jeden po druhém začaly neodvratně rozvazovat…
Sklepení se naplnilo řinčením zbraní a spálenou magií. Kouzlo „zelené volavky” pohaslo, nahrazeno mihotavým světlem pochodní a několika luceren, jež přinesli vojáci.
„Chyť pro mě tu lišku!” křikl rozjařeně Lusiente na Ardienteho. Plavovlasý právě zkřížil meč s Rufinem. Zrzek podvědomě ustoupil, aby se dostal od Ardienteho dál. Bojovník se ale nesnažil mága zachytit. Udeřil na něj hrubou silou. Zbraně se do sebe na okamžik zaklesly. Pak Ardiente čaroděje od sebe odhodil. Rufinus narazil zády do zdi. Pomalu se svezl na podlahu, oči vytřeštěné. V jeho hrdle se slabě zachvíval mistrně hozený nůž.
„Tu ji máš!” houkl Ardiente a těžko říci, na koho to myslel. Vzápětí měl co dělat se dvěma strážnými. Obratně využíval meč i louč. Jednoho vojáka zasáhl pochodní do hlavy.
A náhle se kolem Ardienteho rozprostřela naprostá tma. Zvuky boje však neutichly. Plavovlasý se prudce sehnul, aby unikl útoku druhého strážného, jehož pohyb stihl zahlédnout, než přišel o zrak. Za sebou napůl zaslechl, napůl vycítil pohyb.
Errante viděla gesta a slyšela zaklínání starého důstojného Theodora, bělovlasého starce oděného v temně modrém. Bez zaváhání uskočila za skupinu bojujících mužů a unikla tak bezprostřednímu ohrožení ze strany Athanasia a Konstantina. Obětovala jeden uzel a poslala kouzlo na pomoc svému bratrovi, aby jeho oči zbavila zakletí. Vzápětí se plynule sehnula. Nad její hlavou prolétl jeden z Lusientových nožů, který jí zachránil život – skončil svůj let v srdci jednoho ze strážných.
Ardiente, ač oslepen, sekl po nohou svého protivníka. Poznal, že neminul. Voják se se zavytím zhroutil. Ardiente, stále ještě skloněn, se otočil – a v ten okamžik prohlédl. Vymrštil se od země jako divoká šelma. Theodorus jen otevřel ústa, ale nevykřikl, když meč projel skrz na skrz jeho tělem. Krev zvláštním způsobem ladila s mágovým oděvem.
Plavovlasý přišlápl starcovu mrtvolu, aby snáz vytrhl zbraň z rány.
Ale nikdy ten pohyb nedokončil. Do zad ho udeřila hrubá vlna magie. Gregorius možná nebyl tak dovedný jako jeho mistr Theodorus, ale sil měl dostatek. Ardiente padl na zem, přes starcovo tělo. Náraz jej znehybnil a vyrazil mu dech. Ledově modré mágovy oči byly zúžené nenávistí, když sevřel meč oběma rukama a bodl jej plavovlasému válečníkovi do zad.
Mě nemůžeš tak snadno zabít. Já nejsem jeden. My jsme tři, blesklo Ardientemu hlavou. Odpusť, sestřičko. Odpusť, bratře… Bolest pro něj nic neznamenala. Náhle podivně jasně vnímal chuť vlastní krve v ústech. Zvláštní… Zajímavé…
Gregorius, hezkou tvář pokřivenou hněvem, vytrhl meč z nehybného těla a kopnutím obrátil mrtvolu na záda. Opojení z pomsty odvál úlek. Ardiente se ve smrti posměšně usmíval.
Lusiente, když už neměl další nože, se bránil mečem, který sebral jednomu z mrtvých protivníků. Karta se začínala obracet. Sourozenci se ani na vteřinu nezarazili nad smrtí Ardienteho. Zatímco mágové se ohlédli, plni uspokojení, tmavovlasý bojovník a čarodějka uskočili do chodby vedoucí dál, do sklepení.
„V černém Kruhu není žádná magie. Je to jen kus železa, proto mágům ušel jeho význam. A proto ho nemůžu najít detekčním kouzlem,” vydechla Errante, když doběhli do další místnosti. Sklepení zde bylo plné nejrůznějších odložených či zapomenutých věcí. Čarodějka mezi nimi začala zoufale hledat. Rozpuštěné vlasy, z nichž už vyčerpala všechna zakletí, jí padaly do tváře. Věděla, že to nikdy nemůže stihnout.
Lusiente zůstal stát vedle vchodu. První voják, který se pokusil proběhnout, se skácel probodnutý. Tmavovlasý kopl do kácejícího se těla a mrtvola přepadla dozadu, na další přibíhající bojovníky.
Vyhnul se útoku druhého muže, vyměnil s ním několik úderů. Předstíral výpad. Teď! Voják padl. Další… Vlna magie zmrazila Lusienteho pružné tělo. Pokusil se ještě o kryt, ale cítil, jak mu nepřátelská čepel projíždí masem. Věděl, že umírá…
Já nejsem jeden. My jsme tři. Už jdu, bratře… Lusiente se z posledních sil vrhl do chodby. Než se přes jeho probodané tělo kdokoliv dostal, trvalo to jen několik vteřin. Ale byly to důležité zlomky ve hře o čas…
Errante, tvář k nepoznání zkřivenou zuřivostí, se prudce napřímila. V pravé ruce svírala Kruh a pozvedla ho před sebe.
„Nemáš dost síly ho použít,” zachraptěl Athanasius vyschlým hrdlem. Jako jediný měl představu, k čemu Kruh slouží. Čarodějka se usmála. Byl to úsměv naplněný šílenstvím. Pak se levou rukou dotkla límce své haleny. Nahmátla jedinou nit, kterou nyní potřebovala. Trhla.
Celá halena se začala párat a rozpadat. Ale Errantino bílé tělo nebylo vidět pro proudy podivného bledého světla, které vytryskly do všech směrů. Halena byla vytvořena ze samých drobných, téměř nepatrných uzlů, v nichž byla uvězněna energie. Jen čistá magická síla – nic víc. Errante ji vázala po celý život, učila se nekonečné trpělivosti a živila svou pomstychtivost.
Mágové zděšeně ustoupili. Vojáci padli na kolena, strženi proudící silou. Pod klenbou se rozlehl děsivý, nelidsky znějící hlas, který odříkával zaklínadlo vytepané do Kruhu.
Světlo zmizelo a místo něj ve sklepení zavládla naprostá tma, která pohltila i přísvit pochodní. Započaté zaříkání několika mágů umlklo v půli.
V prostoru se otevřel kruh černější než tma, nenasytná tlama…
Ona otevřela Propast! uvědomil si Athanasius. Může tam uvrhnout cokoliv… Možná i celý tento svět… Zoufale tápal ve tmě. Cítil sílící vír, který cosi vtahoval do kruhu temnoty. Svět se zachvěl – a změnil se.
A čaroděj pochopil, co Errante uvrhla do Propasti. Strašlivě vykřikl. Neozvalo se nic.
Čísi ruka ho chytila za vlasy a strhla hlavu dozadu. Dýku, která mu proťala hrdlo, neviděl. Mág padl se zabubláním na podlahu, kolem něj se šířila kaluž krve.
Bludná Errante viděla ve tmě, kterou sama způsobila. Kráčela od jednoho protivníka ke druhému a zabíjela je dýkou. Když probodla Gregoria, ohleduplně zachytila jeho tělo. Byl tak mladý a hezký… Lehce ho políbila na rty, než nechala mrtvolu sklouznout na zem.
V šeru přicházejícího rána vystoupila ze sklepení jediná postava. Pomalu došla k bráně. Ti, kdo ji spatřili, jí šli z cesty. Podobala se víc přízraku než lidské bytosti. V rozervaném, ožehlém plášti, s rukama a obličejem postříkaným krví a šílenstvím planoucím v očích. Bludná Errante opustila tvrz a nikdo ji nezadržel. Všichni se odvraceli, zděšeni její tváří, která v jediném okamžiku zestárla o mnoho let, zbělelými vlasy a hrozným nepříčetným úsměvem.
Nikdo už ji nikdy nespatřil. Ani ji, ani žádného jiného z čarodějů. Protože to, co Errante uvrhla do Propasti, byla magie.
k ZA 32 Speciál
k Povídkám
k ZA
na start